21 Cdo 1016/2026-223 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. D., zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, proti žalovanému Škoda Auto a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o určení zdánlivosti, eventuálně neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 C 313/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2025, č. j. 23 Co 214/2025-188, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 23 Co 214/2025-188, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila, že při určení druhu práce v pracovní smlouvě se projevuje smluvní volnost účastníků; druh práce může být sjednán (ve vztahu k možnému okruhu pracovních činností) v užší nebo širší podobě, kdyby byl však dohodnut tak široce, že by to zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě; pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Není tedy možné zaměňovat sjednaný druh práce, který může být změněn jen dohodou účastníků pracovního poměru (srov. § 40 odst. 1 zák. práce), a pracovní náplň, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, které bylo uveřejněno pod č. 64/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1272/2012). 3. Dospěl-li odvolací soud na základě zjištění, že žalobkyně měla v pracovní smlouvě od 1. 10. 2004 sjednanou pozici „specialista“, která byla následnými dohodami o změně pracovní smlouvy specifikována vždy na dobu určitou na konkrétní funkční místa, a že ačkoli je toto označení poměrně široké, je zřejmé, že mezi účastníky nebyly v roce 2004 ani později o základním druhu práce sjednaném v pracovní smlouvě žádné pochyby, k závěru, že pracovní smlouva není v části sjednaného druhu práce „specialista“ pro svou neurčitost neplatná, je tento závěr odvolacího soudu (oproti mínění dovolatelky) zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani relativně vysoký počet pracovních pozic vedených pod názvem „specialista“ v katalogu profesí žalovaného (21), na který poukazuje dovolatelka, nemohl vést k tomu, že by sjednání takového druhu práce umožňovalo žalovanému přidělovat žalobkyni jakoukoliv práci. 4. Z obsahu dovolání nadto vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se skutkovým závěrem, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána jako „specialista“, že tato pozice byla následnými dohodami o změně pracovní smlouvy specifikována vždy na dobu určitou na konkrétní funkční místa a že z pracovní smlouvy a jejích dodatků nevyplývá, že by žalobkyně měla trvale pracovat výlučně na pozici „Specialista 005“) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (že „fakticky“ byl mezi stranami konkludentně sjednán druh práce odpovídající pozici „Specialista 005“), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud. 5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná. 8. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně, že odvolací soud neaplikoval § 133a o. s. ř., a tím nesprávně rozložil důkazní břemeno v neprospěch žalobkyně. Ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř., nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci, tedy že zaměstnanci stačí pouze tvrdit, že došlo k závadnému (diskriminačnímu) jednání zaměstnavatele a že na zaměstnavateli je prokázat, že k závadnému jednání nedošlo. Zaměstnanec v občanském soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (k tomu srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, uveřejněný pod č. 92/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018). 9. V projednávané věci odvolací soud nezjistil v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru danou žalobkyni žalovaným pro neomluvené absence v práci žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o závadném (nerovném) zacházení se žalobkyní (skutkové závěry odvolacího soudu nelze – jak bylo uvedeno výše – v dovolacím řízení zpochybnit), a „přesunutí“ důkazní povinnosti na žalovaného ve smyslu § 133a o. s. ř. se tak nemohlo uplatnit. 10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu