20 Cdo 595/2026-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného statutárního města Most, se sídlem v Mostě, Radniční 1/2, identifikační číslo osoby 00266094, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti povinnému R. K., zastoupenému Mgr. Martinem Sobkem, advokátem se sídlem v Teplicích, U Císařských lázní 368/7, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 89 EXE 26/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2025, č. j. 95 Co 306/2025-116, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 11. 2025, č. j. 95 Co 306/2025-116, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2025, č. j. 89 EXE 26/2024-68, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 23. 1. 2025 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Jakubem Effenbergerem, Exekutorský úřad Kolín, pod sp. zn. 219 EX 02325/24. 2/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak, že usnesení odvolacího soudu „je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu“. 3/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 4/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 5/ Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 6/ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel, byť zastoupen advokátem, judikaturou vytýčený požadavek na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nerespektoval. Z textu dovolání se totiž nelze dobrat toho, od které konkrétní rozhodovací praxe (přičemž se musí jednat o praxi dovolacího soudu), resp. od jakých takovou praxí přijatých závěrů se podle názoru dovolatele měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. K řádnému vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje vlastní formulace obecných právních závěrů učiněných dovolatelem s dovětkem, že „má za to, že tyto základní principy jsou obsaženy v judikatuře Nejvyššího soudu a odvolací soud se od nich svým právním hodnocením odchyluje“. Rekapitulací skutkového stavu (bod III dovolání), vylíčením důvodů odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (bod V dovolání) a polemikou s právním hodnocením věci ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu (body IV, VI a VII dovolání) nelze přípustnost dovolání založit. Koncepčním cílem aktuální úpravy dovolacího řízení byla a je snaha o posílení odborné účasti právního zástupce dovolatele (advokáta) v dovolacím řízení, takže na kvalitu advokátem zpracovaného dovolání je třeba klást nemalé požadavky; povinností právního zástupce dovolatele (advokáta) - má-li být jím zvolený předpoklad přípustnosti dovolání vskutku naplněn - je tak (krom dalšího) i dostatečná a odborná analýza judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, což je úkol na dovolací soud nepřenositelný. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo ze dne 26. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017). 7/ Nedostatek řádného vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jedná se přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze předpoklad přípustnosti dovolání posoudit. 8/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatele na odklad právní moci napadeného usnesení (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). 9/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu