15 Tdo 1037/2025-704 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 1. 4. 2026 o dovoláních, která podali obviněný P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, a nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch tohoto obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 5/2023, takto: Senátu č. 3 trestního kolegia Nejvyššího soudu se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl, neboť nejsou splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále též jen „krajský soud“) ze dne 4. 10. 2024, sp. zn. 22 T 5/2023, byl obviněný P. B. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu) v přesně nezjištěné době od 1. 7. do 31. 8. 2019, především v období letních prázdnin, na chalupě v XY č. ev. XY v XY v XY horách za účelem vlastního sexuálního uspokojení zneužil důvěry vnučky své přítelkyně, nezletilé AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal a která jej vnímala jako blízkého člověka, když ji v rámci hry na lovce a zvíře opakovaně olizoval na krku a kolem uší, osahával a hladil po celém těle, nejméně ve dvou případech jí líbal a lízal obnaženou vagínu a nejméně v jednom případě poté, co si za ní přišel lehnout do postele, jí přikládal svůj obnažený penis k hýždím, přičemž využil dosavadní neznalosti sexuální problematiky nezletilé, která s ohledem na svůj věk, intelekt, rozumový a mravní vývoj nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a adekvátním způsobem se mu bránit. 2. Za to mu byl podle § 185 odst. 3 za použití § 58 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. krajský soud zavázal obviněného k povinnosti nahradit nezletilé poškozené AAAAA „škodu ve výši 50 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 3. 5. 2023 do zaplacení“. Se zbytkem „svého nároku“ byla jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání všechny tři procesní strany, a to obviněný proti všem jeho výrokům, státní zástupkyně proti výroku o trestu v neprospěch obviněného a poškozená proti výroku o „náhradě škody“. 4. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, na podkladě všech tří podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že na nezměněném skutkovém základě uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle 185a odst. 1 alinea 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložil obviněnému, aby zaplatil nezletilé poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách částku ve výši 80 000 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 5. 2023 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, podal dovolání jednak obviněný P. B. a jednak v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně. Obviněný v něm výslovně neodkázal na žádný z dovolacích důvodů obsažených v § 265b odst. 1 tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně pak uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 6. Obviněný prostřednictvím svého obhájce označil za zásadní důvod svého dovolání zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Poukázal na to, že prvním rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 11. 2023 byl zproštěn obžaloby. Následně po kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2024, sp. zn. 9 To 5/2024, v němž se tento soud velmi kriticky a podle mínění dovolatele i dost jednostranně vyjádřil k dosavadním skutkovým zjištěním a právním závěrům, krajský soud za důkazní situace, kterou prezentoval stejně jako v prvním rozsudku, rozhodl opačným způsobem a uznal jej vinným. Z odůvodnění tohoto druhého rozsudku není patrné, jaké důkazy vlastně sloužily pro závěr, že se dopustil tvrzeného skutku. Oba rozsudky krajského soudu (zprošťující i odsuzující) jsou v relevantních pasážích shrnujících skutková zjištění textově shodné. Fakticky tak došlo k situaci, kdy na základě shodných skutkových zjištění byl dovolatel jednou obžaloby zproštěn a podruhé uznán vinným. Na tom nic nemění poukaz odvolacího soudu na doplnění dokazování, které provedl. Toto se nepromítlo a ani nemohlo promítnout do skutkových zjištění, protože šlo o doplnění z důkazního hlediska bezvýznamné. Kasační usnesení odvolacího soudu bylo celým svým obsahem jednoznačně „konfrontací názoru uvedeného soudu na skutková zjištění prezentovaná v původním rozsudku“. 7. Následně obviněný ve svém dovolání podrobně rozvedl jednotlivé pasáže odůvodnění dosavadních meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů, k nimž připojil vlastní komentář odpovídající jeho konstantní obhajobě. Zásadní kritice podrobil způsob hodnocení důkazů ze strany (zejména) vrchního soudu, včetně závěru, podle něhož poškozená neměla v daném případě důvod ani motivaci lhát, vymýšlet si a dovolatele křivě obvinit. Dovolací soud by měl vyhodnotit, nakolik je tato argumentace slučitelná se zásadou presumpce neviny. To, že objektivně nelze zjistit motiv poškozené k nepravdivé výpovědi, ještě neznamená, že takový motiv neexistuje. Zejména v takovýchto „intimních záležitostech“ mohou sehrát svoji roli i faktory, jako je například snaha upozornit na sebe, případně určité ovlivnění nevhodně kladenými otázkami atd. Dále nelze mimo jiné souhlasit s názorem vrchního soudu, že úřední záznam o „výslechu nezletilé poškozené“, tedy nepochybně o podání vysvětlení, na který odkázal krajský soud v původním rozsudku (s tím, že vykazuje odlišnosti oproti obsahu výpovědi poškozené po zahájení trestního stíhání), je zcela nepoužitelným důkazem. Tento důkaz zde existuje a je další skutečností zpochybňující jistotu o věrohodnosti výpovědi poškozené. 8. Obviněnému není jasné, jak důkazy provedené před vrchním soudem v rámci prvního odvolacího řízení měly změnit skutková zjištění krajského soudu prezentovaná v původním zprošťujícím rozsudku. Ve skutečnosti bylo provedeno pouze několik irelevantních důkazů, načež vrchní soud vytkl soudu krajskému, že důkazy vyhodnotil chybně, a stručně prohlásil, že výpověď poškozené je věrohodná. Na základě toho pak krajský soud nevzal tvrzenou změnu skutkových zjištění na vědomí, nijak ji nepromítl do odůvodnění svého druhého rozsudku, ale prostě rozhodl, že když je výpověď poškozené podle odvolacího soudu věrohodná, tak je obviněný vinen. Jinak řečeno, odvolací soud nad rámec své pravomoci vnutil nalézacímu soudu svoji představu o vině obviněného, což je zásadně nepřípustné. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu je v podstatě identické s odůvodněním původního zprošťujícího rozsudku, což se markantně projevuje zejména v bodě 41. (z něhož dovolatel citoval některé části). Pochybnosti, které vedly krajský soud k tomu, že původním rozsudkem obviněného zprostil obžaloby, zůstaly i nadále, a to dokonce i po důkazech provedených vrchním soudem. Především ani není patrné, v čem tyto důkazy provedené před odvolacím soudem měly změnit celou důkazní situaci. K tomu se jasně nevyjádřil ani sám odvolací soud. Ten nepřípustným způsobem formuloval skutková zjištění, podle něj již závazná pro soud prvního stupně a jeho další rozhodování. Obhajoba však kategoricky namítá, že taková závaznost neexistovala. Soud prvního stupně se viditelně s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu neztotožnil, zopakoval vlastní skutková zjištění, ale následně bez srozumitelného vysvětlení rozhodl o vině dovolatele. Uložený trest je pro obviněného navíc naprosto krutý a nepřiměřený. 9. S poukazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, tak i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2024, sp. zn. 22 T 5/2023, a aby posledně uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 10. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání shledala uplatněný dovolací důvod v tom, že napadený rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyslovila zásadní nesouhlas s právními závěry tohoto soudu, který s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, kvalifikoval čin obviněného pouze podle § 185a tr. zákoníku s tím, že došlo jen k olizování přirození poškozené, a to povrchově, bez proniknutí dovnitř, tudíž za této situace (kdy do pohlavního ústrojí ženy nebyla alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže než pohlavní úd) nelze konstatovat, že čin byl proveden způsobem srovnatelným se souloží. V této souvislosti dovolatelka odmítla i stanovisko vrchního soudu, podle něhož je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného P. B. významná novelizace trestního zákoníku provedená zákonem č. 166/2024 Sb. Výklad pojmu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ totiž zůstal i po zmíněné novelizaci prvkem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. 11. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že spáchání trestného činu znásilnění „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“ nezbytně předpokládá, že „je do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže“. Tento požadavek nelze dovodit z textu zákona, nevyplývá ani z odborné, zejména komentářové, literatury a explicitně jej nestanoví ani judikatura, včetně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 877/2022, jímž se vrchní soud zaštítil. Zákonný termín „srovnatelný“ není možné zaměňovat s termíny „shodný“, „obdobný“, „stejný“ apod. V konečném důsledku tento termín nepředpokládá celkovou shodu, ale jde toliko o nalezení pojmu, který může být srovnán nebo přirovnáván. Není proto přiléhavé trvat na nezbytnosti zasunutí části těla muže do pochvy ženy. To by totiž znamenalo požadavek na shodný, nikoliv srovnatelný, způsob provedení. Za „jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží“ lze považovat mimo jiné též orální pohlavní styk, a to nejen vkládání penisu do úst či jeho sání (tzv. felace), ale též olizování genitálií ženy (tzv. cunnilinctus), protože i tato forma pohlavního styku, je-li nedobrovolná, má na sexuální sféru oběti podobně citelný negativní dopad jako soulož a současně je srovnatelná i co do intenzity zásahu do intimní sféry oběti z hlediska blízkosti fyzického kontaktu. V posuzované věci navíc nelze přehlédnout, že obviněný kromě olizování genitálií poškozené též přikládal k jejím hýždím obnažený penis, a dále je třeba zdůraznit výrazně nízký věk poškozené a opakovanost a trvání protiprávního nemravného jednání obviněného. 12. Závěr, že za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se běžně považuje i dráždění klitorisu a zevních pohlavních orgánů ženy jazykem, nejvyšší státní zástupkyně podpořila konkrétními odkazy na odbornou literaturu a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (mimo jiné na jeho usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 535/2009, publikované pod č. 25/2010 Sb. rozh. tr., a ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010, publikované pod č. 32/2011 Sb. rozh. tr.). Pokud vrchní soud při svém právním závěru odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, pak nejde o odkaz plně přiléhavý, neboť daná věc se týkala skutkově odlišné situace – šlo o relativně krátkodobé, jednorázové jednání, bez přikládání penisu, tedy jen méně intenzivní i relativně méně zasahující do intimní sféry poškozené dívky. Pokud na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný svým, jinak správně zjištěným, jednáním nenaplnil znak „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, pak skutek obviněného nesprávně právně posoudil a zatížil tím své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 13. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, aby zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. K dovolání obviněného se stručně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že tvrzení dovolatele o zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, a o nekritickém přehlížení důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněného (vyvolávajících pochybnosti o tom, že se dopustil tvrzeného skutku), nejsou důvodné. Státní zástupce se ztotožnil s napadeným rozsudkem vrchního soudu s výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti témuž rozhodnutí, a v dalším plně odkázal na obsah tohoto dovolání. 15. Možnosti vyjádřit se k dovolání druhé strany využil i obviněný P. B. Prostřednictvím svého obhájce označil dovolání nejvyšší státní zástupkyně za nedůvodné a navrhl jej zamítnout. Nejvyšší státní zástupkyně se podle jeho názoru opírá o starší judikaturu, která již není příliš aktuální vzhledem k novele trestního zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 2025. S ohledem na nově zakotvený trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku není možné přehlížet diferenciaci, která v oblasti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nastala. Obviněný se neztotožňuje s výkladem termínu „srovnatelný“, jak jej nejvyšší státní zástupkyně pojala ve svém dovolání. V daném ohledu je třeba užít i teleologický výklad právní normy s přihlédnutím k důvodové zprávě ke sněmovnímu tisku č. 616 (přičemž obviněný následně citoval některé pasáže z příslušné důvodové zprávy). Na základě toho dospěl k závěru, že zákonodárce měl jednoznačný záměr na diferenciaci daných trestných činů z hlediska jejich závažnosti, přičemž kategorizace na sexuální praktiky penetrační a nepenetrační povahy této diferenciaci z hlediska společenské závažnosti zcela odpovídá. Veškerá soudní rozhodnutí, na která ve svém dovolání poukázala nejvyšší státní zástupkyně, byla učiněna před 1. 1. 2025, tedy nereflektovala současné významné změny právní úpravy a nově stanovenou diferenciaci trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Navíc pohled soudní praxe na problematiku jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží nebyl jednotný už před účinností novely trestního zákoníku, jak vyplývá např. právě z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Akceptace právního názoru nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož olizování genitálií ženy představuje jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží, by popíralo zákonodárcem zamýšlenou diferenciaci trestných činů tohoto typu a nebyla by zároveň nijak zohledněna rozdílná míra intenzity útoku na právem chráněný zájem. Pokud by sexuální praktiky nepenetrační povahy měly odpovídat trestnému činu znásilnění spíše než trestnému činu sexuálního útoku, pak vyvstává otázka, jaká jednání by tedy vůbec měla spadat do kategorie nově zakotveného trestného činu sexuálního útoku. Ačkoli provedenou novelizací trestního zákoníku nedošlo k terminologickým změnám (ve formulaci „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“), nelze provedené změny právní úpravy vnímat izolovaně a bez kontextu. V argumentaci nejvyšší státní zástupkyně obviněný spatřuje snahu o nepřiměřené rozšíření výkladu trestní normy jednoznačně v neprospěch obviněného, což je ukázkovým příkladem popření principu in dubio mitius. 16. K oběma podaným dovoláním se následně vyjádřila i poškozená nezletilá AAAAA prostřednictvím své zmocněnkyně. Plně se ztotožnila s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně. Vyjádřila přesvědčení, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku a Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, se odchýlily od ustálené výkladové a judikatorní praxe, podle níž je „orální pohlavní styk na ženě“ vždy považován za tzv. jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Tzv. cunnilinctus je z hlediska míry zásahu do lidské důstojnosti, intimity a fyzické integrity napadené osoby v případě vynucení takového pohlavního styku zcela srovnatelný se souloží. K tomu poškozená odkázala jak na odbornou literaturu, tak i na některá konkrétní soudní rozhodnutí. Jestliže senát č. 7 Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování ve výše uvedené věci k právnímu názoru, který byl od předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odlišný, pak měl věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. V opačném případě se neměl odchylovat od této dřívější praxe a vrchní soud neměl žádný zákonný důvod řídit se tímto zcela ojedinělým rozhodnutím. Pokud jde o novelu trestního zákoníku účinnou od 1. 1. 2025, úmyslem zákonodárce zcela jistě nebylo v obecné rovině zmírnit postihy za závažné sexuální násilí na dětech. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu by v případě jeho akceptace mimo jiné vyplývalo, že ženu by napříště nebylo možné orálně znásilnit, to by bylo možné již jen ve vztahu k muži jako poškozenému. Tím soud fakticky zakládá nerovnost mezi biologickými pohlavími v tom směru, že intimita jednoho pohlaví má vyšší hodnotu než intimita pohlaví druhého. Následně poškozená vyjádřila přesvědčení, že názor vyjádřený v napadeném rozsudku vrchního soudu je v rozporu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten opakovaně shledal v rozhodování vnitrostátních soudů porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě shovívavosti a mírných trestů za závažné sexuální násilí na ženách a dětech (k čemuž poškozená připojila odkazy na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva). V souvislosti s překvalifikací činu vrchním soudem byla poškozené také přiznána excesivně nízká náhrada nemajetkové újmy ve výši pouhých 80 000 Kč s příslušenstvím, což neodpovídá závažnosti skutku a zásahu do jejích přirozených práv. Poškozená se proto ztotožňuje s návrhem nejvyšší státní zástupkyně na zrušení napadeného rozsudku. Naopak dovolání obviněného P. B. považuje za zjevně neopodstatněné a jako takové jej navrhuje odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací výhrady obviněného jsou pouhým opakováním argumentace vznesené již v dřívějším řízení, na což oba soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly a postup vrchního soudu byl plně v intencích ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. III. Postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu 17. Dne 22. 5. 2025 byla posuzovaná trestní věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaných dovoláních a podle aktuálního rozvrhu práce byla přidělena k vyřízení senátu č. 3 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „senát č. 3“). Ten ji pak usnesením ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát trestního kolegia“ nebo „velký senát“). Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že ve vztahu k rozhodnému znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku spočívajícímu v tom, zda pohlavní styk byl „proveden způsobem srovnatelným se souloží“, zastává jiný právní názor, než jaký byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Senát č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „senát č. 7“) zde za podobných skutkových okolností případu (lízání zevních pohlavních orgánů nezletilé dívky) dovodil, že jde sice o pohlavní styk, avšak nikoli srovnatelný se souloží, neboť jednání bylo omezeno jen na povrchové dotyky jazyka, aniž by byl jazyk obviněného alespoň zčásti vpraven do pohlavního ústrojí poškozené. Naproti tomu senát č. 3 je přesvědčen, že lízání pohlavního ústrojí ženy naplňuje znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Posuzování intenzity narušení sexuální sféry poškozené, a tím i intenzity porušení chráněného zájmu na zachování svobody rozhodování člověka v sexuální oblasti, nelze omezit toliko na posuzování ryzí mechaniky a techniky, kterou pachatel zvolil. Lze sice připustit, že právě skutečnost, zda dojde k průniku jiné části těla muže do pohlavního ústrojí ženy, bude v mnoha případech primární diferenciační linií, avšak nemělo by jít o kritérium jediné. Pokud senát č. 7 ve svém rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 977/2022, zvolil takový přístup, pak je nejen nesprávný, ale navíc je i odklonem od dosavadní jinak jednotné rozhodovací praxe soudů. Lízání pohlavního ústrojí ženy (cunnilinctus) je svojí povahou natolik intenzivním způsobem provádění pohlavního styku, že jej lze srovnávat se souloží. Nedochází při něm totiž jen k letmému a povrchovému dotčení ženského pohlavního orgánu, ale k situaci, kdy při této praktice jsou ženské genitálie primárním objektem uspokojování pohlavního pudu pachatele, a toto jednání silně narušuje intimitu a suverenitu oběti ohledně rozhodování v její sexuální oblasti, a to v míře srovnatelné se souloží. Přístup prosazující striktně toliko „penetrační kritérium“ pro rozdělení na „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ a „jiný pohlavní styk“ se nejeví být vhodným ani s ohledem na limity vyplývající z anatomie pohlavního orgánu žen. Navíc by to znamenalo neospravedlnitelný diskriminační důsledek v konfrontaci s jinou sexuální technikou – orálním stykem provedeným na mužském pohlavním údu (felace). Pokud není pochyb o tom, že felace je pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, pak v případě cunnilinctu by při zohlednění ryze „penetračního kritéria“ vyžadujícího průnik do pochvy byla dovozena odpovědnost za jiný (mírnější) trestný čin, přestože dochází k totožnému narušení důstojnosti v sexuální oblasti chráněné trestním zákoníkem, jen „v jiných fyziologických podmínkách“. Na podporu svého právního názoru senát č. 3 následně obsáhle citoval odbornou komentářovou literaturu a dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně např. ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tdo 841/2010, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012, sp. zn. 7 Tdo 708/2014, sp. zn. 4 Tdo 1301/2016 a sp. zn. 8 Tdo 714/2022. Zároveň poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 166/2024 Sb., jímž byl s účinností ke dni 1. 1. 2025 změněn trestní zákoník a další související předpisy, s tím, že i tato důvodová zpráva v souvislosti s posouzením znaku „provedení pohlavního styku způsobem srovnatelným se souloží“ deklaruje návaznost na dosavadní soudní praxi vzešlou z judikatury Nejvyššího soudu. IV. Posouzení věci velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu 18. Velký senát trestního kolegia dospěl především k závěru, že dovolání obviněného P. B. a nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a nejvyšší státní zástupkyně podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě posuzovaná dovolání byla podána včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), splňují obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. a obviněný jej podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. 19. Velký senát trestního kolegia po pečlivém prostudování věci dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pro postoupení věci velkému senátu, neboť právní názory vyjádřené senátem č. 3 v jeho usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, a senátem č. 7 v jeho rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, si ve skutečnosti nekonkurují. 20. K postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu došlo v důsledku mylné interpretace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, a to jak ze strany Vrchního soudu v Praze (v jeho rozsudku ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024), tak i ze strany senátu č. 3 Nejvyššího soudu (v rámci jeho usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025). V citovaném rozsudku senátu č. 7 ze dne 9. 11. 2022 totiž nebylo kategoricky (zobecňujícím způsobem) konstatováno, že žádný pohlavní styk ve formě tzv. cunnilinctu není možné považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Nelze z něj tudíž dovozovat, že za současné právní úpravy (účinné od 1. 1. 2025) nemůže být takový čin nikdy posouzen jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. tr. zákoníku, nýbrž jen jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, či jinak řečeno, že veškeré tzv. nepenetrační sexuální činy spadají pod zmíněnou novou skutkovou podstatu obsaženou v § 185a tr. zákoníku, zatímco za znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku lze nadále považovat již jen takové činy, které mají tzv. penetrační charakter. Podstata problému, tj. důvod mylné interpretace citovaného rozhodnutí senátu č. 7, zjevně spočívá v nikoli zcela vhodné formulaci jediné věty na konci bodu 20. jeho odůvodnění. Na toto odůvodnění je ovšem třeba nahlížet komplexně. V dotčené souvislosti jsou důležité zejména též jeho body 18., 19. a 25. Pod bodem 18. senát č. 7 výslovně připustil, že tzv. orální pohlavní styk může být srovnatelný se souloží, a to s dovětkem, že „správnost tohoto konstatování je ovšem podmíněna konkrétními okolnostmi, které v posuzované věci nebyly zjištěny“. V následujícím bodě 19. pak senát č. 7 rozvedl, že „za ‘jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží’ je třeba považovat takové sexuální praktiky, při kterých je soulož simulována typicky tím, že do pohlavního ústrojí ženy je alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže (míněno jiná část než pohlavní úd), např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo tím, že pohlavní úd muže je alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku. Naopak praktiky, při kterých není alespoň zčásti vniknuto do pohlavního ústrojí ženy a pohlavní úd muže není předmětem manipulace, zpravidla nelze považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží“. Již z těchto formulací (viz použití slov „typicky“ a „zpravidla“) lze jasně dovodit, že daný závěr nebyl učiněn jako kategorický, generalizující a obecně platný, tedy vztahující se na všechny případy tzv. cunnilinctu. Tomu ostatně odpovídá i znění samotného, bezprostředně následujícího a v nyní řešené souvislosti „problematického“ bodu 20. odůvodnění. Senát č. 7 v něm totiž nejprve zdůraznil, že v jimi souzené věci nebylo bez důvodných pochybností prokázáno více než to, že „šlo jen o povrchové, málo intenzivní dotyky jazyka obviněného na přirození poškozené (navíc jen krátce trvající)“. Právě tato specifická skutková zjištění vedla ke správnému závěru, že v daném případě nešlo o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Na uvedené pak obsahově navázal i bod 25. odůvodnění, v němž bylo konkrétně zmíněno: „Nelze tedy říci, že vše, co je někdy označováno jako orální pohlavní styk (v širším smyslu), je zároveň pohlavním stykem obdobným souloži, srovnatelným se souloží“. Jednoduchým gramatickým výkladem této formulace lze opět dojít k závěru, že senát č. 7 nevyloučil možnost naplnění znaku „provedení činu způsobem srovnatelným se souloží“ v případech tzv. cunnilinctu (jakožto tzv. nepenetrační sexuální techniky). 21. Ostatně i nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že senát č. 3 Nejvyššího soudu vyjádřil v odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, přesvědčení, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud jde o naplnění znaku „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“, do současné doby byla (a nadále je) jednotná a žádným způsobem ji nenarušuje ani opakovaně odkazovaný rozsudek senátu č. 7 ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. V tomto ani žádném jiném svém rozhodnutí Nejvyšší soud nikdy kategoricky a generalizujícím způsobem nekonstatoval, že tzv. nepenetrační sexuální činy (spočívající typicky např. právě v tzv. cunnilinctu) nelze považovat za činy provedené způsobem srovnatelným se souloží. Jinak řečeno, ve své rozhodovací praxi nikdy nedal nižším soudům pokyn, resp. jednoznačný a obecně platný návod k tomu, aby vždy bez výjimky postupovaly způsobem, který zvolil Vrchní soud v Praze v nyní napadeném rozsudku ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024. Naopak bylo setrvale zdůrazňováno (a učinil tak ostatně i senát č. 7 Nejvyššího soudu v bodech 18. až 20. a 25. odůvodnění rozsudku ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022), že vždy záleží na konkrétních okolnostech činu a na konkrétním způsobu jeho provedení. 22. Důvodová zpráva k zákonu č. 166/2024 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2025 novelizován trestní zákoník, vyznívá (v části týkající se ustanovení § 185 a § 185a tr. zákoníku) bohužel poněkud neurčitě a nelze se o ni spolehlivě opírat. Formulace užité na více místech její obecné části na první pohled budí dojem, že úmyslem zákonodárce bylo dosáhnout stavu, kdy jako trestný čin znásilnění budou nadále kvalifikovány již jen tzv. penetrační činy, zatímco jednání tzv. nepenetrační povahy budou posuzována „jen“ jako nově zaváděný trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Na druhé straně se však v téže důvodové zprávě, pokud jde o obsahové vymezení pojmu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, jakožto rozhodného kvalifikačního znaku trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, opakovaně a bez jakýchkoli výhrad odkazuje na dosavadní konstantní judikaturu. Ve zvláštní části důvodové zprávy se v příslušném segmentu [nadepsaném „K bodu 4 (§ 185)“] v souvislosti s prováděnou změnou (kritérii důležitými pro rozlišení, zda určité jednání bude i nadále spadat pod § 185 tr. zákoníku, nebo naopak pod nově zaváděný § 185a tr. zákoníku) připomíná, že jako znásilnění by vedle samotné soulože měly být posuzovány pouze takové jiné pohlavní styky (slovy zákona provedené způsobem srovnatelným se souloží), které „mají na sexuální sféru oběti obdobně citelný dopad, a proto jsou v rozhodovací praxi soudů kladeny na roveň souloži i orální pohlavní styk a anální pohlavní styk“. 23. Je evidentní, že stejně jako dosud, tak i v budoucnu bude v dotčené otázce hrát nezastupitelnou roli soudní rozhodovací praxe. Jakékoli jednoduché, kategorické, univerzální a předem jasně dané rozlišení (např. typu, že za trestný čin znásilnění lze nadále považovat jen tzv. penetrační činy, zatímco veškerá jednání tzv. nepenetrační povahy je namístě kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin sexuálního útoku) není reálné. Stále platí, že bude vždy záležet na konkrétních okolnostech činu a způsobu jeho provedení. Potíže většinou nenastanou při posuzování „jasných“ situací na jednom či druhém konci škály daných sexuálně motivovaných jednání. Proto tzv. penetrační praktiky, tedy takové techniky, při nichž je do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže (než pohlavní úd), např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo je pohlavní úd muže alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku, případně je cizí předmět vpraven do konečníku ženy, budou jistě běžně posuzovány jako trestný čin znásilnění. Naopak méně intenzivní a celkově méně závažné tzv. nepenetrační praktiky, spočívající např. v olíznutí zevního genitálu ženy bez průniku jazyka mezi stydké pysky apod., budou kvalifikovány podle nového ustanovení § 185a tr. zákoníku, tedy jako trestný čin sexuálního útoku. Mezi těmito krajními variantami bude ovšem nutně zůstávat poměrně široká škála dalších jednání, která nebudou mít až tak jednoznačný charakter a která bude nutné posuzovat případ od případu, přísně individuálně a velmi pečlivě. Konkrétně u cunnilinctu bude vždy důležité (mimo jiné) zjištění, které části zevního genitálu ženy se pachatel svým jazykem dotýkal, jakým způsobem, jak intenzivně a jak dlouho, včetně toho, zda toto jednání bylo (obecně vzato, pokud by šlo o akt dobrovolný) způsobilé u dospělé oběti vyvolat sexuální vzrušení nebo dokonce i vyvrcholení atd. Z povahy věci je jasné, že zjištění všech těchto podstatných skutečností může být někdy komplikované, a dvojnásobně to platí tehdy, je-li obětí dítě nízkého věku (o čemž nakonec výmluvně svědčí i oba nyní srovnávané případy, řešené Nejvyšším soudem pod původními sp. zn. 7 Tdo 877/2022 a sp. zn. 3 Tdo 450/2025). V takových situacích pak samozřejmě nelze (v závislosti na výsledku dokazování) vyloučit, že v konečném důsledku bude nutné uplatnit zásadu in dubio pro reo, tj. při přetrvávajících pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného a jeho jednání kvalifikovat nikoli jako trestný čin znásilnění, nýbrž „jen“ jako trestný čin sexuálního útoku. Každopádně, i ustanovení § 185a tr. zákoníku v aktuálním znění plně umožňuje spravedlivé a efektivní (dostatečně přísné) potrestání pachatele takového činu, což se ostatně projevilo i v nyní posuzovaném případě, protože v něm vrchní soud svým rozsudkem napadeným dovoláními podstatně zpřísnil trest původně uložený obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně, když podmíněné odsouzení změnil na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. 24. Navíc v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze (stejně jako v jím zrušeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci) byly vyjádřeny sexuální aktivity obviněného tím, že „… opakovaně olizoval na krku a kolem uší, osahával a hladil po celém těle, nejméně ve dvou případech jí líbal a lízal obnaženou vagínu a nejméně v jednom případě poté, co si za ní přišel lehnout do postele, jí přikládal svůj obnažený penis k hýždím …“. To je skutkový závěr, jehož právní posouzení vrchním soudem v tom smyslu, že nejde o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, není v rozporu s právním posouzením obdobné aktivity senátem č. 7 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, podle kterého „… lízání ve smyslu (několikerého) povrchového olíznutí pohlavního orgánu poškozené bylo sice pohlavním stykem, avšak nikoliv obdobným souloži, respektive provedeným způsobem srovnatelným se souloží …“ (viz bod 25. jeho odůvodnění). Navíc ztrácí význam i argumentace senátu č. 3 v usnesení, jímž předložil nyní projednávanou věc velkému senátu trestního kolegia, pokud poukazuje na dřívější rozhodovací praxi různých senátů Nejvyššího soudu, která se zčásti týká ustanovení § 185 tr. zákoníku před jeho novelou provedenou zákonem č. 166/2024 Sb. a která logicky nemohla reagovat na tuto novelu (viz např. poukaz senátu č. 3 pod bodem 33. odůvodnění jeho předkládacího usnesení na výklad pojmu „obdobný pohlavní styk“, který je ovšem odlišný od pojmu „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“). Stejně tak je zřejmé, že shora citovaná sexuální aktivita obviněného není tzv. penetračním sexuálním činem, který by bylo možno bez dalšího považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, takže není vyloučena právní kvalifikace skutku podle § 185a odst. 1 alinea 3, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jak ji učinil vrchní soud v rozsudku napadeném dovoláními a jak bylo vyloženo výše pod bodem 23. tohoto rozhodnutí. V. Závěr velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu 25. S odkazem na výše uvedené lze souhrnně uzavřít, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, a v rozsudku téhož soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, nebyly prezentovány dva odlišné právní názory na tutéž otázku, jak předpokládá ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu proto přikázal senátu č. 3, aby danou věc sám znovu projednal a rozhodl a aby se vypořádal se všemi námitkami obou podaných dovolání, a to při respektu k závěrům, které vedly k tomuto rozhodnutí velkého senátu (body 20. až 24. jeho odůvodnění výše). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 4. 2026 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda velkého senátu trestního kolegia Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek