20 Cdo 351/2026-116 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné JUSTRINON MANAGEMENT a. s., se sídlem v Praze 4 - Modřanech, U vlečky 1749/4, identifikační číslo osoby 29216842, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinnému J. Ch., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Vojtáškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, pro 152 706,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 32 EXE 935/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2025, č. j. 40 Co 324/2025-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D. Odůvodnění: 1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 9. 2025, č. j. 40 Co 324/2025-71, potvrdil k odvolání povinného usnesení Okresního soudu v Přerově (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 10. 6. 2025, č. j. 32 EXE 935/2019-44, jímž okresní soud zamítl návrh povinného ze dne 3. 3. 2025 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem, Exekutorský úřad Šumperk (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 139 EX 13937/19 pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 152 706,72 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 173,81 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152 706,72 Kč od 2. 10. 2017 do zaplacení, s úrokem z úvěru ve výši 19,90 % ročně z částky 144 166,32 Kč od 2. 10. 2017 do zaplacení, s úrokem z úvěru ve výši 19,90 % ročně z částky 5 020,40 Kč od 2. 10. 2017 do zaplacení, a pro náklady přecházejícího řízení ve výši 34 933,60 Kč, vše podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „nalézací soud“) ze dne 17. 9. 2018, č. j. 60 C 3564/2018-11 (dále „exekuční titul“). 2/ Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně oprávněné Česká spořitelna, a. s. (identifikační číslo osoby 45244782; dále „právní předchůdkyně oprávněné“), a povinný uzavřeli dne 5. 5. 2015 smlouvu o úvěru č. 733517774, který byl sjednán v celkové výši 150 000 Kč s úrokovou sazbou 19, 90 % p. a. (RPSN představovalo 22,57 %). Oprávněná prokázala čerpání úvěru ze strany povinného, který jej však sjednaným způsobem nesplácel. Exekuční titul byl vydán poté, co povinný nereagoval na výzvu nalézacího soudu podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů, k čemuž byl poučen podle § 101 odst. 4 o. s. ř., že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nemá námitek. V exekučním titulu není nijak řešena otázka zkoumání úvěruschopnosti povinného před uzavřením smlouvy a tato tvrzení absentují i v podané žalobě. Právní předchůdkyně oprávněné, u níž měl povinný účet (na který byl úvěr poskytnut), před uzavřením smlouvy žádala přeložení potvrzení o příjmu; byla ochotna povinnému půjčit nejvýše částku 150 000 Kč. 3/ Odvolací soud dospěl na základě částečně opakovaných důkazů provedených před soudem prvního stupně k závěru, že rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) a Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále „směrnice 93/13/EHS“), sice vyžaduje, aby exekuční soud při hodnocení exekučního titulu ukládajícího povinnost spotřebiteli napravil případnou absenci (alespoň stručného) odůvodnění vztahujícího se k ochraně spotřebitele, a to tím způsobem, že v uvedeném rozsahu exekuční titul sám přezkoumá, činí tak však pouze ohledně těch exekučních titulů, u nichž nalézací soud nemohl provést posouzení zneužívající povahy klauzulí obsažených ve spotřebitelských smlouvách právě s ohledem na podstatu exekučního titulu, jenž se vydává pouze na základě skutkových tvrzení žalobce (typicky půjde o platební rozkaz). Exekuční titul v této věci však nepatří mezi soudní rozhodnutí, která by byla vydána ve zkráceném řízení, a nejedná se ani o rozsudek pro zmeškání. Vymáhané plnění současně není v rozporu s dobrými mravy a není ani jakkoli nepřiměřené, nespravedlivé či rozporné se smyslem právního řádu jako celku. Totéž platí co do postoupení pohledávky vůči oprávněné. Prosadí se proto ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které není exekuční soud oprávněn přezkoumávat správnost exekučního titulu. Povinnému nic nebránilo, aby současnou oponenturu uplatnil již v nalézacím řízení. 4/ Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně nad rámec uvedených rozhodných skutečností - avšak podle odvolacího soudu bezchybně - aproboval správnost posouzení úvěruschopnosti povinné právní předchůdkyní oprávněné se zaměřením na potvrzené příjmy a skutečné výdaje povinného (o kterých měla přehled díky tomu, že již před jednáním o smlouvě o úvěru vedla jeho účet). Povinný v exekučním řízení nenamítal, že by výše jeho měsíčních výdajů nutných k hrazení základních životních potřeb vedla k neschopnosti úvěr splácet, že by exekuční titul byl zjevným výsledkem protiprávního jednání oprávněné nebo třetí osoby anebo přímým produktem nějaké nepoctivosti, a dokonce ani to, že by úrokové příslušenství a poplatky spojených s poskytnutím a čerpáním úvěru mělo lichevní charakter. Důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto není dán. 5/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení čtyř otázek procesního a hmotného práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s požadavky vyplývajícími z práva Evropské unie na účinnou ochranu spotřebitele ve vykonávacím/exekučním řízení, popř. v rozporu s ustálenými principy judikatury dovolacího soudu o hranicích přezkumu exekučního titulu ve spotřebitelských věcech, anebo dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny v souvislosti s exekučními tituly, které nejsou platebním rozkazem, avšak byly vydány bez jednání a bez reálného kontradiktorního projednání spotřebitelských námitek. 6/ Dovolatel konkrétně formuloval otázky: a/ „zda je při zajištění účinné ochrany spotřebitele ve vykonávacím/exekučním řízení rozhodné, že exekuční titul je „rozsudek“ (vydaný bez nařízení jednání), a nikoliv platební rozkaz, a zda lze z tohoto formálního rozdílu dovodit, že exekuční soud již nemá (ani ex offo) prostor přezkoumat, zda ve věci došlo k přezkumu spotřebitelsky relevantních otázek (zejména zkoumání úvěruschopnosti) a zda exekuční titul poskytuje požadovanou úroveň ochrany spotřebitele“; b/ „zda může exekuční soud (a následně soud odvolací) odmítnout zastavení exekuce s odkazem na zásadu nepřípustnosti věcného přezkumu exekučního titulu, jestliže povinný namítá zásadní vadu spočívající v tom, že exekuční titul přiznal plnění z úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem, aniž by byla v nalézacím řízení (reálně a přezkoumatelně) posouzena povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele“; c/ „zda lze požadavek s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr splnit i tehdy, pokud (a) nebyly zjišťovány a ověřovány výdaje spotřebitele, a (b) poskytovatel úvěru nedoloží žádné konkrétní podklady, z nichž posouzení vyplývá“; d/ „zda může odvolací soud potvrdit rozhodnutí, a současně výslovně připustit, že klíčový závěr (o řádném posouzení úvěruschopnosti) se „může jevit jako nepřezkoumatelný“, aniž by z toho vyvodil procesní důsledky nebo učinil závěr o tom, že nepřezkoumatelný není“. 7/ V podrobnostech dovolatel k předestřeným otázkám a/ a b/ poukázal na závěry vyslovené v rozhodovací praxi SDEU, zvláště pak v rozsudku ze dne 11. ledna 2024, sp. zn. C 755/22 (dále „rozhodnutí C 755/22“), podle kterého je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry. Nejen podle norem práva EU, ale i v souladu s právem vnitrostátním je soud povinen přezkoumat exekuční titul kvůli zásadním vadám majícím původ v hmotném právu, pokud se exekuční titul týká ochrany spotřebitele. Má-li rozhodnutí obstát vůči požadavkům plynoucím z rozhodovací praxe SDEU, nestačí, aby obsahovalo „jen“ odůvodnění, ale musí obsahovat odůvodnění vztahující se k ochraně spotřebitele. Exekuce trpí zásadní vadou, neboť je vymáháno plnění vyplývající ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, u níž se jeví, že nebyla splněna zákonná povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. S ohledem na rozhodovací praxi SDEU a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je natolik závažnou vadnou, která umožňuje soudu v exekučním řízení přezkoumávat správnosti již pravomocného exekučního titulu. 8/ Smyslem otázky c/ je vyjádřit nesouhlas s napadeným rozhodnutím, podává-li se z něj, že postačuje, pokud povinný uvedl, že předložil potvrzení o příjmu, a dále že dovozuje potřebu „minima formálních požadavků“, přestože současně vyšlo najevo, že výdaje spotřebitele nikdo nezkoumal. Takový přístup fakticky vyprazdňuje zákonný požadavek odborné péče a posouzení schopnosti splácet na základě dostatečných informací. V rozhodovací praxi obecných soudů (nalézací řízení) se po rozhodnutí SDEU ve věci C 755/22 prosazuje přísnější přístup k posuzování úvěruschopnosti, který vyžaduje reálné ověření rozhodných informací (zejména výdajů) a klade důraz na sankční účinnost pravidel o odpovědném úvěrování. Právní předchůdkyně oprávněné sice od povinného jako spotřebitele a žadatele o úvěr opatřila informace týkající se jeho příjmů, avšak bez doložené pracovní smlouvy či jiných dokladů o okolnostech a povaze pracovního poměru. Výdaje spotřebitele (a to ani alespoň ty podstatné) však nebyly nikterak blíže zjišťovány a prověřovány. Závěr, že žadatel dosahuje pravidelného příjmu nelze hodnotit jako dostatečné zjištění pro posouzení jeho schopnosti úvěr řádně splácet, neboť bylo nutné zjistit a vyhodnotit celkové majetkové poměry žadatele, může-li být rovněž osoba dosahující vysokých příjmů předlužená a neschopná přijmout a řádně splácet další závazek. 9/ V souvislosti s otázkou d/ dovolatel namítal, že v řízení před okresním soudem zazněl předběžný právní názor, z něhož vyplynulo, že povinnost posoudit úvěruschopnost prokázána není, avšak v písemném rozhodnutí byl učiněn opačný závěr, aniž by byl založen na odpovídajících skutkových zjištěních. Ačkoli odvolací soud uvedl, že překvapivost rozhodnutí neshledal, nadále platí, že klíčový závěr o úvěruschopnosti byl učiněn na podkladě právně nedostatečných úvah. 10/ Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že povinný fakticky žádá o dotváření práva soudem tam, kde není přípustné. Soud postupoval nejen v souladu se zákonem, ale i evropskou legislativou, nadto ve shodě s celým právním řádem a zásadami právního státu. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. K porušení jakéhokoliv práva povinného nedošlo. Je nezbytné sledovat smysl a účel vykonávacího řízení hlediskem uspokojení pohledávky oprávněné. V dané věci šlo o naprosto standardní peněžitou pohledávku za povinným uplatněnou za standardních okolností a standardním způsobem. Dovoláním formulované otázky jsou proto již vyřešené. 11/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř. a contrario), resp. není pro vady obsahu „projednatelné“ (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.). 12/ Dovolatel při argumentaci k otázkám a/ a b/ usiluje ve svém souhrnu o to, aby exekuční soud měl povinnost přezkoumat, zda byl splněn požadavek ohledně posouzení jeho úvěruschopnosti v době uzavírání smlouvy o úvěru, není-li tato okolnost zřejmá ze samotného exekučního titulu. Zjevně přitom pomíjí, že soud prvního stupně jako soud exekuční jeho úvěruschopnost řádně přezkoumal se závěrem (viz odst. 14 odůvodnění), že právní předchůdkyně úvěruschopnost povinného řádně posoudila, „neboť vycházela jak z jeho potvrzených příjmů (povinný byl t. č. zaměstnán), tak z jeho skutečných výdajů (o kterých měla přehled díky tomu, že již před jednáním o smlouvě o úvěru vedla jeho účet). Rovněž byla povinnému ochotna půjčit toliko 150 000 Kč, ačkoli běžně poskytuje úvěry i řádově větší. To za situace, kdy povinný usiloval o úvěr vyšší. Z toho lze opět usuzovat na to, že byla vedena svými zjištěními stran toho, kolik je povinný schopen splácet a nikoli snahou poskytnout pro ni co nejvýhodnější (a tedy nejvyšší) úvěr za každou cenu. Byla-li vedena takovými zjištěními, musela je činit, a tedy zkoumat úvěruschopnost povinného“. Bez jakýchkoli pochybností tak posléze učinil i odvolací soud (v odstavci 26. svého odůvodnění), byť podle jeho názoru nadbytečně, jestliže uzavřel, že „z odůvodnění odvoláním napadeného usnesení vyplývá, že exekuční soud vycházel z obsahu uzavřené smlouvy o úvěru a z účastnické výpovědi povinného, který do soudního protokolu uvedl, že v době sjednání úvěru pracoval s čistým měsíčním příjmem 20 000 - 25 000 Kč, žádnou vyživovací povinnost v té době neměl, poskytovateli úvěru předložil potvrzení o svém příjmu, žádný větší finanční závazek v té době neměl a jeho měsíční výdaje nikdo nezkoumal. Úvěr byl poskytnut na sloučení předchozích úvěrů a půjček, nikoli však povinného, nýbrž jeho blízké osoby, které chtěl tímto způsobem pomoci a do smluvního vztahu šel s tím, že se o placení postará tato, jemu blízká osoba. Exekuční soud vyhodnotil, že poskytovatel úvěru využil vlastní nástroje a vlastní postupy k posouzení bonity povinného jako klienta, a proto mu také úvěr, a to jen do výše částky 150 000 Kč, poskytl. Lze souhlasit s exekučním soudem, že v daném případě došlo ke splnění alespoň minima formálních požadavků na posouzení úvěruschopnosti povinného a případné pochybení věřitele v analýze dat o klientovi, a to v jednom z prvků procesu ověření úvěruschopnosti (nebyly zkoumány výdaje povinného), nezakládá automaticky sankci neplatnosti úvěrové smlouvy. Ostatně povinný ani netvrdil, že by výše jeho měsíčních výdajů nutných k hrazení základních životních potřeb vedla k neschopnosti úvěr splácet a sama výše sjednaných splátek (3 187 Kč) činila v procentním objemu cca 14 % jeho měsíčních příjmů“. V důsledku toho se zodpovězení předestřených otázek jeví požadavkem čistě akademickým, a tudíž v poměrech posuzované věci nepřínosným (nadbytečným) a neopodstatněným (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nemůže-li se (vy)řešení předestřených otázek projevit pro dovolatele příznivějším způsobem, nelze mít dovolání v tomto rozsahu za přípustné podle § 237 o. s. ř. 13/ V souvislosti s otázkou ad c/ spočívající v kritice postupu odvolacího soudu, který podle dovolatele nedostatečně zjišťoval jeho výdajovou stránku (stejně jako právní předchůdkyně oprávněné), směřuje argumentace dovolatele pouze do oblasti skutkových zjištění soudů a způsobu jimi prováděného a hodnoceného dokazování, na základě čehož nelze bez dalšího přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) či vystihnout řádný dovolací důvod (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Uplatňuje-li však dovolatel uvedenou námitkou (posuzováno podle obsahu) jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., nepředkládá v této souvislosti Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. 14/ Námitka ad d/ představuje kritiku postupu soudu prvního stupně, nikoli ohlášení rozhodné právní otázky, jejímž řešením je napadené usnesení odvolacího soudu podmíněno. Dovolatel takto označuje vadu řízení, ke které - i kdyby existovala a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 15/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 6. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu