20 Cdo 238/2026-883 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné REVITEA WINE, s. r. o., se sídlem v Šatově č. 404, identifikační číslo osoby 07539967, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, proti povinným 1) I. K., od 29. září 2025 v konkursu, zastoupenému JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem se sídlem v Brně, Drobného č. 306/34, a 2) M. K., zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní č. 925/9, za účasti manželky povinného 1) A. K., zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 388/8, pro 11 174 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 EXE 1142/2020, o dovolání povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2025, č. j. 12 Co 105/2024-836, takto: Dovolání povinného 1) se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 64 EXE 1142/2020-634, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce (výrok I.), zamítl návrh manželky povinného 1) na zastavení exekuce v části, v níž je vedena proti její osobě (výrok II.), zamítl návrh manželky povinného 1) na zastavení exekuce v části, v níž je prováděna přikázáním pohledávky z jejích bankovních účtů a prodejem nemovitých věcí ve společném jmění manželů (výrok III.), a zamítl návrh povinné 2) na zastavení exekuce v části, v níž je prováděna přikázáním jiné peněžité pohledávky povinné 2) z důvodu nároku na vyplacení plnění plynoucího z titulu výkonu funkce předsedy dozorčí rady, a to v rozsahu nezabavitelné částky (výrok IV.). Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. června 2025, č. j. 12 Co 105/2024-836, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že exekuce je vedena k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 11 174 950 Kč s příslušenstvím podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2017, č. j. 55 Cm 112/2017-25, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 55 Cm 112/2017-115 (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2019, č. j. 12 Cmo 99/2019-479 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019, č. j. 12 Cmo 99/2019-523, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2020, č. j. 12 Cmo 99/2019-537). Z odůvodnění se podává, že podle povinného 1) jsou dány důvody pro zastavení exekuce, jelikož její nařízení i vedení je v rozporu s dobrými mravy, konkrétně se jedná o tzv. šikanózní exekuční návrh, který představuje zvláštní zneužití práva. Dne 3. prosince 2019 byla uzavřena dohoda o společném postupu, přičemž jedním z účelů této dohody byl zánik závazků povinných ze směnky, na jejímž základě byl vydán exekuční titul. Oprávněná se v dohodě o společném postupu zavázala vůbec nezahájit exekuční řízení za účelem vymožení směnečné pohledávky, avšak podle povinného 1) tento závazek porušila. Dále podle tvrzení povinného 1) oprávněná sleduje zcela jiný cíl než efektivní vymožení své pohledávky. Oprávněná uvedla, že účelem dohody o společném postupu byl zánik pohledávky, která je předmětem této exekuce, a to prostřednictvím převodu části pozemků povinného, který by naopak získal některé jiné pozemky od společnosti Vinné sklepy Lechovice, spol. s r.o. Povinný 1) se v dohodě o společném postupu zavázal zajistit nejpozději ke dni uzavření kupní smlouvy, aby u převáděných pozemků nebyla na příslušných listech vlastnictví zapsána jakákoliv práva či omezení ve prospěch České republiky, žádná předběžná opatření, na jejichž základě by byla jakkoliv omezena dispozice s převáděnými pozemky, ani jakákoliv jiná omezení, která by vznikla nebo byla zapsána po uzavření dohody o společném postupu, což povinný 1) nesplnil, v důsledku čehož došlo ke zmaření účelu dohody od jejího počátku. Povinný 1) dále tvrdil, že při podpisu dohody o společném postupu byla uzavřena též ústní dohoda, podle níž měl navazující právní dokumentaci zhotovit právní zástupce oprávněné. Závazek povinného 1) splnit uvedenou povinnost nebyl podle jeho názoru dodržen z důvodu porušení povinnosti oprávněné zajistit prostřednictvím svého právního zástupce vypracování potřebné právní dokumentace. Odvolací soud po doplnění dokazování mimo jiné uzavřel, že existence povinným 1) tvrzené ústní dohody nebyla prokázána, a i kdyby oprávněná tvrzený závazek ke zpracování dokumentace na sebe skutečně vzala, mohla by jej splnit až poté, co by povinní splnili své povinnosti z dohody o společném postupu ve sjednaném termínu, což však neučinili. V důsledku porušení uvedené povinnosti povinného 1) dle dohody o společném postupu došlo ke zrušení této dohody od jejího počátku. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zcela dostačujícím a přiléhavým způsobem ozřejmil příčiny nedůvodnosti uplatněné obrany v podobě návrhu na zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a to jak z hlediska hodnocení exekučního titulu v rámci exekučního řízení z pohledu jeho věcné správnosti, tak i z pohledu uplatnění námitky, že jednání oprávněné při podání exekučního návrhu bylo rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s argumentací povinného 1) ohledně slibu odškodnění, dobrých mravů a šikanózního zahájení exekuce ze strany oprávněné odvolací soud rovněž upozornil na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 19. června 2024, č. j. 20 Cdo 1248/2024-289, ve kterém Nejvyšší soud (v souběžné exekuci týchž účastníků, která je vedena zřízením exekutorského zástavního práva u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 914/2020) zaujal stanovisko k obsahově zcela shodné obraně povinných. Nejvyšší soud se ztotožnil se soudem odvolacím (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2023, č. j. 12 Co 200/2023-264), resp. soudem prvního stupně (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. února 2023, č. j. 111 EXE 914/2020-147), že „dosavadní skutková zjištění soudů neodůvodňují závěr o jiné motivaci oprávněné, než právě vymoci svou soudem pravomocně přiznanou pohledávku, a není významné, že existuje (či existoval) okruh dalších subjektů, jež byly povinny stejnou pohledávku hradit, neboť povinnými z exekučního titulu jsou jednoznačně právě povinní a je zcela na vůli oprávněné, zda pohledávku bude či nebude vymáhat současně či výlučně po jiných osobách než po povinných“. Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním povinný 1). Jeho přípustnost spojuje s řešením dosud neřešených otázek: Zda a v jakém rozsahu se lze v řízení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolávat mimosmluvních ujednání a následného chování stran, modifikujícího či doplňujícího povinnosti z původní dohody,­ a zda je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. skutečnost, že exekuce je zahájena a vedena v rozporu s jejím účelem, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti z vykonávaného titulu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o společném postupu zanikla od jejího počátku v důsledku porušení smluvní povinnosti povinným 1), a oprávněná tak mohla zahájit exekuci. Dovolatel trvá na tom, že mezi stranami dohody o společném postupu ze dne 3. prosince 2019 došlo současně k ústní dohodě, že navazující právní dokumentaci zhotoví právní zástupce oprávněné. Skutečnost, že ústní dohoda byla plněna, podle povinného 1) vyplývá z předložených důkazů. Odvolací soud se však omezil pouze na hodnocení kroků oprávněné, pominul tvrzení a důkazy k prokázání existence uvedené ústní dohody a nevypořádal se ani s podáním povinného ze dne 22. června 2025. Povinní po celou dobu činili vše, co po nich bylo možné rozumně požadovat. Oprávněná a s ní spřízněné subjekty podle povinného 1) neposkytly povinným součinnost a záměrně přivodily stav, který by obvykle znamenal zánik dohody o společném postupu. Povinný 1) však dovozuje, že k zániku nedošlo z důvodu ustanovení § 549 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť zánik dohody o společném postupu by byl ve prospěch strany, která jej záměrně způsobila. Povinný opakuje svou argumentaci z řízení před nižšími soudy, že termín pro splnění shora uvedené povinnosti povinného 1) nebyl dodržen z důvodu porušení povinnosti oprávněné zajistit vypracování dokumentace, a nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (resp. I soud prvního stupně) hodnotil důkazy. V souvislosti s možností zneužití práva či šikanózního exekučního návrhu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, ze dne 23. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018, či ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021) dovolatel namítá, že se odvolací soud zabýval rozporem s dobrými mravy pouze v souvislosti se slibem odškodnění, který byl pouze podpůrným argumentem. Skutečným jádrem námitky šikany a rozporu s dobrými mravy je okolnost, že povinný 1) byl dohodou o společném postupu lstivě uveden v omyl a vzal zpět své odvolání proti směnečnému platebnímu rozkazu. Dohodu povinný podepsal pouze v důvěře, že směnka nebude uplatněna, pokud bude dohoda o společném postupu dodržována. Povinní byli připraveni povinnost plnit dobrovolně, bez nutnosti zahájit exekuci, oprávněná však neposkytla ani minimum součinnosti, aby byla její pohledávka uspokojena, když stačilo jen příslušným dodatkem posunout lhůtu ke splnění některých povinností účastníků dohody. Dále povinný 1) zdůraznil, že oprávněná se svým postupem zbavila možnosti vymáhat dluh po dlužníkovi (Víno Lechovice spol. s r. o.), spoludlužníkovi přistoupivšímu k závazku (Vinné sklepy Lechovice spol. s r. o.) i po zástavním dlužníkovi (Central-Therm a. s.), jelikož svou pohledávku vůči nim nechala promlčet. Dluh vymáhá pouze po povinných, aby je co nejvíce poškodila a vyvíjela na ně neoprávněný tlak v souvislosti s dalšími vedenými spory. Povinný 1) navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na nesprávném právním posouzení, které by spočívalo v povinným 1) specifikovaných otázkách. Povinný 1) pouze nesouhlasí s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci, tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen. Oprávněná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání povinného 1) jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolatel formuloval dvě otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá, proto tyto otázky přípustnost dovolání nezaloží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud nijak nevyloučil obecnou možnost zastavit exekuční řízení, vyjde-li najevo, že v jeho pokračování brání kupříkladu dohoda účastníků či šikanózní (zneužívající) povaha exekučního návrhu, ale v projednávané věci relevantní okolnosti pro takový postup neshledal. Z obsahu dovolání se podává, že podstatu dovolatelem předestřené argumentace (tvrzená existence ústní dohody ohledně povinnosti zpracovat navazující dokumentaci, jejímž porušením měla být zmařena dohoda o společném postupu) představuje subjektivní názor dovolatele na hodnocení skutkového stavu soudem a nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Ten uzavřel, že existence ústní dohody nebyla prokázána, a i kdyby oprávněná tvrzený závazek ke zpracování dokumentace na sebe skutečně vzala, mohla by jej splnit až poté, co by povinní splnili své povinnosti z dohody o společném postupu ve sjednaném termínu, což však neučinili. V důsledku porušení uvedené povinnosti povinného 1) o společném postupu tak (podle ustanovení této dohody) došlo ke zrušení dohody od jejího počátku. Lze jen dodat, že nikoliv každé opomenutí důkazu automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, ale pouze opomenutí takového důkazu, který může mít relevantní význam pro řízení; v praxi se totiž lze setkat i s takovými důkazními návrhy, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivé důkazy hodnotil, případně že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci podstatné. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje vlastní právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Uplatňuje tudíž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění odvolacího soudu nevykazují ani jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Ani hodnocení důkazů rovněž nevykazuje žádné znaky libovůle. Dovolání není přípustné ani pro řešení druhé dovolatelem formulované otázky týkající se možného vedení exekuce v rozporu s dobrými mravy či šikanózního exekučního návrhu. Odvolací soud totiž uzavřel, že prvostupňový soud zcela dostačujícím a přiléhavým způsobem ozřejmil příčiny nedůvodnosti uplatněné obrany v podobě návrhu na zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to jak z hlediska hodnocení exekučního titulu v rámci exekučního řízení z pohledu jeho věcné správnosti, tak i z pohledu uplatnění námitky, že jednání oprávněné při podání exekučního návrhu bylo rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s argumentací povinných ohledně slibu odškodnění, dobrých mravů a šikanózního zahájení exekuce oprávněnou odvolací soud rovněž upozornil na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 19. června 2024, č. j. 20 Cdo 1248/2024-289, ve kterém (v souběžné exekuci týchž účastníků, která je vedena zřízením exekutorského zástavního práva), Nejvyšší soud zaujal stanovisko k obsahově zcela shodné obraně povinných, v němž se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že „dosavadní skutková zjištění soudů neodůvodňují závěr o jiné motivaci oprávněné, než právě vymoci svou soudem pravomocně přiznanou pohledávku, a není významné, že existuje (či existoval) okruh dalších subjektů, jež byly povinny stejnou pohledávku hradit, neboť povinnými z exekučního titulu jsou jednoznačně právě povinní a je zcela na vůli oprávněné, zda pohledávku bude či nebude vymáhat současně či výlučně po jiných osobách než po povinných“. Není významné, zda existuje (či existoval) okruh dalších subjektů, jež byly povinny stejnou pohledávku hradit, protože z exekučního titulu jsou zavázáni jednoznačně povinný 1) a povinná 2). Bylo zcela na vůli oprávněné, zda vůbec, po kom a kdy začne (současně či výlučně) pohledávku vymáhat. Shodně již Nejvyšší soud rozhodl v usnesení ze dne 4. února 2026, sp. zn. 20 Cdo 3160/2025 (o dovolání v souběžné exekuci týchž účastníků, která je vedena zřízením exekutorského zástavního práva u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 914/2020). Dovolací soud závěrem konstatuje, že projednávaná věc nevykazuje žádné mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17, bod 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021, ze dne ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, ze dne 6. srpna 2024, sp. zn. 20 Cdo 1953/2024) a podle níž může zcela výjimečně dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže by vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu