20 Cdo 1007/2026-422 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné K. V. J., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova č. 1920/7a, proti povinnému V. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, pro 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 207 EXE 5767/2023, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2026, č. j. 18 Co 311/2025-371, takto: I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. dubna 2025, č. j. 207 EXE 5767/2023-299, zastavil exekuci (výrok I.) a rozhodl že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III.). Šlo v pořadí již o druhé usnesení uvedeného soudu o zastavení exekuce v této věci, neboť jeho předchozí usnesení ze dne 12. prosince 2023, č. j. 207 EXE 5767/2023-120, bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 28. března 2024, č. j. 18 Co 98/2024-166, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 16. ledna 2026, č. j. 18 Co 311/2025-371, usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2025, č. j. 207 EXE 5767/2023-299, potvrdil (první výrok) a rozhodl že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z výsledků dokazování provedeného v odvolacím řízení. Z hlediska projednávaného dovolání jsou relevantní zejména následující zjištění odvolacího soudu: JUDr. Aleš Březina, notář se sídlem v Praze, sepsal dne 17. prosince 2014 notářský zápis sp. zn. N 1142/2014, NZ 1093/2014, jehož účastníky byli V. Z. (nyní již zesnulý otec oprávněné), oprávněná a povinný. Obsahem notářského zápisu byla smlouva o zřízení zástavního práva, o uznání dluhu, o závazku dluh splnit a o svolení s přímou vykonatelností notářského zápisu. Účastníci prohlásili za nesporné, že V. Z. má vůči oprávněné a povinnému pohledávku ve výši 10 000 000 Kč (dále též jen „vymáhaná pohledávka“ či „vymáhaný dluh“) a že oprávněná a povinný jsou povinni vymáhanou pohledávku V. Z. splatit společně a nerozdílně, včetně dohodnutého úroku. K zajištění vymáhané pohledávky dále v notářském zápisu V. Z. s povinným a oprávněnou uzavřeli smlouvu o zřízení zástavního práva ke specifikovaným nemovitostem. Pro případ, že oprávněná a povinný svůj závazek nesplní, souhlasili s přímou vykonatelností notářského zápisu. Dne 17. července 2019 uzavřeli V. Z., oprávněná, povinný, dvě děti oprávněné a povinného a dále společnosti ADVENTURE holding s. r. o. a Miniland.CZ s. r. o. (za něž jednala oprávněná), dohodu o narovnání, v níž její účastníci učinili nespornou celou řadu právních skutečností, jež měly souviset s řadou soudních sporů. Účastníci se zejména dohodli, že narovnají své vzájemné poměry a vztahy s tím, že již dále nebudou pokračovat v soudních řízeních, exekucích a trestních oznámeních, tj. ke dni podpisu uvedené dohody nepodají žádné nové návrhy a nebudou pokračovat v již zahájených řízeních, k čemuž učiní kroky, jež byly v dohodě specifikovány. Mimo jiné se děti oprávněné a povinného zavázaly podle § 1888 odst. 1 o. z. převzít od povinného vymáhaný dluh a V. Z. se zavázal vymáhaný dluh těmto dětem a rovněž oprávněné prominout. Účastníci dále potvrdili, že povinný již daroval uvedeným dětem své specifikované nemovité věci, k nimž bylo k zajištění vymáhané pohledávky zřízeno zástavní právo. V. Z. se zavázal podat návrh na výmaz uvedeného zástavního práva. V. Z. a společnost ADVENTURE holding s. r. o. se zavázali, že společně odstoupí od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. března 2019, jíž byla vymáhaná pohledávka V. Z. postoupena společnosti ADVENTURE holding s. r. o. Dále se V. Z. a společnost ADVENTURE holding s. r. o. zavázali podat návrh na zastavení (tehdejší) exekuce vedené proti povinnému pro vymožení vymáhaného dluhu. Účastníci smlouvy výslovně prohlásili, že splněním všech závazků uvedených v dohodě budou veškeré vzájemné nároky zcela vyrovnány a v budoucnu nebudou vůči sobě mít žádné další požadavky a závazky vyplývající z majetkového uspořádání touto dohodou. Usnesením ze dne 20. srpna 2019, č. j. 151 Ex 23/19-472, rozhodl soudní exekutor JUDr. Filip Exner, Exekutorský úřad Praha 7, o zastavení (tehdejší) exekuce vedené proti povinnému k vymožení vymáhaného dluhu s odůvodněním, že dne 18. července 2019 podal oprávněný návrh na zastavení exekuce. Dne 4. prosince 2019 uzavřeli V. Z. jako věřitel, oprávněná a povinný jako původní dlužníci a shora uvedené dvě děti oprávněné a povinného jako zástavní dlužnici a noví dlužníci krom jiného s odkazem na ustanovení § 1888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), dohodu o převzetí a prominutí dluhu, obsahující souhlasné prohlášení o zániku zástavního práva a o výmazu zástavního práva. Uvedenou dohodou převzaly děti oprávněné a povinného od povinného vymáhaný dluh a dále její účastníci učinili souhlasné prohlášení o zániku zástavního práva a výmazu zástavního práva. V. Z. dětem a oprávněné vymáhaný dluh prominul. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. května 2023, č. j. 20 D 776/2020-104, ve věci dodatečného projednání pozůstalosti po V. Z. bylo oprávněné potvrzeno nabytí dodatečně najevo vyšlého majetku jako aktiv pozůstalosti, a to vymáhané pohledávky (zůstavitele vůči povinnému a oprávněné). Odvolací soud dále zjistil, že dne 20. listopadu 2018 uzavřel V. Z. jako postupitel s oprávněnou jako postupníkem smlouvu o postoupení vymáhané pohledávky. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by oprávněná poté tuto pohledávku postoupila zpět V. Z., případně že by od postupní smlouvy bylo jejími účastníky odstoupeno. Nicméně v rozporu se zjištěním o postoupení vymáhané pohledávky se proti povinnému v exekučním řízení zahájeném v roce 2019 domáhal vymáhané pohledávky V. Z., dále v rozporu s uvedeným zjištěním smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. března 2019 tutéž pohledávku V. Z. postoupil společnosti ADVENTURE holding s. r. o. a následně dohodou ze 17. července 2019 od této smlouvy odstoupil, rovněž v rozporu s tímto zjištěním V. Z. uzavřel v pozici věřitele dne 17. července 2019 dohodu o narovnání a dne 4. prosince 2019 navazující dohodu o převzetí a prominutí dluhu. V rozporu s uvedeným zjištěním též oprávněná v trestní věci povinného pro podezření ze spáchání zločinu podvodu a přečinu útisku neuvedla žádné skutečnosti o smlouvě o postoupení pohledávky z 20. listopadu 2018 a dne 3. ledna 2019 podepsala oprávněná výzvu V. Z. k úhradě předmětné pohledávky. Oprávněná navíc tvrzení o uzavření uvedené postupní smlouvy uplatnila až v řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2023, č. j. 207 EXE 5767/2023-120. Odvolací soud však zdůraznil, že uvedená zjištění a z nich vyplývající pochybnosti, zda oprávněná po 20. listopadu 2018 vymáhanou pohledávku nepozbyla, nemohly vést k závěru, že pozbytí pohledávky bylo v řízení prokázáno. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by V. Z. neuzavřel dohodu o narovnání ze 17. července 2019 a dohodu o převzetí a prominutí dluhu ze dne 4. prosince 2019 svobodně. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl povinný o uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. listopadu 2018 mezi V. Z. a oprávněnou vyrozuměn V. Z., nebo že by mu oprávněná jako postupník postoupení prokázala dříve než v průběhu tohoto řízení. Výpověď oprávněné nepovažoval odvolací soud za přesvědčivou a věrohodnou, zejména z důvodu, že povinný byl V. Z. i oprávněnou utvrzován v tom, že v řízení vymáhaná pohledávka svědčí V. Z., čemuž nasvědčovala i všechna shora uvedená právní jednání V. Z. a oprávněné. Vysvětlení oprávněné, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. listopadu 2018 nikdy neargumentovala proto, že se povinný zmocnil obou vyhotovení této smlouvy, pročež ji neměla k dispozici, považoval odvolací soud za nelogické a nevěrohodné, neboť v souvislosti s vyrozuměním dlužníka o postoupení pohledávky není třeba dlužníku smlouvu o postoupení pohledávky předávat, jak oprávněná vypověděla, a pokud by se přesto povinný obou vyhotovení uvedené smlouvy zmocnil a odmítal ji V. Z. a oprávněné vydat, pak by s ohledem na zkušenosti V. Z. a povinné s uzavíráním smluv a s odstoupením od nich, s přihlédnutím k jejímu vysokoškolskému vzdělání v oboru právo, bylo logicky očekávatelné, že by od takové smlouvy, jejíž vyhotovení by se dostalo z jejich dispozice, odstoupili a uzavřeli by jinou smlouvu o postoupení pohledávky. Z hlediska právního hodnocení odvolací soud uzavřel, že jelikož byli oprávněná a povinný zavázáni splnit V. Z. pohledávku ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně, načež V. Z. uvedenou pohledávku postoupil oprávněné, je třeba smlouvu o postoupení pohledávky posoudit současně jako dohodu o vzdání se práva na plnění v rozsahu částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím (v opačném případě by se oprávněná stala svou vlastní dlužnicí, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1464/2005), v důsledku čehož závazek z exekučního titulu zanikl podle § 1995 odst. 1 o. z., což představuje důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v rozsahu jedné poloviny vymáhané pohledávky (tedy v rozsahu 5 000 000 Kč) s příslušenstvím. Ohledně zbývající poloviny vymáhané pohledávky nebylo prokázáno, že by V. Z. jako postupitel vyrozuměl povinného o postoupení pohledávky ani že by oprávněná jako postupník povinnému postoupení pohledávky prokázala dříve než v průběhu soudního řízení. Povinný tak byl podle § 1882 odst. 1 o. z. oprávněn se zprostit svého závazku splněním postupiteli, tj. V. Z., nebo se s ním jinak vyrovnat. Jiné vyrovnání představovalo uzavření dohody o narovnání ze dne 17. července 2019. Uzavřením této dohody vymáhaná pohledávka zanikla i ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Je proto dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Nad rámec uvedených závěrů odvolací soud dodal, že učiněná skutková zjištění rovněž umožňují učinit závěr, že podání exekučního návrhu a vedení exekuce oprávněnou je zneužitím práva, které odůvodňuje zastavení exekuce též podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení pěti právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu), popř. které dosud nebyly ve svých specifických souvislostech v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. První otázka zní, zda může ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. (ochrana dlužníka plnícího neoznámenému postupiteli) zhojit absolutní nedostatek dispozičního oprávnění původního věřitele k tomu, aby dlužníkovi bezúplatně prominul dluh (§ 1995 o. z.), jestliže v době prominutí již pohledávku prokazatelně nevlastnil, resp. zda může fikce ochrany dlužníka vést k vyvlastnění skutečného věřitele v situaci, kdy dlužník ve skutečnosti neplnil a neposkytl žádné majetkové protiplnění. Podle dovolatelky se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, ze dne 28. srpna 2024, sp. zn. 33 Cdo 1788/2023, a ze dne 30. dubna 2024, sp. zn. 23 Cdo 712/2024. Odvolací soud správně uzavřel, že dne 20. listopadu 2018 došlo k platnému postoupení pohledávky z původního věřitele (V. Z.) na oprávněnou. Od tohoto okamžiku se však dovolatelka podle uvedené judikatury stala jedinou oprávněnou majitelkou pohledávky, přičemž bez ohledu na to, zda postupitel oznámil postoupení pohledávky dlužníkovi, již nemohl uzavřít s dlužníkem dohodu o narovnání, v jejímž rámci dluh prominul. Dovolatelka uvádí, že ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. představuje ochranu dlužníka před rizikem, že bude muset plnit dvakrát. V nyní řešené věci však povinný neplnil a žádné ekvivalentní majetkové vyrovnání neposkytl. Pokud V. Z. ke dni 17. července 2019 pohledávku nevlastnil, nemohl ji platně povinnému prominout. Konstrukci odvolacího soudu, že se povinný (dlužník) s nepravým věřitelem (V. Z.) vyrovnal v dobré víře, zatímco pravá věřitelka (oprávněná) fyzicky seděla u téhož stolu jako účastník dohody, aniž by vůli k prominutí své pohledávky výslovně projevila, považuje dovolatelka za absurdní. Druhá otázka zní, zda se odvolací soud odchýlil od kogentního znění § 1994 o. z., jestliže v důsledku splynutí osoby věřitele a jednoho ze solidárních dlužníků zastavil exekuci vůči druhému solidárnímu dlužníkovi v rozsahu 100 % jistiny, ačkoliv zákon jasně stanoví, že dluh zaniká pouze do výše podílu daného dlužníka (zde 50 %). Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil hrubého selhání při aplikaci § 1994 o. z., neboť konstatoval, že oprávněná nabyla pohledávku, jíž byla zároveň solidární dlužnicí, čímž došlo ke splynutí, a exekuci následně zastavil v celém (100 %) rozsahu. Dovolatelka uvádí, že při vyvratitelné domněnce rovnosti podílů (§ 1875 o. z.) splynutím zaniklo přesně 50 % vymáhané částky. Zbylých 5 000 000 Kč s příslušenstvím vůči povinnému objektivně trvá. Úplné zastavení exekuce považuje dovolatelka za matematický a právní exces. Odvolací soud měl tuto skutečnost reflektovat a rovněž, co se týče nákladů řízení, měl i v případě zastavení exekuce vypočítat náklady maximálně ze zaniklé poloviny. Třetí otázka zní, zda může soud konstatovat zneužití práva a zatajení postupní smlouvy výlučně k tíži věřitelky (oběti nátlaku), aniž by se jakkoli vypořádal s jejími tvrzeními a důkazy prokazujícími, že smlouva jí byla samotným dlužníkem odcizena a že souhlasy s navazujícími dohodami si dlužník vynutil extrémním psychickým terorem zahrnujícím šikanózní trestní oznámení z přípravy vraždy. V takovém případě nelze dlužníkovi přiznat „dobrou víru“ ve smyslu § 7 o. z. Dovolatelka uvádí, že závěr o tom, že její jednání představuje zjevné zneužití práva, je vystavěn na nepřípustném opomenutí důkazů, a tedy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. října 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. Dovolatelka podle svého tvrzení postupní smlouvu ze dne 20. listopadu 2018 svévolně nezatajila, uvedená listina jí byla odcizena povinným. Jakmile ji po letech objevila, bezodkladně svá práva uplatnila. Odvolací soud nadto ignoroval předložené důkazy o extrémním psychickém nátlaku povinného, v jehož důsledku oprávněná i V. Z. jednali v ochromujícím strachu. Aplikace § 8 o. z. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, vyžaduje zjevný zlý úmysl a korektiv dobrých mravů nesmí být soudem použit k potrestání oběti nátlaku a ochraně agresora. Čtvrtá otázka zní, zda usnesení o zastavení předchozí exekuce, vydané k návrhu (tehdy již neoprávněného) věřitele podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zakládá překážku věci rozsouzené pro pozdější exekuční návrh podaný skutečným věřitelem. Podle dovolatelky dřívější zastavení exekuce (vedené pod sp. zn. 151 Ex 23/19) překážku res iudicata nezakládá, což jednoznačně judikoval velký senát Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 8. června 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022, od jehož závěru se tak soudy nižších stupňů nepřípustně odchýlily. Pátá otázka zní, zda může soud zcela rezignovat na aplikaci moderačního práva dle § 150 o. s. ř. a uložit dovolatelce – oběti psychického teroru s vážně podlomeným zdravím, jež samoživí děti – likvidační povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši téměř 600 000 Kč ve prospěch majetkově účelově jednajícího povinného. Soudy podle názoru dovolatelky zcela rezignovaly na ústavní povinnost aplikovat moderační právo dle § 150 o. s. ř., čímž se odchýlily od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2022, sp. zn. III. ÚS 2856/21. Z uvedených důvodů oprávněná v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Jelikož argumentace dovolatelky týkající se páté formulované otázky směřuje proti výroku o nákladech řízení, není v této části dovolání přípustné. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani ohledně druhé formulované otázky v části, v níž směřuje proti nákladovému výroku. K zbývajícím dovolatelkou formulovaným otázkám Nejvyšší soud uvádí, že již ve svém usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v nyní projednávané věci, žádná z dovolatelkou formulovaných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Z formulace první dovolací otázky vyplývá, že oprávněná se domnívá, že podle odvolacího soudu měla vymáhaná pohledávka zaniknout v důsledku bezúplatného prominutí dluhu V. Z. (jakožto nepravým věřitelem) povinnému. Dovolatelka však přehlíží, že takový závěr odvolací soud neučinil. Odvolací soud uzavřel, že, co se týče (druhé) části vymáhané pohledávky ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím, povinný se s V. Z. ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z. jinak vyrovnal uzavřením platné a závazné dohody o narovnání, čímž pohledávka v dané části zanikla. Obsahem dohody o narovnání přitom nebylo bezúplatné prominutí dluhu povinnému, jednalo se o komplexní dohodu, kterou její účastníci upravili celou řadu vzájemných právních vztahů. Mimo jiné se děti oprávněné a povinného zavázali podle § 1888 odst. 1 o. z. převzít od povinného jeho (nyní vymáhaný) dluh a V. Z. se zavázal uvedený dluh dětem a oprávněné prominout. Není proto pravdivé už samotné tvrzení dovolatelky, že V. Z. povinnému dluh prominul. Podstatné však je zejména to, že oprávněná jakožto jeden z účastníků dohody o narovnání s touto dohodou souhlasila. Jestliže účastníci dohody (včetně oprávněné) výslovně prohlásili, že splněním všech závazků uvedených v dohodě budou veškeré vzájemné nároky zcela vyrovnány a v budoucnu nebudou vůči sobě mít žádné další požadavky a závazky vyplývající z majetkového uspořádání touto dohodou, je nepochybné, že splněním uvedených závazků předmětná pohledávka zanikla. V tomto ohledu je napadené usnesení odvolacího soudu zcela správné. Skutečnost, zda V. Z. ještě před uzavřením dohody o narovnání pohledávku postoupil oprávněné, přičemž povinný o tom nebyl notifikován, není v tomto případě rozhodná. S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že podání exekučního návrhu a vedení exekuce v rozporu s uzavřenými dohodami (zejména za situace, kdy povinný v souvislosti s narovnáním vztahů převedl na děti své specifikované nemovité věci) představuje ze strany oprávněné zjevné zneužití práva, které rovněž odůvodňuje zastavení exekuce. Ohledně druhé dovolací otázky dovolatelka uvádí, že v důsledku splynutí osoby věřitele a jednoho ze solidárních dlužníků podle zákona dluh zaniká pouze do výše podílu daného dlužníka, tedy v nyní řešené věci mělo uvedeným splynutím (v důsledku postoupení pohledávky V. Z. na oprávněnou) zaniknout 50 % vymáhaného dluhu (tedy 5 000 000 Kč s příslušenstvím). Pokud dovolatelka uvádí, že úplné zastavení exekuce představuje matematický a právní exces, mýlí se, neboť patrně přehlédla, že odvolací soud zcela zřetelně dospěl k totožnému závěru, který ona sama nyní v dovolání předkládá Nejvyššímu soudu, totiž že z uvedeného důvodu zanikla vymáhaná pohledávka v rozsahu jedné poloviny. V rozsahu druhé poloviny vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku uzavření dohody o narovnání. Co se týče třetí dovolací otázky, odvolací soud a rovněž i soud prvního stupně se tvrzením oprávněné ohledně vynuceného podepsání dohod V. Z. zabývaly, bylo provedeno řádné dokazování a učiněný závěr byl pečlivě odůvodněn. Odvolací soud se v tomto bodě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a uvedl, že tvrzení oprávněné, že V. Z. neuzavřel uvedené dohody svobodně, nebylo prokázáno. Odvolací soud se rovněž řádně zabýval námitkou oprávněné ohledně údajného odcizení postupní smlouvy povinným, k čemuž uzavřel, že nebylo prokázáno vyrozumění povinného o uzavření postupní smlouvy ze dne 20. listopadu 2018 mezi V. Z. a oprávněnou vyrozuměn dříve než v průběhu tohoto řízení. Výpověď oprávněné o tom, že se povinný zmocnil obou vyhotovení postupní smlouvy, shledal odvolací soud nevěrohodnou, přičemž tento závěr řádně odůvodnil. Ani v tomto ohledu nelze odvolacímu soud nic vytknout. Odvolací soud ani soud prvního stupně dále neučinily žádný závěr ohledně toho, že by snad měla být „obětí nátlaku“ sama oprávněná. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). K čtvrté dovolací otázce Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud v žádném případě nevystavěl své rozhodnutí na řešení uvedené otázky. Naopak, argumentaci povinného, že vedení exekuce brání překážka věci pravomocně rozsouzené, shledal nedůvodnou a vysvětlil, že zastavení exekuce na návrh oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepředstavuje překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka tak rovněž v tomto bodě zcela nelogicky prezentuje Nejvyššímu soudu svůj názor, který je shodný se závěrem odvolacího soudu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolatelka v dovolání dále navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem oprávněné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 6. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu