20 Cdo 1229/2026-88 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné AB 4 B.V., se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, reg. č. 34186049, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady č. 996/25, proti povinnému F. H., zastoupenému JUDr. Ivem Koulou ml., advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská č. 28/30, pro 35 435,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 62 EXE 2568/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2025, č. j. 14 Co 261/2025-65, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Ve shora označené věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. listopadu 2025, č. j. 14 Co 261/2025-65, potvrdil usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. června 2025, č. j. 62 EXE 2568/2017-36, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 14. února 2025 na zastavení exekuce, jejímž vedením soud prvního stupně pověřil dne 1. června 2017, č. j. 62 EXE 2568/2017-8, soudní exekutorku Mgr. Jaroslavu Schafferovou, Exekutorský úřad Brno- město, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 35 435,81 Kč podle rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. srpna 2015, č. j. 10 C 144/2015-56 (dále též jen „exekuční titul“). Povinný svůj návrh odůvodnil tím, že exekuční titul je výsledkem úvěrové smlouvy, která je stižena absolutní neplatností, neboť byla mezi povinným a právní předchůdkyní oprávněné uzavřena na předtištěném formuláři, na němž bylo drobným písmem uvedeno, že její součástí jsou úvěrové podmínky a dále, že jsou současně uzavírány smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru I. a II., na jejichž základě může povinný čerpat úvěr prostřednictvím platební karty v rozsahu uvedeném v úvěrových podmínkách. Tyto povinný nepodepsal, ačkoliv právě v nich jsou uvedeny podstatné náležitosti smluv o revolvingovém úvěru. Takový postup je vůči povinnému jako spotřebiteli nepřiměřený a ujednání neplatná pro rozpor s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „obč. zák.). Povinný dále namítal, že nebyla řádně zkoumána jeho úvěruschopnost a že půjčka s úrokem ve výši 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v natolik hrubém nepoměru, že naplňuje skutkovou podstatu ve smyslu § 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud i soud prvního stupně dospěly shodně k závěru, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, jelikož exekuční řízení zásadně neslouží k přezkumu vydaného exekučního titulu ani jemu předcházejícího nalézacího řízení. Připustily, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se soudům ukládá ve zcela výjimečných případech zohledňovat mimořádné okolnosti věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy jsou brány v potaz zejména zásadní vady exekučního titulu představující zjevnou nespravedlnost zakládající rozpor se základními principy demokratického právního státu, avšak o tento případ se v projednávané věci nejedná. Jednak není vykonáván není rozhodčí nález, nýbrž soudní rozhodnutí, a dále v požadovaném úrokovém příslušenství (ale i smluvních pokutách) nelze shledat žádné okolnosti, které by vedly k závěru o tom, že je zde vymáháno plnění rozporné se základními principy demokratického právního státu. Odvolací soud připomněl, že jde o plnění ve výši 37 255,76 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 26,28 % ročně (zčásti kapitalizovaným) a spolu se zákonným úrokem z prodlení (rovněž zčásti kapitalizovaným) a dále o poplatky a smluvní pokuty v řádech pouhých stovek Kč. Ve vazbě na plnění, které bylo exekučním titulem přiznáno a je na jeho základě fakticky vymáháno – a jedině jehož přiměřenost je soud oprávněn přezkoumávat ve vykonávacím (exekučním) řízení, v němž je vykonáváno soudní rozhodnutí – tudíž není sazba RPSN zásadně rozhodná. Odvolací soud dále konstatoval, že bez ohledu na případné vady kontraktačního procesu (které by podle všeho skutečně mohly v nalézacím řízení vést k posouzení smlouvy o úvěru jako neplatné) – či na případná ujednání smlouvy o úvěru zakládající nerovnováhu práv a povinností mezi poskytovatelem úvěru a povinným coby spotřebitelem, je zjevné, že exekučním titulem přiznané a v exekuci vymáhané plnění (v části úroků z úvěru) při porovnání s úroky obvyklými v době uzavření smlouvy (14,66 % ročně) nepředstavuje plnění zakládající rozpor se základními principy demokratického právního státu, tedy plnění protiústavní. Odvolací soud odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, ve kterém Ústavní soud dovodil, že otázka, zda má smlouva lichevní charakter a zda je absolutně neplatná, nedosahuje pro účely posuzování ústavní konformity exekučního titulu ústavního rozměru (nejedná se o zásadní vadu exekučního titulu, kvůli níž by bylo třeba trvat na jeho výjimečném přezkumu a úplném zastavení exekuce). Ústavněprávní rozměr nemá ani poukaz na to, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Uvedené pak platí podle názoru odvolacího soudu také pro otázku posuzování úvěruschopnosti povinného před uzavřením úvěrové smlouvy, když se jedná o otázku obdobného významu. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudky ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), Ústavního soudu (nálezy ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) i od rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, č. C-679/18, které ukládají soudům povinnost zabývat se otázkou absolutní neplatnosti závazku, ze kterého vzešel vadný exekuční titul. Podle dovolatele je úvěrová smlouva, ze které vzešel exekuční titul, stižena absolutní neplatností (mimo jiné) z důvodů absence zkoumání schopnosti povinného úvěr splácet, jež byla oprávněná povinna před uzavřením úvěrové smlouvy (byla-li však tato vůbec uzavřena) důkladně provést. V rozporu s uvedenou judikaturou se však soudy obou stupňů touto námitkou podrobněji nezabývaly. Dovolatel má dále za to, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku, zda je či není úvěrová smlouva, která měla posloužit jako podklad pro vydání vadného exekučního titulu, lichevní či nikoliv. V této souvislosti odkázal na závěry dovolacího soudu vyslovené v usneseních ze dne 31. července 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, či ze dne 17. září 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015. Povinný je přesvědčen, že je-li způsobilé založit nejen absolutní neplatnost, ale dokonce trestní odpovědnost těžení z poskytnuté půjčky úrokem ve výši 44 % p. a., je absurdní na straně druhé dospět k právnímu názoru, že těžit z úvěru sazbou 54,2 % p. a. až 58,2 % p. a. nejen že není trestné, ale není ani absolutně neplatné dle dikce soukromoprávních předpisů. Podle dovolatele lze dovodit absolutní neplatnost exekuovaného závazku z nemravné výše RPSN, který ve svém důsledku způsobuje nevykonatelnost exekučního titulu ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1) písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém dovolací soud vyslovil právní názor o zcela nepřiměřeném a tímto i (s dobrými mravy) rozporném sjednání takové výše úroků, která téměř čtyřikrát přesahuje horní hranici obvyklé úrokové sazby. Namítá rovněž, že nalézací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces svévolným postupem spočívajícím v tom, že vydal exekuční titul i přes to, že oprávněná, respektive její právní předchůdkyně, na straně jedné odkazovala na uzavření úvěrové smlouvy č. 4009027697 s povinným a k této také nalézacímu soudu dokládala smluvní dokumentaci, avšak na straně druhé se domáhala vydání rozsudku z titulu tvrzené pohledávky z titulu jiné úvěrové smlouvy evidované pod číslem 6203050865, ke které však již smluvní dokumentaci nepředložila. Uvedené mělo podle dovolatele za následek nevykonatelnost exekučního titulu a v této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se exekuce zastavuje a současně aby povinnému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy prvého i druhého stupně a rovněž v řízení před Ústavním soudem. Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že exekuční řízení neslouží k přezkumu případných vad exekučního titulu nebo předcházejícího nalézacího řízení a že v exekuci soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Soudy umožnily zabývat se některými skutečnostmi ve vztahu k rozhodčím nálezům, jako je posouzení pravomoci rozhodce k jeho vydání, v projednávané věci je však exekučním titulem soudní rozhodnutí. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Exekučním titulem je v projednávané exekuční věci rozsudek (pro uznání) Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. srpna 2015, č. j. 10 C 144/2015-56, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 38 235,81 Kč, kapitalizované úroky ve výši 15 771,38 Kč, zákonné úroky z prodlení ve výši 2 941,45 Kč, a úroky ve výši 26,28 % ročně a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 235,81 Kč od 25. listopadu 2014 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 3 708 Kč, vše ve splátkách ve výši 700 Kč měsíčně splatných do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabyde právní moci. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. z řady rozhodnutí například usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, a ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, a není ani řízením přezkumným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, body 14, 15). Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal, však současně připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění z přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17, bod 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne 24. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021, ze dne ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, ze dne 6. srpna 2024, sp. zn. 20 Cdo 1953/2024). Exekučnímu řízení je tedy vyhrazeno přezkoumání ústavní konformity vymáhané částky v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce (srov. bod 49 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Přitom nesmí být stírán rozdíl mezi nalézacím a vykonávacím řízením. Zastavení exekuce (částečné zastavení exekuce) v takovém případě přichází v úvahu naprosto výjimečně, totiž obstojí-li zároveň vedle požadavku na zachování principu právního státu a respektu k vykonatelným rozhodnutím nalézacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1596/2022, nebo ze dne 17. ledna 2023, sp. zn. 20 Cdo 3648/2022; k výkonu exekučního titulu vydaného v rozporu s hmotným právem srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022; k otázce nevykonatelnosti formálně vykonatelného exekučního titulu ve formě směnečného platebního rozkazu pro rozpor se zásadami demokratického právního státu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1418/2022, proti němuž podaná stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. března 2023, sp. zn. III.ÚS 395/23). Dovolací soud konstatuje, že nyní řešená věc žádné tak mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi vyplývajícími ze shora označené judikatury nevykazuje. Zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu proto nemůže být v této věci prolomena. V projednávané věci se jedná o zastavení exekučního řízení, které bylo zahájeno za účelem vymáhání peněžního plnění na základě rozsudku pro uznání. Dovolací soud předně uvádí, že nesdílí přesvědčení dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku dovolacího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém dovolací soud uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž jako rozporná s dobrými mravy byla shledána dohodnutá výše úroků, která čtyřnásobně převyšovala úrokové sazby u úvěrů poskytovaných bankami. Uvedl-li odvolací soud, že tato situace není dána, neboť vymáhané úroky nedosahují ani dvojnásobku obvyklé úrokové sazby požadované bankami spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále poplatky a smluvní pokuty v řádu toliko stovek Kč, tudíž vymáhané plnění není rozporné se základními principy demokratického státu, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud jakkoli vybočil ze závěrů výše uvedeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka dovolatele ohledně lichevního charakteru úvěrové smlouvy, která měla posloužit jako podklad pro vydání vadného exekučního titulu. Dovolací soud v této souvislosti (shodně s odvolacím soudem) odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle kterého otázka, zda má smlouva lichevní charakter a je absolutně neplatná, zpravidla pro účely posuzování ústavní konformity exekučního titulu nedosahuje ústavního rozměru. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že nejde o zásadní vadu exekučního titulu, kvůli níž by bylo třeba trvat na jeho výjimečném přezkumu a případném zastavení exekuce. Jde-li o výtku nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu nepředložení smluvní dokumentace u nalézacího soudu, dovolací soud se touto námitkou nezabýval, neboť jde čistě o skutkovou námitku, jenž není (způsobilým) dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá-li dovolatel odchýlení dovolacího soudu od rozsudků ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018) a od rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, č. C-679/18, je třeba konstatovat, že uvedená rozhodnutí se vztahují k nalézacímu řízení, nijak se netýkají exekučního řízení a na danou situaci tak nedopadají. Rovněž nepřiléhavé jsou pro projednávanou věc nálezy Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, neboť zde byly exekučními tituly rozhodčí nálezy, nikoli soudní rozhodnutí. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 6. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu