21 Cdo 1093/2025-166 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová č. 553/8, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Rourovny č. 556/3, o zaplacení 15 262 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 116 C 3/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2024, č. j. 16 Co 121/2024-134, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 116 C 3/2020-87, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 15 262 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od druhého dne následujícího po dni, kdy byla žaloba žalovanému doručena, do zaplacení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12 095,16 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 16 Co 121/2024-134, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 626,76 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 936,80 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem a žalovaným je vztahem občanskoprávním, a nikoliv pracovněprávním, protože žalobce nikdy nebyl zaměstnavatelem žalovaného, byl toliko společníkem a jednatelem zaměstnavatele žalovaného (společnosti XY, s.r.o.), ani vyplacení sporné částky ze soukromého účtu žalobce s poznámkou „záloha na mzdu za 04/17“ na této skutečnosti nic nemění. Konstatoval, že by se mohlo jednat „o bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.) žalovaného“, avšak z následných prohlášení žalobce učiněných ve vztahu k zaměstnancům XY, s.r.o. dovodil (stejně jako soud prvního stupně), že žalovanému byla žalobcem částka darována. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž tento rozsudek napadl „v celém rozsahu“. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 8. Dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 15 262 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení tedy je peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč. Odvolací soud přitom dovodil, že se v projednávané věci mezi účastníky nejedná o vztah pracovněprávní (žalobce a žalovaný nejsou a nikdy nebyli v poměru zaměstnance a zaměstnavatele), jenž by naplňoval výjimku z majetkového censu zakládajícího výluku z přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tento jeho závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele, za pracovněprávní nelze považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce, jako například nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60/2002 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014, uveřejněného pod č. 61/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 633/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8/2007, s. 609). Nebyli-li žalobce a žalovaný ve vzájemném postavení zaměstnavatele a zaměstnance (žalovaný pro žalobce nevykonával závislou práci), nemohlo pracovněprávní vztah mezi nimi založit ani plnění, které žalobce ze svého soukromého účtu žalovanému poskytl jako „zálohu na mzdu za 04/17“ za práci vykonanou žalovaným pro jeho skutečného zaměstnavatele; poskytnutí plnění zde mohlo založit občanskoprávní vztah z bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně obohaceného (žalovaného nebo jeho zaměstnavatele) přijetím plnění bez právního důvodu nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 o. z.). 9. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustný. 10. V části, ve které směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak není dovolání přípustné rovněž podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 11. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněném pod č. 51/2003 Sb. rozh. obč.). 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 2. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu