11 Tdo 221/2026-588 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 dovolání obviněného D. A., podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 4 To 437/2024-528, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 28/2022, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. A. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2024, sp. zn. 4 T 28/2022, byl obviněný D. A. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod body I. a II. uznán vinným dvěma samostatnými přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v obou případech spáchanými v jednočinném souběhu s přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl okresním soudem podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 20.000 Kč. 2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Chomutově byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, zaměřeným proti výroku o vině i trestu, jakožto i odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného, a to výhradně proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 4 To 437/2024, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak byl citovaným rozsudkem krajského soudu obviněný podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku nově odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 40.000 Kč. 3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Chomutově se obviněný D. A. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. v době od 13:30 hodin do 14:04 hodin dne 22. 1. 2016, v budově obvodního oddělení PČR XY v rámci probíhajícího trestního řízení vedeného pod sp. zn. KRPU-225000/TČ-2015-040374 proti obviněným a L. K., P. H. a AAAAA (pseudonym), vědomě uvedl v procesním postavení svědka a po řádném poučení nepravdivé skutečnosti týkající se toho, za jakých okolností došlo dne 17. 10. 2015 okolo 22:15 hodin před barem XY v XY k potyčce mezi jmenovanými a M. T., konkrétně uvedl že - to byl M. T., kdo nejprve strčil do AAAAA a následně napadl L. K., ale netrefil se a K. v reakci na to udeřil T do oblasti obličeje, v důsledku čehož T. upadl na zem, - kamarád T. se s T. bavil a obžalovaný si všiml, že mu prohledává tašku, načež kamarád T. zjistil, že T. má v tašce peníze, které vzal a předal je AAAAA. II. v době od 13:00 do 15:10 hodin dne 19. 10. 2017, v budově Okresního soudu v Chomutově v rámci probíhajícího trestního řízení vedeného pod sp. zn. 47 Tm 9/2016 proti obviněným L. K., P. H. a mladistvé AAAAA vědomě uvedl v procesním postavení svědka a po řádném poučení nepravdivé skutečnosti týkající se toho, za jakých okolností došlo dne 17. 10. 2015 okolo 22:15 hodin před barem XY v XY k potyčce mezi jmenovanými a M. T., konkrétně uvedl že - T. strčil do S., přišel K., obžalovaný se otočil, a když se podíval zpátky, zvedal se T. ze země s tím, že přišla nějaká rána - T. podal svému kamarádovi tašku, aby se podíval, že v ní nic není, ten v ní ale nalezl peněženku, vytáhl z ní peníze a dal je S., ačkoliv bylo v obou případech ad I. a II. bez důvodných pochybností prokázáno, že dne 17. 10. 2015 v době kolem 22:15 hodin v XY, na ul. XY, před barem XY všichni tři úmyslným a společným jednáním, po předchozím slovním sporu, kdy mladistvá AAAAA požadovala po poškozeném M. T., aby jí zaplatil za mobilní telefon, který jí měl odcizit v předchozí době, nejprve L. K. dvakrát po sobě udeřil sevřenou dlaní do obličeje poškozeného, poté P. H. lámal ruku poškozeného a dvakrát po sobě udeřil sevřenou dlaní do obličeje poškozeného a poté oba požadovali po poškozeném M. T., aby dal mladistvé AAAAA peníze za mobilní telefon, což zpočátku odmítal, a učinil tak až po násilném jednání a z obavy možného dalšího fyzického napadení, kdy pod nátlakem byla jím vydaná peněženka předaná opodál stojící mladistvé AAAAA, která tomuto násilí po celou dobu přihlížela a souhlasila s ním, a která si poté z peněženky vyndala a ponechala finanční hotovost ve výši 800 Kč jako částečnou náhradu za mobilní telefon a následně peněženku poškozenému vrátila zpět, čímž způsobili poškozenému M. T. drobnou povrchovou ranku v oblasti úst, což si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti další léčby a škodu na odcizené finanční hotovosti ve výši 800 Kč. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 4 To 437/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2024, sp. zn. 4 T 28/2022, napadl obviněný D. A. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že dne 18. 9. 2025 byl jeho obhájci do datové schránky doručen ze strany soudu prvního stupně soubor, který obsahoval kopii neúplného dovoláním napadeného rozsudku. Až na základě druhé písemné urgence byl dne 4. 11. 2025, tedy po více než 6 týdnech od doručení jeho neúplné kopie, obhajobě doručen kompletní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. V důsledku tohoto postupu měl obviněný podstatně kratší čas na přípravu svého dovolání, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, jelikož byl nucen z důvodu právní jistoty podat dovolání ve lhůtě běžící od doručení neúplné kopie rozsudku odvolacího soudu. 6. Obviněný dále s odkazem na jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že popis skutku uvedeného pod bodem I. neodpovídá provedeným důkazům, jelikož podle protokolu o výslechu svědka ze dne 22. 1. 2016 neuvedl s jistotou a bezpochyby, že by M. T. napadl L. K. a netrefil se. Uvedl pouze to, že se po něm ohnal a neví, zda ho trefil či netrefil, což lze podle něj označit za popis méně intenzivního ataku. Rovněž popis skutku uvedený pod bodem II. zjevně neodpovídá provedeným důkazům, jelikož obviněný v hlavním líčení ze dne 19. 10. 2017 vypověděl k počátku konfliktu, že si vše konkrétně nepamatuje, přičemž k upřesňování jeho výpovědi došlo pouze po doplňujících dotazech ze strany soudu a státního zástupce. Obviněný tedy opakovaně zdůrazňoval svoji nejistotu ohledně úplnosti a celistvosti svých vzpomínek, přičemž nevypovídal o tom, co vnímal vlastními smysly, nýbrž sděloval své hodnotící úvahy, popř. vlastní teorie o průběhu skutkového děje. 7. Obviněný zároveň namítl, že skutková věta obsažená v rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které popisuje údajně skutečný průběh incidentu, je zkopírovaná ze skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 47 Tm 9/2016. V nyní posuzované věci tak soudy obou stupňů rezignovaly na zjišťování objektivní reality, od které se měl obviněný svými výpověďmi odchýlit, jelikož se spokojily s převzetím skutkových závěrů z citovaného rozhodnutí z jiné věci. Obviněný poukazuje na to, že například za situace, kdy dochází k uzavření dohody o vině a trestu či k prohlášení některých skutečností za nesporné, může být skutková věta formulována bez dokazování s nižším stupněm jistoty, v důsledku čehož hrozí, že nebude odrážet skutečný průběh skutkového děje. Povinností soudů přitom není zjišťovat skutečný stav, ale toliko skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V takové případě nelze v nyní posuzované věci v žádném případě vycházet ze skutkové věty obsažené v rozsudku, který byl vyhlášen v jiné věci, a tu považovat za objektivní realitu, a v případě odchýlení se od ní automaticky považovat takové sdělení za nepravdu. 8. Obviněný dále s odkazem na jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že u obou mu přisouzených trestných činů jsou nesprávné závěry o existenci zavinění, a tedy o naplnění obligatorních znaků jejich skutkové podstaty. Oba soudy nižších stupňů se totiž více než zavinění věnovaly motivaci obviněného, přičemž soud druhého stupně pominul, že pokud obviněný označil některého z účastníků konfliktu za útočníka, jednalo se o jeho hodnotící soud, jehož sdělením se nemohl dopustit podání nepravdivé výpovědi. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že účastníkem konfliktu byla jeho tehdejší přítelkyně, v důsledku čehož se sám domníval, že jí hrozí nebezpečí. Z toho důvodu logicky pociťoval svoji povinnost ji chránit, načež mu v důsledku opakovaného vracení se k dané události mohla logicky vzniknout tzv. falešná vzpomínka, že průběh incidentu byl přesně takový, jak ho popsal v rámci skutku uvedeného pod bodem I. Jde-li o rozpory mezi jeho výpovědí z přípravného řízení a hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 47 Tm 9/2016 (dále též jen „předchozí trestní věc“), pak se podle jeho mínění týkal toho, jak se finanční hotovost dostala z peněženky M. T. do rukou AAAAA. To je však méně podstatný detail, který si obviněný nemusel pamatovat, např. i vlivem falešné vzpomínky. Obviněný tedy pouze popisoval průběh konfliktu tak, jak si jej pamatoval, a to zejména v rámci jednání uvedeného pod bodem I., přičemž v rámci jednání uvedeného pod bodem II. výslovně upozornil soud na to, že si jeho průběh přesně nepamatuje. Za takové situace i tehdy, pokud by řešený incident ve skutečnosti proběhl jinak, než jak sám uvedl, a tedy by svým jednáním naplnil objektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu, přesto by se předmětného trestného činu nedopustil, a to v důsledku absence požadované formy zavinění, tedy alespoň nepřímého úmyslu. 9. K právní kvalifikaci obou skutků jako trestných činů nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný namítl, že ze skutkové věty není patrné naplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného přečinu. Ke skutku uvedenému pod bodem I. konkrétně namítl, že AAAAA byla v době, kdy k tomuto došlo, jeho partnerkou, tedy osobou blízkou ve smyslu § 125 tr. zákoníku. Pakliže se tak skutku uvedeného pod bodem I. dopustil ve snaze umožnit své tehdejší partnerce a jejím kamarádům uniknout trestnímu stíhání, pak je nutno aplikovat § 366 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého platí, že kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve prospěch osoby sobě blízké, není trestný. S ohledem na popis skutku, který byl předmětem předchozí trestní věci, je přitom zjevné, že jednání spolupachatelů bylo vzájemně provázané, tedy bez pomoci ostatním spolupachatelům nebylo možné účinně pomoci AAAAA. Stran skutku uvedeného pod bodem II. obviněný poukázal na skutečnost, že podle odvolacího soudu vypovídal s úmyslem ochránit sebe před případným trestním stíháním za skutek uvedený pod bodem I. Z toho implicitně vyplývá, že i podle odvolacího soudu u obviněného v případě skutku popsaného pod bodem II. absentoval specifický úmysl v podobě umožnění obžalovaným v předchozí trestní věci uniknout trestnímu stíhání. 10. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově, a dále jej buď sám zprostil obžaloby nebo alternativně vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 11. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 1 NZO 941/2025-40, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitkám přiřazeným obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně konstatuje, že rozdíl mezi jím prezentovaným přepisem protokolů a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně je z hlediska významu těchto zjištění pro naplnění zákonných znaků přečinu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zanedbatelný. Za rozhodné naopak státní zástupce považuje, že obviněný v rámci jednání popsaného pod body I. a II. jednoznačně označil za původce fyzického násilí tehdy poškozeného AAAAA a za původce změny držby peněžních prostředků nějakého jeho kamaráda, což byly rozhodné skutečnosti v řízení vedeném pro zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku, v němž dovolatel vypovídal jako svědek. Dovolatel zároveň ve svých výpovědích nesděloval pouze nejistě neurčité informace, ale naopak vypovídal o podstatných skutečnostech, o dynamice konfliktu, které popsal spontánně a opakovaně shodně. Právě tyto podstatné body přitom v dané věci figurovaly jako „okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí“ ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na uvedeném ničeho nemění, pokud se k dotazům soudu či státního zástupce k detailům vyjádřil tak, že si vše konkrétně nepamatuje, ani to, že mu byly kladeny otázky, jimiž se soud i státní zástupce snažili zacílit na rozsah toho, co si obviněný pamatuje. Z jeho výpovědí pak nelze nikterak, byť i jen nepřímo, dovodit, že v nich předkládal vlastní teorii o průběhu konfliktu a vypovídal něco jiného než to, co vnímal při předmětném incidentu svými smysly. 12. Státní zástupce dále uvádí, že se obviněný chybně z prostého převzetí popisu skutečného průběhu předmětného incidentu ze skutkové věty rozsudku vydaného v předchozí trestní věci dovozuje rezignaci na vlastní ověření jejich pravdivosti. Podle státního zástupce totiž soud prvního stupně provedl k průběhu předmětného incidentu své vlastní, poměrně rozsáhlé dokazování, znovu vyslechl všechny jeho aktéry, jakož i provedl podstatnou část tehdejšího spisového materiálu, a tedy žádné cizí skutkové závěry mechanicky nepřebíral. Již z tohoto důvodu jsou tak nepřípadné i další úvahy obviněného o tom, že je-li schválena dohoda o vině a trestu či přijato prohlášení viny atd., nemusí v podkladové věci být skutkový stav zjištěn přesně. 13. K námitkám přiřazeným obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále státní zástupce konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevné, že tento soud dospěl k závěru, že obviněný věděl, že uvádí nepravdu o okolnosti podstatné pro rozhodnutí, a že ji uvádět chtěl, aby pomohl tehdy obviněným v jejich trestní věci. Z těchto skutkových závěrů nelze učinit jiný právní závěr, než že dovolatel jednal v úmyslu přímém ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty obou stíhaných přečinů. Obviněný přitom blíže nerozvádí údajnou absenci vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě, resp. v popisu skutku. Vymezuje-li se vůči závěru o subjektivní stránce tím, že se soud prvního stupně věnoval více jeho motivu než zavinění, je tato námitka irelevantní, jelikož se soudy jeho motivem zabývaly právě v míře dostatečné pro posouzení zavinění pachatele a povahy a závažnosti činu. 14. Konstruuje-li pak obviněný nedostatek znaků skutkové podstaty jemu přisouzených trestných činů na údajném nikoliv skutkovém, ale hodnotícím charakteru závěru o tom, kdo byl útočníkem v předmětném konfliktu, pak pouze tendenčně dezinterpretuje obsah odůvodnění prvostupňového rozsudku. Podle popisu skutku byl dovolatel odsouzen toliko za nepravdivé informace o skutkových okolnostech, které měl vnímat svými smysly, nikoliv za jejich interpretaci. Je přitom vyloučeno, že by si obviněný nebyl vědom podstatnosti nepravdivých okolností, které uváděl, pro rozhodnutí soudu. Obviněný byl v předchozí trestní věci vyslýchán opakovaně, věděl, proti komu je vedena a pro jaký skutek. Věděl tedy i to, že pro posouzení viny bude jak okolnost, kdo koho napadl jako první, tak i kdo odňal proti vůli jiné osobě finanční prostředky a jak s nimi naložil, podstatná. Pokud pak obviněný namítl, že jednal pod vlivem tzv. falešné vzpomínky, není tato jeho námitka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně podřaditelná, neboť zpochybňuje stabilizovaný skutkový stav. 15. K námitce, že dovolatel ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. těží z výluky v trestní odpovědnosti podle § 366 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce konstatuje, že rozhodovací praxe každého druha do množiny pojmu osoba blízká nezařazuje. Aby družka mohla být považována za osobu v poměru obdobném rodinnému, jejíž újmu by důvodně pociťoval její druh jako újmu vlastní, musí jejich vztah mít kvalitu rovnocenné alternativy k manželství po stránce ekonomické, duševní, hmotné i intimní. Obviněný přitom podle státního zástupce ve svém dovolání nepředložil nic, co by opravňovalo k závěru, že mezi ním a tehdy obviněnou AAAAA bylo právě takové pouto. Kromě toho mohl obviněný i tak oddělit tu část výpovědi, kterou by ochránil její osobu, od výpovědi o jednání jiných tehdy obviněných osob. Role tehdy obviněné AAAAA se totiž omezovala na převzetí peněz a do samotného fyzického incidentu se nijak nezapojila. 16. Brojil-li obviněný proti tomu, že nebyl v případě jednání popsaného pod bodem II. naplněn specifický úmysl předepsaný § 366 odst. 1 tr. zákoníku, pak je podle státního zástupce zjevné, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť věděl s jistotou, že svou křivou svědeckou výpovědí bude napomáhat spoluobviněným osobám v předchozí (podkladové) trestní věci v uniknutí trestnímu stíhání, byť by šlo toliko o „vedlejší produkt“ snahy ochránit sám sebe. Měl-li obavy ze svého trestního stíhání, mohl využít svého práva a odmítnout ve věci vypovídat. Rovněž mohl svoji původní výpověď z přípravného řízení uvést na pravou míru za podmínek účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, která se uplatní i ve vztahu k trestnému činu podle § 346 tr. zákoníku. 17. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného D. A., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 18. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně již soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 20. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 22. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 23. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše - umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních. 24. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 25. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 26. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného D. A. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. h) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný postavil pouze na vlastní polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za rozporná s výsledky provedeného dokazování. Obviněný tak tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro něj příznivějšího posouzení skutkového stavu. 27. Ke zbývajícím námitkám směřujícím vůči procesnímu postupu Okresního soudu v Chomutově, kterýžto spočíval v chybném doručení rozsudku obhajobě v jeho neúplném znění, lze již na tomto místě pouze ve stručnosti uvést, že rovněž ty nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. K danému je přesto, a to s ohledem na obviněným tvrzený zásah do jeho práva na obhajobu, vhodné poznamenat, že odeslání kopie rozsudku obhajobě v podobě, z níž je již na první pohled pro absenci celých stran obsahujících jeho odůvodnění zjevná jeho nekompletnost, představuje zásadní pochybení při vyhotovování kopie rozsudku odvolacího soudu. Z tohoto důvodu tedy nelze doručení této zjevně nekompletní kopie považovat za řádné a datum jeho realizace označit za rozhodné pro počátek běhu lhůty k podání dovolání. Jelikož ovšem bylo toto pochybení zhojeno opětovným doručením již kompletní kopie rozsudku, nebyl obviněný fakticky nikterak omezen v možnosti účinně se hájit a využít svého práva na podání dovolání jakožto zákonného mimořádného opravného prostředku. Lhůta k podání dovolání totiž počala běžet až po opětovném doručení již kompletního znění písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, které bylo soudem prvního stupně učiněno po zjištění nedostatku v původně zaslaném rozsudku odvolacího soudu. 28. Pokud pak obviněný ve svém dovolání argumentuje, že byl doručením nekompletního rozsudku odvolacího soudu uveden v nejistotu ohledně počátku běhu zákonné dovolací lhůty a z tohoto důvodu byl nucen vyhotovit a podat své dovolání v době o šest týdnů kratší, pak ani na podkladě tohoto tvrzení Nejvyšší soud neshledal, že by došlo k jakémukoliv, natožpak zásadnímu, zkrácení jeho práva na obhajobu. Obviněnému totiž ničeho nebránilo nad rámec dovolání, jež - jak sám uvádí „pro jistotu“ podal v rámci lhůty vypočtené od data doručení nekompletního rozsudku odvolacího soudu - podat rovněž doplnění jeho odůvodnění ve lhůtě počítané od opětovného doručení již kompletního znění napadeného rozsudku a namítat včasnost tohoto úkonu s poukazem na procesní pochybení ze strany Okresního soudu v Chomutově. V tomto směru ovšem obviněný zůstal pasivní a spokojil se pouze s poukazem na soudem prvního stupně zhojené procesní pochybení v prvotním doručování rozhodnutí odvolacího soudu, čímž ovšem nemohl dosáhnout jím požadovaného kasačního zásahu dovolacího soudu. 29. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento obviněný uplatnil pouze v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 30. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, anebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný se ve svém dovolání podstatnou částí své argumentace omezil pouze na rozporování ustáleného skutkového stavu na základě opětovného předložení vlastního hodnocení obsahu svých výpovědí učiněných v předchozí trestní věci, kterak jsou popsány pod body I. a II. tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v nyní posuzované věci). Takovéto námitky obviněného však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným trestným činem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze předložit vlastní hodnocení důkazů, z nichž soudy vyšly, a prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu skutkového děje. 31. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Chomutově v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se soud v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, který odvolání obviněného (stejně jako odvolání podané v jeho neprospěch státním zástupcem) řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Taktéž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. 32. Uvedené platí zejména pro obviněným rozporované skutkové závěry stran toho, zda v rámci jednání uvedeného pod bodem I. během své výpovědi učiněné v procesním postavení svědka v přípravném řízení v předchozí trestní věci vědomě nepravdivě popsal počátek konfliktu, jenž se odehrál dne 17. 10. 2015 v XY před barem XY tak, že to byl M. T., kdo napadl L. K. Obviněný k danému ve svém dovolání překládá vlastní výklad části této výpovědi, v níž se opírá zejména o to, že pokud hovořil o ohnání se rukou, nelze takovéto ohnání stavět na rovinu s napadením, přičemž dále poukázal na to, že v předmětné svědecké výpovědi uvedl, že neví, zda M. T. L. K. trefil či netrefil. Nejvyšší soud přitom neshledal nikterak významným, zda obviněný v předchozí trestní věci při popisu započetí konfliktu označil jednání M. T. výslovně za napadení, či zda uvedl konkrétně, že tento L. K. trefil či nikoli. Tyto skutečnosti totiž nebyly podstatné pro posouzení viny obviněných L. K., P. H. a AAAAA trestným činem loupeže podle § 173 tr. zákoníku a pro vydání meritorního rozhodnutí v předchozí trestní věci. Naopak, ze skutečností vypovězených obviněným v procesním postavení svědka bylo podstatné to, že podle něj byl iniciátorem násilného konfliktu směrem k osobám AAAAA a L. K. M. T., jehož tašky se následně údajně nezmocnili obvinění L. K. či P. H., nýbrž třetí osoba označená obviněným jako kamarád M. T., přičemž ten měl následně z tašky vyjmout finanční prostředky a tyto předat AAAAA. Verze předložená obviněným v rámci jednání uvedeného pod bodem I. tak byla, stejně jako v podstatných částech shodná verze předložená v rámci jednání uvedeného pod bodem II., v příkrém rozporu s výsledky dokazování provedeného jak v nyní projednávané, tak v předchozí trestní věci. Z tohoto totiž shodně vyplynulo, že M. T. byl slovně konfrontován AAAAA s požadavkem na zaplacení za ukradení mobilního telefonu, načež byl po odmítnutí tohoto požadavku napaden L. K. a P. H., kterým následně po úderech do obličeje a lámání rukou pod pohrůžkou vydal svou peněženku. Z této peněženky následně AAAAA vyjmula hotovost ve výši 800 Kč a tuto si ponechala. 33. Pokud obviněný ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. a zejména pod bodem II. v rámci své výpovědi učiněné v předchozí trestní věci označil pouze za vlastní hodnocení předmětné události, k čemuž měl v hlavním líčení výslovně deklarovat, že si celou věc zcela nepamatuje, pak k danému nelze než ve shodě s odvolacím soudem zopakovat, že obviněný o podstatných skutečnostech, na nichž byla vystavěna jím předkládaná alternativní verze průběhu konfliktu ze dne 17. 10. 2015 vyviňující obviněné v předchozí trestní věci, nevypovídal nejistě, ale naopak svou verzi jako svědek opakoval v podstatných bodech shodně, byť některé její detaily v rámci jednání uvedeného pod bodem II. upřesnil až poté, co byl v souladu s § 211 odst. 3 tr. ř. v hlavním líčení konfrontován se svojí výpovědí z přípravného řízení. Dovolatel tedy na rozdíl od jiných svědků neodmítl vypovídat s poukazem na zapomenutí průběhu konfliktu, naopak svou verzi zasadil do kontextu toho, že se nacházel po celou dobu jeho trvání v bezprostřední blízkosti a měl tak možnost jej přímo sledovat. Z protokolů, v nichž jsou tyto výpovědi zachyceny, současně nikterak nevyplývá, že by v nich obviněný předkládal pouze vlastní hodnotící úsudky vystavěné na nekompletních či falešných vzpomínkách. V tomto ohledu lze poukázat na skutečnost, že již odvolací soud uzavřel, že u jedince bez abnormálií ve zdravotním stavu ovlivňujících jeho kognitivní schopnosti a paměť je fakticky vyloučeno, že by vlivem odstupu času či subjektivních pocitů po pozorování krátkého násilného konfliktu vnímal roli jednotlivých osob v něm a jeho průběh zcela odlišně od toho, čeho byl očitým svědkem a co bylo zjištěno na základě provedeného dokazování. Obviněný si přitom musel být vědom nejen obecné důležitosti své svědecké výpovědi, ale také konkrétně toho, že vypovídá o podstatných skutečnostech, které mohou ovlivnit výsledek řízení v předchozí trestní věci a tedy závěr o spáchání či nespáchání trestného činu loupeže tehdy obviněnými L. K., P. H. a T. S. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů nemohl nikterak přisvědčit snaze obviněného bagatelizovat své výpovědi z předchozí trestní věci a neshledal taktéž žádných zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními v důsledku toho, že oba soudy nižších stupňů označily tyto svědecké výpovědi dovolatele za účelově nepravdivé. 34. Zároveň je za zcela nepodložené nutno označit tvrzení obviněného, podle něhož měl Okresní soud v Chomutově rezignovat na zjištění skutkového stavu ve vztahu ke konfliktu, který se odehrál dne 17. 10. 2015 v XY před barem XY, a naopak se spokojil toliko s převzetím popisu skutkového děje z rozhodnutí soudu učiněného v přechozí trestní věci. Okresní soud v Chomutově totiž v nyní posuzované věci provedl ke zjištění průběhu tohoto incidentu vlastní dokazování, přičemž provedl zejména důkaz výpovědí svědků M. T., AAAAA, L. K. a P. H., jakož i četné listinné důkazy pocházející zejména ze spisového materiálu z věci vedené Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 47 Tm 9/2016. Okresní soud tedy neopomenul znovu vyslechnout účastníky tohoto konfliktu a jejich výpovědi posoudil v kontextu jím znovu provedených důkazů z předchozí trestní věci. Žádného pochybení přitom nelze spatřovat v tom, pokud se na základě vlastního dokazování ztotožnil se slovním popisem dílčích skutkových závěrů tak, jak byly srozumitelně zachyceny již v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 47 Tm 9/2016 (tj. v přechozí trestní věci), načež identické jazykové vyjádření průběhu předmětného incidentu učinil i součástí výroku o vině ve svém rozhodnutí (v nyní posuzované věci). S ohledem na vlastní dokazování realizované soudem prvního stupně jsou pak zcela irelevantními teoretické úvahy obviněného poukazujícího na „nebezpečnost precedentu“ při přebírání skutkových zjištění z jiných trestních věcí, v nichž může být hypoteticky skutkový stav ustálen mimo dokazování např. v návaznosti na uzavření dohody o vině a trestu či při prohlášení některých skutečností za nesporné. 35. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku totiž nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 36. Obviněný dále namítal nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k přečinům křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že byť ji obviněný formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti ji opřel o argumentaci, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněný totiž tuto námitku vystavěl na opětovném sdělení svého přesvědčení o tom, že v dosavadním řízení nebyla vyvrácena jeho popěrná obhajoba spočívající v tvrzení, že v předchozí trestní věci neuvedl vědomě nepravdivé skutečnosti týkající se toho, za jakých okolností došlo dne 17. 10. 2015 okolo 22:15 hodin před barem XY v XY k potyčce mezi L. K., P. H., T. S. a M. T. Podle obviněného totiž jeho výpovědi učiněné v předchozí trestní věci stran počátku fyzického konfliktu nejsou v rozporu se skutkovou větou rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 47 Tm 9/2016, přičemž jeho popis následného průběhu tohoto konfliktu i na něj navazujícího předání peněž T. S. mohl být ovlivněn tzv. falešnou vzpomínkou a jeho subjektivním pohledem na věc. Tím se primárně snaží opětovně zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, na jejichž základě byl formulován skutkový stav popsaný pod body I. a II., a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 37. Nad rámec shora uvedeného konstatování a toliko na podporu závěrů učiněných soudem prvního stupně považuje Nejvyšší soud na tomto místě za vhodné připomenout, že přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku lze z hlediska zavinění spáchat pouze úmyslně, když však postačuje i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 38. Nejvyšší soud přitom z rozhodnutí soudů nižších stupňů shledal, že provedenými důkazy byla vyvrácena možnost, že by obviněný v rámci své svědecké výpovědi učiněné v předchozí trestní věci popisoval pouze v jeho paměti neukotvené a subjektivní vjemy z potyčky realizované mezi L. K., P. H., AAAAA a M. T., které nadto mohly být ovlivněny tzv. falešnými vzpomínkami. Naopak bylo prokázáno, že obviněný popsal incident spočívající ve fyzickém napadení M. T. a jeho donucení k vydání finančních prostředků záměrně nepravdivě záměnou rolí jeho účastníků a předložení alternativní verze o jednání obviněných L. K., P. H. a AAAAA. Z jím v předchozí trestní věci v rámci jednání uvedeného pod bodem I. prezentované verze skutkového stavu je pak zcela zjevné, že vědomé porušení svých povinností jako svědka a podání nepravdivých výpovědí o skutečnostech, která měly podstatný význam pro rozhodnutí ve věci samé (v předchozí trestní věci), mohlo být motivováno pouze snahou pomoci své tehdejší družce AAAAA a ostatním pachatelům trestného činu loupeže. Obviněný přitom svoji výpověď v podstatných bodech zopakoval v rámci jednání uvedeného pod bodem II. Takto zjištěnému skutkovému stavu je pak zcela přiléhavá užitá právní kvalifikace, přičemž na podkladě provedeného dokazování nebylo možno učinit jiný závěr, než že se obviněný přečinů podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém. Předložená argumentace obviněného se tak zcela rozchází s tím, co bylo zjištěno v návaznosti na řádně provedené dokazování. Právní posouzení je přitom nutné vztahovat k takové podobě skutkového stavu, která je výsledkem dokazování a která je vyjádřena nejen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, ale i v jeho odůvodnění. Opřel-li tedy obviněný svoji argumentaci směřující proti právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání jako přečinů podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku toliko o námitky skutkové povahy, v nichž negoval rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která potvrdil i soud odvolací, nelze než odkázat na výše rozvedené vlastní vypořádání skutkových námitek obviněného a konstatovat, že takto formulované dovolací námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř. 39. Obviněný svými námitkami směřoval rovněž proti právní kvalifikaci svého jednání jako dvou přečinů nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, když k danému souhrnně namítl, že z popisu skutků nevyplývá naplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, zejména specifického úmyslu umožnit pachateli trestného činu uniknout trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. dále namítl, že pokud podle soudů jednal v úmyslu umožnit své partnerce (tj. AAAAA) a jejím kamarádům uniknout trestnímu stíhání, pak takovéto jednání není trestné s ohledem na výluku z trestní odpovědnosti zakotvenou v § 366 odst. 2 tr. zákoníku. K jednání uvedenému pod bodem II. pak namítá, že se jej dopustil ve snaze ochránit sebe samotného před případným trestním stíháním za skutek uvedený pod bodem I., pročež z tohoto důvodu nelze shledat v tomto jednání existenci specifického úmyslu v podobě umožnění obžalovaným v předchozí trestní věci uniknout trestnímu stíhání. Takto formulované námitky obviněného sice po formální stránce naplňují jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak z níže rozvedených důvodů je Nejvyšší soud shledal zcela nedůvodnými. 40. K první z výše uvedených námitek spočívající v tvrzeném nedostatku popisu skutků uvedenému pod body I. a II. ve vztahu k subjektivní stránce přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud na prvním místě toliko v obecné rovině konstatuje, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní přitom nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. 41. V případě zavinění zákonodárce rozlišuje dvě formy, a to úmysl přímý a úmysl nepřímý. Úmysl přímý je podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. 42. Současně platí, že přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Jde o pomoc pachateli trestného činu po jeho spáchání. Formy pomoci pachateli mohou být v závislosti na specifických okolnostech jednotlivých případů různé (srov. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. II. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2854). Pomoc může spočívat ve fyzické pomoci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1997 Sb. rozh. tr.) nebo v psychické pomoci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/1963 Sb. rozh. tr.), např. poskytnutím prostředků pachateli k útěku, ukrýváním důkazů, radou pachateli při odstraňování důkazů atd. Jde o pomoc, tedy formu účastenství na trestném činu, avšak od účastenství ve formě pomoci poskytnuté po činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se odlišuje tím, že jde o pomoc poskytnutou pachateli až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena ještě před spácháním činu. Vzájemně se tyto formy odlišují především v subjektivní stránce, tedy zaměřením pojatého úmyslu a v té souvislosti smyslem sledovaných kroků. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný, a proto pachatel musí vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu. Jaká je právní kvalifikace jednání, kterého se tato osoba dopustila, naopak vědět nemusí. Musí však jednat se záměrem umožnit pachateli základního trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání (trestu atd.). 43. I přesto, že jednočinný souběh přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku s přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není vyloučen, neznamená to, že konkrétní křivá výpověď může být vždy bez dalšího posouzena též jako přečin nadržování. Vždy totiž závisí na konkrétních okolnostech každého činu, které musí dostatečně dokladovat, že tím, že pachatel uvedl nepravdivou výpověď, současně také naplnil všechny zákonné znaky trestného činu nadržování, tedy jednal se záměrem, aby taková osoba unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření. Rovněž ke každému z nich musí směřovat úmysl pachatele. U křivé výpovědi k tomu, aby vypovídal nepravdivě o skutečnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, kdežto u nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k tomu, aby pachatel jiného trestného činu unikl trestnímu stíhání. V nyní posuzované věci se soudy naplněním uvedených zákonných znaků řádně zabývaly, přičemž ze skutkové věty je zjevné, že obviněný vypovídal vědomě neopravdivé podstatné skutečnosti k průběhu konfliktu, v němž byly v předchozí trestní věci obžalobou spatřovány znaky trestného činu loupeže. Zmíněná skutková zjištění přitom svědčí o tom, že obviněný obsah své výpovědi formuloval za účelem toho, aby osobám v postavení obviněných v předchozí trestní věci pomohl uniknout trestnímu stíhání. 44. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že popis skutku, zejména pak způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat, stejně jako subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, skutkově, nikoliv právně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se tedy musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Z popisu skutku učiněného v nyní posuzované věci přitom lze jak v případě jednání uvedeného pod bodem I. tak v případě jednání uvedeného pod bodem II. dovodit, a to v kontextu zbylého znění skutkové věty vztahujícího se k oběma skutkům, naplnění všech zákonných znaků přečinu podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Oba soudy se pak v návaznosti na to v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly rovněž subjektivní stránkou jednání obviněného. Již soud prvního stupně totiž neopomenul jak ve výroku o vině, tak následně i v odůvodnění svého rozsudku uvést, jakým konkrétním jednáním dovolatel vědomě směřoval k ovlivnění výsledku dokazování v předchozí trestní věci. Komparací obsahu výpovědí obviněného se zjištěným skutkovým stavem lze dojít pouze k závěru, že k vědomému uvedení nepravdivých skutečností o podstatných okolnostech důležitých pro rozhodnutí v předchozí trestní věci mohl obviněný přistoupit pouze s úmyslem poskytnout svojí výpovědí učiněnou ve prospěch L. K., P. H. a AAAAA vyviňující důkaz, a tedy ovlivnit rozhodnutí v jejich věci tím způsobem, aby se jmenované osoby vyhnuly trestnímu stíhání. 45. Obviněný přitom naplnění subjektivní stránky přečinů nadržování, a to nad rámec deklarace nedostatečnosti skutkové věty, odůvodnil pouze ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem II., a to poukazem na závěr odvolacího soudu, podle kterého v rámci tohoto jednání jednal s úmyslem ochránit sebe před případným trestním stíháním za skutek uvedený pod bodem I. Tuto námitku ovšem shledal Nejvyšší soud nedůvodnou, jelikož ji obviněný vystavěl na chybném a blíže neodůvodněném tvrzení, podle kterého nemohla být naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, pokud u něj v rámci jednání uvedeného pod bodem II. z důvodu ukončení vztahu s AAAAA absentoval motiv pomoci své (v té době již bývalé) přítelkyni, a nově tak byl s ohledem na předchozí vědomé podání nepravdivé výpovědi motivován snahou vyhnout se vlastnímu trestnímu stíhání pro jednání uvedené pod bodem I. S tímto tvrzením se ovšem Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, neztotožnil, jelikož není zjevné, z čeho obviněný dovozuje, že je vyloučeno, aby svým jednáním chtěl způsobit vícero následků, a to ať již trestně reprobovaných, či nikoli. Takovýto požadavek navázání jednání pouze k jedinému zamýšlenému následku přitom nemá v obecné rovině oporu v zákoně, judikatuře či právní praxi. Zároveň by jeho přijetí fakticky při podání opakovaných nepravdivých výpovědí vylučovalo spáchání vícero trestných činů nadržování, jelikož všemi výpověďmi navazujícími na první nepravdivou výpověď pachatelé této trestné činnosti nevyhnutelně chrání rovněž sami sebe před tím, aby se sami usvědčili ze lži. 46. Rovněž námitku stran vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin nadržování podle § 366 odst. 2 tr. zákoníku v případě jednání uvedeného pod bodem I. shledal Nejvyšší soud za nedůvodnou. Poukázal-li obviněný v tomto ohledu na to, že AAAAA byla v době, kdy v předchozí trestní věci učinil výpověď v její prospěch, jeho přítelkyní, je k danému nutno upozornit, že osobou blízkou se podle § 125 tr. zákoníku rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, pakliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu sobě vlastní. O existenci takovéhoto vztahu nebudou v některých případech (např. příbuzný v pokolení přímém, sourozenec či manžel) vznikat žádné pochybnosti. V případě vztahu druha a družky a zejména v případě osob v poměru rodinném nebo obdobném, pro který by osoba v procesním postavení svědka újmu obviněného právem pociťovala jako újmu vlastní, je však povinností orgánů činných v trestním řízení v každém konkrétním případě bedlivě zkoumat, zda v rozhodnou dobu takový vztah skutečně existoval či nikoliv. V předmětné trestní věci přitom přicházel mezi dovolatelem a AAAAA, obviněnou v předchozí trestní věci, v úvahu pouze poměr druha a družky, tedy poměr obdobný rodinnému poměru, pro který by obviněný újmu AAAAA právem pociťoval jako újmu sobě vlastní, neboť nebyli manželé (neměli ani společné děti) a rovněž mezi nimi neexistoval žádný pokrevní nebo jiný příbuzenský vztah. 47. Obviněný se v tomto ohledu ovšem ve svém dovolání spokojil pouze s poukazem na existenci vztahu mezi ním a AAAAA, kterýžto trval v okamžiku, kdy v předchozí trestní věci vypovídal v přípravném řízení (jednání popsané pod bodem I.). Obviněný však tento vztah nikterak blíže nespecifikoval co do jeho kvality, přičemž sama AAAAA k tomuto v rámci své svědecké výpovědi učiněné v nyní posuzované věci v řízení před soudem prvního stupně vypověděla, že s dovolatelem tvořili pár asi dva roky, nebydleli spolu, v době trvání vztahu byla nezletilá, jelikož na jeho počátku jí bylo pouhých patnáct let, a ze společných aktivit zmínila příkladem chození ven a výlety na hrady. Z výše uvedeného tedy nelze nikterak usuzovat na existenci jakýchkoli silnějších citových vazeb mezi těmito osobami, než jaké jsou běžné u obvyklých romantických vztahů před vznikem trvalejších pout. Z dovolání obviněného ani ze zjištění soudů nižších stupňů nikterak nevyplynulo, že by prostý citový vztah mezi obviněným a AAAAA mohl v okamžiku jednání uvedeného pod bodem I. vykazovat takové znaky, jež by tento jejich poměr připodobňovaly k poměru manželskému, v důsledku něhož by tak obviněný újmu, kterou by utrpěla AAAAA v rámci jejího trestního stíhání, důvodně pociťoval jako újmu sobě vlastní. 48. Nad rámec toho lze ve shodě se státním zástupcem poukázat na skutečnost, že i v případě existence takovéhoto vztahu mezi obviněným a AAAAA bylo možno oddělit její jednání od jednání zbylých obviněných v předchozí trestní věci a účelově vypovídat pouze v její prospěch v úmyslu umožnit jí vyhnout se trestnímu stíhání. Obviněný se však v tomto ohledu ve svých výpovědích v procesním postavení svědka neomezil na vědomé sdělení nepravdivých skutečností týkajících se pouze AAAAA, např. ohledně jejího souhlasu s užitím násilí vůči M. T., či stran okolností, za nichž převzala peněžní prostředky, které M. T. vydal po napadení L. K. a P. H. Naopak, v podstatné části svých výpovědí vědomě nepravdivě popisoval počátek a průběh fyzického konfliktu mezi M. T., L. K. a P. H., do něhož se ovšem AAAAA aktivně nezapojila a osobně užitím násilí nedonutila M. T. k vydání finančních prostředků. K osobám L. K. a P. H., stíhaných v předchozí trestní věci společně s AAAAA, přitom obviněný neměl žádný bližší vztah, což ostatně ve svém dovolání ani sám netvrdí. 49. Za tohoto stavu tak ve vztahu k osobě dovolatele nebyly v souvislosti s jeho jednáním popsaným pod body I. a II. ze strany obou soudů nižších stupňů zcela důvodně shledány zákonné podmínky uvedené v § 366 odst. 2 tr. zákoníku vedoucí k vyloučení trestnosti daného jednání. VI. Závěr 50. V souvislosti s uplatněnou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 51. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly oba projednávané skutky obviněného správně právně kvalifikovány a dané závěry oběma soudy logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny. 52. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 4 To 437/2024, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného D. A. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zčásti neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a zčásti zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu