11 Tdo 360/2026-1079 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání obviněného M. R., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 8 To 148/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 115/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2025, č. j. 5 T 115/2024-784, byl (mimo jiné) obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně rozhodl rovněž o uložení trestních sankcí obviněnému a o vině a uložení trestních sankcí spoluobviněnému. 2. Uvedeného zločinu se přitom obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že nejméně od října 2023 do 3. 6. 2024 v Praze XY – XY, na pozemku a v objektu v ulici XY a jinde, neoprávněně vyráběl psychotropní látku, k čemuž přechovával potřebné chemikálie, léčiva s obsahem efedrinu a laboratorní vybavení, přičemž na obstarávání chemikálií se v uvedené době podílel obviněný M. K., a takto vyrobený metamfetamin následně za peníze nebo za protislužbu distribuoval dalším osobám, když nejméně v 10 případech poskytl D. H. nejméně 20 g pervitinu, a dne 3. 6. 2024 dále neoprávněně přechovával za účelem vlastní spotřeby a další distribuce nejméně 27,477 g pervitinu obsahujícího nejméně 5,53 g metamfetaminu a nejméně 25,38 g marihuany obsahující nejméně 1,91 g delta-9-THC, jakož i chemikálie (mimo jiné i 145,19 gramů červeného fosforu) a vybavení určené k další výrobě metamfetaminu v množství odpovídajícím nejméně 441,3 g metamfetaminu hydrochloridu, přestože byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 1. 2021, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2021, pro trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku již odsouzen. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal (mimo jiné) obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, která tak učinila ve výroku o trestu v neprospěch obviněného a spoluobviněného, odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 8 To 148/2025, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu propadnutí věci nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud dále odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Šíra, advokáta, dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a jemu přisouzený skutek. Podstatou jeho dovolací argumentace je tvrzení, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že některé závěry byly založeny na procesně nepoužitelných důkazech a že naopak nebyly provedeny důkazy, které podle jeho názoru podporovaly obhajobu. 5. Předně namítá, že nebylo prokázáno, že by se stíhaného jednání dopouštěl již nejméně od října 2023. Má za to, že soudy tento závěr založily převážně na výpovědi svědka D. H. z přípravného řízení, ačkoli tento svědek v hlavním líčení vypovídal odlišně. Zdůrazňuje, že sám doznal toliko jednání od května 2024, a dovozuje, že ostatní provedené důkazy spíše nasvědčují této verzi. V této souvislosti připomíná i to, že zkušební doba předchozího podmíněného odsouzení skončila dne 24. 4. 2024, a namítá, že závěr o dřívějším počátku trestné činnosti nemá v dokazování dostatečnou oporu. 6. V podrobnostech poukazuje na to, že soudy považovaly za stěžejní protokol o výslechu svědka H. z přípravného řízení, přestože svědek při hlavním líčení své dřívější výpovědi popřel. V této souvislosti zdůrazňuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti a vytýká soudu prvního stupně, že nevysvětlil, proč přikládá vyšší důkazní význam právě výpovědi z přípravného řízení. Dále připomíná, že svědek H. v hlavním líčení uvedl mimo jiné, že u obviněného přímo neviděl věci na výrobu drog, že neví o tom, že by něco vyráběli, a že ví pouze o jeho užívání drog, nikoli o jejich prodeji. Obviněný rovněž brojí proti úvahám odvolacího soudu o motivaci změny výpovědi svědka H. a namítá, že jde o nepodložené závěry. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 310/2022. 7. Další argumentace obviněného se vztahuje k odposlechům. Namítá, že tyto záznamy neprokazují jeho trestnou činnost již v dubnu 2024 ani od podzimu 2023. Konkrétně poukazuje na hovor se svědkyní U. ze dne 23. 4. 2024 a tvrdí, že jeho obsah se nevztahoval k výrobě pervitinu. Zpochybňuje též výklad odvolacího soudu k odposlechu mezi K. a U. ze dne 2. 5. 2024. Má za to, že i pokud lze některé odposlechy hodnotit jako problematické, vztahují se nanejvýš ke květnu 2024, kdy se k trestné činnosti již doznával, nikoli k dřívější době. 8. Dále namítá, že nebyl dán podklad pro závěr, že vědomě a úmyslně držel prekursory k výrobě dalších 441,3 g pervitinu. V této souvislosti zdůrazňuje výpověď svědkyně J., podle níž měla tašku s červeným fosforem přinést do garáže na XY jiná osoba, konkrétně M. K., a to v době, kdy obviněný nebyl přítomen. Sám se přitom na místo vrátil až krátce před domovní prohlídkou a o uvedené tašce nevěděl. Současně připomíná, že tato svědkyně v hlavním líčení uvedla i to, že nalezená marihuana byla její. Má za to, že soudy její výpověď bez dostatečného důvodu odmítly a že při jejím hodnocení nepřípustně přihlížely k procesně nepoužitelným podkladům. 9. V návaznosti na to obviněný poukazuje i na výpověď svědkyně M. Dovozuje z ní jednak pochybnosti o úvahách odvolacího soudu k motivaci svědka H., jednak podporu své obhajoby, že nemovitost na XY navštěvovalo více osob a že se tam zdržovali i další uživatelé drog. Je přesvědčen, že za této situace nebylo možné bez dalšího uzavřít, že veškeré věci nalezené v prostoru byly v jeho dispozici, nebo že o nich musel vědět. Současně namítá, že odvolací soud přistoupil k hodnocení výpovědi svědkyně M. spekulativně a bez dostatečného podkladu. 10. Ve zbývající části dovolací argumentace obviněný namítá, že soud prvního stupně bez náležitého odůvodnění neprovedl úřední záznam Policie ČR shrnující operativně pátrací šetření ze dne 21. 5. 2024, č. j. KRPA-6177277/TČ-2024-001472-TOXI. Má za to, že nešlo o úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. a že tento podklad mohl být jako důkaz použit. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 Tdo 813/2025. Dovozuje, že z uvedeného záznamu vyplývalo, že policejní orgán ještě dne 21. 5. 2024 neměl jeho trestnou činnost za prokázanou a že až domovní prohlídka přinesla podklady, z nichž soudy následně vycházely. Ani to však podle něj neprokazovalo, že by výroba pervitinu probíhala již od podzimu 2023. 11. V následující části své argumentace se obviněný věnuje výpovědi svědkyně J. Soud prvního stupně podle něj k jednotlivým důkazům přistupoval tendenčně, nepřihlédl totiž k oznámení svědka H. v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení. Odvolacímu soudu vytýká, že bez důkazní opory naznačil, že tato svědkyně v přípravném řízení měla nevypovídat na pokyn obviněného, což považuje za nepodložené tvrzení, které zásadním způsobem zasahuje do jeho práva na obhajobu. Poukazuje na to, že svědkyně vypovídala pouze při hlavním líčení a podle jeho přesvědčení soud nemůže přihlédnout k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení z přípravného řízení. 12. Obviněný uzavírá, že oba soudy nepřipustily objektivní důkazy podporující jeho verzi, naopak nekriticky převzaly verzi obžaloby a opřely své závěry o nevěrohodnou a neúplnou výpověď svědka H. z přípravného řízení. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo, presumpce neviny, zásady materiální pravdy i zásady volného hodnocení důkazů. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michal Basík, Ph.D., LL.M. (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného konstatuje, že námitky obviněného jsou pouhým opakováním jeho obhajoby, kterou oba soudy řádně vypořádaly. Navíc tyto výhrady neodpovídají jemu uplatněnému dovolacímu důvodu. 14. Dále poukazuje na to, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nenalézá žádnou pasáž, v níž by soudy samy připouštěly existenci tzv. extrémního nesouladu. Současně dodává, že za extrémní rozpor nelze považovat běžné rozpory mezi jednotlivými důkazy, s nimiž se soudy vypořádávají v mezích § 2 odst. 6 tr. ř., ani odlišné hodnocení důkazů prosazované obhajobou. 15. Ve vztahu k námitce obviněného stran hodnocení výpovědi svědka H. konstatuje, že zásada bezprostřednosti a ústnosti nevedla k povinnosti přijmout jako věrohodnější jeho výpověď z hlavního líčení. Doplňuje, že soud prvního stupně právě s využitím této zásady označil výpověď z hlavního líčení za „mlžící“, vyhýbavou a logicky deficitní, zatímco výpověď z přípravného řízení považoval za odpovídající skutečnosti; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 310/2022. 16. Následně se věnuje námitce, podle níž měla být trestná činnost obviněného časově zařazena až od května 2024, a konstatuje, že soudy se touto obhajobou podrobně zabývaly ve vztahu ke znaku speciální recidivy podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že svědek H. popisoval jednání obviněného již před datem 24. 4. 2024, ačkoli byl omezen na osobní svobodě již v prosinci 2023, z čehož dovozuje, že trestná činnost byla páchána již za podmínek speciální recidivy; současně připomíná, že zkušební doba podmíněného odsouzení obviněného je pro znak zpětnosti nerozhodná. 17. Ve vztahu k námitkám proti obsahu odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu státní zástupce konstatuje, že jde pouze o polemiku s hodnocením těchto důkazů soudy. Dále uvedl, že interpretace konspirativně vedené komunikace přijatá soudy odpovídá zkušenosti trestních soudů a že z jejího celkového charakteru vyplývá kontinuita činnosti obviněného, která podle něj nezačala až počátkem května 2024. 18. Pokud obviněný namítá nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně J., státní zástupce zdůrazňuje, že ani zde nejde o tvrzení konkrétního zjevného rozporu, nýbrž o polemiku s hodnotící činností soudů. Uvádí, že závěr o nevěrohodnosti této svědkyně soudy opřely o logické úvahy, a výtku proti hodnocení odvolacího soudu označuje za námitku stojící mimo obsahový rámec dovolacích námitek podle § 265a odst. 4 tr. ř., současně za irelevantní a nepravdivou; v této souvislosti odkázal i na důkazy ohledně požadavku obviněného na „zatloukání hřebíků“, tj. mlčení. 19. K námitce týkající se výpovědi svědkyně M. uvádí, že tato námitka nepoukazuje na existenci zjevného rozporu a nemá potenciál zpochybnit rozhodná skutková zjištění. Konstatuje, že důkazní význam této výpovědi je omezený a že okolnost, že nemovitost na XY navštěvovalo více osob, nemůže zpochybnit skutkový závěr soudů o výrobní a distribuční činnosti obviněného. 20. Následně se zabývá námitkou vztahující se k úřednímu záznamu policejního orgánu ze dne 21. 5. 2024 a uvedl, že byť lze hypoteticky připustit procesní použitelnost takové listiny v rozsahu, v jakém neobsahuje vyjádření dalších osob, nejde o důkaz způsobilý k prokázání skutkového stavu k danému datu. Zdůrazňuje, že takový záznam vypovídá toliko o stavu poznatků policejního orgánu, nikoli o skutkovém stavu věci, a uzavřel, že námitka je proto irelevantní. 21. Státní zástupce se ani neztotožňuje s námitkou obviněného mířící na porušení zásady in dubio pro reo. V tomto směru přiblížil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně možností uplatnění takové námitky v dovolacím řízení, přičemž dospěl k závěru, že taková situace nenastala. 22. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., státní zástupce uvádí, že z obsahu dovolání plyne jeho uplatnění ve druhé alternativě. Konstatuje však, že tento dovolací důvod může obstát jen tehdy, je-li v řízení před soudem prvního stupně dána vada zakládající některý z dovolacích důvodů, což v projednávané věci dáno není. 23. Státní zástupce tedy uzavírá, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 24. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné, zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a zda splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 26. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 27. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 28. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody obviněného, o němž sám rozhodl a ve zbytku jej ponechal nezměněný, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). 30. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání 32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků obou soudů a s průběhem řízení jim předcházejícím, shledal, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jsou založeny výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními obou soudů a na vlastním hodnocení provedených důkazů. Svou argumentací napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), především zpochybňuje správnost učiněných skutkových zjištění, že se trestné činnosti dopouštěl již od října 2023 a že se dopustil přípravy výroby pervitinu ve značném rozsahu. K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud následující. 33. Obviněný se ve svém dovolání podrobně věnuje výpovědi svědka H. Má za to, že soud prvního stupně měl přihlédnout k výpovědi tohoto svědka, kterou učinil v hlavním líčení, a to v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Tuto výpověď přitom prosazuje oproti výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení, která mu nekonvenuje. 34. Nejvyšší soud k této argumentaci uvádí, že shodnou námitku uplatnil obviněný již ve svém odvolání (srov. č. l. 805 a násl. spisu) a odvolací soud tuto náležitě vypořádal (srov. body 23 až 26 a 30 až 32 jeho rozsudku). Odvolací soud rovněž konstatoval, že soud prvního stupně se v bodě 42 svého rozsudku zabýval věrohodností svědka a dospěl k závěru, že lze uvěřit jeho výpovědi z přípravného řízení, neboť ji potvrzuje i nález při domovní prohlídce. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že fakt, že distribuce pervitinu obviněnými je prokazována především touto výpovědí, nelze hodnotit jako nedostatek, který musí za všech okolností vést k porušení zásady in dubio pro reo a v tomto případě takovým porušením ani není (bod 23 jeho rozsudku). V rámci svého přezkumu dále uvedl, že výpověď svědka H. z přípravného řízení je procesně použitelným důkazem a v hlavním líčení byla v souladu s § 211 odst. 3 tr. ř. v hlavním líčení čtena, neboť svědek H. svou výpověď změnil (bod 24 jeho rozsudku). Sám pak považoval výpověď svědka z hlavního líčení za nevěrohodnou. Verzi obviněných a svědků o motivaci výpovědi svědka H. z přípravného řízení (že mělo jít o žárlivost), na níž později přistoupil i sám svědek, označuje odvolací soud s ohledem na ve věci zjištěné skutečnosti za nepravděpodobnou (srov. bod 25 jeho rozsudku). Odvolací soud proto aproboval postup soudu prvního stupně, který jako podklad svých skutkových závěrů použil výpověď svědka H. z přípravného řízení, kterou podporují i další důkazy (srov. bod 26 jeho rozsudku). 35. V takovém postupu Nejvyšší soud neshledává žádné pochybení. Odvolací soud dostál svým přezkumným povinnostem a námitky obviněného řádně vypořádal. Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že k hodnocení provedených důkazů je příslušný výhradně soud, a pouhá nespokojenost obviněného s jeho odůvodněnými závěry nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Nejvyšší soud přitom nezjistil žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi výpovědí svědka H. z přípravného řízení a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto směrem ani argumentace obviněného nevedla, neboť tento se pouze domáhal toho, aby soudy založily skutkové závěry na výpovědi svědka H. z hlavního líčení. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud této námitce nevyhověl. 36. V další části svého dovolání se obviněný věnuje odposlechům pořízeným v této trestní věci. Uvádí, že závadné jsou pouze odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené od měsíce května 2024, kdy se již k trestné činnosti doznal. Pořízené odposlechy z dřívější doby jeho trestnou činnost neprokazují. Touto argumentací se snaží zpochybnit závěr, že by se trestné činnosti dopouštěl ještě ve zkušební době jeho předchozího podmíněného odsouzení, která skončila 24. 4. 2024. 37. Nejvyšší soud v tomto směru konstatuje, že i tato argumentace směřuje pouze do oblasti hodnocení provedených důkazů. Soudy se posouzení tohoto důkazu věnovaly a zhodnotily jej zcela v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud dodává, že závěry obou soudů ohledně trestné činnosti, které se obviněný dopustil před květnem 2024, mají oporu v provedeném dokazování (srov. bod 43 rozsudku soudu prvního stupně a body 27 a 28 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se seznámil se závěry obou soudů a s těmito se ztotožňuje. V posuzované trestní věci navíc neshledal vadu zjevného rozporu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně dodává, že námitka obviněného uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. 38. Obviněný se ve svém dovolání rovněž věnuje výpovědím svědkyň J. a M. V případě obou výpovědí polemizuje s hodnocením jejich (ne)věrohodnosti, a to především v souvislosti se zajištěným červeným fosforem v obci XY. 39. Na tomto místě je třeba poukázat na přezkumnou činnost odvolacího soudu, který doplnil odůvodnění soudu prvního stupně stran nevěrohodnosti těchto svědkyň (srov. body 36 až 40 a 43 jeho rozsudku). Oba soudy přitom tyto závěry založily na logických úvahách. Pouhý nesouhlas obviněného s hodnocením těchto výpovědí však nezakládá vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již Nejvyšší soud výše uvedl. 40. Nejvyšší soud rovněž nesdílí názor obviněného, podle něhož závěr odvolacího soudu vyjádřený v bodu 36 jeho rozsudku, že svědkyně Jeriová se držela pokynu obviněného „zatloukat hřebíky“, zásadně zasahuje do jeho práva na obhajobu. V tomto ohledu Nejvyšší soud předně poukazuje na § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. K uvedené výtce obviněného je třeba rovněž dodat, že ji nedoprovází žádnou konkrétní argumentací. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že shodný závěr jako odvolací soud učinil i soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (srov. bod 27 a 42 jeho rozsudku). Za takové situace Nejvyšší soud obviněným toliko tvrzený zásah do práva na obhajobu neshledal. 41. Obviněný ve svém dovolání brojí i proti neprovedení záznamu policejního orgánu shrnujícího operativně pátrací činnost ze dne 21. 5. 2024, č. j. KRPA-61772-77/TČ-2024-001472-TOXI (č. l. 312 spisu). Má za to, že soud prvního stupně nevysvětlil, proč je tento záznam procesně nepoužitelným důkazem. 42. Nejvyšší soud předně konstatuje, že při podrobném studiu spisového materiálu nezjistil, že by obviněný navrhl provedení tohoto záznamu policejního orgánu, neboť tento zmiňuje pouze obhájce obviněného ve své závěrečné řeči v hlavním líčení (viz č. l. 776). Obviněný ostatně ve svém dovolání ani podrobněji neuvádí, že by uvedený záznam policejního orgánu navrhl, neboť pouze konstatuje, že trval na jeho provedení. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného ve skutečnosti nesměřují na vadu tzv. opomenutých důkazů, nýbrž jimi brojí především proti rozsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Jelikož však z dovolací argumentace nevyplývá, zda obviněný tento důkazní návrh skutečně uplatnil, a takový návrh Nejvyšší soud nezjistil ani ze spisu, není zřejmé, zda k formálnímu důkaznímu návrhu vůbec došlo. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že uvedený záznam policejního orgánu lze za splnění dalších předpokladů procesně použít jako důkaz v rozsahu, v jakém neobsahuje vyjádření dalších osob. Tento záznam však nemůže sloužit jako důkaz způsobilý prokázat skutkový stav věci, neboť skutečnost, že k určitému datu nemá policejní orgán poznatky o trestné činnosti, sama o sobě neprokazuje, že k ní skutečně nedošlo. Lze uzavřít, že i kdyby k takovému důkaznímu návrhu ze strany obhajoby došlo, nelze jej považovat za podstatný důkaz ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud ani této námitce obviněného nepřisvědčil. 43. Obviněný ve svém dovolání rovněž stručně zmiňuje porušení zásady in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe. Nicméně k těmto nepředkládá žádnou relevantní argumentaci a jejich porušení dovozuje až v návaznosti na jím tvrzené nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Takto koncipovanou dovolací argumentaci tudíž nelze podřadit pod citované dovolací důvody. Nadto taková situace podle Nejvyššího soudu v projednávané věci ani nenastala. Jestliže totiž oba soudy nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětné skutky spáchal, nebyl v této trestní věci dán důvod pro uplatnění uvedených zásad. 44. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že není naplněn, neboť jiný důvod dovolání [uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.] v řízení předcházejícím rozhodnutí o jeho odvolání nebyl dán. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání). Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu