20 Cdo 2221/2025-554 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci oprávněného H. R. S., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti povinné T. Y., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, pro 17 547 339,74 Kč s příslušenstvím, o uznání a prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 890/2024, o dovolání povinné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2025, č. j. 19 Co 336/2024-368, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 19 Co 336/2024-368, k odvolání povinné potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2024, č. j. 64 EXE 890/2024-20, jímž soud prvního stupně uznal a prohlásil za vykonatelné v České republice rozhodnutí Okresního soudu Lvivské oblasti ze dne 4. 3. 2022, č. j. 448/852/21, číslo řízení 2/448/40/22, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ve Lvově ze dne 13. 4. 2023, č. 448/852/21, číslo řízení 22-u/811/887/22 (dále „cizí rozhodnutí“), podle kterého je povinná (občanka XY) povinna zaplatit oprávněnému (občanu XY) částku 800 000 USD a dále náklady řízení ve výši 11 350 UAH (dále rovněž „peněžité plnění“). 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že soud prvního stupně návrh oprávněného posuzoval podle dvoustranné smlouvy uzavřené dne 19. 2. 2002 mezi Českou republikou a Ukrajinou, o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášenou pod č. 123/2002 Sb. m. s. (dále „Smlouva“), především jejích článků 52, 53, 55 a 56, a podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“). Vylíčil průběh řízení před ukrajinskými soudy (soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem Ukrajiny) při zdůraznění skutečnosti, že v rámci dokazování byl vypracován na základě originálů smlouvy účastníků o zápůjčce a úpisu (z nichž plyne nárok oprávněného) znalecký posudek se závěrem, že na listinách se nachází podpisy žalované (povinné); předání peněz (zápůjčky) „předcházelo smlouvě a sepsání úpisu“, čímž byla vyvrácena obrana žalované (povinné), že se v době podpisu smlouvy na území Ukrajiny nenacházela. 3/ K námitce povinné založené na výhradě rozporu cizího rozhodnutí s tuzemským veřejným pořádkem odvolací soud uvedl, že v řízení o uznání a vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí nelze dané rozhodnutí přezkoumávat věcně. Právní úpravy zápůjčky v českém a ukrajinském právu jsou obdobné (zápůjčky mají reálnou povahu, tj. je nezbytné odevzdání předmětu zápůjčky dlužníkovi). Ukrajinské soudy se vypořádaly s námitkami povinné, která byla v řízení zastoupena a využila všech možností podávat opravné prostředky (odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kasační stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu). Nebylo prokázáno porušení práva povinné na spravedlivý proces. Cizí rozhodnutí bylo řádně doručeno, o čemž svědčí jednak povinnou podaný opravný prostředek, jednak přítomnost zástupce povinné před ukrajinským odvolacím soudem, aniž by zde nedostatek doručení namítal. Postupem ukrajinských soudů tudíž povinné nebyla odňata možnost řádně se řízení účastnit (byla jí doručena žaloba, k níž se vyjádřila, předvolání k jednání, jehož se zúčastnila, a příslušná rozhodnutí, proti nimž podávala opravné prostředky). K vykonatelnosti cizího rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že jde „o rozhodnutí majetkové povahy vydané příslušnými orgány Ukrajiny ve smyslu článku 52 odst. 1 písm. a) Smlouvy“, přičemž návrh na uznání splňuje všechny formální náležitosti podle článku 53 odst. 2 Smlouvy (vyjmenované v bodě 37 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 4/ Proti rozsudku odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka rekapitulovala průběh řízení před ukrajinskými soudy a ve spojení s tím namítala, že uznání cizího rozhodnutí by se v jejím případě zjevně příčilo veřejnému pořádku, neboť vydání cizího rozhodnutí „bylo dosaženo předložením padělaných listin ze strany oprávněného“ (smlouvy o zápůjčce a potvrzení o převzetí finančních prostředků v hotovosti, vždy ze dne 2. 9. 2019). Vymáhaná pohledávka oprávněného „je uměle vykonstruovaná“, protože dovolatelka uvedené listiny nikdy nepodepsala (jak dokazuje jí zajištěný a předložený znalecký posudek znalce Mgr. Miloše Švandy, č. posudku 264/06/2024), nebyla-li prokazatelně k datu 2. 9. 2019 přítomná na území Ukrajiny. Oprávněný „docílil“ vydání cizího rozhodnutí jednáním, které by se na území České republiky dalo kvalifikovat jako trestný čin maření spravedlnosti ve spojení s trestným činem podvodu. V demokratickém právním státu nelze připustit „exekuci majetku pro neexistentní pohledávku“, přičemž návrh směřující k jejímu vymožení je za této situace návrhem šikanózním. K uznání cizího rozhodnutí českým soudem došlo bez splnění podmínek vyžadovaných článkem 53 Smlouvy. 5/ Je proto otázkou (otázka 1), „zda je nutno § 4 ZMPS aplikovat bezvýhradně vždy“, tj. zda je nezbytné posuzovat soulad cizích právních norem s českým veřejným pořádkem, „a to i tehdy, pokud je v dané situaci postupováno dle mezinárodní smlouvy, která má před ZMPS aplikační přednost a která možnost posoudit takový soulad skrze výhradu veřejného pořádku výslovně nezakotvuje“. K další otázce „hmotného práva“ (otázka 2) povinná upřesnila, že se odvolací soud „námitkou dovolatelky stran výhrady veřejného pořádku“ důsledně nezabýval a dostal se tím do rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu z důvodu zásahu do základních lidských práv povinné (práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek). Otázkou procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka 3), je, „zda soulad cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem České republiky představuje podmínku pro uznání a výkon cizího rozhodnutí, kterou jsou obecné soudy povinny prošetřit vždy, tedy i v případě, kdy rozpor s veřejným pořádkem jako podmínku pro uznání a výkon cizího rozhodnutí aplikovaná norma výslovně neuvádí“ (odvolacím soudem nepochopená podstata dovolatelčiny námitky výhrady veřejného pořádku směřuje proti uznání a výkonu cizího rozhodnutí „pro porušení základních práv dovolatelky v soudních řízeních na území Ukrajiny“, kde odvolací soud nepřipustil její návrh důkazu „komplexním znaleckým zkoumáním listin“ ke zpochybnění věrohodnosti těchto listin „jako nepřípustné novum“). Ve zmíněné souvislosti povinná připomněla princip koncentrace řízení a ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně např. rozsudek ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. 33 Cdo 1640/2019. Názor založený na věcné nepřezkoumatelnosti cizího rozhodnutí označila za formalistický a odporující závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1152/2020 (k témuž označila rovněž nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). 6/ V neposlední řadě dovolatelka předestřela otázku procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (a je v posuzované věci rozhodná), „zda je nutné čl. 53 Smlouvy vykládat restriktivně a trvat na předložení listin, ze kterých bude potvrzení požadovaných skutečností vyplývat explicitně (např. doručenky), či zda lze tyto skutečnosti prokazovat nepřímo, tedy zprostředkovaně dovozovat z jiných skutečností vyplývajících ze spisu“ (otázka 4). Závěrem dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že návrh oprávněného na uznání a prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí sám zamítne, případně aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7/ K dovolání se oprávněný vyjádřil podáním ze dne 29. 7. 2025, ve kterém s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), předznamenal, že povinná „žádné právní otázky z dosavadní činnosti Nejvyššího soudu nekonfrontuje“, namísto toho staví svou dovolací argumentaci na vlastní, spekulativní verzi skutkového děje, která je v přímém rozporu se zjištěními nalézacích soudů a která se opírá o znalecký posudek Mgr. Miloše Švandy, jenž však v oboru písmoznalectví zkoumal jiné listiny než ty, které sloužily jako podklad pro vydání cizího rozhodnutí (exekučního titulu). Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž povinnou formulované dílčí otázky ohledně interpretace § 53 Smlouvy postrádají judikaturní přesah, neboť uvedený výklad nečiní „aplikační obtíže“. 8/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 9/ Podle ustanovení § 16 odst. 1 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje. 10/ Podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. 11/ Podle ustanovení § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 12/ Především je namístě připomenout, že výkon cizího rozhodnutí, jež podléhá úpravě podle ustanovení § 14 až 16 ZPMS, lze provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím exekučního řádu lze v takovémto případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, které bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS, tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit, a to jak v případě vyhovění návrhu na uznání cizího rozhodnutí, tak i v případě jeho zamítnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, uveřejněné pod číslem 110/2017 Sb. rozh. obč., srov. dále § 37 odst. 4 písm. c/ ex. řádu). 13/ Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom směru, že k rozporu s veřejným pořádkem dochází tehdy, pokud by přiznání účinku vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 189/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 676/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2023, sp. zn. 20 Cdo 136/2023). Muselo by tedy jít o mimořádné a závažné porušení kogentních norem českého právního řádu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2552/2022). Pojem veřejného pořádku zahrnuje především základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen, a jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání rozhodnutí (popř. jeho výkonu) zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající především v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018). 14/ Rovněž judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) je konstantní v závěru, že soud dožádaného členského státu nesmí přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení provedených soudem členského státu původu; soud dožádaného členského státu není současně oprávněn odmítnout uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí jen proto, že existuje rozdíl mezi právním pravidlem použitým soudem členského státu původu a právním pravidlem, které by použil soud dožádaného členského státu, kdyby mu byl spor předložen (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 21. 3. 2024, ve věci C-90/22, Gjensidige, bod 65 a citovanou judikaturu, nebo rozsudek SDEU ze dne 23. 10. 2014, ve věci C-302/13, flyLAL-Lithuanian Airlines AS proti Starptautiskā lidosta Rīga VAS a Air Baltic Corporation AS, bod 48). To sice neznamená, že si soud rozhodující o návrhu na odepření uznání cizího rozhodnutí nemůže pro posouzení, zda nedošlo k porušení základního procesního práva účastníka, učinit vlastní zjištění, ale i v tomto případě platí, že prostřednictvím takových zjištění nelze dovozovat možnost meritorního přezkumu cizího rozhodnutí. 15/ Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 7. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 3. září 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2453/19 odmítl) v obecné rovině uzavřel, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (pro přijetí tohoto závěru vycházel dovolací soud z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988 ve věci C-145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené (a aktuálně vymáhané nebo potenciálně vymahatelné) pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standardní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje přirozený způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze zásadně dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (či odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. 16/ Jestliže v posuzované věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel z nerozporovaného zjištění, že ve sporu o peněžité plnění - zápůjčku, tedy o plnění v tuzemsku zcela obvyklé, byla dovolatelka před ukrajinskými soudy řádně zastoupena, byly jí doručeny žaloba, k níž se vyjádřila, předvolání k jednání, jichž se účastnila, a rozhodnutí, proti nimž využila možnosti podávat opravné prostředky, pak nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o výjimečný případ vyžadující odepření uznání či vykonatelnosti cizího rozhodnutí. Smlouva uzavřená mezi Ukrajinou a Českou republikou zkoumání souladu cizích právních norem s tuzemským veřejným pořádkem nevylučuje (viz otázky ad 1 a 3, které v důsledku českými soudy akceptovaného právního zájmu dovolatelky na revizi cizího rozhodnutí hlediskem tuzemského veřejného pořádku postrádají smysl), tudíž na řešení těchto otázek a na dalším výkladu Smlouvy (otázka ad 4) napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Předestřenou otázkou ad 2 dovolatelka napadá postup odvolacího soudu, tedy fakticky oznamuje vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), nadto je nepochybné, že se odvolací soud „námitkou dovolatelky stran výhrady veřejného pořádku“ řádně zabýval; současně nelze rovněž přehlédnout jistou kontradikci mezi otázkou ad 2 a podstatou otázek ad 1 a 3. 17/ Z celého textu dovolání plyne zřejmá snaha dovolatelky zpochybnit věcnou správnost cizího rozhodnutí, zejména jeho důkazní výsledek založený (krom dalšího) na znaleckém posudku, s jehož závěry dovolatelka nesouhlasila a nesouhlasí požadujíc jeho revizi. Jestliže povinná bez jakékoli důkazní opory tvrdí, že došlo k padělání jejích podpisů na příslušných listinách, oznamuje vlastní představu o skutkovém ději, který nenastal (cizí rozhodnutí vychází z opačného výsledku dokazování), a na němž tudíž nelze výhradu rozporu s veřejným pořádkem úspěšně prosadit (viz judikatura Nejvyššího soudu a SDEU shora). 18/ Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu