20 Cdo 2457/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. H., zastoupeného Mgr. Václavem Votavou, advokátem se sídlem v Javorníku, Míru 150, proti povinnému P. T., pro 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 1249/12, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 7. 2025, č. j. 40 Co 13/2025-74, takto: I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Soudní exekutor JUDr. Alan Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, usnesením ze dne 26. 8. 2024, č. j. 197 EX 1249/12-56, zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Jeseníku dne 27. 4. 2012, č. j. 17 EXE 924/2012-13 (výrok I), rozhodl, že zastavením exekuce nejsou dotčeny účinky již provedených úkonů a vymožená plnění na náklady exekuce a pro oprávněného (výrok II), uložil povinnému uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III), za úkony spojené se zastavením exekuce si přiznal paušální náhradu nákladů 907,50 Kč, kterou je povinna exekutorovi uhradit Česká republika – Okresní soud v Jeseníku (výrok IV), a povinnému uložil povinnost uhradit oprávněnému náhradu účelně vynaložených nákladů 11 083,60 Kč (výrok V). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen “odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud z obsahu předloženého spisu soudního exekutora shrnul, že k návrhu oprávněného Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 27. 4. 2012, č. j. 17 EXE 924/2012-13, nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím, provedením exekuce pověřil JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jeseník (nyní soudní exekutor JUDr. Alan Havlice, Exekutorský úřad Jeseník). Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci 13. 6. 2012. V dosavadním průběhu exekuce nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, exekucí nebyla postižena nemovitá věc, nebyly ani zjištěny vyloučené doby podle § 55 odst. 12 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále jen „exekuční řád“. Usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 197 EX 1249/12-46, soudní exekutor vyzval oprávněného, aby sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, a pro případ, že oprávněný soudnímu exekutorovi v uvedené lhůtě sdělí, že se zastavením exekuce nesouhlasí, vyzývá ho k úhradě zálohy na další vedení exekuce ve výši 605 Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty podle věty první, případně k podání návrhu na zproštění od složení zálohy s poučením, že v případě jím vyjádřeného souhlasu se zastavením exekuce, v případě marného uplynutí lhůty k vyjádření oprávněného, nebo v případě nesložení zálohy na další vedení exekuce, soudní exekutor exekuci zastaví. Výzva soudního exekutora byla oprávněnému doručena 10. 7. 2023. Oprávněný vyjádřil nesouhlas se zastavením exekuce a dne 25. 7. 2023 uhradil zálohu na další vedení exekuce. K zastavení exekuce poté soudní exekutor přistoupil z úřední povinnosti, když ke dni vydání usnesení o zastavení exekuce byly splněny zákonné předpoklady pro zastavení dle ustanovení § 55 odst. 11 věta čtvrtá exekučního řádu, neboť uplynula celková dvanáctiletá doba bezvýslednosti počítaná od právní moci usnesení o nařízení exekuce, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti. 4. Podle odvolacího soudu soudní exekutor dospěl ke správnému závěru o naplnění předpokladů pro postup podle § 55 odst. 11 exekučního řádu. Z obsahu spisu vyplývá, že v souzené věci nabylo usnesení o nařízení exekuce právní moci dne 13. 6. 2012, a tak před 1. 1. 2023, k němuž nejdříve bylo možno posuzovat naplnění podmínek bezvýslednosti, uplynulo téměř 11 nepřerušených let, po které nebylo na vymáhanou povinnost ničeho vymoženo. Za takové situace odvolací soud nepovažoval za účelné, aby soudní exekutor usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 197 EX 1249/12-46, vyžadoval po oprávněném zaplacení zálohy na další vedení exekuce, byť zákon takový postup umožňoval. Zaplacením zálohy si oprávněný sice vynutil pokračování exekuce, avšak jen do 13. 6. 2024, kdy uplynula 12letá doba bezvýslednosti a kdy byl exekutor povinen bez dalšího exekuci zastavit, což také učinil. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani to, že oprávněný po výzvě soudního exekutora vyjádřil nesouhlas se zastavením exekuce a uhradil též zálohu na další vedení exekuce. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudního exekutora jako věcně správné potvrdil. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že se odvolací soud u posuzování zastavení exekuce pro bezvýslednost, resp. nemajetnost dle § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu odchýlil od ustálené judikatury jednak ve vztahu k odlišné právní úpravě u „běžných“ a „privilegovaných“ oprávněných (např. usnesení ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2176/2024), a jednak ve vztahu ke konkurenci prodloužení lhůty podle odst. 7 o tři roky ve smyslu odst. 11 věty prvé exekučního řádu a délky celkové doby bezvýslednosti po vyznačení doložky provedení exekuce v trvání 12 let ve smyslu odst. 11 věty čtvrté exekučního řádu. Dále má za to, že v rozhodovací praxí dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena právní otázka (jak ostatně sám Nejvyšší soud ve své judikatuře konstatuje např. v usnesení ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 20 Cdo 398/2025) – jaké konkrétní okolnosti má při rozhodování o zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu exekutor, resp. exekuční soud zvažovat jako takové, pro které by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům, a zda je povinen tyto okolnosti zvážit z úřední povinnosti či pouze k návrhu oprávněného. 6. K první předestřené otázce uvádí, že odvolací soud nesprávně zhodnotil, že je dán důvod k zastavení exekuce zejména ve smyslu § 55 odst. 11 věty čtvrté exekučního řádu, i přesto, že oprávněný vyjádřil nesouhlas se zastavením exekuce a uhradil zálohu. Odvolací soud pomíjí, že v takovém případě by postrádal veškerou logiku předchozí postup soudního exekutora podle § 55 odst. 7 a 8 exekučního řádu, neboť tímto by nedošlo k prodloužení bezvýsledné exekuce o další tři roky, jak předpokládá § 55 odst. 11, ale pouze zhruba o jeden rok. Sám odvolací soud ve svém odůvodnění připouští, že shora uvedený postup exekutora nebyl účelný. Dovolatel k tomu dodává, že tento postup byl také zcela zmatečný a dovolateli způsobil finanční škodu. Současně neshledává správný postup exekutora, kdy oprávněnému zaslal pouze jednu výzvu, když měl nejprve zaslat výzvu, zda souhlasí se zastavením bezvýsledné exekuce a až následně výzvu k zaplacení zálohy (k tomu odkazuje na komentářovou literaturu). 7. Dále uvádí, že oprávněný může být zproštěn od složení zálohy v případě, pokud by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům. V takovém případě platí, že ochrana privilegovaných oprávněných spočívá i v tom, že se na ně nevztahují pravidla pro prodlužování doby bezvýslednosti ani celková doba pro zastavení exekuce. Tento závěr judikoval též Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2176/2024. Odvolací soud však žádné takové výjimečné okolnosti nezjišťoval. Dosud též nebyl stanoven okruh takovýchto okolností (minimálně dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 20 Cdo 398/2025). Považuje za vhodné, aby dovolací soud tyto okolnosti specifikoval co nejkomplexnějším výčtem. Bylo by to vodítko pro soudní exekutory a exekuční soudy, když ti zjišťují z vlastní iniciativy, zda se jedná o chráněnou pohledávku privilegovaného oprávněného. K tomuto opět odkazuje na komentářovou literaturu. 8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se v exekuci pokračuje a oprávněnému se přiznává náhrada nákladů, popřípadě nechť usnesení odvolacího soudu a soudního exekutora zruší a věc vrátí soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. 9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 10. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 20 Cdo 598/2024, uzavřel, že novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2021 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, komplexně upravuje problematiku bezvýslednosti exekucí (jde o odstavce 7 až 13 ustanovení § 55 exekučního řádu) a konkrétně odstavce 7 a 11 ustanovení § 55 lze ve znění přechodných ustanovení uvedené novely aplikovat od 1. 1. 2023 i na řízení zahájená před účinností uvedené novely při započítání dosavadního běhu dob, s dovětkem, že pro účely postupu podle novelizované úpravy v oblasti bezvýsledných exekucí se za vyznačenou doložku provedení exekuce považuje rovněž právní moc usnesení o nařízení exekuce. Jednoznačným záměrem novelizované normy bylo stanovit časový rozsah marně vedených exekucí. 11. Na závěrech plynoucích z citovaného usnesení Nejvyššího soudu zásadně nemění nic ani další novelizace provedené zákony č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů a č. 255/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zkoumaná lhůta bezvýslednosti exekuce podle § 55 odst. 7 a odst. 11 exekučního řádu v důsledku těchto novel a s ohledem na okolnosti posuzovaného případu nemohla uplynout dříve než 1. 1. 2023 (viz část třetí § 10 odst. 1 věta druhá a třetí přechodných ustanovení zákona č. 214/2022 Sb.). 12. Okresní soud v Jeseníku nařídil exekuci v daném případě usnesením dne 27. 4. 2012, č. j. 17 EXE 924/2012-13, které nabylo právní moci 13. 6. 2012. Na pohledávku oprávněného nebylo ničeho uhrazeno. K výzvě soudního exekutora oprávněný složil na jeho účet dne 25. 7. 2023 zálohu na další vedení exekuce, tedy ještě před uplynutím maximální hranice 12 let nepřerušeného bezvýsledného trvání exekuce, která se v souzené věci odvíjí právě od data 13. 6. 2012. V souvislosti s tím oprávněný předně namítá, že postup exekutora postrádá logiku, nevedlo-li složení zálohy k prodloužení řízení o další tři roky. 13. Dovolatel však pomíjí právní úpravu, která soudnímu exekutorovi ukládá vyzvat oprávněného, zda souhlasí se zastavením exekuce, a to po uplynutí šesti, resp. devíti let po vyznačení doložky provedení exekuce (popř. právní moci usnesení o nařízení exekuce), byla-li exekuce vedena bezúspěšně (§ 55 odst. 11 exekučního řádu). Jestliže u řízení zahájených před účinností zákona č. 286/2021 Sb. se uvedená doba uplatní poprvé od 1. 1. 2023 (bod 11 přechodných ustanovení), je zřejmé, že soudní exekutor postupoval v souladu s uvedenou citovanými ustanoveními, byť složená záloha nemohla vést k prodloužení vedení exekuce o celé další tři roky. 14. Dovolatel rovněž namítá, že mu měl soudní exekutor nejprve zaslat výzvu, zda souhlasí se zastavením bezvýsledné exekuce a až následně případně vyzvat ke složení zálohy na další vedení exekuce. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v usnesení ze dne 30. 6. 2023, č. j. 197 EX 1249/12-46, soudní exekutor vyzývá oprávněného, aby mu sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy (věta první). Zároveň ho vyzval, aby v případě nesouhlasu zaplatil zálohu na další vedení exekuce v celkové výši 605 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty podle věty první nebo aby do 10 dnů ode dne uplynutí lhůty podle věty první podal návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce (věta druhá). Současně výrok obsahuje poučení, že v případě souhlasu se zastavením exekuce, marným uplynutím lhůty podle věty první nebo nesložením zálohy podle věty druhé soudní exekutor exekuci zastaví. V poučení usnesení soudní exekutor cituje § 55 odst. 7 až 11 exekučního řádu. Ze zákonné úpravy vyplývá, že by výzvě k zaplacení zálohy měla předcházet samostatná výzva ke sdělení, zda oprávněný souhlasí se zastavením exekuce. V daném případě však soudní exekutor nekrátil oprávněnému lhůtu k vyjádření, vázal-li lhůtu ke složení zálohy až na skončení lhůty k vyjádření (ne)souhlasu s dalším vedením exekuce. 15. V souzené věci je však z hlediska uplatněných dovolacích námitek podstatné, že k zastavení exekuce došlo proto, že po dobu 12 let od právní moci usnesení o jejím nařízení byla exekuce vedena bezúspěšně. 16. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 20 Cdo 598/2024, stejně jako v usnesení ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1627/2025, dovodil, že ani další složená záloha na vedení exekuce nemůže maximální dobu 12 let prolongovat. Proto ani oprávněným složená záloha nemohla ovlivnit délku trvání exekuce nad 12 let. 17. Dovolatel dále považuje za stěžejní vyřešit otázku, zda soudní exekutor nebo exekuční soud jsou povinni posoudit okolnosti, pro které by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům z úřední povinnosti. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že ustanovení § 55 odst. 9 exekučního řádu, věta poslední (ve znění účinném od 26. 8. 2023) stanoví, že „nevyplývá-li z exekučního spisu opak, má se za to, že oprávněný od složení zálohy na další vedení exekuce podle věty první není zproštěn“. Ačkoliv předchozí úprava tuto větu neobsahovala, z logiky věci je zřejmé, že pokud z exekučního spisu nevyplývají okolnosti, pro které by zastavení exekuce zjevně odporovalo dobrým mravům, břemeno tvrzení a důkazní leží na straně oprávněného; ten však v projednávané věci žádnými takovými okolnostmi neargumentuje, návrh na zproštění od složení zálohy nepodal (přičemž o této možnosti byl ve výzvě soudního exekutora náležitě poučen) a z exekučního spisu se žádné výjimečné okolnosti nepodávají. 18. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k pochybnostem oprávněného uvádí, že nelze předem stanovit žádný komplexní výčet okolností, pro které by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu, když tento okruh okolností je předem neomezený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn 21 Cdo 1070/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1800/2025). Je však nepochybné, že pod kategorii exekucí, jejíž zastavení by odporovalo dobrým mravům, lze podřadit pouze výjimečné případy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 20 Cdo 398/2025). Nutno dodat, že na řešení této otázky napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, když se, jak je zřejmé shora, zkoumáním těchto okolností soudní exekutor ani exekuční soud nezabývali, jelikož žádné výjimečné okolnosti z exekučního spisu nevyplývaly a oprávněný žádné takové okolnosti ani netvrdil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1242/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018). 19. Jestliže odvolací soud vyhodnotil, že od 13. 6. 2012 byla exekuce zcela bezvýsledná, a proto ji zastavil, postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 2. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu