20 Cdo 1017/2026-258 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Belet a. s., se sídlem ve Vejprtech, Dělnická č. 1253/37, identifikační číslo osoby 47780321, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4, proti povinnému R. Ř., zastoupenému Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2094/3, pro 688 457 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 094 EX 02890/07, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. prosince 2025, č. j. 18 Co 342/2025-228, takto: Dovolání povinného se odmítá. Odůvodnění: Ve shora označené věci Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. prosince 2025, č. j. 18 Co 342/2025-228, potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále též „soudní exekutor“) ze dne 26. září 2025, č. j. 094 EX 02890/07-221, jímž soudní exekutor zamítl návrh povinného ze dne 4. září 2025 na zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“). Odvolací soud i soudní exekutor dospěli shodně k závěru, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 ex. řádu, jelikož oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila a na výzvu soudního exekutora složila zálohu na další vedení exekuce ve smyslu § 55 odst. 8 ex. řádu. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/20), které ukládají soudům zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a zkoumat zneužití práva v jeho celku, včetně okolností provázejících vznik exekučního titulu. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se při posouzení návrhu na zastavení exekuce zaměřil pouze na několik posledních let trvání exekuce a nikoli na okolnosti mající vliv na zahájení exekuce. Namítal, že exekuční titul vznikl na základě neoprávněného vyplnění blankosměnky ze strany původního směnečného věřitele a s ohledem na abstraktnost směnečného závazku nebyly zohledněny žádné kauzální námitky. Dovolatel dále tvrdil, že nemá žádný majetek, ze kterého by bylo možné pohledávku uspokojit, nadto trvale pečuje o vážně postiženého syna. Exekuce trvala ke dni podání dovolání více než 19 let a z podstatné části je vedena zcela neúspěšně, jelikož po dobu 7 let nedošlo ani k částečnému uspokojení pohledávky ani k vymožení částky, která by postačovala alespoň ke krytí nákladů exekuce. Dovolatel má proto za to, že jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 ex. řádu a v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024, sp. zn. 20 Cdo 598/2024, a ze dne 10. září 2024, sp. zn. 20 Cdo 858/2024. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Ze spisu v projednávané věci vyplývá, že exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. února 2007, č. j. 16 Nc 14895/2007-14. Celkem bylo v průběhu exekuce vymoženo 72 391,74 Kč, přičemž naposledy byla dne 14. května 2019 vymožena částka 531 Kč. Oprávněná k výzvě soudního exekutora, ať se vyjádří, zda souhlasí s návrhem povinného na zastavení exekuce ve smyslu § 55 odst. 7 ex. řádu, sdělila, že s návrhem nesouhlasí a dne 19. září 2025 zaplatila zálohu na další vedení exekuce. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce pro bezvýslednost. Argumentuje přitom délkou trvání exekuce (více než 19 let), a že je z podstatné části vedena zcela neúspěšně. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. září 2024, sp. zn. 20 Cdo 858/2024 (na které odkázal dovolatel), vysvětlil, že požadavek, aby dovolací soud příslušná ustanovení exekučního řádu vyložil tak, že i přes částečné uspokojení exekvované pohledávky uplynula lhůta 12 let předepsaná v ustanovení § 55 odst. 11 ex. řádu, tudíž je namístě exekuci zastavit pro bezvýslednost, nekoresponduje se zněním zákona. Úprava ve znění § 55 odst. 7 ve spojení s odst. 11 ex. řádu vyžaduje, aby v průběhu lhůty představující bezvýslednost exekuce nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti. V projednávané věci je z hlediska uplatněných dovolacích námitek podstatné, že poslední částka byla vymožena více než šest let před podáním návrhu na zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 ex. řádu, přičemž soudní exekutor následně postupoval v souladu s uvedeným ustanovením a vyzval oprávněnou ke sdělení, zda souhlasí se zastavením exekuce a rovněž ke složení zálohy na další vedení exekuce, kterou oprávněná následně uhradila. Jestliže odvolací soud dovodil, že v uvedeném případě nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 ex. řádu, postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelem uváděný rozpor nelze shledat ani ohledně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024, sp. zn. 20 Cdo 598/2024, podle kterého nelze pominout výzvu oprávněnému ve smyslu § 55 odst. 7 ex. řádu. Soudní exekutor totiž postupoval v souladu s uvedeným závěrem a vyzval oprávněnou ke sdělení, zda se zastavením exekuce souhlasí či nikoli. Námitky dovolatele týkající se nedostatečného majetku či nezkoumání okolností majících vliv na zahájení exekuce ze strany odvolacího soudu, nemohou založit přípustnost dovolání, poněvadž na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá a odvolací soud tuto otázku vůbec neřešil. Odvolací soud i soudní exekutor rozhodovali toliko o návrhu povinného na zastavení exekuce ve smyslu § 55 odst. 7 ex. řádu, přičemž návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) a h) o. s. ř. byl postoupen Okresnímu soudu v Pardubicích, jak ostatně uvedl odvolací soud ve svém odůvodnění. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu