11 Tdo 155/2026-3705 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovoláních obviněných 1. A. F., a 2. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. 61 To 513/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 42/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. F. a J. H. odmítají. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 2 T 42/2024, byl (mimo jiné) obviněný A. F. (dále jen „obviněný“) shledán vinným ze spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeným rozsudkem byla dále obviněná J. H. (dále jen „obviněná“) shledána vinnou ze spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 2. Soud prvního stupně za uvedené trestné činy uložil obviněnému podle § 288 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému rovněž podle § 288 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 300 000 Kč. Dále mu podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil tresty propadnutí věci, které ve svém výroku podrobně rozvedl. Obviněné pak soud prvního stupně uložil podle § 288 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Obviněné rovněž uložil podle § 288 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Dále jí podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil tresty propadnutí věci, a to věcí, které konkrétně specifikoval ve výrocích o těchto trestech. 3. Uvedených trestných činů se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (stručně řečeno) spolu se spoluobviněnou D. F. tím, že v období od 1. 12. 2019 (obviněná H. v období od 1. 1. 2023) do 7. 6. 2023 neoprávněně obchodovali s látkami s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem prostřednictvím internetového obchodu www.melanotan2.cz. Obviněný uvedené látky objednával u přesně nezjištěných dodavatelů v Čínské lidové republice a tyto objednávky hradila spoluobviněná D. F. z účtů obviněné, k nimž měla dispoziční právo. Poté, co si jednotliví odběratelé prostřednictvím výše uvedených stránek objednali konkrétní látku s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem, tyto spoluobviněná D. F. připravila a zabalila a buď ona, nebo obviněná je odesílala odběratelům prostřednictvím České pošty nebo zásilky ponechávala na recepci fitness centra SK XY, kde si je jednotliví objednatelé převzali. Tímto způsobem bylo v období od 1. 12. 2019 do 6. 6. 2023 uskutečněno celkem 2 084 prodejů, v rámci kterých byly prodány výše popsané látky s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem v celkové hodnotě 3 876 700 Kč (skutek I). Obvinění pak dne 7. 6. 2023 neoprávněně přechovávali látky s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem, a to ve svém bytě a jimi provozovaném fitness centru. Obviněný a spoluobviněná D. F. pak společně od přesně nezjištěné doby do 7. 6. 2023 ve svém bytě neoprávněně přechovávali razítko konkrétně „FINANČNÍ ÚŘAD PRO HLAVNÍ MĚSTO PRAHU 2011 -11-“ (skutek II). 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. F. a J. H. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, která tak učinila do výroku o trestu v neprospěch všech obviněných, odvolání. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. 61 To 513/2025, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného zrušil pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uloženém peněžitém trestu. Odvolací soud následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle § 288 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 60 měsíců. Obviněnému rovněž podle § 288 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 1 000denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 2 000 000 Kč. Odvolací soud podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné a státní zástupkyně zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají obviněný a obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Veroniky Čeplové, advokátky, dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v jejich dovoláních lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V úvodu svých dovolání oba obvinění rekapitulují dosavadní průběh trestního řízení, rozsudky obou soudů, podstatu jim přisouzených skutků a jejich odvolací námitky. II.A. Dovolání obviněného 6. Obviněný nesouhlasí zejména s vymezením rozsahu a délky páchání trestné činnosti, což se podle něj promítlo do nesprávného určení výše dosaženého zisku i jeho přisouzené role. Kriticky hodnotí postup odvolacího soudu, který se omezil na odkaz na závěry soudu prvního stupně, aniž by vlastní úvahy blíže rozvedl. Dále zdůrazňuje své postavení při páchání trestné činnosti, jíž se dopouštěla jeho spoluobviněná manželka. Tvrdí, že jeho účast spočívala nejvýše v poskytnutí pomoci ve třech případech na jaře roku 2023, a to ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nikoli ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Podle jeho názoru nelze za pomoc považovat ani zajištění komunikace, neboť bez ní by objednané peptidy byly doručeny do fitness centra a dále distribuovány jednotlivým zájemcům. 7. Obviněný tvrdí, že veškerou trestnou činnost vymyslela a realizovala výlučně spoluobviněná D. F., která řídila provoz e-shopu. Jen po dobu své nepřítomnosti požádala o distribuci předem zabaleného balíčku dceru J. Obviněný se obchodem s peptidy nezabýval, pouze věděl o trestné činnosti manželky, avšak neměl oznamovací povinnost podle § 368 tr. zákoníku. Jelikož nesouhlasí s použitím kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zpochybňuje rovněž uložený trest odnětí svobody. Ve vztahu k trestnému činu podle § 349 tr. zákoníku namítá nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pokud jde o případ razítka zapomenutého v trezoru, které se tam dostalo náhodně při pořízení z druhé ruky. 8. V závěru dovolání obviněný shrnuje, že skutková zjištění a právní závěry, z nichž soudy vyšly, jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. II.B. Dovolání obviněné 9. Obviněná je rovněž přesvědčena, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněná uplatnila obdobné dovolací námitky jako obviněný, zejména ve vztahu k omezené přezkumné činnosti odvolacího soudu a k určení výše získaného prospěchu. Zdůrazňuje, že se na trestné činnosti podílela až v závěrečné fázi realizace obchodu s peptidy, a to po dobu přibližně šesti měsíců, navíc pouze v postavení pomocníka, nikoli spolupachatele. Namítá, že nebylo zjišťováno, kolik zásilek spoluobviněná D. F. obstarala a distribuovala prostřednictvím dalších osob. Dále poukazuje na to, že od uvažovaného zisku nebyly odečteny náklady spojené s realizací trestné činnosti. 10. Obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II.C. Vyjádření státního zástupce 11. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jakub Chromý, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že obvinění sice ve svých dovoláních výslovně uplatnili pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolací argumentaci pojali šířeji. Jejich námitky podle přesvědčení státního zástupce aspirovaly i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 12. Státní zástupce se s námitkami obviněných neztotožnil, přičemž uvedl, že v části, v níž obvinění brojí proti právnímu posouzení jejich jednání coby spolupachatelů, lze jejich argumenty (s jistou mírou benevolence) podřadit pod výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v té části argumentace, která nevychází z odlišných skutkových zjištění, nýbrž směřuje k vyloučení spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku a k prosazení mírnější formy trestné součinnosti v podobě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. I přesto je však tato dovolací námitka zjevně neopodstatněná, k čemuž připomíná především skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně míry zapojení jednotlivých obviněných, kterým odpovídá i právní kvalifikace. Ve zbytku nelze dovolací argumentaci obviněných podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. 13. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 14. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněných k jejich případným replikám, které však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná, zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a zda splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti. 16. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obvinění ve svých dovoláních uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolacích námitek obviněných vyplývá, že tyto lze navíc podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. 19. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání 20. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků obou soudů a s průběhem řízení jim předcházejícím, shledal, že dovolací argumentaci obviněných lze zčásti podřadit pod výslovně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jejím prostřednictvím brojí proti právnímu posouzení jejich jednání jako spolupachatelství. Tomuto dovolacímu důvodu rovněž odpovídá námitka obviněného, jíž vytýká nezohlednění subsidiarity trestní represe ve vztahu ke skutku pod bodem II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a námitka obviněné ohledně nesprávné právní kvalifikace stran zvlášť přitěžující okolnosti podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však shledal, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o zbylou dovolací argumentaci obviněných ohledně vady zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění sice na tento dovolací důvod formálně odkazují, avšak ve skutečnosti toliko polemizují se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazují vlastní hodnocení důkazů, aniž by označili konkrétní zjevný rozpor, procesně nepoužitelný důkaz nebo opomenutý podstatný důkaz. Obvinění ve svých dovoláních rovněž brojí proti jim uloženým trestům. Nejvyšší soud shledal, že tato jejich argumentace neodpovídá (výslovně neuplatněnému) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – následující. IV.A. Námitky obou obviněných 21. Nejvyšší soud se předně zabýval námitkou obou obviněných směřující proti přezkumné činnosti odvolacího soudu. 22. Oba obvinění namítají, že odvolací soud se jejich námitkami nezabýval a tyto nevypořádal, neboť pouze převzal závěry soudu prvního stupně jako zákonné a správné, a to bez bližšího odůvodnění. K této výtce Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud odvolání obviněných přezkoumal a vyjádřil se sice velmi stručně, ale věcně ke všem podstatným výhradám uvedeným v odvoláních obviněných. Současně nezjistil, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Na tomto místě je třeba rovněž uvést, že povinnost odůvodnit rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek poskytnout výslovnou a vyčerpávající odpověď na každý vznesený argument obviněného. Smyslem odvolacího řízení totiž není opětovně vymezovat a hodnotit provedené důkazy a obsáhle opakovat skutková zjištění či právní závěry, které učinil soud prvního stupně. Napadené usnesení odvolacího soudu tak splňuje požadavky kladené na tento druh rozhodnutí trestním řádem ve spojení s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16), Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.), ale i Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že při zamítnutí odvolání se může odvolací soud omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, odst. 59–60; dále též rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96). Ve světle ustálené soudní praxe tedy napadený rozsudek odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří jeden celek. Je-li tento celek posuzován v projednávané trestní věci komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí. IV.B. Dovolání obviněného 23. Obviněný ve svém dovolání brojí proti právnímu posouzení jeho jednání pod bodem I výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu nejprve konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nedisponují dostatečnými důkazy pro závěr o tom, že by se trestné činnosti dopustil jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Současně nesouhlasí s rozsahem jemu přisouzené trestné činnosti, neboť má za to, že svým zapojením do trestné činnosti jeho manželky na jaře roku 2023 nemohl on ani jeho manželka dosáhnout značného prospěchu. Je přitom přesvědčen, že jeho trestná činnost měla být kvalifikována jako pomoc k trestnému činu jeho manželky (hlavní pachatelky) ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 288 odst. 1 tr. zákoníku. 24. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený argument obviněného má dvě roviny. První z nich se týká skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně, kdy obviněný brojí proti nedostatečnému důkaznímu podkladu pro stabilizaci skutkových zjištění ohledně míry jeho zapojení do trestné činnosti jeho manželky. Druhou rovinu představují námitky, jejichž prostřednictvím nesouhlasí s právním posouzením svého jednání jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a dále se neztotožňuje s naplněním zvlášť přitěžující okolnosti podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný přitom tyto dvě roviny ve svém dovolání slučuje. Namítá totiž, že orgány činné v trestním řízení disponují důkazy, z nichž nelze jeho jednání právně posoudit jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, ale nanejvýš jako pomoc na trestné činnosti jeho manželky ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. 25. Nejvyšší soud předně uvádí, že ve věci neshledal vadu spočívající ve zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba zdůraznit, že obviněný ani nepoukazuje na žádný konkrétní zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, nýbrž toliko nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování, předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozuje vlastní skutkové závěry, podle nichž jeho zapojení do trestné činnosti jeho manželky spočívalo pouze ve třech ojedinělých telefonických pokynech k vydání balíčku s neznámým obsahem. Pokud jde o jeho vlastní doznání, že v několika případech pomohl své manželce objednat látky z Číny, tvrdí, že tato skutečnost je podle něj bez praktického významu, neboť ji nelze zařadit do časové osy trestné činnosti jeho manželky. 26. Na tomto místě Nejvyšší soud stručně připomíná skutková zjištění soudu prvního stupně, který na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že role obviněného spočívala především v objednávání zakázaných látek z Číny. Soud prvního stupně na podkladě odposlechů telekomunikačního provozu vyvrátil obhajobu obviněného, podle níž se o provoz e-shopu jinak nezajímal a nikdy nedával pokyny ohledně jednotlivých objednávek. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že obviněný opakovaně řešil i objednávky konkrétních zákazníků a zjevně se podílel i na distribuci zboží (viz podrobněji bod 77 rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace nelze obviněnému přisvědčit, pokud své zapojení do trestné činnosti marginalizuje a prezentuje vlastní, pro něj příznivější, skutkovou verzi, podle níž se do trestné činnosti zapojil pouze ve třech nepodstatných případech. 27. Nejvyšší soud tedy ve věci neshledal vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové závěry soudu prvního stupně totiž měly oporu v obsahu provedených důkazů, když se obviněný dokonce sám doznal k objednání zakázaných látek. Nejvyšší soud přitom nemohl přisvědčit námitce obviněného, že takové doznání je bez významu, neboť sám tvrdil, že předmětné objednávky činil proto, že jeho manželka neuměla anglicky. Tuto skutečnost ostatně potvrdily i obviněná H. a spoluobviněná D. F. Je přitom zřejmé, že obviněný touto námitkou ve skutečnosti opětovně provádí vlastní hodnocení provedených důkazů (jeho výpovědi) a prosazuje závěr, že jeho výpověď nemůže sloužit jako podklad pro skutková zjištění soudu. Soudy přitom neměly o zapojení obviněného do trestné činnosti pochybnosti a tuto výpověď hodnotily spolu s dalšími provedenými důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. 28. Nejvyšší soud ve vztahu k druhé rovině výše uvedené námitky konstatuje, že ji lze podřadit pod (výslovně neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, a to v části, v níž obviněný brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Touto argumentací totiž namítá nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud však shledal, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. 29. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného je rozhodný skutkový stav, který na podkladě provedeného dokazování zjistil soud prvního stupně. Ten přitom, jak Nejvyšší soud uvedl výše, nevykazuje vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k námitce obviněného směřující proti nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání jako spolupachatelství Nejvyšší soud připomíná následující obecná východiska právní úpravy a trestněprávní nauky k této formě trestné součinnosti. 30. Podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). 31. Z § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se podává, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). 32. Podmínkou pro spáchání trestného činu ve spolupachatelství je naplnění dvou znaků: společného jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a společného úmyslu (subjektivní podmínka). K objektivní podmínce je třeba uvést, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů vykoná zcela jednání popsané ve skutkové podstatě, nebo každý ze spolupachatelů vykoná zčásti jednání popsané ve skutkové podstatě a teprve v souhrnu jejich dílčích jednání (jako jednotlivých článků řetězu) je naplněna objektivní stránka trestného činu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 294). Je rovněž třeba doplnit, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, uveřejněné pod č. 42/2010 Sb. rozh. tr.). Je-li čin spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, je z pohledu viny bez významu, jakým konkrétním dílem se příslušný spolupachatel podílel na jednání (srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, uveřejněné pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). 33. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že neshledal ani vadu nesprávného právního posouzení jednání obviněného ze strany soudu prvního stupně. Uvedený soud totiž na podkladě shora uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že trestná součinnost obviněného již dosáhla takové intenzity a provázanosti, že ji bylo namístě právně kvalifikovat jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a nikoli pouze jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Zajišťování zakázaných látek ze zahraničí totiž představovalo základní podmínku fungování celého obchodního modelu, a tudíž šlo o podstatnou složku společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se přitom obviněný na trestné činnosti podílel od jejího počátku, jak vyplývá z tzv. skutkové věty jeho rozsudku, a podstatnou měrou, neboť jeho role spočívala především v objednávání zakázaných látek z Číny. Vedle této činnosti se však podílel i na vyřizování zákaznických objednávek a na koordinaci obchodního modelu. Neobstojí proto jeho tvrzení, že se do trestné činnosti spoluobviněné D. F. zapojil pouze ve třech ojedinělých případech na jaře 2023. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný se svým jednáním podílel na trestné činnosti naplňující objektivní znaky příslušné skutkové podstaty, a to podstatným způsobem. Svým jednáním se totiž od samého počátku podílel na fungování obchodního modelu zjevně směřujícího k získání značného prospěchu pro jiného. Jeho jednání tak bylo vedeno společným úmyslem i ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Skutečnost, že takový prospěch byl v projednávané věci také fakticky dosažen, tento závěr jen potvrzuje. 34. Obviněný se ve svém dovolání rovněž vymezuje proti skutku II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V tomto ohledu namítá, že soudy důsledně nezohlednily zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Současně uvádí okolnosti, za nichž se předmětné razítko dostalo do jeho dispozice, totiž že jej nabyl spolu s trezorem zakoupeným tzv. z druhé ruky, a dále tvrdí, že na něj spolu s manželkou zapomněli a nikdy jej nepoužili. Za takové situace podle něj soudy dostatečně nezohlednily podstatné okolnosti případu, které nasvědčovaly tomu, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nebylo namístě vůči nim vyvozovat trestní odpovědnost. 35. Ve vztahu k této argumentaci obviněného Nejvyšší soud předně připomíná znění relevantních ustanovení trestního zákoníku a judikaturní a doktrinální východiska týkající se jejich výkladu. 36. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. 37. Z § 12 odst. 2 tr. zákoníku se podává, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 38. Platná a účinná právní úprava je založena na formálním pojmu trestného činu (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 228.). Pro vznik trestní odpovědnosti proto ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních znaků trestného činu. Uvedené nicméně následně doplňuje pravidlo obsažené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku sloužící k omezení přepínání trestní represe v hraničních případech, kdy i přes naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu nelze dospět k závěru o tom, že daný skutek je natolik společensky škodlivý, aby vyvození trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených bylo akceptovatelné z hlediska pojetí trestního práva jako ultimum remedium, resp. ultima ratio. 39. Východiskem pro náležitou interpretaci a aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku je primárně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr. Z jeho závěrů je třeba akcentovat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Uvedené se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. Z aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak lze vyzdvihnout nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, především jeho body 47 až 55 a ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26, zejména body 19 až 24. 40. Z hlediska aplikační roviny zásady subsidiarity trestní represe proto při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, platí, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) [ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 235.]. Úvaha o tom, že čin není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost (resp. správně že není třeba u tohoto trestného činu uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené), se přitom uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním posouzení všech relevantních skutečností k jednoznačnému závěru, že z hlediska jeho závažnosti nevznikají žádné pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v trestním zákoníkem předpokládaném rozsahu pro vyvození trestní odpovědnosti a že jednoznačně nejde o tzv. hraniční případ z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe (hodnocení kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 39 a násl. tr. zákoníku). To vyplývá z toho, že již vymezením dané skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby stanovil zákonodárce, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Zákonodárce zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví čili co se mu jeví jako společensky škodlivé (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 235.). 41. Předtím, než Nejvyšší soud přistoupí k promítnutí shora uvedených teoretických a judikaturních obecných východisek na poměry trestní věci obviněného, konstatuje, že ve věci není pochyb o učiněných skutkových zjištěních ve vztahu ke skutku II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování ke skutkovému stavu tak, jak jej vymezil v tzv. skutkové větě (srov. bod 78 rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně ani z obsahu dovolání obviněného nevyplývá, že by jej zpochybňoval. Sám pouze konstatuje, že předmětné razítko se do jejich dispozice dostalo při koupi trezoru a že na něj postupem času zapomněli a nijak jej neměli v úmyslu použít. Vytýká přitom soudu, že tyto okolnosti při svém rozhodování nevzal v úvahu. S výjimkou výše uvedené dovolací argumentace nepřináší ani žádnou argumentaci, v níž by zpochybňoval právní kvalifikaci daného jednání podle § 349 tr. zákoníku. Shoda ohledně právní kvalifikace jednání pod bodem II. tzv. skutkové věty přitom panuje i u obou soudů nižších stupňů. 42. Za takové situace je tedy klíčové posouzení, zda jsou ve věci dány podmínky pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku v souladu s výše předestřenými judikaturními a doktrinálními východisky či nikoliv. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda s jednáním obviněného, ač naplňuje všechny formální znaky přečinu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku, přesto nelze spojovat vznik jeho trestní odpovědnosti, a to vzhledem k nízké společenské škodlivosti jeho jednání. Jinými slovy, zda v tomto konkrétním případě existovaly okolnosti svědčící o splnění podmínek pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 43. Na tomto místě je rovněž třeba uvést, že trestný čin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku je předčasně dokonaným trestným činem. Nezáleží tudíž na tom, zda pachatel nějakým způsobem zakázaný předmět i užije. Za zmínku rovněž stojí, že objektem tohoto trestného činu je zájem na exkluzivitě výroby, držení a užívání pečetidel státní pečeti a razítek subjekty, které k tomu opravňuje zákon. Tím se vzdáleně chrání i autenticita veřejných listin označených některým z chráněných pečetidel či razítek před hrozbou záměny s padělkem a obecně i důvěra veřejnosti v takové listiny. (PROVAZNÍK, J. Komentář k § 349 In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář 1. vydání. (3. aktualizace) Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 1.). 44. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně přitom vyplývá, že v projednávané věci došlo k naplnění znaků tohoto trestného činu (srov. tzv. skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně). Současně bylo zjištěno, že obviněný se jednání dopouštěl spolu se svou manželkou po delší dobu (srov. bod 78 rozsudku soudu prvního stupně). Takové skutečnosti pak jistě zvyšují společenskou škodlivost posuzovaného jednání. 45. Po vyhodnocení všech významných kritérií obsažených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., je nutné uzavřít, že konkrétní okolnosti projednávané trestní věci nenasvědčují tomu, že celková společenská škodlivost protiprávního jednání obviněného je natolik nízká a nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Z uvedených důvodů tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit dovolací argumentaci obviněného, že v dané trestní věci nelze s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio dovodit jeho trestní odpovědnost. 46. Obviněný ve svém dovolání brojí rovněž proti výroku o trestu. V tomto směru však pouze namítá, že se do trestné činnosti pod bodem I. výroku o vině zapojil jen v minimální míře a že právní kvalifikace jeho jednání není správná. Je přesvědčen, že nemůže obstát právní kvalifikace přijatá soudem prvního stupně, a tudíž ani trest, který mu byl uložen. 47. Nejvyšší soud k této argumentaci uvádí, že ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Je totiž zřejmé, že obviněný tuto námitku odvozuje od vlastního právního posouzení svého jednání, odlišného od právního posouzení přijatého soudem prvního stupně (tedy sekundárně). Nenamítá přitom, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, jak předpokládá (jím neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jak přitom Nejvyšší soud uvedl již výše, v projednávané trestní věci neshledal vadu právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. zejména bod 33 tohoto usnesení). IV.C. Dovolání obviněné 48. Obviněná ve svém dovolání brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Má za to, že její jednání mělo být právně posouzeno pouze jako pomoc k trestnému činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a nikoli jako spolupachatelství. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že její jednání naplňuje zvlášť přitěžující okolnost podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. 49. Nejvyšší soud předně k uvedené argumentaci obviněné konstatuje, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí přisoudil obviněné výrazně vyšší míru zapojení, než jakou obviněná ve svém dovolání uvádí (k tomu srov. bod 77 jeho rozsudku). Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, pro právní posouzení věci je rozhodný skutkový stav, k němuž na podkladě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně, nikoli skutkový stav tvrzený obviněnými. Přestože se obviněná ve svém dovolání snaží míru svého zapojení do trestné činnosti bagatelizovat, její námitku lze podřadit pod (výslovně neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v rozsahu, v němž nesouhlasí s právním posouzením svého jednání jako spolupachatelství, jakož i pokud jde o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. 50. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná výše uvedená obecná právní východiska ve vztahu ke spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srov. body 30 až 32 tohoto usnesení). Rovněž dodává, že trestná činnost obviněných nebyla právně kvalifikována jako pokračující trestný čin (srov. výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně), jak se snaží obviněná ve svém dovolání naznačovat. 51. Nejvyšší soud k námitce nesprávného právního posouzení formy trestné součinnosti obviněné konstatuje, že ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývá, že obviněná měla přístup k objednávkovému systému, podílela se na správě zboží, zejména jeho inventarizaci, a řízení osob zajišťujících předávání zásilek ve fitcentru. Dále poskytla svůj bankovní účet, na nějž byly hrazeny platby za objednané látky, a podílela se též na distribuci zásilek, a to jak jejich osobním předávání, tak jejich odesílání. Za tohoto stavu je třeba její jednání považovat za významný článek celé trestné činnosti. Pokud jej tedy soud prvního stupně právně posoudil jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neshledává Nejvyšší soud v takovém závěru vadu nesprávného právního posouzení. Taková míra zapojení totiž odpovídá spolupachatelství, neboť obviněná se jako článek řetězu podílela na fungování obchodního modelu svých rodičů. Rovněž je třeba důrazně odmítnout tu část dovolací argumentace, v níž se obviněná snaží svou roli bagatelizovat, neboť taková argumentace neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému soudy. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že s ohledem na shora popsané zapojení obviněné do trestné činnosti nebyla pro právní posouzení rozhodná přesná kvantifikace jednotlivých zásilek, na jejichž vyřízení se přímo podílela. Podstatné bylo, že obviněná plnila soustavnou a významnou roli při správě zásob, přípravě objednávek a organizaci distribuce, čímž se stala funkční součástí celého obchodního modelu. Právě tato míra jejího zapojení odůvodňuje závěr o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 52. Pokud jde o druhou část této námitky, v níž obviněná poukazuje na to, že se do trestné činnosti zapojila až od 1. 1. 2023, Nejvyšší soud připomíná, že obviněná byla shledána vinnou zločinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba doplnit, že kvalifikační znak podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel se dopustí trestného činu podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Je rovněž třeba uvést, že k dokonání trestného činu podle § 288 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku postačí, aby pachatel jednal v úmyslu získat značný prospěch, ale nemusí tohoto prospěchu skutečně dosáhnout (srov. ŠÁMAL, P., KRATOCHVÍL, V., GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III, §272 až 421. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3772). 53. Nejvyšší soud připomíná, že neshledal vadu nesprávného právního posouzení formy trestné součinnosti obviněné (srov. body 51 až 52 tohoto usnesení). Je třeba dodat, že soud prvního stupně zohlednil i omezený rozsah participace obviněné na trestné činnosti, což odpovídajícím způsobem promítl do popisu skutku. Tato okolnost však neměla vliv na právní kvalifikaci jejího jednání. 54. Na podkladě učiněných skutkových zjištění se nelze ztotožnit ani s námitkou obviněné, že nebylo prokázáno, že svým jednáním sledovala úmysl získat pro sebe či jiného značný prospěch. Je především třeba zdůraznit, že obvinění A. a D. F. se dopouštěli uvedeného protiprávního jednání nepřetržitě po dobu delší než tří a půl roku, přičemž za tuto dobu uskutečnili celkem 2 084 prodejů zakázaných látek v celkové hodnotě 3 876 700 Kč. Jejich trestná činnost přitom spočívala v sofistikovaném obchodním modelu, v jehož rámci opatřovali zakázané látky z Čínské lidové republiky a následně je prodávali koncovým zákazníkům prostřednictvím e-shopu (jak vyplývá z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost je třeba doplnit, že k ukončení tohoto obchodního modelu, resp. trestné činnosti, došlo až v důsledku zásahu policejního orgánu, přičemž obvinění by v této činnosti, nebýt tohoto zásahu, pokračovali, o čemž svědčí i nalezené zakázané látky v prostorách fitness studia a v bydlišti obviněných. 55. Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě svého rozsudku uvádí, že obviněná se do uvedeného obchodního modelu zapojila od 1. 1. 2023 již v takové míře, která kvalitativně odpovídala spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněná přitom nevstoupila do ojedinělé či nahodilé činnosti, nýbrž do již zavedeného a zjevně výdělečného modelu prodeje zakázaných látek, v jehož rámci se podílela na přípravě objednávek, inventarizaci zboží a logistice distribuce. Z povahy tohoto zapojení musela mít přehled o rozsahu provozu i o jeho výdělečném účelu. Za této situace je namístě závěr, že jednala přinejmenším v nepřímém úmyslu podílet se na získání značného prospěchu pro jiného. Skutečnost, že její zapojení trvalo kratší dobu a že trestná činnost byla ukončena zásahem policejního orgánu, proto sama o sobě nevylučuje naplnění kvalifikačního znaku podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud vyhovět ani námitce obviněné směřující proti nesprávnému právnímu posouzení jejího jednání. 56. Obviněná ve svém dovolání vytýká soudu prvního stupně, že nezjišťoval, v jakém faktickém rozsahu se měla podílet na trestné činnosti, a nezabýval se ani tím, kolik zásilek hlavní pachatelka obstarala a distribuovala, případně nechala distribuovat prostřednictvím jiných osob, od 1. 1. 2023, tedy v době jejího zapojení do trestné činnosti. Má totiž za to, že bez těchto zjištění nelze dovodit, že svou činností přispěla k získání značného prospěchu. 57. Nejvyšší soud k této argumentaci uvádí, že ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť uvedená argumentace směřuje do rozsahu provedeného dokazování. V této souvislosti je třeba uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jak jednotlivé důkazy vyhodnotí a jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu. Soud prvního stupně přitom dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněná se na trestné činnosti své matky podílela významným způsobem již od 1. 1. 2023, přičemž její zapojení spočívalo v řízení osob zajišťujících předávání zásilek a ve správě zboží. Jak však Nejvyšší soud vysvětlil již výše (srov. body 51 až 52, 54 až 55 tohoto usnesení), ve věci nelze shledat vadu nesprávného právního posouzení. 58. Obviněná rovněž brojí proti právnímu posouzení svého jednání, když soudu prvního stupně vytýká, že nezohlednil náklady vynaložené na trestnou činnost. Je přitom přesvědčena, že soud měl tyto náklady od uvažovaného zisku odečíst. 59. Tuto námitku lze rovněž podřadit pod (výslovně neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti závěru o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 288 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku; je však zjevně neopodstatněná. Uvedený kvalifikační znak totiž nespočívá v prokázání skutečně dosaženého čistého zisku po odečtení všech nákladů, nýbrž v tom, že pachatel jedná v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Pro právní posouzení proto nebylo rozhodné přesné vyčíslení nákladové stránky obchodního modelu, nýbrž to, zda z povahy a rozsahu činnosti vyplýval úmysl směřující k získání značného prospěchu. Takový úmysl byl přitom u obviněné dovozen (srov. body 54 a 55 tohoto usnesení). Za této situace nelze v rozsudku soudu prvního stupně shledat vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 60. Obviněná v závěru svého dovolání namítá, že vzhledem k existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je použitá právní kvalifikace nesprávná, v důsledku čehož jí byl uložen nepřiměřený trest. 61. Ani tyto výtky obviněné nelze podřadit pod jí uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněná totiž nenamítá, že by jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani že by jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou [srov. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Je třeba rovněž uvést, že obviněná tuto svou argumentaci opírá o vlastní skutkové a právní závěry, odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádné vady skutkových zjištění ani právní kvalifikace, nemohla být ani tato argumentace úspěšná. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 62. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných A. F. a J. H. neshledal podmínky pro svůj kasační zásah, neboť dovolací argumentaci obviněných sice bylo možno zčásti podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v tomto rozsahu byla zjevně neopodstatněná. Zbývající část jejich argumentace pak neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání). Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu