11 Tdo 370/2026-2127 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 dovolání obviněného P. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 39 T 62/2021, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 6. 2023, č. j. 39 T 62/2021-1908, byl obviněný P. Z. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soudem prvního stupně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku okresního soudu. 2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Opavě podal odvolání jednak státní zástupce Okresního zastupitelství v Opavě, který tak učinil v neprospěch obviněného výhradně do výroku o uloženém trestu, jakož i obviněný, který tak učinil do výroku o vině i trestu. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, tak, že odvolání obviněného i státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. 3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že dovolací řízení je v nyní projednávané věci konáno již podruhé, neboť na podkladě předchozího dovolání podaného osobou obviněného rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 11 Tdo 445/2025, tak, že předchozí usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 5 To 244/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu bylo porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V rámci nově konaného odvolacího řízení poté Krajský soud v Ostravě rozhodl o podaných odvoláních obviněného a státního zástupce výše uvedeným a nyní napadeným usnesením. 4. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný P. Z., společně s dříve spoluobviněnými A. V. a D. Š., dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že: ačkoli pervitin obsahoval metamfetamin a sušená rostlinná hmota marihuana obsahovala delta-9-THC, což jsou látky uvedené v příloze č. 5 jako psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách – nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a přestože nedisponovali oprávněním jakkoli nakládat s omamnými a psychotropními látkami dle § 3 a 4 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, poté, co byl obviněný P. Z. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 T 83/2011, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 6 To 328/2012, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2012, odsouzen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. b, c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, který vykonal dne 1. 2. 2017, tak se od podzimu 2018 do května 2019 v XY i jinde, společně s dalšími osobami, vůči nimž bylo trestní stíhání vedeno samostatně, podílel na distribuci pervitinu, zejména tak, že dříve odsouzený D. Š. na základě předchozí poptávky v XY zajištoval dodávky pervitinu mimo jiné v Ostravě od dříve odsouzené A. V., pro niž obviněný P. Z. na základě předchozí domluvy prostřednictvím telefonických a elektronických sítí vyráběl spolu s jinými osobami pervitin, a to z léků s obsahem pseudoefedrinu, které dříve odsouzená A. V. opakovaně obstarávala v Polské republice v Krakově a později vyrobený pervitin zčásti poskytla i obviněnému P. Z. za uskutečněnou výrobu, kdy tento u sebe přechovával 4 g pervitinu, rozdělené do dvou sáčků, a další pervitin dříve odsouzená A. V. distribuovala spolu s dalšími osobami koncovým odběratelům. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 5. Obviněný P. Z. podal proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 6. 2023, č. j. 39 T 62/2021-1908, dovolání, které prostřednictvím svého obhájce zaměřil proti výroku o vině. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle jeho mínění ve věci rozhodl vyloučený orgán. Souběžně spatřuje důvod dovolání v porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou a evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Následně namítl rovněž faktickou nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066. 6. Úvodem dovolatel zmínil, že v průběhu trestního řízení žádal, aby věc byla přidělena jinému soudu, než je Okresní soud v Opavě, neboť má za to, že v dané věci nebyly dány důvody pro její odnětí Okresnímu soudu v Bruntále. Ke změně příslušnosti soudu neboli k odnětí a přikázání věci došlo na podkladě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2021, č. j. 7 Nt 1906/2021-1622. Toto rozhodnutí o delegaci však dovolatel neměl možnost napadnout opravným prostředkem, neboť platný trestní řád neposkytuje procesní záruky proti zneužití diskrece ze strany soudu, který o delegaci rozhoduje, což je podle jeho náhledu neslučitelné s právem obviněného na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tímto postupem tedy došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého platí, že každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. 7. Následně dovolatel konkretizoval, že proti delegaci brojil ve smyslu § 25 tr. ř. tím, že výslovně žádal, aby v jeho věci jednal a rozhodoval Okresní soud v Bruntále. Byť čtyři soudci tohoto soudu v minulosti v dané věci prováděli úkony v rámci přípravného řízení, v důsledku čehož byli z dalšího projednávání případu vyloučeni, působí podle dovolatele u tohoto soudu řada dalších soudců, kteří v jeho věci v přípravném řízení nikterak nerozhodovali, byť nepůsobí na trestním úseku (jsou zařazeni na úseku civilním). Krajský soud však na tuto námitku reagoval odmítavě s tím, že se „jedná o konstrukt nedůvodný a účelový“. Dovolatel sice připouští, že rozvrh práce Okresního soudu v Bruntále splňuje požadavky transparentnosti a předvídatelnosti, nicméně neobsahuje záruky proti svévoli soudu nadřízeného (tj. krajského). Obviněný však má právo být souzen svým zákonným soudcem, tj. některým ze soudců Okresního soudu v Bruntále, neboť „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, kterak vyplývá z čl. 38 odst. 1 Listiny. 8. V následující námitce dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, konkrétně Okresní soud v Opavě, neboť ten ve věci rozhodl již dříve svým rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 39 T 110/2021-31, byť ve vztahu k osobám tehdy spoluobviněných osob. Jmenovaný soud totiž v rámci hlavního líčení rozhodl o přijetí prohlášení viny spoluobviněných A. V. a D. Š., načež v rámci tzv. skutkové věty podrobně popsal nejen jednání těchto obviněných osob, ale (poněkud předčasně) také jeho jednání (tedy trestnou činnost dovolatele), ačkoli ve vztahu k jeho vině soud neučinil žádná skutková zjištění. Tímto rozhodnutím okresní soud vyjádřil své mínění (nikoli podezření), že je dovolatel vinen tím, že se podílel na projednávané trestné činnosti obou spoluobviněných osob, když pervitin (metamfetamin) vyráběl, obstaral si jej a také jej u sebe přechovával – ostatně okresní soud v rámci výroku o vině nepoužil slova „údajně“. Dovolatel má tedy za to, že soud při posuzování trestní odpovědnosti spoluobviněných V. a Š., kteří přijali odpovědnost za své jednání a spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení, „zašel mnohem dál, než bylo nezbytné“, čímž došlo ve vztahu k jeho osobě k porušení principu presumpce neviny (dovolatel je totiž přesvědčen, že soud prvního stupně tímto v pořadí prvním rozsudkem předběžně rozhodl i o jeho vině). 9. Ve své následující námitce dovolatel namítl nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, vzhledem k nedostatečnému vyjádření se ke zjištěnému skutkovému stavu, jakož i k absenci hmotněprávního posouzení. Odvolací soud uvedl, že se plně ztotožnil se závěry Okresního soudu v Opavě, aniž by se řádně vypořádal s argumenty obviněného uvedenými v jím podaném odvolání (zejména k rozdělení nápadu podle stávajícího rozvrhu práce, jakož i k přísedícím, pro která platí mírnější, byť stále zákonná pravidla). Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění ve svých důsledcích představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboli práva na spravedlivý proces. 10. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. 11. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 189/2026-24, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten námitku dovolatele, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, kategoricky odmítl, neboť dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se zabývá výhradně místní nepříslušností soudu. K obsahu delegačního usnesení Krajského soudu v Ostravě státní zástupce doplnil, že v posouzení důležitých důvodů v něm neshledal žádný náznak účelovosti. Proto pokud byla věc odňata nepochybně místně příslušnému okresnímu soudu v Bruntále a přikázána geograficky blízkému Okresnímu soudu v Opavě, nelze v tomto postupu shledat jakékoli pochybení. Ostatně důvody vyloučení nelze vyhodnotit jako věcně nesprávné, neboť jsou v souladu s platnou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Námitku obviněného podřazenou jím pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak státní zástupce odmítl, neboť v postupu soudu prvního stupně nelze identifikovat ovlivnění předchozím přijetím prohlášení viny ze strany obou spoluobviněných. Naopak závěr o vině dovolatele okresní soud učinil výhradně na podkladě vlastního podrobného dokazování. Taktéž námitku údajného porušení práva na spravedlivý proces státní zástupce neakceptoval, neboť v projednávané věci k porušení tak základních procesních zásad, které požadavek na konaní spravedlivého procesu zahrnuje, zjevně nedošlo. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl toto rozhodnutí učinit v rámci neveřejného zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., nicméně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas i s tím, aby dovolací soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí. 12. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno jeho obhájci k případné replice, která však nebyla do zahájení neveřejného zasedání o tomto dovolání Nejvyššímu soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. 14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný P. Z. všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 16. Obviněný předně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán. Obecně přitom platí, že tento dovolací důvod nelze použít, pokud tato okolnost byla dovolateli známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Nastane-li taková situace, je naplnění uvedeného dovolacího důvodu podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že a) ve věci rozhodl vyloučený orgán, a b) tato okolnost nebyla v původním řízení dovolateli známa, anebo mu tato okolnost byla známa a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z právě uvedeného vyplývá, že dovolatel není oprávněn vznést námitku podjatosti soudce (který ve věci rozhodoval) až v dovolacím řízení, pokud věděl o této skutečnosti již dříve. 17. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezeného Úmluvou a Listinou. V rámci dovolání je proto vždy povinen posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 18. V souvislosti s podaným dovoláním Nejvyšší soud připomíná, že zcela správně měl obviněný jím detekovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Ten je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 256 tr. ř., tj. po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený pod písmeny a) až l) v § 265b odst. 1 tr. ř. V takovém případě osobě obviněného nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, avšak tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil. V. Vlastní rozbor věci 19. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného P. Z. splňuje kritéria jeho osobou (výslovně či implicitně) uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou v dílčím rozsahu, v jakém je lze považovat za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněné. 20. Jak bylo uvedené výše, dovolatel v prvé řadě brojí proti odnětí projednávané věci Okresnímu soudu Bruntále a jejímu následnému přikázání společně nejblíže nadřízeným soudem (tj. Krajským soudem v Ostravě) Okresnímu soudu v Opavě. V této souvislosti Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že k delegaci trestní věci obviněných P. Z., A. V. a D. Š. došlo rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2021, č. j. 7 Nt 1906/2021-1622, který podle § 25 tr. ř. rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 59/2021 se tomuto soudu odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu v Opavě. Za příčinu neboli „důležitý důvod“ ve smyslu citovaného ustanovení zákona krajský soud označil skutečnost, že na trestním úseku Okresního soudu v Bruntále jsou zařazeni pouze čtyři soudci, a to Mgr. Vladimír Čermák, JUDr. Vladimíra Kikerlová, Mgr. Marek Stach a Mgr. Jana Janečková, kteří v předmětné věci ve fázi v přípravného řízení buď sami přímo rozhodovali o vazbě některého z výše uvedených obviněných (v důsledku čehož byli přímo ze zákona podle § 30 odst. 2 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonu trestního řízení ve fázi řízení před soudem), popř. se sami aktivně vyloučili z dalšího vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 59/2021. 21. Podle § 25 tr. ř. přitom obecně platí, že konkrétní trestní věc může být z důležitých důvodů příslušnému soudu odňata a (oběma soudům nejblíže společně nadřízeným soudem) přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož druhu a stupně. Ačkoli pojem „důležitých důvodů“ není v trestním řádu blíže specifikován, jde o průlom do ústavního principu zákonného soudu a soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Základním kritériem pro posouzení existence důležitého důvodu je skutečnost, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř. a současně vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Samo rozhod odst. nutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným. 22. Přestože Nejvyšší soud respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných soudních orgánů, tak v posouzení důležitých důvodů, pro které byla věc Krajským soudem v Ostravě odňata místně příslušnému Okresnímu soudu v Bruntále a přikázána Okresnímu soudu v Opavě neshledal projev libovůle či účelovosti. Důvody vedoucí k faktickému vyloučení všech soudců trestního úseku Okresního soudu v Bruntále z rozhodování v nyní projednávané věci byly v delegačním usnesení krajského soudu řádně uvedeny a posouzeny. Nejvyšší soud stran řešení této problematiky odkazuje na řadu svých rozhodnutí, v rámci kterých (mimo jiné) konstatoval, že vyloučení všech soudců trestního úseku daného soudu nepochybně lze identifikovat za „důležitý důvod“ pro delegaci projednávané věci ve smyslu § 25 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 7 Td 11/2022, do určité míry i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1064/2011, apod.) Možnost shledání důležitých důvodů pro delegaci věci jinému soudu ve zjištěné podjatosti soudců toliko trestního úseku aproboval rovněž Ústavní soud (např. v rámci usnesení ze dne 27. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 266/03). Proto závěr Krajského soudu v Ostravě o přetrvávající existenci důležitého důvodu, pro který bylo nutné nyní posuzovanou věc delegovat jinému než místně příslušnému soudu, nelze v žádném případě vyhodnotit jako věcně nesprávný. 23. Ostatně přesto, že dovolatel označil předmětné usnesení Krajského soudu v Ostravě za věcně nesprávné, nejsou jím předestřené argumenty způsobilé toto rozhodnutí nikterak zpochybnit, nehledě na to, že dovolatel (vyjma zcela obšírných obecných tvrzení) nepoukázal na konkrétní judikaturní rozhodnutí, které by jeho závěr o porušení zákazu odnětí zákonnému soudci za dané procesní situace věcně podpořilo, nehledě na to, že sám ani neuvedl žádný relevantní argument, který by objasnil, z jakého důvodu usiluje zabránit tomu, aby jeho věc rozhodoval některý ze soudců trestního úseku Okresního soudu v Opavě. V této souvislosti nelze ignorovat, že zásada zákazu odnětí věci zákonnému soudci slouží jako ochrana před libovůlí soudní moci – nikoli jako procesní prostředek umožňující kdykoli ex post zvrátit již pravomocné rozhodnutí, se kterým se obviněný neztotožnil a proti němuž i nadále brojí (k tomu lze odkázat mimo jiné na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 493/19). 24. Jelikož všichni soudci trestního úseku Okresního soudu v Bruntále byli z vykonávání úkonů v této trestní věci fakticky vyloučeni, Krajský soud v Ostravě z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě, který s Okresním soudem v Bruntále přímo sousedí. Nic tedy nesvědčí o údajném „zneužití diskrece ze strany Krajského soudu v Ostravě a neslučitelnosti jeho rozhodnutí s právem obviněného na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 6 odst. 21 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny“. Stejně tak následné tvrzení, že „u tohoto soudu působí řada dalších soudců, kteří ve věci obviněného v přípravném řízení nerozhodovali, byť nepůsobí na trestním úseku“ nelze vzít v úvahu, neboť jde pouze o situačně improvizovanou argumentaci. Ostatně ani s velkou mírou imaginace si nelze představit natolik závažný a zákonem nepředpokládaný důvod pro to, aby bylo reálně zvažováno nařízení projednání předmětné věci některému ze soudců občanskoprávního úseku Okresního soudu v Bruntále. Výhrada obviněného, že rozvrh práce Okresního soudu v Bruntále neobsahuje záruky proti svévoli nadřízeného soudu je proto daleko za hranou argumentační relevance. Pokud krajský soud takový požadavek obviněného odmítl slovy, že se toliko „jedná o konstrukt nedůvodný a účelový“, Nejvyšší soud má jeho reakci za zcela oprávněnou. 25. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel dále namítl, že v nyní posuzované věci rozhodl vyloučený orgán, kterým označil senát č. 39 Okresního soud v Opavě, neboť ten již minulosti rozhodl o vině spoluobviněných osob A. V. a D. Š., a to na podkladě prohlášení jejich viny, které okresní soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Za této situace má obviněný za to, že Okresní soud v Opavě o jeho vině rozhodl (jaksi implicitně) předčasně, tj. bez náležitého dokazování, když navíc jeho účast na dotčeném jednání, a tedy i jeho vinu, prakticky popsal v rámci tzv. skutkové věty, která je součástí výroku o vině rozsudku, jímž bylo rozhodováno o osobám spoluobviněných, místo toho, aby konstatoval, že je ze spáchání projednávané trestné činnosti toliko podezřelý. Na tomto podkladě prohlašuje, že za dané situace ve vztahu k jeho osobě fakticky došlo k porušení principu presumpce neviny. 26. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je nutné nejprve konstatovat, že dovolatel ve věci výslovně namítá místní nepříslušnost soudu, a to přesto, že takovou námitku nelze fakticky podřadit pod žádný ze zákonodárcem předepsaných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nicméně obviněný již v předchozí fázi trestního řízení vyjádřil i námitku podjatosti příslušného senátu Okresního soudu v Opavě, čímž naplnil formální předpoklad přípustnosti této námitky. Za této situace tak lze (s jistou mírou benevolence) předmětnou námitku vyhodnotit za obsahově odpovídající jím uplatňovanému dovolacímu důvodu, byť ji byl Nejvyšší soud nucen z níže rozvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. 27. V obsahu přiloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že Okresní soud v Opavě skutečně meritorně rozhodl o vině a trestu ohledně spoluobviněných A. V. a D. Š., a to rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 39 T 110/2021-31. V odůvodnění tohoto rozsudku přitom nelze dohledat žádnou část, v rámci které by soud bez patřičného dokazování „vystavěl“ závěr o účasti dovolatele na projednávaném skutku toliko na základě prohlášení viny učiněného osobami spoluobviněných V. a Š. Naopak z navazujícího rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 6. 2023 č. j. 39 T 62/2021-1908 (jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu osoby dovlatele), je zcela zjevné, že soud k závěru o vině obviněného P. Z. dospěl na podkladě pečlivého hodnocení všech v této věci provedených důkazů [zahrnujících zejména výpovědi spoluobviněné A. V. a na věci zainteresovaných svědkyň L. H. a M. H., jakož i protokol o domovní prohlídce provedené u spoluobviněné V., protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, a to v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Superb, které se nacházelo ve vlastnictví matky spoluobviněné V., jakož i zachycenou obsáhlou elektronickou komunikaci na sociálních sítích (zejména v aplikaci Messenger), kterou obviněný vydal orgánům činným v trestním řízení]. Dovolacímu soudu se přitom v rámci jeho přezkumné činnosti nepodařilo v přiloženém spisovém materiálu dohledat ani náznak toho, že by okresní soud přistupoval k projednávané věci obviněného v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., resp. že by výrok o vině dovolatele vystavěl na prohlášení viny učiněného v odděleně vedené věci ze strany obou spoluobviněných osob za souběžné ignorace dalších, z řádně provedených důkazů, vyplynuvších skutkových zjištění. 28. Přestože nelze zpochybnit, že každý státní orgán je v rámci probíhajícího trestního stíhání povinen zachovávat a plně respektovat zásadu presumpce neviny obviněného (zakotvenou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy), lze připustit, že tento princip může být teoreticky narušen z důvodu předčasného vyjádření viny podezřelého učiněného v rámci rozsudku vyhlášeného proti odděleně stíhaným spoluobviněným (viz Karaman proti Německu, č. 17103/10, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 2. 2014, § 42). Je proto nutné rozlišovat mezi tvrzením, že obviněný je ze spáchání trestného činu podezřelý, a jednoznačným prohlášením (bez pravomocného rozsudku), že obviněný se předmětného trestného činu dopustil. Zásadní význam má přitom použitý jazyk (Daktaras proti Litvě, č. 42095/98, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 10. 2000, § 41). Na straně druhé však platí, že ve složitých trestních řízeních, v rámci kterých bylo ze spáchané trestné činnosti obviněno vícero osob, které např. z důvodu procesní ekonomie nemohou být souzeny společně, může být vyjádření soudu prvního stupně o účasti spoluobviněných, kteří mohou být později souzeny samostatně, nezbytné pro posouzení viny jím (v prvním sledu) souzených osob. 29. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že trestní soudy jsou povinny prokázat skutečnosti relevantní pro posouzení právní odpovědnosti obviněného tak důkladně, jak je to jen možné. To přitom platí i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se účasti spoluobviněných (či třetích) osob, které byly soudem vyřazeny (vyloučeny) k samostatnému projednání. Nicméně pokud mají být v tzv. skutkové větě rozsudku popsány všechny rozhodné skutkové okolnosti, neměl by soud při jejich popisu poskytnout více informací, než je nutné pro posouzení právní odpovědnosti jím aktuálně souzených obviněných (viz Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2021, § 58, C. O. proti Německu, č. 16678/22, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 9. 2024, § 60, Bouša proti České republice, č. 34067/23, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 6. 2025). 30. S ohledem na tyto skutečnosti a po důkladném prostudování přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci nenasvědčuje žádná okolnost tomu, že by Okresní soud v Opavě v rámci rozsudku ze dne 20. 12. 2021, č. j. 39 T 110/2021-31, jímž meritorně rozhodoval o vině a trestu ve vztahu k osobám spoluobviněných V. a Š., jakkoli předjímal vinu obviněného P. Z., a tím ve vztahu k jeho osobě porušil základní procesní zásadu presumpce neviny. Stran výroku o vině okresní soud (v tomto pořadí prvním rozsudku, který se týkal téhož skutku) pouze náležitě popsal činy obou spoluobviněných a pokud byl v této souvislosti nucen zmínit osobu obviněného (který se na projednávané trestné činnosti prokazatelně podílel ve smyslu spolupachatelství), učinil tak pouze v míře nezbytně nutné, neboť v rámci popisu trestné činnosti bylo třeba uvést, jakým způsobem a v jakém rozsahu se jednotlivé osoby na páchání jednotlivých skutků podílely. V tomto směru je nezbytné akcentovat rovněž fakt, že každý soudce je profesionál, k jehož odborné erudici neodmyslitelně patří, že novou důkazní situaci posuzuje vždy nepředpojatě a zcela objektivně, přičemž vždy usiluje o důkladné zjištění skutkových okolností, přiléhavou právní kvalifikaci i následné vyměření spravedlivého trestu. 31. V tomto směru lze přiměřeně odkázat rovněž na právní závěry vyjádření v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, podle kterých rozhodnutí o vině a trestu nikdy nemají právní účinky z hlediska posouzení viny jiných osob než těch, o jejichž vině je rozhodováno, přičemž předsedou senátu soudu prvního stupně (případně samosoudcem) je vždy profesionální soudce, u nějž je dán důvodný předpoklad, že by ho předchozí řízení nemělo v jeho následné rozhodovací činnosti ovlivnit. Nelze tedy předpokládat, že by soudce, který schválil dohodu o vině a trestu určitého znění, vnímal potřebu „stát si za svým“ bez ohledu na dokazování, které by v jiném řízení v rámci hlavního líčení sám provedl. Odlišné závěry, k nimž by na základě vlastního dokazování dospěl, by ani nesvědčily o nějakém „selhání“ soudu v předchozím řízení, které by měl mít potřebu maskovat. Podle Ústavního soudu totiž nelze dospívat k závěru, že by soudce rozsudkem o schválení dohody o vině a trestu jakkoliv „přilnul“ k v něm zachycenému skutkovému stavu, natožpak v takovýchto – relativně řečeno – detailech, byť by mohly mít vliv na právní kvalifikaci skutku. Přestože je obviněná osoba, jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně, v rozsudku o schválení dohody o vině a trestu, kterým je rozhodováno výhradně ve vztahu k osobám původně spoluobviněným, identifikována plným jménem, nelze tuto skutečnost samu o sobě považovat za rozpornou s jejími právy, což platí zvláště za situace, kdy je daná osoba soudu po celou dobu známa, pročež by užití např. jejích iniciál ve skutkové větě z hlediska namítané předpojatosti soudu nehrálo vůbec žádnou roli. Z popisu jednání více osob v rámci skutku, který je předmětem dohody o vině a trestu, by mělo být podle Ústavního soudu jednoznačně zřejmé, jaké konkrétní jednání je připisováno konkrétním osobám, kterých se taková dohoda týká. Naopak popis jednání osob, kterých se dohoda o vině a trestu netýká, jejich identifikace, včetně poznámky o jejich probíhajícím trestním stíhání či odsouzení, je namístě pouze tehdy, je-li to nezbytné pro právní kvalifikaci jednání osob uzavírajících dohodu o vině a trestu. Dodržování této zásady přispívá k posílení principu presumpce neviny a v některých případech i k zesílení důvěry v nestrannost rozhodujícího soudce, resp. k ochraně osobnostních práv dosud pravomocně neodsouzených osob. 32. Ačkoli se ve shora citovaném nálezu Ústavní soud věnoval otázce možného (ne)vyloučení soudce v případě, kdy je ve společném řízení původně vedeném proti více osobám některou z nich sjednána dohoda o vině a trestu, zatímco jinou osobou (jejíž věc byla posléze vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání) nikoli, lze v tomto nálezu prezentované právní závěry přiměřeně aplikovat i na procesní situaci, jež nastala v nyní posuzované věci, kdy po přijetí prohlášení viny, jež bylo učiněno ze strany dvou z původních tří spoluobviněných osob (a to A. V. a D. Š.), bylo Okresním soudem v Opavě rozhodnuto o vyloučení věci těchto dvou spoluobviněných ze společného řízení (vedeného rovněž ve vztahu k osobě dovolatele P. Z., který prohlášení viny neučinil, pod sp. zn. 39 T 62/2021) k samotnému projednání a rozhodnutí (nově vedenému u stejného senátu téhož soudu pod sp. zn. 39 T 110/2021). 33. V souvislosti s obviněným uplatněnou námitkou, že v jeho věci rozhodoval vyloučený orgán, nelze pominout skutečnost, že ve věci původně spoluobviněných V. a Š., o jejichž vině bylo rozhodnuto v pořadí prvním rozsudkem Okresního soudu v Opavě (pod sp. zn. 39 T 110/2021), nebylo uvedení jména a faktické činnosti (role) dovolatele vedeno snahou jej označit za pachatele dotčeného trestného činu, nýbrž účelem popisu jeho jednání přímo ve skutkové větě výroku o vině vztahujícího se výhradně k osobám spoluobviněných bylo vysvětlení, proč byli vinnými shledáni spoluobvinění A. V. a D. Š., tedy na základě jakých skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru o naplnění zákonných znaků jim přisouzeného trestného činu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem tak podle Nejvyššího soudu senát č. 39 Okresního soudu v Opavě svým rozsudkem, jímž rozhodl o vině a trestu ve vztahu k osobám původně spoluobviněných A. V. a D. Š. na podkladě přijetí jimi dříve výslovně učiněného prohlášení viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř., nezavdal žádné pochybnosti o tom, že může o vině dovolatele (tedy obviněného P. Z.) nestranně rozhodnout, tzn. že právo tohoto obviněného na zákonného soudce nebylo napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 39 T 62/2021, ve spojení s unesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, sp. zn. 5 To 244/2023, porušeno. 34. Nejvyšší soud na základě své pečlivé revize vylučuje, že by okresní soud na základě projednávané věci spoluobviněných V. a Š. souběžně bez důkazů anticipoval vinu obviněného P. Z. Dovolatel v tomto smyslu ani nepoukázal na žádnou skutečnost, která by jasně objektivizovala jeho námitku. Místo ní soudu předkládá svou čirou spekulaci obsahující toliko hypotetické úvahy ve snaze za každou cenu zvrátit napadené rozhodnutí ve svůj prospěch. Ostatně nelze přehlédnout, že obviněný takto postupoval již v rámci předchozí fáze trestního řízení, neboť stejnou námitku vznesl i v rámci řádného opravného prostředku, avšak odvolací soud se s ní velmi podrobně vypořádal (viz odůvodnění v bodech 47 a násl.). Zvláště výstižně se krajský soud vyjádřil, když v návaznosti na výše uvedené konstatoval celkově manipulativní absurditu celé argumentace – neboť obviněný na jedné straně tvrdí, že vyloučení trestního řízení proti některému ze spoluobviněných ve společně věci fakticky vede k porušení ústavního principu presumpce neviny a nutnosti vedení řízení jiným senátem (soudcem), což je však na straně druhé v přímém rozporu s právem obviněného na zákonného soudce, který obviněný rovněž opakovaně namítá (bod 49 odůvodnění). 35. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl rovněž faktickou nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, kterou spatřuje v údajně nedostatečném vyjádření se ke zjištěnému skutkovému stavu, jakož i absenci právního posouzení, tedy v chybějícím řádném a přezkoumatelném odůvodnění. Ani v tomto ohledu však dovolatel nikterak nekonkretizoval, jakými konkrétními námitkami se Krajský soud v Ostravě nezabýval, byť se jimi zabývat měl, nehledě na to, že by se muselo jednat o okolnosti závažné – slovy zákona – rozhodné a určující (za něž rozhodně nelze považovat dovolatelovy fabulace o rozdělování nápadu v rozporu s platným rozvrhem práce). Pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizoval, Nejvyšší soud není s ohledem na povahu dovolacího řízení povinen je za obviněného jakýmkoli způsobem dohledávat či domýšlet (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 435/2015, podobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Vzhledem k tomu se tak dovolací soud nemohl blíže vyjádřit ke zcela neurčitým výše naznačeným námitkám obviněného. 36. Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněný měl v rámci svého dovolání správně primárně uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jeho druhé procesní alternativě, neboť jeho odvolání bylo Krajským soudem v Ostravě zamítnuto jako nedůvodné. Předmětný důvod dovolání, který tak obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil implicitně, neboť jím fakticky napadá rozhodnutí soudu prvního stupně, však může být úspěšný pouze v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož je však z výše rozvedených důvodů nutné konstatovat, že rozsudek Okresního soudu v Opavě není zatížen obviněným (explicitně či implicitně) namítanými vadami, nemohl být naplněn ani dovolatelem fakticky uplatněný (byť implicitně vyjádřený) důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V. 1. Shrnutí 37. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Opavě se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., jež vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech, bez toho, aby vinu obviněného předjímal, resp. dostatečně neprokázal. Ostatně se skutkovými i hmotněprávními závěry soudu prvního stupně se následně plně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací. Rovněž Nejvyšším soudem nebyl zjištěn žádný nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, jako je presumpce neviny, právo na zákonného soudce, zákaz odnětí obviněného jeho zákonnému soudci či všezahrnující právo obviněného na spravedlivý proces (garantovaný Listinou a evropskou Úmluvou). Současně se oba soudy nižších instancí v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Následně byl projednávaný skutek přiléhavě právně kvalifikován jako zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. VI. Závěr 38. Nejvyšší soud tedy po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 5 To 244/2023-2066, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 6. 2023, č. j. 39 T 62/2021-1908, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. Z. nedošlo ve smyslu jím (explicitně či implicitně) uplatněných dovolacích důvodů k porušení zákona, pročež bylo jím podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, neboť je zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu