20 Cdo 934/2026-116 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného S. V. J. XY zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti povinnému P. R., zastoupenému Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, pro 59 575 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 426/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, č. j. 18 Co 126/2025-75, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 36 EXE 426/2024-56, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 36 EXE 426/2024 a u soudní exekutorky JUDr. Moniky Elfmarkové, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 115 EX 17/24 (výrok I) a zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí ze dne 27. 3. 2024, č. j. 115 EX 17/24-17 (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v souzené věci je rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2021, č. j. 7 C 313/2020-42, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 59 575 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 22. 9. 2017 do zaplacení a náklady nalézacího řízení ve výši 22 600 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, která je vyznačena dnem 30. 7. 2022. K provedení exekuce Obvodní soud pro Prahu 5 pověřil dne 13. 3. 2024, pod č. j. 36 EXE 426/2024-11, soudní exekutorku JUDr. Moniku Elfmarkovou, Exekutorský úřad Praha 4. Soudní exekutorka vydala dne 27. 3. 2024 pod č. j. 115 EX 17/24-17, exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí povinného zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, kat. území XY. Ze spisu soudní exekutorky zjistil, že dosud nebylo uhrazeno ničeho. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že zde není důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) ani h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Proti závěru soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., povinný v odvolání nic nenamítal. K námitce, že exekuce měla být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., z důvodu, že by výkonem rozhodnutí došlo k popření základních principů právního státu nebo ke zjevné nespravedlnosti, neboť nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, odkázal na závěry soudu prvního stupně, který uzavřel, že exekuční soud je vázán exekučním titulem, že mu nepřísluší přezkoumávat jeho věcnou správnost a že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnost rozhodnou pro (ne)nařízení exekuce ani pro její zastavení. S odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., exekuční návrh nepovažoval ani za šikanózní. Rovněž neshledal způsob provedení exekuce prodejem nemovité věci na základě exekučního příkazu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 115 EX 17/24-17, jako nevhodný. 3. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Podle jeho názoru závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, dále že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je možné v rámci exekučního řízení meritorně přezkoumat kontumační exekuční titul, resp. přezkoumat, zda byly naplněny podmínky jeho vydání a tato otázka má být dle dovolatele dovolacím soudem posouzena jinak (tedy tak, že meritorní přezkum kontumačního rozhodnutí v exekučním řízení bude připuštěn, a to alespoň v rozsahu posouzení naplnění zákonných podmínek pro vydání kontumačního rozhodnutí). Uvádí, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky vydání exekučního titulu, soud v nalézacím řízení vydal rozsudek pro zmeškání při druhém ústním jednání soudu, což bylo v rozporu s platnou právní úpravou a žalobní tvrzení byla v rozporu s žalobním návrhem, neobsahovala skutková tvrzení o všech okolnostech významných pro právní posouzení podle hmotného práva. Ačkoliv odvolací soud dle něj konstatuje, že se zabýval námitkami povinného v tom smyslu, zda představují výjimečný případ, pro který by bylo možno meritorně přezkoumat exekuční titul, námitky povinného nebyly meritorně přezkoumány, proto povinný označuje napadené usnesení za nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že exekuční titul nebyl podroben meritornímu přezkumu v rámci nalézacího řízení (odvolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku). Setrvává na své předchozí argumentaci, že zvolený způsob provedení exekuce exekučním příkazem prodejem nemovité věci je nepřiměřený a nevhodný. Neztotožňuje se s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že by měl povinný v tomto případě označit další majetek, který by v rámci exekuce mohl být postihnut; tato povinnost by měla jít za exekutorem. Na základě výše uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem také navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení, jelikož dotčené rozhodnutí zásadním způsobem ohrožuje jeho majetková práva. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ – a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné. 5. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Od tohoto závěru nemá důvod se odchylovat ani v případě rozsudku pro zmeškání, v případě jehož vydání může účastník řízení podat odvolání, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 205b o. s. ř.), což také povinný učinil, odvolací řízení však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2567/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1036/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1725/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 984/11). 6. Namítá-li povinný, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami v tom smyslu, zda představují výjimečný případ, pro který by bylo možno meritorně přezkoumat exekuční titul a že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přehlédl, že se tento soud pečlivě vypořádal s veškerou argumentací uplatněnou povinným v návrhu na zastavení exekuce a objasnil, proč nejsou dány důvody pro její zastavení (bod 16 až 18 usnesení odvolacího soudu). Je zřejmé, že se odvolací soud implicitně ztotožňuje se závěry obvodního soudu. 7. Pokud se jedná o námitku nepřiměřenosti a nevhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce na základě exekučního příkazu k prodeji nemovité věci s tím, že není na povinném, aby uvedl jiný majetek, z něhož by bylo možné vymáhanou pohledávku uspokojit, Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při posuzování vhodnosti navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Skutečnost, že cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněného nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Pokud to nevyplývá přímo z obsahu spisu, je primárně na povinném, aby v návrhu na částečné zastavení exekuce tvrdil a prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný majetek povinného (k tomuto srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016, ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, přičemž ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1408/15, odmítl). Nepostačuje pouhé tvrzení bez dalšího, že exekuce prodejem nemovitostí je nepřiměřená vymáhané pohledávce. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) náležitě vysvětlil, proč provedení exekuce prodejem nemovité věci považuje za přiměřené, když přihlédl k tomu, že v exekuci doposud nebylo ničeho vymoženo, nebyl zjištěn žádný jiný majetek povinného, který by postačoval k uspokojení vymáhané pohledávky, a povinný ani jiný majetek neoznačil. 8. Ze shora uvedeného plyne, že odvolací soud vydáním napadeného usnesení postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od ní odchýlit, proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 9. Povinný v dovolání také navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. 10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu