MSPH 92 INS 1553/2021 214 ICm 2303/2022 33 ICdo 113/2025-278 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou v právní věci žalobkyně HELPCASH s.r.o., se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680/1 (identifikační číslo osoby 020 33 836), zastoupené Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, proti žalovaným a) M. W., zastoupenému Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, a b) Insolvenční agentuře v. o. s., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, insolvenční správkyni žalovaného (identifikační číslo osoby 291 15 540), o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 2303/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2025, č. j. 214 ICm, 2303/2022, 104 VSPH 841/2024-238 takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 104 VSPH 841/2024-238, potvrdil rozsudek ze dne 19. 6. 2024, č. j. MSPH 92 INS 1553/2021, jímž Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky žalobkyně přihlášené jako P13 tak, že se určuje, že žalobkyně má za žalovaným pohledávku ve výši 2 294 268 Kč, podřízenou ve výši 1 314 476 Kč, která je zcela zajištěna majetkem dlužníka, tj. pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok I.); zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má za žalovaným pohledávku ve výši 159 414 Kč, podřízenou ve výši 1 314 476 Kč, zajištěnou specifikovaným majetkem žalovaného, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok II.); zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má za žalovaným pohledávku ve výši 1 500 000 Kč zajištěnou specifikovaným majetkem žalovaného, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok III.); určil, že žalobkyně má za žalovaným pohledávku ve výši 20 000 Kč přihlášenou jako P13.3 (výrok IV.); zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má za žalovaným pohledávku ve výši 886 907 Kč (výrok V.), a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§§ 237 - 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, což znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje, neboť v něm není uvedeno, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné a ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno. V dovolání žalovaný pouze reprodukuje právní závěry soudů obou stupňů, a zatímco se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním rozsudku (a odkazuje na jeho „precizní argumentaci“), s právním posouzením věci odvolacím soudem zásadně nesouhlasí. V čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z jeho obsahu. Požadavkem, aby otázka „zda je nebo není smlouva uzavřená mezi dovolatelem a společností ACEMA platná nebo neplatná“ byla dovolacím soudem „vyřešena jinak, než jak o ní bylo rozhodnuto v dovoláním napadených rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 104 VSPH 841/2024-238, a Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 214 ICm 2303/2022-204“, dovolatel nevymezil přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., neboť použitá formulace významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla nyní posouzena jinak, a z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že dovolatel se ani tohoto nedomáhá, nýbrž požaduje, aby dovolací soud posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. řádného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. K podání nazvanému „Dovolání – doplnění a žádost o odklad vykonatelnosti“ ze dne 27. 6. 2025 dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po lhůtě k podání dovolání, jež uplynula 19. 5. 2025 (srov. § 241b odst. 3, 242 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud vadné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 8. 2025 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu