11 Tdo 314/2026-2438 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovoláních obviněných 1. P. B., 2. J. H., 3. S. Z., a 4. M. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, č. j. 8 To 151/2025-2215, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 14/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. B., J. H., S. Z. a M. R. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 8 T 14/2024-2070, uznal obviněné P. B., J. H. a S. Z. vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněného M. R. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnost činnost byl obviněný P. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v délce trvání 60 měsíců. Současně mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč a trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikované věci. Obviněná J. H. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v délce trvání 36 měsíců. Současně jí byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikované věci. Obviněná S. Z. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v trvání 36 měsíců. Současně jí byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikované věci. Obviněný M. R. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v délce trvání 60 měsíců a současně byl nad ním vysloven dohled úředníka Probační a mediační služby Ministerstva spravedlnosti ČR. Současně bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. T. a J. M. 2. Přisouzených zločinů se obvinění dopustili zkráceně řečeno tím, že společným úmyslným jednáním s již odsouzenými M. K. a P. M. v době od dubna 2023 do doby zadržení dne 12. 9. 2023, na území hlavního města Prahy, v Praze XY i na jiných místech, jako členové organizované skupiny s vnitřní organizační strukturou, rozdělením funkcí a dílčí dělbou činností, kterou řídil již odsouzený M. K., a která byla založena na částečné vzájemné zastupitelnosti, se bez příslušného oprávnění za účelem získání co největšího finančního prospěchu společně podíleli na výrobě metamfetaminu (pervitinu) syntézou dle Nagaiho modifikovanou na tzv. „českou cestu", za pomoci laboratorního skla, léčiv obsahujících pseudoefedrin a chemikálií, jeho následné distribuci, ke které docházelo zejména na území hlavního města Prahy, zejména v oblasti Prahy XY, přičemž v obviněnými obývaných objektech v obci XY, a v bytě na adrese XY, Praha XY, bylo zajištěno 55,237 g metamfetaminu, který obsahoval 38,697 g účinné látky (metamfetaminu base), dále 34,924 g sušeného rostlinného materiálu o obsahu 3,658 g účinné látky THC, a 275 g jódu, přičemž jednali následujícím způsobem: již odsouzený M. K. zastával pozici organizátora ostatních obviněných, obviněný P. B. ve skupině působil zejména jako spojovací článek mezi organizátorem M. K. a hlavním výrobcem pervitinu obviněným O. H. tím, že mimo jiné směňoval peníze, které dostával od M. K. za metamfetamin (pervitin) vyrobený obviněným O. H. pro M. K., který rovněž distribuoval, již odsouzený P. M. působil na pozici řidiče pro M. K. a fungoval jako pomocník při samotné výrobě metamfetaminu (pervitinu), obviněný D. T. nejméně ve čtyřech případech k výrobě metamfetaminu (pervitinu) poskytl byt v Praze XY, XY, který v té době obýval, a kde obviněnému O. H. pomáhal s výrobou metamfetaminu (pervitinu), obviněné J. H. a S. Z. vyrobený metamfetamin (pervitin), který jim osobně předával již odsouzený M. K., distribuovaly koncovým odběratelům, vybíraly od nich finanční hotovost, kterou předávaly již odsouzenému M. K., obviněná J. M. vyrobený metamfetamin (pervitin) distribuovala koncovým odběratelům, získané finanční prostředky předávala, nebo posílala na účet již odsouzenému M. K., obviněný M. R. ve skupině působil nejméně od 1. 9. 2023 do 12. 9. 2023 jako výrobce pervitinu, tzv. „vařič", po obviněném O. H., který zemřel dne 7. 12. 2023, pravidelně vyráběl metamfetamin (pervitin) syntézou dle Nagaiho modifikovanou na tzv. „českou cestu", zejména v místě bydliště již odsouzeného M. K. na adrese XY, rovněž nakupoval a jinak opatřoval léčiva obsahující pseudoefedrin, chemikálie a laboratorní sklo, tedy věci určené k výrobě pervitinu, kdy při svém zadržení u sebe přechovával 275 g jódu, obviněný O. H., ve skupině působil jako hlavní výrobce pervitinu, tzv. „vařič", rovněž nakupoval a jinak opatřoval léčiva obsahující pseudoefedrin, chemikálie a laboratorní sklo, přičemž obviněný M. R. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 44 T 88/2021, který nabyl právní moci dnem 12. 10. 2021, uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem se zkušební dobou v trvání 36 měsíců, kdy dne 23. 10. 2023 mu byl výkon tohoto trestu nařízen do věznice s ostrahou. 3. Z podnětu odvolání obviněných P. B., D. T., J. H., S. Z., M. R. a státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ nebo „druhostupňový soud“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2025, č. j. 8 To 151/2025–2215, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině ve vztahu k obviněnému D. T. a ve výrocích o trestech ve vztahu k obviněným P. B., D. T., J. H., S. Z. a M. R. Znovu při nezměněném výroku o vině k obviněným P. B., J. H., S. Z. a M. R. rozhodl o jejich trestech a o vině a trestu obviněného D. T. Obviněného P. B. odsoudil trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a dále mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikované věci, a to mobilního telefonu. Obviněnou J. H. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, dále jí byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikované věci, a to mobilního telefonu. Obviněná S. Z. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, dále jí byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikované věci, a to mobilního telefonu. Obviněný M. R. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného M. R. bylo zamítnuto. II. Dovolání, vyjádření k nim a replika 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění P. B., J. H., S. Z. a M. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání. 5. Obviněný P. B. uplatnil dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně vyjádřil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zjevně tak nezaznamenal změnu v právní úpravě institutu dovolání, konkrétně ve vymezení dovolacích důvodů, k níž došlo k 1. 1. 2022 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 220/2021 Sb. Podle obsahu tedy zjevně uplatnil dovolací důvod, jenž je aktuálně uveden pod písm. h) § 265b odst. 1 tr. ř. 6. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně vytýkal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a v soudy dovozené účasti dovolatele na organizované skupině. Následně namítl nesprávně aplikovanou zásadu volného hodnocení důkazů. Skutková zjištění uvedená v napadeném rozsudku jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním v hlavním líčení, toto má podklad v nesprávné právní kvalifikaci jednání dovolatele. Oba dovoláním napadené rozsudky nejsou plně v souladu s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., nelze je považovat za dostatečně splňující všechny nároky na přezkoumatelnost rozhodnutí. Soud prvního stupně ani odvolací soud se náležitě při určování účasti na organizované skupině nevypořádal ani s obhajovací verzí dovolatele. Soudy obou stupňů měly přinést přesvědčivější důkazy a úvahy o vzájemné a nezbytné koordinaci obviněných a o provázanosti rozdělené činnosti jednotlivých členů skupiny, včetně vysvětlení, jakým způsobem taková dělba úkolů mohla přispět k úspěšnému provedení činu a čím se aktivity obviněných lišily od klasického spolupachatelství (popř. účastenství). Podle dovolatele byla porušena zásada presumpce neviny. Dovolatel dále poukázal na excesivní postup obecných soudů při rozhodování o druhu trestu, který byl dovolateli uložen, a to zejména ve vztahu k trestu propadnutí věci, mobilního telefonu Apple iPhone, který nebyl do trestné činnosti popsané ve výroku napadeného rozsudku nijak zapojen. 7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 8 To 151/2025, zrušil, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 8. Obviněná J. H. podala své dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. 9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že odvolací soud sice vyhodnotil její fotografie jako důkazy, které nesouvisejí s trestnou činností, ale nikterak se to nepromítlo do jeho dalšího hodnocení. A to tím spíše, že dovolatelka namítala nepoužitelnost vzájemné komunikace s odsouzeným K., který ve věci odmítl vypovídat a k osobě dovolatelky od samého počátku uváděl, že se jednalo o kamarádku. Dovolatelce byl odňat mobilní telefon, který nebyl řádně popsán, ani zapečetěn, nadto slyšení policisté potvrdili, že s ním manipulovali (nastavení do režimu letadlo, připojení do nabíječky). Ve spise není důkaz o tom, že by telefon, který byl předložen znalci ke zkoumání, byl získán zákonným způsobem, znalec obdržel telefon odemčený a uvedl, že manipulaci s datem a časem telefonu nezkoumal a ani zkoumat nemohl. Dovolatelka rovněž namítala způsob, jakým měla být ztotožněna v komunikaci, kterou měla vést v mužském rodě a v níž měla být ztotožněna policisty, aniž by uvedli na základě čeho. Komunikace v jejím telefonu byla navíc rozdílná od komunikace v K. telefonu, s nímž ji měla vést. V daném případě jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když provedené důkazy neprokazují účast dovolatelky na tvrzené trestné činnosti, natož v rámci organizované skupiny, a že dovolatelka byla alespoň srozuměna s tím, že páchá čin jako člen organizované skupiny. 10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poznamenala, že nebylo prokázáno, že by byla součástí organizované skupiny. Dovolatelka se znala a stýkala výlučně s odsouzeným K. Ani ve skutkové větě se nehovoří o žádné další osobě. Soud prvního stupně vycházel z toho, že se má jednat o již odsouzenou S. Z., jejíž ztotožnění v komunikaci není důkazně podloženo a která popřela, že by dovolatelku znala. Odvolací soud nově přišel s tím, že se mohlo jednat o jakoukoli jinou osobu, aniž by k tomu bylo provedeno dokazování. Jedná se tedy o nové tvrzení, ke kterému se nemohla dovolatelka vyjádřit, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla porušena dvojinstančnost trestního řízení. 11. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledala dovolatelka v tom, že ačkoli byl zrušen rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu k dovolatelce pouze ve výroku o trestu, tedy odvolání bylo v podstatné části, která směřovala do výroku o vině, zamítnuto, tento výrok napadené rozhodnutí neobsahuje. A neobsahuje ani výrok, že se rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině potvrzuje. 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tím, že odvolání dovolatelky bylo v části zamítnuto, ačkoli zde byl dán důvod dovolání podle písm. a) až l), nebyly splněny ani procesní podmínky pro takové rozhodnutí, když rozsudek soudu prvého stupně je nepřezkoumatelný a odvolací soud tak nahradil činnost soudu prvého stupně k tíži dovolatelky. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňuje požadavky ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. V neposlední řadě je namístě zdůraznit, že nesrozumitelnost, která byla vytýkána skutkové větě obsažené v obžalobě, byla opětovně doslovně převzata do skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně. 13. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí soudu prvého stupně a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí. 14. Obviněná S. Z. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Dovolatelka velmi podrobně rozebrala jednotlivé důkazy, přičemž dospěla k závěru, že nebyly správně vyhodnoceny, neboť nebylo prokázáno, že by se podílela na činnosti organizované skupiny a byla úkolována K., pro kterého prodávala drogy a následně mu předávala utrženou finanční částku. Rozhodnutí o její vině bylo vystaveno jen na zachycené komunikaci, přičemž absentuje jakýkoliv jiný doklad o její účasti na trestné činnosti. Ze zachycené komunikace mezi K. a ostatními obviněnými či třetími osobami ve spojení s dalšími důkazy nijak nevyplývá, že by v komunikaci zmiňovaná S. byla právě dovolatelka. I policejní orgán uznal, že je možné, že se svědkem K. kooperovala jiná osoba stejného jména. Svědectví slyšených policistů potvrdilo pouze tolik, že dovolatelka byla ztotožněna v jejích komunikacích se svědkem K. ve vztahu k S., o které komunikoval K. s dalšími osobami, policisté žádné dokazování totožnosti neprovedli a jen pracovali s tím, že je to obviněná. Jednalo se tak pouze o jejich domněnku. 16. Nebyl proveden důkaz seznamem všech telefonních kontaktů K., takže skutkové zjištění, že K. v kontaktech neměl jinou S., je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, stejně jako závěr, že pokud někoho jako S. oslovoval, musela to být dovolatelka. Totéž platí o závěru, že komunikace mezí ní a K. byla rozsáhlá, neboť nikdy neužívala aplikaci Threema a celá komunikace se v rozhodném období omezila na výměnu pouze několika vět během sedmi dnů. Její identifikace neplyne ani z toho, že K. s třetími osobami hovořil o nějaké S., kterou znaly, protože nebyl proveden žádný důkaz, že by ony třetí osoby neznaly jinou S. Navíc dovolatelka nebyla sledována a tři z odsouzených uvedli, že ona není onou S. 17. Z komunikace mezi obviněnou a odsouzeným K. vyplynul pouze vztah odběratele a dodavatele, nikoliv vztah podřízeného distributora a nadřízeného organizátora. V této souvislosti poukázala na deformaci zprávy od K. z 10. 5. odvolacím soudem, neboť ta nezněla „mám u Tebe tak 5“, nýbrž „mám u sebe tak 5“. Z její komunikace s K. dále neplyne, že by věděla o tom, že K. drogu nevyrábí. Dovolatelka uzavřela, že nebyla prokázána její účast na činnosti organizované skupiny, a to ani pokud drogu prodala dalším osobám, neboť tak činila nahodile, pokud měla přebytek, a nikoli na pokyn K. či s cílem dosáhnout finančního prospěchu nějaké skupiny. V této souvislosti napadla rovněž uložený trest, který považuje za nepřiměřeně přísný. 18. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud ve vztahu k ní zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 8 To 151/2025, a zprostil ji obžaloby v celém rozsahu, příp. věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 19. Obviněný M. R. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uváděné v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 20. Dovolatel v podrobnostech namítal, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vůbec nelze seznat, zda se zabýval jeho námitkami uplatněnými v odvolání. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obsáhle vyjadřoval k popisu skutku, v němž není seznatelné, které okolnosti jsou z hlediska posouzení jeho viny relevantní, tedy které konkrétní zde uvedené okolnosti naplňují jednotlivé typové znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Podle dovolatele nebyla vůbec prokázána jeho existence v rámci organizované skupiny řízené K. Nebyla vůbec prokázána vědomost dovolatele o existenci varny v předmětné nemovitosti, nebylo dokonce prokázáno, že by do ní vstoupil a dokonce, že by tam tzv. vařil návykovou látku. Dovolatel věděl, že K. je osoba, která se v drogovém prostředí pohybuje, ale to samotné není důkazem, že se po dohodě s ním na nějaké trestné jeho činnosti podílel. Dovolatel o existenci žádné jiné osoby, která by byla nebo měla být do nějakého obchodování nebo výroby pervitinu zapojena, nikdy nevěděl. Dovolatel členem žádné organizované skupiny nebyl. Dovolatel rovněž namítal „opomenuté důkazy“ uvedením, že soudu prvního stupně bylo uloženo provést opakované výslechy svědků M. K. a P. M. Způsoby, jakým byly provedeny, odporují zákonným předpisům, a tedy jejich neprovedení je možno označit jako opomenuté důkazy. 21. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že na základě shora popsaných námitek zpochybňuje především naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. shledal za naplněný, neboť z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud fakticky zamítl odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně (které směřovalo především do výroku o vině), přestože byl již v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 23. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve všech částech se ho týkajících, zrušil jak napadený „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 05.08.2025 sp. zn. 8To 157/2025, tak i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 07.04.2025, sp. zn. 8T 14/2024“, stejně tak i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. rozhodl, že věc bude projednána v jiném složení senátu. 24. Současně učinil návrh k odložení, resp. přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. 25. K dovoláním obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně upozornila, že dovolání obviněných jsou vystavěna na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Obvinění v rámci vytýkaných dovolacích důvodů označili ty, které jsou vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. Jimi přednesené výhrady sice pod uvedené dovolací důvody podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně poté odkázala na příslušné pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, kde již byly opakované výhrady dovolatelů vypořádány. 26. Státní zástupkyně v zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. 27. Na vyjádření státní zástupkyně reagovala prostřednictvím své obhájkyně obviněná J. H., která v rámci své repliky setrvala na své dovolací argumentaci. Doplnila, že s námitkami, které uplatnila v odvolání, se odvolací soud nevypořádal buď vůbec, nebo způsobem, který nelze označit za řádný, neboť stavěl na spekulacích. K otázce právní kvalifikace jednání jako trestného činu se státní zástupkyně vůbec nevyjádřila, stejně jako k chybějícímu výroku, porušení zásady dvojinstančnosti řízení a nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvého stupně. Dovolatelka setrvala rovněž na svém závěrečném návrhu. III. Přípustnost dovolání 28. Dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňují obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 29. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou z podstatné části opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud na ně dostatečně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněným poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. 30. Obvinění založili svá dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 31. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 32. Jakkoliv lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 33. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění i) postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 34. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě nelze podřazovat většinu dovolateli snášených námitek, které vyčítají soudům nižších stupňů nesprávné hodnocení důkazů. Jde v podstatě o obecnou polemiku s hodnotícími úvahami soudů a o pouhou subjektivní nespokojenost s tím, že soudy důkazy vyhodnotily jinak, než by si obvinění představovali či přáli. Dovolatelé tuto polemiku budují metodou separace jednotlivostí, nezřídka i zcela marginálních, které vyzdvihují a ze sebemenší (ačkoli pochopitelné a logicky vysvětlitelné) odchylky v detailu dovozují dalekosáhlé závěry, jimiž se pokouší zpochybnit nosné informace pramenící z provedeného dokazování. Soudy vyčerpávajícím způsobem hodnotily provedené důkazy, kdy uceleně posuzovaly všechny jejich aspekty jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu. Na tyto informace přitom nenahlížely pouze izolovaně či jednotlivě, ale komplexně vyhodnocovaly veškeré zjištěné okolnosti, které posuzovaly i v jejich vzájemné provázanosti. Právě, a především takový komplexní náhled jim pak umožnil složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhají obvinění, kteří se upínáním na teoreticky možné eventuality určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem rozsáhlých nesrovnalostí v celku. Obviněným tak nelze přitakat v námitce o nedostatečnosti či selektivnosti hodnotících úvah soudů, natož pak v tom, že by označovaly rozpor (a tím méně zjevný) mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. S přijatelným zjednodušením řečeno, obvinění se domáhají toho, aby obsahu zejména elektronické komunikace byl připisován jiný význam, než jaký logicky a přesvědčivě dovodily soudy nižších stupňů. 35. Z této charakteristiky se nevymykají ani námitky obviněných H. a Z. stran jejich identifikace v elektronické komunikaci. Tyto připomínky jsou sice o poznání konkrétnější, ale i tak se vztahují pouze k interpretaci obsahu určité informace a v tomto ohledu rovněž nejsou podřaditelné pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Totéž platí i o námitkách obviněné H., že závěr odvolacího soudu o nesouvislosti jejích fotografií s řešenou trestnou činností se nepromítl do jeho dalšího hodnocení důkazů. 36. Pokud se týká obviněné H., Nejvyšší soud upozorňuje na zcela vyčerpávají část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 54–58, který odkazuje na odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, kdy identifikace osob byla provedena podle telefonních čísel na základě vyhodnocení sledování a odposlechů. Fyzická identita obviněné H. vychází z její identity elektronické, tj. z toho, že v jí vydaném telefonu byly nainstalované aplikace, z nichž je patrné, jakou komunikaci vedl držitel telefonu – operačním systémem nastavený režim chatů umožňuje určit, která komunikace je ve vztahu k uživateli telefonu odchozí, a která příchozí. Konstrukce, že vydaný telefon užíval výlučně někdo jiný než obviněná H., v důsledku čehož by odchozí konverzaci nešlo připisovat jí, je neživotná a dovolatelka nic takového ani netvrdí. Není pochopitelně vyloučeno, aby určitá epizodní konverzace byla vedena někým, komu uživatel telefon zapůjčil, ovšem z dlouhodobosti většiny chatů, jejich provázanosti na reálie, užívání oslovení i gendrové formulace odchozích textů lze spolehlivě uzavřít, že většina konverzací byla vedena uživatelem, tj. osobou, která telefon vydala, tj. obviněnou H. V tomto ohledu je pro posouzení jejího dovolání podstatné, že skutková zjištění jsou vybudována na základě právě těchto konverzací, které jí lze připisovat. 37. Její identifikaci v těchto konverzacích nezpochybňuje ani námitka o tom, že v některé komunikaci je oslovována „J.“ a komunikace probíhá v mužském rodě. To se totiž vztahuje ke komunikaci, která nemá zdroj v datech z jí vydaného telefonu (viz č. l. V/987), ale ke screenshotům, které byly ve formátu fotografií uloženy v telefonu, jež vydal obviněný K. (č. l. V/1073–1076). Screenshoty přitom nepředstavují samotnou konverzaci, u níž lze určit stranu uživatele telefonu (odeslané zprávy) i stranu, která uživateli píše (přijaté zprávy), ale jde o fotografii poříditelnou na jakémkoli jiném zařízení, z něhož pak je importována (přeposlána) do zařízení, kde je nalezena. Jinak řečeno, zatímco z konverzací uložených přímo v aplikacích telefonu vydaného obviněnou H. lze určit, kdo je v pozici odesílatele zpráv vedl (obviněná), u konverzace přefocené se takový závěr činit nedá. Předmětná screenshotová komunikace se tak jednak vůbec netýká rozhodných skutkových zjištění, a jednak nijak neoslabuje ztotožnění dovolatelky H. v konverzacích, na nichž jsou skutková zjištění vystavěna. 38. Na autenticitu a výpovědní hodnotu posledně uvedených konverzací nemá vliv ani námitka této obviněné, že komunikace zajištěná z jejího telefonu na straně jedné a komunikace zajištěná z K. telefonu na straně druhé jsou rozdílné. Komunikace v jednotlivých zařízeních jsou totiž autonomními datovými soubory, které – nejsou-li synchronizovány, což u telefonů různých uživatelů pravidlem nebývá – lze v jednotlivých úložištích upravovat nezávisle na sobě, takže odstranění některého chatu v jednom zařízení se nijak neprojeví v druhém. Absence chatu v jednom ze spolu-komunikujících zařízeních, a naopak jeho přítomnost v druhém, tak neznamená, že reálně chat neproběhl nebo že byl do zařízení, kde zůstal otisknut, nějak závadově podstrčen či pozměněn, ale vysvětlení této zdánlivé disproporce je daleko prozaičtější. 39. Ohledně fotografií zajištěných v mobilním telefonu obviněné H. odvolací soud po zopakování důkazů jich se týkajících došel k závěru, že tyto o spáchání předmětného skutku nesvědčí. Fotografie byly s výjimkou fotografií s penězi pořízeny v době předcházející žalované trestné činnosti. Pokud jde o fotografii peněz pořízenou dne 15. 7. 2023 v XY, bez spojení s informací, zda tuto fotografii někomu zaslala, nelze v tomto případě uvést, zda šlo o peníze pro K. Tyto snímky tak nejsou důkazem svědčícím o spáchání zde posuzovaného skutku. Shora prezentované závěry odvolacího soudu neodpovídají teorii obviněné H., že ačkoliv uvedený soud fotografie vyhodnotil jako důkazy, které nesouvisejí s trestnou činností, nepromítlo se to do jeho dalšího hodnocení. Pokud tyto důkazy se souzenou trestnou činnosti nesouvisejí, je zcela bezpředmětné se zabývat jejich dalším hodnocením, pokud je zde dán ucelený řetězec dalších důkazů prokazujících vinu obviněné. Jinak řečeno, odvolací soud odstranil tyto skutek neprokazující fotografie z konstrukce hodnotících úvah, a to, že po jejich vyřazení nedošlo ke zborcení skutkových zjištění, neznamená, že ta i nadále spočívají na předmětných fotografiích, ale jde o důsledek toho, že skutkové závěry mají oporu ve spolehlivých informacích vycházejících z jiných provedených důkazů. 40. Rovněž obviněná Z. postavila svou obhajobu na tvrzení, že se mohlo v zachycené komunikaci jednat o „jinou S.“. Dovolatelka své tvrzení zjevně opírá o úřední záznam ze dne 25. 3. 2024, č. j. KRPA-144414/TČ-2023-001175-1-TUČ (viz č. l. 1791–1792 spisu), v němž se uvádí, že nelze zcela vyloučit, že by v rámci organizované skupiny, kterou organizoval a řídil obviněný K., kooperovala i jiná osoba s křestním jménem nebo s přezdívkou S./S. Předně je nutno brát v potaz, že tento záznam je dokumentem z ranného prověřování, kdy jsou teprve shromažďovány prvotní indicie a vytvářeny jednotlivé vyšetřovací verze, které se postupným rozkrýváním, opatřováním dalších informací, jejich analýzou apod. potvrzují nebo vyvracejí. Trestní řízení není statickým, nýbrž dynamickým útvarem měnícím se v závislosti na tom, jak jsou postupně získávány další údaje. To je ostatně smyslem trestního (ale i jakéhokoliv jiného) řízení tak, aby závěry činěné na počátku objasňování skutkového stavu mohly být následně upřesňovány a eventuálně i revidovány. Proto je důvodnost, formu i obsah určitého úkonu trestního řízení nutno posuzovat k momentu jeho provedení, a nikoliv zpětně optikou informací, které vyjdou najevo až později, popř. jim je až později přiznána validita. Opačný přístup, při němž by již na počátku určitého procesu hledání musel být znám jeho výsledek, je zcela iluzorní. Zmíněný počáteční úřední záznam proto nelze přeceňovat a dovozovat z něho pochybnosti o identitě S. coby obviněné Z., neboť ty byly rozptýleny v průběhu vyšetřování. 41. Takto v telefonech obviněného K., ani při odposleších, nebyla zjištěna komunikace s žádnou jinou S., žádnou takovou neměl obviněný v kontaktech. Námitka, že nebyl prováděn důkaz seznamem všech K. kontaktů neobstojí, protože negativní skutečnosti se obvykle neprokazují, resp. jejich prokazování je obtížné, ne-li nemožné díky možnosti řetězit je takřka do nekonečna. Při vyhledávání důkazů v určité množině jevů se proto legitimně a logicky justiční orgány zaměřují na pozitivní skutečnosti významné pro posouzení řešené věci, namísto toho, aby proces dokazování zahltily balastem osvědčujícím pouze tolik, že onen pozitivní jev, po němž je pátráno, se v množině nevyskytuje. Takto například při domovní prohlídce není zajištěna a k důkazu předkládána celá knihovna sebraných spisů prokazující, že v ní není hledaný dokument, ale za důkaz slouží jen ona zájmová listina. Obdobně není trestní spis zahlcován kvanty vyhodnocených daktyloskopických, biologických, trasologických a dalších stop z místa vloupání, které náležejí domácím osobám či mají nějaké jiné logické vysvětlení svého výskytu na místě činu. Mělo-li by tomu být jinak, pak by se v podstatě jakékoli dokazování stalo bezbřehým, neboť téměř vždy by šlo označit nějakou další množinu či širší okruh, jež by měl být ještě prověřován. Má-li Nejvyšší soud setrvat u nastíněných příměrů, pak by šlo požadovat prohledání knihoven v dalších objektech, rozšířit akční rádius pátrání po zanechaných stopách atd., to vždy s argumentací, že tím lze zjistit, zda se tam jiný dokument, popř. jiná stopa nenachází. Vztaženo zpět k námitce o neprovedení důkazu sumou K. kontaktů – i kdyby na to soudy přistoupily, pak by šlo namítat, že K. mohl mít ještě další telefony či jiná zařízení, v nichž mohla figurovat další S. 42. Uvedená selekce zájmové a nezájmové materie má pak provázanost i s procesními předpisy, konkrétně s povinností orgánů činných v trestním řízení objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejen tedy z důvodu obecné morální integrity a profesní etiky osob činných v justičních orgánech, ale i pro zmíněnou výslovnou zákonnou povinnost není důvod pochybovat o tom, že popsané rozlišení informací významných od nevýznamných bylo provedeno řádně. Pokud by se tedy v zajištěných K. kontaktech jiná S. vyskytovala, pak by existence takového kontaktu byla justičními orgány zaznamenána a prověřena. A priori zastávaná nedůvěra v justiční orgány bez konkrétní indicie nasvědčující tomu, že patřičná míra pečlivosti nebyla zachována, není na místě a nemůže opodstatnit požadavek na plošné prokazování negativních jevů. 43. Je proto obhajitelný a podložený závěr, že K. v kontaktech žádnou jinou S., než obviněnou Z. uloženu neměl, a toto dílčí skutkové zjištění není v rozporu (natož zjevném) s provedenými důkazy. 44. Identita osoby S. také nikomu nečinila problémy, nikdo se nedotazoval, o jakou S. by se mělo jednat (v podrobnostech srov. bod 102 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V hypotetické rovině sice nelze s výjimkou jevů vyvěrajících z přírodních zákonů vyloučit takřka nic, ovšem pravděpodobnost, že K. i třetí osoby s ním komunikující znaly jinou S., která by se na stejném místě a ve stejném čase paralelně zabývala stejnými aktivitami jako obviněná Z. (komunikace s K. o drogách, prodej drog), je natolik mizivá, že ji to z roviny varianty skutkového děje přesouvá do pozice ryze modelové a v reálném světě nenaplnitelné. 45. Obviněná Z. byla aktivní na tel. čísle XY, které bylo v zachycené zájmové komunikaci přiřazeno k jejímu jménu, což dosvědčuje úřední záznam ze dne 29. 11. 2023, č. j. KRPA-144414-498/TČ-2023-001175-1-TUČ (č. l. 1214 a násl. spisu), v němž je dále uvedeno, že po zadržení Z. byl vyhodnocen její zajištěný telefon a že Z. byla z taktických důvodů předem telefonicky informována ze strany policistů, že se vydávají na její adresu, kdy jí byly předestřeny plánované úkony proti její osobě. Z uvedeného plyne, že policie ji nejprve na uvedeném tel. čísle zkontaktovala, přičemž následně zadržela a ztotožnila právě S. Z. (srov. protokol o zadržení osoby podezřelé na č. l. 221–222 spisu). Ostatně i svědek D. R. u svého výslechu uvedl, že u paní Z. přesně nevěděli, kde bydlí, navíc věděli, že má malé dítě, tak jí nejprve zavolali na její mobilní telefon, jestli by mohla vyjít ze svého bydliště. Její tel. číslo bylo ustanoveno jako S. Z., když jí volali, ať přijde za nimi na XY, tak za nimi přišla ona, předložila jim svůj občanský průkaz. V souladu s uvedenými skutečnostmi je rovněž úřední záznam ze dne 24. 11. 2023, č. j. KRPA-144414-459/TČ-2023-001175-1-TUČ (č. l. 1071 a násl. spisu), kde je v mobilním telefonu obviněného K. uložena „tehule“ rovněž pod tel. číslem XY, kde pochybnosti o tom, že se jednalo o obviněnou Z., nevznikají. 46. Mělo-li by jít o nějakou tajemnou jinou S., na jejíž číslo jí policisté měli telefonovat kvůli schůzce a zadržení, pak není jasné, jak by se od ní k obviněné Z. dostala informace o schůzce, tak aby tam přišla právě Z. Tato obviněná pak vydala policistům telefon a o splynutí její fyzické a elektronické identity platí totéž, co bylo shora uvedeno k obviněné H. (bod 36 tohoto rozhodnutí). 47. Všechny shora předestřené skutečnosti tedy zcela vyvracejí obhajobu obviněné Z., že v projednávané trestné činnosti mohla figurovat i jiná S., odlišná od její osoby. 48. V návaznosti na to je třeba odmítnout jako neopodstatněnou rovněž námitku dovolatelky H., že ač se znala a stýkala výlučně s odsouzeným K., soud prvního stupně vycházel z toho, že další osobou, s níž byla ve styku, byla S. Z., a odvolací soud dokonce nově přišel s tím, že se mohlo jednat o jakoukoli jinou osobu, aniž by k tomu bylo provedeno dokazování. Posledně uvedené označila obviněná H. za nové tvrzení, ke kterému se nemohla vyjádřit, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla porušena dvojinstančnost trestního řízení. 49. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se žádné dovolatelkou namítané nové tvrzení, k němuž by se nemohla vyjádřit, nenachází. Naopak odvolací soud v bodě 54 uvádí: „je nepochybné, že z této komunikace věděla, že na distribuci OPL se podílí i další osoba. Tedy věděla, kdo je uvedená S. a co jí dá. Z obsahu odposlechů ve spojení s hodnocením dalších důkazů, např. i s vydaným sáčkem s metamfetaminem, je odůvodněný závěr nalézacího soudu, že se obžalovaná podílela na distribuci OPL, když věděla, že ods. K. má přístup k vyrobené OPL a že na distribuci OPL od něj se podílí další osoba“. Onou další osobou přitom byla myšlena právě obviněná Z., žádná další neznámá osoba. Pokud pak z argumentace odvolacího soudu dovolatelka dovozuje, že onou další osobou mohl být kdokoli jiný, pak zaměňuje skutkové závěry (že touto osobou je obviněná Z.) na straně jedné a právní argumentaci (kolik osob je třeba k utvoření organizované skupiny a jak hluboce se musejí navzájem znát) na straně druhé. Odvolací soud tedy nesporuje kooperaci K. – Z. – H., ale pouze obecně vysvětluje, že i kdyby hypoteticky nebyla třetí osoba identifikována, na naplnění znaku organizované skupiny by to nic neměnilo. 50. Pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě lze podřadit námitku obviněné H., že jí byl odňat mobilní telefon, který nebyl řádně popsán, ani zapečetěn, nadto slyšení policisté potvrdili, že s ním manipulovali, a v důsledku toho informace z telefonu zjištěné nelze využít jako důkaz. I tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Vypořádal se s ní již zcela odvolací soud, přičemž na jeho závěry obsažené v bodě 54 odůvodnění jeho rozsudku lze plně odkázat. Nad tamní argumentaci lze dodat snad jen následující. 51. Dovolatelčiny výhrady jsou vybudovány na konstrukci o morálně pokřivené policii, která má manipulovat s důkazy s cílem jí uškodit. Předně v obecné rovině vzato, obviněná ani nenaznačuje, proč by právě ona měla být natolik významnou, aby stála řadě osob figurujících v orgánech činných v přípravném řízení za to, aby riskovaly svou lidskou, občanskou, profesní a etickou celistvost a zosnovaly proti ní nějaký komplot vedený zcela mlhavou (přinejmenším obviněnou rovněž ani rámcově nenastíněnou) motivací. Taková její argumentace tedy svědčí spíše pro tendenci podléhat svodům konspiračních teorií a přeceňovat svou vlastní důležitost. Nehledě na to, že pokud by snad hypoteticky měli být policisté takovými manipulátory, pak by šlo očekávat, že vytvoří důkaz na první pohled údernější a přímo usvědčující. 52. V konkrétním případě nakládání policie s telefonem označované dovolatelkou coby závadová manipulace těmito parametry neoplývalo. Různorodé věci vyžadují k zachování jejich podstaty či atributů specifické zacházení, které je zakonzervuje tak, aby v mezidobí od jejich zajištění do jejich prozkoumání nedošlo ke ztrátě vlastností, jejichž jsou nositeli. To platí pro jakékoli předměty, které nelze uchovávat bez technického zabezpečení či dalších operací, které v závislosti na charakteru předmětu zahrnují rozličné fyzikální, chemické, bezpečnostní a jiné kroky – např. termoregulace biologických stop, řízení úrovně napětí v elektronických zařízeních, usměrňování chodu různorodých aparátů, inertizace těkavých či explozivních látek atd. Příkladmo řečeno, usmrcená osoba je uložena do chladícího boxu, notebook je připojen k napájecímu zdroji, zapnuté aparáty (nastartované motory, hořící kahany) jsou odstaveny, výbušnina je uložena do ochranné atmosféry atd. V případě mobilních telefonů jsou technologie natolik pokročilé, že tato zařízení nelze vždy ponechat svému osudu, neboť by hrozila ztráta dat v nich obsažených či jejich ovlivnění prostřednictvím dálkových přístupů. Je proto naprosto legitimní a legální, pokud je zajištěný telefon udržován v nabitém stavu, je uveden do režimu, který distanční přístupy znemožňuje apod. Tento druh manipulace proto není závadový, ale naopak je naplněním požadavku na náležité zjištění trestných činů (§ 1 odst. 1 tr. ř.). 53. V projednávané věci tedy nejsou pochybnosti o tom, že telefon vydaný obviněnou H. byl týmž, jaký byl znalecky zkoumán, a že data, v něm nalezená znalcem, jsou identická s těmi, která obsahoval v momentě jeho vydání obviněnou. Není tak žádných pochyb o zákonnosti způsobu získání jejího mobilního telefonu, a právě pro způsob jeho zajištění a pro znemožnění změn údajů v něm obsažených jsou informace z něho zjištěné plně použitelné pro objasňování řešeného trestného činu. 54. Za námitky spadající pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze mít výhrady, v nichž obviněný R. uvádí, že soudu prvního stupně bylo uloženo provést opakované výslechy svědků M. K. a P. M., ovšem způsoby, jakým byly provedeny, odporují zákonným předpisům, a tedy jejich neprovedení je možno označit jako „opomenuté důkazy“. Prvně je třeba uvést, že dovolatel zde slučuje druhou variantu, tj. nezákonnost provedených důkazů, a třetí variantu, tj. „opomenuté důkazy“. Podstatné však je, že dovolatel nijak blíže nespecifikoval, v čem má namítaný rozpor se zákonnými předpisy spočívat. 55. K požadavku na nezbytnou míru konkrétnosti námitek uplatněných v dovolání Nejvyšší soud připomíná, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením obhájcem, kterým může být v trestním řízení pouze advokát, tedy odborník v oblasti trestního práva. Z tohoto důvodu pak není úlohou Nejvyššího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Uvedené znamená, že dovolací důvod tedy musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem v dané trestní věci spatřovány. K námitkám dovolatele stran výslechu K. a M. se tedy vzhledem k neurčitosti a značné obecnosti dovolacích námitek blíže postavit nelze. 56. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2024 (č. l. 1970 a násl. spisu), kde byl osobně přítomen obviněný R. i jeho obhájce Mgr. Horký, poté, co byl vyslechnut P. M. a M. K. odmítl vypovídat, dovolatel ani jeho obhájce nevznesli žádné námitky k zákonnosti prováděných výslechů (konkrétně srov. č. l. 1970 verte–1971 spisu). 57. Na uvedenou námitku tedy není možné případně nazírat jako na nedostatek v zákonnosti dokazování a tím méně jako na „opomenutý důkaz“. 58. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry. Při respektování principu presumpce neviny a ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v provedených důkazech, přičemž ke stejnému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnými v rámci jejich mimořádných opravných prostředků nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 59. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 60. Námitka všech obviněných týkající se (ne)naplnění znaku organizované skupiny je na pomezí námitek skutkových a právních, protože dovolatelé do značné míry budují své výhrady na alternativní skutkové verzi, kterou dovozují na základě odlišného hodnocení důkazů. Nicméně současně jde o výhrady s přesahem do právního posouzení a tyto námitky tak lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné. 61. Konkrétně obviněný B. sporoval koordinaci obviněných a provázanost činností rozdělených mezi jednotlivé členy skupiny. Obviněná H. namítala, že znala pouze obviněného K. a provedené důkazy neprokazují její účast na tvrzené trestné činnosti, natož v rámci organizované skupiny. Odmítla, že by byla alespoň srozuměna s tím, že páchá čin jako člen organizované skupiny. Podle obviněné Z. nebylo prokázáno, že by se podílela na činnosti organizované skupiny a byla úkolována K. Konečně obviněný R. rozporoval vědomost o existenci varny, nikdy nevěděl o existenci žádné jiné osoby, která by byla nebo měla být do nějakého obchodování nebo výroby pervitinu zapojena, a žádným členem žádné organizované skupiny nebyl. 62. Ve vztahu k výše označené dovolací námitce lze konstatovat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněných. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto ohledu ztotožnil i odvolací soud, upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny pachatelů na území České republiky zabývající se výrobou a prodejem pervitinu. 63. Konkrétně obviněný B. se podílel jak na distribuci pervitinu, tak na jeho výrobě opatřováním surovin. Oba obvinění K. a H. jej znali, řešili jeho spolehlivost, případnou spolupráci s policií a zneužití K. peněz. Dovolatel pro K. drogu nejen získával, ale ji i pro něho distribuoval, K. pak odevzdával peníze. Kromě H. a K. znal i S. Z., minimálně věděl, o koho se jedná a věděl, že se také podílí na distribuci. Dovolatel se souzeného jednání dopustil v úmyslu přímém, včetně spáchání činu jako člena organizované skupiny v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když věděl, že čin páchá nejméně se dvěma osobami společně a na takovém jednání se chtěl podílet (v podrobnostech srov. body 22 a 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 64. Obviněná H. se souzeného činu dopustila v úmyslu přímém, resp. ke spáchání činu jako členka organizované skupiny nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když minimálně věděla, že čin páchá nejméně se dvěma osobami společně a s účastí takových osoby byla alespoň srozuměna. Dovolatelka věděla, že se podílí na distribuci pervitinu, který opatřoval K., kooperovala společně s obviněnou Z. Tedy s nejméně dvěma osobami, kdy jejich role byly odlišné, avšak všichni se na spáchání skutku podíleli za účelem dosažení zisku (v podrobnostech srov. bod 59–60 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 65. Pokud jde o účast obviněné Z. na organizované skupině, její zapojení bylo rovněž prokázáno. Dovolatelka přímo komunikovala s K., který jí dodával pervitin, jež následně distribuovala. Z komunikace K. s obviněnými vyplývá, že Z. znala H., B., u kterého měla něco vyzvednout, o „těhuli“ (jak měl její telefonní číslo uloženo K.) se bavil H. s K. Pokud obvinění věděli, kdo je S., potom obviněná i v případě, že by je neznala jmény, musela z těchto kontaktů s nimi seznat, že se tyto osoby podílí na trestné činnosti s K. Dovolatelka se souzeného činu dopustila v úmyslu přímém, resp. ke spáchání činu jako členka organizované skupiny nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když minimálně věděla, že čin páchá nejméně se dvěma osobami společně a s účastí takových osoby byla alespoň srozuměna (v podrobnostech srov. body 105–106 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 66. Z obsahu komunikace mezi K. a R. je zřejmé, že obviněný R. musel být srozuměn s tím, že K. využívá pro distribuci pervitinu další osoby, stejně tak věděl, že jeho role a role dalších osob jsou odlišné a jejich společným cílem je dosažení zisku z prodeje pervitinu. Dovolatel tak byl minimálně srozuměn s tím, že páchá žalovaný skutek společně nejméně s dalšími dvěma osobami, tedy jako součást organizované skupiny (v podrobnostech srov. bod 122 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 67. Popsané aktivity obviněných nebyly nikterak nahodilé či impulzivní, ale jednalo se o programovou činnost, která měla svůj řád, prováděnou více osobami, jež měly mezi sebou navzájem rozdělené úkoly, jejichž úspěšné plnění směřovalo k naplnění společného cíle. Organizační a finanční stránka „podnikání“ zajišťovaná obviněným K. se realizovala jednak zajišťováním surovinového zabezpečení pro výrobu, kterou měl na starost H. a obviněný R., a jednak odběrem produktu, jehož distribuci pro K. pak zajišťovali mimo jiné obvinění B., H. a Z. Lze připustit, že některé články skupiny se navzájem neznaly, to však neznamená, že by nebyly její součástí. V rámci organizované skupiny není zapotřebí, aby mezi jejími členy panovala detailní znalost ani informovanost o identitě všech jejích účastníků. Postačuje alespoň rámcová představa o tom, že existuje systém s rozdělenými pravomocemi a úkoly. Člen organizované skupiny tak může znát jen okruh určitých kontaktních osob, s nimiž spolupracuje a od nichž přebírá výrobek, jež poté předává do „distribučního oddělení“, které zajišťuje inkasování platby od konečného odběratele a návrat části finančních prostředků zpět do výroby. Je to obdobné jako v jakémkoli jiném manažerském systému, kde „pavoukovitým“ způsobem mohou být v kontaktu nezřídka pouze ty osoby, které jsou bezprostředně ve vztahu nejbližší zpracovatelské či distributorské aktivity, aniž by musely nutně znát další subjekty více vzdálené od jejich pozice. To vše ovšem při vědomosti, že nějaké takové další subjekty existují a že zajišťují jiné úkoly tak, aby systém fungoval. Obvinění činní ve výrobě takto věděli, že ta je někým financována (ať už zajištěním výrobních prostor nebo surovin), že vyrobená droga je předávána k distribuci a nehromadí se ve skladech, marně hledaje odbytiště. Distributor drogy věděl, že tu musel někdo vyrobit, zafinancovat její výrobu, a že produkt, s nímž obchoduje, prošel výrobním zpracováním i distribuční úpravou a že výnosy z prodeje se vrací zpět do výroby. Všechny tyto činnosti přitom s ohledem na délku trvání těchto aktivit nemohly být náhodnou činností, k níž by se některý z dovolatelů pouze jednorázově tzv. „připletl“, ale všichni museli vědět, že se účastní v podstatě průmyslově fungujícího drogového byznysu. 68. Z tohoto hlediska neobstojí námitka obviněného B. brojící proti nedostatečnému vysvětlení, proč jeho jednání je podřazováno pod činnost organizované skupiny, a nikoli jen pod spolupachatelství. Právě parametry popsané v předchozím odstavci odlišují stíhané jednání od „pouhého“ spolupachatelství, které může být volnější formu spolupráce, jež je nezřídka toliko občasná a méně propracovaná. 69. Nikoli nevýznamným prvkem je také subordinace mezi jednotlivými členy skupiny. Ta je přitom dostatečně patrná z výtek až výhrůžek adresovaných K. obviněnému B. pro nespokojenost s B. prací (viz např. komunikace z 10. až 14. 7. 2023 – č. l. III/771), vč. prodeje pod cenou (komunikace z 11. 7. 2023 – č. l. III/772), a dále z úkolování obviněného B. K. ke kooperaci při předávce s obviněnou Z. (komunikace z 5. 6. 2023 – č. l. III/752). Stejně tak je podřízenost zřejmá z reportů podávaných K. obviněnou H., která mu referuje o stavu výnosů z prodejů, kolik mu dluží, za kolik má prodávat, kolik je schopna prodat – tzv. „kolik má na odpal“ atd. (viz komunikace z č. l. V/987). Byla-li by obviněná H. pouhou odběratelkou, nebyl by důvod informovat K. o tom, jak se daří obchodům, nechat si od něho určovat cenovou politiku apod. 70. U obviněné Z. uvedená subordinace takto na první pohled patrná není, je však spolehlivě prokázána tím, že tato dovolatelka dělala k pokynům K. kurýra, který vyzvedával zásilky jak u obviněného B. (komunikace z 5. 6. 2023 – č. l. III/752), tak je předával obviněné H. (komunikace z 19. 7. 2023 – č. l. III/753) či osobě jménem V. (komunikace z 23. 7. 2023 – č. l. III/754). V posledně uvedeném případě jde dokonce o K. peníze, které má obviněná Z. u sebe. Tyto okolnosti důvodně vyústily v závěr, že obviněná Z. nebyla pouhou K. odběratelkou, která si občas vlastním jménem a na svůj účet zpeněžila přebytky drog, ale že byla jako kurýr zakomponovaná do činnosti skupiny, v níž věděla jak o K., tak o dalších osobách distribuční sítě. Dokázala si rovněž aspoň rámcově představit, že K. sám není výrobce, protože potencionálního dodavatele mu sama doporučovala (komunikace z 12. 7. 2023 – č. l. V/1025), což by sotva činila, pokud by se domnívala, že K. si drogu vyrábí sám. Věděla tedy, že K. musí mít nějakého výrobce, od něhož drogu získává a teprve na to pak navazují její kurýrní služby. Na uvedeném pak nic nemění její jinak důvodná námitka, že zpráva od K. z 10. 5. 2023 nezní „mám u Tebe tak 5“, ale „Mám u sebe tak 5“ (č. l. V/1025). 71. V případě obviněného R. pak sice prvek podřízenosti chybí a jeho vztah s K. je založen rovnocenněji v pozici výrobce a odběratele, nicméně i on věděl o existenci a aktivitách M. coby další osoby činné v drogové skupině. S K. projednával okolnosti a surovinové i finanční potřeby výrobního procesu (komunikace na č. l. V/1079), na latexových rukavicích v chodbě u varny byly stopy jeho DNA, při zadržení měl u sebe přes 250 g jódu, takže jednak jeho účast nebyla nikterak marginální a jednak aspoň v hrubých rysech věděl o organizované skupině. Námitka, že nebyly přesně zjištěny počty výrobních varů, rozsah produkce na jeho angažmá nic nemění. 72. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného B. o excesivním postupu obecných soudů při rozhodování o trestu propadnutí mobilního telefonu Apple iPhone, který podle jeho přesvědčení nebyl do trestné činnosti popsané ve výroku napadeného rozsudku nijak zapojen. Totéž platí o výhradách obviněné Z., jež považuje jí uložený trest za nepřiměřeně přísný. 73. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu (spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu) nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (než jsou otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, kterak bylo již zmíněno shora (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 74. Jestliže tedy dovolatel B. brojí proti části výroku o trestu, kterým mu byl uložen trest propadnutí věci, mohl takovou námitku relevantně subsumovat toliko pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a nikoliv pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomeňme ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, kdy např. ve věci, v níž obviněná usilovala zpochybnit skutkovou okolnost, že mobilní telefon užívala jako nástroj ke spáchání trestné činnosti, Nejvyšší soud zdůraznil, že mobilní telefon je nepochybně věcí, prostřednictvím které se pachatelé mezi sebou domlouvají na páchání trestné činnosti, pročež byl obviněné oprávněně uložen trest jeho propadnutí (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 789/2023). Je tedy nutné rozlišovat námitky ve vztahu k výroku o vině a námitky ve vztahu k výroku o trestu. Pokud se dovolatel v této části svého dovolání pokusil zpochybnit skutkový závěr stran využití propadlého mobilního telefonu ke své trestné činnosti, je namístě konstatovat, že jeho námitka (s přihlédnutím k její povaze) ani v této části dovolání neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. 75. Pokud se týká namítané nepřiměřenosti trestu obviněnou Z., k tomu lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.“. 76. Obviněné byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby, dokonce na samé dolní hranici jejího rozmezí (dovolatelka byla s ohledem na § 283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožena trestem odnětím svobody na dvě léta až deset let). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohlednil okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněné, stupně jejího narušení i možnosti její nápravy. Uložený trest současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti. Odvolací soud rovněž nepochybil při ukládání trestu propadnutí věci obviněné Z. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 77. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněná H. namítala chybějící výrok rozhodnutí o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím odvolání. 78. Předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Prvou je, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn. V rozhodnutí tak chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v ní není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175). 79. V napadeném rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Z podnětu odvolání obviněné H. a ostatních obviněných odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněné H. ve výrocích o trestech, a při nezměněném výroku o vině (zde chybně dovolatelka namítala, že rozhodnutí neobsahuje ani výrok, že se rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině potvrzuje) podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o jí uložených trestech. Odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že v průběhu předcházejícího řízení nedošlo k procesním ani hmotněprávním pochybením, obvinění zejména nebyli kráceni v právu na obhajobu, soud prvního stupně provedl důkazy v dostatečném rozsahu tak, aby zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu podle § 2 odst. 6 tr. ř. V případě dovolatelky odvolací soud s přihlédnutím k nižší míře jejího zapojení do spáchaného jednání, ale i s ohledem na její trestní zachovalost, dospěl k závěru, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný a zkrátil zkušební dobu podmíněného odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody. 80. Tímto tedy částečně vyhověl i odvolacím námitkám obviněné, byť jim nevyhověl v rozsahu, jaký si obviněná představovala. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu přitom odpovídá trestnímu řádu. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Byť se v projednávané věci jednalo o drobnou úpravu, částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. 81. V daných souvislostech je vhodné poukázat na ta usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, a jiná), v nichž Nejvyšší soud reagoval na rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen. Jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Dovolací soud pak odkazuje i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, podle něhož: „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.“. IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 82. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění H. a R., pak je třeba akcentovat, že jednou ze základních podmínek jeho naplnění je zamítavé nebo odmítavé rozhodnutí o řádném opravném prostředku. V posuzované věci ovšem stran obviněné H. právě tento předpoklad splněn nebyl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemělo daný charakter a ve skutečnosti se jednalo o rozhodnutí, jímž bylo, byť třeba jen částečně, vyhověno nejen jejímu odvolání, ale i odvolání státního zástupce a obviněných B. i Z., neboť napadený rozsudek soudu prvního stupně byl z podnětu jejich odvolání zrušen ve výroku o trestu. 83. Odvolání obviněného R. sice bylo druhostupňovým soudem zamítnuto, ale tento dovolací lze úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými. IV./5. Další námitky 84. Obviněný R. se obsáhle vyjadřoval k popisu skutku, v němž podle něj není seznatelné, které okolnosti jsou z hlediska posouzení jeho viny relevantní, tedy které konkrétní zde uvedené okolnosti naplňují jednotlivé typové znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Obviněná H. rovněž, spíše jen obecně, namítala nesrozumitelnost skutkové věty. 85. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že zákonný požadavek na přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (tzv. skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v obžalobě [srov. § 177 písm. c) tr. ř.], aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (srov. § 2 odst. 8 a § 220 odst. 1 tr. ř.), zda tuto případně nepřekročil nebo celou nevyčerpal. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku, popřípadě i další skutečnosti, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, včetně uvedení všech zákonných znaků, a to i těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.). Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. V tzv. skutkové větě však nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování (srov. GŘIVNA, T. in ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1669). Neobsahuje-li tzv. skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004, uveřejněný pod č. 195 ve svazku 39 Sb. n. u. ÚS). 86. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud osvědčil, že popis skutku spáchaného obviněnými podle obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, č. j. 2 ZT 108/2023-212 (zažurnalizované na č. l. 1628 spisu), odpovídá tzv. skutkové větě obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně jednání obviněných vymezil zcela v souladu se zásadou obžalovací, neboť obžalobu v tomto směru zcela vyčerpal. Pokud se týká vymezení tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že tuto soud prvního stupně formuloval na základě skutečností, které učinil předmětem řádného dokazování. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že i případný nedokonalý popis skutku může být zhojen tím, že tyto nedokonalosti či nepřesnosti jsou precizovány v odůvodnění soudních rozhodnutí. Námitky obviněného R. a obviněné H. jsou tedy zcela neopodstatněné. 87. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky obviněného R., v nichž vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou přezkumnou úlohu. Obvinění B. a H. rovněž zpochybnili správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které shledávají nedostatečnými a odporujícími ustanovení § 125 tr. ř. Svými námitkami však toliko polemizují s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí. Z formálního hlediska Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.). 88. Nejvyšší soud rovněž vyzdvihuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. 89. Přisvědčit nelze ani výhradám, že odvolací soud nesplnil svou přezkumnou úlohu, porušil zásadu dvojinstančnosti a nahrazoval činnost prvostupňového soudu. Druhostupňový soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu (až na výjimky, které korigoval – viz doba trestné činnosti obviněného R., informační přínos fotografií obviněné H.) má za správné, ztotožňuje se s nimi a vyložil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám. Odvolací soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledá-li odvolací soud nedostatek v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak buď musí tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování, jak se stalo stran výše zmíněných korekcí) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou vadu neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad. 90. K namítanému porušení zásady dvojinstančnosti a nahrazování činnosti soudu prvního stupně soudem odvolacím nutno poznamenat, že odvolací řízení není ovládáno kasačním principem. Trestní řád počítá primárně s tím, že přímo v odvolacím řízení má dojít k nápravě zhojitelných vad počínaje nedostatky procesními, přes neúplnosti dokazování a nepřesnosti skutkových zjištění, až po vady v právním posouzení, včetně otázky právního následku spáchání trestného činu, tedy potrestání, a adhezních výroků. Možnosti kasace v odvolacím řízení jsou naopak výrazně zúženy, ať již jde o možnost vrácení věci nižšímu justičnímu orgánu (§ 259 odst. 1 tr. ř. a § 260 tr. ř.) nebo o zákaz některých změn k horšímu (§ 259 odst. 5 tr. ř.). I kdyby tedy šlo tvrdit, že teprve až odvolací soud se zabýval některými aspekty, které nižší soud přehlédl, pak ani takový postup by nešlo pokládat za odepření spravedlnosti, nýbrž naopak za její naplnění. 91. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl (v dovoláními napadené části řešené věci) jak procedurální postup soudu prvního stupně, tak i úplnost dokazování, hodnocení důkazů, učiněná skutková zjištění, jejich právní posouzení a sankce. Pokud tedy odvolací soud zhojil nedostatek prvostupňového řízení doplněním dokazování, plně tím dostál povinnosti přezkumu v řádném opravném řízení. Stejně tak není nahrazováním činnosti soudu prvního stupně, pokud soud odvolací precizuje, doplní či prohloubí argumenty, pro něž již prvostupňový soud vyhodnotil provedené důkazy právě tím, a ne oním způsobem. To platí nejen v obecné rovině, ale o to víc v projednávané věci, kde odvolací soud zopakoval dokazování fotografiemi z telefonu obviněné H. Fotografie totiž musel autonomně posoudit, a to nikoli jen izolovaně, ale právě i v provázanosti s ostatními důkazy, které byly provedeny již prvostupňovým soudem. Vyhodnocení důkazů nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu pak z logiky věci vyžaduje argumentaci i k těm důkazům, jichž se nově provedený důkaz týká – podporuje je či je vyvrací. 92. Popsaná argumentační precizace také nijak nekoliduje s právem na spravedlivý proces. Ten je totiž primárně založen mimo jiné právem procesní strany vyjádřit se k provedeným důkazům, což však nelze rozšiřovat na právo vyjadřovat se k jakékoli hodnotící úvaze soudu. Opak by znamenal neobhajitelnou tezi, že jakákoli argumentace soudu musí být vždy a za všech okolností předem zpřístupněna procesní straně k případné její reakci či aspoň podrobitelná instančnímu přezkumu. To by však vedlo k naprostému rozvratu justičního systému. Každá úvaha soudu by musela být napřed notifikována procesní straně, aby následně mohla být soudem argumentačně využita. A dopadalo by to i na druhotnou úvahu soudu reagujícího na případnou protiargumentaci procesní strany k úvaze primární, takže by vznikal nekonečný řetěz duplik, triplik, kvadruplik atd. A to nikoli mezi stranami samotnými, ale simultánně mezi soudem a každou z procesních stran. Mělo-li by jít „jen“ o instanční přezkum, pak prvostupňový soud by musel pracovat se všemi teoreticky v úvahu připadajícími námitkami (i těmi, které by strany nevznášely) tak, aby minimalizoval riziko, že se najde nějaká, kterou procesní strana jako novinku uplatní v opravném prostředku. Vyšší soudy by se musely omezit buď jen na úzký přezkum argumentace soudu nižšího bez možnosti ji cizelovat či přičinit k ní jakoukoli autonomní úvahu, což by eliminovalo jakýkoli jiný než kasační princip, anebo by musely připustit takřka nekonečné řetězení dalších opravných prostředků. Není asi pochyb, že takto nastavený systém by s vymahatelností práva a se spravedlností mnoho společného neměl. V. Způsob rozhodnutí 93. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že tito ve svých dovoláních vznesli jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o těchto dovoláních rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 94. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. 95. Obviněný R. do svého dovolání vtělil i podnět k odložení, resp. přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. Dovolatelův podnět tak Nejvyšší soud vzal v potaz, nerozhodl však o odkladu výkonu uloženého trestu, neboť k takovému postupu neshledal zákonné důvody. Za této situace rovněž nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). P o u č e n í :Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů soudce