11 Tdo 239/2026-428USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 dovolání obviněného R. K., podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2025, č. j. 31 To 262/2025-381, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 19/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 6. 2025, č. j. 2 T 19/2025-343, byl obviněný R. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)] a jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2)]. Za spáchání trestného činu uvedeného pod bodem 1) a za další sbíhající se trestné činy byl obviněný Okresním soudem v Liberci podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech jednak z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2022, č. j. 8 T 74/2022-173, dále z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2022, č. j. 3 T 55/2022-45, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2022, č. j. 55 To 281/2022-61, a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2022, č. j. 1 T 112/2021-112, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 6. 2022, č. j. 31 To 184/2022-138, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Vyjma toho byl obviněný za spáchání zvlášť závažného zločinu popsaného pod bodem 2) odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k dalšímu (samostatnému) trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněný okresním soudem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 4. 2. 2025, č. j. 2 ZT 234/2022-71, pro skutek popsaný pod bodem 1) obžaloby, spočívající v tom, že: v Liberci, XY, dne 12. 11. 2021 v době kolem 12:30 hodin před vchodem do OC XY směřujícím na terminál MHD XY společně s D. Š., přistoupili k poškozenému F. Š., vyptávali se ho na drogy, a když jim poškozený sdělil, že žádné nemá, tak mu řekli, že jestli do půl hodiny nějaké nesežene, tak ho zbijí, ať dřív nebo později; a poté co poškozený začal z místa odcházet směrem do ulice XY, šli s ním a následně v době kolem 12:45 hodin v ulici XY u vjezdu k panelovému domu čp. XY za současné přítomnosti obviněného řekl D. Š., poškozenému, že jestli mu nedá všechny peníze, které má v ledvince, tak ho zbije a protože zvyšoval hlas, tak mu poškozený ze strachu vydal částku 720 Kč a půlku krabičky cigaret zn. Camel. neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný R. K. 3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný proti všem výrokům odsuzující části, stejně jako státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, který tak učinil v neprospěch obviněného výhradně do výroku o trestu za trestnou činnost popsanou pod bodem 2), odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 31 To 262/2025-381, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil za spáchání trestného činu uvedeného pod bodem 1) podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, to vše za současného zrušení výroků o trestech uložených obviněnému jednak rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2022, č. j. 8 T 74/2022-173, dále rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2022, č. j. 3 T 55/2022-45, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2022, č. j. 55 To 281/2022-61, a rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2022, č. j. 1 T 112/2021-112, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 6. 2022, č. j. 31 To 184/2022-138, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále krajský soud obviněného podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil za spáchání trestného činu popsaného pod bodem 2) k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naproti tomu v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. 4. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Liberci se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: 1) v Liberci, v parku poblíž budovy XY, mezi ulicemi XY a XY, dne 23. 12. 2021 v době od 18:00 do 18:40 hodin, společně s již pravomocně odsouzeným L. K., pod pohrůžkou stříknutím pepřovým sprejem do obličeje požadovali po poškozených L. Z., a Ch. K., aby jim dali marihuanu, kterou ovšem poškození u sebe neměli, po L. Z, požadovali vyndat věci z kapes, načež L. K. poškozenému L. Z. prohledal kapsy oblečení, přičemž z jedné z kapes mu odebral sluchátka zn. Apple v hodnotě 1.500 Kč, a když se L. Z. pokusil z místa odejít, tak mu L. K. stříkl pepřový sprej, který mu předtím z batohu podal obviněný R. K., do obličeje s tím, že ještě v průběhu konfliktu vzal obviněný R. K. poškozenému Ch. K. z ruky otevřenou, avšak téměř plnou krabičku cigaret zn. Camel, a uvedeným jednáním způsobili L. Z., škodu ve výši 1.500 Kč, a Ch. K., škodu na načaté krabičce cigaret zn. Camel, 2) v Liberci, XY, dne 27. 5. 2022 v době od 21:30 do 21:35 hodin v prostorách odjezdové haly vlakového nádraží Českých drah přistoupil do těsné blízkosti poškozeného ml. AAAAA, a požadoval po něm peníze, a poté, co mu je poškozený odmítl vydat, obviněný na poškozeného začal vulgárně křičet, že pokud mu peníze nedá, tak jej bodne injekční stříkačkou, načež z kapsy vytáhl injekční stříkačku s jehlou, ze které sejmul ochranný kryt a začal s ní v těsné blízkosti poškozeného máchat, poškozený však na výhrůžky nereagoval a z místa odešel. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 5. Obviněný R. K. podal proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2025, č. j. 31 To 262/2025-381, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 6. 2025, č. j. 2 T 19/2025-343, prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle jeho přesvědčení totiž došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel konkrétně namítl, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na středu 1. 10. 2025, avšak díky tomu, že byl v tuto dobu nemocen, doručila jeho matka soudu potvrzení o jeho pracovní neschopnosti vystavené praktickou lékařkou. Na tomto základě obviněný tvrdí, že učinil vše pro to, aby se z konání veřejného zasedání omluvil a logicky dal najevo svůj zájem na tom, aby bylo toto jednání nařízeno na jiný termín, neboť měl záměr se jej osobně zúčastnit. Současně dovolatel prohlásil, že on i jeho matka jsou právními laiky, kteří nejsou s to rozlišit, zda se chtěl ze soudního jednání pouze omluvit nebo zda souhlasil s tím, aby toto jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Z předloženého dokumentu, jakož i doprovodného písemného prohlášení je však podle jeho názoru zjevné, že se nebyl schopen veřejného zasedání zúčastnit. Taktéž obhájce obviněného požádal odvolací soud na počátku veřejného zasedání na základě předloženého potvrzení o pracovní neschopnosti svého klienta o odročení jednání s tím, že krajský soud současně vyzval, aby si ověřil u lékařky, která potvrzení o pracovní neschopnosti vystavila, jaký je faktický stav obviněného a následně posoudil, zda je možné veřejné zasedání konat v původním termínu nebo je třeba jej odročit. Krajský soud však konstatoval, že předloženou omluvu obviněného nepovažuje za řádnou, načež veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož rozhodl o odvolání obviněného, aniž by zkoumal důvody jeho neúčasti. Díky tomu se obviněný nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům, pročež došlo k porušení jeho práva na účast u veřejného zasedání, jakož i k procesnímu pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost a spravedlnost rozhodnutí odvolacího soudu. 7. Důvodnost svého dovolání obviněný opřel mimo jiné o dříve publikovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu řešící obdobná procesní pochybení. Konkrétně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 171/2013, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 7 Tdo 748/2020, ze kterých vyplývá, že jedná-li odvolací soud ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, který požádal o odročení z důvodu doložené pracovní neschopnosti a které soud bezdůvodně neakceptuje, dopouští se porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť soud je povinen zkoumat, zda jeho neúčast je omluvená. Rovněž z nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2220/15, vyplývá, že soud jedná svévolně a svým postupem porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, koná-li veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, který doložil překážku své účasti u jednání pro objektivně existující zdravotní důvody. 8. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 10. 2025, č. j. 31 To 262/2025-381, a poté přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal v přítomnosti obviněného. 9. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 5. 12. 2025, sp. zn. 1 NZO 915/2025-9, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který stran námitek, jež dovolatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kde odvolací soud popsal bližší okolnosti omluvy obviněného, když zároveň dodal, že dovolatel krajskému soudu nesdělil takovou překážku, která by mu skutečně znemožňovala jeho osobní účast na veřejném zasedání, přičemž zdůraznil, že tuto překážku nesdělil ani následně Nejvyššímu soudu v rámci svého dovolání. Dále státní zástupce podotkl, že snaha odvolacího soudu o zjištění překážky jeho osobní účasti byla dostatečná, a proto dospěl k závěru, že zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání porušena nebyla, v důsledku čehož nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí. 10. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 12. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 14. Dovolatel ve svém podání výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna. Tímto postupem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a on se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a tvrzeným skutečnostem (čl. 38 odst. 2 LZPS). K porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání může dojít především nedodržením pravidel zakotvených v § 263 odst. 4 tr. ř. a § 314q odst. 1 větě páté tr. ř., neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Podle citovaných ustanovení totiž platí, že veřejné zasedání, jehož předmětem je rozhodování o návrhu státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu (§ 314q odst. 1 věta pátá tr. ř.) nebo o podaném odvolání v případě obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 263 odst. 4 tr. ř.), je třeba konat mimo jiné za stálé účasti obviněného, tzn. že jej nelze konat v jeho nepřítomnosti. Pouze v případě, kdy je obviněný v rámci vedeného odvolacího řízení ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody a výslovně prohlásí, že se své účasti při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem vzdává, je možné toto jednání konat v jeho nepřítomnosti. 15. Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být přítomnost obviněného u veřejného zasedání nezbytná i v situaci, kdy se soud rozhodl předvolat jeho osobu k tomuto jednání (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.), čímž dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat a rozhodovat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by dodatečně rozhodl podle § 205 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř. o tom, že lze veřejné zasedání provést i přes skutečnost, že se k němu řádně předvolaný obviněný nedostavil (k tomu blíže též Zpráva Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 0 Ts 42/2003, uveřejněná pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). K povinnosti odvolacího soudu předvolat obviněného k veřejnému zasedání, mají-li v něm být prováděny důkazy lze odkázat rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr. a či rozhodnutí tohoto soudu publikované jako TR NS 33/2007-T 972. S ohledem na ústavně garantované právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 LZPS je třeba mu umožnit účast u veřejného zasedání rovněž v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, přičemž však svoji neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako TR NS 26/2004-T 621, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 37/2006-n. a sp. zn. ÚS 156/2009-n.). 16. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 17. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného R. K. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že jím vznesené dovolací námitky jsou ve vztahu k jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. sice věcně podřaditelné, nicméně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. 18. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že bylo porušeno právo na účast jeho osoby při veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem, ze kterého se již dříve řádně omluvil doložením potvrzení o své pracovní neschopnosti. Odvolací soud však konstatoval, že jeho omluva není řádná a nařízené jednání konal v jeho nepřítomnosti, následkem čehož mu byla upřena možnost vyjádřit se ke všem tvrzeným skutečnostem a prováděným důkazům. 19. V návaznosti na výše uvedenou námitku Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že k veřejnému zasedání nařízenému odvolacím soudem na středu 1. 10. 2025 se obviněný skutečně osobně nedostavil, když dříve prostřednictvím své matky předložil soudu prvního stupně, který toto podání obratem zaslal soudu odvolacímu, doklad o své pracovní neschopnosti společně s (velmi stručným) průvodním dopisem datovaným dnem 29. 9. 2025, ze kterého vyplývá, že je nemocen a že svoji účast u jednání soudu omlouvá. Dovolatel však zcela pomíjí, že písemné (nikoli elektronické) potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 29. 9. 2025 vystavila jeho praktická lékařka pro potřeby Úřadu práce – pobočka Liberec (dále „ÚP“), neboť v danou dobu byl zjevně evidován jako uchazeč o zaměstnání, pročež byl povinen toto potvrzení ÚP osobně (event. prostřednictvím jiné osoby) doručit. 20. Z předmětného „potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu“ přitom nevyplývají žádné takové údaje, které je obviněný povinen oznámit odvolacímu soudu, pokud má zájem se osobně účastnit veřejného zasedání (byť na něm figuruje otisk razítka praktické lékařky MUDr. V. Kotrányiové). Ze spisového materiálu dále vyplývá, že hned následující den po přeposlání tohoto sdělení obviněného soudem prvního stupně soudu odvolacímu, tj. dne 30. 9. 2025, předsedkyně příslušného odvolacího senátu krajského soud telefonicky sdělila obhájci obviněného, že doručenou omluvu nepovažuje za řádnou, neboť z ní nevyplývá, že obviněný skutečně není schopen se dostavit k nařízenému veřejnému zasedání. Zároveň bylo obhájci sděleno, že pokud obviněný žádá o jeho odročení, „musí soudu doručit řádnou omluvu, kde ošetřující lékař uvede, že obžalovaný není schopen účasti u veřejného zasedání a obžalovaný na ni přesto trvá“. Na to obhájce soudu sdělil, že uvedené bere na vědomí (viz úřední záznam sepsaný dne 30. 9. 2025). 21. Z protokolu o konání veřejného zasedání o odvolání ze dne 1. 10. 2025 vyplývá, že obhájce soudu na počátku tohoto jednání sdělil, že s obviněným stran jeho omluvy nehovořil, pouze vyjádřil přesvědčení, že je skutečně neschopen se jednání osobně zúčastnit. Souběžně navrhl, aby se odvolací soud sám spojil s MUDr. Kotrányiovou, která vystavila potvrzení o pracovní neschopnosti dovolatele a dotázal se jí, zda zdravotní stav obviněného skutečně brání tomu, aby se k soudu osobně dostavil. Byť tedy obhájce žádnými upřesňujícími informacemi ani doklady ohledně onemocnění obviněného nedisponoval, navrhl, aby předmětné jednání o odvolání bylo odročeno na pozdější termín. Krajský soud však omluvu obviněného - podle závěrů Nejvyššího soudu zcela oprávněně - nevyhodnotil jako řádnou a s ohledem na to, že obviněný byl o konání veřejného zasedání předem řádně a včas vyrozuměn, nikoli předvolán (a to nejen doručením tohoto vyrozumění jeho uložením na poště ve smyslu § 64 odst. 4 tr. ř., kterak vyplynulo ze samotné omluvy a sdělení obhájce), konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti (byť o tomto procesním postupu formálně nerozhodl usnesením, nicméně z jeho faktického postupu je po materiální stránce dané rozhodnutí upravující průběh daného úkonu v podobě veřejného zasedání jednoznačně zřejmé). 22. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu připomíná obecně platné pravidlo vyjádřené v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož nelze veřejné zasedání před odvolacím soudem konat v nepřítomnosti obviněného pouze tehdy, pokud je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a sám výslovně neprohlásil, že se své účasti při veřejném zasedání vzdává. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se obviněný v době konání veřejného zasedání o odvolání nenacházel ve vazbě, ani nevykonával nepodmíněný trest odnětí svobody v některém z vězeňských zařízení, nebylo na místě toto ustanovení aplikovat, neboť se za dané procesní situace (kdy je obviněný stíhán na svobodě) vůbec neuplatní. 23. Jelikož jsou výše uvedená ustanovení trestního řádu (tj. § 263 odst. 4 tr. ř. a § 314q odst. 1 věta pátá tr. ř.) jedinými, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, Nejvyšší soud v návaznosti na to ve své judikatuře nejednou upřesnil, že pokud obviněný svoji nepřítomnost při veřejném zasedání včas omluvil nemocí či zraněním, pak tato skutečnost ještě sama o sobě neznamená, že je z jednání řádně omluven. Soudu, který danou věc projednává, je totiž nutné dostatečným způsobem prokázat, že tvrzené zdravotní problémy obviněnému skutečně neumožňují se veřejného zasedání osobně účastnit (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1591/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1299/2014, apod.). 24. Z toho je tedy zjevné, že ne každá nemoc či každé zranění je způsobilé omluvit nepřítomnost obviněného u veřejného zasedání. Relevantní omluvou je toliko diagnóza, která mu bez důvodných pochybností brání ve fyzické účasti ve veřejném zasedání (byť by jeho účast na něm měla být zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení). V tomto směru tak lze konstatovat, že např. akutní onemocnění doprovázené vysokou teplotou či horečnatými stavy, akutní infekční onemocnění, aktuálně zhoršený zdravotní stav doprovázený akutními střevními obtížemi apod. nepřítomnost obviněného u soudního jednání jednoznačně omlouvá, zatímco např. zlomenina či jiný již ošetřený úraz, se kterým se doléčuje v domácím prostředí a který mu objektivně brání ve výkonu jeho zaměstnání, mu automaticky (bez dalšího) nebrání v jeho osobní účasti u veřejného zasedání. 25. Jak bylo konstatováno shora, krajský soud po doručení sdělení obviněného ze dne 29. 9. 2025, včetně oznámení o jeho pracovní neschopnosti, obratem (hned dne 30. 9. 2025) telefonicky kontaktoval jeho obhájce s tím, že předložené potvrzení v dané podobně nelze vyhodnotit jako řádnou a odůvodněnou omluvu z již dříve nařízeného veřejného zasedání, z níž by bylo jednak patrné, že podle ošetřujícího lékaře není schopen účasti na tomto jednání, stejně jako jeho zájem se daného jednání osobně zúčastnit a předloženou omluvou tak docílit jeho odročení. V této souvislosti není nikterak podstatné, že obviněný je – jak sám uvádí v podaném dovolání - právním laikem, pročež není schopen rozlišit, zda se chtěl ze soudního jednání pouze omluvit nebo zda souhlasil s tím, aby toto jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Podstatnou je totiž skutečnost, že obviněný byl v dané věci po celou dobu vedení trestního stíhání (tedy i od počátku konání řízení před odvolacím soudem) zastupován soudem ustanoveným obhájcem, tedy právním profesionálem, který měl (sledujíce zájmy obviněného) v zastoupení svého klienta získat od ošetřující lékařky odpovídající informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a ty následně soudu řádně doložit, což se však nestalo (a to ani následně v rámci jím podaného dovolání). Tuto aktivitu přitom nelze přesouvat z obhájce na odvolací soud, neboť ten není povinen v den konání veřejného zasedání kontaktovat praktického lékaře a dožadovat se jakéhokoli sdělení ke zdravotnímu stavu obviněného, které měl soudu předložit naopak obviněný (ať sám či prostřednictvím svého obhájce), má-li v konkrétně řešené věci za to, že dříve zaslaná omluva obviněného z nařízeného jednání není v tomto směru dostatečná, a tedy řádná, na což obviněného (ať již přímo nebo prostřednictvím jeho obhájce) předem, tzn. ještě před zahájením daného jednání, výslovně upozorní. Kterak přitom Nejvyšší soud ověřil z předloženého spisového materiálu, krajský soud v nyní projednávané věci vyvinul dostatečnou aktivitu ve vztahu k osobě obviněného, když obratem, konkrétně druhý den po předložení omluvy obviněného společně s potvrzením o jeho pracovní neschopnosti (přičemž tyto listiny byly matkou obviněného předloženy soudu prvního stupně) - byť se tak stalo pouhý den před konáním dříve (s předstihem více než jednoho měsíce) nařízeného veřejného zasedání - zcela srozumitelným a jasným způsobem upozornil obhájce obviněného na to, že stávající omluva jeho klienta není dostačující, načež jej vyzval k tomu, aby soudu objektivizoval důvody, pro které se jeho klient není schopen k nařízenému jednání osobně dostavit. 26. Jelikož obhájce soudu nesdělil faktický důvod nepřítomnosti obviněného, neměl odvolací soud z matkou obviněného dříve předložených listin možnost posoudit skutečný důvod jeho nepřítomnosti (přes obecné tvrzení o jeho nemoci a lékařem pro potřeby Úřadu práce vystavené potvrzení o jeho pracovní neschopnosti), tedy okolnost, zda je důvod jeho nepřítomnosti natolik zásadní, aby veřejné zasedání odročil – nehledě na to, že krajský soud účast obviněného u jednání nepovažoval za nutnou, pročež jej k němu ani nepředvolával, nýbrž jej o jeho konání toliko vyrozumíval. Pokud tedy předsedkyně odvolacího senátu na počátku veřejného zasedání o odvolání výslovně konstatovala, že u osoby obviněného byla zachována zákonná pětidenní lhůta na přípravu, počínající ode dne doručení vyrozumění, a po poradě senátu (v souladu se svým telefonickým sdělením obhájci obviněného z předchozího dne) prohlásila, že omluvu obviněného nelze považovat za řádnou, nelze takovému postupu ničeho vytknout. Jak bylo konstatováno již shora, byť v protokolu krajského soudu není explicitně uvedeno, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného byly splněny, Nejvyšší soud z obsahu zvukové nahrávky pořízené při tomto jednání ověřil, že odvolací senát za účelem zvážení svého dalšího postupu uskutečnil společnou poradu a následně rozhodl tak, jak bylo uvedeno, přičemž důvody svého postupu dostatečně vyložil v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 10. odůvodnění). 27. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel v rámci svého podání mimo jiné odkázal na dříve publikovanou judikaturu, která podle jeho tvrzení řeší obdobné procesní pochybení odvolacích soudů. Avšak byť výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 171/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 7 Tdo 748/2020, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2220/15, Nejvyšší soud z vlastních ani internetových databází takto označená (tj. datem a spisovou značkou) rozhodnutí nedohledal, neboť judikáty výše uvedených spisových značek neexistují. Buď tedy obviněný prostřednictvím svého obhájce ve výše uvedených citacích uvedl chyby anebo jsou uvedená rozhodnutí smyšlená. (Z rozhodnutí, která byla „nejblíže“ obviněným uváděným rozhodnutím bylo dohledáno toliko usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 171/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 6 Tdo 748/2020, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2220/15, které však žádnou – dovolatelem namítanou - argumentaci ohledně možnosti konání či naopak nekonání veřejného zasedání v situaci, kdy obviněný předem soudu avizoval svoji neúčast na tomto jednání pro trvání objektivní překážky na straně jeho osoby, neobsahují.) 28. Odhlédne-li Nejvyšší soud od výše uvedeného pochybení dovolatele, resp. jeho obhájce, je i na základě obsahu právních vět, které měly z výše uvedených odkazů obviněného vyplynout, nutné konstatovat, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v nyní posuzované věci postupoval zcela správně a v souladu s příslušnou právní úpravou. V projednávané věci totiž nedošlo k situaci, kdy by odvolací soud konal veřejné zasedání přesto, že by obviněný požádal o odročení jednání na základě doložené pracovní neschopnosti, neboť dovolatel soudu toliko písemně oznámil, že je nemocen a nachází se ve stavu pracovní neschopnosti (aniž by bylo zřejmé, z jakého konkrétního zdravotního důvodu) a k veřejnému zasedání se nedostaví. Taktéž není pravdou, že by obviněný odvolacímu soudu „řádně doložil charakter své nemoci, pro kterou by nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit“ a odvolací soud „nepřihlédl k objektivnímu zdravotnímu důvodu, respektive k objektivní překážce obviněným avizované neúčasti“. 29. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný svoji neúčast u již nařízeného veřejného zasedání o odvolání řádně a včas neomluvil takovými důvody, které by mu skutečně bránily ve schopnosti osobně se veřejného zasedání zúčastnit, nehledě na to, že obviněný ani svůj zájem účastnit se konání veřejného zasedání před odvolacím soudem žádným způsobem nekonstatoval (respektive nevyjádřil nesouhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti). Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že dovolatel ani ve svém mimořádném opravném prostředku (tedy dodatečně s dostatečným časovým odstupem) neuvedl žádné konkrétní důvody, které mu (údajně, a to pro blíže nespecifikované onemocnění) bránily v osobní účasti na předmětném veřejném zasedání. VI. Závěr 30. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání neporušil, pročež dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného R. K. nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. k porušení zákona. Za tohoto stavu bylo jím podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu