33 Cdo 3259/2024-210 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce Mgr. Lukáše Zajíce, se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7 (identifikační číslo 024 84 161), zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o 117 176,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 153/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 26 Co 86/2024-124, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 26 Co 86/2024-124, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 C 153/2023-98, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 C 153/2023-98, uložil žalovanému zaplatit žalobci 17 176,40 Kč s 15 % úroky z prodlení od 23. 5. 2023 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 53 292,21 Kč. Rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 26 Co 86/2024-124, Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 810 Kč. Odvolací soud po opakování listinných důkazů převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Smlouva o poskytování právních služeb uzavřená podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), je soukromoprávní institut, u něhož zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), ani zákon o advokacii neobsahuje zákaz ujednání stran o odstoupení od smlouvy. Zákon o advokacii je předpisem zvláštním ve vztahu k občanskému zákoníku a podle obecného výkladového pravidla zvláštní právní úprava vylučuje použití obecné právní úpravy. Pokud však zákon o advokacii explicitně sjednání odstoupení od smlouvy nezakazuje, nic nebrání použít obecnou právní úpravu (občanský zákoník), tedy sjednat vedle zvláštním zákonem upraveného ukončení právního vztahu i jiný způsob jeho ukončení. Smyslu a účelu zákona o advokacii – argumentuje odvolací soud – neodporuje vedle stanoveného způsobu ukončení smluvního vztahu výpovědí i ujednání stran o možnosti každé z nich ukončit smluvní vztah odstoupením z konkrétně sjednaných důvodů. Použití obecné právní úpravy nebrání skutečnost, že s účinností od 1. 9. 2009 jsou povinnost i právo advokáta ukončit smluvní vztah spojeny s výpovědí smlouvy o poskytování právních služeb. Článek VII smlouvy ze 7. 1. 2022 podle odvolacího soudu nezakládá výraznou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch žalovaného (spotřebitele), neboť právo odstoupit od smlouvy bylo sjednáno pro každou stranu z přesně uvedených důvodů. Byl-li smluvní vztah zrušen od počátku, získal žalovaný majetkový prospěch rovnající se odměně ve výši sjednané v článku V bodu a) smlouvy (§ 2004 odst. 1, § 2991 o. z.). Dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, má žalovaný za přípustné proto, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda ustanovení § 20 odst. 2 zákona o advokacii připouští sjednání možnosti odstoupení advokáta od smlouvy o poskytování právních služeb z důvodu narušení nezbytné důvěry. Oproti posouzení odvolacím soudem prosazuje – s ohledem na rozdílné důsledky odstoupení a výpovědi – kogentnost daného ustanovení. Podle dovolatele ujednání článku VII smlouvy ze 7. 1. 2022 upravující odstoupení od smlouvy žalobcem odporuje smyslu a účelu právní úpravy ukončení smlouvy o poskytování právních služeb, neboť pro ztrátu důvěry lze smlouvu jen vypovědět. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda ustanovení § 20 odst. 2 zákona o advokacii je právní normou dispozitivní či kogentní, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti (§ 1 odst. 2 o. z.). Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce (advokát) a žalovaný (klient) uzavřeli 7. 1. 2022 smlouvu o poskytování právních služeb, jejímž předmětem bylo zastoupení žalovaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 163/2019. V článku V smlouvy strany dohodly odměnu za zastupování tak, že žalobci náleží a) náhrada nákladů (přísudek) přiznaná žalovanému v soudním řízení, b) hodinová odměna v sazbě 2 000 Kč s daní z přidané hodnoty za každou započatou hodinu poskytování právních služeb, a to v případě, že žalovanému nebude přiznána náhrada nákladů v soudním řízení vůbec nebo mu bude přiznána ve výši nižší než 10 000 Kč, c) skončí-li soudní řízení smírem nebo zastoupení žalovaného bude ukončeno před skončením soudního řízení, má žalobce právo na odměnu podle advokátního tarifu. Podle článku VII lze smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou ukončit kdykoliv dohodou. Každý z účastníků má právo bez uvedení důvodu smluvní vztah ukončit výpovědí; výpovědní doba je jeden měsíc a běží od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Žalobce je oprávněn od smlouvy odstoupit, dojde-li k narušení důvěry mezi stranami, neposkytne-li žalovaný potřebnou součinnost a v případě prodlení s placením odměny. Žalovaný je oprávněn od smlouvy odstoupit, nepostupuje-li advokát s odbornou péčí nebo porušil-li mlčenlivost. Odstoupení je účinné dnem jeho oznámení druhé straně. Žalobce je však povinen po dobu patnácti dnů po odstoupení učinit všechny neodkladné úkony k tomu, aby žalovanému nevznikla škoda. Podmínky pro ukončení smluvního vztahu odstoupením žalobce od smlouvy byly splněny, protože mezi stranami byla narušena důvěra a žalovaný neposkytl žalobci řádně a včas potřebnou součinnost. Písemnost obsahující odstoupení od smlouvy byla žalovanému doručena 24. 4. 2023 se sdělením, že žalobce je připraven činit neodkladné úkony ve sjednané lhůtě, tj. do 9. 5. 2023. V soudním řízení, v němž žalobce žalovaného zastupoval, bylo vyhlášeno rozhodnutí ve věci při jednání 11. 5. 2023. Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Výslovný zákaz může být buď přímý nebo nepřímý. Příkladem přímých výslovných zákazů je ustanovení § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je ustanovení § 580 o. z. zakazující ujednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti, pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 152/2018, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2019, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021). Až do účinnosti zákona č. 219/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii a některé další zákony, byl advokát podle § 20 odst. 2 oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů. Od 1. 9. 2009 je v § 20 odst. 2 zákona o advokacii stanoveno: Advokát je oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 219/2009 Sb. byl v rámci legislativní čistoty pojem „odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb“ nahrazen pojmem „výpověď smlouvy o poskytování právních služeb“ proto, že „se ve své podstatě nejedná o odstoupení od smlouvy, ale o její vypovězení. Pokud by se text zákona vykládal doslovně, znamenalo by to, že v případě odstoupení od smlouvy by se smlouva od počátku (ex tunc) rušila a strany – tedy advokát a klient – by byly povinny si vrátit veškerá poskytnutá plnění, což ve většině případů právních služeb dost dobře nelze. Z legislativně – technického hlediska – se navrhuje nové znění celého ustanovení § 20.“ Smysl a účel ustanovení § 20 odst. 2 zákona o advokacii ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o poskytování právních služeb (7. 1. 2022) brání s ohledem na důsledky spojené s odstoupením od smlouvy (§ 2004 odst. 1 o. z.) a s výpovědí smlouvy (§ 1998 odst. 2 o. z., § 20 odst. 5 zákona o advokacii) odchylnému ujednání smluvních stran. Jinak řečeno, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi stranami nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost, má advokát pouze právo smlouvu vypovědět. Ujednání článku VII v části, jímž účastníci sjednali oprávnění žalobce odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb při narušení důvěry nebo neposkytování potřebné součinnosti, je neplatné (§ 580 odst. 1 o. z.). Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, odvolací soud vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a protože se kasační důvod vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 9. 2025 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu