20 Cdo 760/2026-350 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné R. Porat Ingatlanfejlesztö és Ingatlanforgalmazó Korlátolt Felelösségü Társaság, se sídlem Király utca 26, 1061 Budapešť, Maďarsko, zastoupené JUDr. Monikou Rutlandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti povinné JVS GROUP s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 2137/8b, identifikační číslo osoby 25865005, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13­-15, pro 5 994 249, 06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2151/2024, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 25 Co 112/2025-234, t a k t o : Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 1(dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 2. 2025, č. j. 49 EXE 2151/2024-161, zamítl návrh povinné za zastavení exekuce ze dne 9. 9. 2024. Vyšel ze zjištění, že v dané věci jsou exekučními tituly rozsudek Soudního dvora Hlavního města v Budapešti č. 18.G.40.564/2021/66-I. ze dne 12. 10. 2023 a rozsudek Metropolitního odvolacího soudu v Budapešti č. 13.Gf.40.302/2023/8-II. ze dne 20. 3. 2024 (dále též „cizí rozhodnutí“). Povinná podala dne 25. 9. 2024 návrh na odepření výkonu těchto cizích rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem České republiky ve smyslu čl. 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“). Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl návrh na odepření výkonu a návrh na přerušení exekučního řízení zamítnut, Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 25 Co 427/2024-152. Městský soud přitom zdůraznil, že nesprávným postupem při doručení rozsudku odvolacího soudu v Budapešti nebylo povinné zabráněno ani ztíženo uplatnění procesních práv, protože proti tomuto rozsudku již nebylo možné podat řádný opravný prostředek. Současně oba soudy uzavřely, že předmětná cizí rozhodnutí jsou vykonatelná již 20. 3. 2024, tj. ke dni vydání rozhodnutí maďarského odvolacího soudu, který účastníky ve výroku rozsudku poučil, že proti rozsudku není možné se odvolat. Proto soud prvního stupně uzavřel, že důkazy, které povinná předložila na podporu svých tvrzení o nedoručení cizích rozhodnutí, nemají na vykonatelnost exekučních titulů žádný vliv, neboť vykonatelnost nabyla nezávisle na jejich doručení. 2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že stejné námitky týkající se nevykonatelnosti cizích rozhodnutí (nedoručení rozhodnutí a nepravdivé informace v osvědčení, vydaného podle čl. 53 nařízení) již byly uplatněny (a to včetně stanoviska maďarského advokáta ze dne 17. 10. 2024) v řízení o odepření jejich výkonu, že se s nimi již odvolací soud zabýval ve shora zmíněném rozsudku a že dovolání proti němu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, zamítl. Připomněl, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí akcentoval, že účelem osvědčení je autoritativně osvědčit, že je rozhodnutí vykonatelné. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie dodal, že osvědčení představuje základ pro uplatňování zásady přímé vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v zahraničí a orgány dožádaného státu jsou podle nového systému povinny vykonat rozhodnutí pouze na základě informací obsažených v tomto rozhodnutí o osvědčení. Pokud jde o nedoručení rozhodnutí maďarského odvolacího soudu, městský soud rovněž odkázal na tentýž rozsudek Nejvyššího soudu a závěr, že v daném případě jeho nedoručení nezakládá rozpor s veřejným pořádkem. Jestliže není dán důvod pro odepření výkonu maďarského rozhodnutí, není podle odvolacího soudu dán ani důvod pro zastavení exekuce. 3. Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Shrnula v něm podrobně skutkový stav, na jehož základě vydaly maďarské soudy svá rozhodnutí, a průběh exekučního řízení. Znovu připomněla, že jí nebyl doručen rozsudek maďarského odvolacího soudu, že byl doručen dne 7. 5. 2024 advokátovi, který ji již nezastupoval a který o tom předtím řádně maďarský soud informoval. Uvedla, že se samostatným návrhem domáhala odepření výkonu cizích rozhodnutí, že soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že ta byla vykonatelná již ke dni zahájení exekučního řízení, že nabyla vykonatelnosti dne 20. 3. 2024, tj. ke dni vydání rozhodnutí maďarského odvolacího soudu, který současně účastníky řízení poučil, že proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat. Podle jejího názoru nejsou údaje uvedené v osvědčení vydaného podle čl. 53 nařízení pravdivé, přičemž poukázala na stanovisko vypracované maďarským advokátem k otázce nesprávnosti doručení rozsudku maďarského odvolacího soudu. Přitom otázka doručení je zásadní i z toho důvodu, že teprve od ní začne běžet lhůta ke splnění povinnosti uložené cizím rozhodnutím. Dovolatelka rovněž uvedla, že proti rozhodnutím soudů ve věci odepření výkonu maďarských rozhodnutí podala ústavní stížnost (ze dne 1. 12. 2025). 4. Přípustnost dovolání pak povinná spojuje s řešením těchto otázek: a) Zakládá nedoručení cizího rozhodnutí povinnému, které má být vykonáno v České republice, nevykonatelnost takového rozhodnutí v České republice, popř. takový rozpor s veřejným pořádkem České republiky, že uznání a výkon tohoto rozhodnutí musí v České republice být odmítnut pro rozpor s veřejným pořádkem? Představuje uznání (a výkon) cizího rozhodnutí v České republice, které nebylo povinnému doručeno, porušení základních procesních práv povinného? Porušuje výkon cizího rozhodnutí, které nebylo doručeno povinnému, právo povinného na spravedlivý proces? Představuje právo na doručení cizího rozhodnutí, které má být v České republice uznáno a vykonáno, v jeho písemné podobě základní právo povinného, resp. součást ústavněprávně a mezinárodněprávně garantovaných práv jednotlivce na spravedlivý proces, soudní ochranu, respektování autonomní sféry jednotlivce a zákazu libovůle? Představuje nedoručení cizího rozhodnutí povinnému, které má být uznáno a vykonáno v České republice, takový zásah do základních práv jednotlivce, ze kterého musí být vyvozeny právní důsledky (např. v podobě shledání takového rozhodnutí nevykonatelným)? 5. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil mj. od nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20, ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 264/09, a ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 709/05, nebo od usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2465/09. Při řešení této otázky se odvolací soud rovněž odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3811/2018. Tato otázka byla toliko částečně řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, přičemž podle dovolatelky by měla být vyřešena jinak (tj. částečné řešení obsažené v tomto rozsudku je nesprávné). Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil i od rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 15. 7. 1964, ve věci C-90/22 a rozsudku SDEU ze dne 7. 4. 2022, ve věci C-568/20. b) Musí být osvědčení (tj. formulář EU ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis) doručeno povinnému ještě před pověřením soudního exekutora k vedení exekuce? Představuje pověření exekutora a nařízení exekuce podle § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále jen „exekuční řád“, první opatření v rámci exekuce ve smyslu čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel I bis? Musí být osvědčení doručeno povinnému v souladu s čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel I bis před nařízením exekuce cizího rozhodnutí tak, aby měl povinný možnost uplatnit práva dle čl. 43 odst. 2, čl. 45 a čl. 46 nařízení Brusel I bis? Představuje nedoručení osvědčení povinnému za současného nařízení exekuce cizího rozhodnutí odnětí práv povinného, jež jsou mu přiznána čl. 43 odst. 2, čl. 45 a čl. 46 nařízení Brusel I bis? Je exekutor oprávněn, doručí-li vyrozumění o zahájení exekuce povinnému bez současného doručení osvědčení, přistoupit k provedení exekuce? Dopadá povinnost doručit osvědčení rovněž na orgány státu původu (vydání cizího rozhodnutí), nebo jen na orgány státu dožádání (orgány státu, kde má být cizí rozhodnutí uznáno a vykonáno)? Lze povinnému odepřít jeho právo navrhnout odepření uznání cizího rozhodnutí podle čl. 45 nařízení Brusel I bis nebo odepření výkonu cizího rozhodnutí podle čl. 46 nařízení Brusel I bis tím, že orgány dožádaného státu nařídí exekuci tohoto cizího rozhodnutí a tím implicitně uznají toto cizí rozhodnutí? 6. Podle dovolatelky nebyla tato otázka v praxi dovolacího soudu ještě řešena, popř. při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil mj. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021. Tato otázka byla toliko částečně řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, přičemž podle dovolatelky by měla být vyřešena jinak. Podle názoru dovolatelky navíc obecné soudy daly přednost ustanovením českého práva (exekučního řádu) před ustanoveními nařízení Brusel I bis, a to v rozporu s aplikační předností evropského práva, jak tato vyplývá zejména z rozsudku SDEU ze dne 15. 7. 1964, ve věci C-6/64, potažmo v rozporu s povinností zvolit tu variantu výkladu vnitrostátního práva, jež je v souladu s právem Evropské unie, jak vyplývá mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13. c) Jsou orgány České republiky, do jejichž působnosti náleží uznání a výkon cizího rozhodnutí, povinny přihlížet ke skutečnosti, že cizí rozhodnutí, které má být uznáno a rovněž vykonáno v České republice, nebylo povinnému vůbec doručeno? Navrhuje-li povinný důkazy k prokázání této skutečnosti (nedoručení cizího rozhodnutí, které má být uznáno a vykonáno), mohou exekuční soudy rozhodnout bez nařízení jednání? Představuje případné provedení dokazování ve věci nedoručení cizího rozhodnutí, které má být uznáno a vykonáno v České republice, nepřípustný zásah do principu rovného zacházení mezi členskými státy Evropské unie, popř. nepřípustný přezkum cizího rozhodnutí ve věci samé? Lze povinnému odepřít v jeho domovském státě právo na odepření uznání a výkonu cizího rozhodnutí z důvodu nedoručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí? 7. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit mj. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021-II, a ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022-II. 8. K otázce a) povinná uvedla, že právo na doručení písemného vyhotovení písemného rozhodnutí představuje základní právo účastníka řízení, které tvoří nedílnou součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie; takový zásah může založit rozpor s veřejným pořádkem. Zopakovala, že Ústavní soud považuje právo seznámit se s rozhodnutím soudu v jeho písemném a úplném znění za základní procesní právo účastníka, jehož porušení znamená zásah do ústavně zaručených práv, přičemž povinná se s rozsudkem maďarského odvolacího soudu seznámila až po zahájení exekučního řízení. 9. K otázce b) uvedla, že nařízení Brusel I bis pokládá doručení osvědčení za základní povinnost před zahájením vykonávacího řízení, což současně povinnému umožňuje podat včas návrh na odepření uznání či výkonu cizího rozhodnutí. V tomto směru nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu k povaze osvědčení učiněnému v citovaném rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1073/2025. Podle jeho názoru obecné soudy učinily z povinnosti podle čl. 43 nařízení právní normu bez sankce a faktického významu. Podle jejího názoru se proto nabízí eurokonformní výklad: Exekutor poté, co obdrží exekuční návrh oprávněného, řádně opatřený osvědčením, zašle osvědčení společně s cizím rozhodnutím povinnému, a teprve až po jejich doručení povinnému a umožnění povinnému vykonat jeho práva podle čl. 43 odst. 2 a čl. 45 nařízení Brusel I bis (tj. požadovat překlad cizího rozhodnutí a navrhnout odepření uznání tohoto rozhodnutí) požádá exekuční soud v souladu s § 43a exekučního řádu o vydání pověření. Pouze takový výklad, který exekuční řád umožňuje, odpovídá smyslu a účelu i samotné textaci čl. 43 až 46 nařízení Brusel I bis. 10. V souvislosti s otázkou c) dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ve věci nenařídil jednání, čímž zatížil řízení vadou, která navíc představuje porušení ústavněprávně a mezinárodněprávně garantovaného práva dovolatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně tím neprovedl důkaz stanoviskem vypracovaným maďarským advokátem ve věci doručování rozsudku maďarského odvolacího soudu. 11. Dovolatelka zdůraznila, že usiluje o zastavení exekuce, resp. odepření uznání maďarského rozsudku především z toho důvodu, že by v Maďarsku musela proběhnout nová procedura doručení uvedeného písemného rozhodnutí a možnost účinné obrany v zemi původu (bod 101 dovolání). Navrhla, aby dovolací soud rozhodl, že se mění rozhodnutí městského soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se exekuční řízení zastavuje a oprávněná je povinna zaplatit povinné náhradu nákladů řízení, případně aby usnesení městského soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo nechť zruší usnesení městského soudu i soudu prvního stupně a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení. 12. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že návrh povinné na odepření výkonu maďarského rozhodnutí byl soudem prvního stupně zamítnut, že odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Podle jejího názoru je dovolání nepřípustné v celém rozsahu, neboť je obsahově obdobné jako dovolání ve věci odepření výkonu rozhodnutí. Pokud jde o otázky a) a b) připomněla, že odvolací soud vycházel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1073/2025. Přípustnost dovolání by tak mohla být založena pouze na kritériu, že vyřešené právní otázky by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Dovolatelka přitom nepředkládá žádné relevantní důvody, proč by k tomu mělo dojít. Sama přitom považuje závěry odvolacího soudu při řešení těchto otázek za správné. K otázce c) dodala, že se jí Nejvyšší soud rovněž ve zmíněném rozsudku zabýval. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, popř. zamítl. 13. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 14. Povinná v souzené věci podala po podání návrhu na zastavení exekuce rovněž návrh na odepření výkonu týchž rozhodnutí maďarských soudů. V rámci tohoto řízení se exekuční soudy včetně dovolacího soudu zabývaly v podstatě týmiž námitkami, jenž nyní povinná uplatňuje v rámci řízení o zastavení exekuce [otázky a) a c)]. Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, podrobně zabýval otázkou nedoručení rozsudku maďarského odvolacího soudu povinné, přičemž dovodil, že v této souzené věci nebyl dán důvod pro odepření výkonu cizích rozhodnutí s ohledem na okolnosti, za jakých k nedoručení rozsudku došlo. Nejvyšší soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat ani v řízení o zastavení exekuce. Pokud povinná namítala, že se při řešení otázky nedoručení cizího rozsudku odvolací soud odchýlil od rozsudků ze dne 15. 7. 1964, ve věci C-90/22, a ze dne 7. 4. 2022, ve věci C-568/20, neuvedla, v čem toto odchýlení spatřuje. Namítá-li dále povinná, že odvolací soud nenařídil ve věci jednání, lze dodat, že odvolací soud odůvodnil svůj postup odkazem na řízení o odepření výkonu týchž exekučních titulů, v němž řešil zcela stejné námitky. Případné nenařízení jednání však představuje vadu, k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) 15. Stejně tak se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce nedoručení osvědčení ve smyslu čl. 53 nařízení Brusel I bis povinné. Způsob, jakým má být toto osvědčení povinnému doručeno, upravuje § 44 odst. 1 exekučního řádu, podle něhož povinnému zašle exekutor vyrozumění o zahájení exekuce nejpozději s prvním exekučním příkazem, který v exekuci doručuje; spolu s vyrozuměním zašle exekutor povinnému exekuční návrh, kopii exekučního titulu a výzvu podle § 46 odst. 6, případně kopii rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, rozhodnutí o uznání nebo osvědčení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, které tvoří přílohu exekučního návrhu. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že pochybení exekutora při doručování osvědčení nemůže vést k odepření uznání či výkonu cizího rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem. Exekutor má současně povinnost poučit povinného o možnosti podat návrh na zastavení exekuce z důvodu, ze kterého lze odepřít výkon rozhodnutí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie [§ 44 odst. 2 písm. h) exekučního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2024], i bez tohoto poučení nic nebrání povinnému návrh na odepření uznání či výkonu cizího rozhodnutí podat. Ze systematického členění paragrafů je přitom zřejmé, že osvědčení povinnému zasílá již soudem pověřený exekutor. 16. Protože otázky, s nimiž povinná spojuje přípustnost dovolání, odvolací soud řešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, a dovolací soud nemá důvod se od tam uvedených závěrů odchylovat, postupoval dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl. 17. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v době rozhodování dovolacím soudem, Ústavní soud usnesením ze dne 7. 5. 2026, sp. zn. I ÚS 3546/25, odmítl ústavní stížnost povinné proti výše zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 6. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu