20 Cdo 810/2026 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné T. B., zastoupené Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti povinné A. C., pro 582 563,24 Kč s příslušenstvím, o vyškrtnutí věcí ze soupisu, vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 EX 04208/24, o dovolání J. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, č. j. 70 Co 377/2025-308, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 134 EX 04208/24, kterým soudní exekutor pro opožděnost odmítl návrh J. Š. na vyškrtnutí věcí (dvou výrokem blíže označených koní) ze soupisu. Uvedl, že oba exekuční příkazy postihující dotčené koně (exekuční příkaz ze dne 27. 1. 2025 i ze dne 21. 2. 2025) byly navrhovateli doručeny prostřednictvím datové schránky dne 24. 2. 2025 přihlášením oprávněné osoby do datové schránky a nejpozději toho dne se tedy navrhovatel o soupisu dověděl. Třicetidenní lhůta k podání návrhu na vyškrtnutí věci (§ 68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) počala běžet následující den a skončila 27. 3. 2025; návrh podaný 11. 11. 2025 tedy byl opožděný. 2. Odvolací soud dále již jen jako „obiter dictum“ uvedl, že dotčení koně byli zahrnuti do soupisu i v dříve zahájené exekuci vedené Mgr. Pavlem Dolanským pod sp. zn. 015 EX 477/2023, a proto v rámci později zahájené exekuce vedené Mgr. Ing. Jiřím Proškem šlo zřejmě o soupis sdílený. Doplnil, že návrh na vyškrtnutí věci lze účinně podat pouze v rámci exekučního řízení, v němž byl proveden originální soupis věci; v později zahájené exekuci není zákonný prostor pro podání návrhu. Pouze pokud by došlo k pravomocnému skončení dříve zahájené exekuce, mohl soudní exekutor v později zahájené exekuci realizovat nový originální soupis, proti němuž by bylo možné brojit (včasným) návrhem na vyškrtnutí věci. 3. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Namítá, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Aniž by označil rozhodnutí prezentující onu ustálenou praxi, fakticky brojí proti závěru, že lhůta pro podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu počala běžet doručením exekučních příkazů, kterými soudní exekutor pojal předmětné koně do soupisu (24. 2. 2025), a nikoli až faktickým převzetím koní (12. 10. 2025). Důvod spatřuje v tom, že exekučním příkazem nebyl poučen o právu podat návrh na vyškrtnutí věci ve smyslu § 68 odst. 5 exekučního řádu a že nedostal protokol o zápisu podle § 327a odst. 1 o. s. ř. Následně ještě vytkl odvolacímu soudu nejednoznačnost a nepřezkoumatelnost úvahy o sdíleném soupisu věci s tím, že domněnky nemají v odůvodnění soudního rozhodnutí místo. Zjistil-li odvolací soud, že soudní exekutor činil nezákonné kroky k postižení koní, ač měl souběžně vedenou exekuci přerušit, měl odvolací soud rozhodnutí soudního exekutora zrušit. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí potvrdil, potvrdil tím i nezákonnost postupu exekutora. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Při zjišťování, zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud není oprávněn vymezit si otázku přípustnosti sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019, či ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). 7. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Pokud si dovolatel zvolil kritérium rozporu řešené právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být dovolání perfektní pouze tehdy, odkáže-li současně na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně bude-li alespoň citovat závěry přiřaditelné ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. 8. Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť nijak nepřiblížil, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud v závěru o opožděnosti návrhu měl odchýlit. Nelze též přehlédnout, že vytýkaný závěr vychází přímo ze zákona (běh třicetidenní lhůty je vázán na okamžik, „kdy se navrhovatel dozvěděl o soupisu věci“), řešení dané problematiky je zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí spočívá výhradně na závěru o opožděnosti návrhu, přípustnost dovolání není způsobilé založit ani případné zpochybnění úplnosti či správnosti úvahy soudu, vyjádřené nad rámec uvedeného závěru. 9. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit (§ 241 b odst. 3 o. s. ř.); jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze přípustnost dovolání posoudit. 10. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 6. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu