11 Tdo 803/2025-552 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání obviněného F. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 To 77/2025–497, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 76/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 1. 2025, č. j. 7 T 76/2024-424, byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“) shledán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku. Soud prvního stupně obviněnému za uvedený přečin a za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 8 T 83/2023-644, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 13 To 28/2024-785, uložil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku rovněž zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 13 To 28/2024-785, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Uvedeného přečinu se přitom obviněný dopustil – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – následovně: dne 7. 7. 2023 ve 14:10 hodin v procesním postavení podezřelého před policejním orgánem Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor XY, Oddělení obecné kriminality, při jeho výslechu jako osoby zadržené dle § 76 odst. 3 tr. ř. v sídle policejního orgánu na adrese XY, XY, přes výslovné poučení o trestní odpovědnosti za trestný čin křivé obvinění dle § 345 tr. zákoníku uvedl do protokolu ze dne 7. 7. 2023, č. j. KRPS-176080-18/TČ-2023-010271, záměrně nepravdivé informace k otázce prověřovaného napadení policistů Z. B. a K. P. z jeho strany, k němuž mělo dojít dne 7. 7. 2023 v době od 3:47 do 3:48 hodin v rámci cely předběžného zadržení, že byl naopak napaden on, že mu byla dána pouta a že jej zmlátili dva policisté, kteří jej už mlátili ve služebním autě, když jeli k doktorovi, jeden mu řekl, ať drží hubu, vystříkali mu hubu kesrem a zmlátili jej, dále tyto nepravdivé informace rozvinul v rámci své obhajoby v období od 8. 7. 2023 do 14. 12. 2023 v rámci trestního řízení před Okresním soudem v Berouně v místě jeho sídla na adrese Wagnerovo náměstí 1249, Beroun, v trestní věci vedené pod sp. zn. 8 T 83/2023 sám i prostřednictvím svých obhájců, kdy především - dne 8. 7. 2023 v rámci vazebního zasedání u Okresního soudu v Berouně podezřelý mimo jiné sdělil, že policisté napadli v cele jeho, - dne 31. 8. 2023 podal jeho obhájce Mgr. Pavol Mlej stížnost adresovanou Generální inspekci bezpečnostních sborů a Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje také k možnému prošetření trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 tr. zákoníku, v níž mimo jiné uvedl, že podezřelý byl při převozu na další ošetření do nemocnice v autě policisty napaden, byl mu zlomen nos a došlo k pohmoždění páteře, policisté mu také měli vyhrožovat a nadávat, že si to tentokrát odskáče, měli jej ponižovat a chovat se k němu nevhodně, sundali mu kalhoty a hrozili mu, že mu nastříkají do análního otvoru pepřový sprej, jelikož se podezřelý dožadoval převozu do nemocnice a policisté chtěli již mít klid, použili proti podezřelému bezdůvodně donucovací prostředky, - dne 6. 9. 2023 v rámci hlavního líčení podezřelý odkázal na písemné vyjádření obhájkyně JUDr. Evy Nové ze dne 6. 9. 2023, v němž mimo jiné uvedla, že podezřelý byl při převozu na další ošetření do nemocnice v autě napaden policisty, byl mu zlomen nos a došlo k pohmoždění páteře, v cele byl podezřelý bez kalhot a policisté mu měli vyhrožovat, že mu nastříkají do análního otvoru pepřový sprej, jelikož se podezřelý dožadoval převozu do nemocnice a policisté chtěli již mít klid, použili proti podezřelému bezdůvodně donucovací prostředky, a dále odkázal na své písemné prohlášení ze dne 6. 9. 2023, v němž mimo jiné podezřelý uvedl, že chtěl vyšetřit na psychiatrii, ale policisté mu vyhrožovali, ponižovali jej a bili jej, - dne 11. 9. 2023 podal jeho obhájce Mgr. Pavol Mlej doplnění stížnosti adresované Generální inspekci bezpečnostních sborů, kde mimo jiné zopakoval, že po zadržení při převozu na další ošetření do nemocnice byl podezřelý v autě policisty napaden, byl mu zlomen nos a došlo k pohmoždění páteře, - dne 8. 10. 2023 a dne 27. 10. 2023 podal jeho obhájce Mgr. Pavol Mlej žádost o prošetření adresovanou Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, kde žádal, aby byla prošetřována možná trestná činnost policistů s tím, že také v druhém podání zopakoval sdělení podezřelého, že mu bylo vyhrožováno nastříkáním pepřového spreje do análního otvoru, - dne 13. 11. 2023 v rámci hlavního líčení podezřelý mimo jiné uvedl, že ti policisté jej celý večer jenom ponižovali a nadávali mu, - dne 14. 12. 2023 v rámci hlavního líčení prostřednictvím písemné závěrečné řeči obhájkyně JUDr. Evy Nové i obhájce Mgr. Pavola Mleje mimo jiné uvedl, že při zadržení při převozu na další ošetření do nemocnice byl podezřelý v autě policisty provokován, bylo mu vyhrožováno a následně byl i policistou napaden a byl mu zlomen nos, dále mu policisté sundali kalhoty a hrozili mu, že mu nastříkají do análního otvoru pepřový sprej, a jelikož se podezřelý dožadoval převozu do nemocnice a policisté chtěli již mít klid, použili proti podezřelému bezdůvodně donucovací prostředky, a dále k tomu sám podezřelý mimo jiné dodal, že mu nos zlomil ten policista, že jej celý večer ponižovali a celý večer se mu smáli, ačkoli to nebyla pravda, neboť po dobu zadržení i ve služebním vozidle při eskortě k lékařskému ošetření se choval agresivně právě podezřelý, v postupu policistů včetně případů použití donucovacích prostředků nebyly zjištěny žádné závady ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů při šetření věci, o čemž rozhodla návrhem na uložení ze dne 9. 2. 2024, č. j. GI-2925-32/ČJ-2023-842020-K, ani ze strany Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, o čemž vyhotovil zprávu o získaných údajích ze dne 26. 7. 2023, č. j. KRPS-176184-3/ČJ-2023-010066-Z-BE, a za napadení těchto policistů v rámci cely předběžného zadržení byl odsouzen naopak sám podezřelý rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 8T 83/2023-644, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 13 To 28/2024-785, za přečin násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž zasahující policisté plnili vůči podezřelému své povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání a především zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, podezřelý si byl vědom toho, že jeho nepravdivá výpověď včetně nepravdivých podnětů na Generální inspekci bezpečnostních sborů a na Krajské ředitelství policie Středočeského kraje by byly případně způsobilé založit podezření nejméně na trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 tr. zákoníku s tím, že policisté mohli být v důsledku takového podezření dotčeni v rámci výkonu služby a profesního postupu či dokonce trestně stíháni a bezúhonnost je podmínkou pro výkon jejich služebního poměru, kdy tyto nepravdivé skutečnosti proti policistům uvedl podezřelý záměrně, neboť byly součástí jeho obhajoby, kterou chtěl docílit zproštění návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně ze dne 7. 7. 2023, č. j. 0 ZK 179/2023-13, pro přečin nebezpečné vyhrožování dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2023. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 To 77/2025-497, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení odvolacího soudu podává obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola, advokáta, dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo formální rámec dovolacích důvodů pak obviněný namítá rovněž to, že jemu uložený trest je neslučitelný s principem proporcionality trestní represe a došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nevypořádání jeho námitek zpochybňujících závěr o spáchání trestného činu. 4. V úvodu obviněný rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, rozhodnutí obou soudů, podstatu jemu přisouzeného skutku a část svých odvolacích námitek. Má za to, že se s těmito námitkami odvolací soud nijak nevypořádal. Je přitom přesvědčen, že jím prezentované námitky byly minimálně v obecné rovině významné. 5. Obviněný připomíná, že především namítal, že výklad právního vztahu mezi klientem a advokátem podaný soudem prvního stupně je chybný. Obviněný totiž sice byl obhajován (byla mu poskytnuta právní služba), nicméně objednatelem této služby nebyl on, nýbrž někdo jiný, a právě ten mohl dávat jeho obhájcům obviněného pokyny. V projednávané trestní věci navíc nebylo jasné, kdo dodal konkrétní informace, které následně sloužily jako podklad pro žádost o přezkoumání postupu zasahujících policistů. Jinak řečeno, skutková zjištění o jeho podílu obviněného na procesních či jiných aktivitách jeho obhájců a dalších osob (příbuzných) byla v rozporu s provedenými důkazy. 6. Obviněný připomíná právní kvalifikaci jemu přisouzeného přečinu a konstatuje, že z bilance dílčích skutků je zřejmé, že jen některé obsahují popis jeho konkrétního jednání obviněného; v některých případech šlo o výroky obhájců, které mu jsou přičítány. Tuto konstrukci pak bezezbytku akceptoval odvolací soud a k jeho námitce se vůbec nevyjádřil, pouze na několika místech svého usnesení uvedl, že s obhajobou obviněného se soud prvního stupně nemohl vypořádat, protože obviněný při hlavním líčení využil svého práva nevypovídat (bod 18 jeho usnesení), a rovněž opakovaně konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. 7. Obviněný je přesvědčen, že soudu prvního stupně muselo být zřejmé, že pokud je například v popisu skutku tvrzen obsah stížnosti podané jeho obhájcem, nejde o autentický projev obviněného. Tento závěr nelze odůvodnit pouhým odkazem na stavovské předpisy advokacie a povinnost obhájce informovat klienta o obsahu písemnosti podané jeho jménem. To platí i pro tvrzení, že se obviněný měl uvedeného skutku dopustit i prostřednictvím písemné závěrečné řeči své obhájkyně. 8. Obviněný považuje právní interpretaci stavovských předpisů advokacie za velmi nepřesnou. Soud prvního stupně měl podle něj jasně uvést normu, z níž dovodil povinnost advokáta informovat klienta o podání, které je (má být) v jeho zastoupení činěno, a to i před jejich odesláním. Taková povinnost ale neexistuje, a to ani ve vztahu k podáním učiněným z podnětu jiné osoby či jiných osob, což zmiňuje soud prvního stupně v bodu 33 svého rozsudku. Poukazuje na to, že advokát nemá povinnost vždy a za všech okolností konzultovat s klientem obsah podání před jeho odesláním. Ustanovení § 16 zákona o advokacii ukládá generálně povinnost advokáta prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, což může v praxi znamenat i generální zmocnění advokáta ze strany klienta, aby v dané věci jednal podle svého uvážení. Bylo tedy povinností soudu zabývat se tím, co konkrétně obviněný svým obhájcům, resp. rodinným příslušníkům, sdělil. Tato nutnost byla zjevná již z popisu skutku a soud prvního stupně k jejímu zjištění nepotřeboval součinnost obviněného. Odvolací soud tedy pochybil, když tuto námitku odmítl s odkazem na to, že obviněný při hlavním líčení nevypovídal. 9. Obviněný připomíná, že po pobytu v cele předběžného zadržení a kontaktu s policisty, spočívajícím mimo jiné v dopravě do nemocnice v XY, vykazoval stopy fyzického násilí a konkrétní zranění. Policisté přitom tvrdili, že si je způsobil obviněný sám. Již samotná existence těchto zranění odůvodňovala reakci příbuzných obviněného, kteří požadovali přešetření vzniku těchto zranění. Ignorováním této argumentace bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Konstatuje také, že z judikaturního hlediska je jistě významné rozhodnutí, které se zabývá tím, zda je obviněný v tomto případě trestně odpovědný za pokyny, které jeho příbuzní dávali jeho obhájcům, případně za argumentaci jeho obhájců. Zdůrazňuje, že tato jeho argumentace byla velmi zásadní, neboť z ní a ze způsobu jejího vypořádání soudem prvního stupně v podstatě vyplývá, že klient bez dalšího nese objektivní odpovědnost za jednání advokáta jako poskytovatele právní služby. Smyslem této argumentace není snaha přesunout odpovědnost za křivé obvinění policistů na obhájce obviněného. Vytýkaným pochybením odvolacího soudu je akceptace naprosto nepřijatelné konstrukce právního vztahu klienta a jeho obhájce. 10. Obviněný následně poukazuje na popis skutku, z něhož je zřejmé, že tvrzení na adresu jednajících policistů učinil zejména dne 7. 7. 2023, tedy několik hodin po incidentu. K tomu namítal, že v důsledku nadměrného požití léku Rivotril nebyl schopen reálně posoudit situaci a faktickou příčinu svého zranění, ať již byla jakákoli. Nejde tedy o autentický popis skutku, jehož se měl dopustit. 11. V této souvislosti obviněný zmiňuje předchozí trestní řízení vedené Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2023, jehož předmětem byl mimo jiné (skutek pod bodem II/2) jeho incident s policisty dne 7. 7. 2023. V uvedeném řízení se orgány činné v trestním řízení zabývaly výhradně jeho příčetností ve vztahu k tvrzeným útokům na policisty. Nyní se ale námitka poukazující na jeho duševní stav po požití Rivotrilu týkala jeho schopností vnímat a následně popsat průběh uvedených incidentů. Obviněný má dále za to, že odvolací soud konkrétně nereagoval na jeho odvolací námitky. Připomíná, že poukazoval na existenci viditelných zranění. Domníval se, že mu je způsobili policisté svým neadekvátním, a tedy protiprávním jednáním. Správnost této domněnky měly soudy posuzovat i s ohledem na jeho psychický stav. Poukazuje na to, že v této souvislosti navrhoval zpracování dalšího znaleckého posudku k svému duševnímu stavu a míře své příčetnosti v inkriminované době. Soud prvního stupně namísto toho vyšel ze znaleckého posudku pořízeného ve výše uvedeném trestním řízení, v němž byl jeho duševní stav zkoumán a nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr o jeho nepříčetnosti nebo snížené příčetnosti při jednání řešeném v projednávané věci (bod 30 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, byl-li plně příčetný při útocích na policisty, musel být nutně plně příčetný i při popisování příčiny svého zranění. S tímto závěrem ale nesouhlasí a skutkové zjištění o plné trestní odpovědnosti za tvrzené jednání je opět v rozporu s provedenými důkazy. 12. Obviněný má za to, že s pochybností o jeho duševním stavu se soudy vypořádaly zcela nedostatečně. Soud prvního stupně pouze konstatoval, že podle znalce znal účinky léků Rivotril, což mohlo být relevantní ve vztahu k jeho jednání spočívajícímu v útocích na policisty a bylo řešeno ve zmíněném jiném trestním řízení. Tento znalecký posudek ale vůbec neodpovídal na otázku, zda byl či nebyl odpovědný za své jednání vůči zasahujícím policistům, a zda byl současně schopen i posoudit adekvátnost tohoto jednání a příčinnou souvislost se vznikem svých zranění. Jde však o zcela jiný aspekt posuzování duševního stavu, zejména v případě, kdy je známo, že lék Rivotril mimo jiné vede ke zvýšené agresivitě, ale také k poruchám paměti. Odvolací soud i přes jeho námitky akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, ačkoliv je nesporné, že se s psychickými problémy léčil dlouhá léta na různých psychiatrických klinikách. V rámci hlavního líčení byly provedeny důkazy, z nichž vyplývalo, že v cele předběžného zadržení se choval mírně řečeno neadekvátně. Pokud by snad byl odpovědný za své agresivní chování vůči zasahujícím policistům, neznamená to, že si uvědomoval příčinu svých zranění. 13. Obviněný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá argumenty, téměř se nevyjadřuje k jeho odvolacím námitkám, případně se k nim vyjadřuje jen velmi obecně, když uvádí, že soud prvního stupně splnil veškeré zákonné požadavky, důkazy zcela správně hodnotil a jeho závěry jsou rovněž správné. Z toho obviněný dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. 14. Obviněný dále prezentuje samostatnou námitku směřující vůči jemu uloženému trestu. Vyjadřuje přesvědčení, že i v situaci, kdy trestnou činnost popírá a namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, je možné se zabývat i přiměřeností trestu. Respektuje názor, podle něhož námitka nepřiměřeného trestu není dovolacím důvodem. Tím může být pouze tvrzení o tom, že trest je krutý a nepřiměřený, tedy v rozporu s obecným ustanovením pro ukládání trestních sankcí podle § 37 odst. 2 tr. zákoníku. Připomíná, že tuto skutečnost namítal, avšak odvolací soud jeho námitku neakceptoval ani ji řádně nevypořádal. V daném případě mu soud prvního stupně uložil další trest odnětí svobody, ačkoli má zjevné psychické problémy a jak bylo výše uvedeno, byl opakovaně z těchto důvodů hospitalizován. Zdůrazňuje, že sám dobrovolně podstupoval psychiatrickou léčbu spojenou s hospitalizací, což se z hlediska dosavadních zjištění jeví jako jediný možný způsob, jak do budoucna řešit jeho psychické problémy, které v některých případech vyústily až v jeho trestní stíhání a odsouzení. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou, jaký smysl má za této situace ukládání trestu odnětí svobody duševně nemocnému obviněnému. 15. Zodpovězení této otázky ale podle něj není podstatné. Podstatné je zodpovězení otázky, zda má smysl ukládání trestu majícího odplatnou funkci, avšak postrádá jakýkoliv jiný racionální důvod. Tímto trestem rozhodně nelze dosáhnout jeho nápravy, připustíme-li, že se popisovaného skutku dopustil. Uložený trest je tedy čirou represí, což je v rozporu se smyslem a účelem trestu. Jde tedy o trest zcela nepřiměřený, mimo rámec toho, co trestní zákoník připouští a předpokládá. 16. Z uvedených důvodů považuje obviněný dovolání za důvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 9 To 77/2025, a současně aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Berouně, ze dne 17. 1. 2025, č. j. 7 T 76/2024, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí. 17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., LL.M. (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného konstatuje, že tato je v podstatě opakováním již dříve uplatněné obhajoby, s níž se navíc oba soudy patřičně vypořádaly. 18. Státní zástupce uvádí, že je zřejmé, že námitky obviněného míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. S ohledem na jejich opakovanost pak odkazuje především na bod 33 rozsudku soudu prvního stupně a body 15 a násl. usnesení odvolacího soudu, kde jsou tyto otázky řešeny, včetně právní kvalifikace. Soudy přitom dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina prokázána bez důvodných pochybností. Soudy se zároveň dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného, kterou nyní fakticky opakuje. Se skutkovými závěry soudů, resp. s hodnocením důkazů, se státní zástupce plně ztotožňuje a odkazuje na ně. 19. Stran výtek obviněného mířících do oblasti dokazování a skutkových zjištění státní zástupce současně poznamenává, že v dovolacím řízení by mohly mít význam především tehdy, pokud by bylo možno na jejich základě dovodit vadu zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stručně doplňuje, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů, neboť soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jsou plně přezkoumatelná. Soudy zcela správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí celé řady svědků včetně poškozených, kamerových záznamů a souvisejících listinných důkazů. Provedené důkazy přitom vedou k jedinému možnému závěru, že se obviněný skutku popsaného ve výroku o vině dopustil. Jiný výklad obsahu provedených důkazů je prakticky vyloučen. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Fakt, že obviněný jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů zřetelně vyplývá, a to bez jakýchkoli pochybností. 20. Kromě toho, že ve věci neshledal zjevné rozpory, státní zástupce uvádí, že nezjistil ani další vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména vadu opomenutých důkazů. Oba soudy označily další dokazování za nadbytečné (viz body 24 a násl. usnesení odvolacího soudu a 30 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). S tím státní zástupce souhlasí, neboť pokud je vina prokázána bez důvodných pochybností již na podkladě aktuálně provedených důkazů, není důvod provádět důkazy další, protože takové důkazy by byly nadbytečné. Z ustálené praxe přitom vyplývá, že neprovedení nadbytečných důkazů vadu opomenutých důkazů nezakládá. 21. S ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn v žádné ze zákonných alternativ. Správně zjištěný skutkový stav soudy též přiléhavě právně kvalifikovaly. Ostatně ani sám obviněný nevznáší vůči právní kvalifikaci svého jednání námitky a neoznačuje odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pouze pro úplnost státní zástupce doplňuje, že trestní odpovědnost obviněného není vyloučena tím, že inkriminované trestněprávně relevantní skutečnosti sděloval prostřednictvím jiných osob. I tímto způsobem lze tuto trestnou činnost spáchat. Příslušná skutková podstata nevyžaduje osobní, „vlastnoruční“ jednání pachatele. 22. Namítá-li obviněný, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací argumentaci, státní zástupce v prvé řadě konstatuje, že takové výtky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za nepřezkoumatelné a nepředstavuje ani zásah do práva na spravedlivý proces, což dokládá odkazem na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, jehož část cituje. V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Napadené usnesení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak z hlediska požadavků na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde. 23. Konečně pokud jde o výhrady týkající se údajné nepřiměřené přísnosti trestu, pak státní zástupce uvádí, že tuto argumentaci vůbec nelze podřadit pod žádný dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný pouze tehdy, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Nasvědčuje tomu mimo jiné i to, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen v polovině zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest nemůže být extrémně přísným či dokonce exemplárním, a to tím spíše, vezme-li se v úvahu osoba obviněného a fakt, že trest byl uložen jako souhrnný. 24. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 25. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti. 27. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 28. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho mimořádném opravném prostředku lze navíc vysledovat též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 29. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 30. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 31. Tímto dovolacím důvodem je pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. 32. Obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). 33. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. 34. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání 35. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolací argumentace obviněného zčásti odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož uplatnění je z dovolání seznatelné, neboť obviněný brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Zbylá dovolací argumentace obviněného neodpovídá jemu uplatněnému (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Nejvyšší soud též na tomto místě poznamenává, že dovolací argumentace obviněného je v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného zabývaly a vypořádaly se s nimi, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými, byť obviněný s tímto vyjadřuje setrvale nesouhlas (soud prvního stupně tak učinil v bodech 14 až 34 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 15 až 40 odůvodnění svého usnesení). K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – následující. 36. Obviněný ve svém dovolání předně brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť tento výslovně neuplatňuje. Nejvyšší soud na tomto místě pro přehlednost uvádí, že obviněný byl shledán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se přitom dopustil jednak vlastními výroky, jednak výroky, které učinil prostřednictvím svých obhájců. S ohledem na výše uvedenou dovolací argumentaci je zřejmé, že obviněný brojí především proti tomu, že mu je přičítáno jednání jeho obhájce Mgr. Pavola Mleje, advokáta, který učinil dne 31. 8. 2023, 11. 9. 2023, 8. 10. 2023 a 27. 10. 2023 podání, která adresoval Generální inspekci bezpečnostních sborů a Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje. Současně též nesouhlasí s tím, že „bez dalšího nese objektivní odpovědnost za jednání advokáta jako poskytovatele právní služby“, a to konkrétně za obsah písemné závěrečné řeči svých obhájců JUDr. Evy Nové, advokátky a Mgr. Pavola Mleje, advokáta, ze dne 14. 12. 2023 (viz popis skutku na str. 2 až 4 tohoto usnesení). 37. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a takový čin spáchá v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin a spáchá takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. 38. V obecné rovině Nejvyšší soud zejména připomíná, že objektem přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je jednak zájem na ochraně řádné činnosti soudů a jiných orgánů veřejné moci, jednak zájem na ochraně osob (poškozených) před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného (srov. ŠÁMAL, P., RIZMAN, S., TEJNSKÁ, K. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4320; PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2796). 39. Objektivní stránku základní skutkové podstaty přečinu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku může naplnit i lživé obvinění jiného učiněné v rámci uplatňování vlastní obhajoby v trestním řízení. Tomuto závěru ostatně odpovídá i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, ze které zejména vyplývá, že článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nezakládá neomezené právo obviněného používat jakékoli obhajovací argumenty. Bylo by totiž přepínáním konceptu práv obhajoby obviněných z trestného činu, pokud by nemohli být stíháni, jestliže při výkonu těchto práv úmyslně vznesli falešná obvinění z trestného jednání vůči svědkům nebo jiným osobám zúčastněným na trestním řízení (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnost č. 11170/84 a další, § 52). Pouhá možnost stíhat následně obviněného za výroky, které pronesl v rámci své obhajoby v trestním řízení, tedy nemůže být pokládána za zásah do práv zaručených čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Mohlo by tomu však být jinak, pokud by vnitrostátní právo nebo praxe byly v dané oblasti přehnaně přísné a vytvářely by nebezpečí takového stíhání dostatečně velké na to, aby ve skutečnosti paralyzovaly volný výkon těchto práv obviněným [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnost č. 11170/84 a další, § 53; dále srov. KMEC, J. In: KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1065]. 40. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného o nenaplnění znaků základní skutkové podstaty obsažené v § 345 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že se s touto nemůže ztotožnit, neboť není důvodná. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednání obviněného, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nepochybně představuje toliko jeden skutek, jehož obsahem je lživé tvrzení obviněného o trestném činu policistů Z. B. a K. P. Uvedeného jednání se pak obviněný dopustil jednak vlastními výroky, a to přes výslovné poučení o případné trestní odpovědnosti za trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, jednak prostřednictvím podání a vyjádření svých obhájců, na která v některých případech v řízení před soudem odkazoval, případně se proti nim nevymezil či na ně jinak nereagoval, ačkoliv byl hlavnímu líčení přítomen. 41. Z předloženého trestního spisu Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 7 T 76/2024, nepochybně vyplývá, že Mgr. Pavol Mlej, advokát, byl obviněným zmocněn k výkonu obhajoby v jeho trestní věci dne 7. 7. 2023 (plná moc je založena ve spise na č. l. 38). 42. Z podání Mgr. Pavola Mleje, advokáta, ze dne 31. 8. 2023, které bylo adresováno Generální inspekci bezpečnostních sborů a nazváno „stížnost na postup policie“, přitom jasně vyplývá, že toto učinil v zastoupení „klienta F. K., (…)“, tedy jako obhájce obviněného, nikoliv v zastoupení „příbuzných obviněného“, jak setrvale uvádí obviněný. V tomto ohledu nepovažuje Nejvyšší soud za rozhodné, zda k podání dal obhájci podnět sám obviněný či jiná osoba. Za podstatnou však Nejvyšší soud považuje skutečnost, že z obsahu tohoto podání je zřejmé, že původcem rozhodných tvrzení o protiprávním jednání policistů musel být právě obviněný, který v tomto směru poskytl svému obhájci potřebnou součinnost. V tomto ohledu lze upozornit zejména na tu část podání, ve které obhájce uvádí, že se jeho klient (tedy obviněný) nemohl seznámit s kamerovým záznamem z cely č. 2, kde byl omezen na osobní svobodě, a to z důvodu probíhajícího zkráceného přípravného řízení (č. l. 34 verte). Kamerový záznam byl podle tvrzení obhájce k jeho žádosti poskytnut dne 23. 8. 2023. Dne 28. 8. 2023 se s tímto měl seznámit též obviněný, a to prostřednictvím svého obhájce. V další části podání je pak obsažen popis jednotlivých událostí, které mají z uvedeného záznamu vyplývat a tyto jsou doplňovány komentářem [např. „Klient uvádí, že stál u mříže a prosil policisty o převoz na Psychiatrii, ti se mu však vysmívali a ignorovali ho“ (č. l. 35); „Klient si s útržky paměti vzpomíná, že mu kalhoty sundali policisté a vyhrožovali mu, že mu nastříkají do análního otvoru pepřový spray“ (č. l. 35)]. 43. Pokud se týká dalších podání obhájce Mgr. Pavola Mleje, advokáta, Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že tato neobsahují v podstatě žádné nové skutečnosti, neboť po obsahové stránce vychází, případně navazují na podání tohoto obhájce ze dne 31. 8. 2023 [srov. bod 43 tohoto usnesení a podání obhájce obviněného ze dne 11. 9. 2023 (č. l. 39)], 8. 10. 2023 (č. l. 128) a 27. 10. 2023 (č. l. 130). Stejně tak je tomu v případě podání obhájkyně obviněného JUDr. Evy Nové, advokátky, ze dne 6. 9. 2023, nazvaného „Vyjádření k návrhu na potrestání a ke zkrácenému řízení – procesní námitky, porušení práva na obhajobu, vyjádření k nezákonnému důkazu a vyjádření k osobě samosoudce“, na které obviněný dne 6. 9. 2023 při hlavním líčení výslovně odkázal (srov. č. l. 44 ve spojení s č. l. 49 verte). Nejinak tomu je i v případě podání ze dne 13. 12. 2023, označeného jako „Závěrečný návrh“, které jmenovaní obhájci obviněného zaslali Okresnímu soudu v Berouně k sp. zn. 8 T 131/2022. Obsahem tohoto podání je písemné vyhotovení závěrečné řeči obhájců obviněného, která byla přednesena za přítomnosti obviněného v hlavním líčení dne 14. 12. 2023. 44. Z uvedeného je tedy zřejmé, že to musel být právě obviněný, který poskytl svým obhájcům shora uvedené nepravdivé informace, které byly rozhodné pro jeho trestní odpovědnost za přisouzený přečin. V tomto ohledu tedy nelze závěrům obou nižších soudů ničeho relevantního vytknout (srov. zejména bod 33 rozsudku soudu prvního stupně; bod 31 a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že lživě obvinit jiného z trestného činu lze též prostřednictvím jiné osoby, kterou může být nepochybně i obhájce v trestním řízení (srov. ŠÁMAL, P., RIZMAN, S., TEJNSKÁ, K. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4321). Samotná skutečnost, že obviněný uplatnil předmětná skutková tvrzení (též) prostřednictvím svých obhájců a jako součást obhajovací taktiky tedy nemůže vyloučit jeho trestní odpovědnost za přisouzený přečin. Z tohoto důvodu také Nejvyšší soud musí odmítnout jako nedůvodnou námitku obviněného, že „bez dalšího nese objektivní odpovědnost za jednání advokáta jako poskytovatele právní služby“. 45. Pokud jde o námitku obviněného stran nesprávného výkladu soudů týkajícího se povinnosti advokáta informovat klienta o podání, které v jeho zastoupení činí nebo má být učiněno (srov. bod 16 dovolání obviněného a bod 33 rozsudku soudu prvního stupně), Nejvyšší soud poznamenává následující. Podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Výkon politických práv tím není dotčen. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Podle čl. 9 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen klienta řádně informovat, jak vyřizování jeho věci postupuje, a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších příkazů. Je tedy nepochybné, že každý advokát je takovou informační povinností vůči svému klientovi zavázán. Postupem vyřizování věci se zde míní jakákoliv významnější událost, která může jakkoliv ovlivnit její budoucí vývoj. Rozumí se tím však i postup práce samotného advokáta, tedy např. informace o přípravě konceptu nebo konečného vyhotovení nějaké listiny (ČERMÁK, K., VYCHOPEŇ, M. In: SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Zákon o advokacii. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 460 až 461). Z tohoto důvodu tak nelze přisvědčit námitce obviněného o velmi nepřesné právní interpretaci stavovských předpisů upravujících výkon advokacie, které bylo provedeno soudem prvního stupně (srov. bod 33 jeho rozsudku) a následně aprobováno odvolacím soudem. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výklad předpisů upravujících výkon advokacie soudem prvního stupně nebyl pro právní kvalifikaci právního jednání zásadní, byť se obviněný domnívá opak. Současně Nejvyšší soud dodává, že za volbu obhájce nese odpovědnost sám obviněný, a již z tohoto důvodu nejsou soudy oprávněny posuzovat „kvalitu“ obhajoby nebo zvolenou taktiku obhajoby, jíž obviněný zamýšlí svůj záměr v trestním řízení prosadit. Opačný postup by totiž znamenal zřejmý zásah do základního práva obviněného na obhajobu, které je ústavně zaručeno zejména čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a je také základní podmínkou spravedlivého trestního procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod N 87/6 SbNU 123). 46. Obviněný dále uplatňuje námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v době jemu přisouzeného jednání byl pod vlivem léku Rivotril, jímž se předávkoval. Nemohl tedy adekvátně posoudit nastalou situaci a to, co bylo příčinou jeho zranění. Soudy podle něj nedostatečně vypořádaly námitku ohledně jeho příčetnosti, která byla posuzována pouze ve vztahu k napadení policistů, a nikoliv k jeho výrokům. Skutečnost, že se odvolací soud jeho námitkami nezabýval, je pak závažným porušením jeho práva na spravedlivý proces. 47. Ani této námitce nemohl Nejvyšší soud vyhovět. Předně je třeba uvést, že pokud jde o obviněným tvrzené předávkování lékem Rivotril, pak soud prvního stupně tuto skutečnost nevzal za prokázanou a svůj závěr podrobně odůvodnil především s odkazem na konkrétní důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení, a které mají povětšinou svůj původ v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2023, v němž nevyvstaly pochybnosti o duševním stavu obviněného. Sám obviněný přitom v posledně citovaném trestním řízení ani předávkování lékem Rivotril zpočátku neuváděl a námitku zpochybnění duševního stavu poprvé uplatnil až dne 10. 7. 2023 (srov. bod 30 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru lze rovněž poukázat na protokol o výslechu obviněného v postavení zadržené osoby ze dne 7. 7. 2023 (č. l. 16 a násl.), v němž uvedl, že není pod vlivem alkoholu, léků ani drog. V rámci jeho výslechu při vazebním zasedání u Okresního soudu v Berouně, dne 8. 7. 2023 ve věci sp. zn. 8 T 83/2023, obviněný rovněž nijak nezmiňoval předávkování lékem Rivotril (srov. č. l. 41 verte). Z uvedeného protokolu je rovněž patrná změna v chování obviněného po tom, co soudce rozhodl o jeho vzetí do vazby. První námitky zpochybňující duševní stav obviněného přitom obhajoba uplatnila až dne 10. 7. 2023. V návaznosti na to vyzval soud prvního stupně v trestní věci sp. zn. 8 T 83/2023 znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michala Hrona k doplnění již podaného znaleckého posudku ze dne 2. 3. 2022 (založeného na č. l. 299 a násl. spisu). Uvedený znalec byl rovněž vyslechnut v průběhu hlavního líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2023. Setrval přitom na svém závěru, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly nanejvýš lehce ovlivněné, nešlo však o ovlivnění výrazné (srov. bod 85 verte spisu). 48. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). 49. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že výše předestřenou vadu neshledal. Soud prvního stupně se uvedenou námitkou pečlivě zabýval (viz bod 30 jeho rozsudku) a Nejvyšší soud považuje jeho závěry za správné, zákonné a plně odpovídající provedenému dokazování. Z obsahu provedených důkazů totiž nevyvstala pochybnost o příčetnosti (či zmenšené příčetnosti) obviněného ve vztahu projednávané trestné činnosti. V takovém případě nelze námitky obviněného vyslyšet, neboť závěr o jeho předávkování nemá oporu v provedeném dokazování. Nelze ani konstatovat, že by závěr o příčetnosti obviněného v době spáchání trestné činnosti žádným způsobem nevyplýval z provedeného dokazování. Nejvyšší soud tedy v této části shrnuje, že uvedená námitka neodpovídá dovolacím důvodům, neboť obviněný závěry o své nepříčetnosti staví především na vlastním tvrzení odlišném od skutkových závěrů soudu prvního stupně. 50. Pokud obviněný namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se všemi jeho odvolacími výhradami, jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a zasahující do práva obviněného na spravedlivý proces, pak tuto jeho dovolací argumentaci nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K této výtce Nejvyšší soud navíc poznamenává, že odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se sice stručně, ale věcně ke všem podstatným výhradám uvedeným v řádném opravném prostředku obviněného. Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Smyslem odvolacího řízení totiž není opětovně vymezovat a hodnotit provedené důkazy a obsáhle opakovat skutková zjištění či právní závěry. Rozhodnutí odvolacího soudu tak splňuje požadavky na rozhodnutí kladené rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16), Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.), ale i Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že při zamítnutí odvolání se může odvolací soud omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, odst. 59 – 60; dále též rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96). Ve světle ustálené soudní praxe tedy napadené usnesení odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří jeden celek. Je-li tento celek posuzován v projednávané trestní věci komplexně, pak z hlediska požadavků na přezkoumatelnost zcela jistě obstojí. 51. Obviněný ve svém dovolání brojí též proti jemu uloženému trestu odnětí svobody. Namítá, že uložený trest je s ohledem na jeho osobní poměry zcela nepřiměřený, neboť jím nelze dosáhnout jeho nápravy. V této souvislosti rovněž vytýká oběma soudům nižších stupňů, že se nezabývaly též účelem a smyslem jemu uloženého trestu. 52. Ani tato argumentace obviněného neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Námitku nepřiměřené přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu totiž nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34 in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. I přesto Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). V projednávané věci však Nejvyšší soud takový závěr neučinil. 53. Obviněnému byl totiž uložen jak druh trestu, který je v případě přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku přípustný, tak ve výměře stanovené v uvedeném ustanovení, která v tomto případě činila jeden rok až pět let. Uvedený trest byl nadto ukládán jako trest souhrnný. Vzhledem ke konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody, která u obviněného činí tři roky, a skutečnosti, že obviněný brojí pouze proti vhodnosti uloženého trestu, Nejvyšší soud uzavírá, že takový trest rozhodně není extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený. Soud prvního stupně se přitom dostatečně zabýval všemi okolnostmi významnými pro ukládání trestu (srov. bod 34 jeho rozsudku) a výrok o trestu přezkoumal rovněž odvolací soud (srov. body 36 až 38 jeho usnesení). V postupu obou soudů pak Nejvyšší soud neshledává žádné pochybení. 54. Co se týče do úvahy připadajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání ani výslovně neuplatnil, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zřejmé, že není naplněn, když jiný důvod dovolání [uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu] v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyl dán. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 55. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného F. K. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, která by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu