20 Cdo 225/2026-299 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné euTax group s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 290/16, identifikační číslo osoby 24183563, zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Vinařská 580/17a, proti povinnému M. F., za účasti manželky povinného M. F., oběma zastoupeným JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, pro 996 208 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 EXE 1074/2023, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024, č. j. 20 Co 354/2024-219, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024, č. j. 20 Co 354/2024-219, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. dubna 2024, č. j. 12 EXE 1074/2023-172, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného a jeho manželky usnesením ze dne 15. 10. 2024, č. j. 20 Co 354/2024-219, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vyškově (dále „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 30. 4. 2024, č. j. 12 EXE 1074/2023-172, ve výrocích, jimiž okresní soud zamítl návrh povinného ze dne 22. 12. 2023 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 143 EX 01020/23, zamítl dále návrh manželky povinného ze dne 8. 1. 2024 na částečné zastavení exekuce vedené podle soudním exekutorem vydaného exekučního příkazu zřízením exekutorského zástavního práva ze dne 18. 12. 2023, č. j. 143 EX 01020/23-010, co do výše představující podíl manželky povinného, kdyby bylo společné jmění manželů (dále „SJM“) zrušeno a vypořádáno podle § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. z.“, tj. ve výši jedné poloviny hodnoty nemovitosti - pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, v obci XY, část obce XY, zapsaném v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY (dále „nemovitá věc“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; výrokem II odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ Exekuce je v posuzované věci vedena zřízením exekutorského zástavního práva na nemovité věci v SJM povinného a jeho manželky za účelem uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 996 208 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 5. 4. 2023 Mgr. Leošem Mitáčkem, notářským kandidátem Mgr. Martina Říhy, notáře se sídlem v Praze, sp. zn. N 576/2023, NZ 971/2023. 3/ Odvolací soud při opakovaném dokazování vyšel ze zjištění, že oprávněná jako úvěrující dne 30. 3. 2023 uzavřela s povinným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru (dále „smlouva o úvěru“ či „smlouva“), ve které povinný vystupoval jako podnikatel s uvedením svého identifikačního čísla, místa podnikání a živnostenského oprávnění. Výslovně prohlásil, že je podnikatelem, smlouvu uzavřel výlučně v rámci své podnikatelské činnosti a veškeré poskytnuté finanční prostředky se zavázal použít pro své podnikání. Dále uvedl, že jeho manželka byla o sjednání předmětného úvěru informována a udělila s ním souhlas. Povinný uzavřel značné množství obdobných úvěrových smluv s různými subjekty a byť se vydával za osobu aktivně podnikající, která potřebuje úvěr pro své další podnikatelské aktivity, ve skutečnosti nepodnikal a z úvěrů získané peněžité částky používal na hrazení běžných provozních výdajů své domácnosti, o čemž manželka povinného věděla (resp. musela vědět). V této věci povinný sám reagoval na inzerát oprávněné a žádal o poskytnutí podnikatelského úvěru opět jako aktivně fungující podnikatel. Dříve si půjčoval i u bankovních institucí, což však později již nebylo možné. 4/ Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že povinný zjevně podvodným způsobem uvedl oprávněnou v omyl, pakliže jí sdělil a při daném kontraktu vystupoval jako aktivní podnikatel, tj. naopak neuvedl skutečnosti, které nyní tvrdí ve svém návrhu na zastavení exekuce, tj. že nepodniká a že požaduje ochranu jako spotřebitel. Tyto okolnosti nemohou jít na vrub oprávněné, nýbrž na k tíži povinného. Okolnosti, jež lze v souhrnu charakterizovat jako jednání v omylu ze strany oprávněné (§ 583 o. z.), však nyní uplatňuje povinný, což mu ustanovení § 579 odst. 1 o. z. zapovídá a nelze k nim v této exekuční věci přihlížet. Důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), proto není dán. Manželka povinného současně musela vědět o transakcích svého manžela, jestliže jí z takto získaných úvěrových peněžitých částek povinný hradil část nákladů spojených se stavebním spořením, úhradou pojistek či nákladů jejich domácnosti (např. poplatek za sledování internetové televize). Povinný v úvěrové smlouvě současně prohlásil, že svou manželku informoval a obdržel od ní souhlas s daným právním jednáním. Závazek plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy se proto stal ve smyslu § 710 o. z. součástí SJM. 5/ Usnesení odvolacího soudu napadli povinný a manželka povinného společným dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezili tvrzením, že napadené usnesení odvolacího soudu, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek: a/ „chybného právního posouzení platnosti smlouvy o úvěru, kdy soudy v rozporu s rozhodovací praxí nezjišťovaly faktický účel smlouvy o úvěru a vyšly čistě z jejího označení“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. června 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21; b/ „práva dovolatelů na legitimní očekávání“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018; c/ „průkazu, že povinný skutečně v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou finanční prostředky obdržel“ v souvislosti s „podáním exekučního návrhu“, vyřešené odvolacím soudem v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2005, sp. zn. 21 Cdo 1691/2004, a ze dne 11. února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013. Současně je podle dovolatelů dána přípustnost dovolaní podle § 237 o. s. ř. i tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to: d/ „zda podle § 4 odst. 2 a § 5 o. z., poskytovatel úvěru, který se ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, v rámci odborné péče dostojí své povinnosti zjišťovat účel úvěru, když tento s žadatelem o úvěr nijak nejedná, a veškerá komunikace s žadatelem o úvěr probíhá výhradně prostřednictvím zprostředkovatele, od kterého se tento nadto zcela distancuje“; e/ „zda byl povinný coby žadatel o úvěr uveden ze strany oprávněné coby poskytovatele o úvěr v omyl, či zda byl případně v omyl uveden zprostředkovatelem úvěru, a to právě z důvodu předložení formulářové smlouvy obsahující podnikatelské účely úvěru, ačkoliv tento účel nekoresponduje s žádostí a informacemi sdělenými žadatelem o úvěr“; f/ „zda je možné notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti uznat co do důvodu a výše dluh vzniklý v souvislosti s podpisem smlouvy o úvěru v okamžiku, kdy tento dluh nebyl splatný, a povinný se v okamžiku jeho uznání ani nenacházel v prodlení“. 6/ V podrobnostech dovolatelé k předestřeným otázkám uvedli, že soudy nesprávně vyšly pouze z obsahu předpřipravené formulářové smlouvy o úvěru, aniž by jakkoliv zjišťovaly její skutečnou povahu, účel a rovněž to, zda se o skutečné užití finančních prostředků úvěrující poskytovatel jakkoliv zajímal. Povinný o podnikatelský úvěr nežádal, s oprávněnou ohledně úvěrové smlouvy nikdy nejednal, veškerá komunikace probíhala přes zprostředkovatele. Smlouvu o úvěru podepsal v pozici spotřebitele, a to v situaci, kdy neměl dostatek časového prostoru seznámit se s obsahem smlouvy, k uvedenému však přistoupil z důvodu nedostatku finančních prostředků na běžné výdaje pro sebe a svou rodinu. Smlouva byla ze strany poskytovatele úvěru formálně a čistě účelově koncipována jako podnikatelská, s cílem vyloučit aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru, a to bez vědomí povinného. Podpis smlouvy byl důsledkem zneužití právní úpravy ze strany oprávněné, jakož i využití finanční tísně povinného a dalších žadatelů, kteří o obdobné úvěry žádají právě v situaci označované jako tzv. úvěrový kolotoč s potřebou získání finančních prostředků. Podle § 5 odst. 1 o. z. se oprávněná nepochybně nejen veřejně, ale i ve styku s povinným, přihlásila k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, čímž dala najevo, že je schopna jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jejího povoláním nebo stavem spojena, poskytuje-li úvěry opakovaně a dlouhodobě. Měla tudíž povinnost jednat s odbornou péčí před podpisem smlouvy o úvěru a řádně zjišťovat skutečný účel smlouvy, tedy poskytnutí finančních prostředků, což neučinila. Spokojil-li se oprávněný coby poskytovatel úvěru, který vystupuje v pozici odborníka, pouze s případnými tvrzeními zprostředkovatele, aniž by sám s povinným jednal a účel poskytovaného úvěru průkazně zjišťoval, nesplňuje takové jednání znaky odborné péče. 7/ Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že ze skutkových zjištění okresního i odvolacího soudu jednoznačně vyplývá podnikatelský účel smlouvy o úvěru, s jejímž zněním povinný výslovně souhlasil. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy byl povinný již přes dva roky podnikatelem. Předmětem podnikání oprávněné je výlučně vedení účetnictví; poskytnutím úvěru chtěla jen zhodnotit své volné finanční prostředky. 8/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného a manželky povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále „ex. řád“/) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda smlouva o úvěru (jež je podkladem exekučního titulu) je smlouvou spotřebitelskou, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je současně opodstatněné. 9/ Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 10/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi uzavřel, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024). 11/ V řadě dalších rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil (srov. např. rozsudky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, e dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, či ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011), že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, vysvětlil, že je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. 12/ Ze skutkových zjištění soudů (dovolací soud je skutkovými zjištěními, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, zásadně vázán) se v posuzované věci podává, že povinný sjednal v minulých letech několik podnikatelských úvěrů a že smlouva o poskytnutí úvěru ze dne 30. 3. 2023, uzavřená mezi ním a oprávněnou, obsahuje identifikační číslo osoby povinného, místo jeho podnikání, a prohlášení povinného, že je podnikatelem, že smlouvu uzavírá v rámci výkonu své podnikatelské činnosti a že účelem smlouvy je úhrada závazků, které povinnému vznikly z jeho podnikatelské činnosti. Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených zjištění k závěru, že jde k tíži povinného absence jeho upozornění ve vztahu k oprávněné o potřebě povinného získat finanční prostředky na provoz své domácnosti, neboť ve skutečnosti sám nepodniká, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda, jakým způsobem a s jakým výsledkem si sama oprávněná v konkrétní věci ověřovala souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním úvěrovaného. 13/ Ke shora uvedenému závěru ostatně dovolací soud dospěl v obdobných exekučních věcech vedených na základě srovnatelných úvěrových smluv vůči témuž povinnému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2025, sp. zn. 20 Cdo 2611/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025, sp. zn. 20 Cdo 2658/2025), přičemž ani v posuzované věci není důvod pro řešit předestřenou otázku odlišně. 14/ Protože posouzení věci odvolacím soudem je v otázce řádně vedeného kontraktačního procesu s (potenciálním) spotřebitelem neúplné, a tudíž (prozatím) nesprávné, Nejvyšší soud (aniž by bylo třeba zabývat se dalšími dovolacími námitkami) napadené usnesení odvolacího soudu ruší (§ 243e odst. 1 o. s. ř) a zároveň ruší i odvolacím soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně, pro které platí stejné kasační důvody, při vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 15/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (soudní exekutor) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 5. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu