11 Tdo 329/2026-300 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2025, č. j. 13 To 326/2025-237, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 58/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 2 T 58/2025, byl obviněný P. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obviněný okresním soudem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, a to ve výrocích o vině a trestu, jakožto i odvoláním státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí podaným v neprospěch obviněného výhradně proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který svým usnesením ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 13 To 326/2025, odvolání obviněného i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. 3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ústí nad Orlicí se obviněný P. S. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: v blíže nezjištěné době nejméně od května 2022 do konce května 2024 si z dosud neustanovených zdrojů opakovaně, nelegálně opatřoval přesně nezjištěné množství látky metamfetamin (pervitin), přičemž následně tuto látku zčásti zneužíval pro vlastní potřebu a zčásti ji na různých místech v XY, případně i jinde protiprávně, za finanční úplatu, za jinou protihodnotu či zdarma poskytoval ke zneužívání dalším osobám, a to nejméně: – A. D., kterému v průběhu minimálně ročního období trvajícího zhruba do začátku roku 2024 poskytl pervitin přinejmenším ve 20 případech, když ve 4 případech mu zdarma nechal blíže nezjištěné množství pervitinu na 1 dávku, ve 3 nebo 4 případech mu výměnou za jídlo, elektroniku či jiné věci předal blíže nezjištěné množství pervitinu na 1 dávku a ve zbylých případech mu pervitin prodával za částky od 300 Kč do 2.000 Kč, konkrétně mu dvakrát prodal 1 gram pervitinu za částku 2.000 Kč, většinou mu prodal blíže nezjištěné množství pervitinu na 4 dávky za částku 1.000 Kč a rovněž mu prodával blíže nezjištěné množství pervitinu na 2 dávky za částku 700 Kč a blíže nezjištěné množství pervitinu na 1 dávku za různé částky od 300 Kč do 500 Kč /tj. při přepočtu 0,2 gramu pervitinu na 1 dávku dotyčnému celkem poskytl nejméně 10 gramů pervitinu/, – L. K., kterému v blíže nezjištěné době od května 2022 do podzimu 2023 v průběhu období trvajícího zhruba 1 rok poskytoval pervitin s četností jednou za 14 dnů, přičemž mu pokaždé prodával přesně nezjištěné množství pervitinu na 2 dávky za částky od 500 Kč do 1.000 Kč, které si pak s L. K. rozdělili napůl a vzápětí je společně užili, a dále mu na začátku roku 2024 ještě v několika případech sehnal přesně nezjištěné množství pervitinu, vždy na 2 dávky, které opět užili společně /tj. při přepočtu 0,2 gramu pervitinu na 1 dávku dotyčnému celkem poskytl nejméně 5,2 gramů pervitinu/, – nezletilé AAAAA (pseudonym), které v blíže nezjištěné době přibližně od začátku prosince 2023 do konce března 2024 minimálně ve 20 případech poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu, pokaždé na 1 dávku, když zpočátku tohoto zhruba čtyřměsíčního období pervitin nezletilé AAAAA prodával, a to s četností tak jednou za 2 týdny za částky od 400 Kč do 1.000 Kč v množství vždy na 2 dávky, které si však s nezletilou AAAAA rozdělili napůl a vzápětí je společně užili, přičemž nezletilá AAAAA si svoji dávku pervitinu aplikovala šňupáním, ovšem později, byť mu bylo známo, že nezletilá AAAAA je toho času v partnerském vztahu s jeho kamarádem a že o sexuální aktivity s ním (s obviněným) nemá zájem, za účelem svého pohlavního uspokojení, vědomě zneužil nezralosti a nezkušenosti nezletilé AAAAA a svého vlivu na ni, který plynul zejména z faktu, že tehdy byl jejím výhradním distributorem pervitinu a že měl bohaté zkušenosti s jeho zneužíváním, a vícekrát jí nechal dávku pervitinu výměnou za různé sexuální praktiky, přinejmenším za to, že s ním souložila ve sklepních prostorách bytového domu, kde toho času bydlel, i na jiných místech, rovněž zištně souhlasil s tím, že nezletilé AAAAA ukáže, jak se pervitin aplikuje nitrožilně blíže nezjištěné množství této drogy odpovídající cca 1 menší dávce a 1 o něco větší dávce jí s pomocí injekční stříkačky nadvakrát píchl do žíly a vzápětí s nezletilou AAAAA souložil, což se následně ještě opakovalo, ale potom si už nezletilá AAAAA pervitin, jenž jí poskytoval, začala nitrožilně aplikovat sama, mimo jiné tak učinila v době kolem 3. 2. 2024 na pokoji v Hotelu XY na ulici XY v XY, kde s ním strávila noc a kde od něho získala dávku pervitinu pod podmínkou, že s ním potom bude souložit, přitom ke konci výše uvedeného období nezletilé AAAAA poskytoval dávku pervitinu k nitrožilní aplikaci téměř každý den /tj. při přepočtu 0,2 gramu pervitinu na 1 dávku dotyčné celkem poskytl nejméně 4 gramy pervitinu/, a v důsledku jeho opakovaného a delší dobu trvajícího protiprávního jednání popsaného shora došlo k vážnému ohrožení dalšího rozumového, citového a mravního vývoje nezletilé AAAAA, neboť jmenovaná si díky němu osvojovala škodlivé návyky, a to především v podobě častého zneužívání tvrdých drog, včetně jejich nitrožilní aplikace, a jejich získávání výměnou za sexuální služby, zejména za soulož, významně přispěl k tomu, že nezletilá AAAAA žila nemravným a zahálčivým způsobem života, když mimo jiné bylo zjištěno, že v inkriminované době přestala docházet do školy, doma se dopouštěla drobných krádeží a nakonec svévolně odešla z domácnosti svých rodičů a zdržovala se v komunitě kamarádů žijících obdobným způsobem, což dne 6. 5. 2024 vyústilo ve vydání předběžného soudního opatření, kterým byla nuceně umístěna do Výchovného ústavu v XY, okres XY, – D. L., kterému v blíže nezjištěné době od prosince 2023 v průběhu minimálně půlročního období poskytoval pervitin s četností nejméně jednou týdně, když pokaždé mu prodával cca 0,2 gramu pervitinu za částku 600 Kč /tedy dotyčnému celkem poskytl přinejmenším zhruba 5,2 gramů pervitinu/, přičemž metamfetamin (pervitin) je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, shora popsaným způsobem jednal s vědomím skutečnosti, že nakládá s psychotropní látkou protiprávně, aniž by měl zákonem vyžadované povolení k zacházení s takovou látkou, a se znalostí negativních účinků pervitinu na lidský organismus i nízkého věku nezletilé AAAAA, a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 12. 2021, č. j. 1 T 29/2021-201, s nabytím právní moci dne 25. 1. 2022, odsouzen za přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2025, č. j. 13 To 326/2025-237, napadl obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a h) tr. ř., neboť podle jeho mínění proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Současně má za to, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Dovolatel v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že trestní řízení bylo zatíženo závažnou procesní vadou spočívající v tom, že bylo v jeho počátku vedeno proti osobě, u níž soudní znalec konstatoval, že není schopna racionální účasti na tomto řízení. Jelikož v okamžiku zahájení trestního stíhání nebyla tato skutečnost ze strany orgánů činných v trestním řízení nikterak vyloučena, nebylo jej možno zahájit a jeho vedení bylo nepřípustné s ohledem na znění § 11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, pokud je vedeno proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. V této souvislosti obviněný doplňuje, že první záznam o tom, že by již měl být schopen účasti na trestním řízení, je podle spisu adresován orgánům činným v trestním řízení až po jeho zahájení, přičemž na posouzení zdravotního stavu obviněného nemůže nic změnit ani skutečnost, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání brojil podáním včasné stížnosti. 6. Další své námitky obviněný směřoval proti postupu policejního orgánu, který nerespektoval svou zákonnou povinnost zjišťovat skutečnosti nejen v jeho neprospěch, když existují konkrétní indicie, že policejní orgán provedl úkony, které mohly výrazně svědčit v jeho prospěch, a to například šetření v místě jeho bydliště, kde se měla sousedka vyjádřit tak, že obviněný vedl v rozhodné době řádný život, nebo podání vysvětlení osobou J. V. který měl potvrdit, že se obviněný na distribuci drog nepodílel, a že si od něho naopak pouze půjčoval peníze. Tyto úkony však nebyly policejním orgánem do spisového materiálu vůbec zařazeny, přestože šlo o potenciálně zásadní důkazy ve prospěch obviněného. Takový selektivní přístup k dokumentaci důkazů považuje dovolatel za porušení zásady vyhledávací a zároveň za zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Konečně pak obviněný namítl rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. K danému konkrétně uvedl, že se skutků kladených mu za vinu nedopustil a má za to, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně jsou založena na svědeckých výpovědí osob, jejichž důvěryhodnost byla zásadně zpochybněna, a to jak již pro jejich vzájemné vztahy a jejich motivaci, tak i pro rozpory a prokazatelné nepravdivosti v jejich svědeckých výpovědích. Uvedené platí zejména pro svědka A. D., jehož výpověď není podložena objektivními důkazy a jmenovaný svědek sám deklaroval svou nevraživost vůči obviněnému. Mimo to obviněný namítl, že rovněž svědkyně AAAAA, coby dlouhodobá partnerka svědka A. D., ve svých výpovědích vykazuje znaky zaujatosti, její výpovědi učiněné v průběhu trestního řízení jsou ve vzájemném rozporu a byla motivována loajalitou vůči svému partnerovi, v důsledku čehož považuje dovolatel její výpověď za nevěrohodnou. Konečně jde-li o svědka L. K., má dovolatel za to, že i tento svědek v jednotlivých fázích trestního řízení vypovídal výrazně odlišně a v rozporu s objektivní realitou, neboť mimo jiné uvedl, že pervitin, který od obviněného dostával, neměl výlučně pro svou potřebu, ale užívali jej jako spoluuživatelé. Na danou činnost proto není namístě nahlížet jako na distribuci v pravém slova smyslu. Navíc dovolatel namítl, že výpočty množství pervitinu odebíraného svědkem L. K. neodpovídají realitě, neboť nezohledňují skutečnost, že obviněný byl v rozhodném období hospitalizován v psychiatrické léčebně v XY a nemohl tedy být přítomen v XY a opakovaně a systematicky distribuovat drogy. 8. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, a dále jej buď sám zprostil podané obžaloby nebo alternativně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 9. K dovolání obviněného zaslala své písemné stanovisko ze dne 24. 3. 2026, č. j. 1 NZO 208/2026-20, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně k námitkám přiřazeným obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. konstatuje, že ze znaleckého posudku, jímž byl zkoumán zdravotní a psychický stav obviněného, vyplynulo, že obviněný trpěl duševní poruchou již v době páchání trestné činnosti a v době zkoumání nebyl aktuálně schopen účasti v trestním řízení, což by se však mělo změnit v horizontu několika málo týdnů či měsíců. Policejní orgán pak sledoval průběh pobytu obviněného v psychiatrické léčebně, dotazoval se na případné změny jeho psychického stavu a teprve po vyjádření znalce, že se jeho psychický stav výrazně zlepšil, vydal dne 18. 2. 2025 policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání. Z obsahu spisu je možné dovodit, že od počátku trestního stíhání v únoru 2025 uplatňoval obviněný aktivně vlastní obhajobu, což je patrné i z obsahu stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak podle státní zástupkyně naplněn nebyl, jelikož duševní choroba nevznikla u obviněného až po spáchání činu a nešlo o trvalý stav, v jehož důsledku by obviněný nebyl schopen chápat smysl trestního řízení. 10. Ke skutkovým námitkám přiřazeným obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně konstatuje, že tyto kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s hodnocením provedených důkazů. Vina obviněného a jeho účelová obhajoba, která byla vedena snahou vyvinit se, byla podle státní zástupkyně vyvrácena důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení, především výpověďmi svědků A. D., L. K., D. L. a AAAAA, a dále výpisem z účtu obviněného u České spořitelny. Obviněnému nelze podle státní zástupkyně přisvědčit ani v tom, že nemůže být postižen pro distribuci pervitinu, pokud byl spoluuživatelem společně se svědkem L. K., jelikož předmětného trestného činu se dopustí i ten, kdo jinak jinému opatří psychotropní látku. Za takové jiné opatření lze považovat i darování. Jinak spoluužívání, respektive to, že byl obviněný rovněž konzumentem drog, na jeho trestnou činnost nemůže mít žádný zásadní vliv. 11. K námitkám obviněného stran toho, že orgány činné v trestním řízení způsobily procesní vady v řízení, a to zejména opomenutými důkazy, státní zástupkyně konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nerespektování práva na spravedlivý proces není založeno ani zamítnutím důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, nýbrž až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. S důkazními návrhy obviněného se přitom vypořádal především soud odvolací, který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že nepokládá za nezbytné opatřovat další důkazy na podporu tvrzení dovolatele, že v rozhodné době vedl řádný život, neboť je zjevné, že kontakty s odběrateli drog se odehrávají bez účasti dalších osob, přičemž intimní soužití s nezletilou AAAAA dovolatel ani nepopírá. Intimní soužití s AAAAA přitom bylo podmíněno právě distribucí pervitinu, neboť obviněný jmenované poskytoval pervitin právě za sexuální služby. Soudy tedy z provedených důkazů podle státní zástupkyně vyvodily správné skutkové závěry logicky vycházející z náležitě zhodnocených důkazů a takto vymezený skutkový stav rovněž správně posoudily. 12. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupkyně shrnula, že dovolací námitky obviněného P. S., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhla, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 13. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. S. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 17. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 19. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy takovýchto vad, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních. 20. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) uplatnil jím materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 22. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Naopak převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný postavil pouze na své polemice s úplností provedeného dokazování a se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto – při zdůraznění jím tvrzených skutečností – označuje za nepodložená a rozporná. Obviněný tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro něj příznivějšího skutkového stavu. 23. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zároveň shledal, že všechny v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil v identickém znění již v předchozích stadiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom pamatuje na takovýto případ např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. 24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud předně k námitkám dovolatele, v nichž tento argumentuje, že proti jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání v době, kdy bylo vedení tohoto trestního stíhání nepřípustné, uvádí, že takto formulovanou argumentaci lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak se z níže rozvedených důvodů jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou. 25. Dovolatel naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s otázkou jeho duševní poruchy a jejího vlivu na něj, zejména pokud jde o otázku, zda byl schopen v okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dne 18. 2. 2025 chápat smysl trestního řízení. V souvislosti s tímto obviněný výslovnou citací jeho znění poukázal na § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. 26. K danému je zapotřebí zdůraznit, že se jedná o otázku, které se již náležitě věnoval soud odvolací i soud prvního stupně, a to na základě úplného dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za současného výslechu jeho zpracovatele znalce MUDr. Petra Hromady v hlavním líčení dne 24. 9. 2025. Soudy nižších stupňů po správném vyhodnocení tohoto důkazu dospěly k důvodně nezpochybnitelnému závěru, že obviněný je přesto, že trpí chronickou paranoidní schizofrenií s defektem osobnosti, schopen chápat smysl trestního řízení (stíhání). Na uvedeném přitom ničeho nemění skutečnost, že podle znalce MUDr. Petra Hromady obviněný v průběhu vyšetření při vypracovávání znaleckého posudku v Psychiatrické nemocnici XY dne 26. 11. 2024 nebyl schopen spolehlivě odlišit realitu od bludné produkce a nebyl schopen racionální účasti v trestním řízení, jelikož tento stav byl podle jmenovaného znalce pouze dočasný a mělo dojít k jeho změně v krátkém časovém horizontu v řádu týdnů či několika měsíců po zahájení léčby. Nejednalo se tedy o stav trvalý, přičemž od února 2025 došlo podle znalce ke zlepšení psychického stavu obviněného a ten tak byl schopen před zahájením svého trestního stíhání chápat jeho smysl. Zároveň bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že duševní porucha byla u obviněného přítomna dlouhodobě, a to již v době spáchání trestné činnosti, nicméně i přesto si byl obviněný schopen uvědomit protiprávnost distribuce drog, jeho rozpoznávací schopnost byla zachována a snížena byla pouze jeho schopnost ovládat své chování. 27. Obviněný výše uvedené ve svém dovolání nikterak nerozporuje a poukazuje-li pouze na skutečnost, že před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl dostatečně opětovně ověřován jeho zdravotní stav s ohledem na vyloučení trvání překážky vedení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je namístě konstatovat, že naplnění podmínek předmětného ustanovení v této věci nebylo možno shledat ani před vlastním zahájením tohoto řízení. Ani v rámci prvotního znaleckého zkoumání ze dne 26. 11. 2024 totiž nebyla u obviněného zjištěna duševní choroba, která by nastala až po spáchání činu a která by mu znemožňovala trvale chápat smysl trestního stíhání. Nelze se tedy ztotožnit s obviněným v tom, že před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nepostačovalo pouze telefonické sdělení znalce o zlepšení jeho stavu, k němuž došlo po jeho hospitalizaci a léčbě, jejíž průběh byl orgány činnými v trestním řízení sledován za současného dotazování se na jeho zdravotní stav. Nadto je nutno ve shodě se soudy nižších stupňů doplnit, že s ohledem na způsob vedení obhajoby obviněného, který již na samém počátku řízení ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání formuloval námitky, na nichž dále setrval a opakoval je v průběhu celého řízení včetně nyní projednávaného dovolání, a dále rovněž s ohledem na jeho racionální vystupování před oběma soudy nižších stupňů a způsob jeho komunikace, nevznikly ani po zahájení trestního stíhání žádné pochybnosti o tom, že by nebyl schopen chápat jeho smysl, nebyl schopný se vyjádřit k projednávanému skutku a ve své trestní věci se neorientoval. Tato skutečnost pak byla potvrzena rovněž znalcem MUDr. Petrem Hromadou, který při výslechu v hlavním líčení dne 24. 9. 2025 uvedl, že přestože se v průběhu léta téhož roku psychický stav obviněného mírně zhoršil, aktuálně je schopen účasti na trestním řízení. 28. Na základě výše uvedeného je nutno shrnout, že pokud soudy nižších stupňů učinily po řádném dokazování důvodně nezpochybnitelný skutkový závěr, že obviněný byl od zahájení trestního stíhání a po dobu jeho trvání i přes svoji duševní poruchu, která u něj vznikla již před spácháním projednávaného činu, schopen chápat smysl trestního řízení, nemohl být v kterékoli fázi trestního stíhání dán důvod pro jeho zastavení podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemohl být naplněn ani obviněným namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 29. Zbylou část své dovolací argumentace pak obviněný založil převážně na námitkách skutkového charakteru. K první z obviněným namítaných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 30. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „ … pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. 31. Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný se ve svém dovolání převážnou většinou své argumentace omezil pouze na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí A. D., AAAAA a L. K. Následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítl rozhodná skutková zjištění stran jím páchané trestné činnosti jako chybná, jelikož podle jeho mínění nebylo jakkoli prokázáno, že by jmenovaným osobám prodal pervitin či by jim tuto drogu poskytl za protislužbu. Takovéto námitky obviněného však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzenými trestnými činy nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu skutkového děje. 32. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal. Taktéž tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém dovolání pouze zopakoval své předchozí odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat. 33. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání ověřil, že v nyní posuzovaném případě se oba soudy nižších stupňů popěrnou obhajobou obviněného řádně zabývaly, když zejména Okresní soud v Ústí nad Orlicí rekapituloval jeho výpověď z hlavního líčení, v níž obviněný doznal intimní styky s nezletilou AAAAA i obstarávání pervitinu pro vlastní potřebu a popřel pouze prodej této drogy či její poskytování výměnou za protislužby třetím osobám, přičemž tuto podrobil kritickému zhodnocení s ohledem na její obsah a v souvislosti s ostatními, v rámci hlavního líčení řádně provedenými důkazy. Jednalo se přitom především o výpovědi svědků A. D., AAAAA, L. K. a D. L., kteří v hlavním líčení podrobně popsali způsob opatřování pervitinu od obviněného, výši a četnost případů prodejů či poskytnutí této drogy včetně její ceny či protislužeb poskytnutých za její poskytnutí. Zejména svědkyně AAAAA podrobně popsala, jakým způsobem se vyvíjel její vztah k obviněnému, který jí sháněl pervitin k užívání výměnou za sex a naučil jí užívat tuto drogu nitrožilně, a v tomto pokračoval i poté, co se dozvěděl, že jí v dané době bylo teprve patnáct let. Nejvyšší soud přitom v rozporu s tvrzením dovolatele dospěl k závěru, že soud prvního stupně hodnocení věrohodnosti výpovědi jmenovaných svědků věnoval zvláštní pozornost a po jejich důsledném hodnocení přesvědčivým způsobem odůvodnil, že tyto shledal vzájemně souladné, dostatečně podrobné, přesvědčivé a vnitřně konzistentní. Současně soud prvního stupně nezaznamenal pochybnosti o tom, že by ze strany jmenovaných svědků došlo k jakési konspirativní a vzájemně mezi nimi koordinované snaze křivě dovolatele obvinit. Z hlediska skutkových zjištění je pak klíčové i to, že věrohodnost výpovědi svědků L. K. a D. L. byla podpořena výpisem z účtu obviněného u České spořitelny, z něhož byly zjištěny četné opakované platby jmenovaných svědků v řádu stovek či tisíc korun zasílané obviněnému. V dané věci tak přímé důkazy v podobě výpovědi výše jmenovaných svědků byly podpořeny rovněž nepřímým důkazem, přičemž ze všech těchto důkazů bylo možno učinit konkrétní souladné, související dílčí závěry, které bez důvodných pochybností ve svém souhrnu vedly k závěru o vině obviněného, čímž byl současně vyloučen jakýkoli jiný logický závěr o průběhu skutkového děje. 34. Věrohodnost výše uvedených důkazů pak obviněný nemohl v dovolacím řízení vyvrátit zcela povrchní argumentací, v níž se omezil na prosté poukázání na antipatie svědka A. D. k jeho osobě a na partnerský vztah mezi jmenovaným svědkem a svědkyní AAAAA, podpořený blanketním konstatováním o existenci blíže neurčených rozporů v jejich výpovědích. Za nikterak rozhodné lze označit obviněným poukazované skutečnosti odporující podle jeho mínění výpovědi svědka L. K., tedy že byl obviněný v rozhodné době hospitalizován v psychiatrické léčebně v XY a nemohl distribuovat drogu v XY a dále, že drogu sháněl fakticky k jejich společnému užívání. K danému je zapotřebí v prvé řadě konstatovat, že skutková zjištění stran distribuce pervitinu obviněným svědku L. K. nebyla v rozporu se zjištěními o hospitalizaci obviněného, jelikož k této distribuci docházelo v pravidelných intervalech v blíže neurčených dnech v období trvajícím celkem přibližně jeden rok, přičemž v průběhu tohoto období byl obviněný hospitalizován pouze po dobu necelých tří měsíců s třídenní propustkou. Nadto není zřejmé, z čeho obviněný dovozuje rozpor výpovědi svědka L. K. s „objektivní realitou“ s poukazem na jejich společné užívání pervitinu, když jmenovaný svědek vypověděl, že obviněný byl jeho jediným zdrojem pervitinu a část z něj si ponechával jako odměnu k vlastnímu užití. Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku je pak zcela irelevantní, zda po obstarání drogy pro vlastní potřebu a pro svědka L. K. následně obviněný se jmenovaným svědkem tuto drogu společně užil, jelikož trestnost jednání obviněného spočívá v samotném opatření drogy jinému. K danému považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na skutečnost, že ačkoli obviněný ve svém dovolání zcela okrajově namítl, že společné užívání drogy nelze považovat za „distribuci v pravém slova smyslu“, tak ve svém dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, a ani se jakoukoli věcnou argumentací nad rámec odmítnutí skutkových zjištění soudu prvního stupně nepokusil věcně a relevantním způsobem zpochybnit naplnění zákonných znaků skutkové podstaty kteréhokoli z jemu přisouzených trestných činů. K tomuto stavu Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen je za něho jakkoli domýšlet (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). 35. Nejvyšší soud se tedy – stejně jako soudy nižších stupňů – nemohl jakkoli ztotožnit s obviněným v dovolání předloženým povrchním a izolovaným hodnocením jednotlivých důkazů a tvrzením, že tyto jednoznačně neprokazují distribuci pervitinu jeho osobou. Naopak, provedené důkazy nejen ve svém souhrnu, ale i samostatně podporovaly věrohodnost a pravdivost výpovědi svědků A. D., AAAAA, L. K. a D. L., načež ve svém souhrnu zcela jednoznačně vyvrátily obhajobu obviněného, jehož popis skutkového děje zůstal po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkově nepřesvědčivý. V tomto kontextu Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat rovněž na paradoxnost tvrzení obviněného, který ve svém dovolání zcela popřel, že by se dopustil skutků, které mu jsou kladeny za vinu, a dožaduje se zproštění obžaloby, aniž by se jakkoli vyjádřil k výpovědi svědka D. L., pokusil se ji zpochybnit či ji i jen vzal na vědomí, ačkoli výpověď tohoto svědka představovala podstatný usvědčující důkaz a jmenovaný v ní mimo podrobností o množství jím od dovolatele odebrané drogy uvedl také to, že se mu obviněný svěřil s tím, že aplikoval nitrožilně pervitin nezletilé AAAAA. 36. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně svědecké výpovědi A. D., AAAAA a L. K., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy je mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 37. Jedná-li se o námitku obviněného směřující proti postupu policejního orgánu v přípravném řízení, resp. úplnosti provedeného dokazování, nelze ani tuto podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný nespojil s poukazem na jakýkoli důkazní návrh učiněný před soudem a vztahující se k rozhodnému skutkovému zjištění, nýbrž je odůvodnil pouze poukazem na blíže neurčené „indicie“ o tom, že orgány činné v trestním řízení nezajistily podstatné důkazy svědčící v jeho prospěch, přestože se měly dozvědět o jejich existenci v rámci úkonů učiněných v přípravném řízení. Tato jeho námitka však fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci policejní orgány rezignovaly na zásadu vyhledávací a tím měly porušit jeho právo na spravedlivý proces. 38. V této souvislosti je třeba primárně zdůraznit, že pravidla pro postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností jsou obsažena mimo jiné v § 2 odst. 5 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení usilují o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Znění zákona nutí orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi. Uvedeným zásadám policejní orgány podle spisového materiálu dostály, neboť v dané věci obstaraly relevantní důkazy, které považovaly z hlediska zjištění skutkového stavu za stěžejní, přičemž je zjevné, že relevantní pro ně nemohlo být dovolatelem tvrzené sdělení jeho sousedky, v němž tato vyjádřila své přesvědčení o řádném životě obviněného, jelikož sama nebyla přítomna projednávané trestné činnosti a mohla poskytnout pouze svůj omezený pohled na jeho osobu a způsob jeho života, či sdělení osoby J. V. o finančních půjčkách poskytnutých obviněnému a nesouvisejících s projednávaným skutkem. Považoval-li obviněný shromážděné důkazy za nekompletní, když zejména v rozporu s přesvědčením policejních orgánů shledal, že některé osoby měly být v přípravném řízení formálně vyslechnuty a jejich výpovědi měly být zaprotokolovány, jelikož mohly podat svědectví ke skutečnostem rozhodným pro nyní projednávanou věc, měl možnost navrhovat provedení jejich výslechu před soudy, což ovšem neučinil. V řízení před soudy nižších stupňů se obviněný naopak spokojil pouze s poukazem na jím vnímané nedostatky v postupu policejního orgánu při vyšetřování trestné činnosti, v důsledku čehož se tak soudy nižších stupňů zabývaly úplností důkazního materiálu a vyjádřily se k otázce případné nutnosti jeho doplnění. 39. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. 40. Nadto je podle zjištění Nejvyššího soudu s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť obviněný neučinil v rámci řízení před soudy nižších stupňů žádný důkazní návrh, který by byl z jejich strany opomenut. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování či s rozsahem vyhledávací činnosti policejního orgánů v přípravném řízení. K obviněným tvrzené nezbytnosti obstarat již v přípravném řízení vyjádření jím označených osob lze konstatovat, že se jí soudy nižších stupňů fakticky řádně zabývaly, když dospěly k závěru, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným poukazované důkazy nemohly mít na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a zejména odvolacího soudu, k němuž posledně směřovaly námitky obviněného vztahující se k existenci dodatečných důkazů svědčících v jeho prospěch a který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž zcela ztotožnil se způsobem, jímž se krajský soud v bodě 20 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení důkladně vypořádal s námitkami obhajoby stran nezajištění důkazů k prokázání řádného života obviněného ze strany policejních orgánů. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud shledal nadbytečným doplnění dokazování o svědeckou výpověď jeho sousedky, která mohla vyjádřit nanejvýše své přesvědčení o jeho řádném životě založené pouze na omezeném množství jí dostupných informací, či osoby J. V., který podle dovolatele mohl potvrdit, že se obviněný na distribuci drog nepodílel a od jmenovaného svědka si půjčoval peněžní prostředky v rámci jednání nesouvisejícího s projednávaným skutkem. Takovéto důkazy totiž nemohly posloužit k potvrzení či vyvrácení jakýchkoli skutkových zjištění, natožpak zjištění rozhodných, a to za situace, kdy se kontakty obviněného s odběrateli drog odehrávaly bez účasti dalších osob a intimní soužití s nezletilou AAAAA obviněný sám doznal. Odvolací soud tedy zcela důvodně shledal, že takovéto důkazy by měly nulovou vypovídací hodnotu (z pohledu objasnění zásadních skutkových okolností nezbytných pro rozhodnutí ve věci samé), přičemž tomuto závěru nelze podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. 41. S ohledem na výše uvedené je tak namístě námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku existence podstatných důkazů svědčících v jeho prospěch, které měly být podle obviněného v souladu se zásadou vyhledávací zajištěny již v počátku trestního řízení policejním orgánem a následně provedeny soudem, označit za zcela irelevantní. Nelze totiž shledat, že by v důsledku postupu policejních orgánů měla být zcela utajena existence jakéhokoli podstatného důkazu, přičemž obviněný ani netvrdí, že by tyto důkazy označil ve svých důkazních návrzích, a přesto zůstaly tyto návrhy ze strany příslušného soudu zcela opomenuty. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu z předloženého spisového materiálu jasně vyplynulo, že žádný ze soudů nižších stupňů nikterak neopomenul rozhodnout o jakémkoli vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení by obviněný v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádal, či že by odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů nebylo dostatečně odůvodněno. 42. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, obviněný v rámci svého dovolání de facto uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, když poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným výslovně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. VI. Závěr 43. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný P. S. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 44. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněného správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn. 45. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 13 To 326/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. S. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu