20 Cdo 1182/2026-74 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Air Bank a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská č. 2690/17, identifikační číslo osoby 29045371, proti povinnému D. K., zastoupenému Mgr. Šárkou Hammer, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, 17. listopadu 1477, pro 499 728,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 40 EXE 908/2022, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2025, č. j. 18 Co 313/2025-46, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Ve shora označené věci Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. dubna 2025, č. j. 40 EXE 908/2022-33, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž vedením Okresní soud v Mladé Boleslavi dne 23. srpna 2022, č. j. 40 EXE 908/2022-15, pověřil soudního exekutora JUDr. Karla Urbana, Exekutorský úřad Brno – město (dále „soudní exekutor“), k vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 499 728,96 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. července 2020, č. j. 7 C 88/2020-97, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 7. října 2020, č. j. 22 Co 223/2020-115. Povinný podáním ze dne 17. ledna 2025 navrhl zastavení exekuce pro nemajetnost s odůvodněním, že se nachází v tíživé finanční situaci, je nemajetný, nezaměstnaný, nemá žádný příjem a ani exekučně postižitelný majetek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh povinného je třeba zamítnout pro předčasnost, protože soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti provedení exekuce a nemá ukončenou lustraci majetku povinného. Uvedl rovněž, že prozatím nelze uzavřít, že by se u povinného jednalo o nemajetnost trvalého rázu, jelikož existenci (případně neexistenci) postižitelného majetku zjišťuje soudní exekutor v průběhu vlastního provádění exekuce, přičemž povinnému s ohledem na produktivní věk a žádná zdravotní omezení nic nebrání zvýšit své příjmy. K odvolání povinného odvolací soud usnesením ze dne 28. července 2025, č. j. 18 Co 313/2025-46, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že návrh povinného na zastavení exekuce je přinejmenším předčasný. Ze zprávy soudního exekutora vyplynulo, že dosud nebyly vyčerpány veškeré způsoby vedení exekuce. Povinný ve svých podáních netvrdil ani neprokazoval důvody, pro které nemůže být zaměstnán, pouze obecně odkazoval na situaci na lokálním trhu práce, absenci specifických dovedností a jazykovou bariéru, což neprokazuje nemožnost povinného pracovat, když je nadto v okrese Mladá Boleslav nízká míra nezaměstnanosti i v profesích, které žádné specifické schopnosti a jazykové dovednosti nevyžadují. Způsob současného života povinného, který nepracuje, nemá žádný příjem, žije z půjček a nemá naprosto žádnou snahu své závazky plnit, nemůže požívat právní ochrany. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce podmínek pro zastavení exekuce pro bezvýslednost podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v kontextu § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), a v otázce plnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého exekuci nelze zastavit, protože probíhá toliko od srpna 2022 a nebyla dosud naplněna lhůta pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 ex. řádu, v čemž shledává rozpor s usnesením dovolacího soudu ze dne 26. března 2025, č. j. 20 Cdo 583/2025-212, podle kterého existence zákonných lhůt v exekučním řádu (tzv. 6letá lhůta) nebrání soudu zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. kdykoliv dříve, jeli prokázána její bezvýslednost. Za nepřípustnou označil argumentaci odvolacího soudu, že exekuce nemůže být zastavena z důvodu, že soudní exekutor neprovedl komplexní lustrace a nevyčerpal všechny způsoby vedení exekuce. Uvedl, že pouhý produktivní věk bez zohlednění reálného uplatnění na trhu práce a dlouhodobé příjmové nedostatečnosti nemůže být důvodem pro donekonečna trvající a bezvýslednou exekuci. Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud zatížil řízení závažnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož měl-li za to, že dosavadní tvrzení povinného o jeho nemajetnosti a nezaměstnanosti jsou neúplná nebo neprokázaná, byl povinen postupovat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a povinného k doplnění tvrzení a označení důkazů výslovně vyzvat. Neučinil-li tak, vydal podle dovolatele překvapivé rozhodnutí, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. března 2025, č. j. 20 Cdo 583/2025-212 (na které dovolatel odkazuje), konstatoval, že zaplatil-li se zastavením exekuce nesouhlasící oprávněný po uplynutí šestileté doby bezvýslednosti ve smyslu § 55 odst. 7 e. ř. zálohu na další vedení exekuce podle § 55 odst. 8 e. ř., nemůže se povinný po dobu 3 let (nejvýše 6 let, zaplatí-li oprávněný druhou zálohu podle § 55 odst. 11 e. ř.) úspěšně domáhat zastavení exekuce pro nemajetnost podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud zároveň uvedl, že ustanovení § 55 odst. 7 až 11 e. ř. nevylučuje aplikaci § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. před uplynutím šestileté doby bezvýslednosti ve smyslu § 55 odst. 7 e. ř. Jde-li o § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že uvedené ustanovení má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019). Skutečnost, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době, a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Perspektivu objevení exekučně postižitelného majetku v dosažitelné budoucnosti lze přitom založit i na skutkovém zjištění, že povinný se před dopady exekuce skrývá, když nevyužívá svého výdělkového potenciálu plynoucího z jeho věku a neposkytuje soudům součinnost k vysvětlení svých majetkových poměrů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2074/2019). Exekuční řízení tedy může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Je přitom věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Dovolací soud má za to, že odvolací soud se od shora citované ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlil, jelikož z napadeného usnesení nevyplývá, že by v prvních šesti letech vedení exekuce (respektive šestileté doby ve smyslu § 55 odst. 7 ex. řádu) nebylo možné zastavit exekuci pro nemajetnost podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud se naopak návrhem povinného náležitě zabýval a provedl vlastní šetření ke zjištění a posouzení, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce, a vzal v potaz všechny okolnosti rozhodné pro zde projednávanou věc. Z těchto skutkových zjištění (dovolací soud je skutkovým stavem, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) vyplynulo, že dané exekuční řízení probíhá čtyři roky a dosud nebylo ničeho vymoženo, soudní exekutor nedohledal žádný nemovitý majetek povinného, nebyly zjištěny žádné účty, pojištění či spoření, povinný není zaměstnaný a nepobírá postižitelný příjem, přičemž doposud nebyla ukončena lustrace majetku povinného, např. nebyl proveden soupis jeho movitých věcí. Současně bylo zjištěno, že povinný se nachází v produktivním věku, neprokázal (ani netvrdil) žádné zdravotní omezení a jeho bydliště je v okrese s nízkou mírou nezaměstnanosti a vysokou poptávkou v dělnických profesích, které nevyžadují specifické vzdělání či schopnosti. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již ve svém usnesení ze dne 7. září 2022, sp. zn. 20 Cdo 2519/2022, explicitně vyjádřil názor, že pokud se povinný bez zjevného důvodu vzdal exekučně postižitelného příjmu, nemůže mu být poskytnuta ochrana v podobě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Uzavřel-li na základě uvedeného odvolací soud, že nelze dospět k závěru, že exekuční řízení nemůže splnit svůj účel, a že nelze ani v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky oprávněné, ale naopak perspektiva budoucího nabytí majetku povinným se jeví jako zcela reálná, postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud dodává, že namítá-li snad dovolatel možnost zastavení předmětné exekuce pro bezvýslednost, je třeba připomenout, že podle jasně formulovaného znění § 55 odst. 7 ex. řádu je uvedené možné až po uplynutí šesti let vedení exekuce, k čemuž v projednávané věci dosud nedošlo. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jej řádně nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž důsledkem mělo být vydání překvapivého rozhodnutí, uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány – o takovou situaci ovšem podle obsahu spisu v dané věci nejde) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nejvyšší soud rovněž uvádí, že neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani jiné ústavně zaručené právo dovolatele. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu