11 Tdo 8/2026-397 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2026 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. P. podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 4 To 21/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 9/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 4 To 21/2025, a to v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušený rozsudek odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2025, č. j. 54 T 9/2024-270, byl obviněný M. P. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2024, a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě následně podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 4 To 21/2025-352, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině obviněného jednak zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za což jej podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se následně ztotožnil i soud odvolací, se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že: v období od 24. 4. 2022 do konce června 2022, v XY, na ulici XY, v bytových prostorách řadového rodinného domu, ve kterém v této době bydlel mimo jiné se svou tehdejší družkou K. B. a její dcerou z předchozího vztahu poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), se znalostí jejího věku, v úmyslu dosažení svého sexuálního uspokojení, využívaje svého autoritativního postavení nevlastního otce podílejícího se na její výchově, své fyzické převahy, jejího nízkého věku a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, nejprve v prvním případě v noci ze dne 24. 4. 2022 na 25. 4. 2022 vstoupil do dětského pokoje poškozené, který byl umístěn v prvním patře a po zjištění, že tato již spí, této okolnosti využil a přilehl si k ní na lůžko, poté jí rozepl spací overal a rukou jí sahal na nahé přirození, kde ruku zanechal, a přitom usnul a takto setrval až do jejího procitnutí, což jí bylo nepříjemné, proto jej probudila a obviněný svou ruku z jejího přirození stáhl a odešel, načež ve druhém případě v přesně nezjištěný den od 26. 4. 2022 do konce června 2022 v nočních hodinách, poté co se poškozená sama probudila a rozhodla se k dalšímu spánku přemístit ke své matce do ložnice, která se nachází v přízemí domu a aniž by toto její spící matka zaregistrovala, ulehla do prostoru mezi ní a obviněným, který poté, co zde ulehla, tuto začal přes její spací overal hladit po stehnech, trupu a na přirození, pak si sám částečně stáhl své spací kraťasy, uchopil její ruku a tuto si přiložil na svůj obnažený penis, na což reagovala prudkým pohybem, rukou škubla a odvrátila se od něj a obviněný svého jednání zanechal, přičemž tohoto jednání se obviněný dopustil s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj poškozené, zejména v oblasti morální a sexuální. II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně a vyjádření k němu 4. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, č. j. 4 To 21/2025-352 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2025, 54 T 9/2024-270) napadla dovoláním ze dne 26. 11. 2025, č. j. 1 NZO 5074/2025-12, nejvyšší státní zástupkyně (dále též pouze „státní zástupkyně“ nebo „dovolatelka“), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jejího mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétně namítla, že odvolací soud projednávanou trestnou činnost obviněného nesprávně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku [spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, když však existenci jednočinného souběhu s tímto trestným činem dovolatelka ve svém podání nikterak nerozporovala, naopak ji považovala za správně detekovanou]. 5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku státní zástupkyně v prvé řadě předeslala, že vrchní soud plně akceptoval skutková zjištění krajského soudu, tzn. že z pohledu stabilizovaného skutkového stavu zjištění neměl o vině obviněného žádné pochybnosti. Vrchní soud se však neztotožnil s právní kvalifikací projednávaného skutku aplikovanou krajským soudem ve smyslu § 21 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, když se ztotožnil pouze s navazující právní kvalifikací projednávané trestné činnosti coby přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 6. V této souvislosti státní zástupkyně rekapitulovala, že odvolací soud vyjádřil své výhrady k napadenému rozsudku soudu prvního stupně s tím, že krajský soud z provedených důkazů dovodil v obou případech úmysl obviněného dopustit se na těle nezletilé poškozené znásilnění. Závěr krajského soudu o úmyslu obviněného stran druhého útoku obviněného (spočívajícího v jednání, kdy uchopil její ruku a tu si přiložil na svůj obnažený penis – za účelem jeho tření) vrchní soud označil za „nedůvodně rozšiřující“. V rámci svých úvah následně prohlásil, že při hodnocení tohoto zákonného znaku postupoval ve prospěch obviněného, tedy ve smyslu zásady in dubio pro reo. Rovněž k dalšímu zákonnému znaku aplikované skutkové podstaty, spočívajícímu ve stavu „bezbrannosti“ nezletilé poškozené, vrchní soud konstatoval, že jej spolehlivě shledal pouze v první části trestné činnosti obviněného (kdy poškozená nezletilá spala), nikoli však ve druhé části jeho jednání, přičemž konstatoval, že krajský soud dovodil stav bezbrannosti nezletilé toliko z jejího věku. Vzhledem k těmto okolnostem odvolací soud jednání obviněného právně kvalifikoval jako pokračující zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, u něhož není stav bezbrannosti zákonným znakem dané skutkové podstaty. 7. Dále státní zástupkyně podotkla, že odvolací soud se v rámci svých úvah zabýval změnou právní úpravy účinnou od 1. 1. 2025, načež při porovnání konkrétních typů jednání podřazených pod nově zakotvenou skutkovou podstatu trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku s jednáními, která představují naplnění znaku „jiný způsob pohlavního zneužití“ podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dospěl k závěru, že jde v zásadě o jednání shodná. Následně doplnil, že při srovnání trestních sazeb dopadajících jednak na skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak na třetí odstavec nově zavedené skutkové podstaty trestného činu podle § 185a tr. zákoníku (jehož aplikace v nyní posuzované věci přicházela v úvahu), není nová právní úprava (účinná od 1. 1. 2025) pro obviněného příznivější, pročež ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku vycházel z právní úpravy platné před účinností zákona č. 166/2024 Sb. 8. V návaznosti na výše uvedené okolnosti státní zástupkyně shrnula, že se neztotožnila s úsudkem odvolacího soudu, že za daného skutkového stavu [s výjimkou nesporné právní kvalifikace dotčeného jednání podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] jednání obviněného odpovídá právní kvalifikaci podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle jejího mínění je předmětné právní posouzení v rozporu s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, přičemž ani právní výklad podmínek pro naplnění objektivní stránky (nového) trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku není v souladu se zněním tohoto ustanovení. 9. V prvé řadě je v projednávané trestní věci předmětem řízení jediný skutek, v jehož průběhu došlo ke dvěma sexuálně motivovaným útokům ze strany obviněného vůči poškozené. Přestože v prvé části skutku (vztahující se k prvnímu ataku nezletilé) vrchní soud dovodil naplnění zákonných znaků stavu „bezbrannosti“ i uskutečnění „pohlavního styku“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024), byť šlo o formu pohlavního styku, který nebyl proveden způsobem srovnatelným se souloží, tak následně na stabilizovaný skutkový stav aplikoval subsidiární skutkovou podstatu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, která je však chybná, a to jak při zvažování původní, tak i aktuální právní úpravy. 10. V této souvislosti státní zástupkyně vyjádřila svůj kategorický nesouhlas s tvrzením vrchního soudu, že naplnění znaku „bezbrannosti“ krajský soud postavil toliko na věku nezletilé poškozené, neboť konstantní judikatura jasně uvádí, že při hodnocení existence či neexistence bezbrannosti poškozené osoby je nutno vždy pečlivě vážit nejen osobnost poškozené nezletilé osoby (zahrnující její věk), ale i další okolnosti (zejména způsob provedení útoku, jeho místo a čas, stejně jako posouzení osobnosti pachatele, jeho fyzické dispozice i jeho vztahu k oběti, jakož i posouzení širších rodinných vztahů). Přitom výsledkem úvah o existenci stavu bezbrannosti (zejména u obětí dětského věku) musí být nejen okolnost, zda si oběť uvědomovala nepatřičnost pachatelova jednání, ale především to, zda i s ohledem na další okolnosti případu disponovala účinnou obranou proti útoku pachatele. Krajský soud na základě provedených důkazů dovodil, že soužití obviněného a matky poškozené provázely časté hádky, některé konflikty dokonce vyvrcholily útěkem matky poškozené i s dětmi k jejich babičce. Ze závěrů znaleckých posudků rovněž vyplynulo, že poškozená je osobou citlivou s uzavřenější povahou, která má obtíže svěřit se s tím, co ji tíží. V době, kdy mělo dojít k danému protiprávnímu jednání, tedy nezletilá poškozená jednoznačně nedosáhla takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat nebezpečnost jednání obviněného a tomuto se účinně bránit. 11. Státní zástupkyně tedy shrnula, že rozporovaný úsudek vrchního soudu není opřen o náležité vyhodnocení faktického skutkového stavu, který byl sice stručněji, ale přesto dostatečně včleněn do tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku. Za této situace právní názor odvolacího soudu, podle něhož nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle původně platného ustanovení § 185 tr. zákoníku není možno pokládat za správný. 12. V návaznosti na výše uvedené se dovolatelka ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřila k nové (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí již účinné) právní úpravě. S ohledem na aktuální znění § 185 tr. zákoníku podotkla, že s účinností od 1. 1. 2025 již jednání obviněného neodpovídá objektivní stránce tohoto trestného činu, neboť v něm absentuje naplnění zákonného znaku „soulože“, stejně jako alternativního znaku „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“. Naproti tomu projednávané jednání plně koresponduje se zákonnými znaky (nového) trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který pod sebe atrahuje skupinu jednání, která původně spadala do základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), spočívajících v méně invazivních jednáních ve formě pohlavního styku, který není proveden způsobem srovnatelným se souloží. Nová skutková podstata uvedeného trestného činu současně zachovala i znaky nedobrovolnosti, které v případě aliney třetí zahrnuje i zneužití bezbrannosti – nehledě na to, že podle nového výkladového ustanovení § 119a tr. zákoníku, v jehož druhém odstavci se s účinností od 1. 1. 2025 výslovně určuje věková hranice bezbrannosti věkem dvanácti let, by byl uvedený znak v projednávané trestní věci naplněn přímo ze zákona. Na tuto skutkovou podstatu přitom bylo namístě aplikovat závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, které bylo uveřejněno pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud jasně deklaroval, že „jednání pachatele spočívající ve vykonání pohlavního styku na dítěti mladším patnácti let při současném zneužití bezbrannosti této oběti naplňuje znaky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, a nikoli jen znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. V případě znásilnění spáchaného zneužitím bezbrannosti dítěte mladšího patnácti let není použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vyloučeno, neboť nejde o případ, na který dopadá zákaz dvojího přičítání téže okolnosti. Tento zákaz podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku se totiž vztahuje výhradně k ukládání trestu.“ 13. Vyjma výše uvedeného státní zástupkyně doplnila, že projednávané trestné činnosti obviněného v době činu odpovídala právní kvalifikace podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), u níž je trestní sazba nastavena v rozpětí od 5-ti až do 12-ti let. Avšak s ohledem na skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu by projednávané jednání odpovídalo skutkové podstatě trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jíž odpovídá trestní sazba v zákonném rozpětí od 3 do 12-ti let, bylo i s přihlédnutím k § 2 odst. 1 tr. zákoníku namístě předmětnou trestnou činnost právně kvalifikovat podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně tak lze shrnout, že na vrchním soudem vadně učiněnou právní kvalifikaci předmětného jednání navázala i nesprávná aplikace § 2 odst. 1 tr. zákoníku. 14. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci rovněž vyplývá, že se tento soud (s ohledem na jím aplikovanou právní kvalifikaci) zabýval porovnáním znaků základních skutkových podstat trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2025) a trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024). Nicméně se zabýval jen výkladem pojmového znaku „jiný pohlavní styk, než je styk uvedený v § 185 tr. zákoníku“ obsaženého v § 185a odst. 1 tr. zákoníku oproti pojmovému znaku „jiným způsobem pohlavně zneužije“ obsaženému v § 187 odst. 1 tr. zákoníku, a to se závěrem, že je v zásadě možné konstatovat jejich shodu, přičemž jen okrajově zmínil, že skutková podstata trestného činu podle § 187 tr. zákoníku neobsahuje znak bezbrannosti. 15. Vzhledem k výše popsané koncepci trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku se jedná o skutkovou podstatu, která primárně odpovídá pouze části jednání původně spadajících do základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024). Avšak vztah mezi § 187 tr. zákoníku na straně jedné a § 185 a § 185a tr. zákoníku na straně druhé zůstává podle dovolatelky i podle aktuální právní úpravy účinné od 1. 1. 2025 stejný jako vztah mezi § 187 tr. zákoníku a § 185 tr. zákoníku podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2024. Trestný čin pohlavního zneužití má tak stále pouze subsidiární charakter a uplatní se jen tehdy, jestliže dítě mladší věku patnácti let podstoupilo pohlavní styk dobrovolně (čemuž odpovídá i původní právní úprava), což však neplatí u trestného činu znásilnění a vůči němu subsidiárně zakotveného trestného činu pohlavního zneužití. Tyto souvislosti a právní návaznosti však vrchní soud při svém hodnocení podle státní zástupkyně zcela opomněl. 16. Závěrem státní zástupkyně shrnula, že pokud vrchní soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nenaplnil zákonný znak zneužití stavu bezbrannosti, resp. že i při naplnění tohoto znaku nelze v jeho jednání shledávat trestný čin znásilnění ve smyslu § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), jakož ani není namístě ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku na toto jednání užít skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tak své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 17. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, č. j. 4 To 21/2025-352, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by dovolací soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než jí navrhovaným způsobem, vyjádřila státní zástupkyně i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 18. Dovolání podané státní zástupkyní bylo zasláno obhájci obviněného k jeho případnému vyjádření, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu. 20. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupkyně všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze nejvyšší státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 22. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat pouze za podmínky, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, konkrétně to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 23. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 24. Nejvyšší soud tak v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněného, splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatelkou vznesené dovolací námitky jsou nejen věcně podřaditelné pod jí detekovaný důvod dovolání, ale navíc je namístě je (z níže rozvedených důvodů) shledat zcela důvodnými (oprávněnými). V. Vlastní posouzení věci 25. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. oprávněně namítla, že odvolací soud projednávanou trestnou činnost obviněného M. P. nesprávně právně kvalifikoval jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024 [který spáchal v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když však tuto dílčí právní kvalifikaci jednání dovolatelka nikterak nezpochybnila, naopak ji sama považuje za zcela přiléhavou a správnou]. Byť je z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zjevné, že Vrchní soud v Olomouci se projednávanou věcí pečlivě zabýval, přesto je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že v rámci svých úvah dospěl k dílem chybné právní kvalifikaci jím projednávané trestné činnosti obviněného. V. 1. Novelizované znění trestního zákoníku 26. V prvé řadě je nutné předeslat, že mezi dobou, kdy obviněný spáchal projednávaný trestný čin namířený proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (období od 24. 4. 2022 do konce června 2022) a dobou, kdy o něm rozhodoval Krajský soud v Ostravě (v rámci hlavního líčení konaného dne 20. 3. 2025), došlo s účinností od 1. 1. 2025 ke změně trestního zákoníku, a to zákonem č. 166/2024 Sb., který zavedl zásadní změny stran právní koncepce vybraných trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Smyslem úpravy této části trestního zákoníku je (zjednodušeně vyjádřeno) postihování co nejširšího spektra sexuálních deliktů, jakož i jejich přesnější specifikace. Zákonodárce touto novelou mimo jiné zakotvil i zcela nové ustanovení § 119a tr. zákoníku vymezující spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti, jakož i zcela novou skutkovou podstatu trestného činu sexuálního útoku upraveného v § 185a tr. zákoníku, jímž jsou postihovány méně závažné sexuální praktiky (především nepenetrační povahy). S tím bezprostředně souvisí nově vymezený trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, který s účinností od 1. 1. 2025 postihuje nejzávažnější útoky do intimní sféry oběti formou soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného obdobným způsobem (tedy zejména útoky tzv. penetrační povahy). Nová právní úprava se bezprostředně projevila i v novelizované definici trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku, který je zaměřen na sexualizované násilí, během kterého dochází ke zneužití tísně, závislosti nebo postavení oběti, resp. donucení oběti k nedobrovolné sexuální aktivitě, s tím, že oproti trestnému činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku postihuje méně závažné akty, jichž se pachatel vůči oběti fakticky dopouští. 27. Ve vztahu k projednávané věci obviněného M. P. je namístě připomenout, že jakýkoli trestný čin sexualizovaného násilí je podle § 119a odst. 1 tr. zákoníku spáchán zneužitím stavu bezbrannosti oběti, pokud pachatel využije toho, že jiná osoba (oběť jeho jednání) je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli anebo je tato její schopnost podstatně snížena z důvodu bezvědomí a spánku [jakož i ovlivněním návykovými látkami, nemocí, zdravotním postižením, duševní poruchou, silného ochromujícího stresu (v reakci na nějž mohou u oběti vzniknout disociativní poruchy sui generis, které se projevují v oddělení nebo izolaci psychických procesů a vjemů, nebo obranné reakce disociativního charakteru, tzv. „zamrznutí“, které se obvykle projevují jako fyzická reakce lidského těla na stres), nízkého nebo naopak vysokého věku překvapení nebo jiného obdobného důvodu]. Ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku přitom výslovně uvádí, že za bezbranné se z důvodu nízkého věku považuje vždy dítě mladší dvanácti let. 28. Podle novelizovaného znění trestního zákoníku (účinného od 1. 1. 2025) platí, že trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, stejně jako ten, kdo jiného donutí k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží s jinou osobou, anebo ten, kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (od tří do dvanácti let odnětí svobody) skutečnost, že pachatel takový čin spáchal na dítěti, tj. ve smyslu § 126 tr. zákoníku na osobě, která byla v době činu mladší osmnácti let. Podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je naopak pachatel ohrožen trestní sazbou odnětí svobody od pěti do patnácti let, pakliže čin uvedený v odstavci 1 spáchá na dítěti mladším patnácti let. Za to nového trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí jednak ten, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku, dále ten, kdo jiného donutí k jinému pohlavnímu styku než uvedenému v § 185 tr. zákoníku s jinou osobou, pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, jakož i ten, kdo k takovému činu nebo chování zneužije jeho bezbrannosti. Podle § 185a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (od dvou do osmi let odnětí svobody) skutečnost, že pachatel takový čin spáchal na dítěti, tj. ve smyslu § 126 tr. zákoníku na osobě, která byla v době činu mladší osmnácti let. Podle § 185a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je naopak pachatel ohrožen trestní sazbou odnětí svobody od tří do dvanácti let, pakliže čin uvedený v odstavci 1 spáchá na dítěti mladším patnácti let. Naproti tomu trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, přičemž v rámci této skutkové podstaty musí být dostatečně prokázáno, že dítě jednalo dobrovolně. 29. K výše uvedené koncepci sexuálně motivované trestné činnosti je vhodné na okraj doplnit, že trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přiměje jiného k pohlavnímu styku, pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho tísně, závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. 30. Jelikož podle výše citovaného ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku nastává stav bezbrannosti automaticky u každého dítěte mladšího dvanácti let, je tak pohlavní styk s dítětem mladším dvanácti let – v závislosti na povaze tohoto styku – s účinností od 1. 1. 2025 namístě vždy posoudit jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nebo jako zvlášť závažný zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zatímco do 31. 12. 2024 se mohlo vedle znásilnění jednat též o trestný čin pohlavního zneužití ve smyslu § 187 tr. zákoníku nebo o trestný čin sexuálního nátlaku ve smyslu § 186 tr. zákoníku. 31. Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně jako z jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že v nyní posuzované věci si oba soudy nižších stupňů byly výše uvedené změny trestního zákoníku provedené zákonem č. 166/2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025 zjevně vědomy, pročež se zabývaly i otázkou časové působnosti trestního zákoníku vycházeje z § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, nicméně podle pozdějšího zákona se posuzuje tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V. 2. Zákonné znaky trestného činu znásilnění vs. trestný čin sexuálního útoku a trestný čin pohlavního zneužití 32. Vrchní soud v Olomouci se v nyní posuzované věci neztotožnil s krajským soudem užitou právní kvalifikací projednávané trestné činnosti obviněného jako pokusu zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za důvody svého nesouhlasu označil celkově malou závažnost jednání obviněného vůči nezletilé poškozené (bod 28. odůvodnění jeho rozsudku), jakož i to, že zákonný znak bezbrannosti poškozené je podle jeho mínění dovoditelný toliko u prvního útoku obviněného (k němuž došlo v noci z 24. 4. 2022 na 25. 4. 2022 v dětském pokoji), během kterého poškozená spala, avšak nikoli u druhého napadení (ke kterému došlo v ložnici rodičů v nočních hodinách v přesně nezjištěný den v době od 26. 4. 2022 do konce června 2022), na které poškozená posléze zareagovala odmítavým ucuknutím (resp. prudkým pohybem, kdy škubla svojí rukou, kterou si obviněný přiložil na svůj obnažený penis, a od obviněného ležícího vedle ní na posteli se odvrátila). V návaznosti na to vrchní soud konstatoval, že krajský soud se stran úmyslu obviněného dopustil „nedůvodně rozšiřujícího výkladu“, neboť na základě provedených důkazů fakticky domýšlel, jak daleko obviněný v rámci svého jednání plánoval zajít, aniž by jeho úmysl (vykonat s poškozenou soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem se souloží srovnatelným) byl dostatečně důkazně objektivizován. 33. Nejvyšší soud se v prvé řadě ztotožnil s tím, že u druhého jednání obviněného skutečně nelze s jistotou prohlásit, jaký úmysl obviněný sledoval, resp. zda skutečně hodlal zneužít ruku nezletilé k vlastní penilní stimulaci za účelem dosažení orgasmu či pouze zkoušel, jak a jestli vůbec bude poškozená během svého polo/spánku reagovat. Rovněž ve vztahu k prvé části jednání obviněného spočívající v tom, že poté, co si přilehl na lůžko ke spící poškozené, přiložil svoji ruku na její nahé přirození, kde ji ponechal až do jejího procitnutí, načež sám usnul, aniž by bylo hodnověrně prokázáno, zda se svojí rukou na přirození poškozené jakýmkoli způsobem manipuloval, přičemž po probuzení poškozené svého jednání zanechal a dětský pokoj opustil, nebylo (ve shodě se závěry obou soudů nižších stupňů) nikterak prokázáno, že by povaha a intenzita jednání obviněného – byť byl při tomto svém konání bezesporu motivován snahou o uspokojení svého pohlavního pudu - dosahovala kvality pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží (ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, resp. ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025), resp. že by k realizaci takového jednání bezprostředně směřoval. Za této situace tedy odvolací soud oprávněně postupoval ve smyslu procesní zásady in dubio pro reo, neboť úmysl obviněného ve vztahu k dosažení tohoto cíle nebylo možné ze stabilizovaných skutkových závěrů spolehlivě dovodit. 34. Nicméně stran naplnění zákonného znaku „bezbrannosti“ poškozené se vrchní soud v rámci svých úvah dopustil zřejmého pochybení. Z hmotněprávního hlediska je nutné konstatovat, že vytýkané jednání obviněného představují dva dílčí útoky, které na sebe navazují, zjevně měly v čase gradující charakter, neboť druhý atak byl vůči poškozené proveden intenzivnějším způsobem. Bylo tedy jednoznačně chybné dovodit stav bezbrannosti poškozené toliko u prvního útoku (který obviněný uskutečnil v době, kdy poškozená tvrdě spala), za současného konstatování, že se v případě žalovaného konání obviněného jedná o jeden skutek zahrnující dvě jednání, byť u druhého útoku nebylo údajně možné stav bezbrannosti identifikovat. Tímto tvrzením totiž odvolací soud popřel vlastní právní kvalifikaci daného skutku coby jednoho pokračujícího trestného činu, u něhož byl – i podle jeho tímto soudem výslovně učiněných závěrů – znak zneužití stavu bezbrannosti poškozené (jenž byl podle vrchního soudu vyvolán jejím spánkem) dán minimálně zčásti (ve vztahu k prvnímu z projednávaných útoků). 35. Naopak správně stav bezbrannosti poškozené vymezil krajský soud, když nejprve vyložil, že stav bezbrannosti oběti je ve smyslu zákonných znaků trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, charakterizován stavem, ve kterém poškozená není vzhledem k okolnostem schopna projevit svoji vůli (pokud jde o pohlavní styk s pachatelem), popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Pro úplnost soud doplnil, že ve stavu bezbrannosti se nacházejí i osoby trpící duševní chorobou, anebo osoby mentálně zaostalé, které sice vnímají okolní realitu, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou s to dostatečně přiléhavě vyhodnotit situaci, v níž se nacházejí a účinně na ni reagovat. Vyjma toho se oběť může ve stavu bezbrannosti ocitnout i v situaci, ve které ví, co se s ní děje, avšak není schopna na ni adekvátně zareagovat, neboť se např. nachází pod vlivem alkoholu, omamných či psychotropních látek či pod vlivem silné medikace. 36. V návaznosti na to krajský soud vyhodnotil, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil jednak na dítěti ve věku deseti let, vůči němuž vystupoval s autoritou náhradního rodiče (resp. otce), navíc v době, kdy poškozená spala a nebyla tak schopna dostatečně se vymezit vůči jeho jednání, to vše za situace, kdy mu byl dostatečně znám její věk. Soud prvního stupně tedy z provedených skutkových zjištění naplnění zákonného znaku bezbrannosti jednoznačně dovodil, a to ve vztahu k oběma útokům obviněného, když rovněž konstatoval gradující charakter jím páchané trestné činnosti. 37. Naproti tomu Vrchní soud v Olomouci ve vztahu k druhému ataku obviněného stran výkladu zákonného znaku „zneužití bezbrannosti“ argumentoval výhradně věkem poškozené, když (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 7 Tdo 620/2025) uvedl, že děti starší osmi let již zpravidla mají fyzické i psychické schopnosti vyjádřit svoji vůli, formulovat myšlenky a reagovat na jednání, které je vůči nim proti jejich vůli konáno. Souběžně konstatoval, že poškozená sice byla nezletilá, nicméně se již nacházela ve věku, kdy v obou případech na jednání obviněného přiměřeně reagovala (viz bod 29. odůvodnění jeho rozsudku) a jelikož u ní nebyla zjištěna stran prožitého traumatu závažná a déletrvající porucha zdraví (která by na jejích psychickém vývoji zanechala trvalé následky), nedovodil v jejím případě naplnění znaku bezbrannosti (viz bod 31. odůvodnění jeho rozsudku). Za tohoto stavu se chybně přiklonil k právní kvalifikaci projednávaného skutku podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy konstatoval, že obviněný se svým jednáním dopustil zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024 [v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024]. 38. Nejvyšší soud v této souvislosti akcentuje, že trestný čin znásilnění byl podle původní právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 po věcné stránce formulován poměrně široce, neboť se vztahoval na pohlavní styk zahrnující jak penetrační, tak i nepenetrační praktiky. Fakticky tedy postihoval – za splnění dalších zákonných podmínek - jak nedobrovolně vykonanou soulož (coitus), tak i jiné formy pohlavního styku prováděné způsobem srovnatelným se souloží (mezi které patří nejen orální či anální pohlavní styk, ale i osahávání genitálií oběti a tzv. erotické masáže, které oběť provádí pachateli anebo pachatel oběti za účelem svého sexuálního uspokojení). Jak bylo již zmíněno výše, zákonodárce s účinností od 1. 1. 2025 podřadil méně invazivní formy pohlavního styku (zpravidla tzv. nepenetrační techniky) pod pojem „jiného pohlavního styku, než je uvedený v § 185 tr. zákoníku“, které jsou nově postihovány jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. 39. Vrchní soud v Olomouci však při svých úvahách nepřihlédl ke zcela přiléhavému, a i po novelizaci trestního zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 2025 stále platnému usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019 (uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2020), podle kterého jednání pachatele spočívající ve vykonání pohlavního styku na dítěti mladšímu patnácti let při současném zneužití bezbrannosti této oběti naplní znaky trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a nikoli pouze znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. Vzhledem k účinnosti zákona č. 166/2024 Sb., jímž došlo mimo jiné k výše citované novelizaci trestního zákoníku ve vztahu k vybraným trestným činům proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, lze výše uvedenou právní větu aktualizovat tak, že: „jednání pachatele spočívající ve vykonání jiného pohlavního styku, než je styk uvedený v § 185 tr. zákoníku, na dítěti mladšímu dvanácti let – tj. při současném zneužití jeho bezbrannosti ve smyslu § 119a odst. 1, 2 tr. zákoníku - naplní vždy znaky trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku a nikoli pouze znaky trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku“. 40. Za této situace odvolací soud sice správně konstatoval, že z důkazně stabilizovaného skutkového stavu nevyplynulo, k jakému jednání směřoval úmysl obviněného při jeho druhém (ale ani prvním) útoku, v důsledku čehož podle jeho tvrzení nemohlo dojít k pokusu znásilnění podle § 21 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 tr. zákoníku (byť v obou případech svým počínáním obviněný bezesporu sledoval uspokojení vlastního pohlavního pudu), nelze podle Nejvyššího soudu přehlédnout, že i v duchu původní právní úpravy (účinné do 31. 12. 2024) bylo prokázáno, že obviněný za vědomého využití svého dominantního postavení (uplatňujíce autoritu náhradního rodiče) zneužil bezbrannosti nezletilé poškozené ve smyslu § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a ve dvou případech se ji krátce po sobě pokusil donutit k pohlavnímu styku (který v rámci původního, tj. do 31. 12. 2024 účinného znění § 185 tr. zákoníku zahrnoval i tzv. nepenetrační praktiky), přičemž předmětný čin vědomě spáchal na dítěti mladším patnácti let ve smyslu § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024. 41. Byť odvolací soud ve vztahu ke stavu bezbrannosti deklaroval, že vzal v potaz nejen aktuální věk nezletilé poškozené, ale zkoumal i okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo, v konečném důsledku se souvisejícími poměry (vyplývajícími z výpovědí matky a babičky poškozené, jakož i závěry vyplynuvšími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská a dorostová psychiatrie a znaleckého posudku z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie) nikterak nezabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud doplňuje, že ani v době původní právní úpravy (účinné do 31. 12. 2024) nebylo možné dovozovat naplnění stavu bezbrannosti oběti toliko z věku poškozené osoby, tzn. že i před účinností výše uvedené novely trestního zákoníku bylo nutné existenci či neexistenci stavu faktické bezbrannosti oběti v každém jednotlivém případě vždy pečlivě zkoumat mimo jiné i na podkladě dalších sociálních či jinak souvisejících okolností. 42. V tomto smyslu Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou výslovně uvedl, že „stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřuje pouze skutečnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti jak na straně pachatele, tak i další souvislosti případu. Vedle samotného způsobu provedení útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti, včetně jejich dřívější sociální interakce, zahrnující i další případné zkušenosti oběti s jednáním pachatele, a v případě blízkých osob také např. širší aspekty rodinných vztahů.“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013). Výsledkem úvah soudu o existenci stavu faktické bezbrannosti (zejména u dětí mladších patnácti let, resp. s účinností od 1. 1. 2025 u dětí starších dvanácti a mladších patnácti let) musí tedy být nejen to, zda si oběť uvědomovala či neuvědomovala nepatřičnost pachatelova jednání, ale především skutečnost, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovala skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele (podobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1426/2017, usnesení ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 782/2014 či usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015). Právní výklad daného pojmu je přitom konstantní i po rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, uveřejněnému pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 8 Tdo 718/2021). 43. Stran souvisejících poměrů panujících v nyní posuzované věci Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že rodinné společenství, ve kterém společně žili obviněný M. P., jeho tehdejší družka K. B., jejich společný potomek a dcera družky z předchozího vztahu, tj. poškozená AAAAA, rozhodně nebylo klidné a harmonické. Destabilizujícím faktorem společné domácnosti byl především obviněný, který se v důsledku častého zneužívání alkoholických nápojů dopouštěl hrubého chování, doprovázeným nepřiměřenou verbální agresí. Některé konflikty dokonce vyvrcholily útěkem matky poškozené s dětmi k jejich babičce. Poškozená AAAAA byla oslovenými odborníky popsána jako osoba povahy citlivé a uzavřenější, která příliš neprojevuje emoce. S tím souvisí i skutečnost, že má obtíže svěřit se okolí s tím, co ji tíží. Navíc vůči své matce projevovala ochranitelské tendence, neboť byla obeznámena s tím, že trpí vážnou chorobou. Z těchto zjištění je zřejmé, že stávající rodinná situace ji tížila, a jelikož za stav nepříjemného rodinného klimatu vinila obviněného, snažila se mu spíše vyhýbat, zejména tím, že nevyhledávala jeho společnost, resp. se před ním uzavírala ve svém pokoji. Z toho tedy vyplývá, že se oprávněně obávala svěřit se se svými nočními „zážitky“ s obviněným své nemocné matce, neboť se obávala navazující konfrontace a následných reakcí obviněného. 44. V dané souvislosti jistě není chybné předpokládat, že nezletilé děti ve věku poškozené již mají ze školní výuky jisté povědomí o existenci sexuality – kterak uvedl ve svém odůvodnění odvolací soud. Avšak ve vztahu k jejich mentální vyspělosti je rovněž zřejmé, že toto povědomí je veskrze povrchní a týká se především zřejmých a zcela srozumitelných sexuálních projevů. Děti kolem deseti let ještě těžko rozeznávají hranici mezi běžnými a sexuálně motivovanými doteky (zejména stran méně invazivních jednání jako je hlazení po stehnech, trupu, které mohou dále pokračovat na intimních partiích, kterak ostatně postupoval i obviněný). Teprve v průběhu svého psychického zrání si ujasňují, jaké dotyky jsou či mohou být intimního charakteru a jak na ně mají adekvátně reagovat. 45. To jistě platí i o poškozené nezletilé AAAAA, která – jak vyplynulo z provedených důkazů – se po dvou útocích obviněného dotazovala své babičky, svědkyně I. B., zda je „normální“, když muž sahá ženě mezi nohy. Následně jí na její přímý dotaz přiznala, že obviněný jí v noci sahal na její intimní partie, a když spala mezi maminkou a obviněným, tak si její ruku přiložil na svůj obnažený penis (což je ostatně slovo, které již znala ze školní výuky). Z této okolnosti je evidentní, že jednání obviněného ji nebylo příjemné, znepokojovalo ji, avšak sama si - s ohledem na svůj nízký věk a z toho plynoucí mentální nezralost a nezkušenost - nebyla jista povahou tohoto jednání a možnostmi své reakce na něj, a proto si jeho povahu prověřovala u důvěryhodné dospělé osoby (mimochodem tímto způsobem vyšla závažná trestná činnost obviněného najevo). 46. Předmětné závěry byly dostatečně ověřeny i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dětská a dorostová psychiatrie, jakož i závěry znaleckého posudku oboru psychologie, odvětví klinická psychologie. V jejich rámci znalci konstatovali, že nezletilá poškozená v době, kdy mělo dojít k trestnému jednání obviněného, ještě nedosahovala takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohla rozpoznat charakter i nebezpečnost jednání obviněného vůči její osobě a teprve si ujasňovala, jakým způsobem má projevit svůj nesouhlas, resp. jak se proti němu účinně bránit. 47. Úvaha vrchního soudu stran faktické obeznámenosti poškozené s projevy sexuální povahy tedy není odpovídající zjištěnému a ověřenému skutkovému stavu. Pokud odvolací soud v tomto ohledu své úvahy opřel o závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 7 Tdo 620/2025 (na které odkázal), je nutné konstatovat, že tyto byly na předmětnou kauzu aplikovány nepřiléhavým způsobem – již jen proto, že v předmětném rozhodnutí se jednalo o dívku staršího věku, které odsouzený po dobu pěti let pouštěl pornografické filmy zobrazující pohlavní styk mezi dospělými lidmi, což celkově zpochybnilo úvahu soudu, že by poškozená za této situace nebyla vůbec schopna pochopit význam jednání odsouzeného (viz bod 19. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 620/2025). Naopak za zcela přiléhavé na projednávanou věc je nutné označit rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, uveřejněné pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr. (kterak bylo zmíněno výše). Tento významný judikát však Vrchní soud v Olomouci v rámci svých úvah nikterak nezohlednil a za stávající situace dospěl (přes svůj rozsáhlý skutkový i právní rozbor) k nesprávným hmotněprávním závěrům. 48. V tomto ohledu lze zcela souhlasit s tvrzením nejvyšší státní zástupkyně, která stran odvolacím soudem aplikované skutkové podstaty poznamenala, že i v situaci, kdy vrchní soud v rámci druhého útoku obviněného neshledal úmysl uskutečnit za pomoci ruky poškozené nezletilé masturbaci (tedy pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží), měl stávající právní kvalifikaci aplikovanou krajským soudem zrušit toliko ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a následně projednávaný skutek právně kvalifikovat podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024. 49. Vyjma výše uvedeného dovolatelka upozornila i na to, že odvolací soud se při porovnávání základních skutkových podstat trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku a trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, dopustil jistého argumentačního zúžení, když se zaměřil toliko na vybrané znaky těchto skutkových podstat. Konkrétně podrobil komparaci pojmový znak „jiný pohlavní styk, než je styk uvedený v § 185 tr. zákoníku“ obsaženého v § 185a odst. 1 tr. zákoníku a znak „jiným způsobem pohlavně zneužije“ obsažený v § 187 odst. 1 tr. zákoníku, načež dospěl k závěru, že je v zásadě možné konstatovat jejich shodu. Avšak jen okrajově zmínil, že skutková podstata trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku z hlediska jednání pachatele, jež by bylo možné pod tuto skutkovou podstatu relevantně podřadit, nikterak nerozlišuje znak zneužití bezbrannosti oběti. 50. Rovněž této námitce dovolatelky byl Nejvyšší soud nucen přisvědčit, neboť jak bylo již zmíněno výše – novelizované znění trestního zákoníku stran skutkových podstat vztahujících se k sexualizovanému násilí je založeno na zpřesněném pojetí, kdy zavedením trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku došlo (s účinností od 1. 1. 2025) k atrahování části jednání původně spadajících do základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, právě do této nově vytvořené skutkové podstaty. Pokud tedy toto nové ustanovení dopadá i na jednání, která byla dříve podřazována pod skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, pak je tomu nikoli na základě znění samotného § 185a tr. zákoníku, nýbrž z důvodu platnosti nového výkladového pravidla obsaženého v § 119a tr. zákoníku (spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti). Ostatně ze stejného důvodu část případů pohlavních zneužití dětí, jež dříve spadala pod režim ustanovení § 187 tr. zákoníku, nově, tj. podle aktuální právní úpravy účinné od 1. 1. 2025, spadá pod zákonný režim ustanovení § 185 tr. zákoníku, jsou-li daná jednání provedena souloží či pohlavním stykem s ní srovnatelným. Je tedy nezpochybnitelné, pokud nejvyšší státní zástupkyně uvádí, že vztah mezi § 187 tr. zákoníku na straně jedné a § 185 tr. zákoníku a § 185a na straně druhé zůstává podle aktuální právní úpravy (tj. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2025) totožný, stejně jako vztah mezi § 187 tr. zákoníku a § 185 tr. zákoníku podle dřívější právní úpravy (tj. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2024). 51. V této souvislosti Nejvyšší soud doplňuje, že trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku má i za platné právní úpravy stále subsidiární charakter, neboť se výhradně vztahuje na případy, kdy dítě mladší patnácti let (avšak ve smyslu § 119a odst. 1, 2 tr. zákoníku starší dvanácti let) podstoupilo pohlavní styk dobrovolně (což odpovídá i pojetí původní právní úpravy). Naproti tomu trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku má z hlediska závažnosti spáchané trestné činnosti povahu jistého mezistupně mezi trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a subsidiárně užívaným trestným činem pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, přičemž odpovídá takovému protiprávnímu jednání, kdy se obviněný nedopustil pohlavního styku formou soulože či jiným s ní srovnatelným způsobem, nýbrž jednal proti seznatelné vůli oběti, kterou tak přiměl, popř. přímo donutil k méně závažné, zjednodušeně vyjádřeno tzn. nepenetrační sexuální aktivitě (typicky k obnažování, sebeukájení či jinému srovnatelnému chování), eventuálně se takového jednání dopustil zneužitím její bezbrannosti, pročež se ze strany oběti jednalo o pohlavní styk zjevně nedobrovolný. V. 3. Vyhodnocení původní a nové právní úpravy ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku 52. Jelikož mezi dobou spáchání nyní projednávaného trestného činu (tj. období od 24. 4. 2022 do konce června 2022) a dobou vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dne 20. 3. 2025), resp. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dne 16. 9. 2025) vešel v účinnost zákon č. 166/2024 Sb., kterým byla provedena změna původně (do 31. 12. 2024) účinného znění trestního zákoníku, bylo ze strany příslušných soudů nutné rozhodnout ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku o tom, která právní úprava je pro obviněného příznivější, tedy zda trestní zákoník ve znění účinném v době spáchání činu nebo ve znění účinném od 1. 1. 2025. 53. S ohledem na věcné zaměření předmětné novely trestního zákoníku se skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025, po objektivní stránce nově vztahuje pouze na nejzávažnější ingerence pachatele do intimní sféry poškozené osoby (kterak to odpovídá i představě veřejného mínění, které zákonodárce při novém nastavení zákonných znaků tohoto trestného činu rovněž zohlednil). Naopak režim zcela nově zakotveného trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku v sobě zahrnuje jednání spočívající v méně invazivních jednáních ve formě pohlavního styku, který není souloží a z hlediska způsobu svého provedení s ní ani není srovnatelný (tedy jednání, která původně spadala pod vymezení základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024). Současně se přitom vztahuje nejen na jednání pachatele realizované proti seznatelné vůli oběti, včetně jejího donucení, ale i na jednání pachatele vykazující zneužití stavu bezbrannosti oběti (viz § 185a odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku). Na podkladě právě uvedeného tak nelze než dospět k závěru, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti nyní posuzované věci, již aktuální znění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2025) z pohledu právního hodnocení neodpovídá jednání obviněného. 54. Projednávané trestné činnosti obviněného M. P. původně (tj. v době spáchání činu) odpovídala právní kvalifikace podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, u které zákonodárce stanovil zákonnou trestní sazbu v rozpětí od 5-ti do 12-ti let odnětí svobody. Po účinnosti nové právní úpravy (tj. po 1. 1. 2025 a tedy i v době rozhodování obou soudů nižších stupňů) však spáchaná trestná činnost obviněného svojí povahou odpovídá právní kvalifikaci trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, u které je zákonná trestní sazba odnětí svobody stanovena rozpětím od 3 do 12-ti let. S přihlédnutím k § 2 odst. 1 tr. zákoníku se (vzhledem k nižší dolní hranici zákonné trestní sazby u trestného činu sexuálního útoku) pro obviněného jeví jako výhodnější aplikace nové právní úpravy, tedy trestního zákoníku ve znění zákona č. 166/2024 Sb. Podle výkladového ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku přitom platí, že za „bezbranné“ je automaticky (tj. bez dalšího) označeno každé dítě, které je v době činu mladší dvanácti let, v důsledku čehož je v nyní projednávané věci uvedený znak „zneužití bezbrannosti“ oběti ve smyslu § 185a odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku naplněn přímo ze zákona. V. 4. Shrnutí 55. Na základě výše uvedených okolností lze tedy shrnout, že Vrchní soud v Olomouci v nyní posuzované věci nesprávně vyhodnotil naplnění zákonného znaku „zneužití bezbrannosti“ nezletilé poškozené ze strany obviněného, v návaznosti na což nesprávně právně kvalifikoval trestnou činnost obviněného, přičemž se dopustil porušení § 2 odst. 1 tr. zákoníku nastavujících pravidla časové působnosti trestněprávních předpisů v oblasti hmotného práva, a to za současné chybné neakceptace subsidiárního charakteru trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. V důsledku toho odvolací soud, rozhodující na podkladě podaného odvolání již po účinnosti výše uvedené novely trestního zákoníku (tj. po 1. 1. 2025), nesprávně právně kvalifikoval dotčené jednání obviněného, když dospěl k závěru, že ten svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, ačkoli se obviněný svým jednáním dopustil trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, resp. trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 166/2024 Sb. Pro úplnost je namístě doplnit, že rovněž Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně projednávanou trestnou činnost obviněného posoudil z hlediska hmotněprávního nesprávně, neboť v době jeho rozhodování (když rozsudek byl vyhlášen dne 2. 3. 2025) již nabyla účinnosti výše uvedená novela trestního zákoníku, pročež měl i tento soud ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku posoudit trestnou činnost obviněného podle právní úpravy, která je pro jeho osobu příznivější, což odpovídá aktuální právní úpravě, tedy právní kvalifikaci trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. 56. Vrchní soud v Olomouci tak z výše podrobně rozvedených důvodů zatížil dovoláním napadený rozsudek vadou ve smyslu nejvyšší stání zástupkyní důvodně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť z pohledu hmotněprávního posouzení skutku realizovaného po 1. 1. 2025 je zjevné, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s přihlédnutím k § 119a odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s dovoláním nerozporovaným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. VI. Závěr 57. Vzhledem k výše uvedeným pochybením Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 4 To 21/2025, a to v celém rozsahu, přičemž podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 58. Tímto rozhodnutím se tak daná věc vrací zpět do stadia řízení před soudem druhého stupně. Úkolem Vrchního soudu v Olomouci, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, tedy bude (a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, který je pro soudy nižšího stupně opětovně rozhodující v nyní posuzované věci závazný) věc obviněného znovu projednat, a to při zohlednění všech výše popsaných hledisek, jež jsou z pohledu aplikace učiněným skutkovým zjištěním odpovídající právní kvalifikace projednávané trestné činnosti obviněného relevantní a specifickým okolnostem daného případu přiléhavá. Současně tento soud zajistí dodržení všech pravidel, jež právní řád spojuje s právem obviněného na spravedlivý proces, přičemž se v rámci své rozhodovací činnosti vyvaruje jakýchkoli úvah, které by zavdávaly důvod k pochybnostem o správném hmotněprávním posouzení projednávané trestné činnosti obviněného. Zároveň je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. nutno připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. 59. Pro úplnost lze doplnit, že dovolací soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (včetně všech dalších na ně obsahově navazujících rozhodnutí) a přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť jím zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 4. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu