30 Cdo 2537/2024-291 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) M. B. a b) L. B., zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, o 1 520 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 129/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 21 Co 42, 83/2024-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobci se žalobou ze dne 13. 7. 2018 po žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj původně domáhali každý zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která každému z nich měla vzniknout v souvislosti s vydáním certifikátu autorizovaného inspektora Ing. arch. Milana Teigisera (dále jen „certifikát“), na základě kterého byla zahájena stavba „Brno – Ivanovice, Obchodní centrum – Hobby Market“, dále jen „stavba“, v bezprostřední blízkosti nemovitosti ve vlastnictví žalobců (pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obec XY), přičemž následně, rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, bylo pravomocně postaveno najisto, že stavebníkovi právo provést stavbu nevzniklo. Touto žalobou se žalobci dále proti žalované České republice – Ministerstvu financí domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím, která měla vzniknout každému z nich v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení ve správním soudnictví. Po opakovaném rozhodnutí soudů zůstal předmětem řízení pouze nárok každého ze žalobců na zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím (nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu certifikátu). Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 38 C 129/2018-234, ve spojení s usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 38 C 129/2018-239, tak, že zamítl žalobu v části, ve které se žalobce M. B., domáhal zaplacení částky 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 760 000 Kč od 13. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně L. B., domáhala zaplacení částky 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 760 000 Kč od 13. 7. 2018 do zaplacení (výrok II), uložil žalobcům zaplatit žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhradu nákladů řízení v částce 4 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), uložil žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 83 722,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (výrok IV), uložil žalobci M. B., zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V) a dále uložil žalobkyni L. B., zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za žalobu ve výši 4 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VI). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích V a VI zrušil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům zaplatit žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a III napadli žalobci včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobců v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Otázka výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. (viz čl. II odst. 2 dovolání žalobců) a otázka právního významu okolností (a nutnosti vést k těmto okolnostem dokazování) majících vliv na povolený rozsah stavby (viz čl. II odst. 4 dovolání žalobců) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť je odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že není příslušný přezkoumávat věcnou správnost dodatečného stavebního povolení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000). Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, je nepřípadný již jen proto, že jde o usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, které z povahy věci nepředstavuje judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by mohlo být napadené rozhodnutí v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Nadto ve věci sp. zn. 28 Cdo 223/2014 posoudily civilní soudy rozdílně od správního orgánu otázku věcné působnosti zákona o půdě, tedy otázku, kterou si samy posoudit mohly, a dokonce ji posoudit musely pro věcnou správnost svého rozhodnutí. Oproti tomu otázku splnění předpokladů pro dodatečné povolení stavby si soudy v civilním řízení posoudit nemohou, neboť její posouzení je vyhrazeno správním orgánům a přezkum jejich rozhodnutí je věcí soudů ve správním soudnictví. Dovolateli odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2634/2010 se Nejvyššímu soudu nepodařilo dohledat a zřejmě neexistuje. Pokud měli dovolatelé na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, pak v něm se říká totéž, co je zde uvedeno. V důsledku výše uvedeného není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku povinnosti soudu provést účastníkem navrhované důkazy (viz čl. II odst. 1 dovolání žalobců), neboť v situaci, kdy odvolací soud neměl přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, nebyl ani povinen k dané otázce vést dokazování. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku „legalizace“ následku původního rozhodnutí novým rozhodnutím (viz čl. II odst. 3 dovolání žalobců) a otázku nutnosti zabývat se všemi jednotlivými složkami uplatněné náhrady nemajetkové újmy (viz čl. II odst. 5 dovolání žalobců), neboť se odvolací soud neodchýlil při posuzování příčinné souvislosti mezi újmou žalobci tvrzenou a nezákonným certifikátem práva stavby od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dodatečným povolením stavby byla tato příčinná souvislost přetržena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, b. 37). Je totiž zjevné, že by v případě řádného vydání stavebního povolení byla bývala veškerá žalobci tvrzená újma způsobená stavbou hobbymarketu a jeho provozem beztak vznikla. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že újma tvrzená žalobci až v jejich podání ze dne 26. 7. 2023 a spočívající v trvalé ztrátě důvěry ve fungování právního státu, nebyla předmětem řízení a žádná dovolací námitka, která se k ní vztahuje, tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V žalobě a při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 9. 9. 2021 totiž žalobci vedle újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení namítali již jen újmu způsobenou stavbou. Ve vztahu k posledně uvedené újmě směřovala výzva soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Oproti tomu žalobci nově tvrzená újma spočívající ve ztrátě důvěry ve fungování právního státu není újmou způsobenou stavbou, ale jinou okolností, kterou blíže nespecifikovali a nenavrhli ani změnu žaloby tak, aby i tuto újmu a její příčinu soud zahrnul do předmětu řízení rozhodnutím o povolení změny žaloby. Bylo přitom na žalobcích, aby změnu žaloby navrhli i bez poučení soudu, neboť byli zastoupeni advokátem (§ 118a odst. 4 o. s. ř.). Otázka, zda je rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, která byla dříve povolena nezákonným certifikátem autorizovaného inspektora a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, v důsledku čehož bylo pravomocně deklarováno, že stavebníkovi právo stavby nevzniklo, způsobilé vyvolat přetržení příčinné souvislosti ve vztahu k nemajetkové újmě vzniklé v souvislosti s touto stavbou vlastníkům dotčených sousedních nemovitostí, za předpokladu, že taková stavba přesahuje limity územního plánu pro dané území (viz čl. II odst. 6 dovolání žalobců), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatelé konstruují její řešení na vlastní verzi skutkových zjištění („stavba přesahuje limity územního plánu“), což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť z povahy věci na takové otázce nemohl odvolací soud své rozhodnutí založit. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2025 JUDr. Pavel Simon předseda senátu