11 Tvo 19/2025-84657 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal dne 28. 1. 2026 v neveřejném zasedání ve věci zúčastněné osoby R. P. (v trestní věci obviněného E. P. a spol.), vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019, stížnost státního zástupce podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 41/2024 ze dne 6. 11. 2025 a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost státního zástupce zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 6 To 41/2024, podle § 79f odst. 1, 3 tr. řádu zrušil zajištění nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrálním pracovištěm Liberec, v katastrálním území XY, v obci XY, okres XY na XY s vlastnickým právem pro R. P., jimiž jsou pozemek, parcela XY, orná půda o výměře 630 m², pozemek, parcela XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 155 m², jehož součástí je stavba: YX, č. p. XY, rodinný dům a dále pozemek, parcela XY, ostatní plocha o výměře 73 m². O zajištění těchto nemovitostí bylo rozhodnuto usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV Pardubice ze dne 2. 3. 2015, č. j. KRPE-93223-1472/TČ-2013-170080. 2. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce (dále i jako „stěžovatel“) v zákonné lhůtě stížnost, v níž nejprve rekapituluje obsah rozhodnutí vrchního soudu a jeho důvody. Zdůrazňuje, že státní zástupce ve věci podal odvolání v neprospěch i ve prospěch obviněných a že jsou tímto opravným prostředkem napadeny všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 64 T 6/2019, přičemž o odvolání ještě nebylo vrchním soudem rozhodnuto. Návrh na zabrání věci může být učiněn již v obžalobě, v průběhu věci, i v jejím závěru. Návrh na propadnutí věci byl přitom učiněn již v obžalobě. Z právní úpravy nevyplývá, že by návrh musel být zopakován nebo potvrzen v závěrečné řeči. Důvodnost zajištění nemovitostí trvá, jde o výnos z trestné činnosti. Rozhodnutí o návrhu státního zástupce zatím ani učiněno být nemuselo, neboť v trestním řádu není žádná lhůta, do níž by musel soud rozhodnout. Podstatné je, že návrh na rozhodnutí o zajištěné věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku státní zástupce vznesl, v něm řádně označil zúčastněnou osobu i nemovitosti. Závěrem se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení. 3. Nejvyšší soud podle § 147 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo a zjistil, že stížnost není důvodná. 4. Vrchní soud, v souladu s obsahem spisu, popsal, že proti R. P. (dále i jen „zúčastněná osoba“) nebylo zahájeno trestní stíhání, po celou dobu přípravného řízení byl v pozici svědka, když nebyly zjištěny skutečnosti, jež by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání jeho osoby, v důsledku čehož policejní orgán odložil jeho trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, tzn. že nedošlo k jeho postavení před soud jako osoby obviněné ze spáchání trestného činu. 5. Nemovitosti, kterých se usnesení vrchního soudu týká, byly ve vlastnictví obviněné M. P. Ta je nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 27. 5. 2005 za částku 454.740 Kč a poté dne 17. 12. 2007 přidělil Stavební úřad v Liberci novostavbě rodinného domu na parcele, která je součástí předmětných nemovitostí, číslo popisné. Obviněná si vzala dne 30. 5. 2006 hypoteční úvěr u České spořitelny ve výši 2 mil. Kč. Na refinancování tohoto úvěru a dále na rekonstrukci předmětného domu si obviněná vzala dne 20. 5. 2008 dva úvěry u Raiffeisen Bank, a to ve výši 2.005.126 Kč a ve výši 900.000 Kč, s tím, že úvěr ve výši 900.000 Kč byl předčasně jednorázově splacen dne 14. 6. 2011. 6. Analýzou pohybu finančních prostředků mezi účty obchodní společnosti K+E CLUB s. r. o., ovládané obviněným E. P., na které měly být vypláceny finanční prostředky vyplacené na základě fiktivních úrazů, a účtů obviněné M. P. a R. P., bylo zjištěno, že splátky hypotečního úvěru měly pocházet z výnosů ze stíhané trestné činnosti ve věci Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019, v níž byli obvinění E. P. a M. P. rozsudkem soudu prvního stupně dosud nepravomocně uznáni vinnými. 7. Obviněná M. P. převedla předmětné nemovitosti na svého syna, zúčastněnou osobu R. P., na základě darovací smlouvy ze dne 29. 11. 2014 poté, když byly ohledně její osoby zahájeny úkony trestního řízení (dne 14. 4. 2014). Vrchní soud v Praze vyslovil závěr, že obviněná M. P. jednala ve snaze uchránit tímto způsobem výnos ze své trestné činnosti, na což pamatuje ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je možné i v případě, kdy zúčastněná osoba nevěděla o tom, že věc, jež má být předmětem zabrání, představuje výnos z trestné činnosti. Tento závěr Nejvyšší soud považuje za správný a zákonný. 8. Vrchní soud v Praze se pak zabýval otázkou, zda je ve stávající věci ještě možné uložit ochranné opatření v podobě zabrání předmětných nemovitostí ve smyslu § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, podle něhož „Soud může uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla.“ 9. Vrchní soud považuje za rozhodující, že v daném případě Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v hlavním líčení a odsuzujícím rozsudku nerozhodl o zabrání věci zúčastněné osobě R. P., ve vztahu k němuž bylo podezření ze spáchání trestného činu, jak již bylo zmíněno, odloženo. Současně tento soud nepostupoval podle § 239 odst. 1 tr. řádu, rozhodnutí o ochranném opatření si nevyhradil veřejnému zasedání, přičemž státní zástupce ani uložení ochranného opatření nenavrhl v rámci závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. 10. Vrchní soud jako odvolací soud sice může uložit ochranné opatření na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného ve veřejném zasedání i bez opětovného výslovného návrhu státního zástupce, neboť ustanovení § 239 odst. 1 tr. řádu se nevztahuje na postup odvolacího soudu (viz TR NS 20/2005), státní zástupce však svým odvoláním absenci tohoto výroku u obžalovaných M. a E. P. nenapadá, naopak setrvává na vyslovení výroku o propadnutí jim zajištěných peněžních prostředků jakožto náhradní hodnoty. Znovu je pak třeba zdůraznit, že R. P. obviněným není, je osobou zúčastněnou a odvolání státního zástupce z důvodu absence výroku rozsudku o zajištěných věcech patřících zúčastněné osobě podáno nebylo, tedy odvolací soud (Vrchní soud v Praze) se nemůže v odvolacím řízení tímto problémem zabývat, neboť je vázán odvolacími námitkami (důvody) státního zástupce. 11. Vrchní soud v Praze se pak zabýval i otázkou, zda v daném případě nepřipadá v úvahu možnost změny důvodu zajištění věci vyplývající z ustanovení § 77b odst. 3 tr. řádu a dospěl k závěru, že ve smyslu § 47 tr. řádu je zajištění předmětných nemovitostí jakožto nároku poškozeného vyloučeno, neboť se vztahuje pouze k majetku obviněného (viz § 47 odst. 1 tr. řádu). Nadto je ve smyslu § 47 odst. 2 tr. řádu vydání tohoto rozhodnutí podmíněno návrhem poškozeného nebo státního zástupce. Stejně tak je vyloučeno zajištění předmětných nemovitostí pro účely výkonu peněžitého trestu, neboť § 344a tr. řádu hovoří výlučně o zajištění majetku obviněného, který je stíhán. 12. Státní zástupce postavil svoji stížnostní argumentaci na tom, že v obžalobě, podané v dané věci byl návrh na zabrání věci R. P. učiněn, v důsledku čehož je pak nerozhodné, že nebyl v průběhu hlavního líčení zopakován, a že nebyl zopakován ani v závěrečné řeči státního zástupce před soudem prvního stupně. Státní zástupce dovozuje, že odvolání v neprospěch i prospěch obviněných ve věci bylo podáno státním zástupcem proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, čímž by měla být pokryta situace, kdy soud prvního stupně nerozhodl o zabrání věci vůči předmětným nemovitostem samostatným výrokem rozsudku proti zúčastněné osobě a současně si toto rozhodnutí nevyhradil v kontextu § 239 odst. 1 tr. řádu do veřejného zasedání. 13. S tímto závěrem státního zástupce Nejvyšší soud souhlasit nemůže. Soud prvního stupně, vůči němuž směřoval návrh státního zástupce na zabrání věci zúčastněné osoby (Nejvyšší soud si dovoluje pominout, že soud prvního stupně vůči R. P., jako zúčastněné osobě, prakticky téměř po celé hlavní líčení nevystupoval, ač měl, nicméně na rozhodnutí ve věci tento fakt praktický dopad nemá), měl o tomto návrhu v rozsudku rozhodnout kladně nebo měl v odůvodnění rozsudku uvést, proč návrhu na zabrání věci nevyhověl, popřípadě si měl vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření do následného veřejného zasedání, pak by rozhodoval usnesením buď kladně nebo záporně. Nejvyšší soud v souladu s tím, co již uvedl Vrchní soud v Praze, musí konstatovat, že soud prvního stupně v předmětné věci v rozsudku nerozhodl o zabrání věci zúčastněné osoby R. P. samostatným výrokem, ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč takovým samostatným výrokem o zabrání věci nerozhodl, ani si nevyhradil takové rozhodnutí do veřejného zasedání podle § 239 odst. 1 tr. řádu. 14. Bez rozhodnutí o výhradě rozhodnutí o těchto věcech k veřejnému zasedání pak už není možné ze strany odvolacího soudu ve vztahu k nim dodatečně uložit ochranné opatření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 1991, sp. zn. 7 Tz 25/91, uveřejněný pod č. 46/1992 Sb. rozh. tr. a dále argumentace obsažená v komentářové literatuře, konkrétně: PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2896-2901). 15. Státní zástupce intervenující u hlavního líčení v závěrečné řeči zabrání dotčených věcí nenavrhl (neopakoval návrh z jím podané obžaloby na zabrání předmětných nemovitostí). Je pravdou, že tato skutečnost by ještě nebránila státnímu zástupci podat odvolání proti tomu, že výrok o zabrání věci učiněn nebyl a uvést v něm důvody, proč učiněn měl být, neboť, jak již bylo vícekrát stěžovatelem i vrchním soudem zopakováno, návrh na zabrání věci obsahuje samotná obžaloba. Evidentní však je, že ani odvolání státního zástupce podané proti rozsudku soudu prvního stupně nezmiňuje, že by výrok o zabrání věci měl být soudem prvního stupně v rozsudku učiněn (tedy, že jde o výrok chybějící), ani z odůvodnění odvolání není zřejmé, že by se odvolatel státní zástupce tímto problémem vůbec zabýval. 16. Vrchní soud v Praze pak není příslušný k tomu, aby rozhodoval v odvolacím řízení o něčem, co není předmětem státním zástupcem podaného odvolání (viz § 254 tr. řádu). Nemůže svévolně, bez návrhu státního zástupce, mimo postup podle § 239 odst. 1 tr. řádu, rozhodnout o zajištěných nemovitostech jinak, než, že zajištění zruší, jak správně a zákonně učinil. 17. Stížnost státního zástupce tak není důvodná, proto ji Nejvyšší soud, jakožto soud druhého stupně a soud stížnostní, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 1. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval:JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce