20 Cdo 243/2026-116 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Red Velvet, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Jurečkova 643/20, identifikační číslo osoby 01807471, zastoupené Mgr. Urszulou Wojnarovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Frýdecká 494, proti povinnému J. Š., zastoupenému Mgr. Pavolem Šimonem, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády 1766/84, pro 600 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 48 EXE 3776/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2025, č. j. 17 Co 102/2025-78, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 8. 2025, č. j. 17 Co 102/2025-78, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 4. 11. 2024, č. j. 48 EXE 3776/2024-29, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce zahájené dne 29. 8. 2024 a vedené soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2024, č. j. 3 T 4/2023-975, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2024, č. j. 4 To 89/2024-1003 (dále rovněž „exekuční titul“), pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 600 000 Kč. 2/ Odvolací soud nepřisvědčil námitce povinného, že by nařízení exekuce v dané věci představovalo „nepřiměřený zásah do poměrů povinného“, protože jeho deklarovanou ochotu plnit povinnost z exekučního titulu „mimo exekuci“ nelze považovat za důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Neakceptoval rovněž argumentaci povinného ohledně nevykonatelnosti exekučního titulu, který nabyl právní moci dne 15. 7. 2024, kdy Krajský soud v Ostravě vydal pod č. j. 4 To 89/2024-1003 usnesení, jímž odvolání povinného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2024, č. j. 3 T 4/2023-975, zamítl (§ 139 odst. 1 písm. b/ bod cc/, § 140 odst. 1 písm. a/ a § 141 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „trestní řád“). Nebyla-li exekučním titulem explicitně stanovena lhůta k plnění, povinný byl povinen pohledávku oprávněné zaplatit do tří dnů od právní moci exekučního titulu (§ 40 odst. 1 písm. b/, odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“). 3/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek zejména procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc má být posouzena jinak“. 4/ V další části dovolání povinný namítal, že vedení exekuce je „nepřiměřené“, má-li dovolatel „zájem náhradu škody oprávněné uhradit, avšak za tímto účelem si musí sjednat úvěr, ze kterého by částku uhradil najednou anebo po splátkách“, v čemž mu exekuce zabraňuje. V tomto bodě je napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně, nepřezkoumatelné. Dovolatel si je vědom, že exekuční titul byl vydán v rámci trestního řízení, přesto odkazuje (s dílčí citací v textu dovolání) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, s důrazem na větu, podle které „se rozsudek, jímž byla v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, stane vykonatelným, jakmile nabyl právní moci“. V posuzované věci se mohl stát vykonatelným nejdříve v den, kdy bylo rozhodnutí odvolacího trestního soudu povinnému doručeno, k čemuž došlo až po zahájení exekuce (dne 23. 9. 2024). 5/ K opravnému prostředku povinného se vyjádřila oprávněná s návrhem na odmítnutí dovolání, u něhož se povinnému nepodařilo založit přípustnost. Exekuční titul nabyl právní moci dnem vyhlášení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (15. 7. 2024), není-li pro okamžik skončení řízení rozhodné, zda se účastník o takovém okamžiku dozvěděl osobně při vyhlášení rozhodnutí či až z doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, jak plyne z konzistentní judikatury Nejvyššího soudu (z rozsudku ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 2623/2012, či z usnesení ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012). 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není pro vady obsahu projednatelné (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.), resp. není - se stejným procesním následkem - v důsledku nesplněných zákonných náležitostí přípustné (§ 237 o. s. ř. a contrario). 7/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konzistentně a dlouhodobě zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 8/ Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu i v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Z obsahu dovolání musí být dále patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Z povahy předpokladu přípustnosti dovolání dále vyplývá, že v konkrétním případě (ke každé ohlášené právní otázce) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno hledisko jiné (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018). 9/ Shora vyložené náležitosti dovolání povinný v posuzované věci nerespektoval. Při vymezení přípustnosti dovolání směšuje dvě kritéria, nadto nepřesně citovaná (napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek zejména procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc má být posouzena jinak“), a k takto uvozenému předpokladu namísto formulace řešených otázek polemizuje s přezkoumatelnými závěry odvolacího soudu ohledně „nepřiměřené“ exekuce ve spojení s tvrzením, že (nebýt exekuce) hodlal dluh uhradit či splácet z úvěru, k čemuž příslušnou judikaturu dovolacího soudu nepřiřadil (alespoň v podobě právních závěrů Nejvyššího soudu). 10/ V případě námitky, že exekuční titul nebyl v okamžiku zahájení exekučního řízení vykonatelný (z důvodu nedoručení rozhodnutí odvolacího soudu v „nalézacím“ řízení), sice dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, avšak uvedené rozhodnutí se zabývalo skutkově odlišným případem, v němž byly řešeny otázky absence lhůty k plnění exekučního titulu vydaného v trestní věci a materiálních náležitostí exekučního titulu. Mínil-li tedy dovolatel založit přípustnost dovolání na otázce řešené odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, není jím označené podpůrné rozhodnutí přiléhavé. Krom toho odvolací soud v napadeném usnesení dostatečným způsobem vykonatelnost rozhodnutí vydaného v trestní věci odůvodnil zákonným režimem plynoucím z trestního řádu, proti čemuž se dovolatel konkrétně nevymezil. 11/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu