21 Cdo 1228/2025-41 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce I. H., proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 233/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2025, č. j. 62 Co 14/2025-21, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2025, č. j. 62 Co 14/2025-21, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. 2. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 3. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 4. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. 5. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 6. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 7. Dovolatel, ač byl při podání dovolání zastoupen advokátem, uvedeným požadavkům v projednávané věci nedostál. V dovolání datovaném dnem 10. 2. 2025 k jeho přípustnosti uvedl pouze, že odvolací soud dovolání připustil. K výzvě soudu prvního stupně, aby doplnil chybějící náležitosti dovolání, pak v podání ze dne 20. 2. 2025 uvedl, že: „dovolání je podáváno z jediného důvodu, a to nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ve smyslu § 241a/3 o. s. ř. Řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí dle § 241a/1-a o. s. ř.– rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování - § 241a/3 o. s. ř. – taktéž rozs. NS ČR sp. zn. 21 Cdo 514/2007, ze dne 29. 1. 2009. NS ČR ukládá, aby při posuzování údajů o přípustnosti dovolání z celého obsahu dovolání – zda obsahuje ustálenou rozhodovací praxi. Přitom nesmí přistupovat formalisticky a předpojatě, aby nedošlo k porušení zákonného práva účastníka řízení na soudní ochranu dle § 36/1 Listiny. Dovolací soud také možnost dovolání připustil.“ 8. Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud dovolání připustil, patrně přehlédl, že podle platné právní úpravy odvolací soud dovolání připustit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1806/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3964/2023, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 540/24). Odvolací soud ani nic takového nevyslovil; uvedl sice, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání, současně však poučil účastníky, že tak lze učinit jen za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Dovolatel tedy zjevně zaměňuje poučení o opravných prostředcích, které účastníkům poskytl odvolací soud, za připuštění dovolání. 9. Také tvrzení, že dovolání připustil dovolací soud, nemá oporu v platné právní úpravě ani v obsahu spisu. 10. Dovolatel zřejmě vycházel z již zrušené právní úpravy, účinné před 1. 1. 2013, což je zřejmé i z toho, že jako jeden z důvodů dovolání uvádí, že řízení je postiženo vadou, která má na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ačkoli podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 takový dovolací důvod nemá k dispozici (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tím spíše námitky vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. 11. Obdobně je tomu s námitkou dovolatele, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 12. Kromě toho dovolatel přehlédl, že napadené rozhodnutí nikterak nevychází ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním, neboť je založeno na závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené. Odvolací soud se tedy v této věci vytýkaného pochybení při zjišťování skutkového stavu z povahy věci dopustit ani nemohl. 13. Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 39.). 14. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka uvedená pod bodem 3 dovolání tohoto znění: „- pokud se týká pochybnosti zda bylo pravomocně ve věci rozhodnuto. Usnesení ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána, jde-li o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak jde o jiné právní skutečnosti, které nebyly brány při rozhodování soudu. Nelze tedy nesprávně rozhodnout o promlčení v prvém rozhodnutí v předcházejícím řízení, to pak opakovat v nynějším řízení bez hodnocení důkazů a dovozovat, že se jedná o věc pravomocně rozhodnutou, alespoň částečně.“ 15. Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2031/2013, že podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla projednávána znovu. Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (shodně např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 60/2001, 31/2002 a 85/2003 Sb. rozh. obč.). 16. Mínil-li tedy dovolatel námitkou citovanou pod bodem 14 tohoto rozhodnutí, že odvolací soud se odchýlil od závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1838/2007 (ve skutečnosti jde o usnesení ze dne 25. 6. 2009 – pozn. Nejvyššího soudu), protože ve zde souzené věci se jedná o jiný skutek než v jeho dříve pravomocně rozhodnuté věci, neboť má být jinak posouzena otázka promlčení uplatněného nároku, je jeho názor chybný a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v souladu. 17. V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 3. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu