11 Tdo 111/2026-1386 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2026 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, č. j. 9 To 245/2025-1323, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 78/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 9. 2025, č. j. 4 T 78/2025-1293, byl obviněný P. S. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, částečně dokonaného, částečně ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I. výroku o vině], přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 částečně písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem II. výroku o vině], přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem III. výroku o vině], přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem IV. výroku o vině], přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, částečně spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, částečně spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem V. výroku o vině]. 2. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přijal prohlášení viny obviněného (a rovněž spoluobviněného P. B.), byly možným předmětem odvolacího a dovolacího řízení (ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř.) pouze výroky o trestu a o náhradě škody. Z hlediska popisu jednotlivých skutků proto tímto Nejvyšší soud odkazuje na výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém je podrobně popsán skutkový děj. 3. Za přečin pod bodem I. výše uvedeného rozsudku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 T 64/2023-98, který mu byl doručen dne 23. 6. 2023 a nabyl právní moci dne 23. 6. 2023, soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak tento soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 T 64/2023-98, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. 4. Za přečiny pod body II. – V. shora uvedeného rozsudku a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2023, č. j. 8 T 95/2023-118, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2023, soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak tento soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2023 č. j. 8 T 95/2023-118, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 5 037 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které specifikoval ve výroku svého rozsudku. Pro úplnost lze uvést, že následně soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 1. 2026, č. j. 4 T 78/2025-1359, podle § 465 odst. 2 tr. ř. rozhodl o poměrném zkrácení uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, a to o čtyři měsíce, neboť tento byl uložen mimo jiné za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož trestnost zanikla na základě novelizace trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb. 5. Soud prvního stupně rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému R. J., škodu ve výši 10 765 Kč, poškozené Komerční pojišťovně, a. s., IČO: 63998017, se sídlem nám. Junkových 2772/1, 165 00 Praha 5, škodu ve výši 6 100 Kč, a poškozené Generali České pojišťovně, a. s., IČO: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1 – Nové Město, škodu ve výši 26 805 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozené R. J. a Komerční pojišťovnu, a. s., se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Pro úplnost lze doplnit, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným i spoluobviněný P. B. a byl mu uložen trest. 7. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům o trestu a o náhradě škody, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 11. 2025, č. j. 9 To 245/2025-1323, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Kalányose, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 9. Obviněný v dovolání v zásadě uplatňuje stejné námitky, jež vznesl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a tyto je možno rozdělit na dvě skupiny; první směřující proti výroku o trestu a druhou směřující proti výroku o náhradě škody. 10. Pokud jde o výrok o trestu, obviněný namítá, že odvolací soud pochybil, pokud aproboval rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na nedostatečném a nedůsledném odůvodnění ukládání trestů co do jejich výše, což má za následek nepřezkoumatelnost tohoto výroku. Vytýká přitom rozsudku soudu prvního stupně, že z jeho odůvodnění nevyplývá, na podkladě kterých konkrétních zásad, hledisek či zákonných kritérií soud přistoupil k navýšení dosavadních nepodmíněných trestů odnětí svobody, proč zvolil právě takovou výši trestu a z jakých důvodů považoval za nutné trest o tolik zpřísnit a dále v něm postrádá zohlednění polehčujících okolností. 11. Ve vztahu k souhrnnému trestu odnětí svobody uloženému za jednání pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že původní trest odnětí svobody uložený mu trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 T 64/2023-98, ve výměře deseti měsíců byl zvýšen na osmnáct měsíců, tedy o osm měsíců. Ve vztahu k souhrnnému trestu odnětí svobody uloženému za jednání pod body II. – V. rozsudku soudu prvního stupně pak uvádí, že původní trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2023, č. j. 8 T 95/2023-118, ve výměře čtyř měsíců byl zvýšen na čtyřicet osm měsíců, přičemž namítá, že uložení trestu v takové výměře – při horní hranici nejpřísnější trestní sazby za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, jež činí jeden rok až pět let – není dostatečně odůvodněné, nereflektuje polehčující okolnosti a je nepřiměřeně přísné. Připomíná též, že soud je při ukládání trestů vázán zásadou, že kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. 12. Dále dovolatel vytýká soudu prvního stupně, že dostatečně nezohlednil polehčující okolnosti, když podle něj nedostatečně reflektoval okolnosti svědčící v jeho prospěch podle § 41 tr. zákoníku, a to že před soudem prohlásil svou vinu stran všech vytýkaných činů a upřímně litoval spáchání trestného činu. Namítá, že soud vyhodnotil upřímnou lítost jím projevenou tím, že zaslal omluvný dopis poškozenému a aktivně se snažil vyřešit svou finanční situaci prostřednictvím možnosti zahájení insolvenčního řízení, jen vágním konstatováním, že šlo pouze o „projev určité míry sebereflexe“. Poukazuje také na to, že soud prvního stupně se při rozhodování o výměře trestu omezil toliko na konstatování, že je osobou s bohatou trestní minulostí, aniž by jakýmkoliv způsobem zohlednil jeho současné postoje (kdy se snaží změnit svůj životní styl), pokroky (kdy pracuje, zahájil proces léčby závislosti na návykových látkách a činí kroky ke své finanční stabilizaci) a vzorné chování ve výkonu trestu, což podle něj nelze považovat za spravedlivé a komplexní posouzení osobnosti pachatele ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že před soudem prvního stupně aktivně vyjádřil lítost nad spáchaným činem, uznal svou odpovědnost a uvedl, že si plně uvědomuje nesprávnost svého dřívějšího jednání, z čehož je podle jeho názoru zřejmé, že již není osobou, kterou býval v době spáchání trestné činnosti, a že na sobě intenzivně pracuje, avšak soud prvního stupně tuto pozitivní dynamiku vůbec nezohlednil. 13. Obviněný je proto přesvědčen, že soud prvního stupně pochybil, když se v rámci svého hodnocení omezil pouze na negativní skutky z minulosti bez zohlednění změn, které v posledních letech učinil, a takový přístup považuje za postup rozporný s principem individualizace trestu a účelem trestání jako prostředku nápravy pachatele. Na základě těchto okolností uzavírá, že tresty, které mu byly rozsudkem soudu prvního stupně uloženy, jsou vzhledem ke všem okolnostem případu nepřiměřeně přísné a odvolací soud nesprávně potvrdil chybné rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž se též nesprávně a nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. 14. Co se týče druhé skupiny námitek, jež směřuje proti výroku o náhradě škody, obviněný uvádí, že soud prvního stupně pochybil, pokud ve vztahu k obviněnému P. B. o náhradě škody vůbec nerozhodl, povinnost nahradit poškozeným škodu uložil jen jemu a se zbytkem nároků odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Domnívá se, že vzhledem k tomu, že škoda byla způsobena trestnými činy spáchanými ve spolupachatelství, by mělo být soudem uloženo, aby škodu nahradili společně a nerozdílně ve smyslu § 2915 odst. 1 občanského zákoníku. Obviněný sice vnímá, že u jmenovaného spoluobviněného je vedeno insolvenční řízení, a proto mu nelze uložit povinnost k náhradě škody, neznamená to však podle něj, že by snad soud mohl rezignovat na rozhodnutí o náhradě škody ve vztahu k tomuto spoluobviněnému či uložit povinnost k náhradě škody pouze jemu a ve zbytku odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný má za to, že pokud by se výrok soudu prvního stupně „podle § 229 odst. 2 trestního řádu se poškození R. J. a Komerční pojišťovna, a. s., odkazují se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních“ nevztahoval k obviněnému P. B., znamenalo by to, že soud prvního stupně absentoval na rozhodnutí o části nároku na náhradu škody, a pokud by se vztahoval na oba obviněné, znamenalo by to, že on je povinen nahradit škodu ve výši 43 670 Kč, kterou mohou poškození požadovat pouze po něm; při uhrazení této částky by se pak podle jeho názoru nemohl se spoluobviněným vypořádat podle účasti na způsobení vzniklé škody v souladu s § 2916 občanského zákoníku, ačkoliv trestnou činnost páchali společně, a měli by tedy škodu poškozeným nahradit společně a nerozdílně, a spoluobviněný by se tak díky svému insolvenčnímu řízení zprostil povinnosti nahradit poškozeným škodu ve výši 43 670 Kč. Uvedená východiska považuje obviněný za rozporná s principem obecné spravedlnosti ve smyslu § 3 odst. 3 občanského zákoníku a s požadavkem souladu právního jednání s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku a má zároveň za to, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů je přesvědčen, že soudy měly buď poškozené odkázat v plném rozsahu na uplatnění nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení nebo uložit jemu povinnost k náhradě škody pouze v rozsahu odpovídajícím jeho účasti na škodlivém následku ve smyslu § 2915 odst. 2 věty první občanského zákoníku. 15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v jeho výrocích o trestu a o náhradě škody, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 16. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Michal Basík, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně připomíná, že soud prvního stupně dne 8. 1. 2026 usnesením podle § 465 odst. 2 tr. ř. rozhodl o poměrném zkrácení trestu odnětí svobody za jednání uvedené pod body II. – V., a to o čtyři měsíce, kdy důvodem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že se jednalo o souhrnný trest uložený mimo jiné za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož trestnost zanikla na podkladě novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb. 17. Státní zástupce dále uvádí, že přestože obviněný dovolání formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle obsahu uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 18. Ve vztahu k té části dovolání, jež směřuje proti výroku o trestu, poukazuje státní zástupce na to, že proti danému výroku lze v dovolacím řízení brojit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný ani neuplatnil a ani nemůže být dán, neboť obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů a zároveň ve výměrách odpovídajících rozhodným trestním sazbám. Dále uvádí, že obviněný nevznáší žádné námitky obsahově se alespoň blížící dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 19. Co se týče námitek obviněného stran nepřiměřené přísnosti jemu uložených trestů odnětí svobody, státní zástupce konstatuje, že tyto neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Odmítá rovněž dovolatelovu úvahu, pokud tento odvíjí přísnost nově uložených souhrnných trestů od poměřování s výměrou původně uložených trestů. Tuto námitku označuje za naprosto nelogickou, neboť přísnost původně uloženého trestu a nově ukládaného souhrnného trestu je třeba posuzovat prizmatem vůdčí trestní sazby; tedy pokud byl v nyní posuzované věci obviněný uznán vinným přečinem, jehož trestní sazba je výrazně přísnější než trestní sazba pro sbíhající se přečin, je zcela logické, že výsledný souhrnný trest může být významně přísnější než trest původně uložený za výrazně mírněji trestný přečin. 20. Pokud jde o tu část dovolání, jež směřuje proti výroku o náhradě škody, domnívá se státní zástupce, že přestože se námitka dovolatele, že nebylo rozhodnuto o uložení povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněným P. B., zdánlivě jeví jako námitka jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ve skutečnosti je pouze námitkou zpochybňující procesní způsob rozhodnutí soudu prvního stupně o uplatněných adhezních nárocích, který je důsledkem aplikace rovněž procesního ustanovení obsaženého v § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen „insolvenční zákon“], jak ovšem obviněnému vysvětlil již odvolací soud v bodu 22 odůvodnění svého usnesení. Státní zástupce v tomto směru konstatuje, že důvodem pro takový způsob rozhodnutí tedy vůbec nebylo řešení hmotněprávní otázky dlužnické solidarity ve smyslu § 2915 občanského zákoníku, ale pouze řešení konfliktu mezi hmotněprávní úpravou a procesním zákazem takový nárok přiznat v době účinků rozhodnutí o úpadku, a že dlužnická solidarita z hmotněprávního hlediska proto nebyla rozsudkem soudu prvního stupně ani usnesením soudu odvolacího ve věci vyloučena. 21. Nadto státní zástupce poznamenává, že soud rozhodující v adhezním řízení nemá vůbec pravomoc spoluobviněného P. B. jeho povinnosti k náhradě škody jakkoliv zprostit, když výrok o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních ve vztahu k tomuto spoluobviněnému má „pouze“ ten důsledek, že tento nárok poškozených, stejně jako případné vzájemné nároky obviněného a jmenovaného spoluobviněného jakožto škůdců, musejí být s konečnou platností řešeny mimo rámec trestního řízení pořadem práva civilního. 22. Konečně státní zástupce považuje za potřebné zmínit, že domáhal-li by se obviněný toho, aby byl vysloven výrok o povinnosti k náhradě škody společně a nerozdílně též ve vztahu ke spoluobviněnému, není k takovému návrhu vůbec oprávněn. Jednalo by se totiž o změnu v neprospěch jiného obviněného, kterou soud může vyslovit toliko na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch tohoto spoluobviněného. 23. Závěrem státní zástupce shrnuje, že ve vztahu k výroku o trestu obviněný nevznesl žádnou námitku, která by odpovídala některému ze zákonných dovolacích důvodů, a výrok o náhradě škody pak dovolatel zpochybnil z hlediska hmotněprávního toliko zdánlivě, když jeho námitky mají pouze procesní charakter, což ve výsledku rovněž zákonným dovolacím důvodům obsahově neodpovídá. Nadto dovolatel podle státního zástupce částečně vznáší námitky v neprospěch spoluobviněného, k čemuž není oprávněn. Konečně konstatuje, že za tohoto stavu nelze hovořit ani o naplnění procesního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, protože tento je závislý na zjištění vady odpovídající některému z dalších zákonných dovolacích důvodů. 24. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. 25. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 27. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 28. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž cituje obě jeho alternativy. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 29. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 30. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 31. Tímto dovolacím důvodem je pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) [která však vzhledem k existenci soudem přijatého prohlášení viny učiněného obviněným a rozsahu, ve kterém jsou rozhodnutí soudů dovoláním napadána, nepřichází v dané věci v úvahu], nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. 32. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání 33. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Za takové situace pak není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, na nějž obviněný sice neodkazuje citací předmětného zákonného ustanovení, avšak uvádí jej slovně a lze na něj usuzovat i z jeho dovolací argumentace. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. 34. Námitky obviněného, jejichž prostřednictvím tento brojí proti výroku o trestu, s tím, že jemu uložené souhrnné tresty odnětí svobody jsou nepřiměřeně přísné, nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (a ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů) podřadit; navíc se jedná o námitky, které obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s těmito správně a dostatečně vypořádal. Nejvyšší soud považuje za vhodné v tomto ohledu připomenout následující. 35. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). 36. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 37. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce. 38. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 39. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byly uloženy souhrnné tresty odnětí svobody v trvání jednak osmnácti měsíců (tj. při dolní hranici zákonné trestní sazby vztahující se na nejpřísněji trestný čin, jež činí jeden rok až pět let) a jednak čtyřiceti osmi měsíců (tj. ve druhé polovině zákonné trestní sazby vztahující se na nejpřísněji trestný čin, jež činí jeden rok až pět let), nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a podrobné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 23, 24 a 26 jeho rozsudku, jakož i odvolacího soudu v bodech 11 až 14, 18 a 19 jeho usnesení; obviněnému tak v žádném případě nelze přisvědčit ani v tom, pokud soudům vytýká nedostatečné a nedůsledné odůvodnění stran uložených trestů odnětí svobody. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry obou soudů podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že obviněný je osobou s bohatou trestní minulostí, vícenásobným recidivistou, přičemž pokud mu byly uloženy alternativní tresty, resp. byl odsouzen s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody, tyto byly ve více případech přeměněny v nepodmíněné tresty, a dále poukázat na rozsah souhrnně spáchaných skutků v dané věci, jakož i to, že spáchal více trestných činů. Oba souhrnné tresty odnětí svobody uložené obviněnému tak v žádném případě nelze považovat za nepřiměřené, natož za extrémně přísné či zjevně nespravedlivé. Jestliže obviněný v této souvislosti rovněž porovnává nově uložené souhrnné tresty odnětí svobody (zejména druhý z těchto trestů uložený za jednání pod body II. – V. rozsudku soudu prvního stupně) s původně uloženými tresty odnětí svobody a namítá jejich přílišné zpřísnění, je nutno konstatovat, že přehlíží, že v nyní posuzované věci byl uznán vinným přečiny, jejichž trestní sazby jsou výrazně přísnější než trestní sazby pro sbíhající se přečiny; v případě jednání pod bodem I. se jedná o trestní sazbu jeden rok až pět let za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku oproti trestní sazbě za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, která činí až dvě léta, a v případě jednání pod body II. – V. se jedná o trestní sazbu jeden rok až pět let za přečin krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku oproti trestní sazbě za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, která činila až dvě léta (vzhledem k zániku trestnosti tohoto přečinu byl obviněnému uložený souhrnný trest odnětí svobody za jednání pod body II. - V. poměrně zkrácen o čtyři měsíce, tj. o výměru původně uloženého trestu odnětí svobody za uvedený přečin). 40. Odvolací soud pak nepochybil, pokud takové rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o uložených trestech, posoudil jako zákonné a rovněž přezkoumatelné, když sám se rovněž zabýval splněním podmínek pro stanovení konkrétní výměry ukládaných souhrnných trestů a správně vyhodnotil, že rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům na něj kladeným, tedy zejména, že soud prvního stupně zohlednil v tomto ohledu všechny rozhodné okolnosti. 41. Co se týče námitek, jež obviněný vznáší proti výroku o náhradě škody, Nejvyšší soud shledal, že tyto směřují toliko proti procesnímu rozhodnutí učiněnému soudy obou stupňů a netýkají se tedy „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 934/2022, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 473/16). Dovolatelem namítaná hmotněprávní otázka dlužnické solidarity ve smyslu § 2915 občanského zákoníku totiž nebyla v projednávané věci soudem prvního stupně ani odvolacím soudem vůbec řešena, a nemohla být proto ani předmětem přezkumu v rámci řízení dovolacího. Soud prvního stupně, s jehož závěrem v tomto směru se ztotožnil i soud odvolací, se zabýval pouze procesní překážkou podle § 140b insolvenčního zákona, jenž je ustanovením procesněprávního charakteru a upravuje zákaz přiznat náhradu škody v adhezním řízení v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, v důsledku níž nebylo možno rozhodnout o povinnosti obviněného P. B. nahradit poškozeným škodu [výjimkou by byla situace, pokud stran (mimo jiné) nároků poškozených na náhradu škody způsobené trestným činem v trestním řízení o tomto trestném činu by byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, k čemuž však v dané věci nedošlo]. Nejvyšší soud dodává, že byť soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí v tomto směru velmi stručně (nicméně zcela správně) [viz bod 28 jeho rozsudku], odvolací soud ve svém usnesení odůvodnění takového postupu, tedy že nebylo možno rozhodnout o povinnosti k náhradě škody formou adhezního výroku ve vztahu k obviněnému P. B. pro procesní překážku uvedenou v § 140b insolvenčního zákona, dále rozvedl a dovysvětlil (viz bod 22 jeho usnesení). Nejvyšší soud proto konstatuje, že závěr stran neuložení povinnosti k náhradě škody jmenovanému obviněnému je v celkovém souhrnu proto dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný a obviněný ani v této části své dovolací argumentace neuplatnil žádné námitky, které by byly podřaditelné pod některý ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 42. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. S. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 4. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu