KSOS 14 INS 24594/2014 14 ICm 446/2016 29 ICdo 144/2023-386 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka CS Data, s. r. o., zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Lomnici, Tylov 147, PSČ 793 02, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Petrem Knittelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, o neplatnost právního jednání a o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 446/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CS Data, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Výstavní 1377/44, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 61973629, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 24594/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2023, č. j. 14 ICm 446/2016, 12 VSOL 129/2023-330 (KSOS 14 INS 24594/2014), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2023, č. j. 14 ICm 446/2016, 12 VSOL 129/2023-330 (KSOS 14 INS 24594/2014), a v bodech II. a V. výroku rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 14 ICm 446/2016-256, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 14 ICm 446/2016-256, zamítl žalobu ze dne 10. února 2016, jíž se žalobkyně (Mgr. Ing. Eva Hepperová, jako insolvenční správkyně dlužníka CS Data, s. r. o.) domáhala určení, že ve výroku blíže specifikované převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalované (H. K.) a výběry finančních prostředků z bankovních účtů dlužníka jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 150 000 Kč (bod II. výroku), zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti ve výroku III. blíže specifikovaných převodů finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalované a výběrů finančních prostředků z bankovních účtů dlužníka (bod III. výroku), zastavil řízení co do části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 825 717 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod IV. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Žalovaná byla od 20. srpna 2009 do 15. října 2010 prokuristkou dlužníka a od 13. září 2010 do 22. srpna 2014 jedinou jednatelkou dlužníka. Společnost SARA TRANUM a. s. byla jediným společníkem dlužníka od 20. května 2010 do 22. srpna 2014. [2] K bankovnímu účtu dlužníka č. 7715060287/0100 měla v rozhodné době dispoziční právo žalovaná. [3] Dne 10. prosince 2012 žalovaná vybrala z bankovního účtu dlužníka v hotovosti částku 150 000 Kč, dne 20. června 2013 částku 30 000 Kč, ve dnech 28. června 2012, 29. června 2012 a 14. prosince 2012 v hotovosti vždy částku 250 000 Kč a dne 10. března 2014 v hotovosti částku 220 000 Kč. 3. Insolvenční soud – cituje zejm. § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 194 odst. 5, § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a § 451 a § 456 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – konstatoval, že žalovaná jako jednatelka dlužníka provedla šest výběrů hotovosti z bankovních účtů dlužníka v souhrnné výši 1 150 000 Kč, přičemž nebylo zřejmé, jaký byl účel těchto výběrů. Žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že vybrané finanční prostředky použila ve prospěch dlužníka. Současně soud dospěl k závěru, že finanční transakce, proti kterým žalobkyně brojila, nebyly ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona právními úkony (jednáními). Nebyl tedy dán způsobilý předmět odpůrčí žaloby, avšak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020, insolvenční soud posoudil skutkový stav jako bezdůvodné obohacení žalované, neboť se žalobkyně mimo jiné domáhala toho, aby žalovaná navrátila finanční prostředky do majetkové podstaty (byť z titulu neúčinných právních úkonů). 4. K námitce promlčení insolvenční soud uzavřel, že vztah jednatele společnosti s ručením omezeným a této společnosti je vztahem obchodněprávním; proto se na něj použije úprava promlčení podle obchodního zákoníku, přičemž čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obch. zák. byla zachována. Ve vztahu k výběru hotovosti ze dne 10. března 2014 soud posuzoval promlčení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že i v tomto případě byla zachována tříletá promlčecí lhůta. Námitku žalované tak měl za nedůvodnou. Výroky o zastavení řízení soud odůvodnil tím, že žalobkyně potud vzala žalobu zčásti zpět. 5. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a V. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016) ve vztahu k rozhodné skutečnosti, tedy využití vybraných peněžních prostředků ve prospěch dlužníka. Žalovanou navrhovaný důkaz účetnictvím dlužníka nebyl vzhledem k jeho prokázané ztrátě proveditelný a výslech auditora tvrzení žalované neprokázal, neboť ten se vyjadřoval k účetnímu, nikoli faktickému stavu věci. Účetnictví, jímž argumentovala žalovaná, pak vypovídá toliko o stavu evidenčním, nikoliv faktickém. Neprokazuje tedy přímo (dostatečně), že žalovaná skutečně fakticky vybrané finanční prostředky vložila do pokladny dlužníka. 7. Za správné odvolací soud považoval i posouzení námitky promlčení, k čemuž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce, že žalobkyně vylíčila rozhodné skutečnosti podstatné pro posouzení nároku na plnění z bezdůvodného obohacení až při jednání dne 22. července 2021, uvedl (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), že jiné právní posouzení skutkově vymezeného nároku žalobkyní není změnou žaloby; soud může tvrzený a zjištěný skutkový stav posoudit odlišně od právního názoru žalobce. Naopak, lze-li na základě zjištěného skutkového stavu věci žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i když se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu. Tvrzení žalobkyně při jednání dne 22. července 2021 tedy nebylo změnou žaloby, neboť nedošlo ke změně žalobou uplatněného skutku. Tato skutečnost proto nemohla mít vliv na běh promlčecích lhůt. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí (dle obsahu dovolání) na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatelka především zpochybňuje právní závěr, podle něhož na závazkové vztahy vzniklé při výběru hotovosti z bankovních účtů společnosti v roce 2012 dopadá § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák. a dle kterého se má jednat o tzv. absolutní obchod. Domnívá se, že za použití teleologického a logického výkladu je nutné dospět k závěru, že nejde o vztah mezi obchodní společností a jejím orgánem, který souvisí s výkonem funkce jednatele, neboť provedením výběru hotovosti z bankovních účtů společnosti lze pověřit kteréhokoliv jejího zaměstnance. Jde tedy o činnost bez vazby k výkonu funkce orgánu společnosti. 10. Dovolatelka dále namítá, že postup soudů co do přenesení důkazního břemene se opírá o právní normy, jež na danou věc nedopadají, a má jej za chybný. Konstatuje, že ve věci náhrady škody vzniklé porušením povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák.) postačí, aby žalující strana tvrdila a prokázala, že žalovaná jako jednatelka společnosti vybrala z jejího bankovního účtu finanční prostředky, aniž bylo zřejmé, jak byly využity. Na žalované pak je, aby prokázala, že prostředky byly využity ve prospěch společnosti. Nicméně u bezdůvodného obohacení musí být prokázáno, že žalovaná na úkor žalující strany získala majetkovou výhodu bez právního důvodu nebo z právního důvodu, jenž odpadl. V daném případě bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala, že se žalovaná na úkor dlužníka bezdůvodně obohatila. Dovolatelka též zpochybňuje provedené dokazování, namítajíc, že soudy neprovedly navrhované důkazy pro nadbytečnost a nevyzvaly ji k upřesnění, kdo má tyto důkazy k dispozici. 11. Dovolatelka je tak přesvědčena, že dosavadní skutková zjištění soudů nejsou dostatečným podkladem pro závěr o (ne)promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení; rovněž míní, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že se dovolatelka bezdůvodně obohatila na úkor dlužníka. 12. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že insolvenční i odvolací soud rozhodl v souladu s právními předpisy a dosavadní judikaturou. Nesdílí právní názory předestřené v dovolání a má za to, že by dovolání mělo být zamítnuto. 13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 15. Dovolání není přípustné pro řešení otázky promlčení uplatněného nároku, tedy otázky posouzení právního režimu vztahu z bezdůvodného obohacení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se tento vztah řídí obchodním zákoníkem, je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 16. Již v rozsudku ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, Nejvyšší soud při výkladu § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák. přijal závěr, že obchodním zákoníkem se řídí pouze ty vztahy mezi obchodní společností a členem jejího orgánu, které souvisejí alespoň v širším slova smyslu s výkonem funkce těchto orgánů, tj. vztahy, do kterých by společnost ve vztahu k jiné osobě, než k osobě vykonávající funkci člena orgánu, nevstoupila. Jiné vztahy mezi společností a členem jejího orgánu obchodnímu zákoníku nepodléhají, nejde-li o vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem z jiného důvodu (srov. např. § 261 odst. 3 písm. c/ obch. zák.). Takovými „jinými vztahy“, tj. vztahy nepodléhajícími obchodnímu zákoníku, budou především vztahy vznikající z běžné obchodní činnosti společnosti, tj. zejména ty, které se uskutečňují v rámci jejího předmětu podnikání. Mohou sem však patřit i vztahy, do kterých společnost vstupuje běžně při své činnosti. 17. Judikatura je rovněž ustálena v závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy (která se odvíjí od povahy vztahu, na jehož základě byl majetkový prospěch získán, viz § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák. a z judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2003, pod číslem 198, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016) vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu se podle § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. promlčí uplynutím čtyř let ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, tj. ode dne, kdy se daná osoba bezdůvodně obohatila. Jinými slovy, zákon stanoví k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy čtyřletou objektivní promlčecí dobu. K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“), nebo (později) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016. 18. Výše uvedené judikaturní závěry se přitom plně prosadí (a dovolatelka se mýlí, dovozuje-li opak) i na posouzení projednávané věci. 19. Dovolatelka provedla výběry hotovosti z pozice jednatelky dlužníka. Lze jí přisvědčit v tom, že těmito úkony je možné pověřit i zaměstnance, avšak nejde o úkony, jež by mohl jakýkoliv zaměstnanec vykonávat bez dalšího. Skutečnost, že určitým právním jednáním lze pověřit jinou osobu, neznamená, že jde o vztah nepodléhající obchodnímu zákoníku. Závěr odvolacího soudu, že se na bezdůvodné obohacení uplatní čtyřletá promlčecí doba dle obchodního zákoníku, je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 20. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky přenesení důkazního břemene za situace, kdy je rozhodováno o nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti statutárnímu orgánu obchodní společnosti; v posouzení této otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. 21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jakož i ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013: Podle § 135 obch. zák. jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti (odstavec 1). Ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně (odstavec 2). Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatím, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. 25. Již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se ve sporném civilním řízení uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, uveřejněný pod číslem 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 26. Jinak tomu ovšem je v řízení, v němž je posuzována odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou porušením povinnosti jednatele jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1/ Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel důkazní břemeno o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře. 2/ Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, či ze dne 4. září 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017. 27. V poměrech projednávané věci odvolací soud kvalifikoval žalobou uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, přičemž co do otázky (přenosu) důkazního břemene odkázal na § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 6035/2016, které se týká aplikace označených ustanovení obchodního zákoníku. 28. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil podle právního ustanovení, které na danou věc nedopadá. Přestože věc (s odkazem na závěry insolvenčního soudu) hodnotil jako bezdůvodné obohacení žalované, co do právního posouzení věci vycházel z judikatury, která posuzuje nároky na náhradu škody způsobené jednatelem obchodní společnosti porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. V důsledku toho též odvolací soud nesprávně dospěl k závěru o přenesení důkazního břemene na žalovanou. 29. Jestliže tedy odvolací soud aplikoval § 194 odst. 5 obch. zák. na jednání jednatelky, ve kterém spatřoval „pouze“ bezdůvodné obohacení, pochybil. 30. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku a otázky přenosu důkazního břemene, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval namítanými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je (v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v rozsahu bodů II. a V. výroku) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 31. V dalším řízení soud nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu k tzv. konkurenci nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení (srov. především rozsudek ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020, a další judikaturu tam označenou) a zváží, zda je možno nárok uplatněný žalobkyní posoudit i z titulu práva na náhradu škody způsobené žalovanou jakožto jednatelkou dlužníka. Pouze v případě, kdy shledá, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nebyly naplněny, se insolvenční soud bude (opětovně) zabývat tím, zda uplatněný nárok lze posoudit z titulu bezdůvodného obohacení, a řádně vyhodnotí, koho a v jakém rozsahu tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno. 32. Ve vazbě na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 6035/2016 vezme odvolací soud v potaz, že jde o usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Nebylo-li dovolání v oné věci přípustné, nemohl z označeného usnesení ani plynout meritorní právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] zavazovat Nejvyšší soud (i odvolací soud) při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek. Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022. 33. Právní názor dovolacího soudu je pro insolvenční soud i pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 9. 2025 Mgr. Milan Polášek předseda senátu