20 Cdo 3329/2025 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti povinnému M. K., zastoupenému Mgr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Resslova 17/5, pro 145 707,51 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala, Exekutorský úřad Praha – východ, pod sp. zn. 081 EX 06282/08, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2025, č. j. 64 Co 374/2025, ; takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2025, č. j. 64 Co 374/2025, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 5. 2025, č. j. 081 EX 06282/08-450, kterým soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal, Exekutorský úřad Praha – východ, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 20. 5. 2025. 2. Soudní exekutor shrnul, že usnesení Okresního soudu v Karlových Varech o nařízení exekuce ze dne 24. 10. 2008, č. j. 24 Nc 3837/2008-5, nabylo právní moci dne 9. 6. 2010, přičemž předmětem exekuce nebylo vymožení nepeněžitého plnění a v exekuci nebyla postižena nemovitá věc. Ve smyslu ustanovení § 55 odst. 12 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále jen „exekuční řád“, pak byly shledány vyloučené doby od 1. 4. 2009 do 13. 11. 2015, kdy probíhalo vůči povinnému coby dlužníkovi insolvenční řízení. K částečnému uspokojení vymáhané povinnosti došlo 4. 10. 2022 ve výši 98 Kč a 12. 9. 2024 ve výši 500 Kč, tudíž nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu § 55 odst. 7 až 11 exekučního řádu. 3. Odvolací soud stejně jako soudní exekutor neshledal důvody pro zastavení exekuce pro tzv. bezvýslednost. Pokud jde o první podmínku spočívající v uplynutí 6 let trvání tzv. marné exekuce ve smyslu ustanovení § 55 odst. 7 exekučního řádu, odvolací soud na rozdíl od soudního exekutora považoval za částečné plnění vymáhané povinnosti pouze přímou platbu ve výši 500 Kč ze dne 12. 9. 2024, ohledně které oprávněná doložila výpis z účtu, z něhož vyplynulo, že tato částka byla připsána na její účet 12. 9. 2024 jako urgentní platba s identifikací „1. CESKA POSTA, S.P.“ s bankovní referencí „XY“ a variabilním symbolem XY s tím, že k zadání platby mělo dojít 9. 9. 2024 pod číslem XY od „XY“. S ohledem na shora uvedené považoval za nadbytečné zabývat se splněním podmínky vyslovení souhlasu oprávněné se zastavením exekuce, případně zaplacením zálohy, pokud se zastavením exekuce nesouhlasí. Nepovažoval za důvodnou ani námitku povinného, že je namístě exekuci zastavit pro rozpor s dobrými mravy. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Předkládá k vyřešení otázky hmotného a procesního práva, které dle něj prozatím Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil, a to: - jaký má vliv charakter sdělení oprávněného o přijaté úhradě ve vztahu k § 55 odst. 11 exekučního řádu a ve vztahu k přetržení běhu procesních lhůt, pro které je možné exekuci vést; - jaký má vliv neudělení souhlasu povinného s úhradou závazku třetí osobou při tvrzené přijaté úhradě oprávněným. 5. Povinný dále předkládá k vyřešení otázky procesního práva, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od usnesení ze dne 5. 9. 2019, č. j. 20 Cdo 1782/2019), a to: - zda je odvolací soudu oprávněn bez nařízení jednání a bez provedení dokazování učinit rozhodné skutkové závěry pouze z listinného podkladu předloženého až po prvostupňovém rozhodnutí; - jaký má vliv hodnocení listin bez provedeného dokazování odvolacím soudem s tím spojeným zásahem do procesních práv povinného (rovnosti zbraní) v momentě, kdy předmětná listina byla předložena oprávněným až v rámci řízení o odvolání povinného. 6. Namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že platba ze dne 12. 9. 2024 měla být provedena povinným. Sdělení oprávněné o dílčí úhradě od povinného je naprosto stěžejní pro posouzení, zda došlo k přetržení běhu zákonných lhůt podle § 55 odst. 11 exekučního řádu, aniž by oprávněná byla nucena vyjádřit stanovisko k zastavení exekuce, resp. platit zálohu. Soudní exekutor nedisponoval žádnými údaji o provedené platbě, oprávněná doložila výpis o platbě až ve vyjádření k odvolání povinného a povinný tento doklad obdržel až 18. 11. 2025. Odvolací soud tuto listinu hodnotil, aniž by dal povinnému možnost se k tvrzené úhradě jakkoliv vyjádřit. Povinný tvrdí, že tuto platbu neprovedl, přičemž nedává ani smysl, že by ji hradil přímo k rukám oprávněné namísto soudního exekutora. Doklad o platbě doložený oprávněnou nedokazuje, že platbu provedl povinný. Relevantním důkazem by mohl být např. kamerový záznam z pobočky České pošty, kde k zadání platby mělo dojít, resp. též příkaz k úhradě s podpisem povinného ověřený znalcem v oboru písmoznalectví. Pokud byla platba učiněna třetí osobou, mělo být zjišťováno, zda povinný udělil souhlas k úhradě závazku. Zdůrazňuje, že v odvolacím řízení nebylo nikdy provedeno dokazování, aby byl dán základ pro právní hodnocení listiny – dokladu o tvrzené úhradě. Řízení bylo zatíženo závažnou procesní vadou, jelikož bylo porušeno právo povinného na soudní ochranu a zásada přímosti dokazování, když ten se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. K tomu dodává, že nemůže prokázat něco, co neudělal (neprovedl úhradu). Poukazuje taky na základní zásady občanského práva, a to na ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. K dovolání povinného se vyjádřila oprávněná. Domnívá se, že výpis z účtu je dostačující k prokázání přijetí platby od povinného. Předmětný doklad doložila již dne 5. 6. 2025, nikoliv až v odvolacím řízení, jak tvrdí povinný. Plnění povinného přímo oprávněné má vliv na lhůty v exekučním řízení podle § 55 odst. 11 exekučního řádu. Dále poukazuje na vyloučené doby z důvodu insolvenčního řízení, které bylo vedeno od roku 2009 do 2015. Dosud tak neuplynulo od pravomocného nařízení exekuce 12 let. I v případě, že by soud nevzal žádné plnění za prokázané, oprávněný má stále možnost složit zálohu na další vedení exekuce, čímž by došlo k prodloužení o další 3 roky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání povinného zamítl. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 exekučního řádu), dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je přípustné. 9. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 10. Podle § 253 odst. 2 o. s. ř. soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. 11. Podle § 254 odst. 8 o. s. ř. k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání také tehdy, jestliže se v odvolacím řízení neprovádí šetření nebo dokazování nebo jestliže soud prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem bez nařízení jednání; to neplatí, bylo-li odvolání podáno proti usnesení soudu prvního stupně vydanému ve věci zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h). 12. Povinný spojil přípustnost dovolání se čtyřmi uvedenými otázkami. Pokud jde o charakter sdělení oprávněného o přijetí úhrady ve vztahu § 55 odst. 11 exekučního řádu a ve vztahu k běhu procesních lhůt, pak tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť vyplývá přímo z právní úpravy. Přijetí plnění oprávněným v rozhodné době totiž znamená, že lhůta uvedená v odstavci 7 větě první běží znovu od počátku ode dne následujícího po dni, v němž naposledy došlo k částečnému vymožení povinnosti (§ 55 odst. 11, věta pátá). Soudní exekutor přitom vychází ze sdělení oprávněného, pokud není platba zpochybněna. 13. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka vlivu neudělení souhlasu povinného s úhradou závazku třetí osobou při tvrzené přijaté úhradě oprávněným, neboť tím ve své podstatě zpochybňuje skutkové závěry napadeného rozhodnutí, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 77/15, ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že uvedenou platbu zaslal oprávněnému sám povinný (viz bod 5 odůvodnění usnesení). 14. Namítá-li povinný, že odvolací soud nenařídil jednání, namítá tím vadu řízení. Obecně lze uvést, že poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi dle § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl zabývat jen tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání (srov. např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023). Současně je však třeba zohlednit nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž námitka, jejíž podstatou je tvrzení dovolatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod postupem nebo rozhodnutím odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., když ústavně zaručeným právem je i právo na spravedlivý proces, a může být o něho opřeno i dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). 15. V nynější věci jde o posouzení, zda mohl odvolací soud rozhodnout bez nařízení jednání v řízení o zastavení exekuce, prováděl-li důkaz dokladem o platbě. Jestliže odvolací soud prováděl dokazování dokladem o doručení, ačkoliv z odvolání povinného věděl, že rozporuje platbu, je zřejmé, že nerespektoval jeho právo být slyšen (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017). 16. Otázce, zda povinný skutečně platbu zaslal, je přitom třeba věnovat patřičnou pozornost i s ohledem na snahy oprávněných vyhnout se účinkům spojeným s marným uplynutím lhůty k vymáhání plnění (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2025, č. j. 14 Kse 1/2023, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 17 Co 425/2025). 17. Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). 18. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 19. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu