21 Cdo 1090/2026-393 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., proti žalovanému Z. B., advokátovi se sídlem v Děčíně, Lázeňská č. 479/15, IČO 66213991, zastoupenému Mgr. Petrem Látalem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Děčíně, Pohraniční č. 1385/14, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 42/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2025, č. j. 10 Co 10/2025-359, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. září 2024, č. j. 19 C 42/2023-274, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 1. 12. 2022 žalovaný sdělil žalobci, že okamžitě zrušuje pracovní poměr vzniklý na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2022, v níž byl jako druh práce se žalobcem sjednán „advokátní koncipient“, neboť žalobce se dopustil „ve vícero případech“ porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem. Uvedl, že dne 1. 12. 2022 došlo ze strany žalobce k svévolnému opuštění pracoviště před 14 hod., přestože na 14 hod. byl domluvený na schůzce s klientem M. L., že tato schůzka se nemohla uskutečnit, že nebyly dodány podklady k této věci a že žalobce neuposlechl příkaz žalovaného jako zaměstnavatele a z pracoviště svévolně odešel, ačkoliv si byl vědom, že žalovanému může vzniknout škoda v důsledku neposkytnutí právních služeb objednanému klientovi, že tato škoda vznikla a že došlo k poškození žalovaného a celé advokátní kanceláře. Dále žalobci vytýkal, že neplnil povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy, neboť nepracoval svědomitě, pilně, řádně, neplnil příkazy zaměstnavatele, nepostupoval v souladu s jeho zájmy a nedbal o jeho dobrou pověst, nedodržoval termíny a úkoly stanovené zaměstnavatelem a neměl přehled o kauzách a předaných spisech ke zpracování. Další porušení „pracovní kázně“ zvlášť hrubým způsobem spatřoval v případu manželů S., který byl žalobci svěřen v 47. týdnu s potřebou vypracování smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nájemní smlouvy do 26. 11. 2022, že žalobce zadané úkoly i s ohledem na další připomínky a zadání ze strany klientů nesplnil, pouze dne 29. 11. 2022 zaslal návrh nájemní smlouvy, která nereflektovala zadání ze strany klientů (dá se říct, že se jednalo pouze o stažený vzor této smlouvy), že dne 30. 11. 2022 klienti kontaktovali advokátní kancelář s tím, že žalobce je nekontaktní, nezaslal jim smlouvu o smlouvě budoucí kupní a na další dotazy nereaguje, a že žalobce až po urgenci ze strany žalovaného zaslal na e-mail advokátní kanceláře návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která opět nereflektovala zadání klientů. Žalovaný uvedl, že žalobce poškodil zájmy klientů a ohrozil prodej nemovitostí v hodnotě cca 30 mil. Kč. Další nedostatky „v podobě neuspokojivých pracovních výsledků“ spatřoval v tom, že během roku 2022 byly žalobci zadány další právní případy s potřebou vypracování následujících právních úkonů: „případ A. D. – tepelné čerpadlo – nevypracování žaloby“, „případ P. R. – poškozené osobní motorové vozidlo – nevypracování předžalobní výzva, žaloby atd.“, „případ H. P. – vypořádání SJM – předžalobní výzva, žaloby atd.“ Žalobce pouze donesl do místa výkonu práce soubor spisů i s dalšími případy a neposkytl k nim žádné informace. Žalovaný dále uvedl, že ve věci klienta Y. P. měl žalobce za úkol vypracovat žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, že případ mu byl přidělen 18. 11. 2022 a že „dnešního dne“ žalovaného kontaktoval uvedený klient s tím, že žalobce je nekontaktní a že od něj nemá k dispozici vypracovanou žádost. Dodal, že „v neposlední řadě“ se žalobce nevhodně choval a urazil žalovaného, když o jeho osobě prohlásil, že má „schizofrenní myšlení“. 2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 30. 1. 2023 domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalobci dne 20. 12. 2022 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že text okamžitého zrušení pracovního poměru je v rozporu s § 60 zákoníku práce, neboť nejde o skutkové vymezení důvodu tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným důvodem, a že důvody jsou nepravdivé. Namítal, že s L. na schůzce domluven nebyl, telefonicky mu dne 30. 11. 2022 sdělil, že hodlá ukončit spolupráci s advokátní kanceláří žalovaného nejpozději dne 1. 12. 2022, že vše, co klient požadoval, mu elektronicky dodal a že L. ho informoval, že na schůzku jej zve žalovaný. Zdůraznil, že dne 1. 12. 2022 opustil advokátní kancelář žalovaného z důvodu naprosto neslýchaného jednání syna žalovaného, K. B., který žalobci vyhrožoval fyzickým násilím, a že jako schizofrenní označil přístup žalovaného, který s žalobcem nechtěl ukončit pracovní poměr dohodou, přestože zároveň kritizoval jeho práci. Dále uvedl, že smlouvy, které požadoval pan S., odeslal k předání do advokátní kanceláře již 29. 11. a 30. 11. 2022, že pana S. informoval dne 25. 11. 2022, že s advokátní kanceláří žalovaného končí spolupráci, že žalobu v případu A. D. odevzdal e-mailem 10. 10. 2022, že ohledně věci poškození automobilu Tesla byl vyzván K. B. dne 28. 11. 2022, aby se věci nevěnoval a upřednostnil jiného klienta, že spis ve věci paní P. si převzal K. B. již na konci října 2022 a že pan P. nedodal potřebné dokumenty a žalobce byl K. B. instruován, aby se věnoval jiným klientům. Uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru je v rozporu s platnými ustanoveními zákoníku práce, ustálenou judikaturou i odbornou literaturou a že se jedná o mstu, která měla žalobci komplikovat další profesní život. 3. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 24. 9. 2024, č. j. 19 C 42/2023-274, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 5 456 Kč a státu 751 Kč. Dovodil, že některé části okamžitého zrušení pracovního poměru nesplňují požadavek na jednoznačnou identifikaci jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to porušení spatřované v případu A. D. v tom, že žalobce nevypracoval žalobu, neboť absentuje minimálně uvedení doby, kdy byla tato právní věc svěřena žalobci, a lhůta, do které měl žalobu vyhotovit, dále porušení spatřované v případu P. R. v tom, že žalobce nevypracoval předžalobní výzvu a žalobu, neboť chybí uvedení doby, kdy byla tato věc svěřena žalobci, a lhůta, do kterém měl výstup vyhotovit, a rovněž v případu H. P., k němuž je v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno porušení spatřované v tom, že žalobce nevypracoval předžalobní výzvu a žalobu, avšak minimálně chybí uvedení doby, kdy byla tato právní věc svěřena žalobci, a lhůta, do kdy měl výstup vyhotovit. S ohledem na nedostatečnou konkretizaci těchto důvodů je soud neposuzoval, u ostatních důvodů vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru posuzoval, zda se staly tak, jak je skutkově popsal zaměstnavatel, a zda lze ze skutkového děje, který byl důkazně prokázán, skutečně dovodit porušení pracovních povinností ze strany „žalovaného“ (správně žalobce) a jaké dosáhlo intenzity. Dospěl k závěru, že dne 1. 12. 2022 se žalobce ve vztahu k p. L. žádného porušení pracovních povinností nedopustil, že tvrzení o jejich existenci a závažnosti ze strany žalovaného byla učiněna a částečně důkazně dokládána účelově, že v případu manželů S. nebyl žalovaný schopen prostřednictvím jakýchkoli písemných záznamů o převzetí právní věci od klienta potvrdit rozhodné skutečnosti, kterých se v okamžitém zrušení pracovního poměru dovolává, že „žalovaný“ (správně žalobce) se svým postupem v této věci nedopustil porušení pracovních povinností, a pokud ano, nemělo by takové pochybení intenzitu „závažného porušení pracovní kázně“, že v případu P. neměl žalobce ještě dne 30. 11. 2022 požadované podklady k sepisu žádosti o dlouhodobé vízum a nebylo prokázáno, že by mu byly zaslány před tím, než žalovaný přikročil k sepisu okamžitého zrušení pracovního poměru, že žalobce splnil prevenční povinnost ve vztahu ke klientovi, neboť panu P. oznámil dne 1. 12. 2022, že věc již nevyřídí a bude nutné, aby se jí věnoval jiný člen advokátní kanceláře, avšak že závažně porušil pracovní povinnosti, neboť neposkytl potřebné informace o případu P. žalovanému. Uzavřel, že pokud na základě uvedených případů klientů L., S. a P. dovodil určité nedostatky v plnění pracovních povinností ze strany žalobce, nejednalo se v žádném z těchto případů jednotlivě ani při posuzování případných pochybení v jejich souhrnu o případy porušení pracovních povinností, které by bylo možné klasifikovat jako porušení uskutečněné zvlášť hrubým způsobem. Dodal, že použitím slova „schizofrenní“ žalobce narážel na přístup žalovaného k požadavkům vůči žalobci, nikoli na myšlení žalovaného, že ani použití tohoto slovního vyjádření nepředstavovalo samo ani ve spojení s dalšími popsanými jednáními žalobce porušení pracovních povinností, pro které by žalovaný mohl odůvodněně přikročit ke skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením, že též považuje za podstatné, že pracovní poměr účastníků měl skončit ke dni 31. 12. 2022, a že pokud bylo okamžité zrušení pracovního poměru vyhotoveno a odesláno již dne 1. 12. 2022, nemůže neomluvená absence žalobce počínající dnem 2. 12. 2022, která není uváděna jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, ovlivnit závěry soudu „o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby“. 4. K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 10 Co 10/2025-359, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků tak, že výše nákladů, které je žalovaný povinen nahradit žalobci, činí 5 206 Kč, jinak tento rozsudek potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek na jednoznačné skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, nesplňují části okamžitého zrušení pracovního poměru týkající se případů A. D. (tepelné čerpadlo – nevypracování žaloby), P. R. (poškozené osobní motorové vozidlo – nevypracování předžalobní výzvy, žaloby atd.) a H. P. (vypořádání SJM – předžalobní výzva, žaloba atd.), neboť chybí konkrétně vymezené důvody neuspokojivých pracovních výsledků, které vedly žalovaného k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem. Dodal, že v těchto případech se jedná o nedostatečnou konkretizaci důvodů vedoucí k neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce se svým prokázaným jednáním ve vztahu ke klientům L., S. a P. nedopustil takového porušení pracovních povinností, které by bylo možné kvalifikovat jako „zvlášť hrubým způsobem“, a že se ani nedopustil žádné urážky vůči žalovanému. Při zohlednění okolností daného případu (od ledna minimálně do října 2022 byly pracovní i osobní vztahy mezi účastníky bezproblémové, žalovaný neměl vůči žalobci žádné výhrady, až do prosince 2022 vůči žalobci neučinil žádnou písemnou výtku stran plnění jeho pracovních povinností) a časové souvislosti (od vypracování okamžitého zrušení pracovního poměru dne 1. 12. 2022 zbýval do konce pracovního poměru žalobce u žalovaného 1 měsíc) dospěl k závěru, že se ze strany žalovaného jednalo o řešení nastalé konfliktní situace způsobem, který zákon neumožňuje, a že žalobce z důvodů uvedených v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a žalovaný s ním proto ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením neprávem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména pokud jde o výklad požadavku určitosti důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a následný postup soudů, které z tohoto důvodu rezignovaly na meritorní posouzení části vytýkaných porušení pracovních povinností. Přípustnost dovolání zakládá na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu o výkladu právních jednání při rozvázání pracovního poměru a o požadavcích na skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Má za to, že smyslem požadavku určitosti je, aby nevznikaly pochybnosti, který skutek zaměstnavatel uplatňuje, a aby nebylo možné důvod dodatečně měnit, že v posuzované věci byly jednotlivé skutky popsány tak, že byly identifikovatelné a nezaměnitelné (zejména skrze určení klienta a vytýkaného neprovedeného úkonu/nečinnosti), a že požadavek, aby zaměstnavatel vždy uváděl, „kdy byla věc svěřena“, a „konkrétní lhůtu“, činí z § 60 zákoníku práce nástroj přepjatého formalismu, který odporuje pravidlu o dostatečnosti skutkového vymezení. Namítá, že soudy mu odepřely věcné posouzení části uplatněných skutků, ačkoli šlo o skutky individualizované, přičemž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přichází neplatnost právního jednání pro neurčitost v úvahu pouze tehdy, nelze-li ani výkladem projevu vůle zjistit jeho obsah. K této otázce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011. Dále namítá, že odvolací soud hodnotil intenzitu porušení pracovních povinností izolovaně jen podle vytýkaných pochybení, aniž by je zasadil do celkového kontextu výkonu práce zaměstnance, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, a ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 733/2022). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobce ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací „korektně zjistil skutkový stav a správně aplikoval právní normy“, že dokazování bylo velmi zdlouhavé a až „extrémně precizní“ a že soudy rozhodly spravedlivě a po právu. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jak má být v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezen jeho důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení § 60 zákoníku práce o platné právní jednání. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. 12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 12. 2022, které bylo žalobci doručeno dne 20. 12. 2022 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zák. práce“). 13. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. 14. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn a okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. 15. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. K dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zák. práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013). 16. V posuzovaném případě žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 12. 2022 mimo jiné uvedl, že další nedostatky v podobě neuspokojivých pracovních výsledků spatřuje v tom, že během roku 2022 byly žalobci zadány další právní případy s potřebou vypracování následujících právních úkonů: „případ A. D. – tepelné čerpadlo – nevypracování žaloby“, „případ P. R. – poškozené osobní motorové vozidlo – nevypracování předžalobní výzva, žaloby atd.“, „případ H. P. – vypořádání SJM – předžalobní výzva, žaloby atd.“, že žalobce pouze donesl do místa výkonu práce soubor spisů i s dalšími případy a neposkytl k nim žádné informace, a že se tak dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem. 17. Z takto vymezeného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je zřejmé, že žalovaný spatřoval důvod k tomuto opatření mimo jiné v porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se měl dopustit tím, že nevypracoval dokumenty v zadaných případech (konkrétně žalobu v případu A. D., který se týkal tepelného čerpadla, žalobu a předžalobní výzvu v případu P. R, který se týkal poškozeného osobního motorového vozidla, a žalobu a předžalobní výzvu v případu H. P. týkajícím se vypořádání SJM), spisy pouze donesl do místa výkonu práce a neposkytl k nim žádné informace. Žalovaný tedy v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, který zároveň konkretizoval uvedením skutečností, v nichž spatřoval jeho naplnění, a to v míře, která dostatečně zajišťuje, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Z hlediska zákonných požadavků na obsah okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo nezbytné, aby žalovaný v okamžitém zrušení uvedl i konkrétní termín, kdy zadal vypracování těchto dokumentů žalobci a do kdy měl žalobce úkoly splnit, neboť i bez těchto dalších údajů nemohly vzniknout pochybnosti o tom, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje a které povinnosti měl žalobce porušit. Tyto pochybnosti neměl ani sám žalobce, kterému bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1. 12. 2022 adresováno a který v žalobě uplatnil k jednotlivým případům vytýkaného nevypracování dokumentů skutková tvrzení, ze kterých je zřejmé, že si je vědom, jakého konkrétního porušení povinností se měl podle žalovaného dopustit (viz část III žaloby na č. l. 6). 18. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že části okamžitého zrušení pracovního poměru týkající se případů A. D., P. R. a H. P. nesplňují požadavek na jednoznačné skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, neboť chybí konkrétně vymezené důvody neuspokojivých pracovních výsledků, které vedly žalovaného k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem, a že se v těchto případech jedná o nedostatečnou konkretizaci důvodů vedoucí k neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, není správný. 19. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda se žalobce vskutku dopustil porušení svých pracovních povinností vytýkaných mu žalovaným v uvedených částech okamžitého zrušení pracovního poměru a – v kladném případě – jaké intenzity toto porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo. Jeho konečný závěr, že žalobce z důvodů uvedených v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že žalovaný s ním proto ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením neprávem, je proto předčasný, a tedy nesprávný. 20. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Děčíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu