33 Cdo 2191/2024-968 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně AGENTURY ZVONEK CZ s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330 (identifikační číslo 262 27 967), zastoupené Mgr. Zdeňkem Mikulášem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované Antilii Servis s.r.o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2022/125 (identifikační číslo 053 77 854), zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o 1 435 368,87 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 150/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 361/2023-921, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 360 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Mikuláše, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 4 C 150/2020-808, zamítl žalobu co do 96 864,56 Kč s 10 % úroky z prodlení od 7. 2. 2020 a co do smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně od 7. 2. 2020 (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni 1 435 368,87 Kč s 10 % úroky z prodlení z částky 315 475,14 Kč od 7. 2. 2020 a z částky 1 119 893,73 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení „ k rukám právního zástupce žalobkyně“ a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 315 475,14 Kč od 7. 2. 2020 a z částky 1 119 893,73 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení „k rukám právního zástupce žalobkyně“ (výroky II, III), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky IV, V, VI). Rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 361/2023-921, Městský soud v Praze změnil v odvoláním napadených výrocích II a III rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že v rozsahu smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částek 315 475,14 Kč a 1 119 893,73 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení žalobu zamítl, a ve zbytku je potvrdil s tím, že žalovaná je povinna plnit k rukám žalobkyně, a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu před soudy obou stupňů. Po právní stránce dospěl k závěru, že účastnice uzavřely podle § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvu o zprostředkování (dále jen „smlouva“), jíž se žalobkyně (zprostředkovatelka) zavázala, že žalované (zájemkyni) zprostředkuje uzavření kupních smluv se třetími osobami a žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni provizi; ta byla určena 3 % ze základní ceny pozemku ve výši 1 400 Kč/m², pokud se u vybraného pozemku nedohodne písemně jinak. V případě prodeje pozemku za cenu vyšší náležela zprostředkovatelce vedle provize základní provize dodatečná ve výši jedné třetiny z částky převyšující základní cenu. Sehnala-li kupce přímo žalovaná, měla se základní provize o jednu třetinu krátit. Vázání výše provize na přílohu č. 5 smlouvy (Orientační přehled pozemků) obsahující číselné označení jednotlivých pozemků, jejich výměry a požadované kupní ceny se žalované prokázat nepodařilo. Podle odvolacího soudu žalobkyni náležela provize v celkové výši 5 600 797,50 Kč. Jelikož žalovaná uhradila částku 4 165 428,63 Kč, byla zavázána k doplacení 1 435 368,87 Kč (ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl). Vzhledem k prodlení žalované s úhradou provize a k ujednání stran o smluvní pokutě vznikl žalobkyni nárok také na její zaplacení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. V rámci obrany vznesla žalovaná kompenzační námitku ve výši 2 183 741,13 Kč z titulu podílu na nákladech vynaložených na základy technické vybavenosti (dále jen „ZTV“). Žalovaná pro dané řízení – argumentuje odvolací soud – takovou námitkou nedisponuje, neboť jí tvrzená pohledávka nevyplývá ze stejného závazkového vztahu jako uplatněný nárok a je pohledávkou nejistou, jejíž dokazování přesahuje rámec probíhajícího řízení (§ 1987 odst. 2 o. z.). Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné. Vznáší řadu otázek, z nichž některé odvolací soud údajně rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, event. Ústavního soudu (nesprávný výklad smlouvy o zprostředkování, nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí - opomenutí důkazu, absence poučení žalované ze strany soudu v průběhu celého řízení podle § 118a občanského soudního řádu, započitatelnost tvrzené pohledávky žalované), a některé podle jejího názoru dosud dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil („zda odvolací soud smí shledat hmotněprávní námitku účastníka řízení nedůvodnou pro její neprokázání, aniž by tento účastník byl během … řízení poučen podle ust. 118a odst. 3 občanského soudního řádu o tom, že k prokázání svého tvrzení neoznačil důkazní prostředky“, „zda odvolací soud smí shledat důvodným uplatněný nárok účastníka v soudním řízení, aniž by došlo v průběhu soudního řízení k poučení dle ust. § 118a občanského soudního řádu druhého účastníka o tom, že jeho skutková tvrzení jsou neúplná či k prokázání svých skutkových tvrzení dosud neoznačil všechny potřebné důkazní prostředky k prokázání sporných tvrzení“, či „zda požadavek stanovený v ust. § 1987 odst. 2 o. z., že aktivní pohledávka … nesmí být nejistá a neurčitá, se uplatní i na tu jednostrannou kompenzaci, která se stala perfektní před tím, než byl zahájen spor o pasivní pohledávku…“). Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila a navrhla jeho zamítnutí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Účastnice uzavřely 30. 12. 2016 smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 2020); žalobkyně (zprostředkovatelka) se zavázala vyvíjet činnost ve prospěch žalované (zájemkyně), aby tato měla příležitost uzavřít na sebe navazující smlouvy o budoucích kupních smlouvách a kupní smlouvy, na jejichž základě potom převede za sjednané kupní ceny vlastnické právo k pozemkům na třetí osoby. V článku 2.2.1 smlouvy žalovaná prohlásila, že požaduje zprostředkovat uzavření výše uvedených smluv jen s takovými třetími osobami, které za převod vlastnictví zaplatí kupní cenu ve výši nejméně požadované kupní ceny (příloha č. 5 Orientační přehled pozemků obsahující označení pozemku, jeho výměru a požadovanou kupní cenu). Žalovaná – vlastnice pozemků v lokalitě Višňový sad v katastrálním území Březnice u Zlína – se zavázala žalobkyni za její zprostředkovatelskou činnost zaplatit provizi (článek 2.2.9 smlouvy) sjednanou v článku 3 smlouvy. Základní provize byla smluvena tak, že činí 3 % ze základní kupní ceny, která je 1 400 Kč/m2, pokud se u vybraného výslovně uvedeného pozemku nedohodne písemně jinak. Přesáhne-li konečná kupní cena pozemku základní kupní cenu, má zprostředkovatelka vedle základní provize právo na dodatečnou provizi ve výši jedné třetiny z částky, jež převyšuje základní kupní cenu. V případě zprostředkování prodeje pozemku a stavby na něm zřízené náleží žalobkyni provize za pozemek (základní, příp. dodatečná provize) a dále provize za stavbu ve výši 3 % z ceny stavby. V případě, že kupujícího zajistí přímo žalovaná, má žalobkyně nárok na provizi, ovšem v případě základní se její výše krátí o jednu třetinu. Provize měla být hrazena na základě vystavené faktury. Smluvní pokuta byla ujednána ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou provize. V závěrečných ustanoveních článku 5.6.11 se strany dohodly, že smlouvu lze měnit, doplňovat či upravovat výhradně formou písemných ujednání podepsaných oběma stranami. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu právního jednání. Má za to, že odvolací soud při výkladu smlouvy dal přednost objektivnímu vyjádření stran před jejich skutečnou vůlí, přestože judikatorní praxe hovoří opačně. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, uveřejněný tamtéž pod č. 37/2024) skutečně vyplývá, že při výkladu právních jednání soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Skutečnou vůli jednajícího je však z důvodu ochrany dobré víry adresáta právního jednání třeba vyložit jen podle takového úmyslu jednajícího který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Přitom výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastníci právního jednání neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Vyšel-li v posuzované věci odvolací soud z toho, že v rámci kontraktačního procesu sice žalovaná navrhovala, aby se výše provize žalobkyně odvíjela od cen pozemků uvedených v příloze č. 5, v konečné podobě smlouvy se však tento návrh neodrazil a strany se domluvily na tom, že provize (základní) se bude odvíjet od základní kupní ceny (1 400 Kč/m2), nijak při svém výkladu nepochybil a judikaturu dovolacího soudu plně respektoval. Námitkou „Pochybení při posuzování předpokladů započtení“ dovolatelka nenapadá přímo názor odvolacího soudu, že aktivní pohledávka, jež je obsahem kompenzační námitky, je pohledávkou nejistou a neurčitou, jejíž dokazování přesahuje rámec probíhajícího řízení, ale závěr, že uplatněná kompenzační námitka nevyplývá ze stejného závazkového vztahu mezi účastnicemi řízení, z něhož žalobkyně dovozuje svůj žalobou uplatněný nárok. Tvrdí, že obě pohledávky vznikly z téhož vztahu (vzájemná spolupráce v souvislosti s developerským projektem), a proto (slovy rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021) „odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly započitatelné“. Podstatou uplatněné námitky tedy je otázka, zda pohledávka z titulu úhrady provize ujednané smlouvou a pohledávka, jíž žalovaná navrhla k započtení, jsou pohledávkami ze stejného právního vztahu, neboť – jak uvádí Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí – „výklad § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.), vychází-li proto obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu) …, lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka 'nejistá nebo neurčitá' ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní“. Z teorie práva plyne, že právním vztahem je společenský vztah minimálně dvou subjektů, který je upraven právními normami a v němž mají tyto subjekty vzájemná práva a povinnosti. Rozhodujícím pro jeho určení a odlišení od právních vztahů jiných je jeho objekt, tedy to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů. Dělíme jej na primární (lidské jednání) a sekundární (předmět). Žalobou uplatněné právo na zaplacení provize žalobkyně dovodila ze smlouvy, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje určených pozemků. Oproti tomu žalovaná svoji pohledávku (podíl na nákladech za vybudování ZTV), kterou navrhla k započtení proti uplatněnému nároku, opírá o smlouvu z 13. 6. 2008 týkající se spolupráce účastnic v lokalitě Višňový sad v obci Březnice za účelem vytvoření možnosti výstavby rodinných domů (smlouva byla uzavřena mezi obcí Březnice a společnostmi INV Plan s. r. o., VS Domy a. s. a žalobkyní; žalovaná se stranou smlouvy stala poté, co byla do daného developerského projektu přibrána, resp. poté, co v dodatku č. 5 z 3. 1. 2017 společnosti Višňový sad s. r. o. a VS Domy a. s. svá práva a povinnosti ze smlouvy na žalovanou postoupily). Je pravdou, jak tvrdí žalovaná, že obě smlouvy spolu souvisí - pozemky, jichž se týkalo zprostředkování prodeje byly týmiž pozemky, na nichž byly vybudovány ZTV hrazené žalovanou. Nicméně o stejný právní vztah nejde (jak správně uzavřely soudy v předchozím řízení), neboť uplatněné pohledávky plynou každá z jiného právního vztahu, s rozdílným skutkovým základem, jiným předmětem. Závěr, že z důvodu rozdílných právních vztahů nelze na daný případ použít výjimku z aplikace § 1987 odst. 2 o. z. a k neurčitosti a nejistotě započítávané pohledávky nepřihlédnout, je správný a s citovanou judikaturou souladný. Shledaly-li tedy soudy, že započítávaná pohledávka je nejistá a neurčitá, a dokazování o ní přesahuje rámec probíhajícího řízení, nebylo možné ji proti uplatněnému nároku jako obranu použít. Námitkami tzv. opomenutých důkazů a nedostatečného poučení dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Dovolací soud přesto zdůrazňuje, že se odvolací soud zabýval četnými prohlášeními J. Ř. a R. O. i lékařským potvrzením J. Ř. (viz body 38, 48, 49 odůvodnění). Nadto platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Jestliže soud neshledá, že určitý důkaz může mít relevantní význam pro některou z podstatných otázek a tento závěr řádně zdůvodní v kontextu s ostatními předloženými a provedenými důkazy, pak není na místě uvažovat o opomenutí důkazů. Ze spisu se rovněž podává, že žalovaná byla, a to dokonce opakovaně, soudy poučena podle § 118a o. s. ř. (např. na jednáních 1. 11. 2021 a 31. 8. 2022). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 17. 4. 2025 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu