21 Cdo 160/2026-188 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně EKLEONA s. r. o. se sídlem v Praze 4, Nuselská č. 499/132, IČO 03614387, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 960/81, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 692 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 112/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2025, č. j. 30 Co 151/2025-153, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 30 Co 151/2025-153, v části výroku I o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 11. 2024, č. j. 12 C 112/2024-127, ve výroku o věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Lze předeslat, že ačkoliv žalobkyně v úvodu dovolání uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu, její výtky, vyjádřené v bodě III. obsahu dovolání, v němž rozvádí důvody dovolání „v návaznosti“ na vymezenou přípustnost dovolání, se zčásti [zcela u bodů „Ad a)“, „Ad f)“] vztahují k rozhodnutí soudu prvního stupně (o čemž svědčí též nadpis následujícího bodu IV. obsahu dovolání – „Vyjádření k rozsudku Městského soudu v Praze“); dovolací soud přesto dovolací námitky z hlediska jejich přípustnosti přezkoumal [a dovolací řízení nezastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.)]. 3. Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání předestřením otázek označených písmeny a) až f), jejichž podstatou je vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu (rozhodnutími Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 4. 4. 2023, č. j. 31355/9.30/22-17, a ze dne 29. 7. 2024, č. j. 31355/9.30/22-21) ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. v jeho závěrech o výkonu nelegální práce, potažmo povinnost soudu zdůvodnit odchýlení od těchto závěrů. Dovolatelka však nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud vyšel ze závěru, že není významné, „zda se žalobkyně dopustila nelegální práce, nebo nikoli (…), zda a s jakým závěrem tuto okolnost šetřila inspekce práce …, zda byla uložena pokuta, či nikoli“, neboť významné je jen to, „zda poškozený byl u žalobkyně v řádném pracovněprávním vztahu, tzn. vykonával závislou práci pro žalobkyni na základě platné pracovní smlouvy, případně dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr“ (bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu proto není založeno na závěrech, které oblastní inspektorát práce ohledně výkonu nelegální práce učinil. Odvolací soud naopak vyšel ze závěru, že „pracovní smlouva, která byla písemně uzavřena mezi žalobkyní a poškozeným 1. 12. 2021 … měla nějakým způsobem legalizovat či ozřejmit, vysvětlit výkon práce poškozeným pro jiný subjekt“, a „je tak zastírajícím právním úkonem (správně právním jednáním – pozn. dovolacího soudu), neboť vůle účastníků nesměřovala k tomu, aby poškozený vykonával práci pro žalobkyni a na základě jejích pokynů“, což znamená, že „jde o úkon neplatný a řádný pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a poškozeným na jejím základě nevznikl“. K tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě výkladu projevu vůle žalobkyně a poškozeného při uzavření (podpisu) pracovní smlouvy, který zůstal podaným dovoláním nezpochybněn. Na dovolatelkou vymezených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nespočívá a tyto otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.; z ustanovení § 237 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 4. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že z usnesení Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 29. 7. 2024, č. j. 31355/9.30/22-21, nevyplývá– jak uvádí dovolatelka – že by správní orgán shledal, že „poškozený nevykonával práci v rozporu s uděleným pracovním povolením“, a že nebyl spáchán přestupek spočívající v umožnění nelegální práce. Správní orgán uvedeným rozhodnutím řízení o přestupku zastavil podle § 86 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť přestupek nebyl obviněné (žalobkyni) prokázán. 5. Namítá-li dovolatelka, že „bylo nutné navrhované svědky (V. F., V. K., F. Š., S. Y. a A. T. – pozn. dovolacího soudu) vyslechnout, kdy toto nebylo žalobkyni umožněno“, že jí nebylo poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., a že „došlo k nepřezkoumatelnosti obou rozsudků“, uplatňuje tím tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021). Protože tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). 6. V otázce povinnosti provést účastníky navržené důkazy je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný pod č. 49/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011). Odvolací soud potom neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí spolehlivě vysvětlil (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 7. K námitkám dovolatelky o tom, že jí nebylo poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., lze doplnit, že rozhodnutí odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní. Odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu a nebyl proto důvod pro poučení dovolatelky podle ustanovení § 118a o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, podle nějž poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno, postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci]. 8. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). 9. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje. 10. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu