20 Cdo 3103/2025-846 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky - Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, za níž jedná Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti povinné ICEC-HOLDING, a. s., se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Čujkovova 1714/21, identifikační číslo osoby 25357484, zastoupené Mgr. Adélou Gajdovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, pro 226 155 190,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 10206/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2025, č. j. 66 Co 145/2025-57 zl., t a k t o: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: 1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“ či „krajský soud“) usnesením ze dne 26. 6. 2025, č. j. 66 Co 145/2025-57 zl., k odvolání povinné společnosti potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 22. 1. 2025, č. j. 91 Nc 10206/2007-619, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrok I usnesení odvolacího soudu) a návrh povinné na odklad exekuce (výrok II). 2) Odvolací soud aproboval (viz bod 5 odůvodnění napadeného usnesení) zjištění soudu prvního stupně, že exekuce byla zahájena 13. 2. 2007 a soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, je vedena podle směnečného platebního rozkazu krajského soudu ze dne 20. 6. 2003, č. j. 23 Sm 131/2002-23, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 2. 2004, č. j. 23 Cm 132/2003-138, s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2006, č. j. 4 Cmo 236/2004-252, a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2004, č. j. 50 Cm 338/2001-99 (dále „exekuční titul“), za účelem vymožení pohledávky právní předchůdkyně oprávněné České konsolidační agentury (dále rovněž „ČKA“) ve výši 226 155 190,54 Kč s 6 % úrokem z této částky od 11. 5. 2000 do zaplacení, a dále pohledávek ve výši 753 850,64 Kč, 259 340 Kč a 205 530 Kč, rovněž i pro vymožení nákladů nalézacího řízení ve výši 1 214 190 Kč a nákladů exekuce. 3) Povinná společnost návrh na zastavení exekuce a na odklad provedení exekuce odůvodnila nepřípustností exekuce, neboť vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku kompenzačního „úkonu“ povinné ze dne 22. 11. 2024. Namítala dále, že uvedené jednostranné započtení ze strany nestátního subjektu je podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMČR“), možné (§ 42 odst. 2 ZMČR aplikovat nelze), a postoupení vymáhané pohledávky na oprávněnou označila za absolutně neplatné právní jednání s poukazem na § 1881 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). 4) Odvolací soud námitky povinné neuznal. Zdůraznil, že započtení pohledávky proti pohledávce státu je přípustné pouze na základě dohody, k níž v posuzované věci nedošlo, a proto je nezbytné aplikovat kogentní ustanovení § 42 odst. 2 ZMČR. Vymáhaná pohledávka má charakter pohledávky státu, neboť tvořila součást majetku České konsolidační agentury (původní oprávněné) jakožto právnické osoby příslušné hospodařit s majetkem České republiky; právě Česká republika je v zastoupení příslušným ministerstvem nástupkyní zaniklé ČKA (§ 1 odst. 2, § 3 odst. 1 písm. a/ a § 20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře). V souvislosti se zákonným přechodem vymáhané pohledávky na oprávněnou nedošlo ke změně obsahu této pohledávky k tíži dlužníka, jak povinná tvrdí s odkazem na § 1881 odst. 2 o. z. Návrh povinné na zastavení exekuce není důvodný ani pro nedodržení lhůty podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), jakož i pro skutečnosti, že soudem prvního stupně nebylo nařízeno ústní jednání a že usnesení soudu prvního stupně bylo v důsledku písařské chyby „opatřeno dvěma různými daty jeho vydání“ (obě nemají na věcnou správnost rozhodnutí vliv). 5) Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky, která v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena, otázky, která byla dovolacím soudem vyřešena, ale měla by být posouzena jinak“. Jako otázky dovolacím soudem neřešené dovolatelka formulovala následující: a/ zda má být § 42 odst. 2 ZMČR vykládán restriktivně a uplatněn „pouze tehdy, když stát jedná v postavení veřejnoprávního subjektu“, b/ zda lze za „pohledávku státu“ ve smyslu § 42 odst. 2 ZMČR považovat i pohledávku, kterou stát nabyl smluvním postoupením jako právní nástupce ČKA, c/ zda se mění povaha soukromoprávní pohledávky tím, že se jejím nositelem stane stát, přestože vznikla z obchodního vztahu mezi soukromými subjekty, d/ zda může v důsledku postoupení soukromoprávní pohledávky na stát „dojít k zásadní změně na straně pohledávky (a nového věřitele státu) ve smyslu absolutní ochrany před jednostranným zápočtem, a tedy odejmutí základního práva původnímu dlužníku“, e/ zda je možné vyloučit jednostranné započtení proti pohledávce státu, „jde-li o pohledávku nabytou státem z civilněprávního titulu“, f/ zda lze aplikovat § 42 odst. 2 ZMČR na pohledávky nabyté cesí, nikoli svěřené, g/ zda a jak je pro aplikaci § 42 odst. 2 ZMČR zásadní, že je započítávána pohledávka, kterou má započítávající vůči prvnímu věřiteli, osobě odlišné od státu (několikanásobné postoupení), h/ zda je při aplikaci § 42 odst. 2 ZMČR rozhodný vztah mezi originálním věřitelem a dlužníkem pohledávek, které jsou započítávány, a skutečnost, že zápočtem vůči státu je vypořádáván vztah mezi původním dlužníkem a původním věřitelem (osobou odlišnou od státu), i/ zda postoupením pohledávky z obchodního vztahu na stát, bez ingerence dlužníka, dojde a může dojít ke změně charakteru pohledávky, případně ke změně práv na straně dlužníka, tedy mimo jiné k zániku jeho práva na započtení, j/ zda „je obhajitelné privilegované postavení státu“ jeho zvýhodněním oproti ostatním dlužníkům soukromoprávních závazků (ve smyslu ochrany státu před jednostranným zápočtem), k/ zda je v souladu s právním řádem, že bez vlivu dlužníka může dojít prostým postoupením pohledávky na stát dojít ke změně charakteru pohledávky, resp. k zániku práva dlužníka na započtení, l/ zda je právní jednání o jednostranném započtení neurčité, pokud jsou v něm jednoznačně označeny obě pohledávky včetně jejich výše, titulu a splatnosti, včetně toho, v jakém rozsahu jsou započítávány, m/ zda zaniká úhradou od poddlužníka na účet exekutora v rámci exekučního řízení vymáhaná pohledávka, a n/ zda je odvolací soud povinen zabývat se uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a svůj závěr odůvodnit v rozhodnutí, nebo „postačí prosté konstatování souhlasu se závěry soudu prvního stupně“. 6) V podrobnostech dovolatelka namítala, že účelem § 42 odst. 2 ZMČR je chránit veřejné rozpočty, nikoli rozšiřovat zvláštní ochranu státu na soukromoprávní vztahy. Výklad odvolacího soudu je v rozporu se základními principy právního státu a ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na rovnost stran. Původním věřitelem sporné pohledávky byla Investiční a poštovní banka, a. s. (dále „IPB“), uvedenou banku následně převzala Československá obchodní banka, a. s. (dále „ČSOB“), na kterou přešly po uvalení nucené správy na IPB pohledávky a závazky IPB. ČSOB na ČKA postupní smlouvou převedla pohledávky původně patřící IPB, které vznikly „ze soukromoprávního (…) vztahu“ (včetně započítávané pohledávky). Současná oprávněná byla ve skutečnosti adresátem jednostranného právního jednání povinné, avšak účinky tohoto jednání působily vůči původnímu věřiteli. Rozporovaná pohledávka byla státem získána, nikoli svěřena, a nemá proto povahu pohledávky státu. Jestliže by postoupením pohledávky na stát došlo ke změně obsahu pohledávky a ke znevýhodnění povinné jako dlužníka státu, dovolatelka za tohoto stavu uplatnila námitku absolutní neplatnosti zmíněného postoupení, s níž se soudy vůbec nevypořádaly. Odvolací soud rovněž neodůvodnil závěr o neurčitosti zápočtu, včasnosti zápočtu a zániku vymáhané pohledávky oprávněné v rozsahu, ve kterém bylo plněno na účet exekutora; nezabýval se dále námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení soudu prvního stupně. Protože stát musí v soukromoprávních vztazích (rozhodl-li se do nich vstoupit) jednat v souladu s ústavními principy, je nezbytné na posuzovanou věc nahlížet korektivem dobrých mravů (zmírněním tvrdosti zákona). 7) K dovolání se vyjádřila oprávněná podáním ze dne 14. 11. 2025 s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 4616/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019, sp. zn. 28 Cdo 3726/2019, a zdůraznila, že dovolání není přípustné ani důvodné. Brojí-li povinná proti aplikaci § 42 odst. 2 ZMČR, vytváří jiný skutkový základ, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Jednostranné započtení proti pohledávce státu zakazoval a zcela záměrně zákon, což potvrzuje i judikatura dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2023, sp. zn. 26 Cdo 1534/2022, a ze dne 6. října 2020, sp. zn. 28 Cdo 2264/2020), přičemž aplikace zákona nemůže být v rozporu s dobrými mravy či s principem předvídatelnosti napadeného usnesení. Účelem právní normy bylo zavedení režimu pro pohledávky státu, je-li nerozhodné, jakým způsobem tyto pohledávky vznikly. 8) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř. a contrario), resp. není pro vady obsahu projednatelné (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.). 9) Zákonem č. 239/2001 Sb. (jeho účinností) byla zřízena ČKA se sídlem v Praze jakožto právnická osoba, která je příslušná hospodařit s majetkem státu, který jí byl tímto zákonem svěřen, a dále s majetkem státu, se kterým se stane příslušnou hospodařit při zajišťování stanovené činnosti anebo v souvislosti s touto činností; za závazky ČKA se zaručil stát (srov. § 1 odst. 2 a 3 uvedeného právního předpisu). 10) Podle § 13 odst. 1 téhož zákona při hospodaření s majetkem státu uvedeným v § 1 odst. 2 postupuje ČKA podle zvláštního právního předpisu, nestanoví-li tento zákon jinak. Tímto zvláštním předpisem je § 54 odst. 1 ZMČR. 11) Podle § 54 odst. 1 ZMČR státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady a dále Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, a jiné státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním právním předpisem, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů anebo které budou ještě obdobně zřízeny (založeny), jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Dosavadní pohledávky a jiná majetková práva organizací se pro účely tohoto zákona považují za majetek (§ 8). Působnost tohoto zákona se nevztahuje na státní podniky založené podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, na státní organizace, které se uvedeným zákonem v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem řídí, a na Budějovický Budvar, národní podnik. Hospodaření těchto státních organizací upravují zvláštní právní předpisy. 12) Podle § 42 odst. 1 ZMČR ve znění účinném do 26. 2. 2016 pohledávka dlužníka za státem zaniká započtením tehdy, kryje-li se vzájemně s pohledávkou, s níž je příslušná hospodařit (§ 9 a 11) organizační složka, která má plnit závazek státu (§ 38) odpovídající pohledávce dlužníka. 13) Podle § 42 odst. 2 ZMČR je započtení proti pohledávce státu přípustné pouze na základě dohody, nestanoví-li zvláštní právní předpis, že započtení proti pohledávce státu je vyloučeno. 14) Z důvodové zprávy k zákonu č. 239/2001 Sb. vyplývá, že ČKA byla založena za účelem vyřešení problematických aktiv, která měla výrazný dopad na celé národní hospodářství, přičemž úkolem této instituce s omezenou dobou působnosti bylo hospodařit s nebonitními aktivy tak, aby jejich makroekonomické negativní dopady byly minimalizovány s možností dosáhnout pomocí speciálních nástrojů co největších výnosů ze své činnosti. 15) Nejvyšší soud se zřetelem k vylíčené právní úpravě ve své ustálené rozhodovací praxi, a to specificky pro exekuční poměry, uzavřel, že proti pohledávce, kterou oprávněná Česká republika po povinné osobě v exekučním řízení vymáhá a která byla ČKA svěřena, tj. nejde o pohledávku získanou, a má charakter pohledávky státu, je započtení přípustné jen na základě dohody ve smyslu § 42 odst. 2 ZMČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 3668/2018). Závěr, že ustanovení § 42 odst. 2 ZMČR vylučuje jednostranné započtení vzájemné pohledávky proti pohledávce státu, byl ostatně akceptován též rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu /dále „N 33/32 SbNU 303“/, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 1384/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. III. ÚS 1890/19). 16) Namítala-li dovolatelka, že způsob řešení otázky výkladu a aplikace § 42 odst. 2 ZMČR odvolacím soudem se dostal do rozporu se základními principy právního státu a ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na rovnost stran, jakož i do kolize s dobrými mravy, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 4616/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. července 2019, sp. zn. III. ÚS 1890/19, odmítl, takový ústavněprávní deficit vyloučil. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (N 33/32 SbNU 303) zdůraznil, že i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. V souvislosti s aplikací ZMČR Ústavní soud v usnesení ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 1384/16, ozřejmil, že vztahy vzniklé podle ZMČR sice na jedné straně vychází z toho, že mají povahu vztahů soukromoprávních (ať již občanskoprávních nebo obchodněprávních), přičemž se řídí aktuálním občanským zákoníkem (zákonem č. 89/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014), resp. předchozími předpisy občanského a obchodního práva, které působily a působí jako lex generalis, na straně druhé však ve své podstatě představuje ZMČR předpis práva veřejného. Samotný zákon o majetku státu tak ve vztahu k obecným předpisům vystupuje jako lex specialis, tedy stanoví některé odchylky a přináší některá veřejnoprávní specifika oproti ryze soukromoprávním vztahům (v dané věci lze hovořit např. o zvýšené ochraně vlastnictví státu ve srovnání s vlastnictvím jiných osob). 17) V uvedené souvislosti jsou přijatou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz shora) dovolatelkou předestřené otázky ad a) až k) konzumovány, přičemž povinnou zvolené hledisko přípustnosti dovolání (tj. otázek v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešených) nemůže obstát. Pohledávka, kterou ČKA spravovala, získala v důsledku takového hospodaření charakter pohledávky státu a na tom nic nemohlo změnit postoupení pohledávky ze strany ČKA na Českou republiku (její organizační složku), tj. na stát nebyla převedena pohledávka „z obchodněprávního vztahu“, jak se dovolatelka mylně domnívá. Režim pohledávky státu byl podřízen speciální úpravě ZMČR s odchylkou v podobě nemožnosti jednostranně započítat proti této pohledávce pohledávku vzájemnou, což bylo a je judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu chápáno jako zcela ústavně konformní. 18) Vzhledem k závěru o nemožnosti jednostranně započíst pohledávku povinné proti exekvované pohledávce státu je řešení otázky ad l) zcela nadbytečné. Předestřená otázka ad m) má skutkovou, nikoli právní podstatu, nadto bylo v předchozím řízení dovolatelce vysvětleno, že teprve připsáním na účet oprávněné, nikoli na účet exekutora, zaniká v příslušném rozsahu exekuce vymožením (bez nezbytné potřeby exekuci částečně zastavovat). Usnesení odvolacího soudu (který aproboval zjištění a závěry soudu prvního stupně) je tudíž v daném ohledu přezkoumatelné (otázka ad n/, k přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (z řady rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 6038/2016). 19) Dovolací soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu