11 Tdo 313/2025-8821 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a R. D., a dovoláních obviněných P. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a R. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 15 To 56/2024-8234, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 6/2023, takto: I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 15 To 56/2024-8234, a to v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k těmto obviněným. II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku (týkající se těchto obviněných) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. V. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. V. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. K. nebere do vazby. VI. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. M. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. VII. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá. VIII. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 6/2023-7885, byl (mimo jiné) obviněný P. Č. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) [jednání pod body I. 1), 3), 4c), 5), 7), 8), 10), 11), 16) výroku o vině], obviněný R. D. ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem III. 3) výroku o vině], obviněný M. V. ze spáchání přípravy ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1, § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body I. 3), 4a), b), 6), 17) až 19) výroku o vině], obviněný T. K. ze spáchání přípravy ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1, § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body I. 2), 5), 8), 10), 11), 20) výroku o vině] a obviněný P. M. ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body III. 1) až 5) výroku o vině]. 2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil výše jmenovaným obviněným následující tresty: obviněnému P. Č. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře osmi let a tří měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 75 000 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci týkající se věcí v rozsudku specifikovaných, obviněnému R. D. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému M. V. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v rozsudku specifikované, obviněnému T. K. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v rozsudku specifikované, a též (jemu a obviněnému M. Š.) podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ochranné opatření – zabrání věci týkající se věcí v rozsudku konkretizovaných, a obviněnému P. M. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 700 000 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci týkající se věcí v rozsudku specifikovaných. 3. Proti tomuto rozsudku podali (mimo jiné) obvinění P. Č., R. D., M. V., T. K. a P. M. a dále státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni (učinil tak v neprospěch obviněného M. Š. do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2024, č. j. 15 To 56/2024-8234, tak, že: z podnětu odvolání obviněného P. Č. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným – rozsudkem odvolacího soudu nedotčeným – výrokem o vině pod body I. 1), 3), 4c), 5), 7), 8), 10), 11), 16), při nedotčeném výroku o trestu odnětí svobody, peněžitém trestu a trestu propadnutí věci, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, přičemž obviněný se daného trestného činu dopustil jednáním pod výše uvedenými body spočívajícím zkráceně v tom, že: minimálně od března 2021 do 30. dubna 2022 jako člen organizované skupiny, kterou nejpozději na začátku roku 2021 vybudoval obviněný M. Š. a kterou spolu s ním tvořili již odsouzená A. Š., obvinění M. V. a T. K. a obviněný a ke které se připojil nejdříve od března 2021 obviněný J. K., nejpozději od prosince 2021 obviněný D. T. a dne 24. 3. 2022 již odsouzený T. V., poskytl pronajaté objekty na adrese Plzeň – XY, XY, a garáž č. 58 na adrese Plzeň, XY k uskladnění léčiv, chemických surovin a dalších předmětů na výrobu pervitinu a vyrobený pervitin distribuoval koncovým odběratelům pro obviněné M. Š. a T. K., dále od přesně nezjištěné doby do 30. 4. 2022 ve svém bydlišti v bytě č. 11 na adrese Plzeň, XY, skladoval za účelem další distribuce celkem 191,31 gramu pervitinu s obsahem 125,97 gramů čisté metamfetaminové báze a celkem 37,42 gramu marihuany obsahující celkem 2,88 gramu D-9-tetrahydrokanabinolu, a pervitin poskytnutý M. Š. distribuoval v nezjištěném množství nejméně obviněnému D. T. a F. J., z podnětu odvolání obviněného R. D. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem III. 3) výroku o vině] a podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř roků, přičemž obviněný se daného trestného činu dopustil jednáním pod výše uvedeným bodem spočívajícím zkráceně v tom, že: jako člen organizované skupiny, kterou nejpozději na začátku května 2021 vytvořil obviněný P. M. a kterou spolu s ním tvořili nejméně jeho družka obviněná Z. O. a od 3. 1. 2022 obviněný, podle pokynů obviněného P. M. pronajímal motorová vozidla na obstarávací jízdy pro léčiva do zahraničí a následně řídil tato vozidla při těchto jízdách, spolu s obviněným P. M. přebíral vyloupané tablety léčiva zakoupené obviněným P. M., společně s ním je ukládal do předem opatřených mrazáků a lednic a v těchto úkrytech tablety léčiva převážel zpět do České republiky do bydliště obviněného P. M., kde mu je předával, za což od něj získával finanční odměnu, přičemž po předchozí vzájemné domluvě celkem čtyřikrát, a to v době od 3. 1. 2022 do 4. 1. 2022, v době od 15. 2. 2022 do 17. 2. 2022, v době od 14. 3. 2022 do 15. 3. 2022 a v době od 20. 4. 2022 do 21. 4. 2022, společně podnikli obstarávací jízdu do XY v Rumunsku, přičemž obvinění P. M. a Z. O. (s výjimkou poslední cesty, které se obviněná nezúčastnila) cestovali společně vozidlem Škoda Octavia, RZ XY, a obviněný zapůjčeným vozidlem typu Van, od nezjištěné osoby ve městě XY pokaždé zakoupili minimálně 26 779 tablet léčiva REVIGRIP®SINUS s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu 30 mg v jedné tabletě, jež poté obviněný skrytě dopravil do České republiky do bydliště obviněného P. M., který následně z dovezeného léčiva vyrobil v každém z případů nejméně 473,37 gramů pervitinu, přičemž tento pervitin následně distribuovali obvinění P. M. a Z. O., z podnětu odvolání obviněného M. V. podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku [jednání pod body I. 3), 4a), b), 6), 17) až 19) výroku o vině] a podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v rozsudku specifikované, přičemž obviněný se daného trestného činu dopustil jednáním pod výše uvedenými body spočívajícím zkráceně v tom, že: minimálně od března 2021 do 30. dubna 2022 jako člen organizované skupiny, kterou nejpozději na začátku roku 2021 vybudoval obviněný M. Š. a kterou spolu s ním tvořili již odsouzená A. Š., obvinění P. Č. a T. K. a obviněný a ke které se připojil nejdříve od března 2021 obviněný J. K., nejpozději od prosince 2021 obviněný D. T. a dne 24. 3. 2022 již odsouzený T. V., nejméně v jednom případě prodal obviněnému M. Š. minimálně 1 kg červeného fosforu, opakovaně se podílel na výrobě pervitinu a vyrobenou drogu distribuoval, od přesně nezjištěné doby do 30. 4. 2022 ve svém bydlišti XY, XY, skladoval za účelem další distribuce celkem 7,47 gramu pervitinu s obsahem 5,86 gramů čisté metamfetaminové báze, pervitin nejméně zčásti poskytnutý M. Š. distribuoval v nezjištěném množství nejméně Š. K., M. K., J. Š., P. K., D. J., T. P., T. M. a J. H., a po blíže nezjištěnou dobu do 30. 4. 2022 ve svém bydlišti XY, XY, pro účely výroby pervitinu přechovával 394,15 gramů červeného fosforu způsobilého, za použití odpovídajícího množství prekursoru pseudoefedrinu a dalších surovin, k výrobě 1 198 gramů pervitinu, z podnětu odvolání obviněného T. K. podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu v celém rozsahu, a to včetně výroku o uložení ochranného opatření podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku [jednání pod body I. 2), 5), 8), 10), 11), 20) výroku o vině] a podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v rozsudku specifikované, a též jemu a obviněnému M. Š. uložil podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ochranné opatření – zabrání věci týkající se věcí v rozsudku konkretizovaných, přičemž obviněný se daného trestného činu dopustil jednáním pod výše uvedenými body spočívajícím zkráceně v tom, že: minimálně od března 2021 do 30. dubna 2022 jako člen organizované skupiny, kterou nejpozději na začátku roku 2021 vybudoval obviněný M. Š. a kterou spolu s ním tvořili již odsouzená A. Š., obvinění M. V. a P. Č. a obviněný a ke které se připojil nejdříve od března 2021 obviněný J. K., nejpozději od prosince 2021 obviněný D. T. a dne 24. 3. 2022 již odsouzený T. V., se opakovaně podílel na financování nákupu léčiv v zahraničí, sám z nich vyráběl pervitin, který distribuoval sám nebo prostřednictvím obviněného P. Č., a poskytl prostory objektu na adrese XY s vědomím, že v nich bude ze strany již odsouzeného T. V. vyráběn pervitin pro obviněného M. Š., a poskytl prostory ve svém bydlišti na adrese XY, XY, s vědomím, že v nich bude obviněný J. K. provádět extrakci efedrinu, od přesně nezjištěné doby do 30. 04. 2022 ve svém bydlišti na adrese XY, XY skladoval za účelem další distribuce celkem 9,62 gramu pervitinu s obsahem 6,30 gramů čisté metamfetaminové báze a celkem 41,29 gramů marihuany obsahující celkem 2,85 gramu D-9-tetrahydrokanabinolu a pro účely výroby vědomě přechovával předměty, chemikálie a další věci mj. 108,86 gramu červeného fosforu způsobilého, za použití odpovídajícího množství prekursoru pseudoefedrinu a dalších surovin, k výrobě 330 gramů pervitinu, a dále v garáži na pozemku parc. č. XY v XY vědomě pro účely výroby pervitinu přechovával předměty, chemikálie a další věci mj. 2 211,13 gramu červeného fosforu způsobilého, za použití odpovídajícího množství prekursoru pseudoefedrinu a dalších surovin, k výrobě 6 717 gramů pervitinu, z podnětu odvolání obviněného P. M. podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku [jednání pod body III. 1) až 5) výroku o vině] a podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody ve výměře osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 700 000 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci týkající se věcí v rozsudku specifikovaných, přičemž obviněný se daného trestného činu dopustil jednáním pod výše uvedenými body spočívajícím zkráceně v tom, že: jako člen organizované skupiny, kterou nejpozději na začátku května 2021 vytvořil a kterou spolu s ním tvořili nejméně jeho družka obviněná Z. O. a obviněný R. D. a ve které zastával vůdčí roli, rozhodoval o nákupech léčiv, o jejich druhu a množství, podílel se na financování nákupů léčiv a dalších chemických surovin, plánoval a účastnil se obstarávacích jízd pro léčiva do zahraničí, podílel se na vlastní výrobě pervitinu a na jeho distribuci, a za pomoci obviněných Z. O. a R. D. vyrobil nejméně 1 893 gramů pervitinu, přičemž po předchozí vzájemné domluvě celkem čtyřikrát, a to v době od 3. 1. 2022 do 4. 1. 2022, v době od 15. 2. 2022 do 17. 2. 2022, v době od 14. 3. 2022 do 15. 3. 2022 a v době od 20. 4. 2022 do 21. 4. 2022, společně podnikli obstarávací jízdu do XY v Rumunska, přičemž obviněný a obviněná Z. O. (s výjimkou poslední cesty, které se obviněná nezúčastnila) cestovali společně vozidlem Škoda Octavia, RZ XY, a obviněný R. D. zapůjčeným vozidlem typu Van, od nezjištěné osoby ve městě XY pokaždé zakoupili minimálně 26 779 tablet léčiva REVIGRIP®SINUS s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu 30 mg v jedné tabletě, jež poté obviněný R. D. skrytě dopravil do České republiky do bydliště obviněného, který následně z dovezeného léčiva vyrobil v každém z případů nejméně 473,37 gramů pervitinu, přičemž tento pervitin následně distribuoval společně s obviněnou Z. O., dále v přesně nezjištěné době od května do poloviny června 2021 na přesně nezjištěném místě prodal obviněnému M. Š. za 1 000 000 Kč přesně nezjištěné množství tablet léčiva REVIGRIP®SINUS s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu 30 mg v jedné tabletě, kdy léčivo zakoupil v Rumunsku ve městě XY, a v přesně nezjištěnou dobu na podzim 2021 v XY nebo v Plzni u obchodního centra XY prodal obviněnému M. Š. za přesně nezjištěnou cenu minimálně 24 000 kusů tablet léčiva REVIGRIP®SINUS s obsahem hydrochloridu pseudoefedrinu 30 mg v jedné tabletě, přičemž tablety obsahovaly nejméně cca 720 gramů pseudoefedrinu, kdy léčivo zakoupil v Rumunsku ve městě XY, a dále od přesně nezjištěné doby do 30. 4. 2022 ve svém bydlišti na adrese XY, XY skladoval za účelem další distribuce celkem 187,3 gramů pervitinu a celkem 159 gramů marihuany a vědomě pro účely výroby přechovával předměty, chemikálie a další věci mj. látku o hmotnosti 1 697 gramů s obsahem 61,09 gramů báze pseudoefedrinu, z níž by bylo možné vyrobit 54,94 gramů pervitinu, celkem 26 779 tablet léčiva REVIGRIP®SINUS s obsahem pseudoefedrinu, z nichž by bylo možné vyrobit celkem 473,37 gramů pervitinu, celkem 120,65 gramů efedrinu/pseudoefedrinu a současně i 1 115 gramů červeného fosforu způsobilého, za použití odpovídajícího množství prekursoru pseudoefedrinu a dalších surovin, k výrobě 3 388 gramů pervitinu, a v jím užívané garáži č. 420 v XY vědomě pro účely výroby pervitinu přechovával předměty, chemikálie a další věci mj. 851,3 gramů červeného fosforu způsobilého, za použití odpovídajícího množství prekursoru pseudoefedrinu a dalších surovin, k výrobě 2 587 gramů pervitinu, a v daném období vyrobený pervitin distribuoval v nezjištěném množství nejméně obviněnému M. V., J. B., vystupujícímu pod přezdívkou „B.“, R. R. a A. B., vystupujícímu pod přezdívkou „M.“, a uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 4 T 6/2021, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2021, pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, tj. do 14. 4. 2025, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni jako nedůvodné zamítl. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen. II.Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní dovolání jednak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D., jednak obvinění P. Č. a R. D. 5. Nejvyšší státní zástupce podává dovolání v neprospěch výše jmenovaných obviněných z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Po připomenutí důvodů, pro něž odvolací soud ve vztahu k těmto obviněným neaplikoval zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle které měl být čin spáchán ve velkém rozsahu, a uznal obviněného P. M. vinným toliko zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, obviněné M. V. a T. K. vinnými toliko zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a obviněného R. D. vinným posledně jmenovaným zvlášť závažným zločinem ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že ohledně obviněných R. D., M. V. a T. K. se nelze ztotožnit s tvrzením tohoto soudu o absenci upozornění na změnu právní kvalifikace, neboť toto nemá oporu ve spisovém materiálu. Zdůrazňuje, že ke zkrácení práv těchto obviněných nedošlo, a v případě obviněného P. M. pak byla tato práva zkrácena způsobem nevýznamným pro zachování práva na spravedlivý proces. 6. V podrobnostech poukazuje na to, že v hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2024 bylo prohlášeno dokazování za skončené a byly předneseny závěrečné řeči. Poté bylo hlavní líčení přerušeno do dne 8. 2. 2024, kdy soud prvního stupně vyhlásil opatření podle § 190 odst. 2 tr. ř., kterým byl obviněný R. D. upozorněn podle téhož ustanovení, že jeho jednání může být posouzeno přísněji, a to podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a současně byl poučen podle § 225 odst. 2 tr. ř. o tom, že může žádat o novou lhůtu k přípravě obhajoby, která mu byla s ohledem na nutnost odročení hlavního líčení také poskytnuta. Přítomný státní zástupce dal současně podnět k úvaze soudu prvního stupně, aby stejné opatření podle § 190 odst. 2 tr. ř. učinil i ve vztahu k obviněným M. V. a T. K., když připustil, že v závěrečné řeči dostatečně nezdůraznil, že s ohledem na dispozici s červeným fosforem jako prekursorem byl rovněž u těchto obviněných naplněn kvalifikační znak spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Dne 16. 2. 2024 byli také tito obvinění opatřením soudu prvního stupně písemně upozorněni ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř., že jejich jednání může být kvalifikováno přísněji, a to podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a byli rovněž poučeni ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř., že se jim poskytuje lhůta k přípravě obhajoby, konkrétně do 15. 3. 2024, tj. do nejbližšího termínu hlavního líčení. Téhož dne byl policejní orgán požádán o zpracování odborného vyjádření ke zjištění množství pervitinu, které by bylo možné vyrobit pomocí červeného fosforu zajištěného v přípravném řízení při domovních prohlídkách. Odborná vyjádření pak byla zpracována a založena do trestního spisu. Dne 15. 3. 2024 bylo v hlavním líčení doplněno dokazování, a to mimo jiné o předmětná odborná vyjádření Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, OKTE, z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, jejichž předmětem byl obecně vzato závěr, že upotřebitelnost zhruba 1 gramu červeného fosforu jako prekursoru je dostačující k výrobě zhruba 3 gramů pervitinu. Obviněný T. K. se vyjádřil ke zvýšení trestní sazby a obviněný M. V., resp. jeho obhájce navrhl, aby byl proveden důkaz v podobě výslechu zpracovatele odborného vyjádření týkajícího se obviněného M. V. k výtěžnosti červeného fosforu. Soud prvního stupně usnesením tento návrh na doplnění dokazování zamítl a poté byly znovu předneseny závěrečné řeči, uděleno poslední slovo a vyhlášen rozsudek. 7. Nejvyšší státní zástupce tak shrnuje, že obvinění R. D., M. V. a T. K. byli soudem prvního stupně upozorněni na změnu právní kvalifikace v souladu s § 225 odst. 2 tr. ř., aniž by tomu předcházelo jakékoli opomenutí, a soud prvního stupně opatřil důkaz ve vztahu k okolnosti, na které se přísnější právní posouzení zakládalo, ještě v hlavním líčení a před vyhlášením rozsudku ve věci samé. Obvinění byli seznámeni předem s důvodem tohoto postupu v hlavním líčení, v němž státní zástupce zmíněný důvod zřetelně definoval dne 8. 2. 2024. Všem obviněným též byla dána možnost na vzniklou situaci reagovat, čehož využil toliko obviněný T. K., aniž by navrhl nové důkazy, a obviněný M. V., který navrhl důkaz výslechem zpracovatele odborného vyjádření, avšak jeho návrh byl zamítnut. Žádný z obviněných nepožádal o poskytnutí nové lhůty k přípravě obhajoby a odročení hlavního líčení ve vztahu k přísnější právní kvalifikaci, resp. k dokazování doplněnému o odborná vyjádření, přičemž soudem prvního stupně určenou lhůtu k přípravě v délce zhruba jednoho měsíce lze považovat za dostatečnou k uplatnění práva obviněných na obhajobu. Nejvyšší státní zástupce se proto neztotožňuje s odvolacím soudem, pokud v rozporu s obsahem spisového materiálu dospěl k závěru, že soud prvního stupně nemohl obviněné R. D., M. V. a T. K. uznat vinnými přísnější právní kvalifikací, neboť zdůrazňuje, že soud prvního stupně tyto obviněné včas a kvalifikovaným způsobem upozornil, že jejich trestná činnost bude přísněji posuzována, a rovněž jim poskytl dostatečný prostor k tomu, aby na tuto změnu právní kvalifikace mohli reagovat v rámci uplatňované obhajoby. Uzavírá, že odvolací soud tak neměl důvod zasahovat do výroků o vině v případě jmenovaných obviněných pro porušení nebo omezení jejich práva na obhajobu, a tedy právní posouzení skutku těchto obviněných není správné, neboť vzhledem k pochybení odvolacího soudu vůči nim nebyla aplikována zvlášť přitěžující okolnost uvedená v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ačkoli čin byl spáchán ve velkém rozsahu. Tímto nedostatkem pak byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 8. Dále nejvyšší státní zástupce vytýká odvolacímu soudu, že ve výroku napadeného rozsudku vypustil v případě obviněného M. V. i právní kvalifikaci podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. že za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen, resp. potrestán. Připomíná, že odvolací soud při vyhlášení rozsudku ve veřejném zasedání dne 13. 9. 2024 tento postup odůvodnil s vysvětlením, že pro posouzení, zda byl obviněný v posledních třech letech potrestán, je důležitý moment ukončení trestného činu dne 30. 4. 2022, neboť jde o trvající trestný čin, který je dokonán až jeho ukončením; odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, uveřejněné pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr. s následující právní větou: „Jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutno posoudit čin pachatele tehdy, byl-li až v průběhu jednání páchaného po určitou dobu a vykazujícího znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 283 tr. zákoníku, jehož se dopustil jiným skutkem. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, nikoliv, kdy bylo takové jednání započato“. Nejvyšší státní zástupce však nepovažuje odkaz na citovaný judikát za přiléhavý a poukazuje na to, že v tehdy projednávané věci se obviněný dopustil drogové trestné činnosti od ledna do května daného roku, přičemž byl za předchozí obdobné jednání odsouzen rozsudkem z února, který nabyl právní moci v dubnu téhož roku. V dovolání obviněný namítal, že se jednalo o pokračující, a nikoliv o trvající trestný čin, a že zpětnost se může vztahovat až k útokům spáchaným po právní moci předchozího rozsudku. Nejvyšší soud tehdy s poukazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., uvedl, že v případě rozprostření činu „ve větším časovém prostoru“ je jeho spácháním třeba rozumět „veškeré pachatelovo jednání, jímž jsou znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu naplňovány, tj. až do okamžiku, kdy jeho skutek (de iure) je ukončen“. 9. Nejvyšší státní zástupce má za to, že totéž platí pro spáchání činu ve smyslu kvalifikačního znaku podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvádí, že pokračování v trestném činu si lze představit jako řadu drobných dokonání – počínaje prvním útokem a konče útokem posledním; trvající trestný čin sestává z jednoho trvajícího dokonání. V obou případech je podle jeho názoru zřejmé, že zpětnost zakládá jak poslední dokončený útok či dokončení trvajícího činu, tak i první, druhé či jakékoliv jiné dokonané jednání časově se nacházející mezi počátečním dokonáním a závěrečným ukončením. V dané věci obviněný M. V. dne 3. 3. 2019 vykonal trest uložený za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a předmětnou trestnou činnost započal páchat v létě 2021 (bod 1.3 rozsudku soudu prvního stupně), resp. v březnu 2021 (návětí skutkové věty téhož rozsudku). Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že již tehdy, hluboko ve tříleté lhůtě, došlo k prvnímu ze série následných drobných dokonání. Zpětnost je tedy třeba dovodit, pokud tento obviněný v době tří let od svého potrestání dnem 3. 3. 2019 další časově rozložený trestný čin poprvé dokonal, znovu dokonal či trvale dokonával, a to až do doby, kdy své jednání ukončil – ať již posledním útokem pokračujícího trestného činu, nebo ukončením trvajícího „dokonání“ (udržování protiprávního stavu) v případě trestného činu trvajícího; pokud obviněný již tehdy nakládal s jakýmkoliv nepatrným množstvím drogy, je namístě takové jednání posoudit podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zdůrazňuje současně, že způsobem, jakým dotčené ustanovení aplikoval odvolací soud, byl tento obviněný zvýhodněn díky tomu, že svou trestnou činnost páchal po delší dobu a ve velkém rozsahu. Takový výklad však vede k absurdním výsledkům, neboť podporuje obhajobu pachatelů, že nový trestný čin páchali po dobu více než tří let a že se jim tak podařilo opustit tříletou lhůtu, která podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vede k přísnější právní kvalifikaci z důvodu zpětnosti. Dále konstatuje, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není kritizovaný postup zvlášť rozveden. Pod bodem 152 odůvodnění rozsudku se naopak uvádí, že u obviněného M. V. se jednalo o trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, což je v rozporu s výrokem rozsudku, v němž chybí odkaz na § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 10. V dalším textu se nejvyšší státní zástupce zaměřuje na zmírnění právní kvalifikace jednání obviněného P. M. odvolacím soudem. Uvádí, že v jeho případě (na rozdíl od obviněných R. D., M. V. a T. K.) nastává poněkud odlišná situace, neboť jemu podle dostupných materiálů upozornění na změnu právní kvalifikace adresováno nebylo, a to ani jeho obhájci; zjištění odvolacího soudu tak co do procesního postupu soudu prvního stupně odpovídají obsahu trestního spisu. Přesto je přesvědčen, že úvahy odvolacího soudu uvedené pod bodem 57 odůvodnění jeho rozsudku nelze považovat za přiléhavé. 11. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti připomíná, že odvolací soud odmítl, a to s argumentem, že porušení zákonnosti nastává v širším okruhu věcí než porušení ústavnosti, že by bylo možné posoudit porušení práva na obhajobu tohoto obviněného podle usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/1998. Předmětné usnesení bylo publikováno pod č. 72/1998 Sb. nál. a usn. ÚS s následující právní větou (první odstavec): „Z pohledu čl. 8 odst. 2 i čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod považuje Ústavní soud za rozhodující, že obžaloba – i pokud jde o napadený výrok rozsudku obecných soudů – byla podána pro tentýž skutek, pro který bylo vzneseno obvinění. Pochybení spočívající v tom, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyli na změnu právního posouzení skutku státním zástupcem upozorněni postupem podle § 176 tr. ř., nemělo za následek porušení práva na obhajobu v takové intenzitě, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, spočívající ve zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel měl možnost poté, co mu byla doručena obžaloba obsahující již novou právní kvalifikaci skutku, pro který bylo vzneseno obvinění, reagovat na tuto skutečnost prostředky, které mu k obhajobě poskytuje trestní řád, což neučinil. Ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu dokazování, které umožnilo soudům spolehlivě učinit správné závěry skutkové i právní.“ Nejvyšší státní zástupce upozorňuje na to, že z navazující judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že obsah uvedeného rozhodnutí je vykládán jako případ, v němž obviněný měl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci (viz např. v závěru bodu 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22). Tento účel poučovací povinnosti je patrný i z judikatury Nejvyššího soudu, z níž odkazuje na podrobnou argumentaci pod body 76 až 89 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1080/2023. 12. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s tím, pokud odvolací soud v bodech 54 až 57 odůvodnění svého rozsudku dovodil, že pokud obviněný P. M. nebyl na změnu právního posouzení skutku v podané obžalobě upozorněn státním zástupcem ještě před podáním obžaloby podle § 176 odst. 2 tr. ř., jedná se o vadu, která v dalším postupu řízení nemohla být zhojena, a jestliže dále konstatoval, že na porušení zákonnosti v dané věci nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud ve svém výše uvedeném rozhodnutí porušení ústavnosti v popsané situaci (změna kvalifikace patrná jen ze znění obžaloby) neshledal. Má totiž za to, že zmíněná argumentace odvolacího soudu představuje typický projev přepjatého formalismu, který lze definovat jako požadavek soudu na bezpodmínečné dodržení určitého postupu, aniž by pro to existoval věcný důvod (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3092/2015). Zdůrazňuje, že upozornění obviněného na změnu právního posouzení skutku prováděné státním zástupcem podle § 176 odst. 2 tr. ř. není nástrojem validace či autorizace pozdějšího řízení před soudem, ale je pouhým nástrojem k usnadnění tohoto řízení, resp. označení případných dalších důkazních návrhů ze strany obhajoby před podáním obžaloby. Jestliže na základě obžaloby obsahující novou právní kvalifikaci již proběhlo hlavní líčení a jestliže dokonce bylo soudem učiněno a vyhotoveno meritorní rozhodnutí, v němž soud odůvodnil, proč považuje novou právní kvalifikaci za správnou, stává se bezpředmětným, že před podáním obžaloby nebyl dán obhajobě prostor k činění důkazních návrhů. 13. Nejvyšší státní zástupce označuje v případě obviněného P. M. za podstatné, že porušení práva plynoucího z absence postupu podle § 176 odst. 2 tr. ř. nenabylo materiální význam. V tomto směru poukazuje na judikaturu zabývající se situací mnohem vážnější, ve které jde o náhlou změnu právního posouzení skutku provedenou soudem až v samotném meritorním rozhodnutí, aniž obviněný může na tuto změnu reagovat před podáním obžaloby nebo v průběhu hlavního líčení. Konstatuje pak, že uvedená poučovací povinnost má jak formální, tak i materiální obsah, přičemž poučení je obligatorní, jen pokud má praktický význam pro obhajobu obviněného. Ke zmíněnému materiálnímu obsahu následně cituje z několika rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4269/12, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12) a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 975/17), z nichž je podle názoru zřejmé, že absencí poučení dojde k porušení zásad spravedlivého procesu jen tehdy, pokud má taková absence konkrétní a reálný negativní vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněného, což se považuje za materiální obsah poučovací povinnosti. Je pak přesvědčen, že pokud v judikovaných věcech nedošlo k dostatečně významnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani k dramatické změně právního posouzení skutku v samotném závěru dokazování před soudem či až při rozhodování soudu o meritu věci, tím méně může být dostatečně významná absence upozornění na změnu právního posouzení skutku ve stadiu přípravného řízení, ještě před podáním obžaloby. Z tohoto důvodu lze mít podle jeho názoru za to, že ani v případě obviněného P. M. nebránila správnému právnímu posouzení skutku jako spáchaného ve velkém rozsahu relevantní procesní překážka, tedy ani odvolacím soudem konstatovaná absence upozornění státního zástupce, že obžaloba bude obsahovat jinou právní kvalifikaci skutku, a tudíž i v tomto případě bylo právní posouzení skutku obviněného P. M. nesprávné, jelikož nebyl posouzen jako spáchaný ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. 14. Nejvyšší státní zástupce tudíž shrnuje, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadami, které naplnily první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že nesprávné právní posouzení skutku záleží v tom, že u žádného ze čtyř obviněných – M. V., T. K., R. D. nebo P. M. – nebyl užit kvalifikační znak spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; v případě obviněného M. V. nebyla zohledněna ani zpětnost jakožto kvalifikační znak podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 15. S ohledem na shora popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud: 1. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 15 To 56/2024, v rozsahu, v jakém se rozhodování týkalo obviněných M. V., T. K., R. D. a P. M., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2. a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 16. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný M. V. toliko s tím, že souhlasí s konáním neveřejného zasedání a žádá, aby toto proběhlo v jeho nepřítomnosti. Obviněný T. K. se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil. Obviněný R. D. se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil v rámci doplnění svého dovolání, jak bude rozvedeno níže. Obviněný P. M. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvádí, že s tímto nesouhlasí, neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá naopak na správném právním posouzení, neboť v řízení došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Porušení svého práva na obhajobu přitom spatřuje shodně s názorem odvolacího soudu v tom, že aniž byl v souladu s ustanoveními trestního řádu vyrozuměn o změně právní kvalifikace, podaná obžaloba mu kladla za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [oproti právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, na niž byl naposledy upozorněn ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř. přípisem Policie ČR ze dne 1. 3. 2023]. Vyslovuje názor, že tím došlo k závažnému pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, které výrazně zkrátilo jeho práva, neboť nemohl eventuelně uplatnit návrh na doplnění vyšetřování, jak je uvedeno v § 176 odst. 2 tr. ř. Souhlasí tak zcela se závěry odvolacího soudu uvedenými v bodech 54 až 58 odůvodnění jeho rozsudku a odkazuje na ně. Vyslovuje rovněž názor, že za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud nemohl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit státnímu zástupci k došetření a odstranění dané vady, neboť by to mohlo vést k porušení zákazu změny k horšímu ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k uvedeným skutečnostem má za to, že je namístě dovolání nejvyššího státního zástupce v rozsahu jeho se týkajícím, podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítnout. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 17. Obviněný P. Č. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) podává dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Záraze, advokáta, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. m) tr. ř. s tím, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně i v rámci předchozího řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí přitom, že si je vědom, že z formálního hlediska nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud nijak nepřihlédl k jeho odvolacím námitkám a ve vztahu k jeho osobě toliko změnil způsob výkonu trestu. 18. V podrobnostech dovolatel namítá, že byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ačkoliv v řízení před soudy nebyl řádně prokázán znak „velkého rozsahu“ kvalifikované skutkové podstaty. Vytýká přitom soudům, že veškeré množství vyrobeného a distribuovaného pervitinu dovozují toliko z výpovědi spolupracující obviněné A. Š., která „se snažila ve svých výpovědích jaksi nadsazovat a přehánět, aby byla pro orgány činné v trestním řízení dostatečně zajímavá“; jeho však nezná, viděla ho všeho všudy dvakrát, sama uvádí, že ho zná pouze z doslechu. Namítá, že nebylo zajištěno množství vyrobeného pervitinu ani množství pervitinu údajně určeného pro distribuci a nebyli zajištěni ani žádní odběratelé této drogy; pokud tedy nebylo postaveno na jisto, jaké množství pervitinu bylo vyrobeno, pak nelze ani na jisto určit, jaké množství mělo být předáno k distribuci a komu, a to navíc za situace, kdy jej mělo distribuovat více osob a sám obviněný M. Š. uvedl, že nebyl jeho jediným nebo hlavním distributorem. Má tudíž za to, že nelze mít za prokázané, že prodal nebo se pokoušel prodat veškerý pervitin vyrobený skupinou kolem jmenovaného obviněného. Zdůrazňuje rovněž to, že vedl zcela obyčejný život, jeho majetkové poměry zcela odpovídaly jeho příjmům ze závislé činnosti a rozsáhlým finančním šetřením nebylo zjištěno ničeho; tedy distribuce, natož ve velkém rozsahu, pro něj nebyla zdrojem příjmů (jak je tomu v případě velkých distributorů). S poukazem na to, že ve spojitosti s ním nebyl proveden důkaz stran množství vyrobeného pervitinu, množství pervitinu předaného k distribuci, množství lidí, kteří měli pervitin distribuovat, údajných odběratelů ani zisků, které měly být distribucí získány, vytýká, že nebyla dodržena zásada presumpce neviny a z ní plynoucí princip in dubio pro reo. Dále je přesvědčen, že nebylo nijak prokázáno (a on to od počátku trestního řízení neguje), že by poskytl objekt na adrese Plzeň – XY k uskladnění léčiv, chemických surovin a dalších předmětů na výrobu pervitinu. Uvádí, že předmětný objekt měl řádně pronajatý, přičemž účelem pronájmu byl provoz lehké výroby, konkrétně kočičích stromových škrabadel, což by jeho koníček, a nikdy se v něm nevyráběly ani neskladovaly žádné drogy. Dodává, že po ukončení pronájmu tohoto prostoru přestěhoval věci pro výrobu kočičích stromů do pronajaté garáže ve XY, kde se následně našly během prohlídky prostor. Popírá rovněž, a současně to ani podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by distribuoval pervitin pro obviněného T. K. Jestliže soudy argumentují stran skutkových závěrů obsahem prostorových odposlechů, uvádí, že tyto závěry jsou spíše spekulací a dotvářením obsahu a významu jednotlivých slov a vět zaznamenaných v odposleších, než aby tyto skutečnosti z odposlechů jednoznačně vyplývaly a reálně v rozhovorech zazněly. 19. V další části dovolací argumentace obviněný vznáší námitky proti uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento je s ohledem na rozsah jím skutečně spáchaného jednání nepřiměřeně přísný a současně zcela neadekvátní v porovnání s uloženými tresty ostatním spoluobviněným, kteří byli organizátory celé trestné činnosti, podíleli se zásadní měrou na výrobě pervitinu a inkasovali zisky. Je přesvědčen, že uložený nepřiměřený trest ve výměře osmi let a tří měsíců nijak nereflektuje jeho osobu a jeho přístup v trestním řízení i změnu v osobním životě (kdy přestal konzumovat pervitin a tím pádem jej i prodávat), a tak může být jen těžko vnitřně přijat a být jím dosaženo dokončení jeho nápravy. Závěrem uvádí, že stran přísné právní kvalifikace neexistuje jediný přímý důkaz, který by jej usvědčoval, a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, přesto však nebyly dodrženy principy presumpce neviny a in dubio pro reo. 20. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spolu s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení. 21. Obviněný R. D. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Bc. Kláry Luhanové, advokátky, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. s tím, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 22. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel předně vytýká soudům, že vyvodily z důkazů skutečnosti, které z nich nevyplývají. Uvádí, že je sice nepochybné, že cesty do Rumunska proběhly, avšak tyto proběhly za jiným účelem, než mělo být obstarání léčiva Revigrip Sinus na výrobu pervitinu, jak shodně tvrdili všichni spoluobvinění, tj. on a obvinění P. M. a Z. O. Namítá, že není žádný důkaz, který by doložil, co, v jakém množství a jakým vozidlem bylo dovezeno – pokud to soudy dovozují na základě domovní prohlídky u obviněného P. M., jde o důkaz osamocený, který dané skutečnosti neprokazuje, pokud soudy vycházejí z výpovědi obviněné A. Š., ta je v tomto ohledu nerelevantní a neurčitá, jmenovaná obviněná jej neznala a nikdy o něm neslyšela, pokud jde o úřední záznamy s fotografiemi, na těchto nejsou léky zachyceny, není zadokumentována jakákoliv schůzka s „Ančou“, a ani telefonát, v němž se s ním obviněný P. M. baví o šoku, který v něm vyvolal policejní zásah, nesvědčí o žádné obstarávací jízdě; současně není podle jeho názoru zřejmé, z jakého důvodu je jednoznačně vyvrácena skutečnost, že obviněný P. M. měl nalezené léky nakoupit na XY náměstí. Je přesvědčen, že soudem prvního stupně stanovené množství léků obstarané při každé jízdě (na které odkazuje i odvolací soud) je postaveno toliko na domněnkách; nález konkrétního množství u obviněného P. M. totiž nesvědčí ani s dalšími důkazy o tom, že mělo dojít k obstarávacím jízdám, přičemž z důkazů nevyplývá ani na převoz léků údajně navazující výroba pervitinu a rozhodně ne v množství uvedeném ve skutkové větě. Vyslovuje tedy názor, že v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. ř. nebylo žádným konkrétním důkazem ani jednotlivými důkazy v souhrnu jednoznačně prokázáno, že spáchal danou trestnou činnost, a ze strany soudů došlo v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. k svévolnému hodnocení důkazů provedenému bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu, a proto mělo by být pamatováno na zásadu in dubio pro reo, kdy pochybnosti, resp. nekvalitní důkazní situace ohledně toho, zda se jednalo či nejednalo o obstarávací jízdy, má svědčit ve prospěch obviněného. Označuje za porušení presumpce neviny a zásady materiální pravdy, jestliže odvolací soud dovozuje jeho vinu tak, že vylučovací metodou dojde k závěru, že k přepravě daného léčiva nemohlo dojít jinak než ve vozidle jím řízeném. Je rovněž toho názoru, že nebyla vyloučena ani možnost jiného závěru ohledně cest do Rumunska, přičemž odvolací soud přehlíží, že všichni tři obvinění shodně uvedli, že bílou elektroniku nakupovali za účelem budoucího otevření obchodu s tímto zbožím obviněným P. M. 23. Založení skutkových závěrů na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že „odvolací soud sice vyloučil použití procesně nepoužitelných důkazů, přesto na skutkových závěrech a hodnocení dalších důkazů nic nezměnil“. 24. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel jednak poukazuje na to, že již v odvolání brojil proti popisu skutku, kdy ve skutkové větě je uvedeno, že nejméně od června 2021 se měl s obviněnými P. M. a Z. O. podílet na předmětné trestné činnosti, přičemž však k první jízdě, kterou se jmenovanými podnikl, došlo až 3. 1. 2022. Dále namítá, že obviněná Z. O. byla soudem prvního stupně odsouzena v příznivější kvalifikované podstatě, přestože organizovanou skupinu měla s ním a obviněným P. M. tvořit po celou dobu její existence; je tak podle něj zřejmé, že soud dvě obstarávací jízdy nepovažoval za její působení ve skupině, pak se však nemohlo jednat o činy spáchané organizovanou skupinou, když zbýval toliko obviněný P. M. a on. Konečně vytýká, že soudy se nezabývaly skutečností, zda, pokud se něco vezlo, on o tom věděl a věděl i o rozsahu vezené látky a jejím účelu, tedy zda byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu. 25. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku o vině i trestu, jakož i ve výrocích navazujících, a sám ve věci rozhodl tak, že obviněný se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, popř. aby věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. 26. Podáním ze dne 17. 3. 2025 obviněný své dovolání doplnil a současně se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. Co se týče doplnění dovolání, rozvádí nejprve uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že z hlediska zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů opětovně vytýká soudům, že si učinily úsudek o jeho vině na podkladě důkazů, které se k dokazované skutečnosti vůbec nevztahovaly, a že provedené důkazy hodnotily svévolně. Je přesvědčen, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by skupina kolem obviněného P. M. vznikla v květnu 2021, kdo ji tvořil, jaké byly role jejích členů a že tito byli alespoň srozuměni s tím, že se účastnili organizované trestné činnosti. Neztotožňuje se ani s tím, že by bylo vyloučeno, že obviněný P. M. mohl léky nakoupit na XY náměstí nebo jinde, např. na Slovensku, kam též cestoval, a má za neprokázané skutkové zjištění, že každou jízdou bylo dovezeno minimálně 26 779 tablet léčiva, že existovala spojnice mezi nalezenými léčivy v XY a cestami do Rumunska a že se jednalo o léky z XY, natož o léky z jedné cesty. Současně namítá, že důkazy, na něž odvolací soud odkazuje stran účelu jízd do Rumunska, vypovídají maximálně o jednání obviněného P. M., ovšem netýkají se jeho jednání, tj. naplnění skutkové podstaty daného trestného činu včetně subjektivní stránky, tj. že by věděl, že je součástí organizované skupiny a že účelem jízd bylo obstarání léčiva k výrobě pervitinu. Setrvale tvrdí, že byla prokázána pouze skutečnost, že došlo ke čtyřem jízdám do Rumunska a že se znal se spoluobviněnými P. M. a Z. O. a trávil s nimi čas, a naopak žádný důkaz jednoznačně neprokazuje, že se dopustil jemu přisouzeného trestného činu, přičemž soudy přehlížely důkazy v jeho prospěch, např. že při sledování v Rumunsku nebyla zjištěna žádná trestná činnost, když bylo pořízeno množství fotografií, z nichž je patrné jen naložení neporušeného bílého zboží, plen a matrací, jak se spoluobviněnými uváděli. V rámci tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jednak namítá absenci údaje o tom, že se do roku 2022 jednalo o organizovanou skupinu minimálně tří osob, jednak vytýká stran svého zavinění odvolacímu soudu, že zcela rezignoval na prokazování této skutečnosti a jeho úmysl pouze předpokládá, a dále rozporuje posouzení rozsahu spáchaného trestného činu oběma soudy s tím, že k tomu účelu v žádném případě nelze množství nalezeného léčiva při domovní prohlídce v bydlišti obviněného P. M. (i pokud by bylo prokázáno, že účelem jízd do Rumunska bylo obstarání daného léčiva) násobit počtem jízd, tedy čtyřmi. Obviněný proto uzavírá, že setrvává na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. 27. Následně se obviněný vyjadřuje k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v jeho neprospěch. Nesouhlasí s jeho právním názorem, podle kterého by bylo možno procesní pochybení a jeho dopady týkající se obviněného P. M. hodnotit izolovaně bez vazby na něj jako pomocníka. Zdůrazňuje dále, že nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání také v neprospěch obviněné Z. O., ač tato tvořila podle odvolacího soudu s obviněným P. M. a s ním organizovanou skupinu. Poukazuje přitom na to, že postupem navrhovaným nejvyšším státním zástupcem by pak paradoxně došlo k situaci, kdy tato obviněná jakožto člen organizované skupiny by byla odsouzena v příznivější právní kvalifikaci oproti němu, který v celé věci působil pouze jako pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního zástupce podané v jeho neprospěch bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto; současně vyslovuje nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 28. K dovoláním obviněných (včetně doplnění dovolání obviněného R. D.) se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně konstatuje, že dovolatelé opakují v dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již ve svých odvoláních, přičemž podstatná část textu dovolání obviněného P. Č. je s textem jeho odvolání shodná doslovně; s těmito námitkami se proto již vypořádal odvolací soud (v bodech 88 až 89 svého rozsudku ohledně dovolatele P. Č., v bodech 108 až 112 svého rozsudku ohledně dovolatele R. D.). 29. Dále se státní zástupce zaměřuje na námitky stran nesprávných skutkových zjištění, jež v dovoláních vznášejí oba obvinění s tím, že mají za to, že rozsah trestné činnosti jim nebyl prokázán, a vytýkají soudům, že porušily zásadu in dubio pro reo. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení předmětné zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces, a jen v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem; samotné její porušení ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Uvádí proto, že pokud dovolatelé poukazují na zmíněnou zásadu, jejich dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by tato zásada snad byla porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. 30. V navazujícím textu se státní zástupce zabývá námitkami obviněného R. D. týkajícími se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Co se týče obviněným tvrzeného rozporu ve skutkové větě, podle níž se měl podílet na obstarávání léčiv od června 2021, ačkoliv první jízdu do Rumunska měl vykonat až dne 3. 1. 2022, z čehož tento dovozuje, že před tímto dnem se nemohlo jednat o organizovanou skupinu tvořenou pouze obviněnými P. M. a Z. O., poukazuje na bod 108 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud na danou námitku reaguje s tím, že rozporovanému textu je třeba rozumět tak, že organizovaná skupina vznikla již v roce 2021 a obviněný se na její činnosti začal podílet v roce 2022. Ani odvolací soud tedy netvrdí, že by dovolatel působil v této skupině dříve. Pokud by tomu snad mohla nasvědčovat úvodní slova části III. výroku o vině, uvádí státní zástupce, že ze strany odvolacího soudu se jedná o pouhou formulační neobratnost, která jednak nemá žádný vliv na právní posouzení skutku (doba vstoupení dovolatele do organizované skupiny je při celkovém rozsahu jeho trestné činnosti nepodstatná) a jednak ji lze pochopit, neboť odvolací soud popisuje prolínající se jednání velkého počtu obviněných a pokud by jednání každého pachatele popisoval striktně odděleně, výsledný výrok by se patrně stal málo srozumitelným. Státní zástupce proto považuje sloučení ne zcela souběžného jednání tří obviněných v bodu III. výroku rozsudku za jistou zkratku bez vlivu na právní posouzení skutku, neboť významné je, že jednání dovolatele je zde časově vymezeno ode dne 3. 1. 2022, jak dovolatel požaduje, a ve své podstatě se jedná o věc nespornou. Uvádí, že pak je nejasné, v čem je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku, když dovolatel to ani nijak blíže nerozvádí. Uzavírá proto, že daná námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen s velkou rezervou; pokud ano, pak je zřejmé, že se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a tedy takové dovolání je zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k další námitce obviněného, že „odsouzená O. byla nalézacím soudem odsouzena v příznivější kvalifikované podstatě“, státní zástupce předně konstatuje, že odvolací soud posoudil jednání dovolatele stejně jako jednání jmenované obviněné; podstatné však je, že pokud dovolatel brojí proti té části výroku o vině, která byla již zrušena odvolacím soudem, podává tím dovolání proti rozhodnutí již neexistujícímu, a tudíž v této části je dovolání nepřípustné. Konečně k námitce, již dovolatel formuluje tak, že soudy se „nezabývaly skutečností, zda odsouzený D., pokud se něco vezlo, o tomto věděl…“, tj. klade otázku, zda byla naplněna „subjektivní stránka“, státní zástupce uvádí, že byť se z jeho strany jedná o otázku spíše řečnickou, přesto je absence jeho další argumentace překážkou v přesném porozumění tomu, zda dovolatel své zavinění popírá. Z hlediska dovolání však označuje za podstatné, že v této jeho části činí dovolatel blíže neodůvodněné námitky proti skutkovým zjištěním o svém stavu mysli v době skutku – že o převážených věcech věděl, a takové dovolání pak žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. 31. V další části vyjádření se státní zástupce zaměřuje na námitky obviněného P. Č. ohledně nepřiměřeně přísného trestu. K otázce přiměřenosti uloženého trestu připomíná rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž cituje z několika jejich rozhodnutí, včetně těch – v šesti trestních věcech – v nichž Nejvyšší soud shledal možné důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení. Konstatuje však, že obviněný nezmiňuje na své straně žádné mimořádné okolnosti, které by se byť jen blížily okolnostem ve zmíněných šesti rozhodnutích; ke své rodinné situaci nic bližšího neuvádí. Za těchto okolností nezbývá podle názoru státního zástupce než odkázat na bod 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud přesvědčivě vysvětlil druh a výši uloženého trestu, přičemž odvolacím soudem byl zmírněn pouze způsob jeho výkonu – s pouhou ostrahou, tedy nikoliv zvýšenou. Zdůrazňuje, že z hlediska dovolání je ovšem podstatné, že zásada přiměřenosti trestních sankcí by se uplatnila mimo dovolací důvody a ani v této části tedy dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. 32. Státní zástupce shrnuje, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá s jistou rezervou pouze dovolání obviněného R. D., a to pouze v té části, v níž namítá, že nepůsobil v organizované skupině; v této části je však jeho dovolání zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky tohoto dovolatele dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů a dílem směřují proti neexistující části rozhodnutí, proti níž je dovolání nepřípustné. Námitky obviněného P. Č. pak podle názoru státního zástupce žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. 33. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného P. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 34. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám, které ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III.Přípustnost dovolání 35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti. 36. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda argumentaci uplatněnou nejvyšším státním zástupcem a obviněnými lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 37. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce dovolání podává z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný P. Č. v dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. m) tr. ř. a obviněný R. D. dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. 38. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 39. V posuzované věci odvolací soud, pokud jde o obviněného P. Č. (a též R. D.), nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. (rozhodl takto jen o odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podaném proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněného M. Š., když je podle § 256 tr. ř. zamítl), a citovaný dovolací důvod tak nepřichází v úvahu v žádné z jeho alternativ. 40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). 41. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. 43. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV.Důvodnost dovolání 44. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje následující. Co se týče dovolání nejvyššího státního zástupce, Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky stran nesprávného právního posouzení skutku ohledně obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D. nejenže odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, ale jsou i zcela důvodné. 45. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obvinění P. Č. a R. D. podávají dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že namítají nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, resp. jejich zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, a obviněný R. D. nadto vytýká odvolacímu soudu, že skutkové závěry založil na procesně nepoužitelných důkazech, když tento soud sice vyloučil použití procesně nepoužitelných důkazů, přesto na skutkových závěrech a hodnocení dalších důkazů nic nezměnil, takové jejich námitky neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu v jeho první, resp. druhé variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitky obviněného P. Č., jimiž brojí proti uloženému trestu odnětí svobody a považuje jej s ohledem na rozsah jím skutečně spáchaného jednání za nepřiměřeně přísný a současně zcela neadekvátní v porovnání s uloženými tresty ostatním spoluobviněným, a pak i za těžko vnitřně přijatelný. Dále Nejvyšší soud shledal, že pokud obviněný R. D. v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jednak brojí proti popisu skutku a jednak vytýká soudům, že se nedostatečně zabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, rovněž takové jeho námitky posledně uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Zbývající námitky tohoto obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje, že byl členem organizované skupiny sice v zásadě lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné, ovšem s výjimkou argumentace směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněné Z. O., neboť dovolání v této části směřuje proti části výroku o vině tohoto rozsudku, která byla zrušena odvolacím soudem, a tudíž je nepřípustné. 46. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. IV. A K dovolání nejvyššího státního zástupce 47. Nejvyšší státní zástupce v dovolání brojí především proti zmírnění právní kvalifikace odvolacím soudem, jenž oproti soudu prvního stupně uznal obviněné M. V., T. K., P. M. a R. D. vinnými toliko zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. již neaplikoval zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle které měl být čin spáchán ve velkém rozsahu, a tedy právně posoudil jejich jednání ve shodě s tím, jak bylo posuzováno v přípravném řízení. Nejvyšší státní zástupce přitom nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu o absenci upozornění na změnu právní kvalifikace ohledně obviněných M. V., T. K. a R. D., tj. s odůvodněním odvolacího soudu, že aniž na to tito obvinění byli upozorněni, byla proti nim podána státním zástupcem obžaloba, v níž bylo jejich jednání právně posouzeno také za použití této kvalifikované skutkové podstaty, a tito obvinění tak nemohli uplatnit návrh na doplnění vyšetřování ve smyslu § 176 odst. 2 věta druhá tr. ř., přičemž takový nedostatek nebylo možno napravit v úvahu přicházejícím vrácením věci státnímu zástupci k došetření, neboť pro absenci odvolání státního zástupce v neprospěch těchto obviněných by mohlo dojít k porušení zákazu reformace in peius. Poukazuje totiž na to, že tvrzení odvolacího soudu o absenci upozornění na změnu právní kvalifikace ohledně obviněných M. V., T. K. a R. D. nemá oporu ve spisovém materiálu a ke zkrácení práv těchto obviněných nedošlo; v případě obviněného P. M. pak byla tato práva zkrácena způsobem nevýznamným pro zachování práva obviněného na spravedlivý proces. 48. Nejvyšší soud shledal, že výše uvedená námitka nejvyššího státního zástupce je důvodná, přičemž se ztotožnil rovněž s argumentací, o niž ji nejvyšší státní zástupce opírá. Považuje však za potřebné podotknout, že byť z bodů 54 a 55 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud konstatoval absenci upozornění na změnu právní kvalifikace i v případě obviněného R. D., z bodu 73 tamtéž je zjevné, že nepřehlédl, že jmenovaný obviněný byl před skončením hlavního líčení na možnou změnu právní kvalifikace podle § 190 odst. 2 tr. ř. (správně podle § 225 odst. 2 tr. ř.) upozorněn a právní kvalifikaci jeho jednání zmírnil z jiného důvodu, a to proto, že jeho jednání kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu spáchanému obviněným P. M., která, jakožto forma účastenství na trestném činu hlavního pachatele sdílí právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele. 49. Nejvyšší soud konstatuje, že nejvyšší státní zástupce správně (a v tomto směru shodně jako již odvolací soud) poukazuje na to, že obviněný R. D. byl upozorněn na změnu právní kvalifikace svého jednání [dosud právně posuzovaného podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a to na základě upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 1. 3. 2023, když na takovém právním posouzení setrvala i obžaloba – Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud v bodu 54 odůvodnění svého rozsudku uvádí nesprávně, že obžaloba proti tomuto obviněnému (a rovněž spoluobviněné Z. O.) byla podána i podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť tato skutečnost se týkala jen obviněného P. M.]. Dne 8. 2. 2024 (poté, co v předchozím hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2024 bylo prohlášeno dokazování za skončené a byly předneseny závěrečné řeči) totiž soud prvního stupně učinil opatření podle § 190 odst. 2 tr. ř., podle kterého byl tento obviněný upozorněn, že jeho jednání může být posouzeno přísněji, a to podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a současně byl poučen podle § 225 odst. 2 tr. ř. o tom, že může žádat o novou lhůtu k přípravě obhajoby, která mu s ohledem na nutnost odročení hlavního líčení (vzhledem k nepřítomnosti obviněného J. K.) byla poskytnuta (viz příslušný protokol o hlavním líčení založený na č. l. 7768 a 7769 spisu). Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že jeho jednání je nutno právně kvalifikovat mírněji, resp. shodně jako jednání obviněného P. M., co se týče zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to s ohledem na to, že obviněný R. D. předmětný čin spáchal jako pomocník, tedy ve formě účastenství na trestném činu hlavního pachatele obviněného P. M., nelze se s ním ztotožnit, jak bude rozvedeno níže v tomto usnesení, v části týkající se obviněného P. M. 50. Nejvyššímu státnímu zástupci je třeba přisvědčit dále v tom, že pochybení spočívající v absenci upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení nebylo dáno ani v případě obviněných M. V. a T. K. Jak se podává ze shora uvedeného protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 2. 2024, státní zástupce současně dal do úvahy soudu prvního stupně, zda stejné opatření, tzn. upozornění na případné přísnější posouzení, neučinit i ve vztahu k výše jmenovaným obviněným s ohledem na to, že, byť to v závěrečné řeči dostatečně nezdůraznil, u nich obžaloba tvrdí, že disponovali červeným fosforem, což je prekursor a v obžalobě to je uvedeno a soudu nepochybně známo, a i z tohoto nedovoleného držení prekursoru by mohl soud dovodit přísnější právní kvalifikaci; následně soud prvního stupně odročil hlavní líčení na den 15. 3. 2024. Z referátu založeného na č. l. 7804 spisu je pak zřejmé, že rovněž tito obvinění byli podle § 190 odst. 2 tr. ř. upozorněni, že jejich jednání může být posouzeno přísněji, a to podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a současně ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř. jim byla poskytnuta lhůta k přípravě obhajoby do dne 15. 3. 2024, tj. do konání dalšího hlavního líčení (dané upozornění bylo doručeno obviněnému M. V. dne 19. 2. 2024, jeho obhájci JUDr. Petru Morongovi dne 16. 2. 2024, obviněnému T. K. dne 23. 2. 2024, jeho obhájci JUDr. Pavlu Šímovi dne 16. 2. 2024). Zároveň je z předmětného referátu zjevné, že podle pokynu soudu prvního stupně bylo od policejního orgánu vyžádáno doložení váhy netto červeného fosforu zajištěného u obviněných M. V. (u něhož v bydlišti mělo být zajištěno 394,15 g červeného fosforu), T. K. (u něhož v XY mělo být zajištěno 3 846,05 g brutto červeného fosforu) a P. M. (u něhož v bydlišti mělo být zajištěno 1 115 g červeného fosforu a v garáži v Berouně 851,3 g červeného fosforu) a dále zpracování odborného vyjádření ve vztahu k množství pervitinu, který by bylo možné z daného množství červeného fosforu vyrobit; to vše do konání hlavního líčení dne 15. 3. 2024. 51. Výše zmíněná vyžádaná odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie pak byla Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, OKTE, zpracována a založena do spisu (odborné vyjádření stran červeného fosforu zajištěného v bydlišti obviněného M. V. je založeno na č. l. 7835 až 7836 a podává se z něj, že z 394,15 g červeného fosforu jako prekursoru by bylo možné vyrobit 1 198 g pervitinu; odborná vyjádření stran červeného fosforu zajištěného u obviněného T. K. jsou založena na č. l. 7840 až 7842 a č. l. 7848 až 7850 a podává se z nich, že z 108,86 g červeného fosforu jako prekursoru zajištěného v bydlišti obviněného by bylo možné vyrobit 330 g pervitinu a z 2 211,13 g červeného fosforu jako prekursoru zajištěného v XY by bylo možné vyrobit 6 717 g pervitinu; odborná vyjádření stran červeného fosforu zajištěného u obviněného P. M. jsou založena na č. l. 7855 až 7856 a č. l. 7860 až 7861 a podává se z nich, že z 1 115 g červeného fosforu jako prekursoru zajištěného v bydlišti obviněného by bylo možné vyrobit 3 388 g pervitinu a z 851,3 g červeného fosforu jako prekursoru zajištěného v garáži v XY by bylo možné vyrobit 2 587 g pervitinu). 52. V hlavním líčení konaném dne 15. 3. 2024 předsedkyně senátu soudu prvního stupně vyhlásila usnesení, že podle § 218 odst. 1 tr. ř. bude doplněno dokazování a v hlavním líčení se pokračuje. Následně byly provedeny další důkazy, mimo jiné předmětná odborná vyjádření, jež byla podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena k nahlédnutí. Obvinění M. V. a T. K. se k těmto nevyjádřili, obviněný P. M. uvedl, že jsou to nesmysly. K dotazu předsedkyně senátu ohledně dalších důkazních návrhů pak obhájce obviněného T. K. uvedl, že se tento vyjádří a chce doplnit svůj výslech; obviněný poté ke zvýšení trestní sazby uvedl, že od začátku trestního řízení, už v přípravném řízení doznal nález fosforu v XY, který nakoupil dříve se záměrem později jej prodat. Obhájce obviněného M. V. následně navrhl, aby byl proveden důkaz v podobě výslechu zpracovatele odborného vyjádření týkajícího se obviněného M. V. Soud prvního stupně usnesením tento návrh na doplnění dokazování zamítl. Poté předsedkyně senátu prohlásila dokazování za skončené a předala slovo k závěrečným řečem a poslednímu slovu. 53. Lze tak shrnout, že obvinění R. D., M. V. a T. K. byli v souladu s § 225 odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně v hlavním líčení ještě před vynesením rozsudku upozorněni na změnu právní kvalifikace, konkrétně na možnost přísnějšího právního posouzení jejich jednání s tím, že jim byla poskytnuta dostatečná lhůta (v délce přibližně jednoho měsíce) k přípravě obhajoby. Soud prvního stupně přitom k zvlášť přitěžující okolnosti podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku opatřil důkazy v podobě daných odborných vyjádření, o tyto dokazování doplnil a všem obviněným dal možnost se k nim vyjádřit, přičemž následně ve smyslu § 218 odst. 2 tr. ř. znovu dal slovo k závěrečným řečem i poslednímu slovu. Soud prvního stupně tudíž postupoval zcela v souladu s trestním řádem, nedopustil se žádného procesního pochybení, jež by mělo za následek zásah či dokonce znemožnění uplatnění práva těchto obviněných na obhajobu v souvislosti se změnou právní kvalifikace jejich jednání a odvolací soud v tomto směru dospěl k nesprávnému závěru a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení jejich jednání, když neaplikoval zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá ve vztahu k těmto obviněným na nesprávném právním posouzení skutku. 54. Pokud jde o námitku nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného P. M. odvolacím soudem, nejvyšší státní zástupce vyslovuje názor, že byť v případě jmenovaného obviněného je situace odlišná v tom, že tomuto upozornění na změnu právní kvalifikace adresováno nebylo a zjištění odvolacího soudu tak co do procesního postupu soudu prvního stupně odpovídají obsahu trestního spisu, porušení práva plynoucího z absence postupu podle § 176 odst. 2 tr. ř. nenabylo materiální význam, a proto dané procesní pochybení nebránilo správnému právnímu posouzení jím spáchaného skutku jako spáchaného ve velkém rozsahu; uvedený názor přitom opírá o judikaturu Ústavního soudu a vyjadřuje nesouhlas s tím, jestliže odvolací soud odmítl, že by bylo možné posoudit porušení práva na obhajobu tohoto obviněného podle usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98. 55. Jak již bylo zmíněno shora, Nejvyšší soud shledal, že rovněž této námitce, jakož i související argumentaci nejvyššího státního zástupce, je třeba přisvědčit. Co se týče výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyšší soud se neztotožňuje předně s konstatováním odvolacího soudu, že v něm řešené věci obviněný proti změněné právní kvalifikaci v obžalobě nijak nebrojí, zatímco v nyní projednávané věci obvinění proti postupu státního zástupce brojí, stejně jako proti postupu soudu prvního stupně, který si tohoto pochybení nevšiml a ve věci nenařídil předběžné projednání obžaloby, v němž by věc vrátil státnímu zástupci k došetření; činí tak totiž z dotčených obviněných obvinění P. M. a R. D. (tento ovšem do té míry, že upozornění na změnu právní kvalifikace nebylo podrobně odůvodněno a byť bylo učiněno v dostatečném časovém předstihu předpokládaném trestním řádem, byla znemožněna možnost na uvedené reagovat nebo navrhovat důkazy), zatímco obvinění M. V. a T. K. nikoliv, přičemž k tomu ani neměli důvod. V této souvislosti je totiž nutno připomenout, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v obžalobě (na č. l. 6930 až 6956 spisu) právně kvalifikoval jednání obviněných M. V., T. K. a R. D. shodně, jak bylo právně posuzováno v přípravném řízení, tj. podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku v případě obviněného M. V. a podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku v případě obviněného T. K., když takto bylo jednání těchto dvou obviněných právně kvalifikováno již i v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 5. 2022 (na č. l. 1 až 10 spisu), a podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku v případě obviněného R. D. Jen v případě obviněného P. M. podal státní zástupce obžalobu pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, aniž na to byl tento obviněný upozorněn a přestože dosud (v přípravném řízení) bylo jeho jednání právně kvalifikováno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku (viz poslední upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 1. 3. 2023 na č. l. 6822 spisu). Nejvyšší soud se však nemohl ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že předmětná procesní vada měla za následek porušení ustanovení, které má zabezpečit právo obhajoby a mohlo to mít vliv na zákonnost přezkoumávané části rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a toto ustanovení tak vyjadřuje nižší požadavky na kasační rozhodnutí, než jsou u Ústavního soudu, neboť ten může zasáhnout pouze v případě, že jím přezkoumávaným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného práva, kdežto ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. chrání „pouze“ zákonnost rozhodnutí, která zde nesporně újmy doznala (viz bod 57 odůvodnění jeho rozsudku); jinými slovy řečeno, pokud argumentoval tím, že porušení zákonnosti nastává v širším okruhu věcí než porušení ústavnosti a jestliže Ústavní soud porušení ústavnosti v daném případě neshledal, nic to nemění na porušení zákonnosti v nyní posuzované věci. 56. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť absence upozornění na změnu právní kvalifikace jednání obviněného P. M. a postupu podle § 176 odst. 2 tr. ř., představuje procesní vadu, která je nesporně dána, neměla za následek porušení jeho práva na obhajobu v materiálním smyslu, tj. konkrétní a reálný negativní vliv na uplatnění jeho obhajoby. Současně Nejvyšší soud ve shodě s nejvyšším státním zástupcem konstatuje, že výše uvedená argumentace odvolacího soudu je projevem přepjatého formalismu, jenž postrádá posouzení praktického významu výše uvedeného zákonného ustanovení pro obhajobu obviněného a nezohledňuje okolnosti daného případu a ani obviněným uplatňovanou obhajobu v průběhu trestního řízení, zejména, zda ji tento směřoval i ke skutečnostem významným pro novou právní kvalifikaci. Z judikatury Ústavního soudu, jak na ni v daných souvislostech přiléhavě poukazuje nejvyšší státní zástupce, Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit následující skutečnosti. 57. Již shora zmíněné usnesení Ústavního soudu se týkalo případu, kdy obviněný byl trestně stíhán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, obžaloba však byla podána pro odst. 3 téhož ustanovení, aniž byl on či jeho obhájce na tuto změnu právní kvalifikace státním zástupcem upozorněn, přičemž soud prvního stupně jej uznal vinným daným trestným činem podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Přestože obviněný pak v ústavní stížnosti namítal, že se obhajoba nemohla řádně připravit a navrhnout důkazy k obžalobě, Ústavní soud shledal, že měl možnost i poté, co mu byla doručena obžaloba obsahující již novou právní kvalifikaci skutku, pro který bylo vzneseno obvinění, reagovat na tuto skutečnost prostředky, které mu k obhajobě poskytuje trestní řád, přičemž návrhy na provedení důkazů v tomto směru nepodal a jeho obhajoba v průběhu celého řízení byla založena na tvrzení, že skutek, kladený mu za vinu, nespáchal. V usnesení ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, se Ústavní soud zabýval věcí, v níž obžaloba na obviněného byla podána pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona a soudy obou stupňů uznaly obviněného vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, přičemž ke změně právní kvalifikace došlo až po závěrečném návrhu státního zástupce. Konstatoval přitom, že ačkoli postupem soudu prvního stupně, jenž stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, aniž mu dal možnost se ke změně právní kvalifikace vyjádřit, přičemž otázkou případného doplnění důkazního řízení v souvislosti se změnou právní kvalifikace se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval, byla oslabena možnost stěžovatele obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec nalézacím soudem odsouzen, nedostatky řízení před soudem prvního stupně byly zhojeny v řízení před soudem odvolacím; stěžovatel sice ve svém odvolání argumentoval tím, že popis skutku i jeho právní kvalifikace byly radikálně změněny až v samotném rozsudku, bez toho, že by mu byla dána možnost proti novému obvinění a nové právní kvalifikaci se hájit, jak však vyplývá ze spisu, neuplatnil v odvolacím řízení žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování ve vztahu k právnímu posouzení uplatněnému nalézacím soudem, stejně tak ani v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem blíže nespecifikoval žádné důkazy, které by měly být event. provedeny. Ústavní soud proto vyjádřil přesvědčení, že za daných okolností základní právo stěžovatele být neprodleně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, nebylo porušeno (odkázal přitom též na rozsudek Evropského soudu ve věci Dallas proti Maďarsku, 2001, stížnost č. 29082/95, § 48 a násl.). V usnesení ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4269/12, se Ústavní soud zabýval věcí, v níž soud prvního stupně uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a odvolací soud zločinem lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku; stěžovatel přitom namítal, že odvolacím soudem byl uznán vinným jiným trestným činem, než z jakého byl obviněn, celé řízení až po soud prvního stupně bylo vedeno pro trestný čin podvodu, odvolací soud bez provedení k tomu adekvátních důkazů podřadil jeho jednání pod § 218 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a došlo tudíž ke změně právní kvalifikace na lichvu, aniž by se k tomu mohl v průběhu trestního stíhání jakkoliv vyjádřit a navrhnout důkazy. Ústavní soud shledal, že postupem odvolacího soudu, který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, nebylo oslabeno ústavně zaručené právo stěžovatele obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec odsouzen, neboť tento soud znovu rozhodl na základě skutkového stavu, který byl jen dílčím způsobem změněn, a to ve prospěch stěžovatele, v důsledku důkazů zopakovaných ve veřejném zasedání; současně uvedl, že byla zachována totožnost i jednota skutku, pro který bylo trestní řízení vedeno a k němuž bylo vedeno dokazování, a nejednalo se tudíž o překvapivé rozhodnutí, které by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení nesměřovalo a na skutkových okolnostech stojících mimo předmět nebo jen na okraji dokazování, neboť výchozí skutkové okolnosti soudů obou stupňů byly v zásadě totožné, byť s odlišnou – pro stěžovatele ovšem příznivější – právní kvalifikací. V usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12, se Ústavní soud zabýval věcí, v níž obžaloba na obviněnou byla podána pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a teprve v závěrečné řeči v řízení před soudem prvního stupně státní zástupce navrhl překvalifikování jednání obviněné na zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž soud prvního stupně takto jednání obviněné skutečně právně kvalifikoval, stejně jako následně i odvolací soud. Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze objektivně tvrdit, že by došlo k porušení jejích práv na účinnou procesní obranu s argumentem, že její obrana byla po celou dobu zaměřena k jinému průběhu skutkového děje; stěžovatelka totiž před soudem prvního stupně i k této skutečnosti, tj. k event. podvodnému jednání svoji obranu směřovala, v rámci své obhajoby brojila i ve vztahu k dalším skutečnostem relevantním z hlediska pozdější právní kvalifikace jejího skutku jako podvodu a tyto námitky pak byly nalézacím soudem posouzeny jako nedůvodné, a nejednalo se tak o klasické tzv. překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto dodal, že stěžovatelka se omezila jen na povšechné tvrzení o porušení svého práva na obhajobu, aniž by uvedla, co jiného by v řízení před nalézacím soudem uplatnila, pokud by na překvalifikaci byla před vynesením jeho rozsudku upozorněna. 58. Z výše uvedené judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že v řešených věcech nebylo v případě absence upozornění na změnu právní kvalifikace shledáno porušení práv obviněných na účinnou procesní obranu (v třetím a čtvrtém citovaném rozhodnutí), či nebylo shledáno proto, že nemělo za následek porušení jejich práva na obhajobu v takové intenzitě, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu (v prvním citovaném rozhodnutí), nebo bylo shledáno jen oslabení jejich možnosti se obhajovat, avšak předmětná vada byla zhojena v řízení před soudy, resp. neměla negativní vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněných (v druhém citovaném rozhodnutí), a to i za situace, kdy ke změně právního posouzení skutku došlo dokonce až v tom stadiu trestního řízení, kdy ve věci rozhodoval odvolací soud. 59. V posuzované trestní věci je vhodné předně připomenout následující skutečnosti. Již z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného P. M. ze dne 1. 5. 2022 (na č. l. 1 až 10 spisu) pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku se podává, že se tohoto trestného činu měl dopustit jednáním spočívajícím v tom (zkráceně), že se nejpozději od počátku května 2021 společně s obviněnou Z. O. a dalšími, dosud neustanovenými osobami, dohodl na obstarávacích jízdách přinejmenším do Rumunska, jejichž účelem bylo zakupování dosud nezjištěného léčiva v nezjištěném množství obsahujícího nezjištěné množství účinné látky pseudoefedrinu v úmyslu vyrábět z těchto léčiv drogu pervitin za účelem finančního zisku z jeho dalšího prodeje koncovým uživatelům, přičemž ve svém bydlišti v XY v době před 15. 10. 2021 v rámci nejméně jednoho výrobního cyklu vyrobil nejméně 232 g pervitinu a v době po obstarávacích jízdách ve dnech 3.-4. 1. 2022, 16.-17. 2. 2022, 14.-15. 3. 2022 a 20.-21. 4. 2022 z nezjištěných léků dovezených z Rumunska vyrobil v každém z těchto případů nejméně 232 g pervitinu, tedy je důvodné podezření, že v XY došlo nejméně k 5 výrobním cyklům a mohlo být vyrobeno nejméně celkem 1 160 g pervitinu; současně je důvodné podezření, že co do počtu jízd i nakoupeného léčiva a z něj vyrobeného pervitinu je trestná činnost mnohem rozsáhlejšího charakteru. V předmětném usnesení o zahájení trestního stíhání je dále uvedeno, že v bydlišti obviněného v XY při domovní prohlídce (konané dne 30. 4. 2022) byly zajištěny mimo jiné předměty a chemikálie k výrobě pervitinu, sáčky s krystalickou látkou, nádoba s červenou hrudkovitou látkou a tablety o hmotnosti cca 19,2 kg, a v garáži v XY při prohlídce jiných prostor (konané dne 30. 4. 2022) byly zajištěny předměty a chemikálie k výrobě pervitinu v množství, které svědčí o výrobě pervitinu za účelem distribuce, a to nejméně ve značném rozsahu. 60. Obviněný v přípravném řízení zpočátku nevypovídal, na svou žádost pak byl poprvé vyslechnut dne 6. 9. 2022 (příslušný protokol je založen na č. l. 764 až 778 spisu). Pokud jde o obstarávací cesty do Rumunska, popřel, že by vozil léčiva na výrobu drog z ciziny, uvedl, že se jednalo o věci do gastronomie a koupelen, vybíral mrazáky a pračky, následně pro ně poslal auto z půjčovny, k osobě řidiče se odmítl vyjádřit (uvedl jen, že to byl jeho dobrý známý, skoro rodina), v posledním případě v dubnu podnikl cestu se svým kamarádem; k věcem zajištěným při domovní prohlídce v XY odmítl vypovídat, pouze uvedl, že marihuana a modrý pervitin pochází od spoluobviněné A. Š., dovezla mu jej na ochutnávku; k věcem zajištěným při prohlídce jiných prostor v garáži v XY vypověděl, že pocházejí z předchozí trestní věci ze staré garáže z XY (když toxitým je tehdy nevzal a nechal je tam), za což již byl odsouzen, byly dříve užívané k výrobě pervitinu, pouze je z garáže z XY převezl do garáže v XY, protože nevěděl, jak je zlikvidovat nebo vyhodit; k zajištěným chemikáliím, prekursorům a tabletám uvedl, že ve společnosti Verkon nic nekupoval, chemikálie a tablety sehnal na XY náměstí. Jak se dále podává z pokračování protokolu o jeho výslechu ze dne 3. 11. 2022 (na č. l. 780 až 781 spisu), obviněný ve věci nevypovídal. Z upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 1. 3. 2023 (na č. l. 6822 spisu) se podává, že obviněný byl upozorněn, že jeho jednání, pro které je stíhán a které je dosud právně posuzováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, bude od 1. 3. 2023 právně posuzováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. 61. V obžalobě podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni dne 26. 4. 2023 (na č. l. 6930 až 6956 spisu) pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo jednání obviněného vymezeno tak (zkráceně), že tento nejpozději na začátku května 2021 vytvořil organizovanou skupinu, kterou spolu s ním tvořila nejméně jeho družka Z. O. a jejich společný známý R. D. s tím, že obviněný v ní zastával vůdčí roli, rozhodoval o nákupech léčiv, o jejich druhu a množství, podílel se na financování nákupů léčiv a dalších chemických surovin, plánoval a účastnil se obstarávacích jízd pro léčiva do zahraničí, podílel se na vlastní výrobě pervitinu a na jeho distribuci, přičemž v přesně nezjištěné době od května do poloviny června 2021 prodal obviněnému M. Š. za 1 000 000 Kč přesně nezjištěné množství tablet léčiva REVIGRIP®SINUS, kdy léčivo zakoupil v Rumunsku v XY, a v přesně nezjištěnou dobu na podzim 2021 prodal tomuto obviněnému za přesně nezjištěnou cenu přesně nezjištěné množství tablet léčiva REVIGRIP®SINUS, kdy léčivo zakoupil v Rumunsku v XY, dále v přesně nezjištěné době před 15. 10. 2021 v rámci nejméně jednoho výrobního cyklu vyrobil nejméně 232 g pervitinu, dále po předchozí vzájemné domluvě celkem čtyřikrát, a to v době od 3. 1. 2022 do 4. 1. 2022, v době od 15. 2. 2022 do 17. 2. 2022, v době od 14. 3. 2022 do 15. 3. 2022 a v době od 20. 4. 2022 do 21. 4. 2022, společně s obviněnými Z. O. a R. D. podnikli obstarávací jízdu do XY v Rumunsku, kde pokaždé zakoupili blíže nezjištěné množství tablet nezjištěného léčiva s obsahem pseudoefedrinu pravděpodobně REVIGRIP®SINUS, z něhož obviněný vyrobil v každém z případů nejméně 232 g pervitinu, tedy celkem vyrobil nejméně 1 160 g pervitinu, přičemž tento pervitin následně distribuoval společně s obviněnou Z. O., a dále od přesně nezjištěné doby do 30. 4. 2022 ve svém bydlišti v XY skladoval za účelem další distribuce celkem 187,3 g pervitinu a celkem 159 g marihuany, za účelem výroby pervitinu skladoval látku o hmotnosti 1 697 g s obsahem 61,09 g báze pseudoefedrinu, z níž by bylo možné vyrobit 54,94 g pervitinu, dále celkem 26 779 tablet léčiva REVIGRIP®SINUS s obsahem pseudoefedrinu, z nichž by bylo možné vyrobit celkem 473,37 g pervitinu, dále celkem 120,65 g efedrinu/pseudoefedrinu a dále celkem 1 115 g červeného fosforu, ve stejné době v jím užívané garáži v XY skladoval za účelem výroby pervitinu 851,3 g červeného fosforu, tedy skladoval celkem 1 966 g červeného fosforu. 62. V hlavním líčení byl obviněný vyslechnut dne 28. 7. 2023 (příslušný protokol je založen na č. l. 7267 až 7275 spisu). K výrobě pervitinu před 15. 10. 2021 (v množství 232 g) uvedl, že v té době žádný pervitin nevyrobil; stran cest do Rumunska popřel, že by vozil léčiva na výrobu drog z ciziny, jednalo se o věci pro rodinu, potraviny, hygienu, bílé elektro, přičemž pervitin vařil jen pro svoji potřebu jednou nebo dvakrát do měsíce po 10 nebo 20 g, suroviny včetně léčiva Sinus získával na XY náměstí, těch zajištěných 26 779 tablet bylo to, co mu zbylo, když rozporoval, že by to bylo 19 kg, z nichž by bylo možné vyrobit 473 g pervitinu (přítelkyně, která byla u domovní prohlídky tvrdila, že na váze bylo 13 kg); k věcem zajištěným v garáži v XY uvedl, že pocházejí z bývalé trestné činnosti, převezl je do XY, byly tam nalezené baňky, a myslí, že použitý fosfor. V hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2023 (příslušný protokol je založen na č. l. 7417 až 7430 spisu) se vyjádřil k výpovědi spoluobviněné A. Š. s tím, že vše je lež. V hlavním líčení konaném dne 3. 10. 2023 (příslušný protokol je založen na č. l. 7494 až 7498 spisu) se vyjádřil k předloženému listinnému důkazu – protokolu o provedení prohlídky jiných prostor – garáže v XY (na č. l. 2358 až 2364 spisu) s tím, že předsedkyně senátu nesprávně uvedla, že ty věci mu policie vrátila; uvádí, že když jej před třemi lety zadrželi a provedli prohlídku, tyto věci nenašli, nebyly zajištěny, zůstaly v garáži a byly převezeny z Plzně do XY, pocházely z předešlé trestné činnosti; dále se vyjádřil k odpadu po výrobě pervitinu tak, že k tomuto nejsou žádné důkazy (ani DNA, ani otisky, ani jej u toho nikdo nechytl). Obhájkyně obviněného učinila dne 7. 12. 2023 u soudu prvního stupně podání (na č. l. 7617 spisu), v němž navrhla doplnit dokazování (mimo jiné) o výslech svědka A. M., a to k věcem nalezeným v garáži v XY, kdy by se mělo jednat o původ těchto věcí. V hlavním líčení konaném dne 13. 12. 2023 (příslušný protokol je založen na č. l. 7624 až 7626 spisu) obviněný uvedl, že spoluobviněný D. nemá s ničím nic společného, jezdil s ním do Rumunska za účelem nákupu spotřebičů, což podle něj je slyšet i v odposleších, pokud jednou chválil jedny tablety, šlo o Viagru; opětovně se vyjádřil k odpadu po výrobě a k zajíždění do garáže s tím, že k tomu nejsou žádné důkazy. V písemně vyhotovené závěrečné řeči (na č. l. 7733 až 7735 spisu), předané v hlavním líčení dne 1. 2. 2024, obhájkyně obviněného k výrobě pervitinu před 15. 10. 2021 uvedla, že nebylo prokázáno, že by došlo k jakékoliv výrobě pervitinu; k jízdám do Rumunska uvedla, že tyto obviněný uskutečňoval výlučně za účelem nákupu zboží pro podnikání a pro rodinu z důvodu finanční výhodnosti s tím, že nikdy nezakoupil léčiva s obsahem pseudoefedrinu, jen na erekci; dále poukázala na to, že jediný bod, který obviněný nepopírá, je, že skladoval dané látky, nesouhlasí však s jejich množstvím, přičemž u látek nalezených v garáži v XY se navíc jedná z velké části o látky, za jejichž používání již byl odsouzen v předchozím řízení, tyto látky nebyly ze strany Policie ČR při ohledání garáže nalezeny a zajištěny, neboť byly umístěny nad vraty do garáže z vnitřní strany; svědkem uložení těchto věcí a jejich následného převezení do garáže v XY je pan A. M., který byl ze strany obhajoby navržen jako svědek; „zároveň napadá procesní stránku trestního řízení, neboť nebyl vyrozuměn v souladu s ustanoveními trestního řádu o změně právní kvalifikace před podáním obžaloby, poslední upozornění na změnu právní kvalifikace bylo ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř. učiněno přípisem Policie ČR ze dne 1. 3. 2023, kdy jeho jednání bylo posuzováno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, následně podaná obžaloba mu ale klade za vinu spáchání zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dle názoru obhajoby došlo k závažnému pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, která výrazně zkrátila jeho práva“. V hlavním líčení konaném dne 1. 2. 2024 (příslušný protokol je založen na č. l. 7738 až 7745 spisu) obhájkyně obviněného uvedla, že již netrvá na požadovaném výslechu svědka A. M. Předsedkyně senátu po zamítnutí dalších důkazních návrhů obhajoby následně prohlásila dokazování za skončené a předala slovo k závěrečným řečem a poslednímu slovu. Obhájkyně obviněného přednesla závěrečnou řeč v souladu s výše citovaným písemným vyhotovením. V hlavním líčení konaném dne 15. 3. 2024 (příslušný protokol je založen na č. l. 7867 až 7878 spisu) předsedkyně senátu podle § 218 odst. 1 tr. ř. vyhlásila usnesení, že dokazování bude doplněno a v hlavním líčení se pokračuje. Podle § 213 odst. 1 tr. ř. byla stranám předložena k nahlédnutí (mimo jiné) odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, zpracovaná Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, OKTE, ve vztahu k množství pervitinu, které by bylo možné vyrobit za použití červeného fosforu zajištěného (mimo jiné) u obviněného; z těchto se podává, že za použití červeného fosforu zajištěného u obviněného v jeho bydlišti v XY a v garáži v XY by bylo možné vyrobit celkem 5 975 g pervitinu. Obviněný se k předmětným důkazům vyjádřil tak, že to jsou nesmysly. K dotazu předsedkyně senátu ohledně dalších důkazních návrhů obviněný žádné návrhy na doplnění dokazování neučinil. Předsedkyně senátu (po zamítnutí návrhu na provedení důkazu uplatněného obhájcem spoluobviněného M. V.) prohlásila dokazování za skončené a předala slovo k závěrečným řečem a poslednímu slovu. Obhájkyně obviněného odkázala na závěrečnou řeč přednesenou v hlavním líčení dne 1. 2. 2024. Sám obviněný v rámci posledního slova uvedl, že „nechce nic uvést, nemá to cenu, vy mě stejně neposloucháte“. 63. Při zohlednění výše uvedených východisek a závěrů ve věcech, jimiž se zabýval Ústavní soud, v nichž nedošlo k dostatečně významnému porušení práva obviněného na obhajobu ani tehdy, pokud ke změně právní kvalifikace došlo až po závěrečném návrhu státního zástupce, tj. po skončení dokazování a v samém závěru řízení před soudem prvního stupně, či dokonce až v řízení před soudem odvolacím, za podmínky, kdy skutkové okolnosti byly v zásadě totožné a obvinění buď uplatňovali obhajobu i ve vztahu k dalším skutečnostem relevantním z hlediska nové právní kvalifikace, nebo byli spíše pasivní a ve vztahu k těmto žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování nečinili, Nejvyšší soud shledal, že tím méně může být dostatečně významná absence upozornění na změnu právního posouzení skutku ještě v případě před podáním obžaloby, jak tomu bylo v trestní věci obviněného P. M. a navíc za okolností v ní daných a souvisejících i s konkrétní obhajobou obviněného. Jak bylo podrobně rozvedeno shora (viz zejména zvýrazněné pasáže), je totiž zřejmé, že skutkové okolnosti dané trestní věci byly v podstatných rysech již součástí usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, v němž bylo jednak uvedeno, že jeho jednání mělo spočívat ve výrobě pervitinu nejméně v množství 1 160 g s tím, že je dáno důvodné podezření, že trestná činnost obviněného je mnohem rozsáhlejšího charakteru, jednak v něm byly vymezeny věci zajištěné jak v bydlišti obviněného v XY, tak v garáži v XY, které svědčí o výrobě pervitinu za účelem distribuce nejméně ve značném rozsahu. Současně je z výše uvedeného zjevné, že obviněný již v přípravném řízení k těmto skutkovým okolnostem směřoval svou obhajobu, přičemž konkrétně popíral jak dovoz léků na výrobu pervitinu z Rumunska, tak výrobu pervitinu za účelem distribuce, a rovněž se vyjadřoval k věcem zajištěným ve svém bydlišti v XY i v garáži v XY s tím, že na posledně jmenovaném místě se nacházely věci z předchozí trestní věci, jež sem toliko převezl. Tuto obhajobu pak uplatňoval shodně i v celém průběhu řízení před soudem prvního stupně, tj. poté, co na něj státní zástupce Krajského státního zastupitelství podal obžalobu, v níž jeho jednání právně kvalifikoval přísněji [jako spáchané ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] a v níž již bylo uvedeno i množství pervitinu přechovávaného v jeho bydlišti v XY (187,3 g) a též konkrétní množství červeného fosforu přechovávaného v jeho bydlišti v XY (1 115 g) a v garáži v XY (851,3 g). V řízení před soudem prvního stupně měl možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a k prováděným důkazům, tedy též k protokolům o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, a zejména i k odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, zpracovaným Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, OKTE, ve vztahu k množství pervitinu, který by bylo možné vyrobit za použití červeného fosforu zajištěného v jeho bydlišti v XY a v garáži v XY, tedy k důkazům týkajícím se okolnosti, na které se přísnější právní posouzení zakládalo, což také činil; měl rovněž možnost uvádět důkazy sloužící ke své obhajobě, což rovněž činil, když (mimo jiné) navrhl doplnit dokazování o výpověď svědka A. M. k původu věcí nalezených v garáži v XY (později na tomto důkazu již netrval). Až v závěrečné řeči pak obhájkyně obviněného poukázala na dané procesní pochybení, tj. absenci upozornění na změnu právní kvalifikace před podáním obžaloby, ovšem omezila se jen na nekonkrétní tvrzení o závažném pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, která výrazně zkrátila práva obviněného. Od své výše zmíněné popěrné obhajoby se obviněný nikterak neodchýlil ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; v tomto rovněž namítl i předmětnou procesní vadu se shodnou povšechnou argumentací o závažném pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, která výrazně zkrátila jeho práva. Na své dosavadní obhajobě pak setrval i ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání u odvolacího soudu. Jen pro úplnost je možné dodat, že taktéž ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce konstatuje dané procesní pochybení, ani zde však nijak nekonkretizuje, jakým způsobem tímto byla, dokonce výrazně, jeho práva zkrácena. 64. Lze tak uzavřít, že v případě obviněného P. M. neměla absence upozornění na změnu právní kvalifikace jeho jednání před podáním obžaloby za následek porušení jeho práva na obhajobu v materiálním smyslu, tj. konkrétní a reálný negativní vliv na uplatnění jeho obhajoby, neboť již od počátku trestního řízení bylo předmětem trestního stíhání obviněného v podstatných skutečnostech shodně vymezené jednání, resp. od podání obžaloby byla zachována totožnost i jednota skutku, jenž byl v obžalobě ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (oproti jeho dosavadnímu vymezení) toliko konkretizován, stejně jako následně v řízení před soudem prvního stupně, jenž v hlavním líčení, před vyhlášením rozsudku, poté, co ve vztahu k dané okolnosti opatřil další důkazy, skutek dále specifikoval. Současně obviněný již od přípravného řízení svou obhajobu směřoval nejen k jednání spočívajícímu v dovozu léčiva na výrobu pervitinu z Rumunska a ve výrobě pervitinu za účelem distribuce, ale rovněž k těmto skutečnostem, tj. i k přechovávání červeného fosforu za účelem jeho použití jako prekursoru k výrobě pervitinu v dané trestní věci, tedy ke skutečnostem relevantním z hlediska pozdější přísnější právní kvalifikace uvedené v obžalobě a poté i před soudy obou stupňů. Nadto je třeba zdůraznit, že pokud obviněný dané procesní pochybení vytkl, učinil tak prostřednictvím své obhájkyně jednak až v závěrečné řeči v hlavním líčení před soudem prvního stupně a jednak jen s obecně formulovaným argumentem, že jeho práva byla výrazně zkrácena, aniž by však uvedl, co jiného by v trestním řízení v rámci své obhajoby uplatnil či o jaké jiné konkrétní důkazy by navrhl doplnit dokazování, pokud by byl na změnu právní kvalifikace upozorněn před podáním obžaloby. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani v případě obviněného P. M. nebránila správnému právnímu posouzení skutku jako spáchaného ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odvolacím soudem konstatovaná procesní překážka, tj. absence upozornění státního zástupce, že obžaloba bude obsahovat jinou právní kvalifikaci skutku, a tudíž právní posouzení jednání tohoto obviněného odvolacím soudem je chybné. Vzhledem k tomu pak neobstojí ani právní posouzení skutku v případě obviněného R. D. odvolacím soudem s poukazem na skutečnost, že jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu spáchanému obviněným P. M. (a obviněnou Z. O.), která jakožto forma účastenství na trestném činu hlavního pachatele sdílí právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele, a tedy mohl být odsouzen pouze podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. 65. Konečně Nejvyšší soud shledal, že je nutno přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci i v tom, jestliže vytýká odvolacímu soudu, že ve výroku svého rozsudku vypustil v případě obviněného M. V. i právní kvalifikaci podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. že za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen, resp. potrestán. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že pokud odvolací soud tento postup odůvodnil tím, že pro posouzení, zda byl obviněný v posledních třech letech potrestán, je důležitý moment ukončení trestného činu dne 30. 4. 2022, neboť jde o trvající trestný čin, který je dokonán až jeho ukončením, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, uveřejněné pod č. 75/2013 Sb., jde o odkaz, který není přiléhavý, pokud jde o interpretaci a aplikaci v něm užité části právní věty (níže zvýrazněné) na nyní posuzovaný případ. 66. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně uvést, že poslechem zvukového záznamu pořízeného o veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 13. 9. 2024 ověřil danou argumentaci odvolacího soudu, neboť konstatuje, jak na to upozorňuje nejvyšší státní zástupce, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není daný postup nijak rozveden. Naopak je třeba poukázat na jeho jistou rozporuplnost; byť totiž odvolací soud právně posoudil jednání obviněného M. V. podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (viz výrok o vině jeho rozsudku), v bodu 152 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že je právně kvalifikoval podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. 67. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině připomenout, že v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je upravena zvlášť přitěžující okolnost, že pachatel byl za čin uvedený v odst. 1 téhož ustanovení v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán; potrestáním (což je případ v trestní věci obviněného M. V.) je předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, přičemž k potrestání došlo v posledních třech letech. Spáchání trestného činu může být záležitostí několika minut, někdy však doba, po kterou je trestný čin páchán, je podstatně delší, což má význam pro řešení řady trestněprávních otázek (časová působnost trestního zákona, věk pachatele aj.). Tento problém vyvstává především (mimo jiné) u trestných činů trvajících, které mohou být páchány po delší dobu. Za trestné činy trvající se považují trestné činy, jejichž podstata spočívá v udržování protiprávního stavu; tyto trestné činy se posuzují jako jedno jediné jednání, které probíhá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován. Dobou činu je doba jednání; v případě trvajících trestných činů není dobou činu doba jejich dokonání, nýbrž doba ukončení trestného činu, tj. moment zániku (ukončení) protiprávního stavu. Trestný čin trvající se z hmotněprávního pohledu posuzuje jako jediný skutek a jediný trestný čin. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu či více trestných činů, anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Pojem „skutek“ je přitom třeba odlišovat od pojmu „trestný čin“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 84, 116, 120, 306, 310). Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. 68. Pokud jde o odvolacím soudem odkazovaný judikát, tento se týkal případu, kdy obviněný se dopouštěl drogové trestné činnosti od ledna do května daného roku, přičemž za předchozí obdobné jednání byl odsouzen rozsudkem v únoru téhož roku, který nabyl právní moci v dubnu stejného roku. Obviněný přitom brojil proti posouzení jeho jednání jako recidivy s tím, že zpětnost se může vztahovat jen k části jednání po právní moci předchozího rozsudku. Nejvyšší soud v právní větě uvedl, že jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutno posoudit čin pachatele i tehdy, byl-li až v průběhu jednání páchaného po určitou dobu a vykazujícího znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 283 tr. zákoníku, jehož se dopustil jiným skutkem. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, nikoliv, kdy bylo takové jednání započato. V odůvodnění daného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že spácháním činu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nezbytné chápat naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu v jednání pachatele, což v případě, že takový čin není jednorázovým deliktem, jenž je dílem okamžiku, nýbrž je páchán po delší časový interval, znamená, že jím je veškeré pachatelovo jednání, jímž jsou znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu naplňovány. 69. Právě posledně uvedené závěry – nikoliv zvýrazněná (a odvolacím soudem užitá) část právní věty, jež se vztahovala k jiným okolnostem trvající podoby trestného činu, než jsou dány v nyní posuzovaném případě – jsou pak významné i v trestní věci obviněného M. V. Tento obviněný vykonal trest (uložený mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 10 T 72/2016, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 8 To 235/2017, dne 11. 7. 2017) pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dne 3. 3. 2019 a předmětnou trestnou činnost započal páchat v létě roku 2021 [viz bod I.3) rozsudku odvolacího soudu], resp. v březnu roku 2021 (viz návětí tzv. skutkové věty tamtéž). K ukončení trestného činu, tj. zániku protiprávního stavu pak došlo dne 30. 4. 2022. Doba, po kterou byl daný trestný čin páchán a která určuje jeho trvající podobu, je významná z hlediska posouzení takového činu jako jediného skutku (stejně tak tomu bylo i ve výše zmíněné věci, jíž se zabýval Nejvyšší soud dříve, v níž bylo podstatné z hlediska zpětnosti nejen započetí jednání obviněného, nýbrž i jeho ukončení), nikoli z hlediska posouzení, zda se jedná o recidivu jako zvlášť přitěžující okolnost podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku; zpětnost je totiž založena veškerým jednáním pachatele naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu uvedeného v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže se jej dopustí v době tří let od odsouzení nebo potrestání za takový čin. Smyslem speciální recidivy je totiž postihnout pachatele, který se opakovaně dopouští téže trestné činnosti, přičemž závažnost recidivy spočívá v tom, že ani dřívější odsouzení pachatele za trestný čin, jímž byl důrazně varován před další trestnou činností, nevedlo k jeho nápravě; k tomu pak často přistupuje, že ani trest, který byl na pachateli vykonán, nesplnil účel (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 437). 70. V případě obviněného M. V. je pro závěr o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodné, že se v době tří let od svého potrestání za takový čin opětovně dopustil jednání uvedeného nejméně v bodech I.3), 4a), 4b), 6) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, které již naplnilo znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (a to v některé z jeho alternativ objektivní stránky). Proto je třeba jednání tohoto obviněného právně posoudit též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Opačný výklad, z něhož vycházel odvolací soud, by totiž vedl k nepřijatelným právním následkům, neboť by zcela nedůvodně zvýhodňoval pachatele, kteří by se tohoto druhu trestné činnosti, jež může vykazovat též znaky trvajícího deliktu, dopouštěli po dobu delší než tří let od odsouzení nebo potrestání za takový čin. Tento postup by byl též v přímém rozporu s účelem trestního postihu speciální recidivy. IV. B K dovolání obviněného P. Č. 71. Obviněný P. Č. předně setrvale namítá, že v řízení před oběma soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, spáchal „ve velkém rozsahu“. Vytýká přitom soudům, že množství vyrobeného a distribuovaného pervitinu dovodily toliko z výpovědi spolupracující obviněné A. Š., přestože tato nadsazovala, přeháněla a jeho znala jen z doslechu, poukazuje na to, že soudy proklamované vyrobené a distribuované množství pervitinu nebylo zajištěno, stejně jako nebyli zajištěni žádní odběratelé pervitinu, a pokud soudy argumentují stran skutkových zjištění obsahem prostorových odposlechů, má za to, že jejich závěry jsou spíše spekulací a dotvářením obsahu a významu jednotlivých slov a vět v odposleších. Vyslovuje proto názor, že nebylo prokázáno, že prodal nebo se pokoušel prodat veškerý pervitin vyrobený skupinou kolem obviněného M. Š. (pro tohoto i pro obviněného T. K.), s tím, že ani jeho majetkové poměry neodpovídaly tomu, že by distribuce byla zdrojem jeho příjmů, a dokonce pervitin distribuoval „ve velkém rozsahu“. Současně namítá, že nebylo nijak prokázáno ani to, že poskytl objekt na adrese Plzeň – XY a garáž ve XY k uskladnění léčiv, chemických surovin a dalších předmětů na výrobu pervitinu, a tvrdí, že v těchto prostorech se nikdy žádné drogy nevyráběly ani neskladovaly a sloužily k výrobě a skladování kočičích stromových škrabadel, což byl jeho koníček. Z výše uvedených důvodů se pak obviněný dovolává zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. 72. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými. 73. Dále Nejvyšší soud shledal, že shora rozvedené dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť obviněný jejich prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – zejména výpovědi obviněné A. Š., odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a prostorových odposlechů – oběma soudy, konkrétně s tím, že (mimo jiné) z těchto podle závěru soudů jednoznačně vyplývá, že jednak poskytl předmětné objekty k uskladnění léčiv, chemických surovin a dalších předmětů na výrobu pervitinu a jednak distribuoval vyrobený pervitin pro obviněné M. Š. a T. K. „ve velkém rozsahu“. Teprve na tomto podkladě a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastních (odlišných) skutkových závěrů má obviněný skutková zjištění soudů za – dokonce zjevně – rozporná s provedenými důkazy, resp. zcela důkazně nepodložená, a tudíž za nesprávná. 74. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (a rovněž všech ostatních zákonných dovolacích důvodů) Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval trestnou činnost obviněného za spolehlivě prokázanou (v tomto směru odkázal zejména na výpovědi obviněných A. Š., T. V. a D. T., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a prostorové odposlechy z vozidla obviněného a obviněného M. Š., protokol o domovní prohlídce provedené v místě bydliště obviněného, při níž bylo zajištěno mimo jiné 191,31 g pervitinu, dvě digitální váhy a větší množství plastových sáčků s uzávěrem, výsledky znaleckého zkoumání mobilních telefonů obviněného, v nichž byly zjištěny kontakty mimo jiné na spoluobviněné, včetně spoluobviněného a odběratele D. T., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu týkající se hovorů s dalším odběratelem F. J.; srov. body 4 až 10, 20, 21, 30 až 32, 39 a 40 odůvodnění jeho rozsudku). Současně soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, když tuto považoval za účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy (srov. zejména body 21, 30, 31 a 40 odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. zejména body 88, 89, 93 až 98 a 115 odůvodnění jeho rozsudku). 75. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 89 tr. ř.) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. 76. Ve vztahu k poukazu obviněného na nutnost postupovat podle zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). 77. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a (s takto jinak hodnocenými důkazy pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod. 78. Ve zbývající části dovolání obviněný vznáší námitky proti uloženému trestu odnětí svobody, neboť je přesvědčen, že tento je s ohledem na rozsah jím skutečně spáchaného jednání nepřiměřeně přísný a současně zcela neadekvátní v porovnání s uloženými tresty ostatním spoluobviněným, a pak i těžko vnitřně přijatelný. 79. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). 80. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 81. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce. 82. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 83. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a tří měsíců, tj. mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku (osm až dvanáct let), nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodu 79 jeho rozsudku, jakož i odvolacího soudu v bodu 147 jeho rozsudku. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry obou soudů podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že s ohledem na rozsah trestné činnosti obviněného (jenž však obviněný setrvale rozporuje a má pak za to, že uložený trest je nepřiměřený i s ohledem na jím „skutečně spáchané jednání“), dobu, po kterou se jí dopouštěl, a existenci přitěžujících okolností (trestný čin spáchal s rozmyslem a po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti) v žádném případě nelze obviněnému uložený trest odnětí svobody považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. IV. C K dovolání obviněného R. D. 84. Rovněž obviněný R. D. brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů s tím, že tato jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. z nich nevyplývají, přičemž vytýká soudům, že provedené důkazy hodnotily v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., a to svévolně a bez jakéhokoliv racionálního základu. Konkrétně přitom rozporuje, že cesty do Rumunska se uskutečnily za účelem nákupu léčiva Revigrip Sinus na výrobu pervitinu uskutečňovanou obviněným P. M., a namítá, že žádným konkrétním důkazem ani důkazy v souhrnu nebylo prokázáno, že se těchto obstarávacích jízd účastnil s vědomím o jejich účelu a léčivo skrytě dopravoval do České republiky do bydliště obviněného P. M. Vzhledem k takové nekvalitní důkazní situaci, resp. pochybnostem ohledně toho, zda se jednalo či nejednalo o obstarávací jízdy, je pak přesvědčen, že mělo být v jeho prospěch pamatováno na zásadu in dubio pro reo. 85. Nejvyšší soud i v případě těchto námitek shledal, že nejsou z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (a ani žádného jiného zákonného dovolacího důvodu) relevantní. Obviněný totiž jejich prostřednictvím nenamítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž ve skutečnosti vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy (zejména s hodnocením výpovědi obviněné A. Š., kterou označuje za nerelevantní a neurčitou, výstupů ze sledování osob a věcí, ohledně nichž zdůrazňuje, že léky nezachycují, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které podle něj nesvědčí o tom, že se týkaly obstarávacích jízd, a výsledku domovní prohlídky v bydlišti obviněného P. M., při níž byly zajištěny tablety předmětného léčiva, kdy ani tento nález konkrétního množství léčiva, a to ani spolu s dalšími důkazy, podle jeho názoru neprokazuje, že mělo dojít k obstarávacím jízdám) s tím, že jeho následkem bylo dovození chybných skutkových závěrů, přičemž se domáhá změny skutkových zjištění v souladu s jejich vlastním (odlišným) hodnocením a svou skutkovou verzí. Teprve na tomto základě má obviněný soudy učiněná skutková zjištění za – dokonce zjevně – rozporná s předmětnými důkazy a je přesvědčen, že na podkladě těchto a ani žádných jiných důkazů nebylo prokázáno, že se trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil. 86. Nad rámec výše uvedeného konstatování, že takové námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu (v jeho první variantě) a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že daná dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se předmětnými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými, přičemž též dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily popěrné obhajobě obviněného (soud prvního stupně tak učinil zejména v bodech 51 až 59 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 66, 108 až 114 odůvodnění svého rozsudku). Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) tak konstatuje, že nemá v tomto směru soudům nižších instancí co vytknout, a považuje za vhodné stran hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě jen zdůraznit, že obviněného z dané trestné činnosti (byť s tím nesouhlasí) jednoznačně usvědčují výpovědi obviněných A. Š. a T. V., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu realizované na území České republiky, výstupy ze sledování osob a věcí, výsledek domovní prohlídky v místě bydliště obviněného P. M. (při níž byla zajištěna plně zařízená varna včetně chemikálií a 26 779 tablet léčiva Revigrip Sinus) a v tímto obviněným užívané garáži v XY (jež sloužila jako sklad chemikálií). Soud prvního stupně přitom postupoval podle zásady in dubio pro reo, když v případě každé cesty považoval za prokázané jen takové dovezené množství tablet daného léčiva, které bylo zajištěno při domovní prohlídce v bydlišti obviněného P. M. dne 30. 4. 2022, byť se jednak zjevně jednalo jen o zbytek léčiva (dovozeného z poslední cesty do Rumunska uskutečněné ve dnech 20. 4. až 21. 4. 2022) po výrobě pervitinu, a ačkoli lze též dovodit (z výpovědi obviněné A. Š. a výstupů ze sledování osob a věcí), že obviněný P. M. s obviněným podnikali obstarávací jízdy již před 3. 1. 2022 a nadto z každé cesty do Rumunska dováželi mnohem větší množství léčiva (viz logické a přesvědčivé závěry soudu prvního stupně v bodech 53 a 59 odůvodnění jeho rozsudku). 87. Nejvyšší soud tak konstatuje, že i tento obviněný přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a (s takto jinak hodnocenými důkazy pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění pravidla „in dubio pro reo“ vyplývajícího ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. nebyl v této trestní věci dán žádný důvod. 88. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). 89. Další částí dovolací argumentace uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel brojí proti rozhodným skutkovým zjištěním z toho důvodu, že jsou podle jeho názoru založena na procesně nepoužitelných důkazech (citovaný dovolací důvod tedy uplatňuje v jeho druhé variantě), což konkrétně spatřuje v tom, že „odvolací soud sice vyloučil použití procesně nepoužitelných důkazů, přesto na skutkových závěrech a hodnocení dalších důkazů nic nezměnil“. 90. Nejvyšší soud předně konstatuje, že taková argumentace obviněného je poněkud nesrozumitelná a současně nekonkrétní; zároveň však shledal, že považuje-li obviněný (jak uvádí v úvodní části dovolání pod bodem IV. 1.) za procesně nepoužitelné důkazy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené v cizině, je nadto nedůvodná. Odvolací soud se námitkami obviněného, jenž poukázal na nemožnost použít jako důkazy odposlechy pořízené v Rumunsku, zabýval, přisvědčil jim, k těmto důkazům nepřihlížel a přihlížel jen k odposlechům realizovaným na území České republiky a dalším důkazům (zejména výstupům ze sledování osob a věcí, výsledkům domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor), jak je zcela zřejmé z bodů 64 až 66 odůvodnění jeho rozsudku. 91. Ve zbývající části dovolání obviněný namítá vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S poukazem na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně předně opětovně vytýká, že ve skutkové větě je uvedeno, že nejméně od června 2021 … se měl společně se spoluobviněnými P. M. a Z. O. podílet na obstarávání léčiv s obsahem pseudoefedrinu …, ačkoliv k první jízdě, kterou se jmenovanými podnikl, došlo až 3. 1. 2022 a neexistuje jediný důkaz, že by ve skupině figuroval dříve. Nejvyšší soud k uvedené námitce konstatuje, že tato stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, neboť se netýká právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž se vztahuje k popisu skutku, konkrétně k návětí skutkové věty. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že byť zde odvolací soud obviněného zmiňuje a dopouští se tak jisté formulační neobratnosti, současně z části znění skutkové věty pod bodem 3), jakož i odůvodnění rozsudku tohoto soudu, v němž jsou skutkové okolnosti blíže rozvedeny, je jednoznačně zřejmé, že přestože dospěl k závěru o vytvoření skupiny okolo obviněného P. M. již v roce 2021 (neboť tento spolupracoval se skupinou okolo obviněného M. Š., tedy i s dalšími osobami), trestnou činnost obviněného, tedy jeho zapojení do předmětné organizované skupiny vymezuje až od 3. 1. 2022 (srov. bod 108 odůvodnění jeho rozsudku). 92. Pod posledně citovaný dovolací důvod nelze podřadit ani výtku obviněného, že se soudy nezabývaly skutečností, zda, pokud se něco vezlo, on o tom věděl a věděl i o rozsahu vezené látky a jejím účelu, tedy zda byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty daného trestného činu. Takto formulovaná argumentace totiž nesvědčí o tom, že obviněný relevantně zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, resp. rozporuje závěr soudů o jejím naplnění; z této se jen podává, že se pozastavuje nad absencí úvah v tomto směru na straně soudů obou stupňů, přičemž navíc míří proti skutkovému základu takových úvah. Nejvyšší soud nadto konstatuje, že dané argumentaci nelze přisvědčit ani z hlediska její důvodnosti, a odkazuje v této souvislosti na dostatečně přesvědčivé závěry soudu prvního stupně zejména v bodech 53, 56, 57 a 75 odůvodnění jeho rozsudku, jimž přisvědčil i soud odvolací (viz zejména body 110 až 114 odůvodnění jeho rozsudku). 93. Konečně dovolatel z hlediska daného dovolacího důvodu namítá, že obviněná Z. O. byla soudem prvního stupně odsouzena v příznivější kvalifikované podstatě, přestože organizovanou skupinu měla s ním a obviněným P. M. tvořit po celou dobu její existence, z čehož je podle něj zřejmé, že soud dvě obstarávací jízdy nepovažoval za její působení ve skupině, avšak pak se nemohlo jednat o činy spáchané organizovanou skupinou, když zbýval toliko obviněný P. M. a on. 94. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, dovolání v této části směřuje proti části výroku o vině (týkající se obviněné Z. O.) rozsudku soudu prvního stupně, která byla zrušena odvolacím soudem, a tudíž je nepřípustné. Nadto Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že jmenovaná obviněná nebyla odsouzena v „příznivější kvalifikované podstatě“, neboť její jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku právě s ohledem na to, že čin spáchala jako člen organizované skupiny (stejně jako obviněný). Dále je zapotřebí poukázat na to, že organizovanou skupinu s obviněným P. M. a obviněným tvořila po celou dobu, kdy byly podniknuty čtyři cesty do Rumunska za účelem nákupu léčiva Revigrip Sinus na výrobu pervitinu, neboť ačkoli se osobně neúčastnila poslední (čtvrté) jízdy, její činnost spočívala i v zařizování ubytování a v informování o případných kontrolách policejních a obdobných orgánů během cesty, jakož i v následné distribuci pervitinu vyrobeného z dovezeného léčiva. Je tak nepochybné, že pojmové znaky organizované skupiny, za kterou se považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé jeho členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. společenskou škodlivost (srov. PÚRY F. Komentář k § 337. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568, rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, publikované pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, publikovaný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1325) byly v dané věci naplněny, pokud jde o všechny jízdy do Rumunska v období od 3. 1. 2022 do 21. 4. 2022. V. Rozhodnutí o vazbě obviněných M. V., T. K. a P. M. 95. Vzhledem k tomu, že se kasační zásah Nejvyššího soudu týká obviněných M. V., T. K. a P. M., kteří vykonávají nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené jim napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl Nejvyšší soud povinen podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jejich vazbě, neboť pro další výkon těchto trestů chybí zákonný podklad. 96. Nejvyšší soud předně konstatuje, že v případě obviněného T. K. neshledal důvod pro jeho vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 tr. ř. Tomuto obviněnému byl totiž pravomocně uložen další nepodmíněný trest odnětí svobody, jehož výkon dosud nezapočal, ačkoliv byl nařízen. Konkrétně se tak stalo rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 4 T 138/2024, jenž nabyl právní moci téhož dne, a kterým byl tomuto obviněnému uložen též trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jelikož výrok o tomto trestu nebyl usnesením Nejvyššího soudu nikterak dotčen, nebrání zrušení rozsudku odvolacího soudu okamžitému výkonu tohoto trestu, který již byl dříve řádně nařízen. 97. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci není třeba zajišťovat osobu obviněného jeho vzetím do vazby. Účelu vazby – s ohledem na v úvahu připadající vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. ř. – lze totiž účinně dosáhnout bezprostředním výkonem dalšího pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, který kasačním zásahem Nejvyššího soudu nebyl nijak dotčen. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný T. K. podle § 265l odst. 4 tr. ř. nebere do vazby, a současně vydal příkaz k jeho okamžitému převedení do výkonu shora uvedeného trestu odnětí svobody. 98. Pokud jde o obviněné M. V. a P. M., Nejvyšší soud je pro potřeby rozhodnutí o jejich případném vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 tr. ř. přípisy ze dne 12. 5. 2026 vyzval k vyjádření, zda požadují být slyšeni či nikoliv. Oba obvinění Nejvyššímu soudu písemně sdělili, že nepožadují být slyšeni a požádali, aby případné rozhodování o vazbě proběhlo bez jejich přítomnosti, a to i pokud jde o případnou videokonferenci. 99. U obviněných M. V. a P. M. Nejvyšší soud shledal existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř., a proto rozhodl o jejich vzetí do vazby tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. 100. Při rozhodování o vazbě těchto obviněných Nejvyšší soud vycházel z následujících ustanovení trestního řádu, jejichž znění zde připomíná. 101. Podle § 67 tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. 102. Podle § 68 odst. 2 tr. ř. platí, že vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. 103. Podle § 72a odst. 5 věty první tr. ř. platí, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 a § 265o odst. 2 tr. ř.), o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3 tr. ř.), o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 282 odst. 2 a § 287 tr. ř.), po zrušení výroku o trestu nálezem Ústavního soudu (§ 314k odst. 1 tr. ř.) nebo v řízení o výkonu trestu vyhoštění (§ 350c odst. 1 tr. ř.), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. V. 1 Rozhodnutí o vazbě obviněného M. V. 104. Nejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněného M. V. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněného do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků. 105. Obviněný M. V. je nadále trestně stíhán pro přípravu ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. obžalobu na č. l. 6930 ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně). Za uvedený zločin mu soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložil (mimo jiné) trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 106. Na osobní svobodě byl obviněný M. V. omezen dne 30. 4. 2022 v 14:45 hodin (č. l. 571), do vazby byl vzat usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 5 Nt 14/2022, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 6/2023-7885, byl obviněný uznán vinným přípravou ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 20 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Poslední rozhodnutí o vazbě obviněného učinil soud prvního stupně, a to usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4 T 6/2023-8034, které ve vztahu k obviněnému nabylo právní moci dne 18. 6. 2024. Tímto usnesením soud prvního stupně podle § 72 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. 107. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento spáchal obviněný. 108. Obviněný je i nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). 109. Nejvyšší soud považuje za nutné též poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [srov. dikci příslušného článku podle něhož „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného je důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. 110. Z obsahu spisového materiálu se současně podává, že u jeho osoby je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, kdy taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se obviněný měl dopouštět organizované drogové trestné činnosti spočívající v prodeji a přechovávání prekursoru a opakované výrobě a distribuci drogy pervitin. V organizované struktuře pachatelů měl zastávat významnou aktivní roli (blíže srov. bod 3 tohoto usnesení). Zřejmou motivací pro spáchání takové trestné činnosti mu přitom mělo být získání značného finančního zisku. Uvedeného jednání se měl obviněný dopustit, ačkoliv byl již v minulosti za drogovou trestnou činnost odsouzen [srov. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 10 T 72/2016, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 8 To 235/2017]. Ani uložený, ani obviněným dne 3. 3. 2019 vykonaný, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let mu nezabránil v tom, aby se opětovně dopouštěl další drogové trestné činnosti. V případě propuštění obviněného na svobodu je tedy dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, tedy trestnou činnost drogového charakteru, která mu podle dosavadních skutkových zjištění měla zajišťovat lukrativní příjem. 111. Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. 112. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněného, povahu, a především závažnost trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. ř. Tato opatření, ani ve vzájemné kombinaci, by totiž nebyla s to spolehlivě zajistit osobu obviněného pro účely dalšího trestního řízení, a mohla by tak vést ke zmaření jeho účelu. 113. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení části napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl tak, že se obviněný M. V. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. V. 2 Rozhodnutí o vazbě obviněného P. M. 114. Nejvyšší soud shledal, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněného P. M. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněného do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků. 115. Obviněný P. M. je nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. obžalobu na č. l. 6930 ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně). Za uvedený zločin mu soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložil (mimo jiné) trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. 116. Na osobní svobodě byl obviněný P. M. omezen dne 30. 4. 2022 v 14:35 hodin (č. l. 735), do vazby byl vzat usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 5 Nt 14/2022, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 6/2023-7885, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Poslední rozhodnutí o vazbě obviněného učinil Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 29. 7. 2024, č. j. 15 To 57/2024-8057, zamítl stížnost obviněného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 4 T 6/2023-8034. Tímto usnesením soud prvního stupně podle § 72 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu. 117. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, má všechny znaky uvedeného trestného činu a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento spáchal obviněný. 118. Obviněný je i nadále ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání jedenácti let. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). 119. Nejvyšší soud považuje za nutné též v případě tohoto obviněného poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu ESLP, podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy [srov. dikci příslušného článku podle něhož „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného je důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. 120. Z obsahu spisového materiálu se současně podává, že u jeho osoby je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, kdy taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se obviněný měl dopouštět organizované drogové trestné činnosti spočívající v opatřování látek pro výrobu drogy pervitin a dále výrobě a distribuci této drogy (blíže srov. bod 3 tohoto usnesení). V organizované struktuře pachatelů přitom měl zastávat klíčovou vůdčí roli a trestnou činnost měl páchat po delší dobu, s motivací značného finančního zisku, přičemž v minulosti byl již za shodnou drogovou trestnou činnost odsouzen [srov. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 4 T 6/2021, který nabyl právní moci téhož dne]. Nutno akcentovat též skutečnost, že obviněný se měl uvedeného jednání dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Je tedy zřejmé, že předchozí odsouzení nemělo na obviněného předpokládaný výchovný účinek a nezabránilo mu v páchání další trestné činnosti. V tomto směru lze plně odkázat zejména na bod 6 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2024, č. j. 15 To 57/2024-8057, který se naplněním tohoto vazebního důvodu velmi podrobně zabýval v rámci posledního rozhodování o vazbě obviněného, a jehož závěry považuje Nejvyšší soud za nadále aktuální. 121. Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. 122. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněného, povahu, a především závažnost trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. ř. Tato opatření, ani ve vzájemné kombinaci, by totiž nebyla s to spolehlivě zajistit osobu obviněného pro účely dalšího trestního řízení, a mohla by tak vést ke zmaření jeho účelu. 123. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení části napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný P. M. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 124. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce na základě shora uvedených skutečností shledal, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2024, č. j. 15 To 56/2024-8234, v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k těmto obviněným, nemůže obstát, a proto citovaný rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku (týkající se těchto obviněných) obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O zrušení uvedeného rozsudku v rozsahu týkajícím se těchto obviněných Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. 125. Trestní věc obviněných M. V., T. K., P. M. a R. D. se tudíž vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který bude konat nové veřejné zasedání o jimi podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Úkolem odvolacího soudu bude znovu jednat a rozhodnout o podaných odvoláních těchto obviněných, a to v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) formulovaným stran nesprávného právního posouzení jejich skutků (za předpokladu, že skutková zjištění v tomto směru nedoznají žádných změn) záležejícího v tom, že u žádného z těchto obviněných neaplikoval zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V případě obviněného M. V. pak neopomene napravit také další pochybení v právním posouzení skutku spočívající v tom, že tento nebyl právně kvalifikován též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 126. Dále Nejvyšší soud shledal, že v trestní věci obviněného P. Č. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 127. V trestní věci obviněného R. D. Nejvyšší soud shledal, že na podkladě jeho dovolání nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu