20 Cdo 321/2026-200 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci oprávněného Bumažnaja fabrika Spartak, se sídlem v Mogilevské oblasti - Šklov, Frabričnaja 26, Běloruská republika, zastoupeného Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 24, proti povinné INTERSERVICE & Co., a. s., se sídlem v Praze 10 - Uhříněvsi, Dopravní 500/9, identifikační číslo osoby 25277111, zastoupené Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, o uznání a povolení výkonu cizího rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 Nc 1/2022, o dovolání povinné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2025, č. j. 12 Co 121/2025-169, t a k t o: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: 1) Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 12 Co 121/2025-169, k odvolání povinné potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 Nc 1/2022-39, ve výroku I, jímž soud prvního stupně uznal rozhodnutí Hospodářského soudu Mogilevské oblasti č. j. 50-11/2016-124B ze dne 3. 8. 2021 (dále „cizí rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 25. 8. 2021; ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně, o náhradě nákladů řízení, odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního k dalšímu řízení. Cizím rozhodnutím bylo povinné uloženo, aby oprávněné zaplatila částku 19 401,15 EUR za povinné oprávněnou dodané zboží (výrobky). 2) Odvolací soud po doplnění dokazování (bod 10 až 16 odůvodnění) citoval čl. 54 odst. 1 písm. a), čl. 55 odst. 1 a 3, čl. 56 odst. 1 a 2, jakož i čl. 60 písm. a) až e) Smlouvy uzavřené 12. 8. 1982, č. 95/1983 Sb., mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (k tomu viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb.), která zůstává nadále v platnosti ve vztazích mezi Českou republikou a Běloruskou republikou (viz odst. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - dále „Mezinárodní smlouva“), citoval dále § 16 odst. 1, odst. 4 a odst. 5 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“), načež uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže se v řízení o uznání cizího rozhodnutí „omezil v zásadě na zkoumání toho, zda (…) rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti, zda byl povinný řádně předvolán na jednání Hospodářského soudu Mogilevské oblasti a zda nebyly dány překážky uznání rozhodnutí uvedené v čl. 60“ Mezinárodní smlouvy. Rovněž odvolací soud po provedeném dokazování konstatoval, že povinné bylo předvolání na jednání před běloruským soudem prvního stupně konané 3. 8. 2021 řádně doručeno, cizí rozhodnutí následně bylo povinné doručováno dne 7. 5. 2021 uložením na adresu jejího sídla v Praze 10, Dopravní 500/9, a následně po nevyzvednutí v úložní době „vložením do schránky uživatele“ dne 24. 5. 2021, kdy nabylo právní moci, jak prokazuje spis ve věci dožádání doručování písemností běloruského soudu prvního stupně sp. zn. 36 Cd 67/2021. Tuzemskému soudu nepřísluší revize věcné správnosti rozhodnutí cizího soudu (namítané neplatnosti plné moci z 6. 6. 2014, kontraktačních ujednání či údajné kompenzace za zmařenou investici povinné v Bělorusku), neboť takový postup by byl v rozporu s Mezinárodní smlouvou. Námitky v tomto směru mohla povinná uplatnit při jednání běloruského soudu či v opravném prostředku proti cizímu rozhodnutí. Tuzemský soud rovněž nemá pravomoc přezkoumat správnost vyznačení doložky právní moci na cizím rozhodnutí. 3) Proti rozsudku odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, přičemž „nejsou dány podmínky nepřípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 o. s. ř.“. 4) Dovolatelka namítala, že soud prvního stupně „nedostatečně zjistil skutkový stav“, odvolací soud následně chybně „právně posoudil a vyložil“ obsah Mezinárodní smlouvy, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, od kterého se odvolací soud v případě otázky „nemožnosti posouzení základních otázek platnosti právního jednání či povahy právní moci“ ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil. Již sama skutečnost, že se soud nevypořádal s námitkami účastníka řízení, které mají současně vztah k posuzované věci, „zásadně zakládá protiústavnost“ napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně se odvolací soud nevypořádal s tím, že soud prvního stupně neodůvodnil „zamítnutí (běloruským soudem) návrhu povinné o provedení svědeckých výslechů“ (zástupce povinné B. S., komerčního ředitele oprávněné A. V. Pogrebkova a bývalého ředitele oprávněné S. M. Š.), čímž porušil zmíněné, ústavně zaručené právo povinné na spravedlivý proces. 5) Povinná vylíčila důvody neplatnosti právního jednání v bodu III. dovolání (jednání proběhlo s povinné „neznámými osobami“ na základě kopie neplatné plné moci, originály „dohody /…/ ke kontraktu na dodávky produkce fabriky oprávněné“ se ztratily, povinná dohodu nepodepisovala, neboť na dohodě „neodpovídá pravosti“ podpis jejího zástupce ani razítko) a rozporovala skutečnost, že jí bylo cizí rozhodnutí doručeno a že proti němu nepodala opravný prostředek. Namítala, že cizí rozhodnutí nabylo právní moci ještě předtím, než jí bylo doručeno. Přesto proti němu podala povinná dne 8. 12. 2021 odvolání, které bylo „usnesením odvolací instance č. j. 50-11/2016-124B/A ze dne 21. 12. 2021 povinné vráceno bez projednání z důvodu, že lhůta pro jeho podání již vypršela“. S odkazem na odvolací instanci stejným způsobem rozhodl běloruský vrchní soud (bod IV dovolání). Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 6) Oprávněná se k dovolání protistrany nevyjádřila. 7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř. a contrario), resp. není pro vady obsahu projednatelné (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.). 8) Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 9) Podle ustanovení § 2 ZMPS se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 10) Podle ustanovení § 16 odst. 1 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje. 11) Podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. 12) Především je namístě připomenout, že výkon cizího rozhodnutí, jež podléhá úpravě podle ustanovení § 14 až 16 ZPMS, lze provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím exekučního řádu lze v takovémto případě provést pouze tehdy, bylo-li rozhodnutí uznáno postupem podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS, tedy rozsudkem soudu, který je třeba odůvodnit, a to jak v případě vyhovění návrhu na uznání cizího rozhodnutí, tak i v případě jeho zamítnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, uveřejněné pod číslem 110/2017 Sb. rozh. obč., srov. dále § 37 odst. 4 písm. c/ ex. řádu). 13) Namítá-li dovolatelka porušení jejího práva na spravedlivý proces ve formě výtky, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že soud prvního stupně neodůvodnil „zamítnutí (běloruským soudem) návrhu povinné o provedení svědeckých výslechů“, označuje fakticky vadu předchozího (tuzemského) exekučního řízení, ke které dovolací soud v případě nepřípustného dovolání nepřihlíží, a to ani tehdy, pokud by taková vada řízení nastala (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Z hlediska obsahu dovolání je však pravděpodobnější, že okolnost absence důvodů k „neprovedeným důkazům“ a z toho dovozovaného porušení práva na spravedlivý proces klade dovolatelka do souvislosti s kritizovaným postupem běloruského soudu. Dovolává se tak dodržení základních norem procesního práva jakožto důvodu, pro který nelze cizí rozhodnutí uznat. 14) Ochrana základních práv jednotlivce patří k ústředním principům právního řádu v České republice a představuje jeho klíčový prvek; proto uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních (a tedy i procesních) práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016); půjde tedy o porušení podstatné právní zásady, jež nese znaky práva základního (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). K základním normám procesního práva zaručujícím stranám právo na spravedlivý proces náleží zejména právo být slyšen. Jelikož náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání rozhodnutí (případně jeho výkonu) zohlednit pouze zcela zásadní procesní vady spočívající především v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (srov. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 45, dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018). 15) K zamezení možnosti dovolatelky stran uplatnění základních procesních práv však v posuzované věci před běloruskými soudy nedošlo. Důvody neprovedení některých důkazů běloruským soudem (jejich opodstatněnost) Mezinárodní smlouva s odepřením uznání rozhodnutí nespojuje (čl. 60 ve spojení s čl. 54), k čemuž je namístě zdůraznit, že znění (obsah) Mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a kterou je Česká republika vázána, má pro řešení otázky (ne)uznání cizího rozhodnutí prioritní význam (srov. čl. 10 Ústavy České republiky). K témuž je nutné podotknout, že dovolatelka předestřenými otázkami nezpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu co do jejího řádného předvolání k jednání běloruského soudu a možnosti (byť nevyužité) se tohoto jednání účastnit. 16) Argumentace povinné založená na neplatnosti kontraktu účastnic, na zjištění skutkového stavu věci, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů před běloruským soudem prvního stupně, tj. argumentace směřující do věcné podstaty cizího rozhodnutí, nemůže obstát, neboť uvedené námitky nemohou představovat relevantní důvody pro odepření uznání cizího rozhodnutí ve znění posuzované Mezinárodní smlouvy, přičemž rovněž z hlediska českého právního řádu (potažmo přímo aplikovatelných norem evropského práva) není přípustné, aby cizí rozhodnutí bylo (exekučními) českými soudy meritorně přezkoumáváno. 17) Obdobně i „procesní“ námitka povinné, že „cizí rozhodnutí nabylo právní moci ještě předtím, než jí bylo doručeno“, je zavádějící v tom smyslu, že dovolatelka opomíná (resp. přehlíží) v českém právním řádu obvyklý institut náhradního doručení cizího rozhodnutí a zdůrazňuje toliko okamžik, kdy se s obsahem cizího rozhodnutí fakticky seznámila. V důsledku náhradního doručení opožděně podaný opravný prostředek proti cizímu rozhodnutí tudíž nemůže znamenat, že by dovolatelka byla na svých právech krácena a že by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. 18) Jestliže se odvolací soud při řešení dovolatelkou ohlášených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemohou být přiléhavé ani odkazy dovolatelky na konkrétní judikaturní rozhodnutí ve vazbě na prosazované hledisko přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). 20) Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinné v Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu