21 Cdo 1418/2025-383 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. F. Č., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída č. 183/33, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o ochranu před diskriminací a o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 256/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024, č. j. 30 Co 336/2024-357, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Co 336/2024-357, v části směřující proti výroku o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 C 256/2016-315, ve výroku o věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Žalobkyně v podaném dovolání předkládá dvě otázky hmotného práva: 1) „posouzení pokračujícího diskriminačního jednání jakožto jednoho celku (tedy zda je možné ‚rozkouskovat‘ dlouhodobý či trvající zásah do několika samostatných, promlčovaných nároků)“ – dále jen „otázka č. 1“ a 2) „zda je námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy“ (v dalším obsahu dovolání upřesněnou takto: „Vznese-li stát námitku promlčení, ačkoliv protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení daného nároku došlo, sám vytvořil a následně udržoval, jedná v rozporu s dobrými mravy?“) – dále jen „otázka č. 2“. V případě otázky č. 1 má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, otázku č. 2 považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. 3. Rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky č. 1 nespočívá, neboť jeho závěr o promlčení uplatněných nároků je správný bez ohledu na to, zda byla odvolacím soudem vyřešena správně; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 4. Východiskem je právní závěr vyslovený již pro posouzení nastolené otázky v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaném pod č. 38/1975 Sb. rozh. obč., podle nějž z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky. Ač byl tento závěr, akceptovaný i pozdější judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015), vysloven ve vztahu k nárokům na náhradu škody, uplatní se obdobně ve vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněného pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč.). 5. Ve vztahu k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé publikací série článků v informačních médiích potom Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, uveřejněném pod č. 73/2021 Sb. rozh. obč., na druhé straně formuloval závěr, podle kterého sděluje-li ovšem určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil; počátek běhu promlčecích lhůt se tehdy odvíjí až od ukončení takto uceleného působení. Uvedené závěry byly potom v rozhodovací praxi dovolacího soudu vztaženy též na promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené jednáním v podobě bossingu představujícího dlouhodobé a systematické jednání sestávající z celé řady jednotlivých skutků ze strany nadřízeného zaměstnance naplňujících znaky šikany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2971/2021). 6. Soudy posuzovaly samostatně období let 2009 až 2012, kdy žalobkyně byla služebně zařazena v Přerově, resp. Prostějově, a období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2016, kdy žalobkyně byla služebně zařazena v Českých Budějovicích, kde zpočátku (na rozdíl od předchozí doby) „žádnou diskriminaci nepociťovala“ (srov. bod 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přes toto rozdělení (které napovídá tomu, že v každém z těchto dvou období považovaly žalobou vymezené skutky za systematické jednání sestávající z řady dílčích skutků) běh promlčecí doby odvíjely od každého skutku samostatně (srov. bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 7. V projednávané věci je však především podstatné, že soudy dospěly též k závěru, že žalobkyní předestřenými skutky po č. 1 až 39 a 45 „nedošlo k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci“ (srov. body 45 až 76 a 78 až 81 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který nebyl podaným dovoláním zpochybněn. Soudy se z uvedeného hlediska nezabývaly pouze skutky, které žalobkyně vymezila pod body 40 až 44 a 46 až 57, neboť učinily závěr o promlčení uplatněných nároků na omluvu i náhradu nemajetkové újmy v penězích v případě žalobkyní vymezených skutků, k nimž došlo v době od 1. 1. 2014 do 22. 4. 2016 (srov. body 42 a 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr o promlčení uplatněných nároků je zde přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to bez ohledu na to, zda se běh promlčecí doby odvíjí od každého skutku samostatně, nebo až od posledního ze skutků, jichž se měla žalovaná (její zaměstnanci) v uvedeném období dopustit. 8. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) ustálila na závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod č. 73/2009 Sb. rozh. obč.); oproti tomu ve vztahu k právu na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 1 obč. zák. v jiné formě (např. ve formě omluvy) se rozhodovací praxe ustálila na závěru (vycházejíc z § 100 odst. 2 věty první obč. zák., podle kterého se promlčují pouze práva majetková s výjimkou práva vlastnického), že toto právo se jako osobní právo nepromlčuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněného pod č. 72/2013 Sb. rozh. obč.). 9. Za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že z právní úpravy obsažené v § 612 o. z. plyne, že osobnostní práva jako taková se zásadně nepromlčují, promlčení však podléhají práva na odčinění způsobené újmy; v souladu s § 2951 o. z. se tato nemajetková újma odčiňuje přiměřeným zadostiučiněním, a to v penězích, nezajistí-li jiný jeho způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění vzniklé újmy (satisfakce morální) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1620/2020]. Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci, nárok na náhradu nemajetkové újmy (na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) nevyjímaje. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení upravujících počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč.); v projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně se o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení dozvěděla (měla a mohla dozvědět) v okamžiku tvrzených diskriminačních jednání, k nimž mělo dojít v době od 1. 1. 2014 do 23. 4. 2016 (srov. bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 10 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 10. V řešení otázky č. 2 (závěr, že námitka promlčení „není rozporná s dobrými mravy“) je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 11. K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. 12. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) se v projednávané věci řádně zabýval okolnostmi významnými pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou z hlediska možného rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), není nijak nepřiměřená a jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, odpovídá výše uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu. 13. Dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li, že „vypovídající svědci v mnoha případech potvrdili probíhající šikanu a diskriminaci žalobkyně ze strany žalované“, že „odvolací soud již neuvedl, proč považuje za správné, že soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy zcela jednostranně ve prospěch žalované“, že soud se „při posuzování diskriminace zaměřil zjevně pouze na tvrzení žalované, aniž by tato tvrzení kriticky zhodnotil, a pouze této straně sporu dal za pravdu“, že „soud ani nikterak blíže nezkoumal, zda je věrohodné, že si svědkové žalované na diskriminační jednání nepamatují, když právě oni byli jeho původcem“, že soud prvního stupně „přistoupil“ k žalobkyni a svědkům, kteří „vystoupili na podporu žalobkyně … s neuvěřitelnou tvrdostí“, že „u svědkyně Doležalové se soud ani nevypořádal s tím, proč její výpověď považoval za nevěrohodnou“, že „zcela opačný přístup zaujal k žalovanému a jeho svědkům“, že soud prvního stupně „prokazatelně nepravdivé výpovědi toleroval a současně je považoval za věrohodné“), na základě čehož činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Tyto námitky proto přípustnost dovolání nezakládají. 14. Dovolatelka zde pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 15. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 16. Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 17. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 18. Namítá-li dovolatelka, že soud neprovedl „bez jakéhokoliv vysvětlení“ dovolatelkou navrhované důkazy „listinami“, pak přehlíží, že uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. 19. K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 (v nichž je řešena otázka oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede), a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3166/2019). 20. V projednávané věci soudy vysvětlily (srov. bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), proč neprovedly navrhované důkazy (z důvodu nadbytečnosti) a nelze jim proto důvodně vytýkat odchýlení se od „zásad spravedlivého procesu“. 21. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a IV o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 22. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 6. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu