11 Tvo 3/2026-4347 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2026 v trestní věci obžalovaného R. O., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Liberec, pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku o jeho stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, č. j. 7 To 137/2025– 4327, t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného R. O. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Napadeným usnesením byl obžalovaný R. O. (dále též jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu i nadále ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu. Stalo se tak s odůvodněním, že je důvodně podezřelý ze spáchání v záhlaví uvedeného zločinu, pro který byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „prvostupňový soud“) ze dne 31. 10. 2025, č. j. 3 T 22/2024–4132, a odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obžalovaného proti tomuto rozsudku bylo předloženo nadřízenému Vrchnímu soudu v Praze, před nímž se ke konci chýlila cyklická tříměsíční lhůta pro pravidelné rozhodování o přezkumu vazebního zajištění. Odvolací soud shledal přetrvávající vazební důvod v tom, že obžalovaný je ohrožen vysokým trestem, což je aktuálně umocněno již existujícím, byť nepravomocným odsouzením k 15 letům odnětí svobody. Má kontakty do zahraničí, svoji práci může vykonávat kdekoliv na světě. V České republice není ničím vázán. A jde o cizího státního příslušníka, který byl původně v tuzemsku stíhán dokonce jako uprchlý. V případě neponechání ve vazbě by mohl Českou republiku opustit a pobývat takřka kdekoliv, pro což nepřichází v úvahu jakýkoliv institut nahrazující vazbu. 2. Proti tomuto usnesení podal řádně a včas stížnost obžalovaný. Své vazební uvěznění označil za nezákonné, neboť aby mohla být zákonnou jeho vazba, musí být zákonným i jeho trestní stíhání. Dovodil přitom, že jeho trestní stíhání coby uprchlého nebylo vedeno v souladu se zákonem. Rekapituloval úvahy prvostupňového soudu, týkající se podmínek vedení řízení proti uprchlému a namítl, že tyto úvahy soud opřel o nezákonné důkazy, které jednak v hlavním líčení vůbec nebyly provedeny, a které jednak jako důkazy vůbec ze své podstaty sloužit nemohly. Upozornil, že z České republiky odjel 8. 3. 2024, kdy ještě ani nebyly zahájeny úkony trestního řízení jeho se týkající, k čemuž došlo až 9. 4. 2024, a to navíc vůči neznámému pachateli. Usnesení o zahájení stěžovatelova trestního stíhání bylo vydáno až 26. 8. 2024. Souhlas s jeho zadržením byl státním zástupcem vydán 8. 8. 2024, žádný příkaz k jeho zatčení však vydán nebyl a justiční orgány neučinily ani žádné kroky vedoucí k tomu, aby bylo vypátráno místo stěžovatelova pobytu. Obžalovaný zdůraznil, že vyhýbání se trestnímu stíhání je subjektivní kategorie, kdy samotný pobyt v cizině či neznámé místo pobytu neopodstatňuje vedení řízení proti pachateli jako proti uprchlému, ale musí být zjištěno, že motivem takového pobytu v cizině či skrývání se je snaha vyhnout se trestnímu řízení. Žádný takový motiv však ze strany policie zjišťován ani zjištěn nebyl, a nestalo se tak ani ze strany prvostupňového soudu, před nímž nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 305 tr. řádu, neboť stěžovatel se nemohl vyhýbat trestnímu řízení, o němž vůbec nevěděl. 3. Argumentaci prvostupňového soudu analýzou dat ze svého mobilního telefonu, který vydal po svém zatčení českými justičními orgány, označil stěžovatel za nezákonnou, neboť úřední záznam policie, jímž tato analýza byla provedena, nemůže sloužit jako důkaz, a navíc takový důkaz ani proveden nebyl. Pokud pak data z mobilního telefonu měla být zkoumána znaleckým posudkem, pak ani tím důkaz proveden nebyl a znalcem zajištěná data stěžovateli nebyla žádným způsobem poskytnuta a nebylo mu tak umožněno se s nimi seznámit. Protokol, jímž obžalovaný vydal svůj mobilní telefon, je ve spise založen pouze v kopii, absentuje u něho přibrání tlumočníka a je rovněž nedokumentováno další nakládání s telefonem ze strany policie. Stěžovatel dovodil, že k důkaznímu materiálu měl přístup kdokoliv, kdo k němu přístup mít neměl. Pokud pak data z telefonu analyzovala policie, pak k tomu neměla žádné zákonné procesní zmocnění, neboť policie není znalcem a pokyn soudu není opatřením o přibrání znalce či jiného odborníka. Obžalovaný uzavřel, že jak vydání předmětného telefonu, tak další nakládání s ním proběhlo nezákonným způsobem a takovéto „důkazy“ nemohou sloužit jako podklad pro jeho trestní stíhání coby uprchlého. 4. Sumarizoval, že celý proces proti němu vedený je nezákonný pro nesplnění podmínek konání řízení proti uprchlému. Zákonně nemohla být podána ani obžaloba ani prováděny veškeré důkazy. Ke zhojení této vady nemohlo dojít ani po stěžovatelově zadržení a dalším vedení řízení již standardním způsobem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu. 5. Podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal Nejvyšší soud ke stížnosti obžalovaného správnost všech výroků, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení, které usnesení předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost důvodná není. 6. Samotné řízení předcházející napadenému usnesení netrpělo žádnými vadami, které by vedly k tomu, že usnesení by nemohlo obstát a muselo by být bez dalšího zrušeno. Vrchní soud o vazbě rozhodoval jako soud odvolací, neboť vazební lhůta se chýlila ke konci v době, kdy trestní věc obžalovaného již byla předložena k odvolacímu soudu. Ten obžalovanému nabídl možnost být slyšen v rámci dalšího rozhodování o jeho vazbě, a ačkoliv obžalovaný takový požadavek původně vznesl s poptávkou po konání videokonference, následně po zjištění, že by měl být před vazební soud eskortován, svůj postoj revokoval a o vazební slyšení nežádal (viz č. l. XIV/4313). 7. Rovněž v meritu věci je napadené usnesení po právu. Argumentace vrchního soudu je dostatečně podrobná, logická, srozumitelně vyjádřená a zcela vyčerpávající. Nejvyšší soud se s ní v plném rozsahu ztotožňuje a pokládá proto za postačující na ni odkázat, neboť nad její rámec není co dodat. S poukazem na stížnostní námitky lze doplnit pouze následující. 8. Stěžovatel svými námitkami v zásadě nesporuje důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti ani jednotlivé momenty naplňující obavu, že před hrozícím vysokým trestem by mohl uprchnout či se skrývat. Obžalovaný se „toliko“ snaží torpédovat své vazební uvěznění poukazem na údajnou nezákonnost určité etapy trestního řízení, které vůči němu bylo vedeno, a v návaznosti na to chce dovozovat, že veškeré další kroky nasedající na tuto etapu jsou nezákonné a vůči němu nepoužitelné. V těchto úvahách však opomíjí odlišný režim procesní použitelnosti informací pro činění skutkových zjištění k posouzení trestnosti určitého jednání na straně jedné a informací sloužících k posouzení procesních podmínek pro vedení řízení [např. řízení proti uprchlému, řízení o (ne)podjatosti justičního orgánu atd.] či specifického režimu (např. vazba, zajištění majetku atp.) na straně druhé. Zatímco pro prvou skupinu informací lze vycházet jen z důkazů řádně provedených především v hlavním líčení, druhá skupina údajů může pramenit v zásadě z jakéhokoliv zdroje, třeba i takového, který v hlavním líčení za důkaz sloužit nemůže (typicky úřední záznamy o podaných vysvětleních, předběžná ohledání či prozatímní odborné analýzy apod.). 9. Posuzování podmínek pro (ne)konání řízení proti uprchlému spadá do oné druhé kategorie, kde lze vycházet z informací majících svůj původ ve zdroji, který by buď důkazem pro skutková zjištění rozhodná pro posouzení trestní odpovědnosti být vůbec nemohl, anebo by využitelnost údajů v něm obsažených byla pro taková skutková zjištění zpřístupněna teprve až jeho řádným procesním provedením. Obecně by proto nic nebránilo v tom, aby opodstatněnost konání řízení proti uprchlému byla posuzována i z údajů, které by vyšly najevo např. z vyhodnocení dat mobilního telefonu, jimiž nebyl proveden v nějakém formalizovaném řízení důkaz, ke kterému by se procesní strany mohly vyjadřovat. Současně nic nebrání tomu, aby předpoklad, z něhož justiční orgány vycházely v momentě, kdy zavedly napadanou specifickou formu v procesu (řízení proti uprchlému), byl zpětně potvrzen či podepřen informacemi, které vyšly najevo až následně a které ukazují, že původní předpoklad byl zcela správný. Ani z tohoto pohledu tedy nic nebránilo v tom, aby k analýze dat z mobilního telefonu obžalovaného, který vydal při svém zatčení, bylo přihlíženo při posuzování podmínky řízení spočívající v tom, zda se obžalovaný v cizině zdržoval čistě náhodně, anebo s cílem skrývat se před veřejnou mocí. A v tomto ohledu jeho hledání informací již 12. 7. 2024 a následně 5. 8. 2025 na různých serverech o kauze své i svých „společníků“ F. a S. osvědčuje více než výmluvně jeho záměry. 10. Ale i kdyby k informacím vyzískaným analýzou dat ze stěžovatelova mobilního telefonu hypoteticky přihlíženo být nesmělo, ani pak by důvod jeho pobytu mimo Českou republiku a jeho úřední domicil nemohl být pokládán za nějaké společensky neškodné toulky po Evropě prosté motivace vyhnout se kontaktu s veřejnou mocí a vedené výlučně snahou nalézt vysněnou práci. Z argumentace podrobně rozvedené prvostupňovým soudem v bodech 180–185 jeho rozsudku pramení důvodné podezření, že obžalovaný se v tuzemsku podílel na protiprávních aktivitách, které takřka žádný stát nemůže nechat bez povšimnutí, rezignovat na jejich prošetření, objasnění a případné postižení jejich aktérů. Obžalovanému tak z charakteru aktivit, na nichž měl participovat, muselo být jasné, že se velmi reálně může stát centrem zájmu tuzemské veřejné moci. Pokud by byl veden jiným motivem než snahou vyhnout se kontaktu s ní, pak by bylo nanejvýš logické, aby učinil standardní kroky, k jakým se uchýlí jakýkoliv běžný člen evropské populace, který na delší dobu opouští své bydliště. Takový jedinec, pokud přímo neoznámí adresu svého aktuálního pobytu, si nechá do nového působiště dosílat poštu, případně zmocní někoho v původním bydlišti, kdo je schopen poskytnout na něho kontakt, ale neztratí se takzvaně beze stopy. 11. Právě to však obžalovaný učinil, neboť v úředním bydlišti v domovském státě se jeho dostupnost nepodařilo zajistit a dlouho se to nevedlo ani jedním z nejintenzivnějších nástrojů pátrání po osobách v evropském prostoru, jímž je záznam do Schengenského informačního systému (dále též jen „SIS“). Tento systém je rozsáhlou mezinárodní databází umožňující příslušným orgánům na vnějších hranicích i v rámci společného vnitřního schengenského prostoru využívat údaje o osobách, které byly do databáze zaneseny v jakékoliv jiné členské zemi při provádění hraničních kontrol či kontrol policejních a celních (uvnitř schengenského prostoru), dále při řízení o udělování víz, při vydávání povolení k pobytu, pracovních povolení apod. V případě detekce určité osoby Schengenským informačním systémem je možno na takový poznatek následně reagovat dalšími invazivnějšími nástroji, které umožní její případné zadržení nebo zatčení. Záznam v SIS realizovaný tuzemskou policií 3. 7. 2024 tak zdaleka není nějakým bezzubým a neefektivním krokem při pátrání po obžalovaném a to, že v dané fázi řízení nebyl na něho vydán příkaz k zatčení, popřípadě evropský zatýkací rozkaz nasvědčuje pouze tomu, že veřejná moc se chovala navýsost zdrženlivě a intenzivnější nástroje umožňující výraznější zásah do osobní svobody jednotlivce nasadila až v pozdějších údobích pátrání po obžalovaném. Vyjádřeno jinak, pokud by obžalovaný putoval po Evropě pouze s palčivou touhou opatřit si legální práci, pak by se s vysokou mírou pravděpodobnosti protnul v SIS, například v souvislosti s žádostí o udělení (pracovních) víz, při vydání povolení k pobytu apod. Že se tak nestalo, svědčí velmi naléhavě o tom, že obžalovaný v cizině či na neznámých místech pobýval se záměrem vyhýbat se trestnímu řízení pro jeho jednání zakládající důvodné podezření z nyní řešené trestné činnosti. 12. Konečně, i kdyby snad odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tvo 15/2014) dovodil, že řízení proti uprchlému v případě obžalovaného být vedeno nemělo a přípravné řízení má být konáno znovu, pak na shledaném vazebním důvodu by to zhola nic neměnilo. I v eventuálně opakovaném přípravném řízení – a zvlášť s ohledem na informace známé již nyní – by přetrvávala více než silná obava, že při neumístění obžalovaného ve vazbě by mohl odcestovat na neznámé místo a stát se nedostupným pro tuzemské justiční orgány. V zájmu zajištění případného standardního průběhu řízení a plného zachování obhajovacích práv, jichž se obžalovaný nyní tolik dovolává, by totiž bylo zapotřebí zajistit jeho dostatečně spolehlivou dostupnost pro justiční orgány právě vazbou tak, aby při jeho případném dalším vehementním hledání práce nevyvstala znovu potřeba konat řízení proti uprchlému, na jehož parametry si z hlediska obhajovacích práv obžalovaný tolik stýská. 13. Z popsaných podstatných důvodů byla stížnost obžalovaného jako nedůvodná zamítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný žádný další opravný prostředek. V Brně dne 19. 2. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů