20 Cdo 3200/2025-140USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného S. V. J. XY zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti povinnému P. R., zastoupenému Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, pro 71 645 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 128/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024, č. j. 25 Co 487/2024-87, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 12. 2024, č. j. 25 Co 487/2024-87, potvrdil k odvolání povinného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále “soud prvního stupně“) ze dne 31. 7. 2024, č. j. 36 EXE 128/2024-64, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce je vedena pod sp. zn. 115 EX 00007/24 soudní exekutorkou JUDr. Monikou Elfmarkovou, Exekutorský úřad Praha 4, podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 7. 2022, č. j. 6 C 64/2022-40 (dále „exekuční titul“), za účelem vymožení pohledávky oprávněného ve výši 71 645 Kč s úroky z prodlení v částce 4 835 Kč za období od 16. 1. 2018 do 26. 7. 2019 a s úroky z prodlení v zákonné výši z částky 71 645 Kč od 27. 7. 2019 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 24 298,20 Kč a nákladů exekuce, které budou v řízení stanoveny. 3/ Důvody pro zastavení exekuce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal. Námitku věcné nesprávnosti exekučního titulu lze uplatnit pouze „za výjimečných okolností“, které ve věci povinného nejsou dány. Judikaturu Ústavního soudu ohledně ochrany spotřebitele není možno použít na spor povinného jakožto vlastníka bytu s oprávněným společenstvím vlastníků jednotek. K námitce povinného založené na „zkoumání náležitostí vyúčtování“ odvolací soud připomněl, že vydání rozsudku pro zmeškání (zde exekučního titulu) je založeno na skutkových tvrzeních žalobce obsažených v žalobě, která jsou v tomto případě nesporná, takže nalézací soud „z úřední povinnosti nezkoumá náležitosti vyúčtování“. V dané exekuční věci rovněž nejde o šikanózní návrh, neboť oprávněný exekuční návrh podal s motivací „domoci se plnění“, nikoli zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. 4/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to konkrétně od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2559/2019 ze dne 8. 8. 2019“. Přípustnost dovolání „je dána rovněž tím, že postupem nalézacího a odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv dovolatele“ odkazujícího na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zdůrazňujícího právo na spravedlivý proces, protože o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce nebylo „v předmětné věci ani nalézacím soudem, ani odvolacím soudem meritorně rozhodnuto (absentuje výrok o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce)“. 5/ Dovolatel v podrobnostech uvedl, že byl-li v posuzované věci vydán jako exekuční titul rozsudek pro zmeškání, podle jeho názoru k tomu nebyly splněny podmínky, mimo jiné nedoručením předvolání na ústní jednání soudu. Otázka přezkumu věcné správnosti rozsudku pro zmeškání by měla být podle dovolatele posouzena jinak, tj. že takový přezkum je přípustný, oproti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 22 Cdo 2559/2019. Rozsudek pro zmeškání „je výjimečný institut“, jehož vydání je podmíněno splněním zákonných předpokladů podle § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Musí proto „být přípustné zkoumat, zda exekuční titul vůbec vznikl zákonným způsobem“; k takové nápravě slouží § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 6/ Ve vztahu k námitce porušení práva na spravedlivý proces dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. října 2015, sp. zn. II. ÚS 858/14, protože soudy nerozhodly o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce. Nepostačuje, že se odvolací soud k návrhu povinného na částečné zastavení exekuce vyjádřil pouze v odůvodnění napadeného usnesení, „aniž by o něm vydal samostatný meritorní výrok“. 7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „exekuční řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8/ Založil-li dovolatel předpoklad přípustnosti na tom, že rozhodná otázka procesního práva má být dovolacím soudem posouzena jinak, než tomu bylo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019, je nutné primárně konstatovat, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 237 o. s. ř.), tj. označil dovolání za neprojednatelné vzhledem k principu, podle kterého není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč., ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, či ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Námitka povinného, že pro vydání rozsudku pro zmeškání jakožto exekučního titulu v této věci nebyly splněny podmínky, neboť mu žaloba a předvolání k jednání byly doručeny fikcí, je v řízení o výkon rozhodnutí zcela bez právního významu (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 1725/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. III. ÚS 984/11). Doplnil, že doručení žaloby a předvolání k jednání tzv. fikcí (náhradním doručením) podle ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř. samo o sobě nebrání vydání rozsudku pro zmeškání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2002, uveřejněné pod číslem 42/2004 Sb. rozh. obč., nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10). 9/ Dlouhodobou a konzistentní judikaturu dovolacího soudu není důvodu překlenovat ani v posuzované věci, neboť námitka založená na obecném tvrzení povinného o nesplněných podmínkách pro vydání rozsudku pro zmeškání (exekučním titulu), “mimo jiné nedoručením předvolání na ústní jednání soudu“ (opět bez konkretizace), nepředstavuje případ výjimečný, zohledňující mimořádné okolnosti posuzované věci a umožňující prolomení zásady nepřezkoumatelnosti správnosti exekučního titulu v rámci exekučního řízení (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17). 10/ Námitka spočívající v kritice postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího rovněž předpoklad přípustnosti nemůže založit. Dovolatel zde spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku skutečnosti, že soudy nerozhodly o jeho návrhu na částečné zastavení exekuce a pokazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. října 2015, sp. zn. II. ÚS 858/14, kde byl označený ústavněprávní deficit zjištěn. Uvedený nález však není přiléhavý, neboť skutkový (procesní) základ byl zcela odlišný od posuzované věci (v Ústavním soudem řešené věci nebylo postaveno najisto, v jaké části došlo k zániku vymáhané pohledávky a pro jakou část bude nezbytné v exekučním řízení pokračovat - v podrobnostech viz odůvodnění nálezu). Jestliže v posuzované věci soud prvního stupně zcela zamítl návrh povinného na úplné zastavení exekuce a odvolací soud výrok napadeným usnesením potvrdil (čímž byl výrokově konzumován s příslušným odůvodněním rovněž návrh povinného na částečné zastavení exekuce), nemohl být dovolatel krácen ve svém právu na spravedlivý proces. 11/ Dovolací soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu povinného na odklad právní moci a „vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu (návrh by se správně měl týkat toliko odkladu právní moci napadeného rozhodnutí ve smyslu § 243 písm. b/ o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu z podstaty exekučních poměrů vykonat nelze), není-li o tom nutno vydávat zvláštní rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v přiměřené době (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 13/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu