21 Cdo 123/2025-233 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 171/28, proti žalované Cerea, a.s. se sídlem v Pardubicích, Dělnická č. 384, IČO 46504940, za účasti Generali Česká pojišťovna a.s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 518 518,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 118 C 13/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. srpna 2024, č. j. 27 Co 159/2024-206, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. března 2024, č. j. 118 C 13/2022-178, ve výrocích II, III a IV, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. března 2024, č. j. 118 C 13/2022-178, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu), doručenou Okresnímu soudu v Pardubicích 30. 11. 2022, se žalobce po žalované domáhal zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2021 v celkové výši 518 518,36 Kč s 15% úrokem z prodlení za dobu od 30. 11. 2022 do zaplacení. Návrh zdůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalované (na pozici silomistr) dne 5. 4. 2016 „kolem 9:00 hodin“ utrpěl pracovní úraz (zásahem uvolněnou železnou spádovou rourou na obilí o hmotnosti cca 150 kg do oblasti levého ramene a levé horní části hrudníku, který žalobci způsobil zhmoždění krajiny levého ramene, levé klíční kosti a levé lopatky, iritaci míšních kořenů C7 a C8, provázenou parestesiemi v oblasti 3. až 5. prstu levé ruky a lehkým motorickým zánikovým postižením a rovněž lézi labra). Pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 30. 11. 2019 výpovědí ze strany žalované ze dne 24. 9. 2019 podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Od 1. 12. 2019 až do 29. 2. 2020 byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (podpora v nezaměstnanosti ani podpora při rekvalifikaci mu nebyla poskytována), posléze byl zaměstnán u různých zaměstnavatelů (od 18. 3. 2020 do 31. 8. 2021 u společnosti Albert Česká republika, s.r.o., od května 2020 do června 2021 u společnosti IPO SECURITY s.r.o., od května do prosince 2020 u společnosti IPO – STAR s.r.o.). V rozhodném období žalobci vznikla ztráta na výdělku ve výši žalované částky, při jejímž vyčíslení žalobce vycházel z průměrného výdělku zjištěného z hrubé mzdy zúčtované k výplatě za kalendářní čtvrtletí předcházející skončení jeho pracovního poměru (tj. za třetí čtvrtletí roku 2019), jehož výše činila 258,66 Kč za hodinu, resp. 2 069,28 Kč za den. 2. Žalovaná ve svém nesouhlasném vyjádření namítala, že není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce a tvrzenou škodou, neboť tato ztráta jeho pracovní způsobilosti k výkonu práce u žalované má původ v mimopracovním úrazu žalobce ze dne 19. 1. 2018 (upadnutí v prostoru nástupiště autobusové zastávky a utrpění poranění levé horní končetiny, levého ramene a levé lopatky), a rovněž rozporovala výpočet průměrného výdělku žalobce za rozhodné období. 3. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 118 C 13/2022-178, zamítl návrh, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 518 518,36 Kč s úrokem z prodlení z částky 518 518,36 Kč ve výši 15 % p. a. za dobu od 30. 11. 2022 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalované, vedlejší účastnici a České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích (výroky II, III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 5. 2012 ve znění pozdějších změn pracoval u žalované jako silomistr, že dne 5. 4. 2016 utrpěl v žalobě tvrzený pracovní úraz a že pracovní poměr účastníků skončil dne 30. 11. 2019 na základě výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 24. 9. 2019 podle § 52 písm. d) zákoníku práce, neboť „na základě posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb MUDr. Jaroslavy Neugebauerové ze dne 6. 9. 2019 žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon práce silomistra, a to z důvodu omezení fyzické zátěže jeho pohybového aparátu“, kdy „jedním z důvodů těchto omezení je i jeho pracovní úraz ramene“ (žaloba na neplatnost výpovědi nebyla podána). Ze znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, zjistil, že „podíl pracovního úrazu na celkovém zdravotním postižení žalobce je velice malý, téměř zanedbatelný a současný zdravotní stav a pracovní způsobilost žalobce s utrpěným zdravotním stavem nesouvisí“; znalec MUDr. Milan Richter, CSc., který zpracovával znalecký posudek v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 40/2019, uvedl, že po pracovním úraze byl stav zcela vyhojen, zhoršený zdravotní stav žalobce má původ pouze v úraze ze dne 19. 1. 2018. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu podle zákoníku práce, neboť tu chybí „příčinná souvislost mezi ztrátou zdravotní způsobilosti žalobce v důsledku pracovního úrazu ze dne 5. 4. 2016 a neschopností dosahovat pro následky tohoto pracovního úrazu stejného výdělku jako před poškozením“. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 27 Co 159/2024-206, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II) a o tom, že „žalobce a vedlejší účastník na straně žalovaného nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že není namístě okresnímu soudu vytýkat, že ve svých úvahách favorizoval závěry posudku znalce MUDr. Hrnčíře, které v průběhu řízení nebyly žalobcem věrohodně odborně zpochybněny. Žalobci sice přisvědčil, že okresní soud se dopustil nepřesnosti v interpretaci části znaleckého posudku MUDr. Richtra, avšak tato skutečnost neměla vliv na věcnou správnost rozsudku okresního soudu, který své stěžejní závěry opřel o skutečnosti plynoucí z posudku znalce MUDr. Hrnčíře. Uzavřel proto, že rozhodnutí okresního soudu lze považovat za správné a úvaha okresního soudu, že žalobci se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a tvrzenou ztrátou na výdělku, může v poměrech posuzované věci obstát. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu jeho potvrzujícího výroku I“ podal žalobce dovolání. Žalobce v prvé řadě (s poukazem na doplnění svého odvolání ze dne 30. 4. 2024) poukazuje na „extrémní nesoulad skutkových zjištění soudu prvního stupně s provedenými důkazy“, pokud ze znaleckého posudku MUDr. Richtra činí zjištění, že „po pracovním úraze byl stav zcela vyhojen, zhoršený zdravotní stav žalobce má původ pouze v úraze ze dne 19. 1. 2018“, neboť „ze znaleckého posudku MUDr. Richtera (str. 8) naopak zcela jednoznačně vyplývá, že žalobcovy potíže vyvolané úrazem prvním, pracovním (5. 4. 2016) přetrvávaly až do úrazu druhého, nepracovního (19. 1. 2018), a že znalec MUDr. Richter naopak vliv druhého, nepracovního úrazu na následné přetrvávání klinických potíží a bolestivých syndromů žalobce hodnotí jako bezvýznamný“. Tuto „do nebe volající desinterpretaci“ znaleckého posudku MUDr. Richtera soudem prvního stupně přitom odvolací soud eufemicky nazývá „nepřesností v interpretaci“. Při diametrálně odlišných názorech znalců MUDr. Richtera a doc. Hrnčíře na otázku postižení levého ramenního kloubu žalobce před pracovním úrazem dne 5. 4. 2016 bylo nezbytné vyslechnout oba znalce. V návaznosti na to potom žalobce nastoluje (mimo jiné) otázku tzv. extrémního rozporu mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil („Je nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy?“); vedle toho formuluje řadu otázek, jejichž prostřednictvím namítá, že uvedené znalecké posudky byly hodnoceny způsobem odporujícím § 132 o. s. ř., že soudy se vůbec nebo nedostatečně vypořádaly „se zjištěnými skutečnostmi“ nebo „námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci“, a že nebyl proveden výslech obou znalců, jejichž posudky obsahují rozdílné závěry. Na základě prezentované dovolací argumentace žalobce dovolacímu soudu navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Žalobce rozsudek odvolacího soudu výslovně napadá „v rozsahu jeho potvrzujícího výroku I“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedené části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají námitky, podle kterých se soudy vůbec nebo nedostatečně vypořádaly „se zjištěnými skutečnostmi“ nebo „námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci“, a že nebyl proveden výslech obou znalců, jejichž posudky obsahují rozdílné závěry, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Protože tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). 11. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4315/2015, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4316/2019); správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady; ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky potom vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb.). 12. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a již uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu zde tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019). 13. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20). 14. V projednávané věci potom rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, jaké jsou důsledky postupu soudu při hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kterým byl založen extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce (s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto o jeho odmítnutí) podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je (s výjimkou odmítnuté části) též důvodné. 16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu začala vznikat 1. 12. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“). 17. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 18. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3424/2017, nebo ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018) se ustálila na závěrech, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody (nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody (nemajetkové újmy). Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. 19. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zák. práce). Tato ztráta na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních), s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, nebo zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč.). 20. Judikatura dovolacího soudu dále dospěla k závěru, že došlo-li k rozvázání pracovního poměru proto, že zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky nemůže vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel odpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, je možné přihlížet jen k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek pokles výdělku zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě na výdělku v důsledku utrpění pracovního úrazu, nemůže být takový závěr zpochybněn ani případným zjištěním, že zaměstnanec v den rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti byl i nadále schopen vykonávat dosavadní práci; dodatečné zjištění v tomto směru (např. pomocí znaleckého posudku) nic nemůže změnit na skutečnosti, že důvodem, pro který zaměstnanec přestal vykonávat dosavadní práci a ukončil pracovní poměr, byla jeho nezpůsobilost vykonávat dosavadní práci pro následky utrpěného pracovního úrazu (srov. obdobně ohledně skončení pracovního poměru pro dosažení nejvyšší přípustné expozice při dodatečně zjištěné nemoci z povolání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný pod č. 38/2001 Sb. rozh. obč., a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 291/2007, a ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2861/2008). 21. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 5. 2012 (v průběhu trvání pracovního poměru dále měněné) pracoval u žalované jako silomistr, že dne 5. 4. 2016 žalobce utrpěl pracovní úraz, při kterém byl zasažen železnou spádovou rourou na obilí o hmotnosti 150 kg do levého ramene a levé horní části hrudníku, že dne 19. 1. 2018 žalobce utrpěl mimopracovní úraz, kdy na autobusové zastávce uklouzl na zledovatělém povrchu a upadl na levou horní končetinu, že na základě lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 6. 9. 2019 vydaného v rámci mimořádné lékařské prohlídky MUDr. Jaroslavou Neugebauerovou žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce silomistra „následkem pracovního úrazu ze dne 5. 4. 2016“ a že s odvoláním na závěry tohoto lékařského posudku přistoupila žalovaná dopisem ze dne 24. 9. 2019 k rozvázání pracovního poměru s žalobcem výpovědí z důvodu podle § 52 písm. d) zák. práce, neboť žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon práce silomistra, a to „z důvodu omezení fyzické zátěže … pohybového aparátu“, kdy „jedním z důvodů těchto omezení je i .. pracovní úraz ramene“ (pracovní poměr na základě výpovědi skončil 30. 11. 2019). Závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 5. 4. 2016 a ztrátou na výdělku, jež u žalobce nastala po skončení jeho pracovního poměru u žalované, soudy odůvodnily zjištěním (učiněným ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA), že „podíl pracovního úrazu na celkovém zdravotném postižení žalobce je velice malý, téměř zanedbatelný a současný zdravotní stav a pracovní způsobilost žalobce s utrpěným zdravotním stavem nesouvisí“; oba soudy přitom vycházely ze skutečnosti, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci, kterou u žalované vykonával (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 22. Na základě těchto skutkových zjištění soudy dospěly k závěru, že – i když pracovní poměr žalobce u žalované byl rozvázán z důvodu podle § 52 písm. d) zák. práce, neboť žalobce dosavadní práci nebyl schopen nadále vykonávat pro následky pracovního úrazu ze dne 5. 4. 2016 – není naplněn předpoklad odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem spočívající v příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody v podobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dosavadní práci z jiných příčin než pro následky pracovního úrazu. Odvolací soud tento závěr opřel výhradně o znalecký posudek doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoc z povolání. 23. Znalec Hrnčíř v projednávané věci svůj posudek podal ústně do protokolu u jednání soudu prvního stupně dne 7. 11. 2023. Při podání posudku v převážné míře odkázal na svůj „odborný lékařský posudek“ ze dne 26. 12. 2022 (jenž nebyl podáván jako znalecký posudek a ani nesplňoval jeho náležitosti), v němž se (na žádost vedlejší účastnice) vyjadřoval k lékařskému posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 6. 9. 2019 vypracovanému MUDr. Jaroslavou Neugebauerovou. Znalec v něm poukázal, že práce silomistra je prací nerizikovou, která není spojena s přetěžováním horních končetin ani s přenosem vibrací na ně, popřípadě s významným přetěžováním páteře. Závěr lékařského posudku o tom, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce silomostra, proto považuje za „přinejmenším“ sporný, neboť z pracovnělékařského hlediska nenachází žádné jednoznačné objektivní důvody, které by k takovému posudkovému závěru vedly; důvod, proč znalec tento závěr lékařského posudku jednoznačně nezpochybnil, je jen jeho ničím nepodložená „víra“, že existuje celá řada subjektivních důvodů, které „představu o správnosti“ tohoto závěru podporují (zejména stesky pacienta). „Avšak i kdyby tento závěr správný byl“, je podle znalce vyloučeno považovat za důvod dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu práce silomistra následky pracovního úrazu ze dne 5. 4. 2016. Lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci proto považuje za nesprávný (chybný). 24. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně), ač z těchto závěrů vycházel, přes uvedenou nejednoznačnost závěrů znalce Hrnčíře (aniž se ji pokusil odstranit výslechem znalce nebo doplněním posudku – srov. níže bod 27) považoval skutečnost, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu práce silomistra, za provedeným dokazováním nezpochybněnou. Uvedené skutkové zjištění je potom natolik vadné, že (ve smyslu shora podaného výkladu) představuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který znamená porušení práv žalobce garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že po rozvázání pracovního poměru žalobce nemohl vykonávat dosavadní práci z jiných příčin než pro následky pracovního úrazu, byla přitom pro jeho rozhodnutí zcela zásadní, neboť vedla ke zcela opačnému závěru o naplnění předpokladu příčinné souvislosti, než ke kterému by soudy musely dospět při respektování ustálených závěrů rozhodovací praxe uvedených shora v bodu 20. 25. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedený závěr o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neznamená, že by dovolací soud nahrazoval skutková zjištění soudů svými skutkovými zjištěními; bude teprve na soudech, aby po případném doplnění dokazování a řádném zhodnocení důkazů učiněném v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. o právně významných skutečnostech učinily vlastní skutková zjištění. 26. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud též tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 27. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněné pod č. 4/1969 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010) soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tedy podle ustanovení § 132 o. s. ř.), nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněný pod č. 109/2014 Sb. rozh. obč.). 28. Znalecký posudek musí obsahovat náležitosti stanovené v ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů, které blíže rozvádí § 39 a násl. vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, ve znění pozdějších předpisů. K těmto náležitostem se též řadí znalecká doložka (která obsahuje označení seznamu, v němž je znalec zapsán, označení oboru a odvětví, popřípadě specializaci, ve kterých je oprávněn podávat znalecké posudky, a číslo položky, pod kterou je znalecký posudek zapsán v evidenci znaleckých posudků) a otisk znalecké pečeti, které stvrzují, že se jedná o posudek znalce; v případě ústně podaného znaleckého posudku se údaje, které jsou předmětem znalecké doložky, uvedou do protokolu (srov. § 28 odst. 7 cit. zákona). Absenci těchto formálních náležitostí lze napravit, jedná se o odstranitelnou vadu znaleckého posudku (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1014/2019). 29. Ústně podaný posudek znalce Hrnčíře do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 7. 11. 2023 údaje, které jsou předmětem znalecké doložky, neobsahuje a tento nedostatek nebyl ani později odstraněn. Bez jeho odstranění nelze na tato odborná vyjádření jako na znalecký posudek nahlížet a takto je hodnotit. Ke znaleckému posudku, v němž chybí znalecká doložka, lze v řízení přistupovat a hodnotit jej jen jako listinný důkaz, tj. například jako odborné vyjádření (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, nebo v něm odkazované usnesení ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08). Takový důkaz však není dostatečným podkladem k prokázání nesprávnosti lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (v posuzovaném případě lékařského posudku MUDr. Jaroslavy Neugebauerové), jímž může být především znalecký posudek (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, uveřejněný pod č. 42/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.). Řízení v tomto důsledku bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být dovolacím soudem ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnuto. 30. Argumentace žalobce znaleckým posudkem MUDr. Milana Richtra, CSc., vypracovaným v jiném soudním řízení, přehlíží, že posudek se nevyslovuje (což nebylo ani jeho úkolem) ke zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu práce silomistra, a tedy ani ke správnosti lékařského posudku MUDr. Jaroslavy Neugebauerové. 31. Protože rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v potvrzující části výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Pardubicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu