20 Cdo 37/2026-583 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, jako správce pozůstalosti po P. T., zemřelém 4. 5. 2024, proti povinné I. V., pro 981 312 Kč a pro 492 302,68 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 1594/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 23 Co 272/2023-486, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 23 Co 272/2023-486, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 5. 2023, č. j. 15 EXE 1594/2020-445, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 15 EXE 1594/2020-445, částečně zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Predragem Kohoutkem, Exekutorský úřad Tábor, a to co do částky 492 302,68 Kč (výrok I) a dále rozhodl, že exekuce bude pokračovat pro náklady řízení a náklady exekuce (výrok II). Uvedl, že oprávněná nemůže dosáhnout toho, aby byl veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro úroky z prodlení, protože pro jejich vymáhání chybí exekuční titul. Povinná uhradila před zahájením exekučního řízení částku 1 107 505 Kč a po zahájení exekučního řízení částku 981 312 Kč, což dohromady činí právě částku přiznanou exekučním titulem. Veřejný opatrovník nemohl započítat poskytnuté plnění na úroky z prodlení za situace, kdy mu nebyly žádným rozhodnutím přiznány. Soud prvního stupně konstatoval, že povinná celou dobu tvrdila, že plnila pouze na jistinu pohledávky, navíc výzva ke splnění pohledávky včetně úroku z prodlení jí byla zaslána až po nařízení exekuce. Jelikož žádné úroky nebyly sjednány či přiznány exekučním titulem, ani nebyly uplatněny v občanskoprávním řízení, neměla povinná důvod hradit na něco jiného než na jistinu. Proto soud exekuci zastavil co do části pohledávky z exekučního titulu, která nepochybně zanikla úhradou před zahájením exekuce. 2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Exekučním titulem v projednávané věci je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 7. 2010, č. j. 20 D 739/2008-57, o schválení dědické dohody, kterým došlo k vypořádání dědictví po matce původního oprávněného P. T., zemřelé. Podle tohoto usnesení (reflektujícího závěť zůstavitelky) nabyla povinná jako pozůstalá neteř z majetku spadajícího do dědictví polovinu blíže označeného domu s pozemky s tím, že do dvou let od právní moci usnesení (tj do 19. 8. 2012) vyplatí P. T. částku 2 088 817 Kč. Původní oprávněný však byl již rozhodnutím soudu ze dne 21. 5. 2009 na podnět zařízení, v němž byl hospitalizován, zbaven způsobilosti k právním úkonům a usnesením ze dne 28. 7. 2009 byla jeho opatrovnicí jmenována povinná, která tuto funkci vykonávala až do 16. 4. 2018. Poté soud do funkce jmenoval veřejného opatrovníka – Městskou část Praha 8, jenž návrhem ze dne 27. 3. 2020 zahájil exekuci k vymožení neuhrazené části jistiny vyčíslené částkou 1 473 614,68 Kč. Podle shodných tvrzení povinná vyplatila po skončení opatrovnictví veřejnému opatrovníku na majetek P. T. dne 18. 6. 2018 částku 107 505,01 Kč a dne 9. 8. 2018 částku 1 000 000 Kč. Tyto platby veřejný opatrovník započítal nejprve na nejstarší nepromlčené úroky z prodlení (konkrétně 7,5 % p.a. z částky 2 088 817 Kč za poslední tři roky, tj. za dobu 18. 6. 2015 až 18. 6. 2018) a teprve zbylou část ve výši 615 202,32 Kč na jistinu. Pověření k vedení exekuce bylo vydáno dne 15. 6. 2020 z pokynu soudu nejprve pouze pro vymožení částky 981 312 Kč (2 088 817 – 1 107 505 = 981 312) a následně dne 7. 8. 2020 i pro zbývajících 492 302,68 Kč s tím, že tvrzením o (ne)splnění závazku je třeba se zabývat až v rámci případného řízení o zastavení exekuce. 3. Podle soudu prvního stupně měla povinná zato, že svou povinnost řádně plní tím, že na ni započítává výdaje vynaložené na původního oprávněného, konkrétně náklady na vyklizení bytu po původním oprávněném, zaskládaného různými věcmi, a na likvidaci odpadu a nutné opravy havarijního stavu bytu (prasklé vodovodní potrubí a nosné zdi) ve výši 550 000 Kč a 431 312 Kč a dále ve výši 4 000 Kč a 5 000 Kč. Soud prvního stupně však k těmto platbám vynaloženým na majetek povinné nepřihlédl. Neuznal ani další výdaje povinné na potřeby původního oprávněného z let 2009 až 2018. Soud v návaznosti na netransparentnost hospodaření s finančními prostředky opatrovance a na nevysvětlené přesuny peněz mezi jednotlivými účty povinné konstatoval, že v době, kdy se stala opatrovnicí, nemohla založit účet pro opatrovance na jeho jméno. Na jeho jméno byl sice veden účet u ČSOB, ale ČSSZ na něj odmítla zasílat důchod jakožto na účet vedený na nesvéprávnou osobu. Důchod i dávky opatrovance tedy byly zasílány na účet povinné. Soud vzal také v úvahu, že povinná pohledávku z exekučního titulu uhradila podle svého vyjádření na účty, které byly vedeny na její jméno, a to v dubnu 2012 částku 1 545 709,49 Kč na účet GE Money bank, a. s., dne 9. 9. 2010 částku 509 520 Kč na účet Raiffeisenbank, a. s., a v roce 2012 částku 33 587,60 Kč, která měla být vedena na spořícím účtu u Stavební spořitelny. Po ukončení opatrovnictví vyplatila jako zůstatek z majetku opatrovance dne 18. 6. 2018 částku 107 505,01 Kč a dne 9. 8. 2018 částku 1 000 000 Kč. Vzhledem k rozdílu mezi počáteční hodnotou majetku a hodnotou po ukončení opatrovnictví veřejný opatrovník podal dne 27. 3. 2020 návrh na zahájení exekuce a v dubnu 2020 vyzval povinnou k úhradě dluhu včetně úroku z prodlení. 4. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání oprávněného i povinné v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že exekuci zastavil; výrok II usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V řízení měl za prokázáné, že vymáhaná pohledávka byla splněna dříve, než došlo k pověření soudního exekutora. Povinná plnila svůj závazek platbami ve výši 107 505,01 Kč dne 18. 6. 2018, ve výši 1 000 000 Kč dne 9. 8. 2018 a ve výši 981 311,99 Kč v době od 9. 4. 2020 do 16. 4. 2020, takže celkem zaplatila 2 088 817 Kč, čímž zcela uhradila pohledávku z exekučního titulu. Úroky z prodlení nebyly exekučním titulem ani jiným rozhodnutím přiznány, proto nebylo možné započítat přijaté plnění nejprve na úroky a potom na jistinu. Vzhledem k tomu, že povinná neměla uloženou povinnost platit úroky z prodlení, nemohla ani určit, zda plní na jistinu nebo na úroky z prodlení. 5. Podle odvolacího soudu nový opatrovník dopisem ze dne 2. 4. 2020, doručeným dne 7. 4. 2020, sdělil povinné, že dluh z exekučního titulu nebyl přijatými platbami zcela splacen, a požádal ji o sdělení a doložení, kdy pohledávku z dědického usnesení uhradila; pro případ, že dluh dosud neuhradila, vyzval ji k okamžité úhradě „dlužné částky ve výši 1 473 614,68 Kč (po zohlednění zákonného úroku z prodlení za dobu od 18. 6. 2015 do 9. 8. 2018)“, k úhradě „částky 442 943,66 Kč za zákonné úroky z prodlení od 19. 8. 2012 do 17. 6. 2015“ a k úhradě „zákonných úroků z prodlení z částky 1 473 614,68 Kč za dobu od 10. 8. 2018 do zaplacení“. Z výzvy se podává, že záležitost bude řešena prostřednictvím exekutora v případě, že povinná dlužnou částku neuhradí do 7 dnů od odeslání výzvy. Povinná uhradila zbývající částku 981 311,99 Kč na základě výzvy v době, kdy o exekuci zahájené dne 27. 3. 2020 dosud nevěděla. Okamžik úhrady má význam pro rozhodnutí, zda lze exekuci zastavit zcela nebo jen částečně s tím, že bude vedena pro náklady exekuce a náklady řízení. Protože soudní exekutor byl pověřen provedením exekuce až dne 15. 6. 2020 a dne 7. 8. 2020, na plnění povinné, byť k němu došlo po zahájení exekučního řízení, je třeba nahlížet jako na plnění dobrovolné (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2029/22). Soudní exekutor se na jeho vymožení nijak nepodílel. Za této situace odvolací soud zrušil výrok II usnesení soudu prvního stupně, který ztratil opodstatnění, a vrátil mu věc k rozhodnutí o nákladech exekuce a nákladech mezi účastníky. 6. Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním původní oprávněný prostřednictvím advokáta zmocněného soudem ustanoveným opatrovníkem. Uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prosazuje názor, že platbami povinné v roce 2018 a 2020 bylo plněno na úroky z prodlení, proto má být zbývající jistina ve výši 492 302,68 Kč vymožena v exekuci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, 21 Cdo 1831/2017, 31 Cdo 4291/2009 a 21 Cdo 681/2006 zdůraznil, že právo na úroky z prodlení vzniká ex lege již samotným prodlením dlužníka a uplatnění nároku věřitele u soudu není předpokladem vzniku práva na zaplacení úroků z prodlení. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že věřitel nemohl započítat platby na úroky z prodlení, pokud neuplatnil toto právo u soudu. Povinná příslušenství hradila před podáním exekučního návrhu, tudíž není důvod domáhat se nyní jejich zaplacení soudně a exekučně. Závěr odvolacího soudu je nesmyslný, neboť věřitel by tak nemohl přijmout žádné plnění až do okamžiku, kdy by mu toto plnění přiznal soud rozhodnutím. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad právní moci napadeného usnesení. 7. Povinná považuje dovolání za nedůvodné. Tvrzení o zmaření účelu exekučního řízení je podle ní nepodložené. Exekuce postihla majetek povinné značně přesahující vymáhané plnění, nadto v situaci, kdy povinná svůj závazek splnila. Povinná pečovala o původního oprávněného řadu let. Je nemyslitelné, že s tím nebyly žádné výdaje nebo že je měla nést ze svého. I policejní orgán při odložení věci konstatoval, že měla vyšší výdaje než ty, které doložila. Po skončení jejího opatrovnictví dluh z dědického usnesení splatila na nátlak nového opatrovníka znovu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. 8. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“ 9. Dovolání je přípustné v závěru (učiněném v projednávané věci při řešení předběžné otázky), že oprávněná nemohla za daných okolností použít přijaté peněžité plnění nejprve na úhradu úroku z prodlení, protože příslušenství nebylo exekučním titulem ani žádným jiným rozhodnutím přiznáno. 10. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové se však z obsahu spisu nepodávají. 11. V souzené věci je exekučním titulem usnesení o schválení dědické dohody, podle níž měla povinná vyplatit původnímu oprávněnému do 19. 8. 2012 částku 2 088 817 Kč. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů povinná poté, co byla odvolána z funkce opatrovníka, vyplatila dne 18. 6. 2018 novému opatrovníku (Městské části pro Prahu 8) částku 107 505,01 Kč, dne 9. 8. 2018 částku 1 000 000 Kč a v období od 9. 4. 2020 do 16. 4. 2020 částku 981 311,99 Kč. Výše uvedené platby tedy poskytla povinná výrazně po splatnosti stanovené v usnesení o schválení dědické dohody, proto nový opatrovník použil platby nejprve na úhradu úroku z prodlení a následně na jistinu přiznanou exekučním titulem, kterou nyní soudně vymáhá. 12. Podle ustanovení § 517 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (který je třeba ve věci použít s ohledem na znění § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. 13. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 14. Oprávněné prodlením vzniklo právo požadovat po povinné kromě jistiny přiznané exekučním titulem také úrok z prodlení. Tento nárok nepochybně mohla uplatnit cestou žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1831/2017), případně na jeho vyrovnání použít peněžité prostředky poskytnuté bez určení, zda se plní na jistinu či příslušenství. Dovolací soud tedy nesdílí názor, že z přijatého plnění nemohlo být plněno nejprve na úrok z prodlení, nebyl-li přiznán exekučním titulem ani jiným rozhodnutím. Takový názor nemá relevantní oporu v zákoně ani soudní praxi. 15. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, k pluralitě dluhů u téhož věřitele uvedl, že nestačí-li plnění na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele, přičemž dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze obecně vzato vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat podle zásady proporcionality. 16. Nejvyšší soud dále pro poměry nalézacího řízení vysvětlil v souvislosti se zrušením výslovné úpravy obsažené v § 73 obč. zák. (obsahující pořadí splnění dluhu ve vztahu jistiny a příslušenství), že z toho, že splnění dluhu je jednostranným právním úkonem dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá, že rozhodující je prohlášení (určení) dlužníka při plnění, zda chce splnit jistinu nebo její příslušenství, popř. v jakém poměru, nestačí-li plnění na úhradu jistiny i příslušenství. Jestliže tak neučiní, ačkoliv tuto možnost měl, je – s přihlédnutím k principu jednoty soukromého práva – namístě použít zásadu, podle níž je přednostně vyrovnáno příslušenství dluhu ke dni plnění (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009). 17. Obdobně bylo možné použít nejudikátní pohledávku i k započtení vzájemných pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 10. 1966, sp. zn. 4 Cz 84/66, publikovaný pod č. 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod č. 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 18. V projednávané věci se řeší otázka tvrzeného zániku exekvované pohledávky splněním, a to zpochybněním správnosti stanovení pořadí, v jakém se k vyrovnání jistiny s příslušenstvím použije plnění, které bylo poskytnuto mimo vykonávací (exekuční) řízení. Dovolací soud uzavírá, že zde je třeba aplikovat výše uvedenou zásadu přednostního vyrovnání příslušenství dluhu ke dni plnění. Současně však nelze přehlédnout, že povinná v řízení o zastavení exekuce uplatnila námitku promlčení (viz též vyjádření povinné na čl. 477 a násl.). Proto pro posouzení, zda vůbec bylo namístě platit úrok z prodlení (včetně navazujícího závěru o tom, zda vymáhaná pohledávka zcela zanikla splněním či nikoli), bude třeba zabývat se otázkou počátku běhu promlčecí doby (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006), případně otázkou stavění či přerušení běhu promlčecí doby v souvislosti s okolností, že povinná byla opatrovnicí původního oprávněného (§ 114 obč. zák., § 3036 o. z.). 19. Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu postupu (§ 243e odst. 1, 2 věta druhá o. s. ř.). 20. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). 22. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu