21 Cdo 1450/2025-1341 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce V. V., proti žalované ORGREZ, a.s. se sídlem v Brně – Medlánkách, Hudcova č. 321/76, IČO 46900829, zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Brně, č. 440/17, o náhradu mzdy z důvodu neplatné výpovědi, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 238/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2025, č. j. 84 Co 493, 494/2024-1249, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. února 2025, č. j. 84 Co 493, 494/2024-1270, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 84 Co 493, 494/2024-1249, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 2. 2025, č. j. 84 Co 493, 494/2024-1270, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení. 2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v tom, že: a) „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (představované např. rozhodnutím 25 Cdo 2908/2008 ze dne 23. 2. 2011), když přiznal Žalobci nárok v rozsahu na základě rozšíření žaloby, ačkoliv k němu došlo až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku“; b) „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když podání Žalovaného ze dne 13. 9. 2015 právně kvalifikoval jako upřesnění žaloby ze dne 29. 6. 2010, nikoliv jako rozšíření žaloby“; c) „věc závisí na vyřešení otázky, která dosud u dovolacího soudu nebyla řešena, a to, zda může účastník sporu (zde Žalobce) znovu doplňovat žalobu poté, co ji již doplnil podáním ze dne 22. 11. 2010, které je ve smyslu § 41 OSŘ nicotným aktem“; d) „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dle níž i) je nutno hodnotit Posudek jako každý jiný důkaz (viz např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13), ii) nelze připustit situace, kdy soudní znalci rozhodují namísto soudců (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07), když plně převzal závěry znalce v Posudku“; e) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda může účastník sporu (zde Žalobce) opakovaně doplňovat žalobu poté, co ji již jednou doplnil, a to podáním jež je nicotné“. 4. Předestřenou otázku procesního práva (vyplývající z odůvodnění podaného dovolání) týkající se rozlišení procesních institutů změny (rozšíření) žaloby a doplnění žaloby vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak. 5. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o změnu žaloby (ve smyslu § 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 175/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod č. 101/2022 Sb. rozh. obč.). 6. Tentýž předmět řízení je přitom dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (srov. shodně např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod č. 68/2011 Sb. rozh. obč., a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 29 ICdo 2/2024). 7. Od změny žaloby je naopak třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o vylíčení skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok z hlediska hypotézy hmotněprávní normy dopadající na daný případ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 87/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). 8. Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady byly odstraněny dodatečně, působí již od jeho podání. To platí i pro stavení běhu promlčecí doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013). 9. V poměrech nyní projednávané věci odvolací soud správně dovodil, že žaloba ze dne 29. 6. 2010 je „zjevně neurčitá, neboť v ní nebyla vymezena částka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal“, a že tato vada žaloby nebyla odstraněna ani podáním žalobce ze dne 22. 11. 2010, jímž reagoval na výzvu k jejímu doplnění obsaženou v usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2010, č. j. 17 C 238/2010-11. V tomto doplňujícím podání žalobce sdělil, že podle potvrzení žalované ze dne 11. 11. 2010 a 16. 11. 2010 činí jeho průměrný výdělek 12 407 Kč, s jeho výší vyslovil nesouhlas, neboť podle výplatních pásek za 3. čtvrtletí roku 2002, kdy ještě pracoval, jeho hrubý měsíční výdělek činil 27 798 Kč, výši částky, které se žalobou („od data neplatného ukončení pracovního poměru po uplynutí výpovědní doby do 15. 6. 2009“) domáhá, v podání neuvedl. Odvolací soud též správně poukázal, že vyjádření žalobce, že „zatím“ vychází „ve svém odhadu z výše průměrného výdělku určeného žalovanou v potvrzeních ze dne 11. 11. 2010 a 16. 11. 2010“, a „tento“ bude v případě, že mu žalovaná náhradu mzdy „nezaplatí do 31. 12. 2010 uplatňovat při soudním jednání ve věci 17 C 238/2010“, má charakter úkonu vázaného na splnění podmínky, k němuž nelze podle § 41a odst. 2 o. s. ř. přihlížet (srov. odůvodnění rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1990, sp. zn. 2 Cz 38/90, uveřejněného pod č. 12/1992 Sb. rozh. obč., na jehož závěry ostatně v textu dovolání poukazuje sama žalovaná, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008, uveřejněného pod č. 3/2011 Sb. rozh. obč.). 10. K doplnění žaloby o údaje, z nichž vyplývá výše žalované částky, žalobce přistoupil (aniž by měnil skutková tvrzení, na nichž uplatněný nárok založil) až podáním ze dne 11. 9. 2015 (doručeným soudu prvního stupně 13. 9. 2015), v němž uvedl, že požaduje zaplatit 1 026 267 Kč, jakož i výši požadované náhrady mzdy za jednotlivé měsíce. V souladu se závěry uvedenými shora pod bodem 8 potom odvolací soud za dobu uplatnění takto vyčísleného nároku považoval den podání (neúplné) žaloby ze dne 29. 6. 2010, neboť podání ze dne 11. 9. 2015 je za těchto okolností podáním, kterým žalobce odstraňuje vady žaloby, nikoliv návrhem na změnu žaloby; dovolatelkou namítaná skutečnost, že soud prvního stupně opakovaně uvedené podání „kvalifikoval jako změnu žaloby“, je z hlediska jeho skutečné povahy nevýznamná. Dovolacímu přezkumu přitom nebyly otevřeny závěry odvolacího soudu (viz body 37, 38 a 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), podle nichž na uvedeném dni uplatnění nároku nic nemění podání žalobce ze dne 12. 3. 2020 a 7. 5. 2021 a na ně navazující usnesení soudu prvního stupně o změně žaloby ze dne 14. 5. 2020, č. j. 17 C 238/2010-449, a ze dne 24. 5. 2021, č. j. 17 C 238/2010-546. 11. Judikaturu, na niž žalovaná v této souvislosti poukazuje na podporu prosazované argumentace, že žalobce „mění předmět sporu, když jednak mění skutkový základ věci, především potom ale ‚požaduje více‘ oproti původnímu návrhu“, ve vztahu k projednávané věci nelze považovat za přiléhavou, neboť odkazovaná rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2614/2011, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008) vycházejí z odlišných skutkových základů a týkají se změny (rozšíření) žaloby, o niž se v případě podání ze dne 11. 9. 2015 – jak shora uvedeno – nejedná. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné pod č. 90/2015 Sb. rozh. obč., řeší otázku překážky litispendence za situace, kdy se žalobce domáhá v pozdějším řízení náhrady nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním. 12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, „zda může účastník sporu (zde Žalobce) opakovaně doplňovat žalobu poté, co ji již jednou doplnil, a to podáním jež je nicotné“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z § 237 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka navíc – nastoluje-li uvedenou otázku – přehlíží, že již z povahy věci vyplývá, že podání, jež následuje po podání, k němuž se ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží, nemůže být považováno za opakované podání. Nelze ani pominout ustálené závěry soudní praxe, podle kterých i v případě odmítnutí žaloby soudem prvního stupně podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. umožňuje procesní předpis (srov. ustanovení § 167 a § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání, což platí též na usnesení o odmítnutí žaloby), aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, avšak nejpozději – pokud bylo proti usnesení soudu prvního stupně podáno včas odvolání osobou k němu oprávněnou – do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodne odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3417/2019, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 383/2019). 13. Prostřednictvím četných námitek ohledně hodnocení znaleckého posudku soudem v rámci dokazování [jimiž žalovaná „rozporuje závěry Rozsudku odvolacího soudu (body 43 až 56), kde odvolací soud odůvodňuje správnost Posudku vč. toho, že nebyl vypracován jako revizní k posudku MUDr. Hrnčíře z 7. 5. 2015“, namítá, že tento posudek „zcela vybočuje z dosavadních závěrů všech lékařů a znalců o zdravotním stavu Žalobce, resp. z posouzení, zda byl či nebyl schopen vykonávat práci dle pracovní smlouvy“, „rozporuje metodiku, jenž znalec v Posudku zvolil, když tento kategoricky odmítl veškerou dosud provedenou zdravotní a posudkovou dokumentaci, když provedl posléze vlastní šetření“, a odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že „převzal toliko závěry znalce v Posudku, aniž by je náležitě vyhodnotil s ostatními důkazy“, že „fakticky tak ve věci nechal rozhodnout znalce a nerozhodoval sám“ a že posudek „v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil jako důkaz vyšší právní síly oproti ostatním důkazům provedeným v řízení“] dovolatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů. 14. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). 15. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají. 16. Postup soudů při zjišťování rozhodujících skutečností (posuzování zdravotního stavu žalobce), k němuž bylo zapotřebí odborných znalostí, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 17. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013). Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.). 18. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává názor, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání odpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45/1984 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019). 19. V poměrech nyní projednávané věci soud prvního stupně náležitě zhodnotil závěry znaleckého posudku č. 5/2024 vypracovaného soudem ustanoveným znalcem MUDr. Milanem Richtrem, CSc., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie-traumatologie, specializace pracovní úrazy a nemoci z povolání, dne 5. 4. 2024 (viz body 79 až 85 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud vysvětlil, proč se s tímto hodnocením ztotožnil a proč nepovažoval za potřebné vypracování revizního znaleckého posudku (viz body 53 až 55 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a rovněž proč další znalecké posudky a odborné zprávy zabývající se zdravotním stavem žalobce, jež jsou součástí spisu (přezkoumání zdravotní způsobilosti žalobce MUDr. Evou Znojemskou ze dne 25. 7. 2003, lékařský posudek o zdravotní způsobilosti k práci vypracovaný MUDr. Jiřím Vytlačilem dne 6. 11. 2017, znalecký posudek vypracovaný MUDr. Jiřím Chaloupkou, CSc., dne 15. 3. 2021 a znalecký posudek znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, ze dne 7. 5. 2015, vypracovaný doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., MBA), podle názoru odvolacího soudu nelze použít pro zjištění skutkového stavu v dané věci (viz body 49 až 52 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu tak zcela odpovídá uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu. 20. Dovoláním žalovaná napadá výslovně „konkrétně výroky I, III, IV, V a VI Rozsudku odvolacího soudu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl částečně změněn a jinak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům III, IV, V a VI, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 21. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. 3. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu