11 Tvo 5/2026-6534 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2026 stížnost odsouzené Z. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, č. j. 3 To 37/2025-6354, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzené Z. N. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 3 To 37/2025-6354, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. není senát 3 To Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Eva Brázdilová, předsedkyně senátu, Mgr. Stanislav Králík, soudce, a Mgr. Robert Pacovský, soudce, vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 37/2025, ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 3/2023. 2. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud nejprve zrekapituloval průběh řízení a podstatný obsah podání odsouzené označeného jako námitka podjatosti směřující vůči celému senátu 3 To vrchního soudu ze dne 13. 1. 2026 založeného na č. l. 6332 a násl. trestního spisu Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), sp. zn. 10 T 3/2023. Následně provedl výklad k § 30 tr. ř., a to za použití ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (body 7 až 16 usnesení vrchního soudu). 3. Dále vrchní soud konstatoval, že po provedeném přezkumu nezjistil, že by členové senátu 3 To JUDr. Eva Brázdilová, Mgr. Stanislav Králík a Mgr. Robert Pacovský v této trestní věci postupovali neobjektivně tak, že by bylo možné dovodit jejich poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, zakládající důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti, která by byla důvodem pro vyloučení z projednávané věci. Vrchní soud zejména zdůraznil, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (body 16 až 18 napadeného usnesení). 4. Pokud se týká dalších námitek obhajoby vůči předsedkyni senátu 3 To vrchního soudu JUDr. Evě Brázdilové, těmito se vrchní soud zabýval, tyto shledal nedůvodnými, když především odmítl závěry operativního šetření obhajoby k osobě předsedkyně senátu JUDr. Evy Brázdilové a k jejím údajným vazbám na organizovanou skupinu, která podle tvrzení obhajoby měla vykonávat svůj vliv také v této trestní věci (body 19 a 20 napadeného usnesení). 5. Vrchní soud tak neshledal žádné důvody pro vyloučení předsedkyně senátu 3 To vrchního soudu JUDr. Evy Brázdilové ani soudců Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského, když uzavřel, že námitka podjatosti odsouzené směřovala jednak do dosavadního průběhu trestního řízení, ale i souvisejících civilních řízení, na kterých se senát 3 To vrchního soudu nijak nepodílel. Výhrady obhajoby směřující do soukromé sféry JUDr. Evy Brázdilové shledal ve své většině nepravdivými, hypotetickými a spekulativními, nemajícími žádný reálný základ. S ohledem na znění zákonných ustanovení vymezujících důvody pro vyloučení soudce, obsah spisového materiálu a v odůvodnění uvedených důvodů tak vrchní soud dospěl k závěru, že námitce odsouzené nebylo možné přisvědčit (body 21 a 22 napadeného usnesení). 6. Proti usnesení vrchního soudu podala odsouzená prostřednictvím svého obhájce Ing. Mgr. Jiřího Musila, advokáta, dne 19. 1. 2026, stížnost. Tuto pak následně odůvodnila prostřednictvím stejného obhájce podáním ze dne 3. 2. 2026, které je opatřeno přílohami (podání ze dne 2. 2. 2026, životní příběh N., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016). Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že podané odůvodnění směřuje zejména proti postupu předsedkyně senátu 3 To vrchního soudu JUDr. Evy Brázdilové (dále také jen „předsedkyně senátu“). 7. V odůvodnění svého opravného prostředku odsouzená předně shrnuje dosavadní průběh řízení a dále namítá nesprávnost postupu předsedkyně senátu, který měl spočívat v tom, že bylo konáno veřejné zasedání o odvolání v její nepřítomnosti, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Tímto postupem tak bylo zasaženo do jejích základních práv, neboť se nemohla k věci vyjádřit ani se obhajovat. V této souvislosti odsouzená namítá, že nikdy neproběhlo přípravné řízení, neboť její podpis na doručence o usnesení o zahájení trestního stíhání byl podle znaleckého posudku zfalšován a tyto své úvahy dále rozvádí. Dále odsouzená namítá, že v odůvodnění napadeného usnesení jsou uvedeny zavádějící, či přímo nepravdivé informace, že ze strany odsouzené jsou vedeny spory s obchodními společnostmi jejího bývalého manžela M. Tyto skutečnosti podle odsouzené svědčí buď o neznalosti spisového materiálu ze strany vrchního soudu nebo o úmyslu ji za každou cenu odsoudit. 8. Za „stejně tak absurdní“ považuje odsouzená tvrzení předsedkyně senátu o tom, že se měla dopustit krádeže, když převedla peníze z účtu obchodní společnosti LE PUCERON SE. Konstatuje, že se jednalo o její vlastní peníze, které do citované obchodní společnosti „vložila a zapůjčila“ a měla na ně tedy zákonný nárok. Uvedené skutečnosti podle názoru odsouzené vyplývají z důkazů, které předsedkyně senátu neprovedla, ačkoliv se jedná o stěžejní důkazy. 9. Následně odsouzená namítá, že v bodě 1 odůvodnění napadaného usnesení předsedkyně senátu hovoří o její osobě jako o obžalované, ačkoliv jí nebylo nikdy doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Z tohoto důvodu nemůže být ani obviněná, natož pak obžalovaná. Stejně tak předsedkyně senátu ignoruje skutečnost, že „celá trestní Věc“ se na vrchní soud dostala v důsledku nicotného úkonu, který učinila vyloučená soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1. K samotnému obsahu námitky podjatosti pak podle názoru odsouzené není v tomto bodě napadeného usnesení uvedeno ničeho. 10. V další části stížnostní argumentace přináší odsouzená stručné shrnutí jednotlivých částí odůvodnění napadeného usnesení (srov. s. 4 až 6 odůvodnění stížnosti odsouzené). Ke každému jeho bodu uvádí vlastní hodnocení, v rámci kterého povětšinou vyjadřuje svoji nespokojenost se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s její námitkou podjatosti. Odsouzená např. napadá nesprávnost postupu předsedkyně senátu, který se týká její žádosti o zrušení termínu konání veřejného zasedání dne 19. 1. 2026 z důvodu její invalidity, kterou měl způsobit M. Ve stručnosti lze shrnout, že opětovně vyjadřuje nesouhlas s tím, že veřejné zasedání bylo konáno v její nepřítomnosti, ačkoliv se z jeho konání řádně omluvila a trvala na své účasti. K tomuto tvrzení uvádí konkrétní argumenty a dochází k závěru, že uvedený postup předsedkyně senátu opět potvrzuje důvodnost podané námitky podjatosti. Stejně tak rozporuje postup vrchního soudu, který nevyhověl návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů ve veřejném zasedání, a tyto jako nadbytečné zamítl. Uvedený postup vrchního soudu podle odsouzené „opět jen a pouze potvrzuje validitu zjištěných skutečností a relevantnost podané Námitky“. 11. Ve vztahu k odůvodnění obsaženému v bodu 20 napadeného usnesení odsouzená opětovně tvrdí, že do trestního spisu nebyly zařazeny všechny „důkazy ve prospěch N.“. Rozporuje vrchním soudem podané odůvodnění k této její námitce a konstatuje, že bylo dáno podezření „z manipulace se spisovým materiálem“. Předsedkyni senátu vytýká, že na upozornění jejího obhájce nijak nereagovala, nezjednala nápravu a odmítla tuto věc s ním osobně řešit. 12. Odsouzená shrnuje, že je dáno důvodné podezření na podjatost předsedkyně senátu v této trestní věci. Zejména poukazuje na způsob, jakým předsedkyně senátu vedla řízení, který se vyznačuje „svévolným odmítáním důkazních návrhů (např. čestné prohlášení policisty ze dne 12. 12. 2025 provádějícího úkony přípravného řízení, které i dle něj vůbec neproběhlo a výslech navržených svědků), nesmyslným způsobem hodnocení důkazů (kdy například zcela ignorujete explicitní znění lékařských zpráv).“ V této souvislosti odsouzená poukazuje na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu a provádí citaci z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 66/12. Dále konstatuje, že zjevná antipatie předsedkyně senátu vůči její osobě se projevuje zejména tím, že „vedla veřejné projednání Věci bez toho, abyste jí umožnila osobní účast, i když na tom trvala a dodala aktuální lékařské zprávy, ze kterých přímo a jednoduše vyplývala objektivní nemožnost účasti N.“ Také v tomto případě odsouzená poukazuje na závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a shledává v postupu předsedkyně senátu svévolné porušení jejího základního práva účastnit se veřejného zasedání. Doplňuje, že žádostem o odročení a umožnění její osobní účasti se předsedkyně senátu „vysmála, ignorovala předložené lékařské zprávy a následně rozhodla bez ní o její údajné vině.“ 13. Odsouzená též shledává, že předsedkyně senátu je zjevně vyloučena z projednávání této trestní věci, a to z důvodu jejího poměru k věci. Považuje za zcela nepochybné, že „pro rozhodování ve věci vychází předsedkyně senátu z informací, které nikdy nebyly předmětem soudního dokazování“. K tomuto tvrzení uvádí, že předsedkyně senátu v průběhu soudního jednání zmínila jakýsi byt odsouzené na XY, kdy měla uvést, že o tomto bytě hovoří jakási nahrávka. Odsouzená však o žádném bytě na XY v jejím vlastnictvím neví, v provedených důkazech se taková informace taktéž neobjevuje a je tedy podle jejího názoru nepochybné, že předsedkyně senátu tuto získala neprocesním způsobem. Pohled předsedkyně senátu na projednávanou věc je tak podle odsouzené deformován mimoprocesními poznatky, což je podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu důvodem pro vyloučení předsedkyně senátu ex lege (srov. s. 7 odůvodnění stížnosti odsouzené). 14. V další části stížnostní argumentace odsouzená opětovně rozebírá problematiku „zcela opomenutých důkazů“ a pochybení předsedkyně senátu spočívající v ignorování důkazních návrhů obhajoby, které „zcela svévolně odmítla provést“. Následně odsouzená vypočítává jednotlivá „pochybení“ předsedkyně senátu, kterých se v projednávané trestní věci měla údajně dopustit, tato pochybení stručně rozebírá a hodnotí (srov. bod 7 odůvodnění stížnosti odsouzené). 15. Zcela na závěr odůvodnění opravného prostředku odsouzená navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud stížnostní napadené usnesení vrchního soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že „senát 3 To vrchního soudu ve složení předsedkyně senátu JUDr. Eva Brázdilová a členů senátu Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského, je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn.: 3 To 37/2025 (§ 149 odst. 1 trestního řádu)“, případně aby rozhodl o zrušení napadeného usnesení a jeho vrácení vrchnímu soudu „k znovu projednání a rozhodnutí (§ 149 odst. 2 trestního řádu).“ 16. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla stížnost podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost odsouzené není důvodná. 17. Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře shledal, že nestrannost soudce „je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát“ [nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03 (N 101/41 SbNU 297), nebo nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541)]. Toto právo je chráněno i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 18. Nestranností je třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice v. Francie, stížnost č. 29369/10, § 73]. Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti. 19. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, § 118). V tomto pojetí je nestrannost „především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)“ [nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)]. V rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt v. Dánsko, stížnost č. 10486/83, § 47; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/56, § 94). Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. Francie, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, § 76). 20. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice v. Francie, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), „nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti“. 21. V obecné rovině je třeba dále připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. 22. Nejvyšší soud též konstatuje, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Podle této zásady lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem, tedy nezaujatě a spravedlivě. Namítané důvody podjatosti tedy musí být založeny na skutečně existujících objektivních skutečnostech, které odůvodňují vážné riziko neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). 23. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že vztah k projednávané věci nebo k osobám v ní vystupujícím nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů“. (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). 24. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti daného případu je přitom zřejmé, že pokud vrchní soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že předsedkyně senátu 3 To vrchního soudu JUDr. Eva Brázdilová a soudci Mgr. Stanislav Králík a Mgr. Robert Pacovský, nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci odsouzené, nelze tomuto postupu vytknout žádného pochybení. Je tomu tak proto, neboť Nejvyšší soud (na rozdíl od odsouzené) neshledal existenci takových důvodů či skutečností, které by odůvodňovaly vážné riziko neobjektivního přístupu jmenovaných soudců vrchního soudu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. 25. Z obsahu námitek odsouzené podle Nejvyššího soudu vyplývá, že tato dovozuje vztah k projednávané věci, k její osobě, toliko z procesního postupu vrchního soudu, který považuje za nesprávný, ve svém důsledku též za nezákonný a zasahující do jejích základních práv. Jak již Nejvyšší soud připomenul výše, vztah k projednávané věci, případně k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, pak nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není odsouzená spokojena, eventuálně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky. 26. Nejvyšší soud v rámci své činnosti v tomto řízení podrobil přezkumu zejména napadené usnesení vrchního soudu ze dne 19. 1. 2026, č. j. 3 To 37/2025-6354, a postup vrchního soudu v řízení o odvolání odsouzené, a to z hledisek možného naplnění zákonných důvodů obsažených v § 30 tr. ř. Po provedeném přezkumu konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí a postupu vrchního soudu nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly vážné riziko neobjektivního přístupu soudců vrchního soudu JUDr. Evy Brázdilové, Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského. 27. Pokud se týká jednotlivých stížnostních námitek odsouzené, Nejvyšší soud se s těmito neztotožnil, neboť tyto nemají žádný reálný základ a ve vztahu k předsedkyni senátu jsou též zcela nevhodně formulovány. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vrchní soud se podáním odsouzené (námitkou podjatosti) řádně zabýval, její námitky vypořádal a svoje závěry též zcela dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil. V tomto ohledu nelze vrchnímu soudu ničeho vytknout, byť má odsouzená opačný názor. 28. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu osvědčil, že jednání předsedkyně senátu bylo jak ve vztahu k odsouzené, tak jejím obhájcům vždy zcela profesionální, nikoliv nepřátelské či svévolné. To platí zejména ve vztahu k posouzení žádosti odsouzené na „zrušení termínu veřejného zasedání dne 19.01.2026“, tvrzené manipulaci s trestním spisem, neuctivým projevům k odsouzené v rámci veřejného zasedání, zamítnutí důkazních návrhů obhajoby ve veřejném zasedání a konečně též stanovení lhůty k podání odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení vrchního soudu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud též ve vztahu k osobám soudců Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského. 29. Ve vztahu ke stížnostní argumentaci odsouzené jako celku Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je toliko přezkum napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení soudců vrchního soudu JUDr. Evy Brázdilové, Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského z vykonávání úkonů trestního řízení, a to ve shora uvedené trestní věci odsouzené. Z odůvodnění stížnosti odsouzené totiž jednoznačně vyplývá, že tato setrvale vyjadřuje nesouhlas s procesním postupem vrchního soudu v řízení o jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za nesprávné, protiprávní a zasahující do jejích základních práv. K obsahu těchto stížnostních námitek odsouzené tak Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že se těmito na podkladu podané stížnosti nemohl zabývat, neboť zcela vybočují z předmětu stížnostního řízení a odsouzená se jejich prostřednictvím domáhá opětovného přezkumu meritorního rozhodnutí. Taková činnost však Nejvyššímu soudu v řízení o stížnosti nikterak nepřísluší, jelikož se netýká samotného přezkoumávaného výroku napadeného usnesení vrchního soudu a řízení předcházejícího jeho vydání. 30. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že odsouzenou uváděné okolnosti nezakládají takové pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu 3 To vrchního soudu JUDr. Evy Brázdilové, a soudců Mgr. Stanislava Králíka a Mgr. Roberta Pacovského, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Současně v rámci svého přezkumu nezjistil ani jiné skutečnosti, které by zakládaly naplnění zákonných důvodů obsažených v § 30 tr. ř. Z těchto důvodů neshledal stížnost odsouzené proti usnesení vrchního soudu ze dne 19. 1. 2026, č. j. 3 To 37/2025-6354, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 4. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu