5 Tdo 302/2024-21926 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. Roman Výborný, 2. Ing. Zdeněk Rumler, 3. Mgr. Karel Drášil, 4. Ing. Ján Franek, a 5. obchodní společnost VARIEL, a. s., IČ 45148287, se sídlem Průmyslová č. 1034, Zruč nad Sázavou, okr. Kutná Hora, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 4 To 42/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání všech obviněných odmítají. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 42 T 7/2021, byli obvinění Ing. Roman Výborný a Ing. Zdeněk Rumler uznáni vinnými pod body 1. až 7. výroku o vině a obviněný Mgr. Karel Drášil pod body 2. až 7. výroku o vině zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný Ing. Ján Franek byl uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod body 4. a 5. výroku o vině zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněná obchodní společnost VARIEL, a. s. (dále též jen „obviněná VARIEL, a. s.), byla uznána vinnou pod body 4. až 7. výroku o vině zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „t. o. p. o.“). 2. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému Ing. Romanu Výbornému uložen podle § 43 odst. 1 a § 212 odst. 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, obviněným Ing. Zdeňku Rumlerovi a Mgr. Karlu Drášilovi byl uložen podle týchž ustanovení úhrnný trest odnětí svobody každému v trvání 6 let a obviněnému Ing. Jánu Franekovi byl uložen podle týchž ustanovení úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž všichni tito obvinění byli pro výkon uloženého trestu zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl každému z těchto obviněných uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 4 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl každému z těchto obviněných rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací, jakož i obdobné činnosti vykonávané na základě prokury, plné moci či jiného zmocnění, a zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání nebo funkce související s podáváním žádostí o dotace či subvence, jejich administrací nebo poskytováním, na dobu 10 let. Obviněné VARIEL, a. s., byl podle § 22 odst. 1 t. o. p. o. uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 10 let a podle § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. jí byl uložen i peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 50 000 Kč, tedy v celkové výši 10 000 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit České republice zastoupené Ministerstvem financí (dále též jen „MF“) škodu v rozsahu specifikovaném v rozsudku a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla Česká republika zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále též jen „MPO“) odkázána se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných obchodních společností GENT, a. s., (nyní GENT, a. s., v likvidaci) a FG servis, spol. s r. o. (nyní FG servis, spol. s r. o., v likvidaci). 4. Skutek, kterého se obvinění dopustili, spočívá ve stručnosti v tom, že v období od 19. 3. 2009 nejméně do 19. 3. 2018 po vzájemné dohodě a se společným úmyslem získat pro obviněnou VARIEL, a. s., finanční prostředky z dotací poskytovaných Ministerstvem průmyslu a obchodu a financovaných zčásti ze státního rozpočtu České republiky a zčásti ze strukturálních fondů Evropské unie na projekty této obchodní společnosti (projekt č. 258 „Komplexní informační systém společnosti VARIEL, a. s.“, projekt č. 362 „Inovace výrobní základny pro výrobu nově vyvinutých typů kontejnerů – VARIEL, a. s.“, projekt č. 372 „Výrobní základna pro sériovou výrobu velkoplošných sendvičových dílů“, projekt č. 2727 „Posílení technologického zázemí společnosti VARIEL, a. s., pro výrobu technologických kontejnerů“, projekt č. 2272 „Zahájení výroby unikátních modulů k použití v integrovaných záchranných systémech a obranném průmyslu, projekt č. 2801 „Rozšíření výzkumného a vývojového centra VARIEL“, projekt č. 6759 „Rozšíření technologického vybavení VARIEL, a. s.“), aniž by pro jejich poskytnutí byla splněna podmínka vyplývající z Pravidel způsobilosti výdajů, podle které musí být způsobilé výdaje vynaloženy v souladu se zásadami hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti, a podmínky vyplývající z Pravidel pro výběr dodavatelů, podle kterých měl být výběr dodavatelů transparentní, nediskriminační a měl zachovávat rovný přístup, si obvinění rozdělili své úlohy následujícím způsobem. Obviněný Ing. Roman Výborný jako ředitel, člen představenstva a zaměstnanec obviněné VARIEL, a. s., a obviněný Ing. Zdeněk Rumler jako její finanční ředitel, zaměstnanec a osoba zplnomocněná k právním úkonům spojeným s dotačními projekty na základě pověření obviněného Ing. Romana Výborného, podávali registrační i plné žádosti o dotace a platby jménem obviněné VARIEL, a. s., v rámci dotačních projektů, ačkoli oba věděli, že ve studiích proveditelnosti nebo v podnikatelských záměrech, které byly přílohami žádostí o dotace, v rozpočtech, které za tím účelem vyhotovili, u jednotlivých položek rozpočtu bezdůvodně i několikanásobně navýšili skutečné ceny, když přímo jednali s faktickými dodavateli, výrobci či výhradními dodavateli do České republiky o zakázkách, jež byly předmětem dodávek v rámci těchto projektů, a byli tak s cenami daných strojů, zařízení či technologií předem seznámeni. Přitom za účelem zastření skutečné výše vynaložených nákladů a získání účetních dokladů, které by mohly být předloženy poskytovateli dotace k proplacení, následně vyhlásili výběrová řízení, která připravili tak, aby svými kritérii filtrovali uchazeče s tím, že předem zjištěné a poté též faktické dodavatele v rozporu s Pravidly pro výběr dodavatelů neoslovili a nevyzvali je k podání nabídek, aby výběrová řízení mohly vyhrát předem dohodnuté obchodní společnosti, zejména GENT, a. s., a FG servis, spol. s r. o., a to po předchozí vzájemné dohodě se statutárními orgány těchto obchodních společností – obviněnými Mgr. Karlem Drášilem a Ing. Jánem Franekem. Obvinění Ing. Roman Výborný a Ing. Zdeněk Rumler následně sami objednávali dodávky od předem domluvených faktických dodavatelů nebo zadali obviněnému Mgr. Karlu Drášilovi, aby objednávku zajistil, dále kontrolovali objednávky a kupní smlouvy uzavřené faktickými dodavateli s obchodními společnostmi předem vybranými jako vítězi výběrových řízení, a v případě dotačních projektů č. 2801 a č. 6759 po společné dohodě s obviněným Mgr. Karlem Drášilem vložili do fakturačního řetězce navyšujícího cenu mezi obchodní společnosti GENT, a. s., a VARIEL, a. s., obchodní společnosti AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o., aby kontrolní orgán na první pohled neshledal extrémní navýšení ceny, když tyto obchodní společnosti jako vítězové výběrových řízení sloužily výhradně k zastření bezdůvodného navýšení cen dodávek oproti faktické nákupní ceně, přičemž samotné dodávky zajišťovali faktičtí dodavatelé sami. Po dokončení realizací zakázek obvinění Ing. Roman Výborný a Ing. Zdeněk Rumler podávali žádosti o platby na MPO, v jejichž rámci předkládali faktury vystavené obchodními společnostmi GENT, a. s., FG servis, spol. s r. o., AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o., jimiž dokládali způsobilé výdaje. Tím došlo k tomu, že v rozporu s podmínkami dotace byly na projekty obviněné VARIEL, a. s., vyplaceny dotace, které by za dodržení dotačních pravidel odpovídaly plné ceně projektu. Obviněný Ing. Zdeněk Rumler přitom za účelem zachování přehledu o celkově vynaložených faktických výdajích současně vedl nejméně u dotačních projektů č. 258, 2272 a 2727 evidenci v podobě excelových tabulek. Obviněný Mgr. Karel Drášil jako předseda představenstva obchodní společnosti GENT, a. s., po dohodě s obviněnými Ing. Romanem Výborným a Ing. Zdeňkem Rumlerem podepisoval a podával nabídky do výběrových řízení vyhlášených obviněnou VARIEL, a. s., v rámci dotačních projektů č. 362, 372, 2727 a 2272 s tím, že parametry pro úspěšné vyhodnocení nabídky mu byly oznamovány předem. Dále podepisoval smlouvy o dílo či kupní smlouvy za obchodní společnost GENT, a. s., týkající se zakázek v rámci těchto projektů, komunikoval o zakázkách s faktickými dodavateli, kterým poté za obchodní společnost GENT, a. s., uhradil zakázky realizované do areálu obviněné VARIEL, a. s., jíž vystavil faktury, kterými tato prokazovala způsobilé výdaje za zmíněné zakázky a předkládala je MPO, bez opodstatnění i několikanásobně bezdůvodně navýšené oproti faktické ceně dodaných zakázek, přičemž když finanční úřad zjišťoval výši marže v rámci dodávek k projektu č. 372, tak z důvodu, aby kontrolní orgán na první pohled neshledal extrémní navýšení ceny, v případě projektů č. 2801 a 6759 za obchodní společnost GENT, a. s., fakturoval předem dohodnutým vítězům výběrových řízení – obchodním společnostem AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o. – ceny bez ekonomického opodstatnění i několikanásobně navýšené oproti skutečné ceně dodaných zakázek faktickými dodavateli s tím, že věděl, že tyto obchodní společnosti následně přefakturují obviněné VARIEL, a. s., poskytnutá plnění za cenu navýšenou o minimální obchodní marži ve výši 1 %. Obviněný Mgr. Karel Drášil přitom takto postupoval, ačkoli věděl, že obchodní společnosti GENT, a. s., AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o., neměly žádné zaměstnance, veřejnou prezentaci či historii podnikání, stroje a zařízení samy nevyrobily, přímo nedodaly, neinstalovaly, neuvedly do provozu atd. Ceny dodávek obvinění přizpůsobili předpokládané ceně, která byla předem stanovena příjemcem dotace s cílem bezdůvodně maximalizovat výši vyplacené dotace obviněné VARIEL, a. s., za situace, kdy předpokládaná cena byla uvedena v zadávací dokumentaci a pokynech pro zpracování nabídky. Jediným účelem zapojení obchodní společnosti GENT, a. s., do těchto transakcí přitom bylo, aby v rozporu s dotačními podmínkami byly obviněné VARIEL, a. s., poskytnuty dotace ve výši přesahující náklady na pořízení strojů, zařízení a technologií v případě, kdyby byly pořízeny za ceny odpovídající zásadám efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti. Celé projekty obviněné VARIEL, a. s., tak byly bez hospodářské opodstatněnosti významně, i několikanásobně, předraženy. Obviněný Ing. Ján Franek jako jednatel obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., po dohodě s obviněnými Ing. Romanem Výborným a Ing. Zdeňkem Rumlerem podepisoval a podával nabídky do výběrových řízení vyhlášených obviněnou VARIEL, a. s., v rámci dotačních projektů č. 258, 2727 a 2272 s tím, že parametry pro úspěšné vyhodnocení nabídky mu byly oznamovány předem. Dále podepisoval smlouvy o dílo či kupní smlouvy za obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., v rámci těchto projektů, a také umožnil osobám z obchodní společnosti VARIEL, a. s., zejména obviněnému Ing. Zdeňku Rumlerovi, aby jeho jménem a jménem obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., komunikovali o zakázkách s faktickými dodavateli. Následně za obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., platil dodavatelům za zakázky realizované v areálu obchodní společnosti VARIEL, a. s., jíž vystavil faktury, kterými tato obviněná prokazovala způsobilé výdaje za uvedené zakázky a předkládala je MPO v přílohách žádostí o dotace. Obviněný Ing. Ján Franek takto postupoval, ačkoli věděl, že ceny v těchto fakturách jsou bez ekonomického opodstatnění i několikanásobně navýšeny oproti faktické ceně dodaných zakázek. Zároveň věděl, že obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., v dané době neměla žádné zaměstnance, veřejnou prezentaci či historii podnikání, stroje a zařízení sama nevyrobila, přímo nedodala, neinstalovala atd. Obvinění přizpůsobili ceny dodávek předpokládané ceně s cílem bezdůvodně maximalizovat výši vyplacené dotace obviněné VARIEL, a. s., neboť předpokládaná hodnota dodávek byla stanovena příjemcem dotace v zadávací dokumentaci a pokynech pro zpracování nabídky. Jediným účelem zapojení obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., do těchto transakcí přitom bylo, aby v rozporu s dotačními podmínkami byly obviněné VARIEL, a. s., vyplaceny dotace ve výši, která přesahovala cenu dotačních projektů obviněné VARIEL, a. s., pokud by tato cena byla stanovena v souladu s pravidly pro poskytování dotací. Obviněná obchodní společnost VARIEL, a. s., prostřednictvím obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Zdeňka Rumlera, jejichž jednání je jí přičitatelné, podávala žádosti o dotace a následně žádosti o platby u dotačních projektů č. 2727, 2272, 2801 a 6759, přičemž ve studiích proveditelnosti nebo v podnikatelských záměrech, které byly přílohami žádostí o dotace, byly u jednotlivých položek rozpočtu i několikanásobně bezdůvodně navýšeny ceny s cílem získat vyšší dotace, a to za účelem zastření skutečné výše efektivně a hospodárně vynaložených nákladů a získání účetních dokladů, které by mohly být předloženy poskytovateli dotace k proplacení. Obviněná VARIEL, a. s., vyhlašovala výběrová řízení na dodavatele, jejichž zadávací dokumentace byla připravena tak, aby se vítězi výběrových řízení staly obchodní společnosti zvýhodněné informacemi získanými mimo výběrová řízení, zejména obchodní společnosti GENT, a. s., a FG servis, spol. s r. o., a to po předchozí vzájemné dohodě s jejich statutárními orgány, obviněnými Mgr. Karlem Drášilem a Ing. Jánem Franekem. V případě dotačních projektů č. 2801 a 6759 po společné dohodě s obviněným Mgr. Karlem Drášilem byly do fakturačního řetězce navyšujícího cenu dodaných strojů, zařízení či technologií mezi obchodní společnosti GENT, a. s., a VARIEL, a. s., zařazeny obchodní společnosti AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o., aby kontrolní orgán na první pohled neshledal extrémní zvýšení ceny, jelikož tyto obchodní společnosti sloužily výhradně k bezdůvodnému navýšení cen dodávek oproti faktické nákupní ceně, přičemž samotné dodávky zajišťovali reální dodavatelé sami. Následně po dokončení realizací zakázek obvinění Ing. Roman Výborný a Ing. Zdeněk Rumler podávali žádosti o platby na MPO, v jejichž rámci předkládali faktury vystavené obchodními společnostmi GENT, a. s., FG servis, spol. s r. o., AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., VAMAR TRADING, s. r. o., jimiž dokládali způsobilé výdaje, čímž došlo k tomu, že na projekty obviněné VARIEL, a. s., byla poskytnuta dotace ve výši neodpovídající zásadám efektivity, účelnosti a hospodárnosti. Ceny pořízených strojů a jiných zařízení tak byly v rámci fakturačního řetězce uměle navyšovány. Právě vyplacení navýšených dotací přitom bylo jediným účelem zapojení obchodních společností GENT, a. s., FG Servis, spol. s r. o., AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o., do těchto transakcí. Obviněná obchodní společnost GENT, a. s., v postavení předem vybraného dodavatele, v jehož zájmu a v rámci jehož činnosti jednal obviněný Mgr. Karel Drášil jako člen statutárního orgánu, tedy osoba, jejíž jednání je přičitatelné této obchodní společnosti, po předchozí domluvě s obviněnými Ing. Romanem Výborným a Ing. Zdeňkem Rumlerem podávala nabídky do výběrových řízení vyhlášených obviněnou VARIEL, a. s., v rámci dotačních projektů č. 2727 a 2272 a dále uzavírala smlouvy o dílo či kupní smlouvy týkající se zakázek v rámci těchto projektů, na základě kterých vystavovala faktury pro obviněnou VARIEL, a. s, jimiž tato prokazovala způsobilé výdaje za zmíněné zakázky a předkládala je MPO v přílohách žádostí o dotace, v nichž však byly ceny bez ekonomického opodstatnění i několikanásobně navýšené oproti faktické ceně dodávaných strojů, zařízení či technologií, a poté, když finanční úřad zjišťoval výši marže v rámci dodávek k dotačnímu projektu č. 372, tak z důvodu, aby kontrolní orgán na první pohled neshledal extrémní navýšení ceny, v případě projektů č. 2801 a 6759 obchodní společnost GENT, a. s., fakturovala předem domluveným vítězům výběrových řízení – obchodním společnostem AV POWER, s. r. o., Grabin, s. r. o., a VAMAR TRADING, s. r. o. – ceny bez ekonomického opodstatnění i několikanásobně bezdůvodně navýšené oproti skutečné ceně dodaných zakázek faktickými dodavateli s tím, že tyto obchodní společnosti následně přefakturují obchodní společnosti VARIEL, a. s., poskytnutá plnění za cenu navýšenou o minimální obchodní marži ve výši 1 %, přestože uvedené obchodní společnosti k nakoupeným strojům a zařízením nepřidaly žádnou hodnotu. Obvinění přizpůsobili ceny dodávek předpokládané ceně s cílem bezdůvodně maximalizovat výši vyplacené dotace obviněné VARIEL, a. s., neboť hodnota dodávek byla předem stanovena přímo příjemcem dotace v zadávací dokumentaci a pokynech pro zpracování nabídky. Jediným účelem zapojení obchodní společnosti GENT, a. s., do těchto transakcí tak bylo, aby v rozporu s dotačními podmínkami byly obviněné VARIEL, a. s., poskytnuty dotace ve výši přesahující náklady na pořízení strojů a jiných zařízení v případě, kdyby byly pořízeny za ceny odpovídající zásadám efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti. Dotační projekty obviněné VARIEL, a. s., tak byly bez hospodářské opodstatněnosti významně, i několikanásobně, předraženy. Obviněná obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., v postavení předem vybraného dodavatele, v jejímž zájmu jednal obviněný Ing. Ján Franek jako statutární orgán, tedy osoba, jejíž jednání je této obchodní společnosti přičitatelné, po předchozí dohodě s obviněnými Ing. Romanem Výborným a Ing. Zdeňkem Rumlerem podávala nabídky do výběrových řízení vyhlášených obviněnou VARIEL, a. s., v rámci projektů č. 2727 a 2272 a dále uzavírala smlouvy o dílo či kupní smlouvy týkající se zakázek v rámci těchto projektů s tím, že následně platila faktickým dodavatelům zakázky realizované v areálu obviněné VARIEL, a. s., jíž vystavovala faktury, kterými tato prokazovala způsobilé výdaje za zmíněné zakázky a předkládala je MPO v přílohách žádostí o dotace, v nichž však byly ceny bez ekonomického opodstatnění i několikanásobně navýšeny oproti faktické ceně dodaných zakázek, ačkoli sama nepřidala k nakoupeným strojům a zařízením žádnou hodnotu. Ceny strojů, zařízení či technologií obvinění přizpůsobili předpokládané ceně s cílem bezdůvodně maximalizovat výši vyplacené dotace obviněné VARIEL, a. s., neboť předpokládaná hodnota dodávek byla předem stanovena příjemcem dotace v zadávací dokumentaci a pokynech pro zpracování nabídky. Jediným účelem zapojení obchodní společnosti GENT, a. s., do těchto transakcí bylo, aby v rozporu s dotačními podmínkami byly obviněné VARIEL, a. s., poskytnuty dotace ve výši přesahující náklady na pořízení strojů a zařízení v případě, kdyby byly pořízeny za ceny odpovídající zásadám efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti. Dotační projekty obviněné VARIEL, a. s., tak byly bez hospodářské opodstatněnosti významně, i několikanásobně, předraženy. Ohledně konkrétních jednání obviněných týkajících se jednotlivých dotačních projektů obviněné VARIEL, a. s., Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. 5. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění, státní zástupce v neprospěch obviněných Ing. Romana Výborného, Ing. Zdeňka Rumlera a obviněné VARIEL, a. s., proti výroku o trestu a náhradě škody a též poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem financí proti výroku o náhradě škody. Z podnětu všech podaných odvolání odvolací Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 4 To 42/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech ohledně obviněných Ing. Romana Výborného, Ing. Zdeňka Rumlera, Mgr. Karla Drášila, Ing. Jána Franeka a obchodní společnosti VARIEL, a. s., a v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. Romanu Výbornému při nezměněném výroku o vině podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce 8 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu obchodních korporací či výkonu zaměstnání nebo zmocnění, souvisejících s podáváním žádostí o dotace či subvence, jejich administrací nebo poskytováním, na dobu 10 let. Obviněnému Ing. Zdeňku Rumlerovi byl při nezměněném výroku o vině podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve délce 6 a 1/2 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či zmocnění souvisejících s podáváním žádostí o dotace či subvence, jejich administrací nebo poskytováním, na dobu 8 let. Obviněnému Mgr. Karlu Drášilovi byl při nezměněném výroku o vině podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 5 a 1/2 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč. Obviněnému Ing. Jánu Franekovi byl při nezměněném výroku o vině podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč. Obviněné VARIEL, a. s., byl podle § 22 odst. 1 t. o. p. o. uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 10 let. Podle § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. byl obviněné uložen i peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 50 000 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit České republice, zastoupené Ministerstvem financí, škodu v rozsahu specifikovaném v rozsudku a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla Česká republika, zastoupená jednak MPO a jednak MF, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání obviněných 6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 4 To 42/2023, podali dovolání obvinění Ing. Roman Výborný, Ing. Zdeněk Rumler, Mgr. Karel Drášil, Ing. Ján Franek a obchodní společnost VARIEL, a. s. a) Dovolání obviněného Ing. Romana Výborného 7. Obviněný Ing. Roman Výborný podal své dovolání ve dvou podáních. V tom, které učinil prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. 8. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný zpochybnil způsob, jakým došlo k určení člena odvolacího senátu, který nahradil vyloučenou soudkyni tohoto senátu JUDr. Hanu Hrnčířovou. O určení zastupujícího soudce byl požádán předseda zastupujícího senátu, který určil soudkyni JUDr. Evu Brázdilovou, přičemž obviněný považuje takový postup za odporující příslušným ustanovením rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze. Způsob určení zastupující členky senátu podle názoru obviněného vykazuje znaky libovůle, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále v textu jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále v textu jen „Úmluva“), a také k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil ve všech jeho alternativách. Zjevný rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními shledal v závěru soudů o jeho úmyslné spoluúčasti na jakémkoli protiprávním jednání, tím spíše pak jako osoby s rozhodujícím postavením. Konkrétně se soud prvního stupně v bodě 735. svého rozsudku zmiňuje o vědomosti obviněného o obvyklé ceně plnění a v bodě 730. téhož rozsudku dochází soud k závěru, že obviněný si byl vědom údajné netransparentnosti výběrových řízení, a že to byl on, kdo v zadávacích dokumentacích uváděl údajně bezdůvodně navýšené ceny. Odvolací soud tyto závěry pak na s. 52 napadeného rozsudku přejímá. Podle názoru obviněného však takové závěry nemají oporu v provedených důkazech. Na přípravě dotačních projektů se podíleli jak zaměstnanci obviněné VARIEL, a. s., tak externí odborníci, kteří připravovali žádosti o dotace a zajišťovali jejich soulad se zákonem a dotačními podmínkami a mimo jiné se též účastnili školení dotačního orgánu, s nímž v případě nejasností komunikovali. Pokud by tedy skutečně bylo cílem obviněných páchat trestnou činnost, uvedené kroky by jistě byly zbytečné. Tyto skutečnosti však soudy obou stupňů pominuly, když provedly listinný důkaz plnou mocí, kterou obviněný udělil spoluobviněnému Ing. Zdeňku Rumlerovi pro administraci celého dotačního řízení. Tento dokument podle odvolacího soudu potvrzuje obsah prvotní výpovědi obviněného Ing. Zdeňka Rumlera v pozici obviněného v přípravném řízení a svědčí mimo jiné o plném informování obviněného o jednání činěném za obviněnou VARIEL, a. s., při získávání dotací. Zmíněný závěr považuje obviněný za absurdní, neboť plná moc je nezbytným formálním podkladem pro další kroky, které mohl spoluobviněný Ing. Zdeněk Rumler v součinnosti s dotačním týmem realizovat. Nesvědčí však o tom, že by obviněný podpisem plné moci získal komplexní přehled o daném projektu a že mu od tohoto okamžiku byly známy všechny skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu. V tomto ohledu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 955/2018, podle jehož závěru nelze úmysl presumovat, ale je třeba jej postavit na konkrétních skutkových zjištěních. 10. Obviněný Ing. Roman Výborný zpochybnil rovněž závěr soudů nižších stupňů o tom, že byla prokázána jeho vědomost o umělém navýšení cen dodávek v rámci dotačních projektů. Poukázal na hodnocení výpovědi svědka P. Š., které je podle názoru obviněného vadné, neboť odvolací soud nesprávně zpochybnil postup soudu prvního stupně, který nekonfrontoval tohoto svědka ohledně rozporu v jeho výpovědi. Nesprávně pak byla podle obviněného hodnocena i výpověď svědka P. Z., protože ji soudy označily jako nevěrohodnou s povrchním konstatováním poukazujícím na dlouholetou spolupráci svědka s obviněnou VARIEL, a. s. 11. Obviněný považuje za neprokázaný též závěr o netransparentnosti výběrových řízení obviněné VARIEL, a. s., když v řízení nebylo zkoumáno nastavení jednotlivých hodnotících kritérií, například jejich porovnáním s podmínkami u jiných srovnatelných případů. 12. S odkazem na variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, obviněný Ing. Roman Výborný vytkl, že v řízení byly provedeny nezákonně získané důkazy, a to výpověď spoluobviněného Ing. Zdeňka Rumlera z přípravného řízení a e-mailová komunikace získaná znalcem Václavem Černým ze zajištěné elektroniky. Výpověď spoluobviněného Ing. Zdeňka Rumlera je podle názoru obviněného procesně nepoužitelnou ve smyslu § 89 odst. 3 tr. ř., neboť byla opatřena hrozbou nezákonného donucení, když ji policejní orgán dosáhl výměnou za příslib Ing. Zdeňku Rumlerovi, že nebude vzat do vazby, což je zachyceno v protokolu o jeho výslechu ze dne 14. 3. 2019. Přitom se tak mělo stát ještě před tím, než byl Ing. Zdeněk Rumler zastoupen svým obhájcem. Pokud jde o nezákonnost získání e-mailové komunikace znalcem Václavem Černým, obviněný vytkl, že v daném období nedisponoval tento znalec příslušnou odborností, a nebyl proto oprávněn vypracovat znalecký posudek. Skutečnost, že si znalec následně doplnil kvalifikaci a požádal o změnu či rozšíření znaleckého oboru, přitom nemá žádný vliv na jeho oprávnění provádět znaleckou činnost v projednávané věci. Navíc kvůli vadám v postupu policejního orgánu není podle názoru obviněného zaručena autenticita dat získaných při domovní prohlídce spoluobviněných Ing. Zdeňka Rumlera a VARIEL, a. s. Obhajoba přitom k posouzení vad postupu policejního orgánu předložila dva znalecké posudky, které však nebyly provedeny jako důkazy. 13. Poslední varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, byla podle názoru obviněného naplněna tím, že v řízení nebyly k důkazu provedeny znalecké posudky znalců Ing. Jiřího Bergera a prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M. DrSc., a ani nebyli vyslechnuti externí hodnotitelé dotačních projektů, jejichž výslechy obhajoba navrhovala. Důvodem neprovedení uvedených znaleckých posudků přitom mělo být údajné zasahování do rozhodovací pravomoci soudu stran posouzení zákonnosti zajištění důkazu. Otázka zajišťování počítačových dat je však podle obviněného odbornou otázkou, k níž je třeba znalostí z oboru kybernetiky. Zároveň obviněný zdůraznil, že s návrhem na provedení znaleckého posudku Ing. Jiřího Bergera se soudy nevypořádaly vůbec. Pokud jde o navrhované výslechy externích hodnotitelů, podle obviněného jako nezávislí odborníci hodnotili cenu příslušných strojů, zařízení či technologií, ale jejich role měla rovněž pomoci zajistit transparentnost a objektivitu výběrových řízení. Výslech zmíněných svědků tak mohl objasnit otázku údajné netransparentnosti výběrových řízení. 14. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako úmyslnou trestnou činnost. Soudy nižších stupňů se podle něj zabývaly subjektivní stránkou jednání obviněného toliko okrajově a jeho zavinění v podstatě presumují. I když soudy dospěly k závěru, že obviněná VARIEL, a. s., měla tým osob, který se věnoval dotační problematice, jednání obviněného je zcela nelogicky popsáno tak, že konal společně se spoluobviněným Ing. Zdeňkem Rumlerem včetně toho, že společně podávali žádosti o dotace. Pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů je pak podle obviněného zásadní i kontrolní činnost dotačního orgánu s tím, že dotační projekty byly opakovaně kontrolovány ze strany několika státních institucí, a to vždy bez zjištění pochybení. Není tak zřejmé, z čeho soudy vyvodily závěr o tom, že obviněný úmyslně jednal v rozporu s podmínkami pro poskytnutí dotace, když mohl jednat v negativním skutkovém omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se podle názoru obviněného zároveň nezabývaly ani tím, jaký vliv na poskytnutí dotace by mělo zjištění kontrolního orgánu, že deklarované předpokládané ceny neodpovídají nabídkovým cenám. 15. Jak dále obviněný zdůraznil, nesprávně byl posouzen také zákonný znak škody, když pro určení její výše musí být postaveno najisto, zda by bez poskytnutých nepravdivých či zkreslených údajů v žádosti o dotaci nebyla dotace vyplacena buď vůbec, anebo by ji žadatel získal jen zčásti, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021. Tuto úvahu však soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích neprovedly. 16. Námitkou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl, že soudy dostatečně neodůvodnily existenci organizované skupiny, stejně jako závěr o spolupachatelství obviněných. 17. Obviněný dále zpochybnil i závěr soudů, že výběrová řízení obviněné VARIEL, a. s., na dodavatele v rámci dotačních projektů nebyla transparentní. Podle jeho přesvědčení soudy kromě obecného odkazu na zásadu transparentnosti neuvedly, jaké konkrétní právní normy a jakým způsobem byly porušeny. Transparentnost veškerých výběrových řízení přitom byla v souladu s podmínkami pro poskytnutí dotace zajištěna přímo řídícím orgánem s tím, že teprve po jeho schválení mohla obviněná VARIEL, a. s., vyhlásit výběrové řízení. 18. Závěrem tohoto podání dal obviněný předsedovi senátu Nejvyššího soudu podnět k odložení, případně přerušení výkonu jemu uložených trestů a výroku o náhradě škody. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám obviněného zprostil obžaloby, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 19. V podání učiněném obhájcem JUDr. Blendem Rajim (a v jeho doplnění) obviněný Ing. Roman Výborný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 20. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v tomto podání obviněný namítl, že nebyl naplněn zákonný znak spočívající ve spáchání činu organizovanou skupinou, resp. soudy neodůvodnily jeho naplnění, a rovněž vytkl, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu příslušných trestných činů. Soud prvního stupně pak ve svém rozsudku ani neuvedl, zda obviněný jednal v úmyslu přímém, či nepřímém. 21. Dále obviněný poukázal na porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, když se podle něj soudy vůbec nezabývaly skutkovou verzí předloženou obhajobou, která nebyla žádnými důkazy vyvrácena. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo v souladu s právními předpisy, což vyplývalo z kontrol provedených státními orgány. Soudy podle mínění obviněného přitom ignorovaly i skutečnost, že zpracování a administraci dotačních projektů vždy prováděla třetí osoba s odbornou kvalifikací. 22. S odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu obviněný opětovně vytkl procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného Ing. Zdeňka Rumlera a to, že soudy účelově prováděly důkazy pouze v jeho neprospěch, neprovedly důkaz znaleckými posudky znalců Ing. Jiřího Bergera a prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc., navrženými obhajobou a neprovedly klíčový výslech externích hodnotitelů dotačních projektů. 23. Jak dále obviněný v tomto podání zdůraznil, soudy nesprávně posoudily nabídkové ceny uchazečů do výběrových řízení, když nezohlednily, že vybraní dodavatelé musí generovat zisk, a tedy nemohou do své nabídky zahrnout pouze faktické náklady, ale například i náklady na svůj provoz. Navíc nebylo vzato v úvahu, že některé dodávky byly řešeny prostřednictvím subdodavatelů, čímž se skutečné náklady opět navýšily. Podle názoru obviněného se soudy dostatečně nevypořádaly ani se závěry znaleckého posudku znalecké kanceláře BENE FACTUM, a. s., k posouzení obvyklosti cen strojů, zařízení či technologií, které byly v rámci dotačních projektů pořizovány, a stejně tak s výpovědí zaměstnankyně MPO M. S., která potvrdila přiměřenost cen v jednotlivých dotačních projektech. 24. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že porušení povinnosti při zadávání veřejné zakázky není znakem skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu, přičemž takové porušení by měl zjišťovat a sankcionovat poskytovatel dotace, případně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Trestněprávně relevantní skutečností by přitom bylo, že zpracovatelé zadávacích dokumentací věděli, že stanovují diskriminační kritéria s tím, že jejich cílem by bylo znemožnit hospodářskou soutěž. Ačkoli takový závěr soudy dovodily, nebyl prokázán úmysl obviněného. Řídící orgán vždy předem písemně schvaloval text každého výběrového řízení a teprve poté žadatel zveřejnil výběrové řízení. Obviněný též zdůraznil, že výběrová řízení na dodavatele nejsou součástí žádosti o poskytnutí dotace a jejich pravdivost nebo úplnost není podstatná pro naplnění znaků trestného činu dotačního podvodu. 25. Podle přesvědčení obviněného soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, jakým způsobem mělo dojít k porušení zásady rovného zacházení a transparentnosti výběrových řízení. Jestliže odvolací soud na s. 12 svého rozsudku uvedl, že obvinění v zadávací dokumentaci diskriminačně vymezili předmět zakázky sloučením tří odlišných nesouvisejících plnění do jedné zakázky bez možnosti dílčího plnění a uvedli diskriminační požadavek na poskytnutí jistoty, podle názoru obviněného takový postup neodpovídá definici nediskriminačního jednání podle Pravidel pro výběr dodavatelů. Jak dále obviněný zdůraznil, v případě, kdyby se zásada zákazu diskriminace vykládala v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále též jen ve zkratce „ZVZ“), nebyla by v projednávané věci porušena, jelikož soudy neuvedly, jaká plnění spolu vzájemně nemají souviset. Naopak, pokud by každé jednotlivé plnění bylo zadáno samostatně, tímto umělým rozdělením veřejné zakázky by došlo k porušení ustanovení § 13 odst. 3 a 8 ZVZ, přičemž není pravdou, že by plnění byl schopen poskytnout pouze jeden dodavatel, když bylo možno využít subdodávek. Podle názoru obviněného byl prokázán soulad postupu zadavatele výběrových řízení s Pravidly pro výběr dodavatele i s Podmínkami pro poskytnutí dotace a také byl předložen písemný souhlas řídícího orgánu s takovým postupem. 26. Pokud jde o údajně diskriminační požadavek na poskytnutí jistoty v zadávací dokumentaci, který soudy konstatovaly u dotačních projektů č. 362 a 372, obviněný tvrdí, že postupoval v souladu s ustanovením § 67 ZVZ, podle kterého výši jistoty stanoví zadavatel v absolutní částce ve výši do 2 % předpokládané hodnoty veřejné zakázky. Není tak zřejmé, jakým způsobem měla být porušena zásada zákazu diskriminace stanovením takové jistoty. 27. Obviněný také vytkl, že soudy nesprávně dovodily, že uplatněné výdaje byly vynaloženy v rozporu se zásadami hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti, když podle Obecných pravidel způsobilosti výdajů pro OPPI 2007-2013, platných od 1. 1. 2010, lze naplnění zásady efektivnosti a hospodárnosti posuzovat též na základě znaleckého posudku. V této souvislosti obhajoba předložila znalecké posudky, které však soudy neprovedly k důkazu. Soudy také konstatovaly porušení zásady účelnosti, aniž by uvedly, jakým způsobem měla být tato zásada porušena. 28. Obviněný zpochybnil i závěr soudů, že svým jednáním porušil ustanovení § 13 ZVZ. Účelem tohoto ustanovení totiž podle názoru obviněného není, aby zadavatelé přesně stanovili předpokládanou hodnotu veřejné zakázky, ale aby ji nestanovovali v nižší výši za účelem vyhnutí se jejímu zadávání v přísnějším zákonném režimu. Obviněný tak nemohl porušit ustanovení § 13 ZVZ tím, že by stanovil vyšší předpokládanou hodnotu veřejné zakázky, než byla faktická cena plnění. 29. Závěrem tohoto podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám zprostil obviněného obžaloby, případně aby zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil, výkon rozhodnutí v části týkající se uloženého trestu a povinnosti k náhradě škody. b) Dovolání obviněného Ing. Zdeňka Rumlera 30. Obviněný Ing. Zdeněk Rumler ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 31. Podle názoru obviněného se odvolací soud dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami obviněných, když jen lakonicky odsouhlasil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, případně doplnil dílčí skutková zjištění, aniž by k tomu provedl odpovídající dokazování. Jak dále obviněný zdůraznil, pořizovací cena strojů, zařízení či technologií v rámci výběrových řízení byla cenou obvyklou, přičemž do výběrových řízení se mohl přihlásit kdokoli. Dodavatelé si svoje dodávky cenili v případě, že dodávali v rámci soukromého vztahu mimo dotační řízení rozdílně, než když dodávali prostřednictvím výběrového řízení jako dodávku přímo financovanou přes dotační programy, což vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétně obviněný zmínil dotační projekt č. 362, u něhož byla původně vyhlášena tři výběrová řízení, která však byla podle závěrů soudů nedůvodně zrušena. Obviněná VARIEL, a. s., posléze vyhlásila nové výběrové řízení, tentokrát na komplexní dodávku, do kterého podala vítěznou nabídku obchodní společnost GENT, a. s., za nižší částku, než kdyby byly soutěženy dodávky samostatně ve třech výběrových řízeních. Obviněný vytkl, že v řízení nedošlo k odstranění tohoto rozporu ve skutkových zjištěních, přičemž ohledně účelového rušení výběrových řízení nebylo učiněno jakékoli konkrétní skutkové zjištění. 32. Jak dále obviněný zdůraznil, všechny formální požadavky na uveřejnění zadávací dokumentace výběrových řízení byly vždy splněny. Pokud nebyl zpracován znalecký posudek na obvyklou cenu dodávek a ani nebyli vyslechnuti odborníci z MPO, kteří hodnotili dotační projekty, nelze uzavřít, že šlo o netransparentní výběrová řízení. Obviněný také vytkl, že soudy u jednotlivých dotačních projektů neoznačily, jaké konkrétní technické či obchodní podmínky byly ve výběrových řízeních diskriminační, což činí jejich závěry zcela nepřezkoumatelnými, stejně jako závěr odvolacího soudu o drastických smluvních pokutách za chyby v dotační dokumentaci. Navíc i popis spáchaného skutku v těchto souvislostech podle názoru obviněného obsahuje vady, protože v něm chybí konkretizace údajných diskriminačních podmínek výběrových řízení, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které musí být skutek popsán tak, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem. 33. Podle obviněného odvolací soud nereagoval na jeho odvolací námitky ohledně správnosti právní kvalifikace skutku a dostatečně nekonkretizoval nedostatky výběrových řízení. V rozhodnutích soudů pak obviněný postrádá popis všech znaků skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie a konkretizaci toho, jakými skutkovými zjištěními byly naplněny. Odvolací soud podle názoru obviněného též zcela pominul skutečnost, že kontakt ze strany obviněné VARIEL, a. s., se skutečnými dodavateli musel proběhnout, jelikož jednou ze součástí žádosti o poskytnutí dotace byl odhadovaný rozpočet daného projektu. Ze žádného důkazu přitom nevyplývá, že při získávání těchto informací došlo k domluvě o úpravě cen, a nadto tyto kontakty s dodavateli prováděly osoby odlišné od obviněných. Podle obviněného rovněž nemohla být nepravdivým údajem cena očekávaných dodávek, jelikož ceny byly odpovídající zjištěním na trhu a nebyly způsobilé uvést dotační orgán v omyl. Soudy se měly správně zabývat otázkou, zda se skutečně nedodávaly příslušné stroje zařízení na trhu i za ceny výrazně vyšší. Závěr, že obviněná VARIEL, a. s., získala stroje zadarmo, označil obviněný za absurdní. Naopak s ohledem na neochotu subjektů hlásit se do výběrových řízení či hlásit se s výrazně vyššími nabídkovými cenami dodávky pro obviněnou VARIEL, a. s., byly dodávky značně dražší, než kdyby je pořizovala bez dotací. Ze žádného důkazu pak podle přesvědčení obviněného nelze seznat, že prostředky vyplacené obchodním společnostem GENT, a. s., a FG servis, s. r. o., nakonec získala zpět obviněná VARIEL, a. s. 34. Obviněný dále zpochybnil závěry soudů ohledně výše škody, kterou soudy určily jako rozdíl mezi plněními poskytnutými hlavním dodavatelům prostřednictvím subdodavatelů a plněním vítězné nabídky hlavního dodavatele ve výběrovém řízení, přičemž v podstatě vždy šlo o celou částku vyplacené dotace. Avšak i sám soud prvního stupně uvedl, že je běžná minimálně marže generálního dodavatele ve výši alespoň 15 %, přičemž řada dodavatelů zmínila i výrazně vyšší částky. Obviněný tak má za to, že za škodu nelze považovat celou částku vyplacené dotace, když soudy v popisu skutku uvádí, že nepravdivým údajem jsou bezdůvodně navýšené ceny, ale v podstatné části byly ceny důvodné, a to včetně marže generálního dodavatele, s čímž se soudy nevypořádaly a při stanovení výše škody to nezohlednily. V této souvislosti pak obviněný vytkl, že odvolací soud nezkoumal praktické fungování trhu projektů financovaných prostřednictvím dotačních titulů MPO. 35. Soudy nižších stupňů podle názoru obviněného postavily do popředí nestandardní situaci spolupráce mezi obviněnou VARIEL, a. s., a generálními dodavateli v jednotlivých výběrových řízeních v podobě e-mailové a další komunikace. To by však naznačovalo spíše naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 36. Obviněný také namítl, že v řízení nebylo zjištěno, z jakých skutečností vyplývá spáchání činu v rámci organizované skupiny. Podle něj odvolací soud k této otázce neprovedl dokazování s výjimkou přečtení několika e-mailových zpráv o implementaci dodávky do provozu obviněné VARIEL, a. s., což však souviselo toliko s tím, že všechny zúčastněné osoby jednaly na základě smluvních vztahů. Nadto obviněný považuje za nevhodnou argumentaci odvolacího soudu, který poukázal na nezveřejněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 526/2023, přičemž argumentace odvolacího soudu, že členem organizované skupiny může být i účastník podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, se jeví jako nadbytečná, když jím žádný z obviněných není. Další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které odkazuje odvolací soud, se pak nezabývá pojmem „organizovaná skupina“, ale odlišným pojmem „organizovaná zločinecká skupina“. Podle názoru obviněného je vhodnější poukázat na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr., podle kterého zákonná dikce „ve spojení s organizovanou skupinou“, obsažená v ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dopadá i na volnější formy vztahu pachatele k takové skupině, než je jeho členství v ní. Obviněný pak má za to, že činnost spoluobviněných Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka je třeba posuzovat jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a jejich spolupráci nanejvýš jako jednání ve spojení s organizovanou skupinou, nikoli členství v ní. Za takové situace však obviněný sám spolu s obviněným Ing. Romanem Výborným nemohl tvořit organizovanou skupinu, protože v rámci organizované skupiny je podle ustálené judikatury nutná kooperace alespoň tří osob. Obviněný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 979/2021, též připomněl, že osoby označované jako tzv. bílí koně se nepovažují za členy organizované skupiny. 37. Obviněný dále vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o náhradě škody, když se soudy podle jeho názoru nevypořádaly s argumentací obhajoby, že MF a MPO nemají pravomoc vymáhat v řízení náhradu škody za poškozenou Českou republiku. Soudy v tomto ohledu poukázaly na ustanovení § 9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého přísluší hospodaření s určitým majetkem té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje ho mimo jiné k plnění úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, není-li stanoveno jinak. Pro případ poskytování dotací je však stanoven jiný postup – porušení dotačních pravidel je podle § 44 odst. 1 písm. j) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, porušením rozpočtové kázně, přičemž podle § 44a odst. 3 téhož zákona je pak příslušným orgánem veřejné moci k uplatnění náhrady škody v souvislosti s porušením rozpočtové kázně místně příslušný finanční úřad. S tím souvisí i skutečnost, že řízení o porušení rozpočtové kázně je daňovým řízením, které se řídí daňovým řádem. Dále obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr., podle nichž částka, o kterou pachatel zkrátil daň nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu, představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ, byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení. Vymáhání těchto dluhů je svěřeno výhradně daňovému řízení a pachatelé nesou odpovědnost v adhezním řízení jedině za situace, že ručí za splnění povinností obchodní společnosti (členové statutárního orgánu) podle obecných obchodně právních předpisů. Jak dále obviněný zdůraznil, stejně jako u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku se vede k vymožení dluhů při porušení hmotného práva (tj. předpisů upravujících poskytování dotací stejně jako stanovení daní) daňové řízení před finančním úřadem. Náhrada škody správcem daně pak může být uplatňována jen za předem daných kritérií, které však soudy v projednávané věci vůbec nezkoumaly. V tomto směru obviněný poznamenal, že obviněná VARIEL, a. s., jako příjemce dotací za ně pořídila významný hmotný majetek, který nadále vlastní, tj. není nemajetná, a příslušný správce daně u ní může vymoci pohledávky z titulu porušení rozpočtové kázně. 38. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. Zdeněk Rumler navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. c) Dovolání obviněného Mgr. Karla Drášila 39. Obviněný Mgr. Karel Drášil opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. V jeho úvodu vytkl, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku je nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nejsou v něm vymezeny znaky skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, ale spíše obecného podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku se pak ve vztahu k obviněnému soudy nezabývaly vůbec, ale pouze jej formálně užily, protože podpora byla financována i z evropských fondů. Dále obviněný shledal porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť nebylo postaveno najisto, co je mu kladeno za vinu. Podle názoru obviněného byla věc postoupena policejnímu orgánu jako oznámení finančního úřadu, který však v mezidobí uzavřel veškerá svá řízení bez konstatování pochybení. Ohledně předražení dotačních projektů pak byly provedeny důkazy, které jej spíše vyvracejí, přičemž důkazní návrhy obviněného směřující k objasnění cenotvorby jednotlivých plnění soudy obou stupňů oslyšely. 40. Obviněný dále namítl, že se odvolací soud nezabýval jeho zaviněním ve vztahu ke způsobení škody a naplněním znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, jakou konkrétní roli měl obviněný zastávat, a nebyl prokázán jeho úmysl páchat soustavnou trestnou činnost. Naopak z něj vyplývá, že argumentace odvolacího soudu se opírá pouze o výpověď obviněného Ing. Zdeňka Rumlera, který uvedl, že obviněný byl jedním ze statutárních orgánů a podepisoval smluvní dokumentaci za obchodní společnost GENT, a. s. Vzhledem k tomu, že statutární orgán je orgánem zastupujícím právnickou osobu navenek, je zřejmé, že jiný subjekt, pokud mu nebyla udělena plná moc, nebyl oprávněn jednat za právnickou osobu. Takové jednání však nezakládá účast na trestné činnosti, natož organizované. Podle obviněného je organizovaná skupina jediným spojovacím článkem všech skutků, a tedy i výše škody sečtená z mnoha nesourodých dotací, u kterých je souběh značně diskutabilní, neboť se liší časová a věcná souvislost, způsob provedení či osoby pachatelů. Obviněný také uvedl, že pokud by soudy nekonstatovaly shora uvedené kvalifikační znaky, je další otázkou i běh promlčecích lhůt, jelikož v případě základní skutkové podstaty dotačního podvodu by bylo nezbytné zkoumat, zda ohledně některých ze skutků již nedošlo k promlčení. 41. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný shledal v tom, že z obsahu ústního odůvodnění napadeného rozsudku vyplynula podjatost předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Luboše Vlasáka vůči němu, spoluobviněnému Ing. Jánu Franekovi a obhájcům JUDr. Radku Šmerdovi, Ph.D., celé advokátní kanceláři Gřivna & Šmerda, s. r. o., doc. JUDr. Lukáši Bohuslavovi, Ph.D., a JUDr. Alici Říhové. 42. Obviněný spatřuje v projevu předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Luboše Vlasáka jako problematické označování dvou obviněných za „chodící bílé koně“, dále „vyprávění o bezdomovcích, hygienické vložce a krabicovém vínu“, odmítnutí důkazních návrhů s odůvodněním, že znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., LL.M. DrSc., v rámci své znalecké činnosti zjišťuje pouze notoriety, přičemž jeho znalecké posudky advokáti působící v advokátní kanceláři Gřivna & Šmerda, s. r. o., předložili již v minulosti v jiných trestních věcech. Dále jde o údajně nevhodné poučování obhájce doc. JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., ohledně pramenů práva, o sdělení, že uložené tresty jsou výsledkem špatné obhajoby, a úvahy, že u tohoto typu kriminality a vzhledem k věku pachatelů je trest odnětí svobody neefektivní a zbytečný. Podle obviněného pak bylo pochybné i konstatování předsedy senátu, že „obhájce JUDr. Šmerda nám tady dal přednášku na dokonaný dotační podvod a vývojová stadia trestného činu dotačního podvodu, i když judikatura již dávno zjistila, že dotační podvod je dokonán posláním peněz na účet příjemce dotace, mluvíme o speciální skutkové podstatě k obecnému podvodu. Akceptace právního názoru doktora Šmerdy by znamenala, že neexistují vyšší odstavce dotačního podvodu“. Podle názoru obviněného pak nebylo namístě ani konstatování, že si je odvolací senát vědom toho, že manžel obhájkyně JUDr. Alice Říhové působí jako soudce u Nejvyššího soudu. 43. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný Mgr. Karel Drášil zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání jako dokonaného trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a rovněž zdůraznil nutnost užití zákona o rozpočtových pravidlech. Jak dále tento obviněný uvedl, v odsuzujícím rozsudku je časové období jeho trestné činnosti vymezeno od 19. 3. 2009 nejméně do 19. 3. 2018, přičemž z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal přede dnem 28. 1. 2011. Pouze v důsledku této zjevné nezákonnosti ho pak bylo možno zařadit do organizované skupiny a klást mu za vinu i jednání v období, kdy nemohl vědět, že obviněná VARIEL, a. s., bude příjemcem dotace a že se bude účastnit výběrových řízení. Soudy podle názoru obviněného pak nesprávně formálně spojily jednotlivé dotace do jednoho skutkového děje, aniž by zohlednily specifika a rozdíly v dodávkách materiálu či v provádění díla v rámci jedné dodávky. 44. Podle názoru obviněného právní nauka ani rozhodovací praxe zatím nedospěly k jednoznačnému závěru ohledně vztahu skutkových podstat trestného činu dotačního podvodu a obecného podvodu. Proto žádá, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil tuto konkurenci a formuloval i pro budoucí praxi jednoznačný právní názor. Zároveň zdůraznil, že trestná činnost obviněných podle odsuzujícího rozsudku spočívá v úmyslném způsobení škody vyplývající z rozdílu mezi cenami výrobců a cenami dodavatele, kterého reprezentuje obviněný, přestože způsobení škody není zákonným znakem dotačního podvodu ve smyslu § 212 tr. zákoníku. Podle obviněného bylo dokazováním postaveno najisto, že se nikdy neúčastnil žádných úkonů spojených s podáním žádosti o dotaci či uplatňováním faktur spojených s financováním dotace, přičemž neexistuje důkaz, že by vůbec v okamžiku podávání žádostí či zpracovávání uživatelských studií cokoli v tomto ohledu činil. 45. Obviněný podotkl, že jeho e-mailová komunikace se zástupci obviněné VARIEL, a. s., je z pozdější doby, nikoli z celého období vymezeného v odsuzujícím rozsudku. Zmíněné e-maily se přitom netýkají žádostí o dotace či výběrových řízení, ale jsou v převážné většině spojené s uzavíráním smluv se subdodavateli, přičemž teoreticky mohly poskytnout dodavateli nějakou výhodu z hlediska minimalizace rizik spojených s následnou dodávkou a výhodu v tom, že reální výrobci s ním uzavřou smlouvu. To však není znakem skutkové podstaty dotačního podvodu, ale nanejvýš některé ze skutkových podstat spojených s transparentností výběrových řízení a jejich ovlivňováním. Obviněný ve vztahu k žádnému skutku neuváděl jakékoli skutečnosti v žádosti o poskytnutí dotace, natož pak skutečnosti nepravdivé. 46. Obviněný považuje za nesprávné hmotněprávní posouzení též závěr, že k dokonání trestného činu dotačního podvodu mělo dojít nikoli podáním žádosti o dotaci, ale až vyplacením dotačních částek. Pokud tedy k dokonání trestného činu má dojít až způsobením škody, podle obviněného v daném případě postačí zavinění z nedbalosti s tím, že základní skutková podstata dotačního podvodu neobsahuje znak škody. Dotační podvod spáchaný z nedbalosti však není trestným činem. Obviněný též připomněl, že trestněprávně relevantní jednání vztahující se ke skutkové podstatě podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku může nastat pouze před vydáním rozhodnutí o dotaci. Zahrnuje-li tedy odvolací soud pod pojem „žádost o dotaci“ s poukazem na jím odkazovanou judikaturu i související činnosti, například účast na vytváření podkladů pro žádost, nelze ani z toho dovodit spáchání zmíněného trestného činu obviněným. Ten totiž nečinil žádné úkony tohoto druhu, navíc ještě z časového hlediska před podáním žádosti o dotaci. 47. Obviněný dále zpochybnil závěr odvolacího soudu o jeho jednání ve formě spolupachatelství, když nanejvýš lze uvažovat jen o účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, případně právní kvalifikaci tohoto jednání podle § 256 či § 257 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že odvolací soud hodnotil důkazy vztahující se k jednání obviněných selektivně, a nikoli v jejich celkovém kontextu, učinil tak nepřesvědčivě a řada důkazů byla opomenuta nebo odmítnuta jako nadbytečná. 48. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dovodil tzv. extrémní rozpor v provedeném dokazování s odkazem na závěr odvolacího soudu, že nepravdivým nebo hrubě zkresleným údajem, který byl uveden v jednotlivých žádostech o dotace, byly bezdůvodně navýšené ceny v dotační žádosti a v podnikatelském záměru, který byl přílohou podané žádosti. Tento skutkový závěr však byl podle názoru obviněného učiněn zcela bez návaznosti na konkrétní provedené důkazy, přičemž jde o zcela klíčovou skutkovou otázku. 49. Jak dále obviněný vytkl, odvolací soud nerozlišuje mezi předpokládanou cenou uvedenou v žádosti o dotaci a předpokládanou cenou uvedenou v rámci vyhlášení výběrového řízení v obchodním věstníku. Pouze cena obsažená v dotační žádosti však může mít trestněprávní relevanci z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu, neboť může být způsobilá uvést dotační orgán v omyl. K tomu obviněný namítl, že odvolací soud nahrazuje naprostou neexistenci skutkových zjištění k otázce způsobu stanovení či přiměřenosti předpokládané ceny dotačních projektů vlastním závěrem, že ceny pořizovaného vybavení byly již ve fázi podání žádosti bezdůvodně navýšeny, což je skutkový závěr učiněný v rozporu s obsahem trestního spisu. K dané otázce přitom obhajoba navrhovala provést důkazy, které však soudy opomenuly. 50. Podle názoru obviněného je pro dovození jeho trestní odpovědnosti nutné, aby na vyhotovení nepravdivého, resp. hrubě zkresleného údaje o předpokládaném rozpočtu projektu a následných výběrových řízeních participoval, či o něm věděl. Taková jeho účast nebo povědomí však nevyplývají nejen z dokazování, ale ani ze samotného výroku odsuzujícího rozsudku, podle kterého rozpočty bezdůvodně navyšovali zaměstnanci obviněné VARIEL, a. s. Obviněný přisvědčil tomu, že obvyklá cena dodávek v rámci dotačních projektů není rozhodnou skutečností pro posouzení trestnosti jednání obviněných, ale tou je, zda byly ceny uvedené v žádostech o dotace navýšené oproti cenám zjištěným v rámci průzkumu trhu, což je otázka, kterou se soudy nezabývaly. Vůbec pak podle mínění obviněného není rozhodné, jaké ceny byly v průběhu pozdějšího jednání mezi odběrateli a dodavateli nakonec ujednány po vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace. 51. Obviněný dále podotkl, že u skutku pod bodem 2. nasvědčují skutečnosti zjištěné z provedených důkazů tomu, že předpokládané ceny dodávek nebyly uměle navyšovány, když v rámci žádosti o dotaci byly uvedeny přiměřené ceny odpovídající situaci na trhu. Předně z okolností průběhu uvedeného skutku podle názoru obviněného obecně vyplývá, že z průzkumu trhu mohou vzejít pouze velmi přibližné údaje o cenách v nabízeném segmentu trhu, protože jsou ovlivněny zejména kvalitou zvoleného technologického řešení. V případě skutku pod bodem 2. byly v žádosti o poskytnutí dotace předpokládané náklady projektu na strojní vybavení stanoveny částkou přesně odpovídající součtu nejvyšších cenových nabídek z jednotlivých výběrových řízení. Minimálně ve vztahu k tomuto skutku proto nemůže obstát závěr, že by ceny uvedené v dotační žádosti byly uměle navýšené. Ve vztahu k ostatním skutkům pak podle obviněného obsah trestního spisu neumožnuje zpětně provést takovou analýzu poměrů na trhu, k čemuž obviněný opakovaně navrhoval důkaz ve formě znaleckého posudku. Ten však soudy opomněly provést, stejně jako odmítly návrh na výslech nezávislých odborných hodnotitelů, kteří posuzovali cenové nabídky. 52. Obviněný dal podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., aby odložil či přerušil výkon napadeného rozsudku v části, kterou mu byl uložen trest odnětí svobody, peněžitý trest a povinnost k náhradě škody. 53. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. d) Dovolání obviněného Ing. Jána Franeka 54. Obviněný Ing. Ján Franek ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. 55. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že rozhodná skutková zjištění týkající se skutku pod bodem 1. jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dílčí aspekty tohoto skutku nebyly provedeným dokazováním jakkoli ověřeny, žádné důkazy k nim nebyly prováděny, a proto jde jen o spekulace. Odvolací soud ve vztahu k tomuto skutku pouze převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, který zcela zjednodušujícím způsobem interpretoval jen některé důkazy v neprospěch obviněného a zcela pominul stěžejní důkazy svědčící o jeho nevině. 56. Konkrétně odvolací soud podle obviněného nepřihlédl k jeho námitkám, které se týkají zásadního rozdílu v plnění podle nabídky obchodní společnosti ITeuro, a. s., a její společné nabídky s obchodní společností FG servis, spol. s r. o. Soud prvního stupně, jehož závěr převzal odvolací soud, v rozporu s provedenými důkazy dovodil, že společná nabídka obou obchodních společností se v podstatě shodovala s nabídkou obchodní společnosti ITeuro, a. s. Ve skutečnosti však podle názoru obviněného existují podstatné rozdíly mezi těmito nabídkami, a to zejména v rozsahu a obsahu plnění. Jak dále obviněný zdůraznil, obchodní společnost ITeuro, a. s., byla pouze jedním z více subdodavatelů plnění, které bylo soustředěno u jednoho generálního dodavatele komplexní dodávky obviněné VARIEL, a. s., kterým byla obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., s níž uzavřela obviněná VARIEL, a. s., smlouvu o dílo. Navíc výčet částek, kterými se měli jednotliví subdodavatelé podílet na celé zakázce uvedený pod body 97. a 98. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle přesvědčení obviněného neodpovídá skutečnosti ani listinným důkazům založeným ve spise. Zejména v případě subdodávek zajišťovaných obchodní společností DELL Computer, spol. s r. o., tato společnost nevystavila obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., v souvislosti s dodávkou komplexního informačního systému pouze dvě faktury, jak uvedl soud prvního stupně pod body 97. a 98. odůvodnění rozsudku, ale deset faktur (viz faktury uvedené na č. l. 3410 až 3419 trestního spisu) spolu s dalšími, které obviněný připojil ke svému odvolání a jimiž odvolací soud doplnil důkazy. Přesto odvolací soud na jejich základě nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Podle názoru obviněného pak nelze porovnávat cenu jedné subdodávky s konečnou cenou generálního dodavatele, který odpovídá za celou dodávku jako za jeden celek. Cena komplexní dodávky generálního dodavatele totiž nepředstavuje pouhý součet cen jednotlivých subdodávek. 57. Obviněný též poukázal na to, že odvolací soud pominul námitku obhajoby, že společná nabídka obchodních společností FG servis, spol. s r. o., a ITeuro, a. s., obsahovala nabídkovou cenu, která byla nižší než nabídky jiných uchazečů ve stejném výběrovém řízení. Do výběrového řízení se ještě přihlásily obchodní společnosti T-Systems Czech Republic, a. s., a Altus software, s. r. o., jejichž nabídky byly vyřazeny z výběrového řízení, neboť nesplňovaly podmínky zadávací dokumentace. Přestože však nabídková cena obchodní společnosti T-Systems Czech Republic, a. s., byla o něco nižší než cena obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., je zřejmé, že cena obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., nijak výrazně nevybočovala z rámce cen konkurenčních uchazečů, kteří předložili návrh ceny celé komplexní dodávky. Je tedy jasné, že cena, za kterou realizovala komplexní dodávku obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., nebyla nijak zkreslená či nepravdivá, neboť byla dokonce nižší než jiné cenové nabídky na stejné plnění předložené konkurenčními uchazeči podle identické zadávací dokumentace. S tímto argumentem obhajoby se však soudy nijak nevypořádaly. 58. Obviněný vytkl rovněž opomenutí důkazů, a to výslechů externích a interních hodnotitelů MPO, kteří vypracovali odborné posudky v rámci žádostí obviněné VARIEL, a. s., o dotaci a jimiž mělo být prokázáno, že ceny dodávek obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., byly pravdivé a nezkreslené. Tento důkazní návrh zamítl soud prvního stupně jako nadbytečný, přestože stejnému důkaznímu návrhu státního zástupce v rámci projektu č. 6759 soud vyhověl. Obviněný má za to, že navržené důkazy mohly přispět k objasnění věci a nebyly zjevně nadbytečné, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů. 59. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl i nesprávné právní posouzení výše způsobené škody a s tím souvisejícího naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Předně je podle názoru obviněného chybný závěr soudů, že skutky uvedenými pod body 1., 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vznikla škoda v celkové výši 70 036 544 Kč, která odpovídá součtu částek dotací poskytnutých v rámci projektů č. 258, 2727 a 2272. V souvislosti s projektem č. 258 přitom nelze vůbec mluvit o škodě, neboť cena dodávky obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., byla nižší než ceny nabízené konkurenčními dodavateli, a navíc obchodní společnost ITeuro, a. s., byla pouze jedním ze čtyř subdodavatelů této komplexní dodávky. V rámci projektů č. 2727 a 2272 se pak obchodní společnost FG servis, spol. s r. o., za kterou obviněný jednal, podílela jen na nepatrné části dílčích dodávek, které byly zcela samostatné a nezávislé na dalších dodávkách v rámci daných projektů, přičemž o konání výběrových řízení na tyto další dodávky obviněný nic nevěděl. 60. Jak dále obviněný zdůraznil, neúčastnil se čerpání dotace na dodávky obchodní společnosti GENT, a. s., a to ani na dílčí dodávky v rámci dotačních projektů č. 2727 a 2272, u kterých je označen za spolupachatele. Zároveň ani nevěděl, které dílčí dodávky tvoří jeden dotační projekt obviněné VARIEL, a. s. Vědomost obviněného o existenci této skutečnosti podle jeho názoru nebyla v řízení zjištěna. 61. Obviněný také namítl, že nemohl být tzv. „chodícím bílým koněm“ ve vztahu k dodávkám realizovaným obchodní společností GENT, a. s., když ohledně nich nevykonával žádnou činnost. Proto také nelze dovozovat jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k trestněprávně významnému následku způsobenému dodávkami realizovanými uvedenou obchodní společností. Pokud jde o ostatní dodávky, o kterých ani nevěděl, pak nemohl jednat s úmyslem, ani z nedbalosti. Podle názoru obviněného tak jeho jednání není v příčinné souvislosti se způsobenou škodou, a navíc ji nemohl zavinit ve formě zavinění požadované zákonem. 62. Dále obviněný s poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021, připomněl, že do výše vzniklé škody nelze automaticky zahrnovat celou částku poskytnuté dotace, resp. obviněný neměl být shledán odpovědným za tu část škody, která měla vzniknout jako následek jednání jiných osob, neboť tato část škody není pokryta jeho zaviněním. Obviněný zde zmínil též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 62 T 3/2021, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 4 To 51/2021, v nichž byla jako škoda způsobená trestnými činy podle § 212 a § 260 tr. zákoníku stanovena pouze část vyplacené dotace představující částku odpovídající toliko nezpůsobilým výdajům. Nesprávné určení výše škody údajně způsobené obviněným a použití příslušné kvalifikační okolnosti úzce souvisí také s chybnou kvalifikací formy účastenství obviněného na tvrzené trestné činnosti, neboť obviněný je přesvědčen, že nemohl být spolupachatelem uvedených trestných činů, ale jedině účastníkem ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 63. Podle názoru obviněného soud prvního stupně při vyčíslení způsobené škody opomněl tzv. zásadu přiměřenosti, tedy rozumného vztahu mezi závažností porušení dotačních podmínek a výší škody. Pokud by totiž bylo zjištěno porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, které se týká oddělitelné části dotace, případný odvod by stanovil kontrolní orgán pouze v částce odpovídající této části dotace, nikoli celé dotaci. V této souvislosti obviněný odkázal na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2018, sp. zn. 1 Afs 291/2017, a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021, z něhož vyplývá, že za škodu způsobenou trestnými činy podle § 212 a § 260 tr. zákoníku je možné považovat celou pachatelem požadovanou částku dotace jen tehdy, pokud je prokázáno, že při odhalení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů by dotace vůbec nebyla poskytnuta. V případě dotací poskytnutých obviněné VARIEL, a. s., přitom svědkyně M. S. (zaměstnankyně MPO) ve své výpovědi u hlavního líčení dne 10. 5. 2022 a svědek O. N. (zaměstnanec MPO) ve své výpovědi u hlavního líčení dne 12. 5. 2022 shodně uvedli, že v případě zjištění předražení dotačního projektu se krátí jeho rozpočet, a tedy v důsledku toho i poskytnutá dotace. Potvrdili tak, že by dotace byla poskytnuta i při předražení, ale v nižší částce. Škodou je tak podle názoru obviněného nanejvýš částka představující rozdíl mezi dotací skutečně vyplacenou a částkou oprávněně požadovanou. 64. Další námitka obviněného se týká nesprávného právního posouzení znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny, když soudy nižších stupňů nijak neodůvodnily, kdy a jakým způsobem se měli konkrétní spoluobvinění dohodnout na rozdělení úkolů a jak měli svou činnost vzájemně koordinovat. 65. Podle názoru obviněného pak odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku spoluzavinění poškozeného. Řídící orgán (MPO) totiž na žádostech o poskytnutí dotace obviněné VARIEL, a. s., neshledal nic, co by bránilo jejímu poskytnutí v plné výši, ačkoli se na kontrole předkládaných žádostí podílela celá řada odborníků na danou problematiku. Pokud totiž při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání poškozeného), je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. To však soudy nižších stupňů nečinily. V tomto ohledu je podle obviněného třeba uplatnit závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 955/2018. 66. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný vytkl, že odvolací soud nedůvodně nepoužil ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přičemž důvodnost této námitky opřel o závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. Podle přesvědčení obviněného trest odnětí svobody mu uložený je vzhledem k jeho poměrům, okolnostem případu, jakož i možnostem jeho nápravy, nepřiměřeně přísný. Odvolací soud měl více individualizovat uložený trest a zohlednit charakter tvrzené trestné činnosti obviněného, která je nevýznamného a čistě pomocného charakteru. Navíc podíl obviněného na dotačních projektech obviněné VARIEL, a. s., je i z hlediska peněžitého vyjádření hodnoty jednotlivých dodávek zajišťovaných obchodní společností FG servis, spol. s r. o., zcela minimální. Obviněný poukázal též na to, že je osobou dosud netrestanou, dále na velký časový odstup od spáchání jednotlivých skutků, které mu byly kladeny za vinu, a také na příslušnou související judikaturu. 67. Přestože obviněný dovoláním brojí i proti závěru odvolacího soudu o výši škody, kterou měl svým jednáním způsobit, upozornil, že po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku zcela splnil uloženou povinnost nahradit poškozené České republice škodu, a to celé částky včetně úroků z prodlení, kterou byl povinen uhradit společně a nerozdílně spolu s dalšími obviněnými. Toto splnění povinnosti k náhradě škody dokládá písemným potvrzením poškozené, zastoupené Ministerstvem financí, ze dne 8. 11. 2023. 68. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze v částech, které se ho týkají, stejně tak i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody. e) Dovolání obviněné obchodní společnosti VARIEL, a. s. 69. Obviněná obchodní společnost VARIEL, a. s., podala dovolání prostřednictvím svého obhájce a opřela ho o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 70. Obviněná provedla v úvodu svého dovolání výklad důvodů, proč jí jako právnické osobě náleží právo na spravedlivý proces za obdobných podmínek, jako u osoby fyzické, přičemž vyjádřila pochybnosti o tom, zda soudy nižších stupňů dostály své povinnosti garantovat jí toto právo. 71. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že výklad jednočinného souběhu trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku, jak ho učinily soudy ve věci, není správný, když podle názoru obviněné je jednočinný souběh těchto trestných činů vyloučen. Trestný čin podle § 260 tr. zákoníku je totiž zásadně vázán na podvodná jednání poškozující výdaje, příjmy a aktiva souhrnného rozpočtu Evropské unie a v tomto směru je ve vztahu k trestnému činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku speciální. Proto obě ustanovení nelze uplatnit vedle sebe v jednočinném souběhu. Obviněná je přesvědčena, že závěry o vině se promítají i do nesprávného závěru o výši způsobené škody, když podle názoru soudu prvního stupně je škodou způsobenou trestným činem celková podvodně vylákaná částka dotací bez ohledu na to, jakou výši peněžních prostředků obvinění vynaložili na dotované projekty. Zde soud podle názoru obviněné popřel argumenty některých rozhodnutí, která činí takový závěr relativním (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021-III., či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10. 2018, sp. zn. 1 Afs 291/2017). 72. Obviněná z těchto důvodů navrhla předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby napravil opomenutí soudů nižších stupňů a podle § 9a tr. ř. a čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie požádal Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen ve zkratce „SDEU“) o rozhodnutí o předběžných otázkách. Obviněná má za to, že jde o otázky unijního práva, které jsou významné pro řešení daného případu a neexistuje zde ustálená judikatura SDEU k daným otázkám, přičemž právní výklad a použití unijního práva nejsou zřejmé a dávají prostor pro rozumné pochybnosti o jeho smyslu s dopady do vnitrostátního práva České republiky a do trestní věci obviněné. 73. Podle názoru obviněné by měly být položeny SDEU předběžné otázky ve znění, zda lze vykládat ustanovení čl. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství tak, že podvodem proti finančním zájmům Evropské unie se rozumí trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku. V případě kladné odpovědi na tuto první otázku přichází v úvahu odpověď na to, zda lze vykládat vztah trestných činů podle § 260 a § 212 tr. zákoníku tak, že v případě škody způsobené na prostředcích pocházejících ze souhrnného rozpočtu Evropské unie či rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem je trestný čin podle § 260 tr. zákoníku ve vztahu speciality k trestnému činu podle § 212 tr. zákoníku. A nakonec se navrhuje otázka, zda v případě, že je trestnou činností způsobena škoda jak České republice, tak Evropské unii, je škodou vzniklou trestným činem podle § 260 tr. zákoníku jen škoda způsobená v důsledku podvodného jednání poškozujícího majetek Evropské unie, nebo do ní lze zahrnovat i škodu vzniklou dotačním podvodem ke škodě České republiky podle § 212 tr. zákoníku a zda lze škody takto vzniklé kumulovat v neprospěch pachatele. Pokud by Nejvyšší soud přesto upřednostnil jiné rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodl zrušení napadeného rozhodnutí, obviněná navrhla, aby současně uložil soudům nižších stupňů zabývat se položením předběžných otázek SDEU. 74. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná také vytkla opomenutí důkazu, a to opatření závěrečné zprávy Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále též jen ve zkratce „OLAF“) o ukončení vyšetřování dotačních projektů obviněné VARIEL, a. s. Jestliže v době řízení před soudy nižších stupňů již bylo ukončeno toto vyšetřování a OLAF vypracoval a Nejvyššímu státnímu zastupitelství jako justičnímu orgánu doručil zprávu o vyšetřování, jejíž důkazní hodnota může mít pro účely trestního řízení zásadní význam, bylo podle názoru obviněné povinností intervenujícího státního zástupce předložit soudu zprávu jako důkaz v trestním řízení, což se však nestalo. Dne 11. 12. 2023 obviněná obdržela sdělení OLAF, podle kterého jí bylo možno požadovanou zprávu poskytnout až po vyjádření příslušných českých justičních orgánů, kterým byla žádost obviněné postoupena s tím, že tímto způsobem jsou zachována její práva v trestním řízení. Obviněná však nesouhlasí s uvedeným názorem zejména proto, že lhůta pro vyjádření zmíněných orgánů činí 12 měsíců, přestože obviněná opakovaně upozorňovala OLAF na nezbytnost kratší lhůty. V této souvislosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zvážil položení další předběžné otázky SDEU, a to zda lze ustanovení čl. 10 odst. 3b nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 11. 9. 2013, č. 883/2013, o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (dále v textu jen „nařízení č. 883/2013“), v konsolidovaném znění, vykládat tak, že lhůta 12 měsíců zde uvedená je v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces podle čl. 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. 75. Obviněná je tedy přesvědčena, že intervenující státní zástupci měli upozornit soudy na přípravu a posléze existenci závěrečné zprávy OLAF. Jelikož tak státní zástupci neučinili, a přitom jde o důkaz významný pro posouzení viny obviněné, je možno považovat toto opomenutí za projev tzv. opomenutého důkazu. Opomenutí státního zastupitelství lze podle názoru obviněné vztáhnout i k okolnosti, že skutkově i právně velmi náročnou trestní věc za souhlasu Nejvyššího státního zastupitelství a z rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze podle § 15 odst. 5 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, byla přikázána do působnosti Městského státního zastupitelství v Praze, a nikoli specializovanému odboru závažné hospodářské kriminality Vrchního státního zastupitelství v Praze, jak tomu podle § 15 odst. 1 uvedené vyhlášky jinak pravidelně bývá. 76. Obviněná dále zpochybnila hmotněprávní posouzení skutkových zjištění ohledně jejího tzv. compliance programu, protože se domnívá, že splnila podmínky ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. o zproštění trestní odpovědnosti. Podle jejího názoru státní zástupce postupoval v této otázce v rozporu s třetím, přepracovaným vydáním metodiky Nejvyššího státního zastupitelství s názvem „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim – Průvodce právní úpravou pro státní zástupce“ ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 1 SL 113/2020, a důsledkem toho je nesprávný, příliš zjednodušující a jednostranný závěr v obžalobě, který v zásadě bez dalšího převzaly soudy obou stupňů. Podle obviněné především nelze uzavřít, že již tím, že její statutární orgán a vedoucí funkcionář jsou obviněni ze spáchání trestného činu, nenaplňuje její tzv. compliance program znaky potřebné pro použití ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. Přijetí takto obecného závěru by totiž znamenalo a priori vyloučení možnosti uplatnění tohoto ustanovení na některé kategorie osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. Takový závěr přitom nelze dovodit ani z toho, že obviněná měla z trestné činnosti obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Zdeňka Rumlera prospěch velkého rozsahu ve formě neoprávněného vyplacení dotací, což obviněná navíc ani nepovažuje za pravdivé konstatování. 77. Obviněná v této souvislosti připomněla, že podmínky pro důsledné naplnění ustanovení § 8 odst. 5 byly do zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim zavedeny až zákonem č. 183/2016 Sb. s účinností od 1. 12. 2016. Proto nelze přisvědčit argumentu obžaloby, že předchozí opatření obviněné byla opožděná nebo neadekvátní jen z důvodu, že nesplňovala všechna kritéria, která nyní vykládá teorie i praxe podle obsahu nové zákonné úpravy. Nová opatření obviněné přijatá následně v roce 2019 pak reagují na tento legislativní vývoj a ukazují její snahu o odstranění nedostatků. Obviněná shrnula, že pokud po zásadní dobu své existence řádně podnikala v souladu s jejím tzv. compliance programem, je nespravedlivé, aby v důsledku jednání pouhých dvou osob byl tento program považován za neúčelný, neúčinný a nedostatečný. Nabízí se spíše úvaha o excesu uvedených dvou fyzických osob, na který opatření, která byla jinak účinná a v souladu s ustanovením § 8 odst. 5 t. o. p. o., nedosáhla a ani dosáhnout nemohla. 78. Pokud jde o výrok o trestu, podle obviněné se soudy nižších stupňů při stanovení druhu trestu a jeho výměry neřídily zásadami uvedenými v ustanovení § 14 t. o. p. o. Uložený trest považuje za likvidační, popírající její strategický a bezpečnostní význam, a navíc jím jsou dotčeny tisíce lidí, neboť obviněná je významným zaměstnavatelem. Zcela bez odezvy pak podle názoru obviněné zůstala i její upřímná snaha o zkvalitnění tzv. compliance programu v průběhu trestního řízení. 79. Obviněná napadla též výrok o náhradě škody s argumentací, že pro závěr o spáchání trestného činu dotačního podvodu je nezbytným předpokladem rozhodnutí příslušného správního orgánu o porušení rozpočtové kázně. Trestní soud však konstatoval porušení zákona v situaci, kdy správní orgán dosud nerozhodl o takovém pochybení. Přitom kdyby byl podle názoru obviněné výrok odvolacího soudu o náhradě škody naplněn, tak by poškozená Česká republika nabyla plnění jednak z výroku trestního rozsudku a jednak jako důsledek rozhodnutí správního orgánu. Obviněná je proto přesvědčena, že odvolací soud měl správně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázat poškozenou Českou republiku s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 80. Další námitky obviněné se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkají procesní použitelnosti některých důkazů. Předně jde o výpovědi několika desítek svědků (jejichž namátkový výčet obviněná uvedla ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), kteří nebyli soudem před jejich výslechem poučeni v souladu s ustanovením § 101 tr. ř. o trestních následcích pomluvy. Vysvětlení odvolacího soudu v reakci na námitky obhajoby přitom podle obviněné nemůže obstát, neboť neodpovídá ustanovením trestního řádu a neodstraňuje podstatnou procesní vadu, a to pochybnosti o vlivu neúplného poučení na obsah výpovědi svědka. 81. Podle názoru obviněné učinil soud prvního stupně zásadní procesní chybu i v souvislosti s výslechem svědka P. M., protože při tomto výslechu konaném prostřednictvím videokonferenčního zařízení došlo k porušení ustanovení § 58 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ve zkratce „ZMJS“), případně ustanovení § 2 odst. 14 tr. ř. Dožádání českého soudu o umožnění videokonference totiž nesměřovalo k tomu, aby byl svědek vyslechnut švýcarskými justičními orgány, ale pouze k tomu, aby zajistily a garantovaly jeho účast v požadovanou dobu na dohodnutém místě a dbaly o řádný průběh výslechu. Zajištění hladkého průběhu výslechu však nebyla věnována dostatečná pozornost ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně, když jej poznamenaly diskrepance mezi názory švýcarského a českého justičního orgánu vyúsťující ve zmatený výsledek, který podle obviněné porušuje její právo na spravedlivý proces. Obviněná má také za to, že ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o právní pomoci ve věcech trestních (uveřejněné pod č. 550/1992 Sb.), jehož užitím argumentuje odvolací soud, se nevztahuje na daný případ, neboť výslech nebyl prováděn dožádaným orgánem, nýbrž orgánem dožadujícím. Podobně problematickou se pak obviněné jeví i výpověď obviněného Ing. Zdeňka Rumlera z přípravného řízení, kterou soudy použily v odůvodněních svých rozhodnutí namísto jeho výpovědi v hlavním líčení. 82. Jak dále obviněná zdůraznila, skutečnost, že znalec Ing. Tomáš Severa již nebyl v době konání hlavního líčení znalcem zapsaným v seznamu znalců, nemohla být důvodem pro odmítnutí jeho znaleckého posudku jako důkazu. Obžaloba navíc fakticky vychází z tohoto znaleckého posudku, přičemž soudu nic nebránilo, aby ho hodnotil po formální stránce jako odborné vyjádření, přičemž k jeho obsahu pak mohl vyslechnout Ing. Tomáše Severu v postavení svědka. Podobně jednostranně přistoupil soud prvního stupně podle názoru obviněné i ke znaleckému posudku znalecké kanceláře BENE FACTUM, a. s., nebo k návrhu obhajoby na provedení výslechu hodnotitelů, kteří měli rozhodující vliv na poskytnutí dotace u všech projektů obviněné. 83. Závěrem svého dovolání obviněná zopakovala návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 9a odst. 2 tr. ř. podal SDEU žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách, jak bylo navrženo v odůvodnění dovolání, a aby současně přerušil řízení o dovolání. Pokud by Nejvyšší soud nepřijal tento návrh, obviněná navrhla, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění podmínek ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o., obviněná navrhla, aby ji Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby. Zároveň obviněná navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu. 84. Obviněná VARIEL, a. s., prostřednictvím další obhájkyně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplnila své dovolání, a to s argumentem vytýkajícím porušení jejího práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že důkaz (závěrečná zpráva OLAF), který měl státní zástupce k dispozici před konáním odvolacího řízení, nebyl v řízení proveden. Zpráva obsahuje podle dovolatelky nové informace, kterými bylo nutno doplnit trestní řízení. 85. Své dovolání doplnila obviněná VARIEL, a. s., ještě jednou, avšak po uplynutí zákonné dovolací lhůty. V tomto doplnění se zabývala úvahami o nesprávnosti výroku o náhradě škody, a to v reakci na obsah přiložené Zprávy o daňové kontrole Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 17. 1. 2024, podle níž bylo rozhodnuto o povinnosti daňového subjektu – obchodní společnosti VARIEL, a. s., odvést do Národního fondu odvod ve výši 19,8 mil. Kč. Obviněná má za to, že v daňovém řízení byla porušena zásada ne bis in idem a došlo k jejímu dvojímu potrestání za shodné jednání. III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním 86. K dovoláním všech obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). 87. Pokud jde o námitky obviněného Ing. Romana Výborného, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce při obsazování senátu odvolacího soudu, podle státního zástupce sice spadají pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nicméně jsou ryze formální. Obviněný sice zřejmě vycházel ze správného znění rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze účinného ke dni 21. 7. 2023, ale z použité citace v dovolání je zjevné, že chybně poukazoval na tu část rozvrhu práce, která platila pro civilní, nikoli pro trestní úsek. Předseda zastupujícího senátu odvolacího soudu Mgr. Stanislav Králík byl přitom rozvrhem práce povolán k určení zastupujícího soudce a musel respektovat tzv. rotační způsob. Určení zastupujícího člena senátu tedy nezůstalo na jeho volném uvážení a o libovůli zde nelze hovořit. Odvolací senát tak byl podle názoru státního zástupce obsazen v souladu se zákonem a rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze, proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl uplatněn zjevně neopodstatněně. 88. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného Mgr. Karla Drášila, který s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkl podjatost předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Luboše Vlasáka, protože obviněný zde sděluje svou nespokojenost se způsobem ústního odůvodnění napadeného rozhodnutí spíše heslovitě, konstatováním jisté problematičnosti určitých vyjádření, prohlášení a dalších projevů předsedy senátu. Jestliže se přitom odkazuje na zvukový záznam z veřejného zasedání, který neměl státní zástupce k dispozici, nemohl se k jeho obsahu vyjádřit. Textový výstup ze zvukových záznamů se pak podává způsobem, z něhož podle mínění státního zástupce nelze činit závěr, že by předseda senátu JUDr. Luboš Vlasák byl v příbuzenském a rodinném poměru k některému z obviněných či jejich obhájců ani v takovém osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu k nim, že by vzbuzoval ze subjektivního i objektivního pohledu pochybnosti o jeho nestrannosti. Nevyplývá z něj ani to, že by mezi předsedou senátu odvolacího soudu a zmíněnými obhájci nastala taková vypjatá situace, která by u soudce vyvolávala osobní antipatii, pro níž by subjektivně nebyl schopen rozhodnout ve věci spravedlivě a nestranně, a není deklarována ani žádná objektivní okolnost, která by mohla uvádět třetí osoby v pochybnost o skutečné nestrannosti tohoto předsedy senátu. Pozastavoval-li se pak obviněný nad použitím termínu „chodící bílý kůň“, tento pojem není podle státního zástupce v právní praxi neznámý, aby na podkladě jeho použití měla být dovozována podjatost soudce. Rovněž ani skutečnost, že ve věci byla činná jako obhájkyně advokátka, která má blízký příbuzenský vztah k soudci Nejvyššího soudu, není důvodem pro vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu z rozhodování, a to ani tehdy, pokud tuto skutečnost známou v právních kruzích zmínil při odůvodnění svého rozhodnutí. Jestliže se obviněný domáhal zamyšlení nad tím, zda závěry předsedy senátu, které se objevily i v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, nemohly mít vliv na rozhodnutí samotné, je nutno podle státního zástupce odkázat na příslušná ustanovení trestního řádu upravující obsahové náležitosti rozsudku. Za poměr k projednávané věci či k určitým osobám totiž nelze považovat odlišný právní názor soudu, než jaký má obviněný, stejně jako skutečnost, že soud nevyhověl návrhu obviněného na provedení důkazu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, veřejné ústní vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu učiněné až v rámci odůvodnění rozhodnutí nemůže být zásadně důvodem pro jeho vyloučení z rozhodování z důvodu podjatosti. V takovém okamžiku totiž již není ohrožena nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení, když rozhodnutí ve vztahu k nim už bylo učiněno. Jde-li o neshodu v procesním postupu a ve hmotněprávním posouzení, podle státního zástupce je přirozené, že osoby vystupující v trestním řízení či jejich zástupci se zpravidla dostávají do určitého konfliktu se soudci v situacích, jestliže soudce nevyhoví jejich návrhům či neakceptuje jejich právní nebo skutkové názory. Postup soudce nesouladný s představami osoby zúčastněné na trestním řízení však nemůže být podkladem pro závěr o jeho vyloučení z rozhodování ve věci. Státní zástupce uzavřel, že neshledal skutečnosti, které by ohledně postupu předsedy senátu odvolacího soudu ve věci vykazovaly známky jeho podjatosti a porušení práv obviněných na spravedlivý proces. 89. Pokud jde o námitky obviněných uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, k těm státní zástupce obecně uvedl, že zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve věci podle jeho názoru nenastal. Obvinění ve svých dovoláních totiž až na výjimky v podstatě neoznačují konkrétní důkazy, jež by měly soudy interpretovat zjevně nelogicky a v absolutním rozporu s jejich skutečným obsahem. Obvinění spíše v obecné rovině nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, když mají za to, že k nim nebyl podklad, přestože všechny důkazy, jejich obsah a skutkové úvahy z nich vyplývající, jsou v odůvodněních rozhodnutí soudů nižších stupňů podrobně vylíčeny a je z nich učiněn zcela logický výstup. 90. Obsahovou povahu námitky zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy podle státního zástupce nemají ani výtky obviněného Ing. Romana Výborného, že soudy nezohlednily potřebu generování zisku na straně vybraných dodavatelů, jakož i faktické navyšování ceny v důsledku dodávek subdodavateli. Stejně je tomu v případě nesouhlasu obviněného Ing. Zdeňka Rumlera se závěrem, že ceny dodávek by bez generálního dodavatele byly výrazně nižší. V obou případech jsou to obvinění, kteří neakceptují skutkové zjištění, že v jejich jednání nešlo ze strany obviněné VARIEL, a. s., o jakési transparentní poptání plnění od dodavatele, který by se ucházel o vypsanou zakázku v řádném výběrovém řízení. Ve skutečnosti šlo o dopředu naplánovanou činnost v zájmu obviněné VARIEL, a. s., jejíž podstatou bylo vyjednání dodávek zařízení přímo od výrobců či výhradních dodavatelů za předem sjednaných podmínek plnění, přičemž před naplněním v podstatě již vyjednaného kontraktu došlo z vůle osob jednajících za obviněnou VARIEL, a. s., a osob jednajících v jejím zájmu k účelovému a ekonomicky neopodstatněnému včlenění dalších obchodních společností do fakturačního procesu, zjevně zamýšlenému a zrealizovanému za účelem umělého navýšení ceny plnění tak, aby obviněná VARIEL, a. s., pokryla z poskytnuté dotace veškeré náklady na pořizovaná zařízení. V takové situaci je podle státního zástupce bezpředmětné mluvit o běžných ekonomických zákonitostech, jako jsou zisk dodavatele či zajištění plnění generálním dodavatelem. Stejně tak není relevantní námitkou odmítnutí závěru soudu o diskriminačních podmínkách vymezených v zadávací dokumentaci například v podobě drastických smluvních pokut jen na podkladě názoru, že soud neuvážil odpovědnost obviněné VARIEL, a. s., za chyby v dokumentaci. Tato společnost si rozhodně nepočínala takovým způsobem, aby v žádostech o poskytnutí dotace a v přikládaných podkladech deklarovala bezchybné údaje vypovídající o řádném průběhu výběru dodavatele a ekonomicky opodstatněné výši plnění. 91. Námitku obviněného Ing. Zdeňka Rumlera, že o cíleném rušení výběrových řízení za účelem pomoci konkrétním dodavatelům neexistuje jakékoli skutkové zjištění, je podle názoru státního zástupce nutno odmítnout, protože nejde o rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, a to na rozdíl od zjištění, že obvinění předem znali reálně dostupné ceny plnění. Přitom je skutečností, že v případě některých dílčích skutků skutečně došlo k předchozímu zrušení předtím vyhlášených výběrových řízení ze strany obviněné VARIEL, a. s. (viz projekt č. 362), stejně jako k následnému účelovému výběru předem vyjednaného dodavatele – obchodní společnosti GENT, a. s. Rovněž je nutno odmítnout i obecné konstatování obviněného Mgr. Karla Drášila, že soudy učinily skutkový závěr o tom, že ve vztahu k dotačním projektům byly nepravdivým či hrubě zkresleným údajem v žádostech o poskytnutí dotace bezdůvodně navýšeny ceny v dotační žádosti a v podnikatelském záměru bez návaznosti na jakékoli konkrétní důkazy. Soud prvního stupně totiž ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, na jakém důkazním podkladu zaujal tento závěr u jednotlivých dílčích skutků. 92. Co se týče projektu č. 362, státní zástupce nesouhlasí s obviněným Mgr. Karlem Drášilem v jeho názoru, podle něhož nemůže uspět závěr o uměle navýšených cenách, protože v žádosti o poskytnutí dotace předpokládané náklady projektu na strojní vybavení byly stanoveny částkou odpovídající součtu nejvyšších cenových nabídek z jednotlivých výběrových řízení, jež obviněná VARIEL, a. s., zrušila. Jestliže bylo zjištěno, že předmět plnění bylo možno dodat za nesrovnatelně nižší cenu, což se také v případě fakturace fiktivně zapojené dodavatelské obchodní společnosti GENT, a. s., skutečně stalo, přičemž této skutečnosti si byli obvinění Ing. Roman Výborný a Ing. Zdeněk Rumler předem vědomi, není závěr soudů, že ve studii proveditelnosti obvinění uvedli uměle navýšené ceny, zjevně nelogický, který by neodpovídal hodnoceným důkazům. Stejně tak ani v případě projektu č. 258 nelze hovořit o nesouladu mezi důkazy, jejichž podstatný obsah soud prvního stupně podal pod body 76. až 113. odůvodnění svého rozsudku, a z těchto důkazů vyplývajícími závěry, jak byly soudem následně formulovány v bodech 114. až 127. Výhrady obviněného Ing. Jána Franeka ohledně položek plnění pak nemohou vysvětlit zjištěné násobné navýšení ceny a jinak zjevně ekonomicky nevysvětlitelný výběr obchodní společnosti FG servis, a. s., jež žádnou přidanou hodnotu plnění nabízenému obchodní společnosti ITeuro, a. s., reálně nemohla poskytnout. Při posouzení všech hodnocených důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech je podle státního zástupce nutno trvat na úmyslném uvedení hrubě zkreslených a uměle navýšených cen v jednotlivých položkách rozpočtu v žádosti o poskytnutí dotace a taktéž na následném účelovém zapojení jinak nečinné obchodní společnosti FG servis, a. s., do realizace zakázky s cílem, aby bylo dosaženo čerpání dotace v takové výši, která by pokryla celou kupní cenu pořizovaného plnění a obviněná VARIEL, a. s., nemusela nic vynaložit ze svých prostředků. 93. Jde-li o druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která je naplněna tehdy, pokud důkaz, na němž jsou založena rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, je procesně nepoužitelný, námitky obviněných v tomto směru lze podle státního zástupce formálně podřadit pod uvedenou alternativu dovolacího důvodu, protože jak v případě výpovědi obviněného Ing. Zdeňka Rumlera z přípravného řízení, tak v případě závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku Václava Černého a jeho výpovědi, jde o důkazy, které se týkají rozhodných skutkových zjištění. Státní zástupce však neshledal tuto argumentaci obviněných za opodstatněnou. 94. K výslechu obviněného Ing. Zdeňka Rumlera státní zástupce uvedl, že tento obviněný byl vyslechnut v hlavním líčení, v němž však v zásadních otázkách vypovídal odlišně než v přípravném řízení. Proto byl v souladu s ustanovením § 207 odst. 2 tr. ř. přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení. Obviněný vysvětloval rozdíly tím, že byl při výpovědi na policii v šoku a pod nátlakem ze strany policejního orgánu výhrůžkami vazbou v případě nespolupráce. Tato vyjádření státní zástupce považuje za zcela účelová, související se změnou postoje obviněného a způsobem jeho obhajoby, jenž lze dávat do souvislosti se změnou v osobě obhájce. Jde o tvrzení nedůvěryhodné a zcela nepodložené, protože bylo vyvráceno zejména obsahem protokolu o výslechu obviněného v přípravném řízení, jehož se účastnilo hned několik obhájců, včetně substituta obhájce obviněného. Skutečnému stavu věci neodpovídá, že by výslech v přípravném řízení probíhal, aniž by obviněný byl při tomto úkonu zastoupen obhájcem – obviněný dokonce s advokátkou v substituci vedl před podáním výpovědi poměrně dlouhou poradu a rozhodl se vypovídat způsobem, jaký je zachycen v protokolu. O nátlaku ze strany policejního orgánu při úkonu tedy nelze vzhledem k přítomnosti právních zástupců obviněných vůbec uvažovat. 95. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas i ohledně námitek nepoužitelnosti e-mailové komunikace vytěžené znalcem Václavem Černým a nesprávného postupu při domovní prohlídce u obviněného Ing. Zdeňka Rumlera a při prohlídce jiných prostor u obviněné VARIEL, a. s., ve vztahu k zajišťování datových stop. Jde totiž o opakování námitek, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. 96. Pokud jde o námitky obviněných týkající se tzv. opomenutých důkazů, které spadají pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k těm státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně pod body 699., 711. až 727. odůvodnění svého rozsudku ke každému neprovedenému důkaznímu návrhu podal dostatečné zdůvodnění svého postupu. Odvolací soud se pak k námitkám ohledně tzv. opomenutých důkazů vyjádřil pod body 6)/5. až 6)/7. odůvodnění napadeného rozsudku. 97. Ohledně výhrady vytýkající neprovedení důkazu závěrečnou zprávou OLAF, kterou uplatnila obviněná VARIEL, a. s., státní zástupce poukázal na skutečnost, že v řízení nikdo z obviněných nenavrhoval provedení tohoto důkazu. Na skutečnosti, že nejde o tzv. opomenutý důkaz, pak nemůže nic změnit to, že obsah zprávy nebyl obviněné v průběhu odvolacího řízení k dispozici, jelikož závěrečné zprávy OLAF nejsou primárně určeny účastníkům probíhajících správních či soudních řízení. Zpřístupnění závěrečné zprávy navíc není nárokové a je vázáno na souhlas příjemců zprávy. Z těchto důvodů tak není podle názoru státního zástupce opodstatněné dožadovat se u SDEU zodpovězení příslušné předběžné otázky, jak ji obviněná vymezila ve svém dovolání. Obviněná totiž bez znalosti obsahu zprávy nemůže tvrdit a ani doložit, že použití závěrečné zprávy OLAF je v posuzované trestní věci nezbytné, přičemž státní zástupce nesdílí názor obviněné o nezbytnosti a podstatném významu z hlediska zákonných znaků trestného činu nejen vzhledem k obsahu zprávy, ale i z důvodu jejího právního charakteru. Závěrečné zprávy totiž mohou obsahovat důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu Evropské unie za stejných podmínek, jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními kontrolory, navíc závěrečné zprávy úřadu OLAF svou podstatou představují oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Proto mají závěrečné zprávy OLAF v trestním řízení jen omezenou důkazní hodnotu. Podle státního zástupce je též nutno odmítnout, že by ze strany státního zastupitelství došlo k zatajování důkazu, když zmíněná závěrečná zpráva OLAF byla předána příslušnému policejnímu orgánu k analýze učiněných zjištění a doporučení za účelem vyhodnocení, zda výsledky šetření neobsahují nové skutečnosti ohledně dalších protiprávních jednání, jež dosud nebyly předmětem vedeného trestního řízení. Údaje ve zprávě OLAF přitom neobsahují žádné nové a dosud neznámé informace využitelné ve věci obviněných. 98. Námitky obviněných vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podle názoru státního zástupce převážně odpovídají dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vesměs však jde o výhrady opakované, s nimiž se odvolací soud dostatečně vypořádal. Soudy nižších stupňů akcentovaly, že k trestní odpovědnosti za trestné činy podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje vyvolání omylu jiného nebo využití něčího omylu. Nelze však vyloučit, že pachatel uvedených trestných činů v souvislosti s uvedením nepravdivých, hrubě zkreslených údajů či v souvislosti se zamlčením podstatných údajů reálně vyvolá omyl u jiné osoby. To je třeba zmínit v souvislosti s námitkami, že ze strany prováděných kontrol nebyly zjištěny žádné nedostatky, přičemž je nutno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 410/2018, podle něhož skutečnost, že kontrolami prováděnými příslušnými správními orgány nebylo zjištěno protiprávní jednání, sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za konkrétní trestný čin. 99. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obvinění neakceptují, že v procesu posuzování a schválení žádosti o dotaci lze za uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů považovat nejen vlastní sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, nýbrž i takové jednání, které bezprostředně souvisí s touto činností. Namítá-li tedy obviněný Mgr. Karel Drášil, že sám neuváděl údaje v žádosti o dotaci a jeho jednání nemělo vliv na rozhodování o přidělení dotace, je nutno uvést, že soudy správně posuzovaly celé jednání všech čtyř spoluobviněných fyzických osob, které bylo realizací předem dohodnutého společného plánu na vylákání dotace v rozporu s podmínkami pro její čerpání. 100. Odmítá-li obviněný Ing. Roman Výborný, že zjištění o netransparentních výběrových řízeních mohlo založit trestněprávní odpovědnost, nelze s ním podle státního zástupce souhlasit v případech, v nichž je právě požadavek na transparentní výběr dodavatele součástí dotačních podmínek. Státní zástupce nesouhlasí ani s výhradou obviněného Mgr. Karla Drášila, že v případě závadného jednání v souvislosti s poskytováním dotací nelze shledat protiprávnost, jelikož by skutková podstata trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku postrádala smysl. Lze souhlasit s tím, že porušení povinnosti při zadávání veřejné zakázky není znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu, když se zde postihuje uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů v žádostech o poskytnutí dotace – takové údaje se ovšem nepochybně mohou týkat informací o transparentním výběru dodavatele. Úmyslné klamání ohledně těchto údajů v podkladech předkládaných poskytovateli dotace pak podle názoru státního zástupce může naplňovat znaky trestných činů podle § 212 odst. 1 i podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. 101. Státní zástupce dále nepřisvědčil obviněnému Ing. Zdeňku Rumlerovi v jeho názoru, že se odvolací soud nezabýval námitkami ohledně právního posouzení skutku. Jde-li o konkretizaci nedostatků ve výběrových řízeních, tyto podle státního zástupce dostatečně vyplývají z popisu skutku obsaženého v rozhodnutích soudů. Pokud obviněný Ing. Zdeněk Rumler obhajuje předchozí sondáž ze strany osob jednajících za obviněnou VARIEL, a. s., u skutečných dodavatelů, státní zástupce namítl, že nešlo pouze o jinak přípustný průzkum trhu, ale na sondáže cen navazovalo neospravedlnitelné a nadbytečné navýšení ceny za současného včlenění předem vytipované obchodní společnosti do dodavatelského řetězce, aby tento postup zůstal skryt před poskytovatelem dotace. Šlo jednoznačně o postup hrubě narušující zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, jak jsou vymezeny ustanovením § 6 ZVZ. Podle státního zástupce povaha jednání obviněných taktéž neodpovídá námitkám, že obvinění Ing. Zdeněk Rumler a VARIEL, a. s., nemohli ovlivnit přihlášení uchazečů do výběrového řízení, když byl prokázán opak. O transparentnosti výběrových řízení, jíž se zaštiťuje obviněný Ing. Roman Výborný, pak nesvědčí skutečnost, že do těchto výběrových řízení podávaly nabídky téměř výlučně spoluobviněné kooperující obchodní společnosti GENT, a. s, a FG servis, spol. s r. o., popřípadě v dodavatelském uměle vytvořeném řetězci před ně postavené obchodní společnosti bez zaměstnanců a materiálního zajištění. Namítá-li pak obviněný Ing. Roman Výborný, že nejednal v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o veřejných zakázkách, lze jej odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je ke každému jednotlivému dílčímu skutku podrobně rozvedeno, jaká konkrétní ustanovení Podmínek pro poskytnutí dotace, Pravidel pro výběr dodavatelů, Pravidel způsobilosti výdajů a případně i zmíněného zákona obvinění zcela vědomě porušili. 102. Tvrzení, že jednání obviněných Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, není podle názoru státního zástupce opodstatněné. Při trestné činnosti páchané ve spolupachatelství totiž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, přičemž se nevyžaduje ani to, aby každý ze spolupachatelů (totéž platí o členství v organizované skupině) působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti. Namítá-li tedy obviněný Mgr. Karel Drášil, že mu je přičítána trestná činnost v období od 19. 3. 2009 do 19. 3. 2018, ač sám v této době nekonal, je jeho argumentace lichá. Jsou mu totiž kladeny za vinu až skutky pod body 2. až 7. výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, přičemž skutek pod bodem 2. je časově vymezen až dnem 29. 6. 2009. Podle státního zástupce pro naplnění spolupachatelství postačí existence shodného motivu, který spojoval jednání jednotlivých spolupachatelů, přičemž není rozhodné, že tento motiv spočíval v různých důvodech, z nichž spolupachatelé nakonec přistoupili k úmyslnému společnému jednání. I kdyby tedy obviněný Mgr. Karel Drášil nevyvíjel žádnou činnost související s podáním žádosti o dotaci, resp. s vydáním rozhodnutí v dotačním řízení, nemělo by to vzhledem k jeho dalšímu úmyslnému jednání vliv na jeho odpovědnost za celý trestný čin spáchaný ve spolupachatelství. 103. Podle vyjádření státního zástupce soudy zcela správně v případě obviněných Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka odlišily spolupachatelství od účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V rozsudku soudu prvního stupně jsou role obviněných dostatečně popsány (pod body 744., 755. až 758. jeho odůvodnění), přičemž s takovým posouzením jednání obviněných se ztotožnil i odvolací soud [bod 8)/2. odůvodnění napadeného rozhodnutí]. 104. Jak dále státní zástupce připomněl, ani v rámci organizované skupiny se spolupachatelé nemusí zúčastnit na společné trestné činnosti stejnou měrou, naopak postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli člena organizované skupiny. Naplnění znaku, že pachatel jednal jako člen organizované skupiny, je pak třeba posuzovat na základě provedeného dokazování z toho hlediska, zda existovala určitá skupina osob, mezi kterými byla provedena určitá dělba úkolů, v důsledku čehož se tato činnost vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení činu. Přitom tyto znaky byly v trestní věci obviněných podle státního zástupce beze zbytku naplněny. Jestliže obviněný Ing. Zdeněk Rumler poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 979/2021, nelze z nich dovodit, že soudy obecně nepovažují osoby označované jako tzv. bílí koně za členy organizované skupiny. V uvedené věci totiž byl právě pachatel, který působil v takové roli, shledán vinným úmyslným trestným činem spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 105. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas i s výhradami obviněných ohledně způsobu určení výše škody. Považoval-li totiž obviněný Ing. Zdeněk Rumler za chybné určení výše způsobené škody jako rozdílu mezi plněními poskytnutými generálním dodavatelům prostřednictvím subdodavatele a plněním vítězné nabídky generálního dodavatele, je nutno uvést, že soudy nepřistoupily k takovému způsobu určení způsobené škody. Ve skutečnosti v případě právního posouzení skutků podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku byla škoda určena jako celková výše vylákané dotace bez ohledu na to, jakou výši peněžních prostředků obvinění skutečně vynaložili na dotované projekty. Poukázal-li pak obviněný Ing. Roman Výborný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021-III., s dílčím závěrem uvedeným v tomto rozhodnutí se vypořádal již soud prvního stupně pod bodem 754. odůvodnění svého rozsudku. Rozhodným je zjištění soudu, že v případě, kdyby byl dotační orgán obeznámen s podstatou jednání obviněných, vůbec by neposkytl dotaci, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí. 106. K argumentaci, kterou se obviněná VARIEL, a. s., domáhá předložení žádosti k SDEU o rozhodnutí o předběžných otázkách, státní zástupce uvedl, že nejde o uplatnění vady řízení spadající pod některý z dovolacích důvodů, ale o procesní návrh vůči dovolacímu soudu. S obviněnou pak státní zástupce nesouhlasí v tom, že se soudy nižších stupňů v řízení dopustily procesní vady tím, že nepřerušily řízení a nepodaly tuto žádost k SDEU. Soudy jsou totiž takto oprávněny učinit, jestliže potřebují výklad unijního práva k tomu, aby mohly ve věci rozhodnout. Tuto potřebu však soudy nižších stupňů v trestní věci obviněných, podle názoru státního zástupce, zcela důvodně neměly. Nad rámec uvedeného státní zástupce poznamenal, že v posuzované věci nelze shledat ani splnění podmínek k tomu, aby postupoval podle § 9a tr. ř. Nejvyšší soud, když údajný výkladový problém není otázkou posouzení platnosti právního aktu unijního orgánu nebo právní normy unijního práva. 107. Dále státní zástupce označil za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky obviněné VARIEL, a. s., jimiž vytkla nesprávnost posouzení jejího tzv. compliance programu. Podle státního zástupce obecný výklad Nejvyššího státního zastupitelství k použití § 8 odst. 5 t. o. p. o., jaký byl zaujat ve shora zmíněném metodickém materiálu, na který obviněná odkázala, je určen jako praktická pomůcka a obsahuje toliko doporučení pro postup zejména policejních orgánů. Není však určen k tomu, aby soudům doporučoval či nařizoval, jakým způsobem mají vykládat ustanovení § 8 odst. 1 t. o. p. o. Argumentace obviněné tedy v tomto směru není důvodná a navíc je svým obsahem podle názoru státního zástupce zavádějící. Ve skutečnosti se totiž i ze strany Nejvyššího státního zastupitelství obecně přijímá, že v případě spáchání protiprávního jednání přičitatelného právnické osobě v důsledku jednání jejích statutárních orgánů a dalších osob ve vedoucím postavení bude možné zvažovat zbavení trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. spíše výjimečně. Odvolací soud přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nekonstatoval naprostou nemožnost použití § 8 odst. 5 t. o. p. o., ale pouze to, že uplatnění citovaného ustanovení bude připadat v úvahu výjimečně, neboť protiprávní jednání statutárních orgánů a dalších osob ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby v rozhodné době tvoří vůli samotné právnické osoby a jde o její vlastní jednání. 108. Státní zástupce tedy přisvědčil závěrům soudů, že ve věci nebyl prostor pro využití § 8 odst. 5 t. o. p. o., jelikož ve vztahu k těm osobám, jejichž protiprávní jednání je přičítáno obviněné VARIEL, a. s., nebyla u této obchodní společnosti nastavena dostatečná detekční, represivní ani preventivní úroveň dodržování pravidel obsažených ve formálně přijatých dokumentech. Podle státního zástupce je nepochybné, že v době páchání trestné činnosti sice mohl být tzv. compliance systém obviněné VARIEL, a. s., po formální stránce nastaven dostatečně, co do praktického uplatňování ovšem umožnil spáchání závažné hospodářské trestné činnosti. Obviněné lze sice přisvědčit v názoru, že ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. z obecného hlediska dává obviněné právnické osobě možnost zprostit se trestní odpovědnosti i v případech, kdyby se přičitatelného jednání dopustila osoba uvedená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a b) t. o. p. o. Na druhé straně však nelze rezignovat na praktické naplňování opatření v rámci tzv. compliance systému v případech, v nichž se jimi vůbec neřídí osoby v postavení statutárních orgánů, jejich členů, popřípadě jiných osob ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, které samy obcházejí případné kontrolní mechanismy. Kroky, jež měly být obviněnou právnickou osobou učiněny vůči obviněným fyzickým osobám, přitom nelze považovat za reakci odpovídající závažnosti porušení tzv. compliance pravidel, když např. obviněný Ing. Roman Výborný zůstal v postavení statutárního orgánu až do dne 20. 9. 2023. Jestliže obviněná poukázala na skutečnost, že změny v ustanovení § 8 t. o. p. o. nastaly až v souvislosti s přijetím zákona č. 183/2016 Sb., státní zástupce poznamenal, že pouze na podkladě aktivity právnické osoby v rámci jejího úsilí směřujícího k adekvátním nápravným opatřením, ovšem mimo jiné až v reakci na spáchaný protiprávní čin, tedy na podkladě dodatečných opatření, nemůže dojít k naplnění podmínek podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. Z časového hlediska je nutno mít na zřeteli, že vynaložení veškerého úsilí, které lze spravedlivě požadovat na právnické osobě, je třeba posuzovat ve vztahu k době, v níž byla opatření uskutečněna. Pokud nemá být právnická osoba trestně odpovědná podle § 8 odst. 5 t. o. p. o., musí vynaložit potřebné úsilí ještě před spácháním trestného činu přičitatelného právnické osobě. 109. K námitkám, kterými obviněný Ing. Ján Franek s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tvrdí, že soudy v jeho případě dostatečně neodůvodnily materiální podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, státní zástupce uvedl, že výhrada týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, jež je podstatou uvedených námitek, nespadá pod žádný dovolací důvod. Navíc podle názoru státního zástupce u obviněného Ing. Jána Franeka ani nelze dovodit mimořádnou okolnost ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku a pro alternativu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku pak nebyly splněny zákonné podmínky, protože obviněný nebyl odsouzen za přípravu či pokus trestného činu, ani za pomoc k trestnému činu. Obviněná VARIEL, a. s., rovněž napadla výrok o uloženém trestu, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak však již státní zástupce uvedl výše, výroku o trestu se výslovně týká jen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněná neuplatnila. Mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. pak podle státního zástupce zůstávají i ty námitky obviněné, které se týkají údajného nezohlednění vybraných okolností vymezených v ustanovení § 14 odst. 1 a 3 t. o. p. o. 110. Státní zástupce označil za nepodřaditelné pod dovolací důvody také ty výtky, kterými obvinění zpochybňují pravomoc České republiky, zastoupené Ministerstvem financí, uplatňovat nárok na náhradu škody, jelikož jde o ryze procesní námitky. Podle státního zástupce navíc z dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že za poškozenou Českou republiku může vymáhat nárok na náhradu škody jako organizační složka státu i Ministerstvo financí, které je platebním a certifikačním orgánem spravujícím prostředky ze státního rozpočtu. 111. Dále státní zástupce nepřisvědčil tvrzení, podle něhož by spáchání trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku mělo být možné pouze tehdy, když příslušný finanční úřad uloží povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně. Žádné jiné řízení totiž nemůže zasahovat do výlučného oprávnění trestního soudu rozhodovat v otázkách rozhodných pro posouzení viny a případného trestu, nejde-li o výjimky stanovené zákonem. Orgány činné v trestním řízení, pokud nejde o posouzení viny, jsou při řešení předběžných otázek ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. vázány v době rozhodování jen pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu státní moci, nikoli rozhodnutím nepravomocným či dokonce rozhodnutím dosud nevydaným. Do doby nabytí právní moci takového rozhodnutí jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny a povinny řešit předběžnou otázku samostatně. Podle názoru státního zástupce pak nebyl důvod v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu korigovat výrok o náhradě škody, neboť odvolací soud nemohl vycházet ze žádných pravomocných rozhodnutí finančního úřadu, z nichž by vyplývala povinnost obviněných vrátit vyplacenou dotaci. 112. Pokud jde o příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou obvinění poukazují ve svých dovoláních a která se týká možnosti přiznat nárok poškozené České republice na náhradu škody v adhezním řízení v případech daňové trestné činnosti, není podle státního zástupce známo, že by její závěry soudy uplatňovaly i v případech dotačních podvodů, včetně těch, u nichž se protiprávně nakládalo s unijními finančními prostředky. Státní zástupce neshledal důvody k tomu, aby se na podkladě argumentace obviněných měnila rozhodovací praxe v tomto směru, a úvahy obviněných nepovažuje za správné. Obvinění totiž pomíjí zásadní odlišnosti nejen mezi znaky skutkových podstat trestných činů podle § 212 tr. zákoníku na jedné straně a podle § 240 a § 241 tr. zákoníku na straně druhé, ale i rozdílnost v možnostech přiznání postavení správce daně jako poškozeného v trestním řízení vedeném ohledně těchto odlišných trestných činů. Především pak nezohledňují zásadní odlišnosti daňového řízení při běžné správě daní a daňového řízení při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně. 113. Jestliže pak obvinění argumentovali závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr., státní zástupce poukázal na to, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zcela nevyloučil nárok státu na náhradu škody, když konstatoval, že v případech vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného v té době (dále též jen ve zkratce „tr. zák.“), kdy se předstírá skutečnost, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité plnění, jež je škodou způsobenou takovým činem, nic nebrání možnosti uplatnit nárok na náhradu takové škody v adhezním řízení, neboť zde není žádný právní důvod k vedení daňového řízení a k vydání platebního výměru v jeho rámci, jako je tomu v případě zkrácení daně podle § 148 odst. 1 tr. zák. Ze stejného předpokladu pak podle státního zástupce vycházelo i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., které akcentovalo, že nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá podle daňových předpisů zdanění, a nevzniká tedy zásadně z jednání, které má znaky trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 29/1982 Sb. rozh. tr.). Proto nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, ale nárokem vyplývajícím přímo ze zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 34/1987 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu nárok na odvod za porušení rozpočtové kázně nevzniká automaticky ze zákona, nýbrž může vzniknout až teprve z jednání, které znamená neoprávněné použití prostředků dotace nebo návratné finanční výpomoci a může mít i znaky trestného činu. 114. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání všech obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná. IV. Repliky obviněných k vyjádření nejvyššího státního zástupce 115. Svého práva uplatnit repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním využili prostřednictvím svých obhájců všichni obvinění. 116. Obviněný Ing. Roman Výborný se vyjádřil prostřednictvím obou svých obhájců. Prostřednictvím obhájce JUDr. Blenda Rajiho obviněný nad rámec svého dovolání v souvislosti s výpovědí spoluobviněného Ing. Zdeňka Rumlera uvedl, že skutečnost, že měl tento spoluobviněný možnost se poradit se svým obhájcem, není rozhodná, protože se nezřídka stává, že obviněný je pod takovým psychickým tlakem a ve stresu, že nevěří ani svému obhájci. Navíc je podle něj třeba přihlédnout k tomu, že ani obhájce nemůže vyloučit vzetí do vazby, protože to není věc, kterou by bylo možné předem předpokládat. V dalším pak obviněný zopakoval své námitky uplatněné již v dovolání. 117. Prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., pak obviněný Ing. Roman Výborný konstatoval, že jeho dovolání obsahuje konkrétní důkazy prokazující tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž státní zástupce je přehlíží a žádnou vlastní argumentaci k nim neuvádí. Stejně tomu je i v případě svědeckých výpovědí některých svědků, na něž obviněný odkázal a vysvětlil, v čem spatřuje vady v hodnocení takto označených důkazů. K námitce státního zástupce, že z protokolu o výslechu obviněného Ing. Zdeňka Rumlera nevyplývá, že by na něj byl vyvíjen jakýkoli nátlak, obviněný opětovně poukázal na obsah protokolu ze dne 14. 3. 2018. Obviněný vyjádřil nesouhlas s postojem státního zástupce k dovolacím námitkám obviněné VARIEL, a. s., ohledně neprovedení závěrečné zprávy OLAF k důkazu. Státní zástupce se podle něj dopouští porušení principu rovnosti zbraní v trestním řízení, když v bodě 118. vyjádření uvedl, že obviněná VARIEL, a. s., nemůže tvrdit ani doložit význam zprávy OLAF pro trestní řízení, zatímco v bodě 119. vyjádření sám připouští tento význam. Tímto tvrzením pak podle obviněného v zásadě nepřímo potvrzuje správnost domněnky obviněné VARIEL, a. s., že zmíněná zpráva OLAF může být relevantním důkazem a je namístě se zabývat touto zprávou. Jak dále obviněný zdůraznil, ačkoli státní zástupce popírá transparentnost výběrových řízení obviněné VARIEL, a. s., důvody, které jej vedou k tomuto závěru, v textu vyjádření chybí. Podle obviněného v řízení nebyla zjištěna žádná překážka, která by komukoli bránila v podání nabídky do výběrového řízení. Státní zástupce pak podle obviněného v bodě 131. svého vyjádření nerozlišuje mezi objektivním stavem a zaviněným jednáním. Co se týče předpokládaných cen, které žadatelé uváděli v žádostech o dotace, tak státní zástupce zcela opomněl, že uvedené ceny byly stanoveny toliko odhadem. Obviněný nesouhlasí se státním zástupcem ani ohledně závěrů týkajících se naplnění zákonných znaků organizované skupiny. 118. Obviněný Mgr. Karel Drášil ve své replice vytkl, že státní zástupce nesprávně posoudil obsah jeho námitek, pokud jejich důvody interpretoval jako postup při dokazování, hodnocení důkazů a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci. Obviněný totiž shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. například ve skutečnosti, že soud prvního stupně odmítl důkazní návrh obhajoby na základě údajných zkušeností z předchozích trestních řízení, v nichž měli vystupovat obhájci obviněných, či ve skutečnosti, že obsah odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku neodpovídá obsahu jeho ústního odůvodnění. Argumentace státního zástupce dále podle obviněného zřejmě vychází z nepochopení technických možností pořízení strojního vybavení, a je tedy argumentací nesprávnou. Ve své replice obviněný vysvětluje podstatu konkrétního dotačního programu, zpochybňuje časové vymezení skutku a trest mu uložený. 119. Obviněný Ing. Zdeněk Rumler ve své replice uvedl, že ačkoli státní zástupce tvrdí, že došlo účelově ke vsunutí dalších obchodních společností do fakturačního procesu, tak už neuvádí, jak to měli obvinění zajistit. Dále vyslovil nesouhlas se státním zástupcem v tom, že neprovedené důkazy nemohly mít vliv na skutková zjištění soudů, když skutková věta rozsudku soudu prvního stupně stojí na tom, že nepravdivé či zkreslené údaje byly předkládány dotačnímu orgánu již ve fázi předložení dotačního projektu, studie proveditelnosti a průzkumu trhu. Obviněný má za to, že v takovém případě by mělo značný význam vyslechnout hodnotitele jednotlivých projektů ze strany dotačního orgánu. Ohledně otázky naplnění zákonného znaku organizované skupiny má obviněný za to, že státní zástupce směšuje pojmy organizovaná skupina, organizovaná zločinecká skupina a spolupachatelství. 120. Obviněná VARIEL, a. s., ve své replice uvedla, že závěry státního zástupce jsou nesprávné a že státní zastupitelství ve věci důsledně nesplnilo svou povinnost prosazovat právo obviněné na spravedlivý proces, což se projevilo i v obsahu vyjádření státního zástupce k dovoláním. V souvislosti s ustanovením § 260 tr. zákoníku má obviněná za to, že státní zástupce setrvává na výkladu, který je neudržitelný, byť má zásadní dopad na výsledek celého řízení, a proto znovu zdůraznila potřebu stanoviska SDEU k dané otázce. Ohledně užití § 8 odst. 5 t. o. p. o. a na to navazující metodiky Nejvyššího státního zastupitelství obviněná zdůraznila, že nikdy netvrdila, že by tato metodika měla být pro soudy závazná, ale že obsahuje právní názory, které měli státní zástupci v průběhu řízení zohlednit. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení závěrečné zprávy OLAF jako důkazu, podle obviněné nejde o kritiku státního zastupitelství za zatajování důkazu, ale vytýká neúčinnost vnitřních vztahů mezi stupni státního zastupitelství, která způsobila chybějící informace o existenci zprávy OLAF u obviněné i soudu, a tedy neprovedení tohoto důkazu před soudem. Argumentace státního zástupce, že zpráva OLAF má v trestním řízení jen omezenou důkazní hodnotu, je pak podle obviněné v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, a skutečnost, že státní zástupce neposkytl zprávu OLAF soudům, považuje obviněná za porušení zásady rovnosti zbraní. Dále obviněná pokládá za zjednodušené a nesprávné tvrzení státního zástupce o nemožnosti reálného využití dovolacích důvodů s poukazem na ustanovení § 14 t. o. p. o., neboť státní zástupce nezohlednil skutečnost, že na příjmech zaměstnanců obviněné jsou závislé i další osoby, zejména rodinní příslušníci zaměstnanců. 121. Obviněný Ing. Ján Franek ve své replice konstatoval, že vyjádření státního zástupce k dovolacím námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zcela obecné a nekonkrétní, protože jen paušálně odmítá výhrady dovolatelů bez vazby na jejich obsah, ačkoli ve vztahu k dotačnímu projektu č. 258 obviněný označil zcela konkrétní důkazy a jejich rozpor se skutkovými zjištěními. Ohledně téhož dovolacího důvodu dále obviněný zopakoval svou dovolací argumentaci ve vztahu k návrhu na provedení výslechu externích a interních hodnotitelů, kteří vypracovali odborné posudky v rámci jednotlivých řízení o žádosti obviněné VARIEL, a. s., o dotaci. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s poukazem na nějž obviněný namítl nesprávné právní posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u obou zločinů, za které byl odsouzen, se pak státní zástupce nevyjádřil vůbec. Ke skutečnosti, že se obviněný většiny zcela samostatných dodávek realizovaných na základě zcela samostatných výběrových řízení v rámci dotačních projektů č. 2727 a č. 2272 neúčastnil, a k případné škodě způsobené žadatelem o dotaci v důsledku těchto samostatných dílčích dodávek tedy ani nemohl nijak přispět, státní zástupce pouze stručně uvedl, že za škodu je třeba považovat celou částku dotace požadovanou žadatelem o dotaci, neboť tato dotace by v případě odhalení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebyla vůbec poskytnuta. Státní zástupce tak vůbec nerozlišoval rozdílnou roli, postavení a podíl jednotlivých obviněných na vzniku škody. Jeho tvrzení o tom, že by obviněná VARIEL, a. s., v případě odhalení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů vůbec dotaci nedostala, je navíc čistou spekulací, která dokonce odporuje provedenému dokazování, a sice výpovědím svědků M. S. (zaměstnankyně MPO) a O. N. (zaměstnance MPO). Státní zástupce se nevypořádal ani se závěry Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, které obviněný uvedl v dovolání v souvislosti s potřebou individuálního posouzení okolností každého případu ve výše popsaném směru. Pokud jde o namítané chybné posouzení formy trestné součinnosti obviněného, pak státní zástupce ve vyjádření akcentoval, že všichni obvinění jednali jako spolupachatelé „po vzájemné pravidelně konzultované domluvě“. To je však opět nepodložené tvrzení, neboť v rámci dokazování nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že mezi všemi obviněnými probíhaly pravidelné konzultace. Státní zástupce se rovněž nijak nevypořádal s argumentací obviněného v bodech 69. až 73. jeho dovolání a se zde citovanou judikaturou, která jednání osob v identickém postavení, jaké měl obviněný, právně kvalifikovala jako účastenství ve formě pomoci. Ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu posouzení znaku organizované skupiny pak státní zástupce zcela pominul námitku, že odvolací soud v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil naplnění znaku organizované skupiny. K nesprávnému právnímu posouzení spoluzavinění poškozeného, na které obviněný poukázal pod body 75. a 76. svého dovolání, se pak státní zástupce rovněž vůbec nevyjádřil. Ohledně námitek uplatněných s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vyjádřil nesouhlas s konstatováním státního zástupce, že nespadají pod žádný z dovolacích důvodů obsažených v 265b tr. ř., resp. že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je za určitých okolností možný i dovolací přezkum podmínek pro užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, avšak v případě obviněného nejde o takovou situaci. Současně obviněný upozornil, že postup spočívající v kompenzaci trestu odnětí svobody majetkovou trestní sankcí akceptoval i zákonodárce, a to konkrétně v tzv. velké novele trestních předpisů, uveřejněné pod č. 270/2025 Sb., kterou mimo jiné upravil podmínky sankcionování, a to i v § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (s účinností od 1. 1. 2026), v němž výslovně zmiňuje možnost ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, je-li současně toto zmírnění kompenzováno peněžitým trestem vyměřeným v takovém počtu denních sazeb, které spolu s ukládaným trestem odnětí svobody dosáhnou alespoň dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené za příslušný trestný čin. V konkrétním případě by obviněnému mohl být uložen trest odnětí svobody v takové výměře, aby mohl být podmíněně odložen na přiměřeně dlouhou zkušební dobu za současného doplnění peněžitým trestem v odpovídající výměře s potřebným počtem denních sazeb. 122. Každý z obviněných ve své replice setrval na návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeném v podaném dovolání. V. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 123. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek všech obviněných ve vztahu k jimi uplatněným dovolacím důvodům. Všichni obvinění formálně opřeli svá dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.; obviněný Ing. Roman Výborný navíc uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný Mgr. Karel Drášil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a obviněný Ing. Ján Franek dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 124. Dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. 125. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze úspěšně namítat v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, před rozhodnutím orgánu druhého stupně ji namítl. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen vyloučen z řízení, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o citovaný dovolací důvod. 126. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tomuto dovolacímu důvodu ovšem neodpovídají námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by z nich byly zřejmé konkrétní a evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění, ale nezpochybňují naplnění znaků spáchaných trestných činů. 127. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 128. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak vyměřený mimo jeho zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 129. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele také svým obsahem odpovídaly uplatněnému důvodu. b) K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 130. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. řádně uplatnil obviněný Ing. Roman Výborný. Obviněná VARIEL, a. s., ve svém dovolání konstatovala, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, ale nikoli s poukazem na zmíněný dovolací důvod, nýbrž v souvislosti s nevyužitím postupu podle § 9a tr. ř. a s tím, že soudy nižších stupňů nepředložily věc se žádostí o odpověď na určité předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. K této problematice se Nejvyšší soud vyjádřil níže (viz body 193. a násl. tohoto usnesení). 131. Obviněný Ing. Roman Výborný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v alternativě, podle které ve věci rozhodl soud, jenž nebyl náležitě obsazen, když má za to, že určení zastupující soudkyně senátu odvolacího Vrchního soudu v Praze JUDr. Evy Brázdilové bylo provedeno v rozporu s pravidly obsaženými v rozvrhu práce uvedeného soudu. 132. Z formulace úvah obviněného je zřejmé, že tzv. náležité obsazení soudu spatřoval nikoli ve formálním složení senátu odvolacího soudu vázaném na postavení jeho členů (samosoudce, senát, soudce, přísedící), ale v obsazení senátu konkrétními soudci Vrchního soudu v Praze, resp. členy soudního oddělení č. 4 a jej zastupujícího soudního oddělení č. 3 trestního úseku tohoto soudu. Nejvyšší soud proto poukazuje na shora zmíněnou dikci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, k jejímuž výkladu je vhodné připomenout, že dovolání opřené o tento dovolací důvod směřuje k nápravě vady spočívající v tom, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 34 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Jde o situace, kdy např. věc rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo pokud senát soudu rozhodujícího ve věci byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále jestliže rozhodoval senát v neúplném složení apod. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Vrchní soud v Praze však v nyní posuzované věci rozhodoval ve správném složení senátu, které odpovídalo pravidlu vymezenému v § 27 citovaného zákona o soudech a soudcích, tedy v senátě složeném z předsedy senátu a dvou soudců. V tomto směru proto nedošlo v projednávané věci k žádnému pochybení ze strany odvolacího soudu, a nebyl tedy ani naplněn uplatněný dovolací důvod v jeho druhé variantě podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 133. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obviněný Ing. Roman Výborný svými námitkami zjevně nesprávně odkazoval na ustanovení rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, která se vztahovala k úseku civilního soudnictví (s. 50 a 51 rozvrhu práce), a nikoli k trestnímu úseku (s. 22 rozvrhu práce). Přestože ani v tomto ohledu nelze považovat námitky obviněného za relevantní, Nejvyšší soud k nim doplňuje, že podle čl. XV na s. 22 rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze byl předseda senátu zastupujícího oddělení povolán k určení zastupujícího soudce, při němž musel respektovat tzv. rotační způsob. Ve věci obviněných bylo oddělení č. 3 zastupujícím oddělením ve vztahu k oddělení č. 4, přičemž předseda senátu oddělení č. 3 Mgr. Stanislav Králík v souladu se shora uvedeným pravidlem rozvrhu práce určil, že členka oddělení č. 3 – soudkyně JUDr. Eva Brázdilová – se bude podílet na rozhodování v projednávané trestní věci v senátě oddělení č. 4 (viz určení předsedy senátu na s. 20 726 trestního spisu). Nic přitom nenaznačuje, že by toto určení předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka odporovalo příslušným ustanovením rozvrhu práce či mělo prvky libovůle, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. Z těchto důvodů tak nemohlo dojít k porušení práva obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. c) K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 134. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil ve svém dovolání obviněný Mgr. Karel Drášil, který jeho naplnění spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Luboš Vlasák, přestože byl pro svou podjatost vůči obhájcům JUDr. Radku Šmerdovi, Ph.D., doc. JUDr. Lukáši Bohuslavovi, Ph.D., a JUDr. Alici Říhové (v jiné části dovolání navíc obviněný uvádí i svou osobu, spoluobviněného Ing. Jána Franeka a Advokátní kancelář Gřivna & Šmerda, s. r. o.) vyloučen z rozhodování ve věci. Údajnou podjatost předsedy odvolacího senátu obviněný zjistil až během ústního vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu, a mohl ji tedy vytknout právě až ve svém dovolání. Tím byla podle něj splněna podmínka obsažená v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle které nelze uvedený dovolací důvod úspěšně namítat, pokud okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nenamítl ji před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Nejvyšší soud přesto shledal, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu nejsou opodstatněné. 135. Vzhledem k obsahu námitek obviněného je namístě připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo jde o případy, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za tento důvod vyloučení však nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. v provádění a hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, hodnocení důkazů nebo postupu v řízení apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení) ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., pak bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popřípadě ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Zároveň je nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně vážným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně a nezaujatě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). 136. Nejvyšší soud s ohledem na tato teoretická východiska shledal, že z vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Luboše Vlasáka učiněných v rámci jeho ústního odůvodnění vyhlášeného rozsudku, která jsou uvedena v dovolání obviněného Mgr. Karla Drášila a která si rozhodující senát Nejvyššího soudu ověřil ze zvukového záznamu z veřejného zasedání odvolacího soudu, nelze dovozovat podjatost tohoto soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., jak se mylně domnívá obviněný. Z projevů předsedy senátu JUDr. Luboše Vlasáka totiž nevyplývá, že by u něj byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jaký předpokládá citované ustanovení trestního řádu. 137. Nejvyšší soud nemohl souhlasit s obviněným Mgr. Karlem Drášilem, jenž ve svém dovolání vytrhl ze souvislostí a poněkud zveličil část výroků předsedy senátu JUDr. Luboše Vlasáka pronesených při ústním odůvodnění vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu, které ovšem nesvědčí o jeho podjatosti a nezakládají důvod k jeho vyloučení z rozhodování. Navíc se jimi zabýval z podnětu stížnosti na nevhodné chování zmíněného předsedy senátu odvolacího soudu i místopředseda Vrchního soudu v Praze pro trestní úsek JUDr. Jan Sváček, který v souvislosti s vyřízením stížnosti ve svém sdělení ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. Tpj 195/2023, mimo jiné konstatoval, že výroky JUDr. Luboše Vlasáka svou intenzitou nepředstavují kárné provinění podle zákona o soudech a soudcích a ani neporušují právo obviněných na spravedlivý proces. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ani nestandardní či expresivní formulace samy o sobě nejsou důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže zároveň nepředstavují hrubé či šikanózní chování svědčící až o averzi vůči obviněnému, případně jiným osobám v řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15-2). Tomu přitom s ohledem na charakter a spíše útržkovitý rozsah vytýkaného projevu předsedy senátu JUDr. Luboše Vlasáka v projednávané věci nic nenasvědčuje. 138. Jestliže obviněný Mgr. Karel Drášil považuje za problematické konkrétně „vyprávění o bezdomovcích, hygienické vložce a krabicovém vínu“ v rámci ústního vyhlášení rozsudku, k tomu Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené předseda senátu JUDr. Luboš Vlasák sděloval v kontextu s označením obviněných Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka za tzv. chodící bílé koně a s poukazem na rozdíly mezi „klasickým bílým koněm“ a „chodícím bílým koněm“ vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu s uvedením konkrétních skutkových okolností. Pokud jde o údajné vyjádření předsedy senátu JUDr. Luboše Vlasáka „o tom, že uložené tresty jsou výsledkem špatné obhajoby, protože kdyby se obžalovaní doznali, předseda by uložil trest podmíněný“, k tomu Nejvyšší soud upřesňuje, že jde o dezinterpretaci teoretické úvahy týkající se délky řízení, která by zcela jistě byla kratší, kdyby obviněný Ing. Zdeněk Rumler setrval na své původní výpovědi z přípravného řízení a byl ve věci označen za spolupracujícího obviněného. Podjatost soudce JUDr. Luboše Vlasáka pak neodůvodňuje jeho nadbytečná zmínka, že obhájkyně JUDr. Alice Říhová má blízký příbuzenský vztah k soudci Nejvyššího soudu, a ani jeho tvrzení ohledně odmítnutí návrhu na doplnění dokazování či jeho další útržkovité výroky uvedené v dovolání obviněného Mgr. Karla Drášila. d) K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 139. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, uplatnili ve svých dovoláních všichni obvinění. 140. Pokud jde o námitky obviněného Ing. Romana Výborného, že závěr soudů o jeho úmyslné spoluúčasti na jakémkoli protiprávním jednání je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, je nutno k nim poukázat na bod 744. na s. 146 rozsudku soudu prvního stupně a na bod 6. na s. 39 rozsudku odvolacího soudu, v nichž soudy uvádí, z jakých důvodů pokládají řídící roli obviněného Ing. Romana Výborného na projednávané trestné činnosti za prokázanou. Obviněný Ing. Roman Výborný přitom ve své dovolací argumentaci blíže nespecifikuje, v čem spatřuje zjevný nesoulad závěru o své informovanosti o žalovaném jednání s výpovědí spoluobviněného Ing. Zdeňka Rumlera ve spojení s plnými mocemi k podávání žádostí o dotace obviněnou VARIEL, a. s., které podepsal právě obviněný Ing. Roman Výborný jako předseda představenstva této obchodní společnosti. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti závěru soudů nižších stupňů o podílu obviněného Ing. Romana Výborného na konkrétních žádostech o poskytnutí dotace, protože podle něj zcela jasně vyplývá ze shora uvedených důkazů. Stejně tak nemůže obstát námitka tohoto obviněného, že soudy ve svých rozhodnutích nevyjádřily, v jakém úmyslu jednal. V tomto směru lze odkázat na bod 755. na s. 153 rozsudku soudu prvního stupně, v němž se soud věnoval otázce naplnění znaků skutkových podstat trestných činů obviněným Ing. Romanem Výborným, a mimo jiné zde uvedl, že pokud jde o subjektivní stránku, obviněný se dopustil svého jednání u obou trestných činů v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a uzavírá, že zmíněnými námitkami nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 141. Stejně tomu je, pokud obviněný Ing. Roman Výborný zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že věděl o umělém navýšení cen v rámci dotačních projektů obviněné VARIEL, a. s. Jestliže v této souvislosti obviněný poukazuje na rozpor ve výpovědi svědka P. Š., kterou učinil před soudem prvního stupně, k tomu lze odkázat na bod 5. na s. 38 rozsudku odvolacího soudu, v němž se konstatuje, že soud prvního stupně pochybil, pokud nekonfrontoval výpověď svědka P. Š. u hlavního líčení ze dne 12. 4. 2022 s obsahem jeho výpovědi z přípravného řízení, během které výslovně uvedl, že jednal o příslušné zakázce jak s obviněným Ing. Zdeňkem Rumlerem, tak s obviněným Ing. Romanem Výborným, ale nepamatuje si, zda jednal s osobou působící v rámci obviněné obchodní společnosti FG servis, s. r. o. Zmíněný rozpor napravil odvolací soud u veřejného zasedání provedením listinného důkazu – e-mailové zprávy svědka P. Š. ze dne 2. 11. 2010 adresované obviněným Ing. Romanu Výbornému a Ing. Zdeňku Rumlerovi. Tento listinný důkaz potvrzuje prvotní údaje svědka P. Š., že ohledně příslušné zakázky týkající se obchodní společnosti ITeuro, a. s., se jednalo i s obviněným Ing. Romanem Výborným. Další výhrady obviněného Ing. Romana Výborného ohledně hodnocení svědecké výpovědi P. Z. jsou pak jen obecného rázu a rovněž svým obsahem neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť v nich obviněný neuvádí, v čem spatřuje zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. 142. Relevantní dovolací námitkou pak není ani tvrzení obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Zdeňka Rumlera, že soudy nijak neodůvodnily závěr o netransparentnosti výběrových řízení konaných obviněnou VARIEL, a. s. Podmínkou poskytnutí každé dotace totiž bylo, že dodavatel zařízení bude vybrán v transparentním výběrovém řízení, k čemuž však podle závěrů soudů nižších stupňů nedošlo. Podle učiněných skutkových zjištění totiž cílem jednání obviněných ve skutečnosti nebylo transparentní zajištění plnění pro obviněnou VARIEL, a. s., od dodavatele, který by se ucházel o vyhlášenou veřejnou zakázku v řádném výběrovém řízení, nýbrž o naplánovanou činnost právě v zájmu obviněné VARIEL, a. s., jejíž podstatou bylo vyjednání dodávek zařízení přímo od výrobců či výhradních dodavatelů za předem sjednaných podmínek. Před naplněním v podstatě již vyjednaného kontraktu přitom došlo z vůle osob jednajících za obviněnou VARIEL, a. s., a osob jednajících v jejím zájmu ke zcela účelovému a ekonomicky neopodstatněnému vsunutí dalších obchodních společností do fakturačního procesu, zjevně zamýšlenému a zrealizovanému za účelem umělého navýšení ceny plnění tak, aby obviněná VARIEL, a. s., pokryla z poskytnuté dotace náklady na pořizované zařízení. Závěr o netransparentnosti výběrových řízení konaných obviněnou VARIEL, a. s., tak nelze v žádném případě považovat za rozporný s provedenými důkazy, resp. s ostatními skutkovými zjištěními ve věci. 143. Obviněný Ing. Roman Výborný na podkladě vlastního hodnocení skutkových závěrů rovněž namítl porušení procesního pravidla in dubio pro reo, podle kterého, zjednodušeně řečeno, v případě skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného a srovnatelné skupiny důkazů, které vyvracejí tvrzení obžaloby, je třeba v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného. Nicméně ani případné porušení pravidla in dubio pro reo zásadně nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Soudy obou stupňů navíc neměly v posuzované věci žádné pochybnosti o vině obviněného Ing. Romana Výborného a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvod k tomu, aby o ní jakkoli pochybovaly a aby musely se zřetelem na citované procesní pravidlo postupovat ve prospěch obviněného. Samotný odlišný názor obviněného na výsledky dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzované trestné činy, přitom nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu ve prospěch obviněného. 144. Uvedené závěry pak platí zejména ve vztahu k námitkám Ing. Romana Výborného, podle nichž údajně došlo ke zjevnému nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečným obsahem důkazů provedených a hodnocených soudy, protože soudy nezohlednily potřebu generování zisku na straně vybraných dodavatelů, jakož ani faktické navyšování ceny v důsledku dodávek subdodavateli, a rovněž ohledně výtky Ing. Zdeňka Rumlera, že ceny dodávek by bez generálního dodavatele byly výrazně nižší. Je totiž opět nutno zdůraznit, že obvinění zatajili poskytovateli dotace podstatné okolnosti a to, že při vyjednávání o konkrétních dodávkách pro obviněnou VARIEL, a. s., si dohodli se skutečnými dodavateli zcela odlišné ceny, než jaké prezentovali v žádosti o proplacení dotací. Vzhledem k takto zjištěným skutkovým okolnostem je nutno konstatovat, že případné úvahy o běžných ekonomických zákonitostech, zejména pak o dosažení zisku dodavatelem či o zajištění plnění prostřednictvím generálního dodavatele, jsou v daných souvislostech bez významu. Tyto úvahy totiž nejsou relevantní k posouzení podstatných skutečností, které jsou rozhodující pro závěr o vině obviněných. 145. K námitkám obviněného Ing. Zdeňka Rumlera, že nebyly zjištěny konkrétní skutkové okolnosti ohledně cíleného rušení výběrových řízení obviněnou VARIEL, a. s., za účelem pomoci konkrétním dodavatelům, Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto případě obviněný nezpochybnil rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovým rozhodným skutkovým zjištěním naopak je prokázaná předchozí dohoda obviněných se skutečnými dodavateli na zcela odlišných cenách za dodávky pro obviněnou VARIEL, a. s., než jak je uvedli v žádostech o dotace. 146. Rovněž obecné tvrzení obviněného Mgr. Karla Drášila, podle něhož soudy nižších stupňů učinily bez návaznosti na jakékoli konkrétní důkazy skutkový závěr o tom, že ve vztahu k dotačním projektům byly nepravdivým nebo hrubě zkresleným údajem v žádostech o poskytnutí dotace bezdůvodně navýšené ceny v nich a v podnikatelském záměru, nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku podrobně rozvedl, z jakých konkrétních důkazů u jednotlivých dílčích skutků vycházel (viz body 76. až 676. odůvodnění tohoto rozsudku). Stejný závěr pak platí i v případě výtky obviněného Mgr. Karla Drášila, že nebyla prokázána jeho vědomost o uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů v žádosti obviněné VARIEL, a. s., o dotaci. Jak totiž vyplývá z provedeného dokazování, obviněný Mgr. Karel Drášil, předseda představenstva obchodní společnosti GENT, a. s., nabídky této společnosti tvořil a koordinoval s obviněným Ing. Zdeňkem Rumlerem, který mu sdělil jejich parametry, jakož i informaci, od jakého subjektu a za jakou cenu má být předmět plnění ve skutečnosti pořízen. Na základě těchto údajů pak obviněný Mgr. Karel Drášil podepsal smlouvy na dodávku uvedených plnění a podle pokynů obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Zdeňka Rumlera pak vystavoval účetní doklady pro obviněnou VARIEL, a. s., přičemž v případě dotačních projektů č. 2801 a 6759 pro další předem dojednané obchodní společnosti za údajné dodávky obchodní společnosti GENT, a. s., s několikanásobně nadhodnocenou cenou plnění, než za jakou bylo totožné plnění pořízeno u skutečných dodavatelů (viz bod 757. na s. 154 rozsudku soudu prvního stupně). 147. Nemohou pak obstát ani námitky obviněného Mgr. Karla Drášila, podle kterých je nesprávný závěr soudů o uměle navýšených cenách v rámci dotačního projektu č. 362, když v žádosti o poskytnutí dotace byly předpokládané náklady stanoveny částkou odpovídající součtu nejvyšších cenových nabídek z jednotlivých výběrových řízení. Pokud totiž soudy zjistily, že konkrétní předmět plnění bylo možno dodat za nesrovnatelně nižší cenu, čehož si byli obvinění Ing. Roman Výborný a Ing. Zdeněk Rumler vědomi, jde podle Nejvyššího soudu o logický závěr, který odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Stejně tomu pak je i v případě námitek obviněného Ing. Jána Franeka týkajících se položek plnění u dotačního projektu č. 258, protože ani v této situaci nelze hovořit o jakémkoli, natož zjevném, nesouladu mezi důkazy a skutkovými závěry, které z nich nepochybně vyplývají (viz body 114. až 127. rozsudku soudu prvního stupně). Výhrady obviněného Ing. Jána Franeka totiž toliko zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy ohledně několikanásobného navýšení ceny plnění a ekonomicky nevysvětlitelného zapojení obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., do fakturačního řetězce, když tato obchodní společnost ve skutečnosti nemohla poskytnout žádnou přidanou hodnotu plnění nabízenému obchodní společnosti ITeuro, a. s. Z provedených důkazů přitom jasně vyplývá úmyslné uvedení hrubě zkreslených a uměle navýšených cen v jednotlivých položkách rozpočtu v žádosti o poskytnutí dotace a následné účelové zapojení obchodní společnosti FG servis, spol. s r. o., do realizace zakázky s cílem dosáhnout čerpání dotace v neoprávněné výši. 148. Jde-li o alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která je naplněna, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, lze pod ni obsahově podřadit výhrady obviněných Ing. Romana Výborného a VARIEL, a. s., které se týkají údajné nezákonnosti výpovědi obviněného Ing. Zdeňka Rumlera z přípravného řízení. Tyto námitky však nejsou důvodné. 149. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že účastí obhájce v trestním procesu se posiluje postavení obviněného v trestním řízení a odstraňuje jeho znevýhodnění spočívající v tom, že obviněný zpravidla nezná dostatečně svá práva a ustanovení týkající se vedení trestního řízení, a pokud je zná, neumí je náležitě využít (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 434). V případě zmíněného výslechu obviněného Ing. Zdeňka Rumlera, který provedl policejní orgán dne 14. 3. 2019, je však podstatné, že v této době byl obviněný právně zastoupen ustanovenou obhájkyní Mgr. Lindou Fryčovou, kterou během konání samotného výslechu zastoupila v substituci advokátka Mgr. Šárka Podlenová, s níž obviněný navíc před započetím výslechu uskutečnil soukromou poradu trvající několik minut. Tomuto výslechu přitom byli přítomni také někteří obhájci ostatních obviněných a opatrovníci obviněných právnických osob. Dále je nutno zdůraznit, že obviněný Ing. Zdeněk Rumler po své spontánní výpovědi kladně odpověděl na otázku obhájce doc. JUDr. Lukáše Bohuslava, Ph.D., zastupujícího obviněného Ing. Romana Výborného, jestli mu bylo policejním orgánem sděleno, že procesní postavení spolupracujícího obviněného v zásadě přiznává až soud a že policie to nemůže žádným způsobem ovlivnit. Skutečnost, že obviněný Ing. Zdeněk Rumler byl tímto způsobem vyrozuměn o možnosti získat postavení spolupracujícího obviněného, pak nelze považovat za manipulaci či výhrůžku policejního orgánu k donucení obviněného k výpovědi. S námitkami zpochybňujícími zákonnost provedení výslechu obviněného Ing. Zdeňka Rumlera v přípravném řízení se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již odvolací soud pod bodem 6)/1. na s. 42 a násl. svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Zároveň zdůrazňuje, že obviněný si ohledně údajného nátlaku policejního orgánu při svém vzdělání musel být vědom toho, že o vzetí do vazby mají pravomoc rozhodovat pouze nezávislé soudy, nikoli policie či státní zástupce. Navíc obviněný byl i v tomto případě řádně zastoupen svým obhájcem, s nímž se mohl poradit. I proto Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolacím námitkám obviněných Ing. Romana Výborného a VARIEL, a. s. 150. Stejně tomu je i v případě námitek obviněného Ing. Romana Výborného ohledně údajné nepoužitelnosti e-mailové komunikace vytěžené znalcem Václavem Černým s odkazem na neexistenci jeho znaleckého oprávnění v příslušné specializaci a na údajně nesprávný postup zajišťování datových stop při domovní prohlídce u obviněného Ing. Zdeňka Rumlera a prohlídce jiných prostor u obviněné VARIEL, a. s. Jde totiž pouze o opakování námitek, s nimiž se zcela dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí [viz body 683. až 698. na s. 139 až 142 rozsudku Městského soudu v Praze a bod 6)/2. na s. 44 rozsudku Vrchního soudu v Praze], přičemž jejich závěry shledal Nejvyšší soud správnými. Pokud jde o námitky ohledně použitelnosti znaleckého posudku Václava Černého, Nejvyšší soud poukazuje zejména na skutečnost, že tento znalec u hlavního líčení z podnětu námitek obhajoby dostatečným způsobem a s odkazem na svou dosavadní praxi a tehdejší právní úpravu výkonu znalecké činnosti vysvětlil svou odbornou způsobilost k vypracování znaleckého posudku, který spočíval v zajištění elektronických dat z paměťových medií. Po této stránce tedy znalecký posudek netrpí vadou, která by znemožnila, aby byl použit jako důkaz v trestním řízení. Pokud jde o prameny důkazů zajištěné při zmíněných domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, je třeba zdůraznit, že při uvedených prohlídkách byla vždy přítomna nezúčastněná třetí osoba, jejich průběh byl pečlivě zadokumentován, a navíc byl u hlavního líčení vyslechnut svědek z řad policistů, který potvrdil standardní průběh těchto prohlídek. Nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byla porušena autenticita a integrita zajištěných dat. Námitky obviněného Ing. Romana Výborného jsou tedy v tomto směru pouze spekulativní, přičemž je nutno poukázat na skutečnost, že žádný z obviněných nezpochybňoval pravost e-mailové komunikace či jiných dat zajištěných při uvedených prohlídkách. 151. Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky obviněné VARIEL, a. s., podle kterých jsou procesně nepoužitelné výpovědi některých svědků, protože nebyli v hlavním líčení řádně poučeni ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. o trestních následcích pomluvy. K těmto výhradám Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že obsah dovolání nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání, a proto nelze přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), byť je předtím dovolatel neúspěšně uplatnil ve svém odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Pokud tedy obviněná VARIEL, a. s., ve svém dovolání vytkla, že bez správného zákonného poučení bylo vyslechnuto několik desítek svědků, jejichž namátkový výčet je obsahem odůvodnění jejího odvolání, nelze takovou argumentaci považovat za dostačující specifikaci údajně procesně nepoužitelných důkazů, na nichž stojí rozhodná skutková zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného však lze obviněné přisvědčit v tom, že svědci, na které ve svém odvolání poukazuje, skutečně nebyli před svým výslechem v hlavním líčení řádně poučeni ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř., jak vyplývá ze zvukového záznamu příslušného hlavního líčení, když je předseda senátu poučil pouze o trestních následcích křivé výpovědi, a nikoli též o následcích křivého obvinění a pomluvy. Při hodnocení významu vytýkaného pochybení však Nejvyšší soud přihlíží ke skutečnosti, že tito svědci byli řádně poučeni ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. již v přípravném řízení při podání svědecké výpovědi u policejního orgánu, a byli si tedy vědomi svých povinností i oprávnění vyplývajících z podání výpovědi v postavení svědků. Nikoli každé porušení poučovací povinnosti či procesního postupu má za následek porušení zásad spravedlivého procesu, když poučovací povinnost soudu je třeba hodnotit podle jejího materiálního obsahu. Věcný význam zmíněné procesní vady proto není s ohledem na skutečnost, že svědci byli řádně poučeni ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. již v přípravném řízení, tak podstatný, aby bylo nezbytné příslušné svědky opakovaně vyslýchat (viz přiměřeně usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To 9/86, uveřejněné pod č. 11/1987 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 786/2018). 152. Dalšími námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná VARIEL, a. s., zpochybnila procesní použitelnost výpovědi svědka P. M., jehož výslech byl v hlavním líčení proveden formou videokonference ze Švýcarské konfederace. Ani těmto výhradám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. 153. Ohledně otázky, jakým právním předpisem se měl řídit výslech uvedeného svědka provedený prostřednictvím videokonferenčního zařízení, lze dát částečně za pravdu obviněné VARIEL, a. s., v tom, že se v dané situaci nepoužije Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních, uveřejněná pod č. 550/1992 Sb. Konkrétně nepřichází v úvahu její čl. 3 odst. 1 hlavy druhé, podle kterého dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věci, které mají být použity jako důkaz spisu nebo listin, jak ve svém rozsudku uvedl odvolací soud. V případě výslechu svědka, který prostřednictvím videokonferenčního zařízení přímo provádí dožadující justiční orgán, přičemž dožádaný orgán pouze materiálně zajišťuje takový výslech, se postupuje podle § 57 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (nikoli podle § 58 tohoto zákona, jak tvrdí obviněná ve svém dovolání). Podle § 57 odst. 4 citovaného zákona justiční orgán provádí výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu podle trestního řádu; současně přihlédne k opatřením cizozemského orgánu směřujícím k tomu, aby při výslechu nebyly porušovány základní zásady právního řádu dotčeného cizího státu. Nemůže-li jim vyhovět a nedohodne-li se o způsobu provádění výslechu, výslech ukončí. Námitky obviněné VARIEL, a. s., tedy nemají opodstatnění, neboť v daném případě došlo k dohodě mezi českým a švýcarským soudem, že svědek podá výpověď v německém jazyce, a ta bude bezprostředně tlumočena do českého jazyka, jelikož švýcarský soud trval na provedení úkonu v souladu se švýcarskými trestními předpisy a mezinárodními smlouvami, kterými je Švýcarská konfederace vázána. Při provedení tohoto výslechu pak bylo dostatečným způsobem zabezpečeno právo obhajoby klást svědkovi otázky a vyjádřit se k obsahu jeho výpovědi, což ostatně obviněná ani ve svých dovolacích námitkách nezpochybňovala. Vzhledem k těmto skutečnostem proto Nejvyšší soud považuje výslech svědka P. M. za právně bezvadný procesní úkon s tím, že jeho výpověď takto opatřená je procesně použitelným důkazem v trestním řízení. 154. Dále obvinění Ing. Roman Výborný, Ing. Ján Franek a VARIEL, a. s., uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě, podle které je naplněn, pokud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenutým důkazem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, případně zcela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). 155. V nyní projednávané věci se soud prvního stupně pod body 699. a 711. až 727. odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyjádřil k důkazním návrhům, které odmítl provést. Pokud jde konkrétně o namítaný opomenutý důkaz výslechem externích či interních hodnotitelů dotačních projektů, ve vztahu k němu soud prvního stupně v bodě 699. odůvodnění svého rozsudku konstatoval jeho nadbytečnost, když ve věci byli vyslechnuti dva interní hodnotitelé (z MPO) a jeden externí hodnotitel k dotačnímu projektu č. 6759. Z jejich výpovědi soud uzavřel, že kontroly nebyly především zaměřeny na cenu předmětu dotace, a pokud ano, nekontrolovaly se jednotlivé položky. Jestliže tito svědci popsali, že vycházeli ze zkušeností z jiných projektů, měl soud i s ohledem na projekty, které jsou předmětem projednávané trestní věci, pochybnosti o vypovídací hodnotě takového srovnání. Z výpovědi externího hodnotitele R. P. navíc soud zjistil, že na účinnou kontrolu jednotlivých projektů nebyl dostatek času. Odvolací soud se k námitkám ohledně těchto údajně opomenutých důkazů vyjádřil pod bodem 6)/6. odůvodnění svého rozsudku, v němž označil postup soudu prvního stupně za správný, a rovněž jej doplnil další věcnou argumentací. 156. Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc., jehož předmětem bylo posouzení postupu zajištění elektronických dat při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, soud prvního stupně odůvodnil tím, že hodnocení procesní způsobilosti důkazů je odrazem volného hodnocení důkazů soudem, který současně vždy zkoumá i jejich procesní způsobilost. Zmíněný znalecký posudek tedy nemohl přispět k objasnění skutkových okolností, a navíc v podstatě zasahoval do rozhodovací pravomoci soudu (viz bod 724. na s. 146 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, když konstatoval, že uvedený znalecký posudek je důkazem zcela nadbytečným a nezpůsobilým změnit skutková zjištění soudu prvního stupně [viz bod 6)/5. odůvodnění napadeného rozsudku]. O opomenutý důkaz pak nejde ani v případě druhého znaleckého posudku ohledně zajištění digitálních stop v průběhu domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, jehož zpracovatelem je znalec Ing. Jiří Berger. Přestože soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně neuvedl důvody neprovedení tohoto důkazu, když ve vztahu k otázce posuzování zajištěných elektronických dat odůvodnil pouze neprovedení důkazu znaleckým posudkem prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc., není pravdou, že by se nijak nevypořádal s návrhem na provedení tohoto důkazu. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 11. 2022 (č. l. 20 039 trestního spisu), soud prvního stupně se seznámil jak se znaleckým posudkem prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc., tak i s posudkem vypracovaným znalcem Ing. Jiřím Bergerem, přičemž zjistil, že obsahem obou posudků jsou odborné námitky vztahující se k provedenému dokazování. Soud prvního stupně proto vyhlásil procesní usnesení, že uvedené znalecké posudky nebudou jako důkazy provedeny. Důvody neprovedení znaleckého posudku Ing. Jiřího Bergera jsou přitom zjevně totožné s těmi, které se vztahují ke znaleckému posudku prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M., DrSc., a které jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Vzhledem k uvedenému nelze usuzovat na to, že by v případě obou zmíněných znaleckých posudků šlo o tzv. opomenuté důkazy. 157. Pokud jde o námitky Ing. Romana Výborného, podle kterých se soudy nižších stupňů údajně nevypořádaly se závěry znaleckých posudků znalecké kanceláře BENE FACTUM, a. s., a s výpovědí zaměstnankyně MPO M. S., k těm je třeba uvést, že jsou svým obsahem toliko polemikou se skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, a s jejich (údajně nedostatečným) hodnocením důkazů. Takové námitky ovšem nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. 158. Obviněná VARIEL, a. s., dále vytkla, že státní zastupitelství ve věci nenavrhlo, aby soudy provedly důkaz závěrečnou zprávou OLAF o ukončení vyšetřování dotačních projektů, což lze považovat za opomenutí důkazu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu však Nejvyšší soud uvádí, že zmíněný dovolací důvod předpokládá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním ve věci nebyly nedůvodně provedeny důkazy, které navrhly strany. Obvinění však nenavrhli provedení důkazu závěrečnou zprávou OLAF, a proto již z podstaty věci nemohl být uvedený dovolací důvod naplněn. 159. V průběhu dovolacího řízení pak zmíněnou závěrečnou zprávu OLAF doručila Policie České republiky Nejvyššímu soudu, který ji následně zaslal všem obviněným, resp. jejich obhájcům, k případnému vyjádření. Tohoto práva využila obviněná VARIEL, a. s., která uvedla, že závěrečná zpráva OLAF je zásadně ovlivněna českým trestním řízením, když nekriticky přejímá právní kvalifikaci skutků a nepřináší vlastní, nezávislý a nestranný pohled, hodnocení ani celkově správnou právní analýzu skutků a stejně jako trestní řízení v této věci trpí zásadními vadami. Obviněná proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby zprávu i způsob, jakým s ní OLAF a státní zastupitelství nakládaly v průběhu trestního řízení, posuzoval při projednání dovolání jako další důkaz nedůsledného, jednostranně vedeného, neobjektivního a v důsledku nespravedlivého přístupu orgánů veřejné moci k její osobě. Dále se k závěrečné zprávě OLAF vyjádřil též obviněný Mgr. Karel Drášil, podle jehož názoru z ní vyplývá, že OLAF již v době, kdy probíhalo hlavní líčení před soudem prvního stupně, měl informace k ceně strojního vybavení, kterého se týká přinejmenším jeden skutek. Vzhledem k datu vyhotovení zprávy pak měl tyto skutkové informace k dispozici i Vrchní soud v Praze, neboť na rozdíl od obhajoby již disponoval závěrečnou zprávou OLAF. Na základě informací, které zpráva obsahuje, obviněný navrhl doplnění dokazování k otázce přiměřenosti cen v žádostech o dotace. Postupem odvolacího soudu podle jeho názoru došlo k podstatnému omezení práv obhajoby, které nebylo umožněno seznámit se se všemi důkazy, vyjádřit se k nim a v rámci své obhajoby na ně reagovat. 160. Senát Nejvyššího soudu, který rozhodoval o dovoláních obviněných v této trestní věci, v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 doplnil dokazování přečtením závěrečné zprávy OLAF, přičemž dospěl k závěru, že tato zpráva neobsahuje žádné nové informace ohledně dotačních projektů, které by byly relevantní v projednávané trestní věci obviněných. Potvrzuje však závěry, k nimž dospěly již soudy nižších stupňů. Vzhledem k tomuto procesnímu postupu tak lze považovat námitky obviněné VARIEL, a. s., že by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces neprovedením důkazu závěrečnou zprávou OLAF, za bezpředmětné. 161. Relevantní pak nejsou ani výhrady obviněné VARIEL, a. s., kterými s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnila příslušnost Městského státního zastupitelství v Praze v této věci, která měla být podle názoru obviněné přikázána specializovanému odboru závažné hospodářské kriminality Vrchního státního zastupitelství v Praze. Námitky takového charakteru totiž svým obsahem nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, které se netýkají příslušnosti státního zástupce nebo státního zastupitelství. 162. Nejvyšší soud proto ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného všemi obviněnými uzavírá, že námitky obviněných svým obsahem částečně neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu a částečně jsou nedůvodné. Většina dovolacích námitek je pak jen opakováním dosavadní obhajoby obviněných, přičemž soud prvního stupně a zejména odvolací soud se s jejich argumentací již správně, přesvědčivě a dostatečným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků. e) K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 163. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná VARIEL, a. s., vytkla, že soudy nedostatečně zohlednily podmínky přiměřenosti jí ukládaného trestu podle § 14 t. o. p. o. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu apod. K nápravě vad výroku o trestu je předně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který však obviněná ve svém dovolání neuplatnila), jenž je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, tj. pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních § 38 až § 42 tr. zákoníku či § 14 t. o. p. o. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, v dovolání nelze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu (viz již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu námitky obviněné, kterými zpochybňovala právě vyhodnocení okolností uvedených v ustanovení § 14 t. o. p. o., nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. 164. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice odpovídá tvrzení obviněné VARIEL, a. s., že soudy nesprávně vyložily ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. a nepoužily ho v její prospěch, resp. nesprávně posoudily její tzv. compliance program (či též compliance management systém). Nejvyšší soud ho však neshledal opodstatněným. 165. Především je zde třeba zdůraznit, že výhrady obviněné VARIEL, a. s., vůči postupu státního zástupce, který byl podle jejího názoru v rozporu s metodickým materiálem Nejvyššího státního zastupitelství pod názvem „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim“, nejsou svým obsahem jakkoli relevantní pro posouzení důvodnosti dovolacích námitek, jelikož postup státního zástupce v přípravném řízení není předmětem dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem. 166. Nejvyšší soud připomíná, že právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7 t. o. p. o., jestliže byl spáchán jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v ustanoveních § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. Podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. se pak právnická osoba trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 1 až 4 t. o. p. o. zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 t. o. p. o. K závěru o splnění podmínek pro zproštění trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. však nestačí prosté formální přijetí určitých vnitřních předpisů nebo jiných opatření právnickou osobou. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1332/2018, nebo ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019, uveřejněné pod č. 50/2020 Sb. rozh. tr.). U obviněné VARIEL, a. s., je její trestní odpovědnost dovozena podle § 8 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. z jednání fyzických osob – obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Zdeňka Rumlera, kteří jednali jejím jménem a v jejím zájmu a byli v postavení vrcholných představitelů obviněné právnické osoby, tj. člena statutárního orgánu a generálního ředitele (obviněný Ing. Roman Výborný), resp. finančního ředitele a osoby zplnomocněné jednat v otázkách dotací (obviněný Ing. Zdeněk Rumler). 167. Nejvyšší soud shledal jako správné závěry soudů nižších stupňů, podle kterých nebylo možné u obviněné VARIEL, a. s., postupovat podle § 8 odst. 5 t. o. p. o., jelikož ve vztahu k těm fyzickým osobám, jejichž protiprávní jednání se přičítá této právnické osobě (tedy obviněným Ing. Romanu Výbornému a Ing. Zdeňku Rumlerovi), nebyla zajištěna dostatečná preventivní, detekční ani represivní úroveň dodržování pravidel obsažených ve formálně přijatých dokumentech tvořících její tzv. compliance program. Bylo totiž prokázáno, že v době páchání trestné činnosti sice měla obviněná VARIEL, a. s., zaveden tzv. compliance program, ale pouze formálně, jelikož z praktického hlediska byl zcela nedostatečný a jeho nastavení umožnilo spáchání dlouhodobé (i s přihlédnutím k tomu, že trestní odpovědnost právnických osob byla zavedena až zákonem č. 418/2011 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2012) a závažné hospodářské trestné činnosti systematickým a úmyslným jednáním jejích vrcholných představitelů. V rámci činnosti obviněné VARIEL, a. s., se dopustily trestné činnosti fyzické osoby stojící na samém vrcholu hierarchie jejích řídících složek, tj. obvinění Ing. Roman Výborný v pozici statutárního orgánu a zároveň generálního ředitele a Ing. Zdeněk Rumler v pozici finančního ředitele osoby zplnomocněné jednat v otázkách dotací. Přitom tito obvinění byli ve svých postaveních povinni dodržovat tzv. compliance program a kontrolovat jeho plnění podřízenými osobami působícími u obviněné. Z tohoto důvodu se nemůže obviněná VARIEL, a. s., domáhat zproštění své trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o., protože v opačném případě by platil nepřijatelný závěr, že právnická osoba, která má formálně zaveden tzv. compliance program a která spáchá trestnou činnost prostřednictvím osob, jež mají compliance program naopak kontrolovat a zajišťovat jeho dodržování, by dosáhla na svou beztrestnost. Navíc je nutno zdůraznit, že možnost užití ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. v případě jednání statutárního orgánu nebo vedoucího zaměstnance právnické osoby obecně není podle Nejvyššího soudu zcela vyloučena v každém případě, jak namítla obviněná VARIEL, a. s., ve svém dovolání, což ostatně nekonstatují ani soudy nižších stupňů. Pokud je však jednání takových osob (statutárního orgánu nebo vedoucího zaměstnance) v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby, avšak v rozporu s jejím tzv. compliance programem, bude uplatnění § 8 odst. 5 t. o. p. o. připadat v úvahu spíše výjimečně, zejména v případě ojedinělého excesu osamoceně jednajících osob, jejichž jednání se právnické osobě přičítá. V nyní projednávané věci ovšem nejde o tento případ, když u obviněné VARIEL, a. s., evidentní selhání tzv. compliance programu umožnilo hned dvěma jejím vrcholným představitelům dlouhodobě páchat organizovanou trestnou činnost, přičemž z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněná včas a odpovídajícím způsobem reagovala na protiprávní jednání obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Zdeňka Rumlera. 168. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněné VARIEL, a. s., poukazujícími na to, že ustanovení § 8 odst. 5 t. o. p. o. bylo zavedeno až zákonem č. 183/2016 Sb. s účinností od 1. 12. 2016, takže nelze konstatovat, že její předchozí opatření v rámci tzv. compliance programu byla opožděná či neadekvátní jen proto, že nesplňovala kritéria podle současné úpravy. Z časového hlediska je totiž třeba vynaložení veškerého úsilí, které lze na právnické osobě spravedlivě požadovat ve smyslu § 8 odst. 5 t. o. p. o., posuzovat ve vztahu k době, kdy byla či měla být příslušná opatření uskutečněna tak, aby nedošlo k protiprávnímu jednání fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o., které by bylo přičitatelné právnické osobě a zakládalo její trestní odpovědnost. K naplnění podmínek zproštění trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. tedy nemůže dojít až na podkladě nápravných opatření právnické osoby v reakci na již spáchaný protiprávní čin, ale pouze na základě vynaloženého potřebného úsilí ještě před spácháním trestného činu přičitatelného právnické osobě. Uvedené časové hledisko tudíž při posuzování možnosti zproštění trestní odpovědnosti obviněné VARIEL, a. s., nemohly soudy uplatnit v její prospěch. 169. Obviněný Ing. Roman Výborný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil námitky, kterými vytkl nesprávné posouzení subjektivní stránky skutkových podstat jím spáchaných trestných činů, respektive závěru, že jednal v přímém úmyslu. Tyto námitky sice svým obsahem odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. Soud prvního stupně se totiž otázkou právní kvalifikace skutků spáchaných obviněným Ing. Romanem Výborným (včetně naplnění subjektivní stránky obou skutkových podstat) zcela dostatečným způsobem zabýval pod bodem 755. na s. 153 svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud [viz bod 8)/6. na s. 74 jeho rozsudku], se s těmito závěry ztotožňuje a považuje je za věcně správné. 170. K souvisejícím námitkám obviněných Ing. Romana Výborného a Ing. Jána Franeka, že pro možnost naplnění znaků skutkové podstaty žalovaných trestných činů je podstatná i kontrolní činnost dotačního orgánu, tedy spoluzavinění poškozeného, který neshledal v dotačních řízeních žádné pochybnosti, Nejvyšší soud připomíná následující. Skutečnost, že kontrolami prováděnými příslušnými správními orgány v rozsahu jejich pravomoci a příslušnosti nebylo zjištěno protiprávní jednání, sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za konkrétní trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 410/2018). Pokud obviněný Ing. Ján Franek odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), týkající se spoluzavinění poškozeného, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že tyto závěry nelze vztáhnout na projednávanou věc. Citované usnesení se totiž zabývalo specifickou otázkou, zda lze dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku tím, že porušil důležitou povinnost řidiče motorového vozidla, která mu byla uložena zákonem, je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 955/2018, na které též upozornil obviněný Ing. Ján Franek ve svém dovolání, se v projednávané věci neuplatní, neboť odvolací soud se zabýval i možností částečného vyvinění se obviněných v důsledku spoluzavinění poškozeného pod bodem 8)/1. na s. 66 svého rozsudku, takže vyhověl požadavku vyplývajícímu z citovaného usnesení. 171. Důvodným pak není ani tvrzení, podle kterého soudy údajně nevyhodnotily, které konkrétní normy a jakým způsobem byly jednáním obviněných porušeny. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se totiž u každého jednotlivého dílčího skutku podrobně rozvádí, jaká konkrétní ustanovení podmínek stanovených pro poskytnutí dotace, pravidel pro výběr dodavatelů či pravidel způsobilosti výdajů obvinění zcela vědomě porušili, a jakým způsobem, včetně rozboru důkazního podkladu a úvah vzešlých z těchto důkazů. V této souvislosti pak nemá opodstatnění námitka obviněného Ing. Romana Výborného, že nemohlo dojít k porušení ustanovení odst. 2 Pravidel pro výběr dodavatelů č. j. 14413/09/08100 (dále též jen „Pravidla“), která byla součástí dotačních podmínek, jak dovodily soudy nižších stupňů, protože na dotační řízení se nevztahoval zákon o veřejných zakázkách, když obviněná VARIEL, a. s., nebyla tzv. veřejným zadavatelem. Je sice pravdou, že odkaz na zmíněné ustanovení odst. 2 Pravidel je obsažen v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, ale nemá žádný vliv na správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ohledně ostatních námitek obviněného Ing. Romana Výborného, které se týkají výkladu zásad efektivnosti, hospodárnosti a účelnosti v dotačním řízení může Nejvyšší soud opětovně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k vyhodnocení každého jednotlivého dílčího skutku, které považuje za vyčerpávající a s nímž se zcela ztotožňuje (viz s. 43 a 44 rozsudku odvolacího soudu). 172. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám obviněného Ing. Zdeňka Rumlera, že se odvolací soud nevěnoval námitkám obviněných vztahujícím se k právní kvalifikaci jejich jednání nebo že v rozhodnutích soudů zcela chybí popis všech znaků skutkové podstaty spáchaných trestných činů a specifikace, jakými zjištěnými skutečnostmi byly naplněny. Předně je třeba uvést, že příslušná tvrzení v dovolání obviněného byla převážně polemikou se zjištěným skutkovým stavem, která svým obsahem nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud pak obviněný vytkl, že nejsou dostatečně konkretizována pochybení ve výběrových řízeních, v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na skutkové vymezení obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů. Způsob, jakým soudy prezentovaly své závěry, lze pak označit za vyčerpávající, přičemž z jejich odůvodnění je zřejmé vše, co je pro posouzení věci rozhodné. Pokud obviněný Ing. Zdeněk Rumler poukazoval též na předchozí cenové průzkumy prováděné osobami vystupujícími jménem obviněné VARIEL, a. s., u skutečných dodavatelů, tato argumentace neobstojí. Nešlo totiž pouze o legitimní zjišťování situace na trhu, protože na cenové sondáže bezprostředně navázalo neodůvodněné, neúčelné a nepřiměřené navýšení ceny plnění, současně se záměrným začleněním předem vybrané obchodní společnosti do dodavatelského řetězce, a to za účelem utajení tohoto postupu před poskytovatelem dotace. Takový postup zcela zjevně a závažným způsobem narušoval zásady hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti a podmínky, vyplývající z dotačních pravidel pro výběr dodavatelů, podle kterých mimo jiné měl být výběr dodavatelů transparentní, nediskriminační a měl zachovávat rovný přístup. 173. Pokud obviněný Mgr. Karel Drášil vytkl, že sám neuváděl údaje v žádosti o dotaci, a jeho jednání nemělo vliv na rozhodování o přidělení dotace, k tomu Nejvyšší soud připomíná, že v procesu posuzování a schválení žádosti o dotaci nelze považovat za uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů jen vlastní sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, ale i takové jednání, které bezprostředně souvisí s touto činností a které má přímý vliv na vytvoření nepravdivého nebo hrubě zkresleného obsahu žádosti o poskytnutí dotace a v konečném důsledku vede k neoprávněnému čerpání dotačních prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012). Uvedené námitky z tohoto důvodu nemají opodstatnění. 174. Ohledně výhrad obviněného Mgr. Karla Drášila, které se týkají vztahu trestných činů podvodu podle § 209 tr. zákoníku a dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, resp. postihu obviněného za způsobení škody, přestože toto není znakem skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu dotačního podvodu podle citovaného ustanovení se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. K trestní odpovědnosti pachatele u tohoto trestného činu se přitom, na rozdíl od trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nevyžaduje vyvolání nebo využití omylu jiného. Není nutné, aby poskytovatel dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (příjemce) vedlo k jeho omylu. Trestní odpovědnost za trestný čin podle § 212 tr. zákoníku není tedy podmíněna tím, co obecně charakterizuje podvodná jednání. Nelze však vyloučit, že pachatel tohoto trestného činu v souvislosti s uvedením nepravdivých, hrubě zkreslených údajů či v souvislosti se zamlčením podstatných údajů reálně vyvolá omyl u jiné osoby, což není v případech dotačních podvodů výjimečnou situací. Takový omyl, případně jednání osoby jednající ve vyvolaném omylu, nicméně není znakem skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, jeho prokázání se zde tedy pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele nevyžaduje. 175. K dalším námitkám, kterými obviněný Mgr. Karel Drášil zpochybnil právní posouzení dokonání trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku v souvislosti s potřebnou formou zavinění, Nejvyšší soud zcela odkazuje na bod 8)/4. na s. 72 napadeného rozsudku, v němž odvolací soud správně uvádí, že k dokonání obou trestných činů, tedy jak zločinu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, tak zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, došlo až vyplacením neoprávněných dotací a způsobením škody velkého rozsahu. Pro upřesnění je pak nutno dodat, že podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti, přičemž podle § 17 písm. a) tr. zákoníku se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde úmyslné zavinění. V případě trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný mimo jiné shledán vinným, pak postačuje zavinění z nedbalosti toliko u kvalifikační okolnosti v podobě způsobení škody velkého rozsahu, nikoli i v případě znaků základní skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak se mylně domnívá obviněný. 176. Ohledně stručných připomínek obviněných Ing. Zdeňka Rumlera a Mgr. Karla Drášila, podle kterých by jejich jednání mělo být posouzeno jako méně závažné trestné činy zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, resp. pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připouští, že dílčí jednání obviněných skutečně sestává z ovlivňování a pletich ve výběrových řízeních konaných obviněnou VARIEL, a. s., což by mohlo nasvědčovat uvedené právní kvalifikaci. Je však nutno zdůraznit, že skutek spáchaný všemi obviněnými ve spolupachatelství v této trestní věci představuje širší komplex jednání, zahrnující mimo jiné i zmíněné pletichy ve výběrových řízeních, které od počátku směřovaly k uvedení nepravdivých údajů v žádostech o dotace za účelem jejich neoprávněného vylákání jak z rozpočtu České republiky, tak z rozpočtu Evropské unie. Takové jednání přitom zcela vystihují příslušné skutkové podstaty trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. 177. K výtkám obviněného Ing. Romana Výborného, že skutkové zjištění o netransparentním výběrovém řízení není způsobilé založit trestněprávní odpovědnost, pak Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Takovými údaji přitom mohou být i informace o transparentním výběru dodavatele, jak tomu bylo v projednávané věci. Úmyslné klamání stran těchto údajů v předkládaných podkladech poskytovateli dotace pak bylo správně posouzeno jako jednání naplňující znaky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku. 178. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit i námitky některých dovolatelů, že jednání obviněných Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ačkoli v jejich případě mohlo jít nanejvýš o účastenství na trestné činnosti podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. 179. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 a č. 25/2022 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která se nevyžaduje (postačí i konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 22/1950 a č. 25/2022 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. 180. Soudy nižších stupňů správně posoudily jednání obviněných, včetně Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka, jako jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [viz body 744., 755. až 758. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8)/2. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu]. Na základě provedených důkazů soudy uzavřely, že všichni obvinění postupovali ve shodě, s jednotným záměrem a v úzké vzájemné kooperaci. Tato spolupráce byla charakterizována průběžnou výměnou informací, znalostí vzájemných souvislostí, sledováním společného cíle a koordinovaným postupem založeným na pravidelně konzultované dohodě. Existence této dohody přitom vyplývá ze samotného mechanismu realizace jednotlivých skutků, z následného jednání obviněných i z opakovaného využívání dříve osvědčeného postupu. Jednotliví spolupachatelé byli mezi sebou funkčně propojeni a pouze souhrnem jejich dílčích jednání bylo možné uskutečnit trestnou činnost v podobě a rozsahu, v jakém k ní došlo, přičemž motivací bylo získání finančního prospěchu. Úloha každého z obviněných byla specifická a do určité míry nenahraditelná, byť je nutno připustit, že míra i obsah zapojení jednotlivých spolupachatelů nebyly totožné, zejména obviněných Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka. Menší intenzitu účasti těchto obviněných však soudy zohlednily zejména ve výrocích o (mírnějších) trestech jim uložených. 181. S ohledem na uvedené právní pojetí spolupachatelství tedy nejsou relevantní námitky obviněného Mgr. Karla Drášila, podle kterých byl nesprávně odsouzen za jednání v období od 19. 3. 2009 do 19. 3. 2018, když v této době sám nekonal. Jak totiž již bylo shora uvedeno, není při trestné činnosti páchané ve spolupachatelství třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou a aby každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti. Navíc je nutno upřesnit, že obviněný ve svém dovolání nesprávně uvedl, že je postižen za jednání v období od 19. 3. 2009 do 19. 3. 2018, když ve skutečnosti jsou mu v odsuzujícím rozsudku kladeny za vinu až skutky pod body 2. až 7. výroku o vině, přičemž skutek pod bodem 2. je časově vymezen až dnem 29. 6. 2009. 182. Opodstatnění pak nemá ani námitka tohoto dovolatele, podle které nemohlo být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, když nevyvíjel žádnou činnost související s podáním samotné žádosti o dotaci, resp. vydáním rozhodnutí v dotačním řízení. Pro spolupachatelství totiž postačí společné jednání a existence shodného motivu, který spojoval jednání jednotlivých spolupachatelů. Přitom není rozhodné, že tento motiv spočíval v různých důvodech, z nichž spolupachatelé nakonec přistoupili k úmyslnému společnému jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 390/2017). I kdyby se obviněný Mgr. Karel Drášil určitým způsobem nepodílel na podání samotné žádosti o dotaci, nemělo by to vzhledem k jeho dalšímu úmyslnému jednání, jak bylo vymezeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vliv na jeho odpovědnost za trestnou činnost spáchanou ve spolupachatelství, na níž se významným způsobem podílel. 183. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo c) úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Účastník bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, avšak sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Organizátorství, pomoc ani návod nejsou v takovém případě ani dílčí součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku. 184. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů shledal, že jednání obviněných Ing. Jána Franeka a Mgr. Karla Drášila v rámci organizované skupiny přesáhlo intenzitu účastenství ve formě pomoci a jde zjevně již o spolupachatelství, jelikož oba tito obvinění uzavírali odběratelské a dodavatelské smlouvy, konzultovali jejich obsah zejména se spoluobviněným Ing. Zdeňkem Rumlerem, který je i kontroloval před podpisem, a poskytli potřebné doklady, aby byly předloženy v souvislosti s dokonáním jednání, tedy k dokončení potřebných podmínek pro vyplacení dotací obviněné VARIEL, a. s. Pokud pak obviněný Ing. Ján Franek ve svém dovolání poukázal na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v nichž byli obvinění uznáni vinnými pomocí k příslušným trestným činům, je nutno podotknout, že v případě obviněných Ing. Jána Franeka a Mgr. Karla Drášila jde bezesporu o užší zapojení do trestné činnosti, než je pouhé uvedení nepravdivých údajů ve fakturaci, projektové dokumentaci či jiné dokumentaci. Již z tohoto důvodu nejsou závěry rozhodnutí, na která poukázal obviněný Ing. Ján Franek, v projednávané věci přiléhavé. 185. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatelé zpochybnili i správnost posouzení naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 212 odst. 5 písm. a) a § 260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu jako členy organizované skupiny. Rovněž tyto námitky neshledal Nejvyšší soud důvodnými. 186. Předně je nutno uvést, že pojem „organizovaná skupina“ v zákoně není blíže definován, takže ohledně jeho bližšího vymezení lze odkázat na dosavadní ustálenou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1976-II. a č. 33/2023 Sb. rozh. tr.). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Existence organizované skupiny tedy není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku se stejným a v určitém ohledu i vyšším podílem na něm. Ani v rámci organizované skupiny se pak spolupachatelé nemusí zúčastnit na společné trestné činnosti stejnou měrou, naopak i zde postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli člena organizované skupiny. Podstatné je chování pachatele jako člena organizované skupiny, aniž by se k použití kvalifikovaného ustanovení vyžadovalo podrobné zjištění okolností domluvy jejích pachatelů. Naplnění znaku, že pachatel jednal jako člen organizované skupiny, je třeba posuzovat právě na základě provedeného dokazování z toho pohledu, zda existovala určitá skupina osob, mezi kterými byla provedena určitá dělba úkolů, v důsledku čehož se tato činnost vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení předmětných zločinů. 187. Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci byly u všech obviněných naplněny znaky spočívající ve spáchání činu členy organizované skupiny, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že ve věci existovala skupina čtyř fyzických osob (obviněné právnické osobě je přitom jednání dvou z obviněných přičitatelné), které společnou dohodou předem připravily a plánovaly páchání trestné činnosti. Rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy této organizované skupiny se přitom vyznačovalo plánovitostí a koordinovaností, nepochybně ztěžovalo možnost odhalení trestné činnosti celé skupiny a zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného spáchání trestné činnosti. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na rozbor právního posouzení jednání obviněných pod bodem 8)/3. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který považuje za správný, a s nímž se tedy zcela ztotožňuje. 188. Jde-li o námitky obviněného Ing. Zdeňka Rumlera ohledně posouzení jeho jednání jako spáchaného v rámci organizované skupiny, Nejvyšší soud podotýká, že není žádným způsobem vyloučeno, aby soud ve své argumentaci náležitě odkázal na závěry jiného relevantního rozhodnutí, přestože ještě nebylo uveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu. Pokud tedy obviněný zpochybnil závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 526/2023 (obviněný i odvolací soud měli patrně na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 655/2023, neboť rozhodnutí vydané pod sp. zn. 6 Tdo 526/2023 neexistuje) v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nelze to samo o sobě považovat za pochybení (kromě uvedení nesprávné spisové značky). Relevantní pak není ani tvrzení tohoto obviněného, že odvolací soud citovaným rozhodnutím nadbytečně argumentuje, že členem organizované skupiny může být i účastník podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, když žádný z obviněných ve věci nebyl účastníkem na trestné činnosti. Odvolací soud totiž tímto způsobem reaguje toliko na odvolací námitky Mgr. Karla Drášila a Ing. Jána Franeka, kteří zpochybňovali jejich samotnou účast v organizované skupině s poukazem na jejich údajně nepatrné přispění k trestné činnosti. Jisté pochybení pak lze připsat odvolacímu soudu v tom, že ve své argumentaci odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018-I., které se zabývá pojmem „organizovaná zločinecká skupina“, a nikoli pro projednávanou trestní věc relevantním pojmem „organizovaná skupina“. Toto pochybení se však žádným způsobem neprojevilo na správnosti právního posouzení jednání obviněných, když samotný odvolací soud z uvedeného rozhodnutí uzavírá, že „organizovaná skupina je sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, mezi kterými dochází k určité dělbě úkolů, v důsledku čehož se její činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, tak byla plně naplněna ze strany všech obžalovaných.“ Přestože tedy odvolací soud odkázal na nesprávné rozhodnutí, jeho závěr se vztahuje k pojmu organizované skupiny, jejíž existenci v projednávané věci správně shledal. Nakonec poukázal-li obviněný Ing. Zdeněk Rumler na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 979/2021, nelze z jeho obsahu dovodit závěr uvedený obviněným, že soudy obecně nepovažují osoby označované jako tzv. bílé koně za členy organizované skupiny. Ve zmíněné věci totiž byl pachatel v roli tzv. bílého koně shledán vinným úmyslným trestným činem spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 189. Rovněž ohledně výhrad obviněných týkajících se způsobu určení výše škody lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který pod body 753. a násl. na s. 153 a násl. správně kvalifikoval jednání každého z obviněných, včetně toho, jakým způsobem se každý podílel na konkrétní výši způsobené škody. Soud prvního stupně zároveň uzavřel, že v případě, kdyby dotační orgán byl obeznámen s podstatou jednání obviněných a s nepravdivými či hrubě zkreslenými údaji v dotačních žádostech a k nim předkládaných dokladech, které byly v rozporu s podmínkami poskytnutí dotace, s pravidly způsobilých výdajů a pravidly pro výběr dodavatelů, k poskytnutí dotace by ze strany poskytovatele dotace vůbec nemohlo dojít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021). Za této situace tak soudy nižších stupňů správně uzavřely, že v souvislosti s jednáním obviněných, které bylo jako podvodné koncipováno od samého počátku, tj. již od podání žádosti o dotace, je nutno považovat za škodu celou neoprávněně vylákanou dotaci u každého z dotačních projektů obviněné VARIEL, a. s., a nikoli pouze rozdíl mezi cenou poskytnutou skutečným dodavatelům prostřednictvím subdodavatelů a výší poskytnuté dotace či cenou nabízenou konkurenčními uchazeči ve výběrovém řízení, jak se toho někteří dovolatelé ve svých dovoláních domáhali [viz bod 754. na s. 149 rozsudku soudu prvního stupně a bod 8)/1. na s. 67 a 68 rozsudku odvolacího soudu]. Pokud pak obviněný Ing. Ján Franek zpochybnil výši jemu přičítané vzniklé škody v rámci dotačních projektů č. 2727 a 2272, když uvedl, že se nijak neúčastnil čerpání dotace na dodávky, které realizovala obchodní společnost GENT, a. s., k tomu Nejvyšší soud připomíná shora uvedený výklad týkající se spolupachatelství na trestné činnosti a jejího spáchání členem organizované skupiny. V daných případech se obviněný Ing. Ján Franek a Mgr. Karel Drášil po předchozí dohodě s Ing. Romanem Výborným a Ing. Zdeňkem Rumlerem jako spolupachateli ve společném úmyslu obohatit obviněnou VARIEL, a. s., podíleli na jednání, jehož následkem byl vznik škody představující částku neoprávněně vylákané dotace v rámci konkrétního dotačního projektu. Příslušné skutkové podstaty trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku tak byly naplněny jednáními obviněných ve svém souhrnu, přičemž v souladu s ustanovením § 23 tr. zákoníku odpovídá obviněný Ing. Ján Franek za škodu v celé její výši. 190. Nejvyšší soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnému obviněnými shrnuje, že část námitek obviněných svým obsahem v zásadě neodpovídala žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, protože jimi obvinění vyjadřovali toliko nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, resp. se skutkovými zjištěními, která na jeho základě učinily soudy nižších stupňů. Část námitek pak sice odpovídala citovanému dovolacímu důvodu, nicméně Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, jelikož souhlasí s právní kvalifikací skutků spáchaných obviněnými tak, jak ji provedly soudy nižších stupňů. S většinou námitek, které obvinění uplatnili rovněž ve svých dovoláních, se přitom soud prvního stupně a zejména odvolací soud již správně a dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků. f) K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 191. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil ve svém dovolání obviněný Ing. Ján Franek, který vytkl, že mu odvolací soud uložil nepřiměřený trest odnětí svobody, když nezohlednil možnost jej mimořádně snížit podle § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku. 192. Tato výtka obviněného však podle Nejvyššího soudu není relevantní, neboť platí, že námitky proti výroku o trestu lze v dovolacím řízení uplatňovat jen v omezeném rozsahu (viz již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), přičemž výhrady vytýkající neužití moderačního práva soudu zakotveného v ustanoveních § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, protože použití těchto ustanovení je založeno na úvaze soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Obviněný sice odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, ale v něm šlo o odlišnou a zcela výjimečnou situaci stěžovatele a důvody, proč se i po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu řídí Nejvyšší soud svou ustálenou judikaturou, již několikrát vyložil (např. ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024, nebo ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024), a není proto třeba zde opakovat tuto argumentaci. Postačuje toliko připomenout, že k žádné podstatné změně v obecném náhledu Nejvyššího soudu na danou problematiku nedošlo, což lze demonstrovat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež následně obstálo i před Ústavním soudem – viz jeho usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3281/23. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že stejně jako odvolací soud neshledal u obviněného Ing. Jána Franeka žádnou mimořádnou okolnost, která by ve srovnání s jinými případy obdobné hospodářské trestné činnosti vybočovala natolik, že by již sama o sobě nebo ve spojení s jinými okolnostmi odůvodnila užití moderačního oprávnění soudu a stanovení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranicí jeho trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku [blíže viz bod 9)/5. na s. 78 rozsudku odvolacího soudu]. g) K návrhu podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie podle § 9a tr. ř. 193. K procesnímu návrhu obviněné VARIEL, a. s., aby Nejvyšší soud podal žádost k SDEU o zodpovězení příslušných předběžných otázek ve smyslu § 9a tr. ř., je nutno připomenout, že podle § 9a odst. 3 tr. ř. se podávání žádosti k SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce řídí článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též jen ve zkratce „SFEU“), podle kterého má SDEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu smluv Evropské unie a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu Evropské unie, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li však taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (v České republice jde o Nejvyšší soud, viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04), je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Pokud tedy v projednávané věci soudy nižších stupňů zjistily, že pro jejich rozhodnutí ve věci není nutné pokládat ve smyslu § 9a tr. ř. předběžnou otázku SDEU za účelem objasnění výkladu unijních právních norem, jak jsou uvedeny v článku 267 SFEU, nelze souhlasit s obviněnou VARIEL, a. s., že tímto postupem soudy nižších stupňů porušily její právo na zákonného soudce. Ani Nejvyšší soud však nemá za to, že by byl obviněnou nastíněné předběžné otázky povinen předložit podle § 9a tr. ř. SDEU, neboť nebyly splněny podmínky stanovené Smlouvou o fungování Evropské unie pro takový postup. 194. Pokud jde o první návrh předběžné otázky předložený obviněnou VARIEL, a. s., zda lze vykládat ustanovení čl. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (dále též jen „Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství“) tak, že podvodem proti finančním zájmům Evropské unie se rozumí trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie definovaný v ustanovení § 260 tr. zákoníku, podle Nejvyššího soudu nejsou žádné pochybnosti o výkladu unijního práva ve smyslu článku 267 SFEU. 195. Nejvyšší soud předně uvádí, že Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství byla s účinností ode dne 6. 7. 2019 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 2017/1371, o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie (dále též jen „směrnice č. 2017/1371“). Implementace této směrnice do českého právního řádu byla provedena zákonem č. 315/2019 Sb. s účinností od 1. 12. 2019, a to v zásadě jen novelizací ustanovení § 260 tr. zákoníku vymezujícího skutkovou podstatu trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie vzhledem k nové formulaci podvodu poškozujícího finanční zájmy Evropské unie v článku 3 směrnice č. 2017/1371. Pro účely této směrnice je pak jednání představující podvod poškozující finanční zájmy Evropské unie definováno v jejím článku 3 bodě 2, přičemž v bodě (16) preambule směrnice č. 2017/1371 se zároveň uvádí, že směrnice stanoví jen minimální pravidla a členské státy mohou přijmout nebo zachovat přísnější pravidla týkající se trestných činů poškozujících finanční zájmy Evropské unie. 196. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku zahrnuje různorodá jednání dotýkající se zájmů Evropské unie ve finanční oblasti, a to nikoli pouze specificky takové, jež by bylo možno formálně označovat za podvodné. Skutková podstata podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku reflektuje především skutečnost, že ohrozit a poškodit finanční zájmy Evropské unie je možno za určitých okolností již vyhotovením a použitím nepravdivých, nesprávných a neúplných dokladů různého typu, uvedením nepravdivých a hrubě zkreslených údajů v nich a zatajením určitých údajů nebo celých dokladů. Skutková podstata podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku pak postihuje neoprávněné použití finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, majetku pořízeného z těchto rozpočtů anebo zmenšení zdroje některého takového rozpočtu. Formulace skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku podle Nejvyššího soudu zásadně odpovídá požadavkům směrnice č. 2017/1371 daným definicí podvodu poškozujícího finanční zájmy Evropské unie v jejím článku 3 bodu 2. Současně je nutno uvést, že pokud je podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku postihováno prosté vyhotovení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných dokladů za okolností ohrožujících finanční zájmy Evropské unie, které má povahu pouhého přípravného jednání (požadavek na jeho kriminalizaci vyplýval z čl. 1 odst. 3 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství), přestože směrnice č. 2017/1371 postih takového jednání nevyžaduje, není tento postup českého zákonodárce v rozporu s uvedenou směrnicí, a to vzhledem k již citovanému bodu (16) její preambule. Proto za situace, kdy česká právní úprava nad rámec pravidel vyplývajících ze směrnice č. 2017/1371 způsobem jí předvídaným kriminalizuje další jednání týkající se finančních zájmů Evropské unie, nevyvstaly podle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o výkladu unijního práva ve smyslu článku 267 SFEU, a tedy ani nutnost postupovat podle § 9a tr. ř. 197. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že přestože je k autoritativnímu výkladu aktů Evropské unie kompetentní toliko Soudní dvůr Evropské unie, pochybnosti o správnosti implementace čl. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, resp. směrnice č. 2017/1371, do českého právního řádu neměl ani Evropský úřad pro boj proti podvodům, nezávislý orgán působící v rámci Evropské komise, jehož hlavním posláním je chránit finanční zájmy Evropské unie. Ten prováděl vyšetřování dotačních projektů obviněné VARIEL, a. s., podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) ze dne 11. 9. 2013, č. 883/2013, o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999. 198. Pokud jde o zbylé dva návrhy předběžných otázek předestřených obviněnou VARIEL, a. s., které se týkají zejména vztahu trestných činů dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, k těm je nutno uvést, že jejich obsahem jsou otázky výkladu vnitrostátního práva, konkrétně příslušných ustanovení trestního zákoníku. Již proto není namístě, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 9a tr. ř., jelikož nejde o problematiku výkladu normy práva Evropské unie, ke které je podle článku 267 SFEU výlučně oprávněn rozhodovat SDEU. Navíc je nutno zmínit, že vztahem trestných činů dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku a otázek souvisejících, které obviněná VARIEL, a. s., nastiňuje ve svém dovolání, se zabývalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, uveřejněné pod č. 1/2018 Sb. rozh. st., na jehož podrobné závěry je možné v tomto směru odkázat. 199. Obviněná VARIEL, a. s., pak učinila další návrh na položení předběžné otázky SDEU podle § 9a tr. ř., zda lze ustanovení čl. 10 odst. 3b nařízení č. 883/2013 v konsolidovaném znění vykládat tak, že lhůta 12 měsíců zde uvedená (lhůta pro příjemce závěrečné zprávy OLAF, v níž se může vyjádřit, zda zpráva bude zpřístupněna dotčeným osobám; nebude-li v této lhůtě vznesena námitka příjemce, úřad OLAF přístup udělí) je v souladu s právem obviněné (coby dotčené osoby) na spravedlivý proces podle čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Nejvyšší soud zde však shledal, že za situace, kdy byla závěrečná zpráva OLAF v dovolacím řízení provedena k důkazu a před tím zaslána všem obviněným, kteří se mohli k jejímu obsahu vyjádřit (viz body 158. až 160. tohoto usnesení), nemá zmíněná otázka charakter předběžné otázky ve smyslu čl. 267 SFEU, resp. za daného stavu není rozhodnutí o dovolání obviněné závislé na vyřešení sporné otázky výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, a nejsou tak splněny podmínky pro položení předběžné otázky SDEU. Nad rámec uvedeného lze dodat, že zpřístupnění závěrečné zprávy OLAF dotčené osobě není nárokové, protože je vázáno na souhlas příjemců zprávy, jak vyplývá z ustanovení článku 10 odst. 3b nařízení č. 883/2013, přičemž podle téhož ustanovení může příslušný orgán členského státu Evropské unie rovněž povolit, aby úřad OLAF udělil přístup ke zprávě i před uplynutím lhůty 12 měsíců, kterou obviněná VARIEL, a. s., ve svém dovolání zpochybňovala. h) K námitkám směřujícím proti výroku o náhradě škody 200. Obviněný Ing. Zdeněk Rumler svými námitkami zpochybnil legitimaci Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu k zastoupení České republiky při uplatnění nároku na náhradu škody a oprávnění soudu rozhodnout o takto uplatněném nároku v adhezním řízení, když příslušným orgánem k uplatnění nároku na náhradu škody byl konkrétní finanční úřad v souvislosti s porušením rozpočtové kázně. K těmto výhradám obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že se svým obsahem zabývají ryze procesní otázkou, a to zastupováním poškozeného v trestním (adhezním) řízení. Takové námitky však nejsou podřaditelné pod uplatněné ani žádné jiné zákonné dovolací důvody. Navíc ustálená judikatura Nejvyššího soudu připouští, aby nárok na náhradu škody v obdobných případech uplatňovala v adhezním řízení poškozená Česká republika prostřednictvím příslušného ministerstva, např. Ministerstva financí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 5 Tdo 225/2023, uveřejněné pod č. 23/2024 Sb. rozh. tr.). 201. S těmito námitkami pak úzce souvisí i výhrady obviněných VARIEL, a. s., a Mgr. Karla Drášila [které uplatnili s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že trestní odpovědnost za trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku je možná pouze tehdy, pokud příslušný finanční úřad shledá porušení rozpočtové kázně s odkazem na § 44 odst. 1 písm. j) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že orgány činné v trestním řízení a v konečné instanci trestní soudy mají výlučné oprávnění rozhodovat o všech předběžných otázkách týkajících se viny a trestu, nejde-li o výjimky stanovené zákonem (zejména podle § 9 odst. 1 věty za středníkem, odst. 2 tr. ř.), a jejich rozhodnutí v tomto směru nelze podmiňovat rozhodnutím jiného orgánu (pokud nejde např. o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku). Orgány činné v trestním řízení pak jsou i v případech, kdy nejde o posouzení viny obviněného, vázány při řešení předběžných otázek ve smyslu § 9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř. jen rozhodnutím soudu či jiného orgánu státní moci (např. finančního úřadu), které je v době rozhodování pravomocné, nikoli rozhodnutím nepravomocným či dokonce rozhodnutím dosud nevydaným. Do doby nabytí právní moci takového rozhodnutí jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny a povinny řešit předběžnou otázku samostatně (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, publikované pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr.). V nyní projednávané věci přitom soudy nižších stupňů nemohly v době svého rozhodování vycházet ze žádných pravomocných rozhodnutí vydaných finančním úřadem, z nichž by vyplývala povinnost obviněných vrátit vyplacenou částku dotace, když odvod za porušení rozpočtové kázně na podkladě provedené finanční kontroly po zjištění pochybení nebyl obviněným vyměřen. V tomto směru lze proto považovat výrok o náhradě škody za správný, a tedy námitky obviněných za nedůvodné. 202. Navíc, jak vyplývá z další relevantní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1123/2023), trestní soud je za splnění stanovených podmínek povinen rozhodnout v adhezním řízení postupem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného, který byl shledán vinným trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, k náhradě škody vzniklé v důsledku neoprávněně vyplacené dotace. Tím soud nezasahuje do pravomoci finančních úřadů v oblasti porušení rozpočtové kázně. 203. Relevantní pak nejsou ani námitky obviněného Ing. Zdeňka Rumlera týkající se možnosti přiznat v adhezním řízení nárok na náhradu škody poškozené České republice s poukazem na rozhodování Nejvyššího soudu v případech daňové trestné činnosti. Předně je nutno poukázat na zásadní odlišnosti nejen mezi znaky skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku na jedné straně a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku na druhé straně, ale i rozdílnost v možnostech přiznání postavení správce daně jako poškozeného v trestním řízení vedeném ohledně těchto odlišných trestných činů. Již jen z těchto důvodů nelze v zásadě vztáhnout závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se daňové trestné činnosti na trestnou činnost související s dotačním řízením. Nadto je třeba uvést, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, publikovaného pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr., a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, které uvádí obviněný ve svém dovolání, rozhodně nevyplývá závěr, že v případech zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je vyloučen nárok státu na náhradu škody v adhezním řízení. Z těchto rozhodnutí totiž vyplývá, že při vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., resp. § 240 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v případech, když se předstírá skutečnost, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité plnění, jež je škodou způsobenou takovým činem, nic nebrání možnosti státu uplatnit nárok na náhradu této škody v adhezním řízení, neboť zde není žádný právní důvod k vedení daňového řízení a k vydání platebního výměru v jeho rámci, jako je tomu v případě zkrácení daně podle § 148 odst. 1 tr. zák., resp. § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Vylákání daňové výhody, tedy předstírání činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, je přitom specifickým případem podvodu vůči státu, který je charakterizován uváděním příslušného správce daně v omyl nebo využíváním jeho omylu, a právě takový případ je blízký daňovému řízení při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně, které není důvodné vůbec zahajovat a vést, pokud nedojde k protiprávnímu jednání v podobě některého ze způsobů porušení rozpočtové kázně podle § 44 rozpočtových pravidel, tj. i k jednání naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikované pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr.). VI. Závěrečné shrnutí 204. Na základě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání všech obviněných jsou zčásti neopodstatněná a ve zbytku neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. 205. Nejvyšší soud také připomíná, že v souvislosti s rozhodováním o dovoláních bylo podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnuto samostatným usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 5 Tdo 302/2024, o přerušení výkonu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 4 To 42/2023, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 42 T 7/2021, ve vztahu ke všem dovolatelům. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 12. 2025 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu