20 Cdo 211/2026-72 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, proti povinnému D. S., za účasti navrhovatelky E. S., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, pro 86 865 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE 6606/2023, o dovolání E. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2025, č. j. 23 Co 187/2025-42, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“ či „městský soud“) usnesením ze dne 14. 7. 2025, č. j. 23 Co 187/2025-42, k odvolání „dlužníka povinného“ změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“ nebo „obvodní soud“) ze dne 13. 3. 2025, č. j. 78 EXE 6606/2023-22, tak, že návrh na částečné zastavení exekuce podaný dlužníkem povinného (jeho matkou) se neodmítá. 2/ Odvolací soud konstatoval, že matka povinného (dále „navrhovatelka“) podala návrh na částečné zastavení exekuce, vedené u soudní exekutorky Mgr. Martiny Havlové, Exekutorský úřad Praha 10 (dále „exekutorka“), pod sp. zn. 183 EX 1605/23 podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 8. 2023, č. j. 68 C 21/2023-29, za účelem vymožení pohledávky oprávněného ve výši 86 865 Kč s příslušenstvím. Jako důvod návrhu uvedla, že exekucí je postižen majetek, který navrhovatelka nabyla jako dědička ze závěti po zůstaviteli J. S., jejím manželu zemřelém dne 16. 7. 2024. Dotčený majetek nelze postihnout, jelikož povinný není dosud jeho vlastníkem, přičemž není jisté, že se vlastníkem stane; současně exekuční postižení majetku odporuje zásadám dědického práva a je v rozporu se závětí zůstavitele, který učinil předmětem svěřenského nástupnictví pouze nemovité věci, nikoli ostatní majetek odkázaný toliko své pozůstalé manželce (navrhovatelce). 3/ Exekutorka vydala dne 7. 11. 2024 pod č. j. 183 EX 1605/23-133 exekuční příkaz k provedení exekuce postižením jiných majetkových práv, konkrétně „právo povinného jakožto svěřenského nástupce ustanoveného zůstavitelem (…), aby smrtí ustanoveného předního dědice“, tj navrhovatelky, „nabyl spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/6 z celku k majetku specifikovanému v exekučním příkazu“. Podle názoru odvolacího soudu je navrhovatelka osobou stojící mimo okruh účastníků řízení, a proto není oprávněna podat návrh na zastavení exekuce (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025, sp. zn. 20 Cdo 3450/2024) a „její návrh musí být zamítnut, nikoli odmítnut“, což odvolací soud vyjádřil změnou výroku usnesení soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení postupoval „v intencích výše uvedených“. 4/ Usnesení odvolacího soudu napadla navrhovatelka dovoláním, v němž předestřela dvě právní otázky, a to: a/ principu právní jistoty účastníka řízení podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a povinnosti soudu odůvodnit odlišný postup a s tím související odlišné hmotněprávní i procesněprávní posouzení věci v případě, kdy zde existuje jiné skutkově obdobné rozhodnutí, se kterým byl odvolací soud seznámen a od kterého se odchýlil, aniž by poskytl odůvodnění odlišného rozhodnutí; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, ze dne 30. září 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018, ze dne 11. května 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019, a nálezu Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, a b/ „zda se dlužník povinného stal účastníkem části exekučního řízení ve vztahu k vydanému exekučnímu příkazu v situaci, kdy podal návrh na částečné zastavení exekuce“; tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. 5/ Dovolatelka podrobně vylíčila skutkovou podstatu věci (bod III dovolání) včetně okolností dědického řízení po zůstaviteli J. S., k čemuž zdůraznila, že ze závěti veškerou pozůstalost nabyla ona jako jediná závětní dědička, s tím, že zůstavitel nařídil dědickou posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví (smrtí dovolatelky přejde podíl na nemovitých věcech rovným dílem na tři syny zůstavitele coby svěřenské nástupce, mj. i na povinného). Povinnému za uvedeného stavu svědčí toliko právo dědické (část dědictví na něj přejde po úmrtí navrhovatelky), nemá vůči navrhovatelce žádnou pohledávku z jeho svěřenského nástupnictví, a proto navrhovatelku nelze považovat za dlužníka povinného. Namítala dále nepřezkoumatelnost napadeného usnesení odvolacího soudu (absence vztahu mezi provedenými důkazy a „předmětným skutkovým závěrem“) a rozdílnost rozhodování jiných senátů odvolacího soudu v obdobných věcech dovolatelky (v čemž spatřuje rozpor s principem legitimního očekávání). 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále rovněž „o. s. ř.“) rozhodl o dovolání navrhovatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala neoprávněná účastnice, dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné. 7/ Podle § 218 písm. b) ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. odmítne dovolací soud dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn. 8/ Dovolatelka přes obsáhlou argumentaci dovolání přehlíží, že v posuzované věci odvolací soud výrokem napadeného usnesení změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na částečné zastavení exekuce podaný dovolatelkou neodmítá, v důsledku čehož odvolání navrhovatelky fakticky vyhověl, resp. pozici navrhovatelky vydaným výrokem usnesení nezhoršil (její návrh na zastavení exekuce zůstal i po rozhodování odvolacího soudu nadále „aktivní“). V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud proto řešil pouze jedinou procesní otázku, tj. zabýval se důvody, pro které návrh na zastavení exekuce nelze odmítnout (viz bod 12). Za této situace dovolatelka není subjektivně legitimována k tomu, aby usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním, které tak musí být v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. 9/ Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že v odůvodnění napadeného usnesení odvolacím soudem zmíněný názor, jak má soud prvního stupně návrh dovolatelky na zastavení exekuce v dalším řízení posuzovat (z hlediska legitimace navrhovatelky v exekučním řízení), není (prozatím) z hlediska náležitostí dovolání a primárně nedostatku subjektivní legitimace dovolatelky relevantní. Dovolání by proto nebylo přípustné ani podle § 236 odst. 2 o. s. ř., jestliže dovolatelka mínila napadnout pouze důvody usnesení odvolacího soudu. 10/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a o exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 6. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu