33 Cdo 554/2023-456 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně MH CAPITAL s. r. o., se sídlem v Praze 8, Hackerova 573/6, identifikační číslo 499 01 621, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, proti žalovaným 1) M. A., zastoupenému JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, 2) V. B., zastoupenému Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45 a 3) M. F., zastoupenému Mgr. Ludmilou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Masarykova 634/23, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 120/2020, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 103 Co 21/2022-258, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Jana Vančury, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 9 C 120/2020-148, zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY, v k. ú. a obci XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „sporné pozemky“), in eventum, aby soud uložil všem žalovaným povinnost převést sporné pozemky žalobkyni oproti vrácení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2016. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 103 Co 21/2022-258, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí sporných pozemků a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dne 25. 4. 2016 byla uzavřena písemná kupní smlouva ve vztahu ke sporným nemovitostem, kterou měly být sporné nemovitosti převedeny do podílového spoluvlastnictví všech žalovaných, za kupní cenu 605.200,- Kč. Téhož dne byla uzavřena smlouva o dílo mezi žalobkyní (objednatelkou) a společností STAVOKOMPLET spol. s r. o. (zhotovitelkou), jejíž jednateli a společníky byli žalovaný 2 a žalovaný 3; žalovaný 1 byl rovněž společníkem této společnosti a zároveň vedoucím jejího odštěpného závodu. Odvolací soud uzavřel, že za převod vlastnického práva ke sporným pozemkům měli žalovaní (případně vedle zaplacení peněžité úplaty ve výši 605.200,- Kč) poskytnout žalobkyni jako prodávající protiplnění, podle něhož v rámci smluvního vztahu ze smlouvy o dílo bude cena díla „ponížena“ o 2.118.200,- Kč; v tomto rozsahu bude zároveň „ponížení ceny díla“ „kompenzováno“ převodem sporných pozemků na žalované coby společníky společnosti zhotovitele. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně chybně vyhodnotil otázku simulace právního jednání co do kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2016. Za rozhodující podle § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, pro přijetí závěru o simulaci je, zda písemné znění kupní smlouvy odráží vskutku „skutečný“ obsah (úplného) právního jednání účastníků (zachycuje projev jejich vůle); nestačí pouhý závěr o vůli smluvních stran převést vlastnické právo k předmětným pozemkům. Právní jednání, které strany předstírají, je právním jednáním zastírajícím a to, které skutečně chtějí je právním jednáním zastřeným. Podle odvolacího soudu účastníci uzavřeli dne 25. 4. 2016 kupní smlouvu, avšak nikoliv toho obsahu, který je zachycen v písemném znění kupní smlouvy, ale jiného obsahu, který byl „ve skutečnosti“ sjednán v ústní formě. Odvolací soud v bodech 23 až 30 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přijal závěr, že písemná kupní smlouva představuje zastírající právní jednání a ve skutečnosti kupní smlouva sjednaná ústně je právním jednáním zastřeným. Písemně zachycená kupní smlouva představuje simulované právní jednání, k němuž se podle § 552 a § 554 o. z. nepřihlíží. S odkazem na znění § 2128 odst. 1 věty první o. z., § 560 o. z. a § 561 odst. 2 o. z. přijal závěr, podle něhož ústní forma „ve skutečnosti“ uzavřené kupní smlouvy o převodu vlastnického práva ke sporným pozemkům nesplňuje obligatorní písemnou formu, přičemž nedostatek této formy má za následek absolutní neplatnost takového právního jednání podle § 588 o. z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, kterým je zájem na evidenci nabývacích titulů ve veřejném seznamu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni žalovaní (dále též „dovolatelé“). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojují s řešením otázky výkladu právních jednání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, odvolacímu soudu vytýkají, že je nepoučil, že při rozhodování bude vycházet z jiného právního posouzení věci než soud prvního stupně, a že porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak zatíženo vadou spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, čímž bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Žalovaný 3 odvolacímu soudu nadto vytýká, že nepřípustně doplnil dokazování, jestliže provedl důkazy, které nebyly navrženy žádným z účastníků řízení. Dovolatelé nejsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu o vzájemné provázanosti kupní smlouvy a smlouvy o dílo, který podle nich nemá oporu v provedeném dokazování. S tímto odůvodněním navrhli zrušit rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustná odmítnout, popř. jako nedůvodná zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Mají-li dovolatelé za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při výkladu právních jednání, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky obsahu právního jednání a vážnosti projevu vůle. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí – viz např. rozsudky ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3161/09, odmítl) a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017 – v poměrech právní úpravy do 31. 12. 2013 formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon (dnes právní jednání) není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Jedná-li někdo tzv. naoko a jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu (právního jednání) je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu (dnes právního poměru) musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Simuluje-li se právní úkon (právní jednání), pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon (právní jednání) předstírá; k perfekci právního úkonu (právního jednání) však chybí vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Z toho je také zřejmé, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Za účinnosti nového občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) pak podle § 552 o. z. simulované jednání představuje pouze zdánlivé právní jednání. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněného pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „simulované právní jednání, při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je právním jednáním zdánlivým (§ 552 o. z.). Ke zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání soud přihlíží z úřední povinnosti, vyjde-li zdánlivost v řízení najevo.“ Odvolací soud se při posuzování vážnosti vůle stran kupní smlouvy (a závěru o simulovaném právním jednání) zabýval všemi podstatnými okolnostmi a přihlédl k tomu, že pro úvahu o platnosti kupní smlouvy nestačí pouze vůle smluvních stran převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem, ale významné je to, zda písemné znění kupní smlouvy odráží vskutku, co do svého obsahu, „skutečný“ obsah (úplného) právního jednání účastníků, tedy zda zachycuje jejich skutečnou vůli. Namítají-li žalovaní překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu. Překvapivým je rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž je účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, a ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73). Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu nedostatky v poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., považuje dovolací soud za nezbytné poukázat na závěry své ustálené judikatury, podle které poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010). Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). S těmito judikatorními závěry zcela konvenuje procesní postup odvolacího soudu. K dovolací výhradě porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které k této otázce zformuloval již v usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009. V něm dovodil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mají-li dovolatelé za to, že dovoláním napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, jestliže provedl při jednání i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány, neinformoval je a nepoučil, z jakých důvodů tak činí, neseznámil je se svými myšlenkovými pochody a nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř., pak přestože své námitky podpořili odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, neformulují žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhají. Nesprávné vyřešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí záviselo, může založit přípustnost dovolání, naproti tomu vytýkané vady procesního postupu odvolacího soudu (tzv. vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají, ani kdyby se jich odvolací soud dopustil. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z výše uvedeného se podává, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 12. 2. 2025 JUDr. Václav Duda předseda senátu